Snoopi komentáře u knih

Doktor Vlach, kavárna, koblihy, tenis, hausbót, povodeň, sluha, úsloví a bonmoty... Několik výstižných slov, tak dokonale charakterizujících tento, pro někoho možná lehce těžkopádný, zato však naprosto geniální text.
Série komických situací z pohledu mladého Jiřího, jemuž sluha Saturnin doslova "převrátí život vzhůru nohama". Zprvu není nadšený jeho "vymoženostmi" a nápady, ale nakonec vždy jeho takt a vynaložené úsilí ocení.
Jirotkovi se povedlo vedle sebe sesadit skupinku komických postav, jejichž výskyt patřičně okořenil decentně suchým anglickým humorem. Hysterická teta Kateřina, která ze sebe neustále sype sbírku kdejakých přísloví, její lehce slabomyslný a rozmazlený syn Milouš, překrásná Barbara s duší moderní dívky, silně ironický dědeček... Nadčasová oddechovka, jejíž text baví dodnes, a mnozí čtenáři se k ní rádi vracejí. Poněkud archaický jazyk není překážkou. Autor navíc mistrně odkrývá pokrytectví "vyšší společnosti", dovedně paroduje principy "padlé" brakové literatury a též strohého úřednického stylu. Sluhu Saturnina si zamiluje snad každý.
"A tvrzení slečny Barbary se ukázalo být správným."
"Dědeček se objevil v obleku, který se nosíval v době, kdy Klub českých turistů měl asi 110 členů."
"Nuda se pomalu rozlézá do všech koutů kavárny..."

138 11.02.2022

Rozhodla jsem se znovu vrátit k této klasice, která nikdy nezestárne, nejen proto, že Malý princ má důvod k pořádným oslavám: již 80 let nám tento do pláště oděný človíček, s nezbytnou žlutou šálou omotanou kolem krku, dělá společnost. Z celého srdce blahopřeji :-)
Za tímto návratem všem stojí i zcela prozaický důvod: jeho příběh hodlám přelouskat v hantecu a valašském nářečí, na což se moc těším, a nebude tedy nijak od věci oživit si, jak to celé bylo.
Cestu do mého srdce si vyšlapával velmi těžce: nenáviděla jsem ho. Vadil mi svým zjevem, svými věčnými otázkami, svým mudrováním a přesvědčením o své pravdě. Vadil mi, poněvadž jsem mu nerozuměla. Cituji pasáž ze svého čtenářského deníku z doby, kdy mi bylo 14 let:
"Když jsem v knihovně hledala něco od Exupéryho, pohled mi vždycky padl na útlou knížku o princátku. Ne a ne a ne, nepřečtu si ji! A znova ne - jen přes mou mrtvolu! To jsem si vždycky myslela. Četli jsme ji totiž už někdy v hodinách češtiny v šesté třídě. Tu pohádku jsem chorobně nesnášela. Nechápala jsem ji. Připadala mi divná, vážná, příliš smutná - nehodila se do světa pohádek, které jsem moc dobře znala, jimž jsem rozuměla a líbily se mi... Vůbec mi mezi ně nepasovala. Unikal mi smysl a hlavní myšlenky celého příběhu. Přišlo mi to moc filosofické a náročné na přemýšlení. Měla jsem i možnost poznat jeho četná zpracování v televizi a rozhlase, se stále stejným výsledkem: nelíbí se mi. Až jednou... Nedávno jsme Exupéryho dílo probírali ve škole a češtinářka nám doporučovala, ať se k té knížce vrátíme, že nám "dá daleko víc, než čekáme". Zaujalo mne to a já se rozhodla, že jí zkusím dát šanci. Výsledek mě překvapil. V poslední době mě hodně zajímá filosofie, sbírám citáty a všelijaká moudra, tak jsem se do knihy začetla pozorněji a s větší chutí. Najednou jsem všechno viděla úplně jinýma očima. Uvědomila jsem si cenu tohoto dílka, jeho význam pro čtenáře, proč je tak překládané a známé mezi čtenáři. Má totiž co říci každé generaci. Člověk musí maličko vyrůst, aby tuhle knihu pochopil. Po čase se k ní vrátím a určitě tu objevím něco jiného, co mi předtím uniklo..." Tomu nelze než přikyvovat: vracím se po 30 letech, a vracím se ráda.
Je to dílo přeceňované, podceňované, oslavované i zatracované - každopádně nadčasové. Jde o jednu z nejpřekládanějších knih všech dob. Jeho postava se objevila v tolika adaptacích ve filmu, divadle a rozhlase, dokonce i ve formě komiksu... má svou regulérní zlatou minci, je na poštovních známkách i plakátech, najdeme ji na puzzle, keramice i ozdobných předmětech... stala se značkou, která vydělává. Každý prostě ví, kdo je to "Malý princ".
Celé kouzlo tohoto veskrze prostého příběhu spočívá - v opakování. Můžeme jej číst stokrát, a pokaždé objevíme něco jiného, což se děje hlavně díky tomu, jak v průběhu let narůstají naše zkušenosti a mění se naše nazírání na život. Ano, dostal mě. Byl to zásah přímo do srdce, s nečekanou silou... Není tedy divu, že jsem plakala, když jsem se "nechala ochočit". Udělala jsem to však ráda. Přestože jde o příběh smutný, nevyznívá tragicky. A co je hlavní: nabízí naději.
Je to kniha hlavně o lásce, hledání štěstí a smyslu lidské existence... ale i o smrti. Smrt je zde eufemizována, přichází v podobě hada, avšak na rozdíl od klasického pojetí z Bible, kdy je vnímán jako ztělesnění zla v podobě našeptávače, neboť donutil Evu ochutnat jablko ze stromu poznání, zde působí jako neškodný přítel, zjevující se "v pravý čas".
Zaráží mne jediné: v nějakém výtisku jsem našla poznámku, že "kniha je určena dětem od 5 let". Nemyslím si, že jde o vhodný věk. Samozřejmě ji děti číst mohou, ale její hloubku pochopí až o dost později. Navíc se zde vyskytuje mnoho cizích slov a pojmů, jimž samy neporozumí: asteroid, mechanik, absurdní, moralista, disciplína, koketní, seriózní, naivní, profese, migrace, etiketa, absolutistický, tolerovat... Jejich význam jim mohou vysvětlit pouze dospělí. Možná to byl záměr autora, aby se u jedné knihy sešli jak rodiče, tak i děti. Možná si přál oba světy dokonale propojit, vzít z obou jen to nejlepší. Možná se jen chtěl usmířit s dítětem uvnitř sebe - občas mi totiž připadalo, že se snaží přiblížit dětskému světu co nejvíce, ale z pozice dospělého se mu to již nedaří. Možná jen chtěl, abychom nikdy neztratili kontakt se svým dětstvím...
Každopádně je úžasné, kolik moudrosti, myšlenek a úvah dokázal vměstnat do zdánlivě jednoduchého děje moderní pohádky. Pohádky, která se stala legendou.
"Řeč je pramenem nedorozumění."
"Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
"Stáváš se navždy zodpovědný za vše, cos k sobě připoutal. Nesmíš na to zapomínat."
"Lidé se natlačí do rychlíků, ale potom už nevědí, co hledají. A tak se rozčilují a točí se kolem dokola..."
"Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit."

Opravdu kouzelný návrat do dětství :-) Notoricky známé, prodchnuté láskou a pochopením... Zároveň můžeme trochu "nakouknout" pod pokličku samotnému tvůrci, který čtenáři jaksi mimoděk odhaluje, jak takový novinář pracuje. Děti si odnesou několik důležitých ponaučení, nejen to notoricky známé, jak "nedělat dort"...
S odstupem let vidím v knize i spoustu jiných kladů a říkám si, že v právě v jednoduchosti je síla. Skláním se před Čapkovým uměním, s nímž pracuje s jazykem: dovedně využívá zvukomalebnost, k oživení přispívá opakováním slov, v textu se to jen hemží roztomilými výrazy a objevují se i říkadla. To všechno navíc podtrhují nádherné ilustrace. Zároveň se mi vybavilo, jak nám tyto pohádky přehrávali rodiče na dětském diaprojektoru Diax 3 - nezapomenutelný zážitek! :-)
"Když děti zkoušejí mňoukat, tak to nikdy nedělají docela dobře. Mňoukat se musí, panečku, krásně, jemně, tak tuze tence, a to se musí, milý brachu, tuze dobře vědět, kam se má v tom mňoukání dát měkké i a kam tvrdé y. Jinak se to všechno poplete a nikdo by tomu mňoukání pořádně nerozuměl, co se tím vlastně chce říct."

130 08.02.2022

Silná kniha, silné poselství. Přesto není nijak patetická. Plně vystihuje pocity generace chlapců, z nichž se díky válce rovnou stali starci. Na to, čím si prošli, je žádná ze škol nemohla připravit: válku nechtěli, nevymysleli ji, a přesto museli bojovat. Nejsmutnější na tom je, že do ní šli dobrovolně, naverbováni díky fanatickým řečem jednoho z jejich učitelů. Výpověď je o to působivější, že na veškeré dění nazíráme z pohledu jednoho z nich, Pavla Bäumera. Spolu s ním a jeho přáteli, o něž postupně přichází, prožíváme veškeré hrůzy války, které si ani neumíme představit. Ve chvílích klidu filosofují o válce, hledají původ jejího vzniku - a vlastně nenacházejí nic, co by ji nějak ospravedlňovalo. Zajímavý je styl - autor zaznamenává hrdinovy myšlenky a úvahy: vyprávění nemá klasický průběh, jde spíše o vrstvení vzpomínek a asociací, takže se z klidového zázemí náhle ocitáme uprostřed krvavé řeže a změti zmasakrovaných těl. Největší výpovědní síla této knihy spočívá právě v líčení těchto scén, naprosto syrově a bez příkras. Poslouchala jsem jako audioknihu a vysoce hodnotím i skvělý přednes Jaroslava Plesla.

126 02.01.2022

Ruta Sepetys umí. Její prózy jsou čtivé: ví, jak přitáhnout pozornost, kdy napětí přidat, kdy ubrat, ví, jak poněkud "nezáživné" téma přiblížit i náctiletým. Děj není nijak složitý, příběh se odehrává ve dvou časových rovinách. V té hlavní sledujeme osudy deportované dívky a jejích přátel, druhá rovina je retrospektivní, kdy se na základě svých asociací noří do vzpomínek. Drsným zážitkům z cesty železničním vagónem do neznáma ostře kontrastují momentky ze světlé minulosti, které pro Linu, hlavní hrdinku, znamenají naději. A naději a východisko ze svého stavu spatřuje i ve svém výtvarném talentu: rozhodne se vše, s čím se setkává, nějakým způsobem ztvárnit a zdokumentovat, při životě ji drží i víra, že se jí podaří nějak kontaktovat svého otce, který též zmizel. Kniha je o to působivější, že na události nahlížíme očima 15ileté dívky, tedy z pozice člověka, který nemůže, na rozdíl od čtenáře, tušit, co jej očekává.
Vyprávění je to zcela realistické, tvrdé, syrové a naprosto bez příkras, přesto nepostrádá jistou dávku poetiky. S Linou, její matkou, mladším bratrem Jonasem a kamarádem Andriusem si prožijeme peklo celé cesty, živoříme mezi barbarskými Altaji v chatrčích, přežijeme nepředstavitelně krutou zimu za polárním kruhem a zažijeme i stav, kdy jen nález obyčejné brambory znamená poklad. Asi k nejsilnějším momentům patří Linino prozření, kdy pochopí, že zde jsou pouze proto, aby - zemřeli.
Autorka odvedla obdivuhodnou práci: ze skutečných osudů poslepovala věrohodný příběh. V doslovu pak vysvětluje celou svou motivaci a vyzývá nás k tomu, abychom nikdy nemlčeli, ale naopak šířili vzpomínky dál. Zajímavé je, že mnohé postavy nenazývá pravými jmény, ale přezdívkami: Plešatec, Holčička s panenkou, Šedovlasý pán s hodinkami, Mrzutá paní, atd...
"Je těžké umřít, nebo být ten, kdo přežil?"
"Chtěla jsem všechnu svou nenávist nashromáždit v puse a plivnout mu do tváře."
"Stali se z nás mrchožrouti, kteří žijí ze špíny a hniloby."

124 12.02.2022

Komiks, šitý všem knihomolům na míru. Pochopí ho jen ti, jichž se tato "vášeň pro příběhy, skládané z písmenek" bytostně dotýká. Kniha je to milá, vtipná i humorná, s notnou dávkou nadsázky parodující počínání této poněkud "lehce ujeté komunity" :-)
Najdeme zde i tipy na pár zajímavých knih. Přesto mi připadá, že je určena spíše dětem a dospívajícím, kteří si se čtením a čtenářstvím neví rady. Obsahuje totiž rady až téměř "agitační", které mají čtenářům pomoci: "Choď častěji do knihovny. Mají tam ideální podmínky na čtení, knihy jsou zdarma a nemusíš se cítit provinile, když nedočteš knížku, která se ti nelíbí." Autorka zmiňuje i různé druhy knihoven... včetně "nástrah", které na čtenáře čekají /např. když ze spousty vybraných knih v knihovně musí volit jen jednu, neboť byl překročen limit/. V podstatě nás chce přesvědčit o tom, že na naší vášni není vůbec, ale vůbec nic špatného :-)
Zde jsem se našla, mluví mi přímo z duše a těší mě, že nejsem jediná, koho tohle "šílenství" potrefilo.
Všechny vykreslené scény mi byly hodně blízké, včetně té s "nasáváním odéru nových knih do nosu": uznávám, že tato "čichačská vášeň" je daleko návykovější než kdejaká droga :-) Prozatím jsem však nedospěla do fáze, kdy si čtu i za chůze, nos zabořený mezi stránkami. Na takové blázny občas natrefím v MHD: naprosto jim rozumím, divím se ale, že o kolizích těchto "knižních chodců" stránky černých kronik mlčí: že by k nim přeci jen nedocházelo?
I mě knihy "pokouší a křičí na mě", ať je otevřu, takže kvůli nim odsunuji jiné "nepodstatné" věci... A když potkám dalšího knihomola, ihned rozjedu detektivní pátrání a nenápadně koukám přes rameno, co právě čte... Mám také tendence oslovovat autory knih, které mě nadchly... Jen pár věcí nedělám: nemám ráda knižní série a knihy nefotím do sociálních sítí.
Kniha se mi moc líbila, oceňuji i krásné ilustrace. Nedá mi to, abych v závěru necitovala pár důvěrně známých momentů:
"Cítím se tak smutně a prázdně. Jako bych postrádala část sebe sama... Nic už nedává smysl... Zrovna jsi dočetla knížku, že jo?... Ano, můj život už za nic nestojí..."
"Nechápu, proč s sebou musíš tahat tolik knížek. Vždyť je dneska určitě nepřečteš všechny...." "Tuhle už jsem skoro přečetla a ještě jsem se nerozhodla, do které se pustím pak." (Pozn.: A já dodávám: co kdyby se mi ani jedna z nich nelíbila?)
"Když vidím, jak někdo čte stejnou knihu jako já... je to, jako bych potkala nového kamaráda."
"Když vedeme čtenářský život, prožíváme několik životů najednou."
"Knihy mi dokážou zprostředkovat ryzí radost a probudit ve mě nadšení do života. Ale stejně tak mi dokážou zlomit srdce a proměnit mě v slzavé údolí. Občas mě dokonce naprosto emočně vyždímají."
"Nejhorší obavy knihomolů: že budeme mít volnou chvíli, ale nic ke čtení /vlak bude mít třicet minut zpoždění/.. . že dočteme dobrou knihu a pochopíme, že žádnou stejně tak skvělou už nikdy nenajdeme... že knihu omylem poškodíme..."
"K čemu dalšímu můžeme použít knihy... jako způsob, jímž se vyhnout konverzacím s neznámými lidmi..."

116 01.09.2022

Kniha mého dětství. Nedivím se, že nás, děti, inspirovala ke hrám: je prodchnuta jakousi "lesní moudrostí" primitivních kultur. Našli jsme zde nejen podněty k tomu, jak se správně schovávat, jak pozorovat zvířata, ale nabudila v nás i tvůrčí procesy a navíc v nás obrovsky podnítila fantazii. Hádali jsme se o to, kdo z nás bude ten "olčetrhend", vedli jsme s "vetřelci" líté boje o území v lese, vymezené dvěma skalami, vyráběli jsme si nástroje a různá přístřeší... Ten svět byl náš, žili jsme jím, byl naší součástí. Ráda na to vzpomínám.
Proto jsem uposlechla Čtenářskou výzvu a s chutí znova sáhla po této knize. Nezklamala, možná i trochu překvapila. I když je psána s lehkým patosem a poněkud archaickým jazykem, děti by si ji určitě měly přečíst, možná se budou hodně divit, že "nuggety" nejsou jen v mekáči :-)
Nečekala jsem, že mě kniha tak pobaví, přestože se i zde najdou unavující popisné pasáže. Vtip jí dodává postava svérázného Sama Hawkinse a jeho ryze originální hlášky typu: "Matičko skákavá!" "Jestli se nepletu..." Je to humor velmi ironický, ale vysoce nakažlivý, a příjemně osvěžuje děj: jeho glosy již neodmyslitelně patří k textu.
Karel May si zde zhmotnil svou vizi ideálního a vysněného světa, kde "všichni lidé bratry jsou" bez rozdílu pleti a příslušnosti k národu. Právě postavy Vinnetoua a Old Shatterhanda symbolizují smír a souznění mezi kulturami. Mísí se zde svět indiánů, plný tajuplných obřadů a pověr, se světem bělochů. Jde také o oslavu hodnot opravdových mužů - čest, ušlechtilost, pravda, obětavost, přátelství, upřímnost, nezištnost, tolerance, pochopení. Old Shatterhand je založením militarista, pacifista - a přesvědčením abstinent, což zrovna na Divokém Západě občas přináší nečekané komplikace :-) Vinnetou však svou mentalitou bohužel mnohdy připomíná pětileté dítě, ale mladým čtenářům bude jistě blízký. Zvláštní je, že o sobě často mluví ve třetí osobě, jinak je děj vyprávěn v ich-formě z pozice Old Shatterhanda.
Ráda jsem podnikla podobnou exkurzi do světa mého dětství. Objevila jsem i spoustu roztomilých a zajímavých výrazů /okolostojičnost/ a slovních spojení /leželi v tratolišti krve; moje srdce ještě nepromluvilo; sečkej s vyslovením přísahy!/. Oživila jsem si i výrazy, které k naší malé tlupě přátel neodmyslitelně patřily - greenhorn, vykouřit dýmku míru, dýmku přátelství, ohnivý oř, bledá tvář, yankee, vigvam, squaw, gentleman, tomahawk, traper, dýmající kánoe... Bylo to zajímavé dobrodružství.
Domluvila jsem. Howgh!

"Proč byl ochotný za mě položit život?" zeptal se Vinnetou. "Protože tě tolik miloval a snad i proto, že byl už starý a cítil, jak se mu naplňuje čas. Proto mě také prosil, abych ti zůstal věrný, stál při tobě a pokračoval s tebou v jeho díle - ve vzájemném poznávání a sbratřování bílých a rudých."
"Nenarodil se v naší zemi, ale v dalekých krajích až za velkou vodou. Často nám o nich vypravoval a také nám říkal, že tam rostou stromy zvané duby. Proto jsme si z lásky k němu a jemu ke cti přinesli jejich plody a zasadíme je kolem jeho hrobu. A jako zapustí jeho drahé stromy kořeny v naší zemi, tak jeho slova zapustí kořeny v našich srdcích."
"Jeho víra nebyla naší vírou a naše víra nebyla jeho vírou. My milujeme své přátele a nenávidíme své nepřátele. Klekí-petra ale říkal, že všichni lidé jsou bratři, a proto nechtěl, abychom někoho nenáviděli. Nemohli jsme to pochopit. Ale pokaždé když jsme jeho slov poslechli, bylo nám to ku prospěchu a k radosti. Možná že jsme mu dost nerozuměli a že jeho víra byla vlastně podobná naší."
"Přesto se později nesčíslněkrát potvrdila správnost Inču-čunových slov, že s Vinnetouem budeme jedna duše ve dvou tělech. Rozuměli jsme si ve všem, a nemuseli jsme ani moc mluvit. Cítili, myslili a soudili jsme stejně, stačilo jen si vyměnit pohled a věděli jsme, co se v druhém děje. Nikdy mezi námi nedošlo k sebemenšímu rozladění. Byl to přirozený následek naší niterné vzájemné náklonnosti a shovívaného porozumění pro názory a zvyklosti druhého."
"Tvoje slova mi potvrzují, že jsme se v tobě nemýlili. Zlatý prach, po kterém se bílí zlatokopové pídí, je prach smrti. Kdo ho najde, většinou špatně skončí. Nepachti se po něm, protože zabíjí nejen tělo, ale i duši!"

115 28.02.2022

Tenhle chlapec s jizvou na hlavě, který si podmanil celý svět, si získal i mě. Dostala jsem se k němu o něco později, jako knihovnice, když mi bylo pořád divné, "co na tom Potterovi všichni mají". Autorčin styl psaní mne uchvátil nejvíc - jsem ráda, že v té době již v kinech běžel film, takže do postav jsem si mohla dosadit obličeje konkrétních herců, čímž ovšem text nijak neutrpěl: naopak získal na větší působivosti. Nemá cenu srovnávat, co je lepší, zda film či kniha - obojí má něco do sebe, jde totiž o zcela odlišná média: film nepojme vše, co nabízí kniha, a kniha zase o to víc potrápí čtenářovu obrazotvornost a fantazii.
Přiznávám, že poprvé jsem celou sérii nedočetla: stále mi chybí ten poslední článek řetězu, poslední kniha. Moc ráda se ke svému hrdinovi vrátím - a dopřeji si k tomu zvláštní požitek se speciální ilustrovanou edicí, která postupně vychází. Takže si možná budu připadat jako první čtenáři, kteří svět Harryho Pottera objevovali velmi pozvolna a na jednotlivé díly si prostě museli počkat. Už se těším na druhý díl - jen si chvíli počkám, až se uvolní rezervace v knihovně. I to už o lecčem vypovídá...

114 14.04.2023

Byl pozdní večer, první máj... Nemůžu si pomoci, ale jakmile někde zaslechnu tato notoricky známá slova, "hrůzou krev se mi v žilách staví", blednu a dělá se mi "poněkud mdlo". Samotnou mě to moc mrzí, vždyť co může být krásnějšího než pravidelná plynulost verše, který nám Mácha předestírá. Dokonalé, skvělé, geniální, skvostné... Báseň místy lehce morbidní až strašidelná, s hororovou atmosférou hodnou gotického románu, s pasážemi opěvujícími přírodu, lásku, život a smrt. Báseň dynamická, živelná, plná patosu... Kombinace barev a kontrastů, děj hodný antické tragédie. Jambický verš s tolika metaforami a metonymiemi, navíc ta úžasná oxymóra!
Nádheru jeho téměř dokonalého rýmu však ocenit nedokážu: je to paradox, ale tato forma určité averze se u mě vyvinula díky "nucenému výchovnému procesu" pedagogů. Napřed na škole základní - naučit se nazpaměť první stránku, a pak jako kolovrátek monotónně odříkávat verše, jimž jsem ani za mák nerozuměla. Na škole střední pak "hledat hlubší významy" a stejně nakonec říci to, co profesorka chtěla slyšet. A konečně škola vysoká - jak bolestné prozření: pitvat a štěpit na malé částice v jakémsi fiktivním chemickém procesu, rozebírat sloučeniny na atomy, a zase jen odříkávat naučené fráze a interpretace...
I zašlapali ve mě lásku k takové poezii. Přesto však spatřuji v sobě světélko naděje: v roce 2008 režisér F. A. Brabec zpracoval Máj do podoby stejnojmenného filmu, k němuž vytvořila sountrack skupina Support Lesbiens a použila zde řadu pasáží této básně. Moc se mi ta píseň líbí a věřím, že právě v tom tkví způsob, jak klasické básnické texty co nejvíce přibližovat studentům :-)

113 15.03.2022

Ačkoliv obálku této knihy zdobí krásný věneček, lákající k nakousnutí, o žádné sladké čtení se nejedná. Přesto nevyznívá - navzdory událostem, které zpracovává - nijak tragicky: naopak přináší novou naději. Ve strhujícím tempu se před námi odvíjí osud tří generací jedné rodiny. Příběh je to silný, zajímavě rozvrstvený - a aby to čtenář neměl tak jednoduché, nabízí nám tři různé vypravěče. Čtení pak tak trochu připomíná proces skládání dílků puzzle: poslouchala jsem jako audioknihu a přiznávám, že než jsem se pustila do třetí části, ještě jednou jsem si pustila první část, a až v závěru vše do sebe dokonale zapadlo. V rámci pochopení souvislostí mi pak ještě pomohlo, když jsem si sepsala i jakýsi improvizovaný "rodokmen" postav. Děj se neodvíjí postupně, ani retrospektivně: během čtení závěrečné části, kdy má slovo jedna z hlavních hrdinek, Hana, pak může dělat potíže pravidelné přeskakování z přítomnosti do minulosti.
Přesto je to krásná kniha, která rozhodně stojí za přečtení. Obsahuje i zajímavé myšlenky a úvahy. Autorka vždy dovedně nastíní atmosféru: využívá barvitá přirovnání, kouzlo personifikace, neobvyklá přirovnání a metafory - a chvílemi jsem získala dojem, že se blíží až magickému realismu. Je znát, že při vytváření děje a postav šla skutečně do hloubky, včetně studia faktů, a rozhodně se nesnaží působit lacině. Těším se na její další díla.

"Myšlenky jí pálily a vyskakovaly na ni jako kapky vody z prskajícího oleje."
"Naposledy se podívala po řece, jejíž jedinou starostí bylo udržet vodu ve svých březích."
"Smutek a zklamání se mísily se strachem a rozlily se před ní v bažině bezmoci."
"Dívala se tak divně, jako kdyby odešla, ale tělo nechala na židli."
A stromy na břehu vypadaly bez listí jako kostry vztahující vyhublé paže po kousku chleba. Zima a mlhavý opar visely ve vzduchu a usazovaly se v malých kapičkách všude okolo."
"Moje otázky po ní stékaly jako voda po voskovaném plátně."
"Skrz rozbouřené moře v uších jsem slyšela štěkavý hlas. Nabíral na výšce a hlasitosti, točil se ve vzduchu a dopadal na má ramena."
"Postavy, zachumlané do teplých kabátů a šál, se otráveně táhly k určeným shromaždištím před školami, úřady a továrnami. Děti školního věku, kráčející o něco radostněji, se jim pletly pod nohy a pohupovaly nezapálenými lampiony. Nepříjemné mrholení už ustalo a lidé netrpělivě podupávali na dohodnutých místech, hledali zápalky nebo zapalovače a čekali na pokyn, aby mohli vyrazit směrem k náměstí, kde se všechny proudy lampionového průvodu sejdou, vyslechnou projev k dalšímu výročí VŘSR a společně, jako tlustá, světélkující kobra, se odvinou na určená míst v dolní části města, odkud budou, tak jako loni, předloni a předpředloni, sledovat chudobný ohňostroj."
"Brečela jsem tak nahlas, že jsem neslyšela zlo, které se narodilo pod městem, a toho dne se vetřelo do našeho domu. Uslzenýma očima jsem neviděla, jak po nás napíná chtivé prsty, rdousí naděje a rozsévá smrt. Netušila jsem, že neviděno a neslyšeno, číhá dole u stolu a vyhlíží si své oběti."

113 04.11.2021

(SPOILER) Před mnoha a mnoha lety jsem knihu četla jako dospívající dívčina a byla jsem nadšená. Docela nedávno se mi poštěstilo ji podruhé poslouchat ve skvělé rozhlasové úpravě - a jsem pořád stejně nadšená. I proto si myslím, že rozhodně stojí za zmínku :-)
Když si farmář Matěj Cuthbert jede na nádraží vyzvednout svou novou posilu do hospodářství, chlapce ze sirotčince, netuší, že dojde k osudové chybě, která zcela změní život všem protagonistům, tedy nejen jemu a jeho sestře Marille. Na místě totiž nalezne Annu, dívenku se zrzavými vlasy, jež si ovšem už během jízdy do nového domova získá jeho srdce. Jenže city se zde nenosí - a jeho prakticky založená sestra ji chce ihned vrátit: "K čemu by nám tu byla? To dítě tě snad uhranulo!"
Avšak milá, ztřeštěná a velmi ukecaná Anna si také i ji velmi brzy podmaní svou upřímností, takže její přítomnost na Avonley dokonce brání i před skeptickým pohledem sousedky Ráchel Gojdové, která ji varuje, že "jim ta ratolest podpálí stodolu, či podstrčí strychnin do čaje, a budou hořce litovat". Anna však svou prostořekostí a nezdolným optimismem dokáže okouzlit každého.
Ve strnulém světě předsudků působí tak trochu jako podivný úkaz. Je velmi sečtělá a zvyklá přemýšlet nahlas: "bezbřeze šťastná" však nemůže být kvůli jediné věci na světě - trápí ji barva jejích vlasů, již ze srdce nenávidí a občas kvůli ní i pláče, zvlášť, když se jí ve škole vysmívají. Ale poněvadž je silná, dokáže se poprat i s tím - a nadšeně vítá i zmínku o budoucí kamarádce: "Diana? To zní božsky! Myslíte, že bych v ní mohla najít důvěrnou přítelkyni?"
Mluví ve zvláštních frázích a často používá patetické a zastaralé obraty, což občas vyznívá komicky, a svým neotřelým, poetickým viděním světa nevědomky přivádí dospělé do rozpaků, když je neustále zasypává hloubavými otázkami. Zároveň však má obavy, aby "konala správně", tedy podle toho, jak byla vychována:
"Je to krutě neromantické."
"Já myslím, že nejlepší bude uvrhnout minulost v zapomnění."
Díky její přítomnosti se proměňuje i atmosféra nejen na Avonley - tak trochu "uťáplý" Matěj se vymaňuje z vlivu své sestry, Marilla mění svůj názor na děti... Anna prožívá různá dobrodružství, bojuje se školou /"Geometrie. To je černý mrak nad mým životem."/ a dokáže si zachovat chladnou hlavu i ve chvílích, kdy dospělí rozvahu ztrácejí.
Kniha je určena dětem, dospívajícím, ale i dospělým - a vůbec nevadí, že se děj odehrává na začátku minulého století. Autorka skvěle zpracovává velmi důležité téma: postavení dětí a sirotků té doby. Kritizuje tehdejší společenský systém, kdy děti byly vnímány jako malí dospělí, a od určitého věku byly zneužívány na práci: chlapci jako pomocníci v továrnách a na venkovských usedlostech, dívky jako chůvy v rodinách a výpomoc v domácnosti. Zároveň poukazuje na předsudky, které se váží k výchově dívek, kdy jsou jim upírány projevy jejich fantazie, kreativity a přirozené spontánnosti, a též i nárok na vzdělání.
Celou knihu prostupuje jistá naděje a víra v to lepší v nás. Jde o takové krásné, milé a velmi pozitivní čtení pro chvíle, kdy se objeví chmury.

110 24.07.2022

Tahle kniha si mne prostě "našla". Vylovila jsem ji z knihobudky OC na Smíchově, a to přímo před hladovým zrakem muže, který se též chystal "na lov", samozřejmě nikoliv moji maličkosti :-) Nijak nadšeně se zrovna netvářil, když jsem dovnitř hrábla jako první, ale tak už to někdy chodívá - takovou kořist jsem si přece nemohla nechat ujít! :-)
Vůbec nevadí, že kniha je již značně opotřebovaná, několikrát slepovaná a ohmataná dotyky nedočkavých ruček, bažících po poznání - právě takové knihy bývají nejlepší. Prakticky ihned jsem jí slíbila i "menší kosmetický zákrok", na který se zajisté těší spolu se mnou: nemůžu se dočkat, až tasím štětec, smočím jej v lepidle - a téhle ošuntělé krásce, z níž se perly jen sypou, opravím poničenou vazbu. Pro ni to bude znamenat nový život, pro mě nostalgický návrat do knihovnické éry.
Ta práce mě bavila... ta práce mne uhranula, doslova mne očarovala nejen extatickou vůní, jež se linula z nových, poprvé otvíraných přírůstků při jejich katalogizaci... ta práce si získala celé mé srdce. A kromě té nesmírně uklidňující rutiny při zarovnávání regálů, toho blaženého vědomí, že "věci jsou tak, jak mají být", toho pocitu, že doslova "existuji teď a tady", jsem asi nejvíc milovala chvíle, kdy jsem si mohla hrát na knihaře. Na velikého "Pana doktora všech poraněných knih", jen ten bílý plášť mi chyběl. Nebylo to součástí profese, ale k mé práci to patřilo. Pokaždé jsem se radovala jako malé dítě, když mi v kanceláři přidělili bedny s knihami "na odpis" - a já pak kolem sebe šermovala štětcem ulepeným od lepidla, lechtala knihy na vazbách, obnovovala skrytá nervová spojení a těm kráskám se zlámanými vazy vracela život.
Činila jsem tak s velkým uspokojením. Těšilo mě vědomí, že po té "malé operaci" ještě získají druhou šanci, prodlouží si život a budou dále oslovovat četné čtenáře, a s přáním, aby se dostaly do těch správných rukou, jsem je rovnala zpátky do regálů. Vždyť ne všechny staré knihy patří do popelnice: mohou nám ještě dlouho dobře sloužit, když se k nim budeme chovat odpovídajícím způsobem. A přestože se práci knihovnice již nevěnuji, láska ke knihám mne provází na celý život.
Těším se, až budu v prstech něžně promílat stránky této "malé velké encyklopedie", která byla takovým nezbytným "internetem" či Wikipedií našeho dětství. Dalo se z ní "vygůglit" snad všechno, co jsme potřebovali vědět, a na rozdíl od samotné Wikipedie to byly informace ověřené. Obdivuhodné je, jaké množství poznatků se tvůrcům podařilo vměstnat do tak malého prostoru, kolik látky z různých oblastí v rozsahu středoškolského učiva autoři napěchovali do knížečky, která se možná již nevejde do kapsy, ale do chlebníku určitě.
Načerpáme zde znalosti, týkající se vesmíru a kosmonautiky, matematiky, fyziky, chemie, přírodních věd, zeměpisu, kultury, vědy a techniky, Československa, dopravy, sportu a dokonce i turistiky. Stručný a přitom zajímavý výklad doprovázejí četné ilustrace, grafy a mapy - obrázky vlajek států a mezinárodních organizací, hudebních nástrojů, řádů, vyznamenání, odznaků, medailí a hodností, typických stavitelských slohů, dopravních značek... ale najdeme zde i Morseovu abecedu, Braillovo písmo, prstovou a semaforovou abecedu, obrázky stop některých zvířat a spoustu dalších zajímavostí.
Samozřejmě musím uznat, že vzhledem k datu vydání /r. 1985/ je to příručka v mnoha ohledech zastaralá a poplatná své době, neboť autoři ani ve snu nemohli předvídat tak dramatickou změnu na poli historie, jakou představoval rozpad SSSR. Ale i tak zde můžeme nalézt cenné informace, které se nemění a zůstávají stejné, zatímco všude kolem vznikají a zanikají státy, padají i vznikají vlády a svět se pořád otáčí :-)
Na závěr si dovolím citovat slova z úvodu:
"Při častém používání knížky se stane, že všechen rozum z jejích stránek se vám pomalu přesune do hlavy. My bychom vám jen přáli, aby to bylo hodně brzo, abyste pak mohli tuhle knížku klidně odložit nebo ji dát někomu jinému, kdo ten rozum v kapse ještě potřebuje".
Moc hezká slova. Ale já si ten malý poklad s dovolením ponechám. Budu jím s radostí listovat a nechám se opájet všemi těmi znalostmi, které nabízí. Kouzlo této příručky totiž spočívá v tom, že pokaždé objevím něco nového.

109 29.07.2023

Kniha, která klame tělem :-) Působí jako "zaručeně pravdivé" vzpomínky 90ileté služebné Taki: jejíma očima poznáváme domácnost paní Tokiko, manželky pana Hiraie, s nímž vychovává syna Kjóičiho ze svého přechozího manželství. Zápisky působí velmi idylicky a uhlazeně, vnesou nás do atmosféry nadějných 30. let v Tokiu a bez velké újmy nás provedou i léty válečnými. Není divu, že se rádi necháme ukolébat jejím poklidným líčením, a nebýt určitých náznaků, zbaštili bychom autenticitu jejích poznámek i s navijákem.
Hloubavý čtenář totiž po určité době začne v rámci textu vnímat jisté napětí: o dramatických historických událostech té doby, které pomalu, ale jistě zasahují do života celé rodiny, se dozvídáme "jen tak mimoděk". Navíc se na scéně objevuje mladík Takeši, jenž její značně naivní pohled na tehdejší dění vyvažuje svými racionálními glosami. A když už jsme si téměř jisti, jak to s její minulostí bylo ve skutečnosti... přichází poslední, závěrečná kapitola, která všechny naše domněnky rozmetá jak domeček z karet :-)
Nabízí se srovnání s knihou "Soumrak dne" od Kazua Ishigura - obě postavy mají mnoho společného. Taki se také stává nedílnou součástí života "malého domu", ale platí za to vysokou daní: potlačuje své emoce a zcela ztrácí svou osobnost. Jejím údělem je pouze mlčet, stát stranou a být kdykoliv k dispozici. Svým zápalem a "pracovním nasazením" je postava až téměř děsivá, v jistém směru vzbuzuje i lítost: její vzpomínky nabízí šokující obraz života tehdejší vyšší společnosti v Japonsku.
Samotný příběh je v knize ovšem poněkud upozaděn: velmi důležitou roli zde hraje atmosféra a smyslové dojmy, převážně chutě a vůně světa, který si Taki tak paličatě přála zachovat. Při čtení však vyvstává velmi důležitá otázka: do jaké míry jsou naše vlastní vzpomínky věrohodné?
Kniha se mi moc líbila, četla se snadno a lehce. Mrzí mne snad jen občasné chyby v překladu, hlavně některých vazeb a spojení. Jinak jsem byla spokojená a mohu doporučit.

..."Líbí se ti tvůj pokoj?" "Ano, je moc..." určitě jsem se začervenala. Já jsem ten pokoj milovala. Měla dokonce vlastní záchod a všechno vybavení bylo zbrusu nové. "Paní..." pamatuji se, že jsem najednou vážně pronesla: "Paní, já se o tenhle dům budu starat až do smrti!" Paní se pobaveně rozesmála: "Ale, nic takového. Vždyť brzo budeš mít léta na vdávání." "Proč bych se měla vdávat? I kdyby se taková jako já vdala, neumím si představit, že bych mohla mít skvělejší život než v tomhle domě s vámi. Taky bych nesnesla mít v pokoji cizího člověka!"
..."Paní, rozhořčená, že na ni křikl, vběhla do kuchyně: "Už toho mám dost! Kdyžtak vezmu Kjóičiho, odejdu a zařídím si papírnictví." Poté pokaždé, když se manželé pohádali, paní vždy uzavřela slovy: "Zařídím si papírnictví!" Tehdy se papírnictví považovalo za vhodné podnikání pro vdovy."
..."Mým úmyslem je zaznamenat zde své vzpomínky na rodinu Hiraiových, nikoliv psát o sobě, ale chci se tu o něčem zběžně zmínit. Na podzim toho roku jsem totiž dostala nabídku k sňatku."
..."Postupně začalo být méně lepšího zboží a potravin, a abych mohla rodině poskytovat stravu, na kterou byli zvyklí, bylo nutné mít vliv mezi prodavači. To každá služebná jen tak nedokázala. Už s tím vychloubáním radši přestanu, ale netřeba říkat, že v těch dobách jsem měla možnost plně rozvinout a uplatnit své schopnosti."
..."Většina lidí věřila, že je v Japonsku dostatek surovin, ale považovali za nutné "pro jistotu" nakupovat do zásoby, protože v důsledku vládních nařízení začalo být obtížné leccos sehnat. Jinak ne že bychom se občas nedoslechli o nějakých nepokojích, nebo že ten a ten byl zatčen jednotkou Zvláštní policie, ale nikdy o tom, že by naše armáda utrpěla v Číně závažnou porážku, a obchodní domy stále ještě pořádaly výhodné výprodeje."
..."Manžel se v poslední době změnil," pronesla náhle paní. "Nemyslíš, Taki?" "No, já..." "Dřív takový nebyl. Býval velkorysý, víš." Abych neřekla něco nevhodného, radši jsem se mlčky napila čaje."
..."Služebná se však musí řídit pokyny své paní. Pán dá příkazy paní a služebná jedná teprve podle jejích pokynů. Jinak se naruší posloupnost."
"Takeši mi vyčítá, že moje vzpomínky jsou nějak moc příjemné, že za války nemohla vládnout taková spokojenost, ale pokud já se pamatuji, od útoku na Pearl Harbor do městských voleb jsme žili celkem v klidu. Samozřejmě postupně nastaly různé změny: i zelenina začala být na lístky, prodávala se pouze neleštěná rýže a cukroví bylo těžko k dostání."

106 07.02.2023

Můj návrat ke starým dobrým proslulým hrdinům... a jsem moc ráda, že k umocnění celého zážitku jsem navíc zvolila i skvělé vydání s nádhernými ilustracemi.
Říká se, že dvakrát do téže řeky nevstoupíme: u většiny knih to tak skutečně je, neboť s narůstajícími roky a zkušenostmi nám při každém čtení nabízejí zcela jiný potenciál. Existují však i takové, které jako by čas zvláštním způsobem "konzervovaly": jejich svět zůstává neměnný a my si tak i po letech můžeme dovolit luxus stejných prožitků, jaké jsme cítili při prvním čtení. Harryho Pottera bych - spolu s jinými knihami pro děti a mládež - směle zařadila do druhé skupiny.
Když jsem se k této sérii před pár lety dostala, nečekala jsem od ní vlastně nic. Pouze mne zajímalo, "co na tom Potterovi všichni tak mají": čím to je, že si získal srdce miliónů čtenářů, že se na něj pějí takové ódy, že se z něj stal doslova kult... Vrtalo mi hlavou, jakým zázrakem ke čtení přivedl i zaryté odpůrce, a proč se čtenáři nejen z naší knihovny doslova rvou o nově vycházející díly, které hned jdou z ruky do ruky... Takže i já nakonec hrábla po prvním díle - a byla jsem dočista ztracená :-) V té době také už v kinech běžel i první natočený film, což mi poněkud "ulehčilo práci", neboť jsem k postavám mohla přiřadit konkrétní obličeje. A u knih též zůstalo: další díly jsem již vidět nepotřebovala.
Nejsem přímo zapálený fanoušek, který by si domov vyzdobil vším, co jen vzdáleně připomíná svět Harryho Pottera. Ale ze čtení mám moc dobrý, ba velmi příjemný pocit :-)
Kniha toho nabízí spoustu: poměrně napínavý příběh s mnoha nečekanými zvraty, vystavěný na pevném základu a odehrávající se v atraktivních kulisách kouzelnické školy. Zabývá se tématy jako síla přátelství, víra v dobro a věčný souboj dobra a zla. Zároveň je oslavou nezlomného charakteru a jistých mravních zásad, takže mírnému moralizování se neubráníme. Samotný příběh je dnes již notoricky známý svým filmovým zpracováním, ale čtenářům, kteří se na Pottera vrhají poprvé, zajisté nabídne četné překvapující momenty. Nezbývá než ocenit autorčinu skvělou práci s napětím a obdivovat značnou míru její fantazie. Šikovně a naprosto nenásilně propojila svět ryze současný s tím pohádkovým /mudlové, čarodějové, magie, draci, jednorožci, duchové, trollové/, jenž navíc obohatila o velmi originální prvky /hra famfrpál/, a přidala i zajímavé relikvie /Kámen mudrců, Elixír života, neviditelný plášť, tříhlavý pes/. Aby toho nebylo málo, líčení mnohdy příjemně okořenila decentním a vlídným humorem. Na tomto místě je třeba vyzdvihnout i povedenou práci překladatele, díky němuž jsme objevili spoustu zvláštních novotvarů a pojmenování /zlatonka, Zmijozel, Nebelvír, Havraspár.../ Osobně mě velmi okouzlil i jazyk a užití neotřelých výrazů a přirovnání jako např. "tvrdolící" děvče, "spratkový" kožich, "vypadal jako zpuchřelý ořech", atd.
Snad jen postavy se v rámci děje jeví jako lehce typizované, neboť každá z nich má v textu svou funkci. Nechybí tedy šprtka, věčný smolař, namyšlený záškodník, pan důležitý, ba ani outsider s nečekanými schopnostmi - však už víte, o kom se mluví :-)
Nakonec se nijak nedivím boomu, který kniha vyvolala. Je nadčasová - řeší se v ní témata, která budou aktuální stále: osiřelost, šikana, hledání vlastní identity a sebe sama... ovšem spolu s tím se zde objevuje problém skrytý, leč daleko závažnější: jakási "rasová nadřazenost" dětí z "čistokrevných" kouzelnických rodin.
Čtení mi evokovalo film "Muži v černém", kdy jednotka zvláštního týmu "šikovně likviduje" jakékoliv důkazy a zmínky o mimozemšťanech, jejichž výskyt měl zůstat v utajení: v Harry Potterovi se takto v lidském světě popírá existence čarodějů. Zároveň se mi vybavila kniha "Tajemství 13. nástupiště": tematicky jsou si velmi podobné a není zcela od věci myšlenka, že Rowlingovou hodně inspirovala. Akorát u Pottera je naprosto jasné, že půjde o sérii: kniha působí jako uzavřená epizoda daleko většího celku.
Jsem ráda, že jsem si toto malé "retro" dovolila a znovu se tak ponořila do kouzel prvního dílu: těším se, až přelouskám všechny ostatní díly.

105 06.03.2023

Pokračování jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít a sáhla jsem po něm hned, jakmile jsem dočetla první knihu. Jsem s ním velmi spokojená, přesto však jen nerada musím přiznat: vysokou laťku nasazenou předchozím dílem tato kniha bohužel nepřekoná :-) Při četbě se opět skvěle pobaví nejen děti, ale i dospělí.
Znovu se ocitáme na smetišti nedaleko Vizovic, kde si v zásuvkách šicího stroje našli svůj domov dva krysáci: lehce nabručený Hubert, citlivý Hodan a jeho nezbytný parťák, o něhož s láskou pečuje, sádrový trpaslík Ludvík. V poklidném tempu si zde žijí své pokojné životy, ovšem zároveň se jim hodně stýská po živelném Edovi a jeho vylomeninách, takže není divu, že jeho návrat nadšeně uvítají.
Oproti tomu světákovi s lehce nabubřelým egem z předchozího dílu se nyní jeví spíše jako fantasta s bujnou představivostí, jenž si moc rád vymýšlí a přikrášluje realitu - jako by se v něm prolínaly vlastnosti Dona Quijota a Barona Prášila. Se svými přáteli se suverénně a bez rozmyslu vrhá do odvážných dobrodružství, aniž by si jakkoli připouštěl, že těmito kousky může ohrozit nejen svůj život, ale i ostatních. Eda je prostě svůj: věčný popleta, jenž rád hází ramena a dělá haura, občas bývá legrační až směšný, chvílemi téměř nesnesitelný, ale disponuje vlastností, díky níž vyhrává nad nepřízní osudu: v každé situaci si ví rady. Prožitá dobrodružství nejen utužují jejich vztahy: poznávají i další obyvatele smetiště /rak Vincent, ježek Pančoška, zlatohlávek Záhoř, holub Emil, žába Dáša.../, a dokonce i na jedno malé detektivní pátrání dojde :-) Nezapomenutelná je Edova hláška, k níž se uchyluje pokaždé, když se "něco" pokazí: "A máme problém, pánové..."
Zase jsem se skvěle bavila a hodně nasmála: bylo to hravé i poetické, milé i vtipné... akorát ten první díl byl prostě lepší :-) I přesto bych klidně uvítala další sérii příběhů těchto svérázných postaviček. Kouzlo celé knihy spočívá v tom, jak autor šikovně "namontoval" reálie našeho světa do světa zvířat, a vtipně na ně aplikoval různé druhy vzorců lidského chování. Opět vzdávám hold jeho tvůrčí invenci. Velmi mne pobavil netopýr jako "průzkumník bezmotorového létání" a spousta dalších.
Každou kapitolu opět uvádějí a ukončují pravidelné rituály obou hlavních hrdinů, sem tam se objeví nějaké to moudro a v závěru samozřejmě nesmí chybět veselý dodatek v podobě "opravníku omylů pro malé rozumbrady", jichž se Eda dopouští. Knihu bych doporučila spíše starším a o něco sečtělejším čtenářům, kteří nebudou mít problémy pochopit některé obraty a hovorové výrazy. Bonusem jsou opět překrásné ilustrace. Vřele doporučuji všem, kteří se rádi zasmějí a klidně si chtějí trochu ulevit od starostí všedních dnů :-)

..."Paříž je vznešená, Řím je starobylý, Madrid je vzrušující, Vídeň je noblesní, Londýn je důstojný, New York je dobrodružný, ale nejkrásnější místo na světě, a možná v celém vesmíru, je malé útulné smetiště poblíž Vizovic."
..."Raději si dáme rozcvičku pro mozkové závity. Je to zelené, žije to pod zemí a žere to kamení. Co je to?" zeptal se Eda.
"Co by to tak mohlo být?" zamyslel se Hodan.
"Dáme se poddat, Edáčku," zabručel Hubert. "V tomhle vedru by se nám mohly zavařit mozkové závity..."
"Pánové, to je prosté," vypjal hruď Eda. "Je to kamenožrout zelený! Ale máte pravdu, slunce peče jako na Sahaře!" dodal a roztáhl paraplíčko."
..."Já vám k tomu tanci pustím trochu muziky," nabídl se Eda a zapnul rádio, z něhož se ozvalo kvílení kytar a rachot bubnů. "Máme štěstí, právě hrajou populární pražský šlágr Až najde trkule mykuli, vypije brkola čikuli..." To pražské nářečí, pomysleli si krysáci, je naprosto nesrozumitelné. Nebo to byla maďarština?"
..."Byl to postrach vizovických krys a potkanů - kocour Bruno. "A máme tu problém!" pokýval hlavou Eda. "Ty mě chceš sežrat, co? Ale děláš chybu, Bruno! Udělal bys líp, kdybys místo mě sežral hlávku zelí. Živočišná strava je nezdravá - a z toho přežírání tě nakonec skolí infarkt nebo mrtvička, ty škaredý vypasený kocoure!"
..."Vyčistili si zuby kartáčkem na ruční pohon, osprchovali se konvičkou, vyhřebelcovali si kožíšky myčkou z kuchyňského robota a hupli do výlevky s mydlinkovou vodou. Neošidili ani Ludvíčka, věděli, že ranní koupel mu zaručeně zlepší náladu."
..."A štrůdl," významně pravil Eda, "štrůdl si žádá spoustu jablek, pánové!"
"My víme, kde rostou slaďoučké renety," pochlubil se Hubert.
"Ale kdo ten štrůdl upeče?" olízl se mlsně Hodan.
"Že se ptáš! Kdo asi?" vypjal Eda hruď. "V pečení já se vyznám, přátelé! Jde se!" Eda si nasadil kuchařskou čepici s takovým sebevědomím, jako by to byla královská koruna."

104 14.08.2023

Kniha stylem osciluje mezi beletrií a literaturou faktu. Zajímavě se zde mísí téma magie, tajemna, světa mimo realitu a přírodního léčitelství s tvrdou realitou dané doby: archivy STB, výzkumy nacistů, záznamy čarodějnických procesů, postup sepisování habilitační práce o působení bohyň. Takové nedochucené mišmaš, od všeho kousek.
Nalezneme zde i detektivní prvek či motiv rodinného tajemství. Textu uškodila též naprostá absence kopaničářského nářečí: dialogy jsou vedeny v obecné češtině, styl je buď úřední, odborný nebo umělecký.
Některé pasáže působí příliš popisně, mísí se zde několik dějových rovin, autorka často přeskakuje v čase, v postavách je těžké se zorientovat. Kdo se chce dozvědět něco o samotném "úřadování" bohyň, může být zklamaný - proto doporučuji daleko lepší příručku Jiřího Jiljíka se stejným názvem z roku 2005.
Oceňuji však krásné vylíčení přírodních scén Karpat a skvěle podané čarodějnické procesy s nevyhovujícími osobami. Je znát, že při hledání faktů odvedla autorka mravenčí práci.
Nasadila si však laťku příliš vysoko, konec působí příliš uspěchaně a nechává čtenáře v rozčarování nad tím, jak to všechno vlastně bylo, co je pravda a co smyšlené.

104 05.10.2021

Kniha pro všechny milovníky knih :-) Přečteno doslova jedním dechem.
Tato velmi poutavá a zajímavá kniha nabízí neobvyklý námět: co se stane, když samotná smrt začne projevovat znaky lidskosti. Autor se s ním popasoval na jedničku: postavy jsou zcela věrohodné a uvěříme mu i emoce u samotné smrti. Příběh je velice sugestivní a stojí na pevných základech.
Text je psaný velice čtivou formou, strohá líčení střídají téměř básnické obrazy. Občas ho zpestřují i zcela originální vsuvky v podobě obrázkových kapitol. Líbí se mi jazyk, který autor používá - a skláním se před jeho svéráznými metaforami, metonymiemi, synekdochami i personifikací /"Když daly sirény svolení"; "Táta měl plíce plné nebe"; "Kluci vysvlečení ze své důstojnosti"; "Sebeúctu měl omotanou kolem kotníků", "Dětský pláč bušil a kopal", "Vlastně bylo vidět jen jeho hlas", atd.../
Film jsem neviděla a nijak mi to nevadí: spoustu krásy je právě v té práci s jazykem a stylem. Mohu doporučit i lidem, které tloušťka knihy může odrazovat: strhne sebou i zarytého ne-čtenáře, přestože následující děj může později snadno vytušit.

104 17.09.2021

Tato milá sbírka smyšlených pohádek má jen jednu chybu: je příliš krátká :-) Vlastně ještě jednu navíc - je škoda, že její autor již nežije a žádné další pokračování nenapíše. Její čtení totiž příjemně pohladí po duši a pobaví. Obdivuji autorovu vynalézavost, s níž se chopil klasických motivů a předělal je zcela podle svého gusta - například postavu Honzy, který je chytrý až moc, čertíků, kteří si přejí být hodní a konat dobro, loupežníka, který vlastně ani škodit nechce... Nabízí nám tak nejen zajímavé variace, ale i spoustu vtipných momentů a nečekaných zvratů, přičemž svůj humor šikovně vystaví na slovních hrátkách a hříčkách, a sem tam přidává i trochu toho ponaučení na závěr. Sedm pohádek s bohatým, svižným dějem, který příjemně plyne, a my se nemůžeme dočkat toho, co bude dál. Možná se zdají být dlouhé, ale autor odvedl skvělou práci s napětím - dobře věděl, jak pozornost čtenáře /nejen toho dětského/ udržet ve střehu.
Jeho jazyk je také kouzelný a poetický: nalezneme zde četná deminutiva i augmentativa - peklíčko, pekařičkové, mysliveček, ďáblíčkové, partička, dušinka, čertisko... objevíme i zajímavé metafory - lidský červ, čertovský šéf... a nechybí ani citově zabarvená a zvukomalebná slova, která jen podtrhnou vyznění celého textu: fiškus, vykuk, vědátor, šupajdit, tajtrlík, bžunda, chroustání, láteření, kujón, frflat... Nevyhýbá se ovšem ani výrazům modernějším - pompézní, detektiv, labradorek, spekulovat, plastelína, modurit... Jeho slovník je skutečně bohatý, asi nejvíc mě překvapil množstvím užitých frazémů a rčení, což je určitě dobré i pro rozšíření slovní zásoby malých čtenářů: začalo tóčo, musel na to jít s fištrónem, vypulírovat doběla, nadávat jak špaček, funět jak parní lokomotiva, nadřít se jak kůň, být od fochu, dát hlavy dohromady, kout pikle, mít za lubem, spustit bandurskou, medit si...
Charakter některých postav prozrazuje už jejich jméno: princezna Prudilka, baba Rampušajda, Vejralka, zajíc Pacinka, Slimejš, plivník Buřtěj, bratři Půlčík, Čtvrtník, Osmerka, Žabžulenka, Kvákajdovi...
Dle způsobu výstavby těchto pohádek soudím, že jsou určeny spíše pro ústní přednes: autor se často a rád ke svým čtenářům obrací větami typu: "To si, holenkové, zapište za uši..."Myslím, že právě to patří k jeho osobitému stylu, neboť během svých vystoupení byl zvyklý navazovat kontakt s publikem. Však také při čtení jsem měla dojem, jako bych neustále ten jeho charakteristický a nezaměnitelný hlas slyšela... A nádherné ilustrace jsou pak už jen taková sladká tečka na tomto vynikajícím dezertu :-)

"Možná byste měli ještě vědět, že se Pepínek vyučil v pekelnickém oboru "lesní čert". Takový pak přichází na zem pěkně v zelené kamizolce jako myslivec."
"Ale co, každý si na svůj osud zadělá sám a v pekařském řemesle to máte skoro v popisu práce."
"Ale to jsou k nám hosté," podivil se Lucifer. "Koho jste nám to přinesli, Plamínku? Vždyť tihle do pekla nepatří... Koukám, koukám do knihy hříchů, ale ti dva mají zaděláno na nebe. To by nás svatý Petr hnal."
"V sousedním, dosti vzdáleném lese bydlel ve velikánském a hlubokém rybníku žabák Kvákajda. Už z jeho jména je vám, milí braši, asi jasné, co to bylo za týpka."
"No co vám mám povídat. Plakaly stromy, plakala i všechna zvířátka, plakalo kapradí i ostatní rostlinky. I sluníčko posmutnělo."
"To panečku náš chytrý Honza, to byl jiný kabrňák. Už od dětství všude rejdil, každému radil, chvilinku neposeděl. O peci ani nemluvím. Tam ani nespal. Pořád něco vymýšlel, spravoval nebo opravoval. Co vám mám povídat. Notně tím kdekomu lezl na nervy. Znáte takové děcko... rozumbrada... všude byl, všechno zná. Abyste si udělali obrázek o jeho bohulibé činnosti, tak vám některé jeho vynálezy přiblížím."
"Ozbrojen obrovitým kyjem zjevoval se pocestným a hromovým hlasem hulákal: "Peníze, nebo život!!!" To je totiž typické loupežnické volání, i když to loupežník třeba tak doslova nemyslí."
"Asi víte, že těm, co pracují takzvaně 'za pět prstů', se říká v kriminalistické praxi kapesní zloději."
"Aha... pardon, že nevíte, kdo je Omydlík? Tak to je, holenkové, plivník. Jo vy nevíte ani, kdo je plivník. Hm... tak to musím vzít od začátku."

103 30.06.2023

Přiznávám, že od knihy jsem moc neočekávala a přistupovala jsem k ní skepticky. Také nejsem zrovna přívrženec "rychlokvašek z blogů", kterým se brzy po "naplnění kapacitních možností" dostává knižní podoby. Zde jsem však byla mile překvapena už od začátku: zdá se mi, že záměr autorek - jednoduchou a zábavnou formou přiblížit obyčejnému uživateli češtiny četné pravopisné záludnosti - se vydařil. Dokonce mne přesvědčily o tom, že podobně čtivých příruček by klidně mohlo být víc. Nečekejme žádnou nudu ani suchopárné výklady: vybrané jevy, v nichž často chybujeme, jsou vysvětleny stručně a srozumitelně, navíc za pomoci smajlíků a vtipných ilustrací. Velmi oceňuji, že po "pravidelném nářezu teorie" následuje diktát, v němž si můžeme nabyté znalosti otestovat, a správnost odpovědí ověřit v klíči na konci knihy.
Pro lepší orientaci jsou všechny tyto "jazykové perličky" řazeny abecedně a spolu vytvářejí jeden úžasný, dokonale propletený náhrdelník. Věřím, že po něm rádi sáhnou nejen dospělí, ale i děti.
Souhlasím s metaforickým přirovnáním autorek, že "čeština je sval, který ochabne, když jej netrénujeme". Vidím to všude kolem sebe: zdá se mi, že s ukončením povinné školní docházky značně klesá snaha většiny lidí o jakoukoliv korekci vlastního písemného projevu. Jakmile si osvojíme určitá pravidla pravopisu, měli bychom je dále "cvičit", než nám přejdou do krve - a v případě nejistoty se nebát do patřičných příruček nahlížet. Hodně mě mrzí, když například i na zdejší platformě nalézám v četných komentářích chyby veskrze školácké.
Kniha je určena široké veřejnosti. Je jasné, že v ní nemůžou být zachyceny všechny problematické jevy - k tomu slouží další odborné publikace. Při pročítání zde svá "slabá místa" objevíme asi všichni - i já jsem odhalila jevy, jež jsem si vykládala špatně /kardamom, holt X hold/. Ráda jsem se nechala poučit a velmi mě těší, že klasika jako "mě X mně, ji X jí, výjimka, fobie, permanentní, tip X typ" tady rozhodně nechybí. Těším se i na další podobně zaměřené knihy od těchto dvou autorek.

103 24.02.2023

Jak jsem již jednou ohledně této spisovatelky poznamenala: Ruta Sepetys umí. Řemeslně své romány zvládá na jedničku: umí si vybrat atraktivní téma nedávné historie, dovedně ho spojit s palčivými odkazy minulosti a šikovně přimíchat ty správné ingredience tak, aby vzniklo čtivé dílo. Geniálním způsobem také manipuluje se čtenářem, neboť bravurně zvládá práci s napětím: ví, jak pracovat s jeho pozorností, ví, kdy ve vyprávění přitvrdit a kdy zase zvolnit, takže při čtení se rozhodně nikdo nudit nebude. Svá díla cílí spíše na dospívající generaci, ale smlsnou si na nich i čtenáři starší a zkušenější, kteří jí dokáží odpustit snad jedinou chybu, jíž se dopouští: její postavy působí lehce šablonovitě a poněkud ploše, v hlubinách jejich duše se zrovna příliš nebabrá, neboť je stvořila k obrazu svému tak, aby co nejlépe splňovaly její záměry.
Tentokrát si zvolila téma "zakázané lásky" v kulisách Francovy krutovlády ve Španělsku v roce 1957. Výsledkem je ucházející "cross-over" román, který si rádi přečtou nejen dospělí, ale i dospívající. Jeho děj zasadila do velmi nelehké doby a skrze něj se jí povedlo dokonale vystihnout atmosféru panující v celé zemi poté, co se Franco rozhodl zemi "otevřít světu", hlavně tedy americkým bohatým magnátům a investorům. Poukazuje spíše na odvrácenou stranu tohoto režimu, hlavně na všudypřítomný strach z gardistů, kteří fungovali asi jako naše STB či ruská KGB.
Román se svou stěžejní lovestory mezi oběma hlavními hrdiny tak trochu připomíná červenou knihovnu, jedná se však i o skvělou sondu do života španělské společnosti té doby. S nemilosrdnou obžalobou nám odkrývá temnou stránku tehdejší historie, kdy matky prodávaly své děti do útulků jen proto, aby mohly uživit početné rodiny. Zároveň se také podíváme i do zákulisí života toreadorů a matadorů.
V něčem mi kniha připomíná "doku-román" Tučkové: jednotlivé kapitoly uvádějí historická fakta a citace. Je kouzelné, jak autorka dokáže ve dvou větách shrnout historii i osud jednoho člověka. Jenže díky tomuto úsečnému stylu působí text poměrně strohým dojmem. Navíc se zde objevuje až příliš moc tajemství najednou, sice je postupně odkrýváme, ale i přesto se děj zdá být lehce překombinovaný a nepravděpodobný.
Přidávám i kritickou výtku k jazykovým prostředkům: velmi mě zarazilo použití výrazu "single" jakožto součást běžného hovoru již v roce 1957 - jde o nesmysl, neboť se užívá až od 90. let 20. století, kdy se postupně rozšířil do celého světa. Ke věrohodnosti textu naopak přispívá, že je stylově prošpikován španělskými výrazy: maletilla, el matader, torero, tesoro, cuadrilla, atd., jejichž význam si ovšem musíme již dohledat sami.
Kniha to byla strhující, děj mě pohltil a četla se rychle. Celkově se mi líbila, i když druhá část, odehrávající se v roce 1975, již kvalitou znatelně pokulhávala.

... "O chlapeckém dětském domově v Barceloně zásadně nemluví. Nebyl to žádný "domov". Byl to brloh, jatka pro duši. "Bratři" a "tety", kteří ústav řídili, si libovali v ponižování dětí. I pouhá vzpomínka na to je jako jed. Ta muka se jako švábi dodnes plazí Rafovou duší. Držet nosem minci přitisknutou na zdi, klečet na cizrně, trpět, že ho někdo tiskne k zemi a pálí cigaretou. Vzpomíná si, jak se v noci z čiré hrůzy počůrával. Vzpomíná si, jak hubnul, padaly mu vlasy a ztrácel odvahu."
... "Je těžké hledat správný směr ve dvou kulturách," řekla mu jednou matka. "Připadám si jako záložka zastrčená mezi kapitolami. Žiju v Americe, ale nenarodila jsem se tu. Jsem Španělka."
... "Ve Španělsku musí ženy dodržovat přísně podřízenou pozici vůči mužům. Ana si vzpomíná, jak ji v Sección Femenina učili: "Netvař se, že se vyrovnáš mužům." Také tam učí, že čistota je absolutní. Dámské plavky musejí dosahovat až ke kolenům. Když se o nějaké dívce zjistí, že šla s chlapcem do kina bez doprovodu, její rodina dostane žlutou kartu za prostituci."
... "Svět v tom hotelu je jako pohádka. Je mi to líto, Ano, ale náš svět to není. Pamatuj si to, prosím tě. Dávej si pozor, s kým mluvíš."

103 02.12.2022