SlamLenka komentáře u knih

Patřila jsem k těm, kdo byli nadšení, když bylo oznámeno, že v novém kole budou #klasikomilove číst sci-fi, ale nakonec jsem se k prvnímu dílu dostala až po celém měsíci, a to ještě k opáčku z dřívějška. Poslechla jsem si Den trifidů, což je snad první sci-fi, které jsem v životě přečetla. Přivedl mě k tomu tenkrát můj drahý manžel a vlastně jsem k tomu byla hrozně skeptická, ale má očekávání byla nakonec velmi překonána a já si to vychutnala do posledního písmene. A jak se tu začaly objevovat ohlasy, říkala jsem si, že bych si to mohla zopakovat, ovšem tentokrát jsem si to dala do uší (pro mě velmi nezvyklé!).
Musím říct, že jsem si z tohohle dnes už takřka legendárního románu Johna Wyndhama zdaleka nepamatovala vše. Utkvěla mi samozřejmě hlavní dějová linka a taky atmosféra, ovšem na co jsem už od minula zapomněla, to jsou ony rozvleklé Billovy úvahy, které mi teď místy trochu lezly na nervy… Ale to hlavní je, že mi to pořád přijde strašně chytlavé a napínavé čtení.
Skvělé jsou popisy strategií, které se po oné katastrofě hned začaly objevovat – a s tím i to, jak tu má tolik lidí tak typicky potřebu obhajovat svůj vlastní náhled na věc jako jediný možný přípustný. A pak tu samozřejmě nesmí chybět oportunisté, kteří ze situace chtějí sobecky vytřískat co nejvíce pro sebe samé – to je v celém tomhle sci-fi románu asi nejrealističtější a pro člověka nejtypičtější rys…
Tohle bylo milé znovushledání!

(SPOILER) Kya je dívka, která žije se svou rodinou v bažinaté Severní Karolíně, jenže jednoho dne rodinu opustí máma a postupně odcházejí i sourozenci, nakonec ji samotnou v chatrči nechá i táta. A tak žije sama, do školy nechodí a jejími nejlepšími přáteli jsou racci. Díky Skokanovi, černochovi, kterému prodává mušle, se jí daří přežít. Postupně dospívá, poznává své okolí a v něm žijící faunu i floru, maluje ji, buduje svou sbírku pírek a pak pozná dva chlapce/muže. Jeden ji naučí číst, a kam s ním nedošla, tam ji v projevech lásky dovede ten druhý. Jenže jeden z nich se nakonec najde mrtvý a podezření padne právě na její hlavu. Tak o to jde v Kde zpívají raci.
Je to nesmírně čtivá kniha, která vás lyricky provází po bažinatém americkém pobřeží, sem tam proložená nějakou básní. Už od počátku víte, kdo zemře, a postupně se rozkrývají další a další okolnosti. Detektivní zápletka je oproti osobnějšímu Kyinu příběhu značně upozaděná, teprve v samotném závěru dostává mnohem více prostoru a vše stojí jen na tom, jak o osudu „holky z bažiny“ u soudu rozhodne porota.
Román mě vážně mile překvapil, a i když měl v sobě velký kus detektivky, což je žánr, který fakt nevyhledávám, nebylo to pro mě rušivé, ba naopak to příběhu dalo dynamičtější náboj. V závěru jsem se nejprve vyděsila, že to snad Delia Owens zakončí patetickým happyendem, ale nakonec přidala něco, čím mě mých obav zbavila.
Doporučuji lidem, kteří mají rádi divokou přírodu, a také těm, kteří rádi rozkrývají detektivní záhady. Na své si ovšem přijdou i ti, kteří mají rádi knihy o mezilidských vztazích. Prostě doporučuji! =)
PS: Docela jsem se zamilovala do obálky.

20 22.11.2020

Tato kniha prostě:
- není další klasickou knihou o Harry Potterovi,
- není dílem jen J. K. Rowlingové,
- není románem, ale scénářem k divadelní hře,
- nemá ambice vrátit Vám něco, co už JKR ukončila.
Je opravdu naivní pustit se do četby tohoto titulu a nepřipustit si nic z výše uvedených bodů, ale naopak předpokládat, že s touto knihou dostanete 8. pokračování známého HP. Kdyby JKR chtěla svým čtenářům dát dalšího starého dobrého HP, udělala by to pravděpodobně už někdy v roce 2008 nebo 2009. Ale ona to neudělala, takže se s tím, milí čtenáři, smiřte. =)
Pokud se ale od toho, co bylo, oprostíte a budete knihu číst skutečně jako divadelní hru, docela vás to potěší.

19 26.09.2016

Už od vydání knihy jsem věděla, že po ní musím sáhnout. Koupila jsem si ji a čekala na vhodnou chvíli, kdy se do ní pustit, protože na tohle jsem chtěla mít dostatečně čistou hlavu a hlavně nervy. Přečetl si to tedy nejdřív manžel, potom moje maminka a nakonec ještě manželův kolega. Pak jsem ji po krátkém intermezzu z knihovny konečně vytáhla i já - a během necelých tří dní jsem to celé zhltla a dlouho jsem to pak v sobě ještě musela převalovat. Nějakou dobu jsem taky zvažovala, jestli knihu vůbec komentovat (a skoro bych mohla jen zkopírovat komentář např. Lenky.Vílky pode mnou a asi by to stačilo, protože se s ní na 99 % shoduji), ale nakonec se přeci jen ke knize (a k názorů jiných) trochu sama vyjádřím.
Mnohé pro mě bylo již známé, ale spousta faktů pro mě byla též nová. Nejvíce se mě dotkla vykreslená morální degradace - jak voličů, tak i aktuálně volených zástupců lidu. Asi je to něco, co každý (demokraticky a lidsky smýšlející) Čech kolem sebe vnímá, nicméně když to máte takhle strukturovaně naservírované, je to o to více do očí bíjící.
Pořád doufám, že se jako společnost poučíme a zase se vrátíme k morálním hodnotám. Podle mého je to hlavně věcí vzdělání, které však aktuálně v ČR není úplně v nejlepším stavu. Chce to učit diskuzi a práci s fakty a jejich ověřování, jedině tak můžou z dětí vyrůst kriticky myslící dospěláci. Především je pak třeba vzájemné pochopení a vstřícnost, to je podmínka pro to, abychom spolu vůbec mohli diskutovat.
A ke komentářům: Nerozumím tomu, že někdo zpochybňuje fakta (která jsou zde přeci dobře ozdrojovaná) a knihu hodnotí jako velmi neobjektivní. Samozřejmě že se v knize promítá i Taberyho názor na věc - není to vědec, ale novinář píšící pro liberálně demokratický týdeník, takže určitá míra subjektivity zde je. Není to však otázka zkreslování reality, ale vyjádření názoru - a to je sakra velký rozdíl!

17 26.09.2019

Asi to bude znít kýčovitě, ale Alena Mornštajnová se pro mě opravdu stala královnou současné české prózy. Její knihy jsem četla v posloupnosti Hana - Slepá mapa - Tiché roky a teď přišlo konečně i na Hotýlek. Rozhodně se nekonalo žádné zklamání!
Oproti třem ostatním jejím románům pro mě bylo skoro překvapení, že hlavní hrdinou je tentokrát muž. Příběh je opět krásně čtivý, nepředvídatelný, poutavý. Uvědomila jsem si, jak málo nám autorka své hrdiny popisuje co o vzhledu, stejně jako nám nechává blíže nepopsané prostředí, v němž se postavy pohybují, přesto se mi celý příběh při čtení v hlavě odehrává, jako bych sledovala film. Alena Mornštajnová možná v některých ohledech slovy šetří, o to větší ale dává důraz na obsah a barvitost slov - její psaní má určitý náboj. Postavy reagují velmi realisticky. V knize nenajdete ani jednu jedinou postavu, která by byla černobílá, naopak snad na každém si najdete kousek dobrého i špatného - a tím jsou hrdinky a hrdinové Mornštajnové neskutečně opravdové...
Rozplývat bych se tu zvládla až do nevidím, takže to zkrátím: doporučuji! =)

17 17.07.2019

Magnesií Literou ověnčená kniha Svědectví o životě v KLDR se stala fenoménem a já po jejím přečtení zcela chápu, proč se tak stalo. Úplně mě to pohltilo! Zajímavá pro mě byla i návaznost této knihy na předešlou přečtenou (komiksové 1984) a místy jsem měla pocit, že i tohle musí být fikce – vždyť KLDR je podle zpovídaných Severokorejců opravdu zemí Velkého bratra, který o všem ví, na všechno dohlíží a všechno řídí. Dokážete si představit, že žijete v zemi, v níž máte přesně nalinkovaný celý život a vlastně i každou hodinu a minutu každého dne? Že se můžete nechat ostříhat jen podle státem schválených předloh, partnera si s největší pravděpodobností sami nevyberete, a ještě budete sem tam muset snášet policejní prohlídky? O několikaleté povinné vojně v otřesných podmínkách pro muže i ženy ani nemluvím…
KLDR, jedna z nejmilitarizovanějších zemí světa, v níž vládne ideologie a poměry, při nichž člověka napadá, že námi prožitá desetiletí komunismu byla velmi slabým odvarem (a tím rozhodně nechci naši historickou zkušenost nějak zlehčovat – toho jsem opravdu daleka!).
Rozhovory se sedmi Severokorejci, kterým se ze své rodné země nakonec podařilo utéct, jsou plné osobních příběhů, sem tam děsivých, jindy dojemných. Ačkoli je Severní Korea zemí, která od svých občanů vyžaduje prakticky naprostou konformitu a odchylky od normy často přísně trestá, je každý z rozhovorů jiný, protože ani indoktrinace nedokáže v člověku potlačit jeho jedinečnost, jeho osobitost. Stejně tak je i přístup každého z nich ke své vlasti odlišný, i když je všechny spojuje fakt, že ji opustili.
Nina Špitálníková v rozhovorech usilovala o to, aby zpovídané nijak nesoudila, dialogy jsou vedeny věcně a pečlivě, ohled je brán i na city respondentů, protože sem tam při vzpomínkách museli přemáhat emoce a sílu vzpomínek. A i já na tohle čtení, v mnohém tak moc podobné 1984, budu ještě dlouho vzpomínat.
Obrovitánské doporučení!

16 12.09.2021

Jeden z titulů, které jsem si jako dítě opravdu zamilovala. Než jsem se do ní letos zase pustila, pamatovala jsem si sice jen pátrání po pokladu a následný nález černých perel, ale atmosféra dětských příběhů a nesčetných dobrodružství se ve mně tehdy vážně usadily. Jsem moc ráda, že jsem se opětovným čtením zase mohla vrátit do svých dětských let a prožít to s těmi šesti znovu.
Detailní představování knihy asi nemá smysl (předpokládám, že většina z vás ji zná), takže jen v kostce: v Bullerbynu stojí jen tři domky, v nichž žije celkem 6 dětí. Vypravěčkou je Lisa, jedna ze tří bullerbynských děvčat, která spolu se stejným počtem chlapců prožívá spoustu dobrodružství. I když se příběhy, které svým dětským pohledem na svět vypráví, odehrávají ve Švédsku, nemají daleko k tomu, co může dítě zažívat i v našich luzích a hájích. A to je na tom asi to nejkrásnější!
Možná se vám podobně jako mně, než jsem absolvovala rereading, nevybavuje moc z toho, co všechno Lisa, Olle, Bosse, Lasse, Britta a Anna zažili, ale vsadím se, že se vám určitě vybaví, jak krásně je kniha ilustrovaná. Helena Zmatlíková dala podobu spoustě mých dětských hrdinů, Děti z Bullerbynu nevyjímaje.
Astrid Lindgren můžeme bez dohad zařadit mezi ty nejlepší autor(k)y dětské literatury. Jako malá jsem vedle Lisiny party zbožňovala třeba její Pipi Dlouhou punčochu.
A ještě zajímavost na konec: předobrazen Bullerbynu byla autorce osada Sevedstorp, která je jejím rodištěm, ale příhody, jimiž se při psaní inspirovala, prožila v Näsu, kde později vyrůstala. Spisovatelčin bratr Gunar se zase promítl do postavy Lasseho.

Zase jednou jedna z dlouho odkládaných knih. Koupila jsem si ji loni těsně před odjezdem mého muže do Afghánistánu (ne, není voják, byl tam s humanitární misí), ale protože jsem se pak o něj během těch tří měsíců bála, neměla jsem odvahu se do toho začíst, přece jen to není nejbezpečnější země, že? Konečně jsem se tedy ke knize Khaleda Hosseiniho, amerického lékaře a prozaika afghánského původu, dostala.
Lovec draků svým názvem může svádět k domněnce, že jde o fantasy čtivo, ale byť je to fantastický román, jeho příběh je zcela realistický a vychází ze skutečných poměrů v Afghánistánu. Mně to sice došlo až při bližším pohledu na obálku, ale co už =D
Byť vám román naprosto upřímně doporučuji, se stejnou upřímností vás také musím varovat, že to místy není moc lehké čtení. Příběh je v první řadě o přátelství, ale také o pocitu viny, zbabělosti, osobní nedostatečnosti a o životě pod břemenem vědomí, že se člověk nezachoval správně. Naštěstí to však není jen černé a Amír, který je protagonistou příběhu, po letech dostane příležitost, aby v dětství napáchanou křivdu jistým způsobem odčinil. Pobrečela jsem si, opakovaně Protože nejhorší je zlo, které se děje dětem
Až na jednu superhrdinskou pasáž, která mi přišla příliš vyhrocená, tomu vážně nemám do vytknout. A vyšla jsem z toho značně obohacená i co se týče znalosti afghánských poměrů a reálií.
Za mě jedno velké doporučení a zároveň bych Afghánistánu přála, aby se stal klidnou, stabilní a prosperující zemí, ideálně také demokratickou (zvláště pak to přeju jeho lidu, především ženám) inshallah!

15 07.10.2023

Kdybych před lety, když jsem kolem hřbitova v Ďáblicích procházela, věděla o historii, kterou se za jeho zdmi komunistický režim pokusil pohřbít, nezůstala bych před jeho branami. Další (a dost ostrý!) střípek do mozaiky českých dějin mi tentokrát doplnila Petra Klabouchová s románem U severní zdi.
Je to kniha pro každého? Ne. Ale o tom, o čem se v ní píše, by rozhodně každý vědět měl.
Popravdě i já s ní měla menší problém, i když ji jinak považuji za výbornou a důležitou. Nesedl mi ale onen přístup, který je patrný už z hesla na obálce (já prostě princip msty neuznávám), proto jsem si úplně neužívala onu linku Mužem s dírou v srdci. Na druhou stranu příběhy z černých desek byly prostě síla! Asi nejvíc mě položil osud Mariky a popravdě jsem po jeho dovršení trochu pochybovala, jestli to vůbec zvládnu dočíst Ale nakonec jsem to dala, protože pokud dnes mohu udělat něco pro všechny ty lidi a jejich životy, které byly za oné doby nekonečné temnoty a zla tak bezcitně předčasně ukončeny, pak je to věnovat jim svůj čas ve vzpomínce. A k tomu je taková kniha rozhodně skvělým prostředkem.
Román je vyprávěn krásným barvitým jazykem, až je s podivem, jak jím autorka dokázala vyprávět tak ponurý příběh, který se jinak v mé hlavě odehrával v obrazech vymalovaných paletou odstínů od šedé po černou. A přesto to tak podivně ladilo! Jsem ráda, že je kniha zakončena doslovem, protože romány odkazující na reálie by je podle mě v ideálním případě měly mít vždy. Pro ucelení představy o tom, k čemu v pankrácké věznici v 50. letech docházelo, doporučuji přečíst/poslechnout si některý z rozhovorů s autorkou.
A mimochodem: když jsem dočetla až na konec a dospěla k těm 54 řádkům jmen a dat topila jsem se v slzách.

15 13.08.2023

Přáli byste si někdy vrátit se do minulosti a udělat něco, co jste neudělali? I kdybyste tím nemohli změnit přítomnost? I kdybyste se přitom nemohli hnout z místa a v minulosti byste mohli strávit jen velice omezený čas v řádu minut? V tokijské kavárně Funiculi funicula to prý možné je! Aspoň o tom vypráví Tošikazu Kawaguči v Než vystydne káva.
Útlý román, který je autorovou prvotinou, vznikl podle stejnojmenné divadelní hry a při čtení je vliv divadla velice znát. Chvilku mi trvalo, než jsem si na formu vyprávění zvykla. Nakonec se ukázalo, že nejlépe se mi příběh čte, když si jej přehrávám právě jako divadelní hru, a tak jsem se pohodlně usadila do hlediště a pozorovala, jak se čtyři odvážlivci vydávají na cestu časem. Každý z nich má pro své rozhodnutí jinou motivaci, ale vždy jde o téma silného citového pouta, ztráty a vyrovnávání se s ní. Osobně se mě nejvíce dotkl poslední příběh matky a ještě nenarozeného dítěte, ale své jsem si našla i v ostatních třech.
Rychlé a milé čtení, které vede člověka k úvahám o tom, zda by sám využil možnosti návštěvy kavárny a podnikl cestu s nejistým výsledkem. Možná jen to, že by člověk mohl ještě jednou spatřit někoho, kdo už není mezi živými, je dostatečným důvodem. Vyplatí se tedy počkat, až stálá návštěvnice kavárny zavře knihu a na malou chvilku uvolní místo, z něhož se lze vydat do jiné doby. Jen nezapomeňte, že máte jen krátký čas – než vystydne káva…

15 04.03.2021

Existují knihy, které netrpělivě vyhlížíte a nemůžete se dočkat, až vyjdou – tak moc se těšíte, až si je přečtete. A když to konečně přijde a vy dočtete poslední stránku, je vám smutno z toho, že už je to za vámi, a chcete víc. Právě do této kategorie knih patří i Šikmý kostel 2.
Už v prvním dílu Karin Lednická dokázala, že má neskutečný vypravěčský talent (o tom ostatně svědčí i vítězství v Knize roku – Čtení tě mění), troufám si však říct, že druhý díl je ještě o fous lepší než díl přecházející! Autorka nám tentokrát dopřála skoro dvojnásobný počet stran, přesto její vyprávění neztratilo na dynamičnosti, je velmi čtivé a nádherně plyne.
Své hrdinky spisovatelka opět nijak nešetří: nechává je utápět se v pochybnostech; staví je před morální dilemata, kterým by málokdo z nás chtěl čelit; boří jejich sny a bere jim naděje… Dopřává jim ale zažívat i hezké chvilky, kterých je možná o něco méně, o to více si jich však váží čtenář i hrdinové. Především však umí vykreslit charakterní a realistické postavy, do nichž je velmi snadné ve vcítit a kterým i přes jejich nedostatky člověk prostě musí fandit. Karin Lednická ví, jak zapůsobit na čtenářovy city, takže mít po ruce balení kapesníčků je nutností. Zase jsem si to ale i přes to občasné bolení u srdce neskutečně užila.
Oproti předchozímu dílu tu navíc najdete jeden bonus: historické snímky, které celému příběhu ještě přidávají na autentičnosti. Musím říct, že s tímto dílem ještě vzrostlo mé přání jednou se do této poddolované krajiny podívat. Především se ale nesmírně těším na třetí díl – čeká mě další netrpělivé vyčkávání!

15 01.02.2021

Poslední dobou mám neskutečné štěstí na knihy, které se mi dostávají do ruky, a Šikmý kostel rozhodně není výjimkou - ba naopak! Kniha se mi zalíbila hned s prvními stránkami, na nichž Karin Lednická popisuje cestu žen do Wieliczky, což je mimochodem místo, které stojí za návštěvu. Vyprávění o tom, jak se u nás žilo na přelomu 19. a 20. století (a navíc v hornické oblasti) je z mého pohledu velmi autentické, příběh Barbořiny rodiny je jímavý, zároveň však ne patetický, hlavní postavy nejsou černobílé, díky čemuž působí opravdu realisticky. Oceňuji také velmi pěkné vykreslení tehdejší geopolitické situace na Těšínsku a onoho "slavného" sporu mezi Československem a Polskem o toto území - díky podání spisovatelky jsem si o tom udělala mnohem komplexnější obrázek, než jaký mi kdy nabídly učebnice dějepisu. Šikmý kostel je čtivý a já jej vřele doporučuji dalším knihomolům!
PS: V Ústí nad Labem sice taky máme šikmý kostel, ale pokud kdy budu mít příležitost, moc ráda bych navštívila i tento.

15 18.03.2020

Je to síla! Před několika lety jsem viděla film, už ten mě nadchnul, hlavně Viggo tam sehrál svou roli opravdu dokonale. Když jsem zjistila, že film je natočený podle knížky, věděla jsem, že si ji budu muset přečíst - konečně se na nic dostalo.
Ten příběh, ačkoli je poměrně krátký, v sobě má hrozně moc, je plný naděje i zoufalství, síly i slabosti, strachu i statečnosti... Nejvíc ale ukazuje bídu a hnus světa i lidskosti. Zajímavé je i to, že neznáme jméno otce a syna, stejně jako nevíme, co se se světem událo, že je tak pustý.
Až zase budu hrát hru Fallout, myslím, že na Cestu po jejím přečtení budu myslet mnohem více, než jen po shlédnutí filmu.

15 13.11.2017

Je to opravdu příjemné letní počtení, které je plné milého a přitom nijak povrchního humoru.
To je přesně ten laskavý náhled na svět, který bych kolem sebe potřebovala mít mnohem častěji v reálném životě - rozhodně doporučuji všem pesimistům a negativně smýšlejícím osobám k poučení o tom, jak fajn může všechno vypadat a být pojímáno, když budete mít trochu nadhled a nebudete se bát občas zesměšnit i sama sebe.
Jerome, opravdu moc děkuji!

15 06.08.2015

Přijde mi bizarní takové dílo, jako je Bible, hodnotit nějakými hvězdičkami, takže prozatím jde o jedinou knihu, kterou jsem dočetla, ale nedávám jí žádné hodnocení. Nějaký zvláštní požitek jsem z jejího čtení sice neměla, ale cítila jsem k tomu textu jakousi úctu - přeci jen jde o nejčtenější a nejpřekládanější knihu, která lidstvo oblažuje již téměř dva tisíce let, že?
Vadí mi strašně koncept víry, jaký je nám dnes předkládán, vadí mi náboženský fanatismus, ale vadí mi i lidé, kteří vírou opovrhují a uráží ty, kteří věří. Úplně nejvíc mi však vadí, že si někdo myslí, že když se naučí pár veršů z téhle velké knihy zpaměti, bude "osvícený" a dokonalý...

Taky se o historických událostech dozvídáte mnohem více z beletristické tvorby, než kolik jste se toho o dějinách naučili ve škole? Třeba o tom, že Československo po druhé světové válce přijalo tisíce řeckých uprchlíků, jsem se dozvěděla jen díky Až uvidíš moře (respektive manžel říkal, že je o tom zmínka i ve Vyhnání Gerty Schnirch, ale to jsem bohužel v paměti neudržela…). No a fakt, že v mnoha případech šlo o děti bez rodičů, je sám o sobě děsivý… A celé vyprávění se odehrává z 90 % v komunistickém Československu, takže je v tom samozřejmě i trochu temnoty oné doby.
Scarlett Wilková dlouhodobě mapovala osudy řeckých imigrantů pro Paměť národa, a tak má jistě dost jasnou představu o tom, s jakými pocity sem tehdy přicházeli a jak si na tak markantní změnu zvykali. Díky tomu je její vyprávění velmi autentické a sdělné.
Hrozně mě bavilo, jak často hrdinové řešili, že české jídlo je oproti řecké kuchyni bez chuti a že si Češi myslí, že když je někdo z Řecka, žil nutně u moře.
Román ale zdaleka není jen o řeckých uprchlících, je také o rodinných vztazích a nutnosti komunikace, která je pro jejich zdraví a pevnost tak moc důležitá. To je téma, které zdaleka překračuje hranice nějakých národností a stále zůstává v literatuře velmi důležitým a aktuálním tématem.
Co je nutné vypíchnout, to jsou i charaktery postav, protože mezi hlavními hrdiny nenajdete jediného, kdo by byl čistě kladný (i když možná nějaký ten čistě záporný by se našel…). A ač se s mnohými z nich určitě v jistých okamžicích neshodnete, protože mají prostě trochu jiné morální hodnoty a podobně, budete jim do určité míry stále rozumět. Umět tak hezky postihnout motivaci postav, když se dopouštějí něčeho, co se nám protiví, je přitom podle mého vážně umění.
Za mě je to jedno velké doporučení!

14 03.08.2022

Ze zásady nečtu anotace (nebo je aspoň nedočítám). Podle mě totiž mnohdy dokáží od knihy odradit, i když by si ji čtenář býval užil, nebo naopak falešně navnadit na lahůdku, která však zanechá jen pachuť v ústech, v lepším případě ve vás nevyvolá nic. Jednoduše řečeno: anotace bývají často zavádějící. U téhle knihy jsem ji zcela ignorovala a přijala jsem nabídku k společnému čtení.
Tak tedy: Piranesi je román psaný formou deníkových zápisků, což byla od Susanny Clarke výborná volba. Odehrává se v rozhlehlém Domě plném Síní, Schodišť, Soch a Moře. To zní zvláštně, že? Hlavní hrdina, kterému Ten Druhý říká Piranesi, vypráví příběh tak, že mě to nutilo přemýšlet nejen o prostředí, v němž se pohybuje, ale i o něm samém – kdo to je? Co se mu stalo? Kde to žije? Došla jsem snad k desítce různých teorií, ale nakonec… No, nechci nic prozrazovat, protože postupným čtením se ten příběh sám tak krásně vyskládá, že to krátká parafráze prostě nemůže nahradit. Strhlo mě to jako mocný Příliv a vážně jsem si to užila, přitom zdaleka nemluvím jen o samotné zápletce – i mnohým detailům je třeba věnovat pozornost.
Vrátím se ještě k anotaci, kterou jsem si po smlsnutí knihy přece jen přečetla, protože jsem byla zvědavá, jak se takový mnohovrstevnatý (byť docela krátký) román dá shrnout na pár řádků. Kdybych ji četla předem, asi by mě nenalákala, ale takhle zpětně jí aspoň trochu rozumím. Propátrala jsem taky internet a dohledala si tvorbu Giovanni Battisty Piranesiho, italského malíře, jehož jméno autorka propůjčila protagonistovi své novinky. Další dílek skládačky. Fascinující!

14 25.05.2021

Knihu jsem s napětím vyhlížela a poté i s napětím četla. A stálo to za tu okamžitou koupi!
Nebudu zastírat – jsem fanynka Anny Bolavé a miluji její imaginaci, kterou opět přetéká i její novinka Před povodní. Spojuje v sobě přitom to, co se mi líbilo na předchozích dvou knihách: atmosféru Do tmy a práci s příběhem v Ke dnu. Co Anna Bolavá rozhodně umí na jedničku s hvězdičkou, to je vykreslení maloměstských poměrů. Vlastně myslím, že neznám žádného autora, který by o vztazích a způsobech myšlení na maloměstě uměl psát tak přesvědčivě. Oproti předchozím dvěma knihám je tu tentokrát vícero postav, z nichž některé jsou jen okrajové a téměř karikaturní, dokreslují však skvěle celkové ladění příběhu a rozhodně se v nich nebudete ztrácet (zase tolik jich není).
V příběhu hraje opět významnou roli příroda, tentokrát především řeka. Řeka omývá své břehy a občas si bere více, než bychom jí sami chtěli dát. Je to jiný svět, svět temný, ale zároveň plný života. Má své hranice, jenže ty jsou plastické, a tak se občas náš svět s tím, co je pod hladinou, významně prolne. A z toho může vzejít mnohé.
Narace Bolavé je neskutečně osobitá a podivuhodně smývá hranice mezi reálným a magickým. U většiny postav bezpečně víte, že máte pevnou půdu pod nohama, ale jakmile dojde na Hanu a její rodinu, už není tak jednoznačné, kde si zrovna stojí. Je tohle ještě realita? Je to šílenství, nebo jsme ve fantasy příběhu? Kde je ta hranice? A já mám za to, že ta hranice tam prostě není – ta je totiž jen v naší hlavě. Zkuste na chvilku odložit provazy, jež vás svazují ve vašem reálném a naprosto čitelném světě, a ponořte se do proudu řeky a nového příběhu z pera české autorky, která ví, jak vás rozjitřit.

14 11.11.2020

Stevens je jedna z nejzajímavějších, ale i z nejsmutnějších literárních postav, s nimiž jsem se dosud při četbě setkala. Byl mi moc sympatický svým zabíhavým způsobem myšlení, které sama tak moc dobře znám, ale hrozně mě trápilo, jaký je to "citový pařez". Trochu jsem doufala v jiné zakončení, jenže to by vlastně vůbec neodpovídalo Stevensově charakteru, takže to vlastně dopadlo přesně tak, jak to dopadnout muselo.
Ishiguro je bezesporu výborný vypravěč a já už jsem rozhodnutá pořídit si i Pohřbeného obra jakožto třetí knihu tohoto autora. Myslím, že jsem našla svého nového oblíbence. =)

14 22.09.2018

K české literární tvorbě bývám skeptická a jen málokterá je podle mého soudu opravdu kvalitní, ale Hana patří mezi ty nejlepší knihy, které jsem kdy četla - dokonce i ve srovnání s literaturou světovou.
Alena Mornštajnová umí prostým slovem vyprávět velký příběh, který navíc velmi dobře zpracovala do tří samostatných, i když vzájemně se proplétajících linií. Naprosto nenápadně Vám pod nos strčí zvrat, třeba když Vám dojde, že trest v podobě odepření jednoho malého potěšení je vlastně zároveň darem života.
Kniha vypovídá o době, která je sice velmi vděčným a často opakovaným tématem, o to důležitější je ale narazit na knihu, která Vám to podá tak pěkně.
Spolu s touto knihou a několika málo dalšími prožívám určitý český literární revival - a jsem za něj moc ráda!

14 31.05.2018