steppen-wolf komentáře u knih

Vězni svobody je v mnoha směrech tak MIMOŘÁDNÁ kniha, že jí věnuju celý tenhle dlouhý status a vás poprosím o jeho překousnutí. Ta knížka za to stojí. Ony jsou totiž knihy napsané proto, aby vás pobavili, nechali snít a odvedli od starostí každodenního života. A pak jsou takové, jež jsou tu od toho, aby vás profackovaly, probraly z intelektuálního spánku, postavily na nohy a zakřičely vám do obličeje: „vzpamatuj se!“ A Vězni svobody Petra Němce, to je přímo kopanec do břicha.

Děj se odehrává v roce 2049, kdy se splnil vlhký sen libertaniánů, stát a veřejná sféra se prakticky zhroutila a celý svět ovládá Osma - osm největších korporací, že si rozdělily trh prakticky se vším. Státní aparát zůstal formálně zachován, včetně parlamentího systému a voleb, ale jeho význam se pohybuje někde mezi ryzí formalitou a poslušnou služkou korporátu. Neexistuje veřejné zdravotnictví, soudnictví, bezpečnostní aparát (včetně policie), vše je předáno soukromým firmám ovládaným korporacemi. Stejně jako základní lidské potřeby, jako je bydlení, odívání, jídlo. Sociální sféra je z principu zlikvidována.
A celá tato masa lidí je odvážena do uzavřené oblasti za hranicí Města, jež se nazývá Enkláva. Tam by měli podle oficiálního vysvětlení začít podle "dvourychlostní alternativy" svůj nový agrární život. Vyhoštění jsou oficiálně nazýváni jako "ti, kteří nejsou schopni udržet krok s objektivním (sic!) ekonomickým vývojem."

V tomhle světě se odehrává příběh několika postav z různých sociálních vrstev a různých politických světonázorů, jejichž osudy se částečně propletou a jež se snaží v šíleném světě nějak přežít. Zajímavý je příběh stárnoucího Pavla, který má v sobě zbytky svědomí, v tomto světě se cítí mizerně a ztraceně, pokusí se o vzpouru - a je rozdrcen. Jeho syn Ondřej ho zavrhne, protože zcela přijme ideologii "nového řádu," aby ho pak čekalo kruté vystřízlivnění, když se mu podaří proniknout do Enklávy. Hodně zajímavý je příběh Ireny, mladé ženy, která v nutnosti se uživit střídá jedno nevýhodné zaměstnání za druhým, všude je ponižována a sexuálně zneužívána, a kterou si jakožto "hospodyni" (ve skutečnosti sexuální otrokyni) najme syn samotného premiéra.
A postavy zažívají skvěle napsané mrazivé sociálně-psychologické drama, jež pro ně není ničím jiným než bojem o přežití a zachování vlastní důstojnosti.
Blíže viz recenze zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/vezni-sveta-co-ceka-za-dvermi-10376#cmts

8 01.08.2018

Čtivá ano, ale odborná rozhodně ne. typický příklad historického bulváru.

14.10.2015

Jsem třicátník, co v dětství četl ABC (80. a 90. léta). Hodnocení této kníhy je čirá vzpomínka na dětství. Nemohu jinak....

3 14.10.2015

3,5 Přistupoval jsem k tomu jako k novému Kingovi, ale až taková síla to není. Skvěle se to čte, je v tom spousta poctivé, mravenční literární práce (klobouk dolů před Simmonsem) ale že bych se to bál číst v noci a strachem si shcovával hlavu pod peřinu, to říct nemůžu. Nedokážu říct proč, ale asi proto, že všechna hrůza mi připadala příliš zjevná. Chybělo tajemství, něco skrytého.

14.10.2015

2,5 hvězdičky.

14.10.2015

Zase jedno z hodnocení, které dávám spíše za literárně historickou hodnotu. Na začátku padesátých let to byla první SF kniha (tenkrát vlastně ještě sci-fi) napsaná na sociální téma, konkrétně o utlačování výrazné společenské menšiny většinou. Onou pronásledovanou skupinou je v knize rasa lidí - mutantů (v té době také celkem neotřelé téma, bylo to dávno před X-meny :-), jež jsou románem do určité míry inspirováni); metafora soužití jednotlivých ras v reálném je však evidentní. Knížka se dobře čte i dneska, v kontextu současné SF se však jedná "jen" o standardní dobrodružný příběh.

17.04.2013

S tím co napsal eraserhead se částečně ztotožňuji, nicméně povědomí, které o fenoménu anarchismus čtenář po přečtení této knížečky získá je i tak velmi povrchní, zkreslené a náčrtkovité. O složitých společenských fenoménech by se prostě z principu neměly psát brožurky o několika desítkách stran. Ty prostě nestačí. Podle mého názoru je tento titul málo i na popularizační, k prvnímu seznámí určenou knížku.

1 17.04.2013

Dávám si knihu do dočtených, ale vlastně jí čtu pořád. Ty básně se dají číst znovu a znovu a znovu... Pocity z jeho lyriky se těžko popisují. Marně hledám slova...

"Slova jsem lámal
jak kámen ve starém lomu.
Má žena řekla jen
chtěla bych žít v tom stromu."

Napíšu-li že jsou krásné, bude to znevážení...

9 17.04.2013

Komentář navazuje na můj komentář ke knize Věčný oheň (viz http://www.databazeknih.cz/knihy/zaklinac-vecny-ohen-13877), která v originále tvořila jednu sbírku povídek pod názvem Miecz przeznaczenia. Jedná se o druhou polovinu povídek ze kterých je již cítit autorovu přípravu na následující Ságu. ´Trošku se obětovat´ je ještě samostatná povídka, byť je více "vztahová" a méně akční, než třeba povídky v první sbírce, druhé dvě mají jsou již přímými prology k nadcházející Sáze. V ´Meči osudu´se Geralt poprvé setkává s Ciri - svým osudem (vztah těchto dvou postav pak žene celou Ságu dopředu) a Něco víc´ se odehrává již bezprostředně před událostmi popisovaných v prvních kapitolách Krve elfů - během první války s Nilfgaardem (kdo nechápe, přečte, pochopí:-) ).
Jinak, o autorově stylu platí vše, co jsem napsal ve Věčném ohni, snad jen dodám že v této knize je ještě o něco propracovanější a vypsanější, postavy a vztahy mezi nimi jsou hlubší a celkově je znát přenesení důrazu z akce na podrobně zpracovaný, složitý svět a psychologii postav v něm se pohybujících. Což jsou rysy pro následující Ságu naprosto typické,

2 16.04.2013

V souvislosti s četbou a komentáři k Remarqueovi (ksakru, jak se to skloňuje?) a jeho Západní frontě jsem si vzpomněl na tuto úžasnou knížku, kterou jsem četl před pár lety, ale na kterou mi zůstaly velmi živé vzpomínky. Nejedná se o odbornou knihu o I. světové válce, i když se to na první pohled, ale o velmi čtivou, živě drastickou literaturu faktu pojednávající o hrůznosti a nelidskosti katastrofálního válečného konfliktu, který je v současném povědomí tak trochu ve stínu toho druhého, zřejmě horšího. To vše z pohledu zaníceného humanisty.
Všichni trošku slušnější a vzdělanější lidé vědí, jakým netvorem byl Hitler, jakou zrůdností je nacismus a jak takřka apokalyptickou tragédií byla druhá světová válka, a je to tak správné. Jenže díky tomuto vědomí nám tak trochu mizí ze zřetele míra brutality, dehumanizace a ničivosti světové války s číslem jedna. Tato kniha Vám jí připomene s plnou silou. Vzpomínám se, jak pro mě před lety znamenala šok a jak jsme na základě její četby zaníceně debatovali s podobně "postiženými" jedinci o tom, zda byla první, nebo druhá světová válka opravdu horší a jestli třeba z pohledu frontového vojáka nebyla lepší ta první... Dneska už si uvědomuji absurditu podobných debat a žebříčků, ale i tak je mi především díky této knize jasné, že peklo, které prožívali vojáci na Sommě, či u Verdenu si třeba se stalingradským kotlem nijak nezadalo.
Kniha jako taková má strukturu podobnou odborné monografie o I. světové válce, od ní jí však oddaluje autorčina osobní zaujatost, která však v tomto případě vůbec není na škodu.
Jako seznámení s I. světovou, doplněk k Remarquovi a jiným tematicky podobným knihám, či jako doplněk k četbě odborné literatury o daném období doporučuji velmi vřele.

4 16.04.2013

První sbírka povídek o Zaklínači, jejichž příběhy mají ještě nejblíže ke klasické hrdinské fantasy. Většina povídek se soustřeďuje na jednoduchý dobrodružný děj a akci, ale najdeme zde už i autorův typický nepatetický, "současný" styl psaní, košaté dialogy a velmi živou imaginaci. Proto se povídky výborně čtou a v rámci klasické sword and sorcery jsou mimořádné. Kromě toho sbírka obsahuje také povídku Otázka ceny, obsahující prazáklad budoucí mohutné Ságy, začínající románem Krev elfů. Jedna se o ten úplně nejprvnější prolog, vyprávění o událostech, jež vedly k narození Ciri a jejímu osudovému zaslíbení Geraltovi z Rivie. Nenápadné semínko, ze kterého vyrostl mohutný, rozkošatělý strom.
Kniha je výborná - a přitom to pořád ještě není Sapkowski v nejlepší formě.

5 09.04.2013

Četl jsem vydání Našeho vojska z roku 1988 spolu s navazujícím románem Cesta zpátky, ale komentuji jen Západní frontu, takže píšu sem.
Vlastně by ani nebylo co komentovat, vše podstatné už tady bylo řečeno v předchozích komentářích. Úžasný válečný (protiválečný) román, strhující a emocionální. Drastické, syrové scény války a utrpení, psané téměř reportážním stylem, střídají neméně silné poetické, skoro básnické pasáže touhy po životě, zobrazené v popisech letní krajiny při odpočinku za frontou, sblížení s mladými Francouzkami a dalších scénách. Při jedné scéně útoku, kdy vojáci leželi přitisknutí v bahně, zatímco kolem nich pršely a granáty a šrapnely jsem na chvíli možná cítil jejich hrůzu, jakoby se odlesk jejich strachu, na mě, rozmazlené dítě přelomu 20. 21. století, které si nic podobného neumí reálně představit, na chvíli opravdu přelil. Tak sugestivní to byl popis.
Ale nejsilnější dojem na mě udělaly popisy naprostého vyhoření, kterým vojáci prošli, ztráty víry v civilizaci, ve veškeré hodnoty, které před tím vyznávali, pocit falešnosti světa svých rodičů, sedících v zázemí u píva rozumujících o "železné mládeži" a "vlastenecké povinosti"; i těch, kteří přijdou po nich, další generaci válkou již nezasažené.
Nejděsivější na tom všem je, že i když humanista Remarque napsal toho nesmírně silné a lidské varování, je ve skutečnosti jeen jedním z mála těch na které válka takto zapůsobila, vytvořila v něm přesvědčení, že válka je zlo a nesmí se nikdy opakovat. Jen o pár let po ní pochodovali ulicemi davy veteránů sdružených v SA a Stahlhelmu, kteří prošli stejnou zkušeností, ale u kterých to násilnictví a touhu po zabíjení posílilo. A konečně, jak je jasné z Mein Kamfu i z odborné historické literatury, takového Adolfa Hitlera válka jen utvrdila v jeho nenávistném, rasistickém a sociálně darwinistckém životním názoru - a přitom viděl a zažil podobné věci jako Remarque a spol. Koneckonců stačí jen připomenou vlnu nenávisti, obviňování ze zbabělosti, vlastizrady a další podobné hysterie, které román Na západní frontě klid ihned po vydání čekaly. Čím to je? Že by existovala uvnitř lidstva jakási "morální elita," která válku a další hrůzy odmítá a píše podobné knihy, zatímco průměrná většina byly jen hostejné, sobecké a násilnické svině? ( mám pocit, že i stav současného světa a společnosti by tomu nasvědčoval).
Nejděsivější na tom je, že varování, obsažené v této výjimečné knize, vyšumělo do ztracena...

8 09.04.2013

Jedním slovem: dobré. Samozřejmě, že chabé maskování pseudonymem nepomohlo, od začátku jsem věděl co je autor zač a dozvědět se jak píše King mladší bylo i součástí mé motivace proč jsem knihu četl. Srovnávání s otcem se prostě nelze vyhnout. Hill píše trochu jinak než King, má jasný, přímočarý jednoduchý styl, ale nemá takový emocionální a intuitivní "tah na branku" jako jeho otec. Je to autor "mechanik", který příběh promyšleně konstruuje, zatímco King je "intuik" píšící jak mu zobák narost.
Ačkoliv se jedná o duchařinu, zapomeňte ta tajuplné kroky na chodbě, tmavé kouty a tajuplné mrazení v zádech. Hill "straší" přímočarostí, sugestivní obrazy, drastičností. Asi proto mi kniha nepřipadala jako horor, ale spíše čtivý, napínavý thriller. Trochu pravého hororového děsu jsem zaznamenal až při nesmírně depresivním, syrovém závěru. Ale asi mám jinak nastavený smysl pro to, co je "hororové" a co "thrillerové." Myslím, jinak, než většina ostatních čtenářů. Ale to neznamená, že jsem se u knihy nudil, nebo že mě nebavila. Naopak. Přečtená jedním dechem, za dva dny. Navíc je kniha velmi silně ovlivněná rockovou kulturou, a to já rád - dává to knize zvláštní "šťávu" (po celou dobu četby jsem měl si k ní pouštět staré hard rockové a metalové fláky:) ). Nesouhlasím s tím, že je děj chaotický a motivace postav nejasná - není to pravda, děj je naopak velmi dobře promyšlený a jasný, postavy celou dobu moc dobře vědí co chtějí, a co se týká náhlých zvratů, spontánních reakcí a náhlých změn v motivacích, tak ty plynou z extrémních situací, ve které se hrdinové ocitají a mají své opodstatněný.
Na horor jsou zde docela dobře propracované postavy, oba hlavní hrdinové mají opravdu hodně za sebou, hodně nezpracované temnoty v sobě a oba jsou spíš pěkní parchanti, než sympaťáci, především Jude. Mají v sobě ale i ono "dobré jádro" a čtenář pro ně jistě bude mít pochopení. :)
Jen ten závěr opravdu mohl být méně happyendový. Aspoň nějaké ztráty a jizvy na duši by měly být na hrdinech po prožitých hrůzách patrné,

P.S. Ještě dodatek. Po dopsání komentáře mě napadlo, kde by mohl být zakopaný pes. Hill je ve svých popisech až příliš doslovný. Žádné náznaky, žádné tajemno, vše naservírováno příliš "po lopatě." Proto ten nedostatek mrazení...

3 07.04.2013

Normálně detektivky moc nečtu, ale tuto knížku mi půjčovala moc dobrá kamarádka při mojí hodně dlouhé a nepříjemné hospitalizaci. Chvála bohu, jinak bych po ní nesáhl. A přišel bych o dobře vymyšlený a čtivě vyprávěný detektivní příběh zasazený do exotického prostředí Japonska 17. století... Nebo 18? To už nevím, ale bylo to období Tokugawa - vojenská diktatura šogůna, úplná izolace Japonska, "zlatá doba" samurajů. Autorka měla reálie nastudované a dokázala je živě přiblížit, příběh byl napínavý a do posledních stránek záhadný, přitom skvěle a nesamoúčelně zasazený do japonské historie. A navíc to byl jen první díl obdobné série. Milovníkům detektivek, exotiky a napětí vřele doporučuji.

1 03.04.2013

Podle mého názoru se tady Lem teprve učil. Je obdivuhodné, co dokázal napsat a ještě při tom studovat, ale kniha působí už v dnešní době nezáživně. Chybí typický Lemův humor a další charakteristické znaky jeho unikátního stylu. Kniha se snaží čtenáře uchvátit pomocí "sense of wonder" z vesmírných letů, ale to už v dnešní době po Hvězdných válkách atd. moc nefunguje. Chápu ale, že v 50. letech to stačilo.

2 02.04.2013

Kniha, která odstartovala mojí sapkowskománii a udělala pro mě z Geralta z Rivie to, čím byl Harry Potter pro dnešní dvacátníky. Nebylo to první setkání s ním, už jsem před tím četl Tandaradei!, který se mi líbil, ale ještě to nebylo ono.
V originále byla kniha součástí sbírky Meč osudu, kterou český vydavatel ze zištných důvodů rozdělil na dva díly (Meč osudu a Věčný oheň, kdo pamatuje vydavatelské praktiky v české fantasy 90. let , ví o čem mluvím). Už od první povídky Hranice možností jsem byl šokovaný tím, jak odlišně a nestandardně nakládá autor s typickými fantasy motivy (a fantasy klišé), jako jsou hobiti, elfové, trpaslíci, nebo lov na draka. Líbil se mi nemýtický, moderní způsob psaní, včetně slangů, vulgarismů, sexuálních narážek i otevřených scén a černého humoru a ironie. Nic z toho nebylo samoúčelné a akce a čtivost taky nechyběla. A Věčný oheň, pseudohistorická a skorohumoristická povídka na téma náboženského fanatismu a zneužívání moci. První fantasy povídka, kde nebyl jediný boj. A ty úžasné, košaté dialogy! Sapkowski byl tehdy ve formě... a to nejlepší mělo teprve přijít.

7 02.04.2013

Vynikající sbírka velmi vzdělaného a inteligentního spisovatele, který je u nás známý spíš fantasy sérií o kočkodlakovi. Ta přitom vůbec neukazuje celý autorův potenciál. Povídky z této výborné sbírky žánru polit-fiction vycházely částečně v 90. letech v Ikarii, kde jsem se s nimi seznámil poprvé (Mazal, Tácek, Noteka 2015), ale po letech jsem se ke sbírce rád vrátil. Přece jen už vím o světě trochu víc, a tak jsem si je také víc užil a mnohé lépe pochopil. Protože tyto povídky vyžadují čtenáře, který se zajímá o okolní svět a cosi o něm ví. "Paradoxy současné civilizace," je docela dobré shrnutí tematického okruhu sbírky, kromě nich se ještě sbírka hodně věnuje filozofii a metafyzice. Témata, které řeší jednotlivé povídky jsou mimo jiné úpadek vzdělanosti a schopnosti přemýšlet, masová stádovost a ovládání médii (asi všechny ...), terorismus (Mazal), válka, politika velmocí a propojení politiky a organizovaného zločinu (Noteka 2015), hledání metafyzické podstaty reality (Tácek, Ztracený výzkumák, Oheň), nebo možnost ovlivňovat davy lidí jednotlivcem (Myslotvary). Lewandowski je vzděláním chemický inženýr, který léta přednášel na vysoké škole filozofii vědy a techniky, což je obor, ze kterého psal doktorskou práci, takže k tématům má správnou dávku erudice a ví o čem píše. Povídky jsou vtipné, ironické, většinou až (pseudo)cynické, mrazivé a velmi, velmi čtivé. Nechybí jim vynikající nápady a pointy. Zkrátka a dobře, výborná sbírka skvělých SF povídek, jež má šanci zaujmout i čtenáře jiných žánrů.

"Bylo znát všeobecnou úlevu, že nás konečně přestali cpát do evropské krabice. Policie klidně usměrňovala manifestaci, která požadovala spoustu věcí, s výjimkou demokracie.Zdálo se, že konečně máme své oblíbené zřízení - diktaturu bez teroru." (Noteka 2015. Psáno na Polsko, zemi, která si jako svého nejlepšího "syna" zvolila Josefa Pilsudského. Ale zkuste to aplikovat na Česko... :) )

"Zastihl jsem tam rozzářeného japíka, kterému šéf málem padal k nohám. Při pohledu na něj se mi dělalo špatně.... Zde přede mnou stál bezvadně oblečený bioautomat profesních úspěchů. V pracovní době vyjadřuje všemi póry náklonnost ke světu a lidem, a po fajruntě vezme sekeru a jde mordovat těhotné ženy. Musí se nějak odreagovat... Muž mi okamžitě podal vizitku. Pod jménem měl nápis: executive officer - ať už to znamená cokoliv. Třeba "svačinář?" (Myslotvary)

1 02.04.2013

K Hemingwayovi jsem se dostal dobrovolně :) v rámci svého závazku načíst si slavné klasické romány a doplnit si tak "základní vzdělání" zanešené přemírou ne vždy kvalitní fantasy a SF. Přistupovat k tak slavné knize, jako je Komu zvoní hrana (zvlášť, když je to kniha, která je součástí čítanek a školních učebnic dějepisu) bez předsudků asi nejde. Navíc jsem byl namlsaný krátce před tím dočteným Mistrem a Markétkou a Doktorem Živagem. Takže jsem plný očekávání zasedl k dalšímu výjimečnému dílu.
A přišel šok.
"Bože, co to je? No to snad ne! Takhle píše držitel Nobelovy ceny?"
Tak to byl dojem, který jsem z knihy po přečtení prvních stránek měl. :-)
Měl jsem pocit že píše...no... jednoduše řečeno...tak nějak jednoduše. A ty dialogy! Ty postavy mluvily tak divně, přerývaně, často opakovaly slova a fráze... Takhle přece lidé nemluví! (Mnohem později jsem si v sekundární literatuře přečetl, že Hemingway psal ty dialogy původně ve španělštině a do angličtiny je překládal zpětně, přičemž zachovával španělský slovosled. A od něj tento podivný postup převzal i český překladatel). A opakování frází vycházelo - údajně - ze španělského temperamentu). Jakoby tu knížku napsalo pětileté dítě. V tu chvíli jsem chtěl s knihou švihnout a označit si jí jako sr...ku a už se k ní nevracet. Pak jsem si řekl, že by to bylo k autorovi nefér, odepsat ho po pár stránkách a nepříliš pokorné vůči vkusu mnohých lidí, kterým se kniha líbí a považují jí za klasiku. Dobře jsem udělal.
Už nevím jak přesně to probíhalo, ale čím víc jsem se do knížky začítal, čím víc jsem si na Hemingwayův styl zvykal, tím víc mě pohlcoval. Postupně jsem si uvědomoval, že jeho styl je jen zdánlivě jednoduchý. Ve skutečnosti se pod jednoduchými popisy skrývaly velmi kvalitní charakteristiky postav, které se nám v autorově podání vyjevovaly od prvních stránek takové, jaké jsou, se všemi slabostmi a chybami, ale i silnými stránkami. Jakoby Hemingway použil jakýsi autorský rentgen, kterými prosvítil jejich standardní "hereckou" slupku, tolik typickou pro každého člověka a ukázal nám to, co v nich doopravdy je: skryté zbabělce jako zbabělce, pochybující jako pochybující, slabochy jako slabochy, silné jako silné...
Kniha, zabývající se člověkem v extrémní situaci kdy může za pár dní zemřít, nabízí pochopitelně prostor pro sžíravé vnitřní monology a Hemingway je naplno využil. A vůbec ne špatně. Robertovi úvahy se čtou stejně sugestivně, jako ostatní samotný děj. Je možné bez mrknutí oka obstát tváří v tvář smrti? Budu ochotný zemřít, pro to, co věřím, i když jsem zrovna poznal lásku svého života? A může být láska v několika dnech, co nám ještě zbývají, stejně naplněna, jako bychom měli před sebou celý život? Je vůbec délka života důležitá pro jeho naplnění? Může být život naplněný, když mi zbývají dva, tři dny? Ochota Roberta, ale i španělských bojovníků pro "svou" ideu jen tak ze dne na den zemřít a přijímat smrt s osudovou smířeností je pro mě, rozmazlence vyrůstajícího v pohodlí konce 20. století šokující a nepochopitelná, a také působí hodně nepravděpodobně. Ale nebyl to právě záměr autora nás takto z našeho otupění plynoucího z míru a hmotného zajištění "vyfackovat?"
Co mi však nejvíc vyrazilo dech, byla pocitová sugestivnost příběhu. Jak to Hemmingway dělal, že když jeho hrdina pije víno, přímo jsem cítil hřejivý pocit alkoholu, který se rozlévá po těle? Jak to, že se mi při popisu milování Roberta a Marií bouřily hormony jako při reálné milostné předehře? (to se mi u knihy nestalo od 16ti. No dobře, od 18ti:) ). A jak to, že, když byla v závěrečném boji jedna z postav zasažena kulkou a umírala, přímo jsem cítil ten hnusný, jedovatý, cizí kov ve svém těle, v jehož důsledku jsem pomalu umíral... Přitom jsem nic podobného - chválabohu - zatím nezažil. Podobný dojem na mě neudělala snad zatím žádná kniha.
A v neposlední řadě musím zmínit dokumentárně otřesné záznamy válečných barbarství, které se na sobě přátelé, spolužáci, sousedé a příbuzní, žijící dlouhou dobu bok po boku, vzájemně dopouštěli. Otřesné.
Celkové shrnutí: kniha si svou pověst a statut klasické, povinné četby zaslouží.

To Otakara: Hemingway tu knihu napsal na základě svých zážitků ve španělské občanské válce. Jak nechutné, jet do války a prožívat tam "jedno velký hnusný klišé!!" :)

20 01.04.2013

Aaach ... :)

(aneb jak si lacino přidat body :) )

6 31.03.2013

Nepochopitelně nízké hodnocení!! Pravděpodobně ho četli nesprávní čtenáři, což je chyba i českého vydavatele, protože v jeho podání kniha působí jako laciný horor. A on je to přitom dost hluboký ponor do problematiky střetnutí odlišných, vzájemně nesrozumitelných kultur.

5 31.03.2013