Soofi komentáře u knih

Ani nevím, proč jsem od tohoto románu čekala sice historicky propracovanou, ale přesto korektní unylost. Vítězství formy nad obsahem se naštěstí nekonalo. Kniha je velmi čtivá, plná barvitých postav a událostí na pozadí bouřlivého rozvoje New Yorku předminulého století. Až, na můj vkus poněkud cukrkandlový závěr, velmi kvalitní čtenářský zážitek.

4 25.11.2016

Strhující a originální mix Dana Browna, Stiega Larssona a Arthura C. Doylea to opravdu nebyl. Román vůbec nebyl špatný, možná je na vině příliš velké očekávání umořené postavou obtloustlého genealoga provádějícího akční kousky hodné Jamese Bonda.
Příběh se mi líbil a orientace v časových rovinách mi nečinila potíže, ale asi mi chyběla ta správná temná atmosféra a postavy mi připadaly málo prokreslené a dost zaměnitelné. Další knihu od pana Robinsona si určitě přečtu, ale už si ji nekoupím.

4 08.09.2016

Čekala jsem brak s populární tématikou, místo toho mě kniha pohltila. Obzvlášt první polovina, která popisuje Genovo "soužití" s upíry, kdy sebemenší chybička znamená smrt a jedinou nadějí na přežití je tvrdá disciplína a potlačování všeho lidského.
Akční části a samotný hon už mi přišly slabší, některé zvraty nedotažené. Nic to ovšem nemění na tom, že Andrew Fukuda vytvořil originální svět s upíry, kteří nemají s dřívějšími zromantizovanými předlohami vůbec nic společného.

4 04.06.2015

Ačkoli mám dystopické romány ve velké oblibě, svět ani postavy Julianny Baggott mě neoslovily. Knihu jsem nedočetla.

4 23.02.2015

Nevadila mi hlubší psychologie postav ani exkurz do spisovatelského světa. Vlastně to byly věci, které v běžné detektivce většinou nenajdete a které nenásilně ozvláštnily příběh.
Odpustila bych i nijak zvlášť vypointovanou zápletku, absenci napětí a prapodivné špičkování s nadřízeným, který si ujížděl na přeslazených capučínech. Tyto dialogy byly místy buď špatně přeložené nebo velmi zvláštně napsané. V kombinaci s přetaženou stopáží jsem se bohužel nemohla dočkat konce, což je opravdu škoda.

Český překlad titulu Vražedné emoce je přinejmenším rozpačitý.

3 29.12.2019

Být Korejcem asi nikdy nebylo jednoduché. Pačinko pro mě byla po Hvězdě severu další sondou do nelehkých korejských dějin a odhalením japonsko korejské předpojatosti, o které jsem před přečtením románu, neměla žádné povědomí.

Knihu bych vyzdvihla především za její tematiku, méně pak za způsob zpracování a hlavní postavy. Příběhu opravdu občas chyběly emoce a poslední generace na mě působily odtažitým a uspěchaným dojmem. Přesto bylo více než zajímavé sledovat, jak se může život jedné rodiny proměnit během několika generací od strádání k blahobytu, stejně jako způsob výchovy dětí, kdy se hlavní hrdinka bála chválit vlastního syna, protože to bylo společensky nepřijatelné.

Navzdory všemu se autorce podařilo mě dojmout při vzpomínkách Sundži na svého mrtvého syna a poskytnout knize emotivní a důstojný závěr.

3 03.08.2019

Prostředí tajemného rašeliniště vévodí příběhu, který toho bohužel příliš mnoho nepřinese. Povětšinou nezajímavé postavy a úmorné filozofování ubíjejí originální atmosféru tajuplných mokřad, a ani finální rozuzlení s předvídatelným pachatelem nenapraví rozporuplné pocity a nevyužitý potenciál příběhu.

3 27.01.2019

První polovina knihy mě navnadila na tajemství ztracené sestry a neotřelou hlavní hrdinku se zajímavými detektivními metodami. V druhé polovině už příběh začal ztrácet dech, zato se objevilo několik nelogických kroků a celkem předvídatelný viník celé glastonburské tragédie. Závěr byl hodně divoký, ale nikoli v dobrém slova smyslu. Přesto si román udržel mou pozornost až do nechvalného konce a prolínání hudby v příběhu bylo povedené.

3 29.06.2018

Druhá kniha od Adele Parks z období první světové války vybízí ke srovnání s dřívějšími Nevěstami bez ženichů, které dle mého názoru v ničem nepřekonala.

Částečně to bylo zapříčiněno i hlavními postavami, za jejichž replikami a chováním jsem neustále cítila autorčino pero a nedokázala se po celou dobu příběhu zbavit dojmu pečlivě naplánovaných předloh a divadelnosti.
Jak se mi občasné problesky z bitev, které osvětlovaly neschopnost vojáků vyrovnat se s poválečným životem, v "Nevěstách" líbily, tak mě v "Jestli odejdeš" přehlcovaly, byly až příliš naturalistické a místy vyznívaly samoúčelně s cílem, co nejvíce šokovat.
Se surovou prezentací války, ve které zemřeli snad všichni muži, schopní boje, kteří se v příběhu objevili, mi neladí až komicky cukrkandlový závěr a kazí celkové vyznění.

Přesto hodnotím román čtyřmi hvězdičkami, především za zachycení přeměny prvotního válečného entusiasmu, nadšeného dobrovolnictví a vlastenectví v znechucení, rezignaci a otřesenou víru ve vše, co dělá lidstvo lidským, a rovněž i vcelku důstojné upoutání pozornosti k tématu první světové války, která často zůstává neprávem ve stínu druhého světového konfliktu a která byla stejným způsobem zničující pro ideály jedné generace.

3 23.07.2017

Komplexní a historicky věrný pohled nejen na Annu Boleynovou, ale i zkaženou dvorskou politiku tudorovské doby. A. Weir naštěstí nemá tendenci osobnost Anny Boleynové černobíle zjednodušovat a nabízet prvoplánové závěry. Ačkoli jsem si myslela, že o tématu vím už téměř vše, překvapila mě skutečná role Jindřicha VIII. v celém "procesu."
V knize jsem sice objevila několik nepřesností, ale ty nemusely být přímo chybou autorky.

3 27.01.2017

V druhém dílu se vypravěčské umění Eriky Johansen ještě zlepšilo, její styl psaní se mi zdál o něco víc vyspělejší a propracovanější než dříve. Moc se mi líbilo i střídání různých vypravěčských perspektiv - její postavy nikdy nejsou ploché, vždy jsou zajímavé a jedinečné.
Retrospektiva do doby před Překročením mě rovněž zaujala a nevnímala jsem ji jako umělou výplň příběhu. Jediné co mi opravdu nesedlo byl závěr SPOILER, ve kterém z mého pohledu Kelsea naprosto nepochopitelně vyměkla, navíc na úkor tearského království, které chtěla chránit na prvním místě. Každopádně i tak se budu na třetí díl moc těšit.

3 25.09.2016

Královna Tearlingu mě zaujala od prvních stránek svým příběhem, stylem vyprávění, originální hrdinkou a působivým vylíčením světa plného krutosti, bezpráví a zkaženosti. Výborně jsou stylizované i vedlejší postavy - záhadný Kostěj, nepřekonatelný Palcát i odtažitá Andalie, stejně jako celá nepodplatitelná královnina garda, výjimečná ve světě, kde čest je téměř nadávka. Hlavní záporná postava je opravdu děsivá, sebestředná a bez kousku slitování.
Kelseina cesta k úloze tearské dědičky mě opravdu bavila, jediné, co mi zcela nesedlo, byly popisy všech možných druhů zneužívání, které byly místy až nesnesitelné.

3 25.09.2016

Rozhodně působivý psychologický thriller, o to víc že se jedná o autorčinu prvotinu. Tematika byla skvělou základnou pro rozehrání duševního pekla (protože co může být horšího, než když vám někdo unese dítě a vy nevíte, kde je a co se s ním děje), líbilo se mi i zahrnutí všech možných sfér, které pátrání po Benovi zasáhlo - rodina, policie, veřejnost, tisk, webové stránky a komentáře anonymních zneuznanců... Postavy jsou vykresleny tak, že únoscem/vrahem může být prakticky kdokoli.
Přestože jsem se od románu nemohla odtrhnout a rychle hltala stránky do konce, musím přiznat, že závěrečné odhalení (SPOILER), které bylo vlastně jen výsledkem náhody, mě zklamalo, nic z předchozí dějové linie mu nenasvědčovalo a pachatelem tak mohl být kdokoli, pokud by byl zaopatřen vhodnou historií a motivací.

3 10.08.2016

Kniha Adély Parks po dlouhé době přitáhla mou pozornost k době první světové války, tematice Remarqovy "ztracené generace," ale především k ženám, které v tomto hrozném konfliktu ztratily manžely, bratry, syny, stejně jako naději na svoji vlastní rodinu a manželství. A právě ten poslední pohled mě mimořádně zaujal, stejně jako doba, kterou autorka přesvědčivě vylíčila.
Dalším přínosem je i komplikovaná postava důstojníka Edgara Trenta, který sice nezaplatil v bojích vlastním životem, ale cena za přežití byla opravdu vysoká, vykoupená nočními běsy, pocitem zmaru a neschopností se od války odpoutat. Právě jeho výpovědi z války a vztah s Lydií patří k nejsilnějším momentům románu. (Vybavila si, jak popisoval začátek bitvy, a teď mu skutečně porozuměla. "Chytla ses žebříku a přelezla přes okraj. Muselas. Čas od času to jinak nešlo. Se žlučí v puse, výkaly nateklými do ponožek; bylo to jedno: jedna noha za druhou. Nezastavovat se. A byla v tom tak trochu úleva po všem tom čekání.")
Je pravda, že některé pasáže jsou poněkud zdlouhavé a umořené rozsáhlými úvahami postav, zatímco čtenář netrpělivě čeká, až se děj posune dál. A přestože závěrečné rozuzlení podle mého názoru zcela neladilo s celkovým vyzněním příběhu, stojí Nevěsty bez ženichů určitě za pozornost a překračují tradiční rozměr románu pro ženy.

3 31.07.2016

Komentáře, které na obálce románu slibovaly temný příběh s mnoha zvraty a mistrovský thriller, jemuž nechybí napětí, mě uvádějí v pochybnost, zda nebyly vytištěny pro jinou knihu jiného autora.

Samotný příběh domnělého sériového vraha a ženy, jejíž sestra mohla být jednou z jeho obětí, kteří spolu putují texaskou divočinu, navádějí k velkým očekáváním, přesto fotograf Carl není žádným Hannibalem Lecterem, jehož zmatené chování a halucinace by mohly být, jak promyšleným tahem chladného kalkulátora, tak i prostým důsledkem jeho nemoci. Nedochází k žádným výraznějším konfrontacím a postupným průlomům v jednotlivých případech, celé putování budí spíše dojem zmateného rodinného výletu, bez ohledu na to, jak pečlivě byl hlavní hrdinkou naplánován.

Když se ale čtenář odprostí od faktu, že očekává napínavý temný thriller, který v této knize nedostane, může ocenit zajímavé texaské reálie, sofistikovaný styl psaní, relativitu vnímání dobra a zla, a v neposlední řadě i důstojný závěr.

2 04.02.2019

O něco méně čtivější než Město rozkvětu, přesto stále poutavá exkurze do dob minulých. Ani se nechce věřit, že to ještě není ani dvě stě let, co ženy byly spíše majetkem, operace řezničinou a umývání rukou podezřelou zvyklostí.

2 25.11.2016

Ačkoli Dívka ve vlaku nedosahuje vybroušeného stylu Zmizelé, rozhodně patří do kategorie knih, kterou začnete číst a nechcete ji pustit, dokud s příběhem neskoncujete. A to i přesto, že hlavní vypravěčku si jen velmi těžko oblíbíte a tím méně i vedlejší postavy Anny a Megan. Po zdejších ohlasech jsem se bála i příliš brzké a očividné zápletky, která je autorce dle mého názoru vyčítána neprávem.

2 06.02.2016

Rowlingová umí skvěle vykreslit postavy i prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Atmosféru malého města s jeho žabomyšími válkami i existenčními dramaty. Dějová linka bohužel pokulhává, do poloviny jsem bojovala s nutkáním knížku odložit. Rovněž značně depresivní ladění nemusí každému vyhovovat.

2 29.01.2015

Dcery čarodějného vrchu vás neohromí scénami plnými napětí a nečekanými zvraty. Jejich hlavní síla spočívá ve vykreslení dobového života, charakteru postav a jejich střetnutím s tehdejšími puritánskými představami o křesťanské morálce. Jinakost se neodpouštěla obzvlášť v dobách sílícího prostestanství.
Co mě opravdu překvapilo, bylo, že katolická víra pro tehdejší chudé lidi znamenala příležitost k mnoha oslavám a společným zábavám nuzných i bohatých, kterým nastupující protestantská víra učinila rázný konec. Hlavní postava se tak v myšlenkách často vrací k těmto "lepším" časům a lituje, že její děti už nemají žádnou příležitost k pobavení a poznají jen strádání.
Autorka se inspirovala skutečnými čarodějnickými procesy v Pendleském lese, proto mě zarazilo, když jsem se dočetla, že v roce 1603 po smrti královny Alžběty nastoupila její sestřenice, což samozřejmě není pravda.
Přesto se mi líbil i pohled chudého anglického člověka na vládu známých králů a královen, který se často lišil od toho, co známe ze současných učebnic.

1 22.12.2019

Přestože po dočtení knihy následovaly trochu rozporuplné pocity, kniha není ani zdaleka takový průšvih, jak by se mohlo podle zdejšího hodnocení zdát.
Román je na prvním místě především o Farallonských ostrovech a jeho zvířecích obyvatelích, autorka velmi sugestivně popisuje jejich prostředí a zprostředkovaně i místní historii, takže máte po dočtení pocit, že opouštíte místo, které už dokonale znáte a na které byste se velmi neradi vraceli.
Lidští obyvatelé ostrovů jsou kapitolou sami pro sebe, skupina nadšených a zároveň takřka asociálních biologů oddaných své práci, ke kterým přibude neméně samotářská a nevyrovnaná fotografka Miranda.
Je pravdou, že se zejména poslední třetina ztrácí v dlouhých popisech bez významnějšího děje a v opakování již řečeného. Ačkoli Strážci světla nejsou klasickým thrillerem, nevěřím, že by se kdokoli ze čtenářů ještě někdy dokázal podívat na racky stejně jako před tím.

1 02.03.2019