sharik komentáře u knih

Tahle kniha byla naprosto skvělá a asi ve mně hodně dlouho zůstane. Opravdu velmi nevšední zážitek. Začíná cestou do fiktivní vesnice Comala, která je ovšem obcí mrtvou, a to v rovině symbolické i v té skutečné. Rulfův jediný román je plný symbolů a také plný smrti. Živí se tu setkávají s mrtvými tak přirozeně, až zdaleka není jasné, kdo je naživu a kdo mrtvý, a zda nakonec nejsou po smrti všichni. Podobně pracuje i s časem a hlediskem postav: Krátké úseky bez úvodu "skáčou" mezi různými obdobími, a tak není jasné, jaká událost které předchází a po které následuje. A podobně chaotická je práce s postavami - často nevíme, kdo co říká, kdo je ke komu v jakém vztahu a jaká je motivace jednotlivých figur.
Ale tenhle chaos je velmi funkční. Ukazuje Comalu jako místo, kde čas nemá žádný význam (vše se již odehrálo) a ani hranice života a smrti není jasná. Je zvláštní, jak intenzivní text se Rulfovi podařilo napsat i přes to, že styl je extrémně strohý, přičemž autor zároveň úžasně pracuje s prostředím, které na čtenáře zkrátka "dýchá". A vůbec nevadí, že ten se v magické Comale (snad symbolu místa kdesi mezi životem a smrtí, z nějž však není cesta ani jedním směrem) čtenář ztrácí a bloudí. Tím bezčasím. Mezi živými/mrtvými. Mezi příběhem a nepříběhem.

07.03.2021

Magická kronika počínající se v dávné minulosti a sporu dvou filozofů (pokračujícího i po jejich smrti, kdy se tisíce let pře prach jejich mrtvých těl), ale ještě více v prostoupení našeho světa a světa džinů - mytických bytostí, zde nejvíc inspirovaných islámskou tradicí. Příběh vyvěrá ze založení rodu, vzešlého z lidského muže a džinovské ženy. A táhne se do blíže neurčené budoucnosti, prostupují ho otázky náboženství, historie, filozofie a taky různých mýtů a magie, k tomu o nic méně (k mytologii kontrastní) popkultury. Zvlášť v momentu, kdy se (vinou narušení hranice obou světů) začnou dít podivné věci - od vznášejícího se zahradníka až k dívce, před kterou nelze lhát, nebo vám vyskáčou po celém těle boláky. Román je zároveň parafrází Tisíce a jedné noci, filozoficko moralistním spisem s antirasistickou pointou, i hravým magickým realismem, někdy bohužel trošku přetíženým (zejména ve chvíli, kdy vypukne válka mezi džiny a naším světem, a zároveň mezi džiny o náš svět). Nelehké čtení, ale silné, doslova nacpané různými narážkami napříč spektrem lidského vedení, a to zejména ze zmíněných oblastí religionistiky, filozofie, historie, popkultury, ale i umění. Občas se v tom všem bohužel ztrácí příběh, leč to je jen malá vada na kráse. Podle některých reakcí a recenzí tahle kniha patří k těm Rushdieho slabším. Pokud je tomu skutečně tak, nemůžu se dočkat těch lepších, protože už tohle je síla.

1 21.02.2021

Než pravda vyjde najevo, se nese ve stejném duchu jako předchozí Než vystydne káva. Čtvero příběhů lidí, kteří na několik chvil cestují v čase, aby se setkali s někým ze své minulosti, většinou již mrtvým. Nápad ve druhé knize už je trochu vyčpělý, neustálé opakování informací trochu otravnější než v předchozí knize. Je-li druhá kniha něčím jiná než první, pak zaměřením na zaměstnance kavárny - jejich příběhy se dostávají do popředí a jsou důležitější než příběhy těch, kteří kavárnu navštěvují, aby se mohli na krátkou dobu vrátit v čase (jen na takovou dobu, než jim vystydne šálek kávy a s vědomím, že ať udělají cokoli, jejich návrat nemůže nic změnit). Výsledkem ale bohužel je, že samotné vlastní příběhy jednotlivých povídek ve čtenáři nevzbuzují příliš zájmu a přiznám se, že mě osobně byly vcelku fuk. Stále se ale jedná o příjemné a milé čtení, nicméně místy je to už trochu přeslazené (nehledě na to, že postavy nám tu nějak až příliš často brečí, přičemž autorovi se na city čtenáře moc nedaří zapůsobit). Možná právě proto, že nápad není nový, recykluje předchozí díl, a ani k žádné katarzi původního nápadu nedojde. Avšak i když mám k oběma knihám mnoho výhrad, první díl jsem si vcelku užil. Očividně natolik, abych sáhl i po druhém. Jedná se totiž o vcelku originální oddechovku. Snad by za takovýchto podmínek působila lépe, kdyby obě knihy tvořily jeden svazek. Než pravda vyjde najevo je oproti Než vystydne káva o něco slabší, ale komu se první kniha líbila, nejspíš ani druhou zklamán nebude.

6 16.02.2021

Velké plus knihy je, že člověk ani nemusí znát dokument, k němuž se vztahuje, aby si ji plně vychutnal. Dalším kladem je pak Palinův příjemný vypravěčský styl. Nečekejte však žádnou hlubokou sondu pod povrch života v KLDR. Palin a jeho štáb dostává jen tolik, kolik jim chce severokorejský režim ukázat a plně si to uvědomují. I tak tu ale čeká množství překvapení (mnohdy i příjemných), pro ty, kdož máme Severní Koreu za jakousi mýtickou zemi složenou z lidí režimem prakticky přeměněných na živé stroje. Jistě, ne všemu, co chtěli Palinovi průvodci ukázat, se dá věřit. A taky nesmíme zapomínat, v jaké době Palin Koreu navštívil - přesně v té, kdy se země rozhodla trochu pootevřít světu, chystalo se první setkání severokorejského vůdce a prezidenta USA, propouštěli se američtí občané v zemi věznění... Na druhou stranu i přes Palinův nakonec smířlivý pohled na zemi je vidět, co všechno zde nefunguje a o čem se lidé bojí mluvit, nebo dokonce i o čem se bojí vůbec přemýšlet. Celému tomu nezvyklému cestopisu / deníku z natáčení je vlastní Palinův nadhled, pozorovací talent a schopnost stručnou výpovědí čtenáře opravdu vtáhnout do popisovaných míst a situací. Tomu možná nahrává i množství fotografií, jimiž je kniha doplněna. Jsem ovšem zvědavý i na otázky každodenního života v Severní Koreji, neboť na ty Palinova kniha (už ze své podstaty) odpovědět nemůže. Asi si celkový obraz brzy doplním nějakou knihou Niny Špitálníkové...

3 09.02.2021

Propojení magického, křesťanské mystiky a tradičního nigerijského náboženství s velice symbolickým příběhem, který se ovšem na první pohled tváří jako vyprávění o dospívající dívce řešící především své vztahové a sexuální eskapády. Tedy s tou výjimkou, že v jejím těle žije množství démonů (či lépe řečeno božstev), kteří bojují o vládu nad jejím tělem nejen s ní, ale i sami se sebou. Příběh o boji, odmítání a nakonec trochu bolestivém přijetí lze do značné míry číst i coby metaforu kolonizované a christianizované Afriky. Jemných narážek na to obsahuje dost.

05.02.2021

Před pár lety jsem četl Hájíčkův slavný román Selský baroko a dosti mě bavil. Tak jsem teď sáhl i po jeho povídkách. A musím přiznat, že ty mi příliš nevyhovují. Nepopírám autorův vypravěčský talent, už vůbec ne ten pozorovací a chápu, že jeho kronikářství venkovského života má svou hodnotu... jenže právě zvolená látka je to, co mě v těch povídkách strašně nebaví. Venkov, hospody a neustálé hospodské plkání, kecání a žvanění. Obrazy lidí žijících právě takový život, který mě osobně přijde strašně děsivý (jinými slovy, žít v takovém prostředí mi přijde tak ubíjející, až je mi nepříjemné o tom i číst). Těžko pak můžu ocenit samotné texty, ačkoli přiznávám, že některé se mi i tak líbily velmi. Jenže u jiných jsem si pořád kladl otázku, proč bych měl o těch lidech číst, proč by mě měli proboha zajímat?
S povídkovou tvorbou Jiřího Hájíčka se tedy míjím. Ale vůbec nic to nevypovídá o kvalitě autora, tu tentokrát zpochybnit rozhodně nemohu. Kdo má rád živé a autentické obrazy každodennosti z českého venkova v období (zejména) socialismu, bude určitě nadšený. Ja nicméně takovým čtenářem nejsem.

Murakamiho spisovatelský zápisník. Naštěstí žádná příručka, jak psát. Tyhle knihy totiž nečtu proto, aby se ze mě stal spisovatel, ale čtu je, když mám náladu na nějakou non fiction, která mi bude něčím blízká. A jako velký čtenář ocením právě pohled do kuchyně úspěšného autora.
A co přináší zrovna Spisovatel jako povolání? Krom toho autorského zákulisí taky zajímavý pohled do japonské kulturní scény, která je možná v mnohém podobná naší, ač největší rozdíl vychází z japonského tlaku být pořád ve všem nejlepší. No, a pak nemají být ti spisovatelé tak nesnesitelní a arogantní lidé. Alespoň podle Murakamiho zkušeností.
Každopádně oceňuji autorův čtivý styl a často nesmírně zajímavé postřehy. Kdybych to měl srovnávat s Kingovým O psaní, vychází Murakami lépe v tom, že se opravdu nesnaží naučit čtenáře psát. Na druhou stranu je méně osobní než King, u něhož právě "biografická" část byla lepší než "příručková". V tom je Haruki Murakami o poznání rezervovanější.

8 01.02.2021

Jiří Kratochvil patří uz dlouho k mým oblíbeným tuzemským autorům. Jeho Liška v dámu jen a jen potvrzuje, čím je tento spisovatel tak výjimečný, jak zručně pracuje s magickými a postmoderními prvky, přičemž nebývale vyváženě balancuje na hraně široce přístupného a uměleckého textu, zároveň prošpikovaného osobitým humorem.
Krátký román o útěku před dobou drtící svobodnou vůli, o otázce přirozenosti a o falešných ideálech staví na dvou zrcadlových příbězích. Na příběhu estébáckého mladíka z Brna a na příběhu lišky, uměle vychované v inteligentního zabijáka ve službách samotného Stalina. Že se tahle liška později změní v krásnou ženu nikoho po par stránkách už nepřekvapí... Je také jasné, že ve chvíli, kdy se cesty hlavních postav protnou, příběh dostane úplně jiný směr... Ale o příběhu se nebavme. Snad jen to si neodpustím, že antihrdiny mění v sympatické postavy sice rychle, na druhou stranu nezvykle přirozeně a otevírá tak nemálo morálních dilemat, což je na cele knize možná nejlepší.
Motivů, symboliky a intertextuality je tu taky víc, než by krátký komentář snesl. Od kafkovských variací přes citování Malého prince až k vedlejší postavě, profesora Pnina, vypůjčeného z Nabokovova stejnojmenného románu (ten Pnin me obzvlášť pobavil). Jak je Kratochvilovým dobrým zvykem, postava autora sama do textu vstupuje v podobě režiséra, přiznaného tvůrce, avšak tentokrát je její role velice symbolická a snad nikdo ji nemůže obvinit ze samoúčelnosti. O téhle knize by se toho dalo napsat strašně moc. Já to tedy zakončím raději už jen jedním konstatováním. Liška v dámu dokazuje, že Kratochvil rozhodně neřekl poslední slovo. Nestává se příliš vyždímaným, ba naopak - ve vrcholné formě se drží jako málokdo. Myslím, že tahle kniha patří k tomu nejlepšímu, co jsem od něho četl.

4 28.01.2021

Několik lidí mi tuhle knihu doporučilo coby víceméně magicko realistický román, který je zároveň lehčí, ale přesto dobré čtení. Vlastně jsem do něj šel, protože mám magický realismus rád, a měl jsem projednou náladu na nějaký jednodušší. Upřímně nemám pocit, že by Stín větru opravdu nějaké výrazné prvky toho žánru obsahoval. Možná až na ten mírně symbolický a pohádkový konec, propojení osudu dávno zapomenutého (fiktivního) autora a jeho čtenáře, a k tomu zápletku vyvěrající z tajné knihovny, což je podle mě spíše motiv především postmoderní, ač magickému realismu také není cizí. Ale ani tak bych tohle za magický realismus vážně neoznačoval. Řekl bych, ze se jedná spíš o příběh velmi jemně a stravitelně ovlivněný postmodernou.
Možná se ovšem pletu, expert na magický realismus nejsem. Avšak to nic nemění na skutečnosti, že román je to opravdu dobrý (až na zbytečně protahovaný závěr, který ho poměrně sráží). Děj se odehrává ve čtyřicátých a padesátých letech ve Španělsku a ač jde vlastně v podstatě o milostný příběh, oceňuji, jak na něj Zafón cíleně neklade důraz a místo toho se zaměřuje na příběh záhadné knihy a jejího autora, jehož veškeré dílo systematicky likviduje tajemný muž bez tváře, aby jakákoli památka na spisovatele zmizela ze světa. Takhle to ovšem jako ten magický realismus možná zní, že? Proč ovšem s tím zařazením i tak nesouhlasím? Hlavně proto, že vše stojí na racionálním vysvětlení, které se ani přes svou nepravděpodobnost nijak nevzpírá pravidlům reality, jak ji známe. Záhady a mystéria jsou v podstatě vždy vysvětleny zcela v souladu s tím, jak náš svět funguje a jak mu rozumíme, symbolická rovina tak v podstatě mizí pod jakousi romanetovou estetikou (což je ode mě samozřejmě nadsázka).
Ale i tak musím říct, že jsem se dobře bavil, a dokud nepřišel poměrně přeslazený závěr (jemuž bych to i odpustil, kdyby se neroztáhl přes v podstatě dva epilogy), byl jsem přesvědčen, že brzy sáhnu po dalších volných pokračováních. Teď si nejsem jistý. Uvidíme, až se mi to trochu rozleží v hlavě.

4 21.01.2021

Murakamiho povídka Spánek vypráví o ženě, která z neznámého důvodu zcela přestane spát. A tím se jí otevře nový svět, všední realita najednou nahrazuje snovou, stává se neskutečnou. A o čem to vlastně je? O stereotypu, z nějž není úniku. O dnech, které nejde odlišit jeden od druhého. A přesto, že ženin extra čas, který ostatní tráví spánkem, není vyplněn ničím úžasným, stojí tu jako metafora svobody člověka, který je semlet očekáváním ostatních a přijme právě ten životní stereotyp za svůj. I když až do doby jeho narušení může sám sebe přesvědčovat, jak je vlastně šťastný a spokojený. Murakamiho povídka však není tak černobílá, jak by se mohlo zdát, a vzbuzuje řadu otázek. Je vypravěčka příběhu jen znuděná panička, které není spokojený život dost dobrý, nebo opravdu ten obyčejný rodinný život toxicky zabíjí vlastní já? Je její změna pohledu na svou rodinu výsledkem oprávněné revolty, nebo jen sobeckého individualismu? A proč autor zcela opomíjí ty úžasné světy, které poskytuje snění, přičemž noční život vypravěčky se jim ani zdaleka nepřibližuje? A spoustu dalších věcí... Na malém prostoru dokázal Haruki Murakami shromáždit opravdu mnohé, a to nemálo z toho jen skutečností, že je vynechal. Tahle miniatura za to vážně stojí, mnohá nedořečenost ji hraje do karet. Oproti Podivné knihovně, kterou jsem četl nedávno, mnohem, opravdu mnohem lepší - žádná samoúčelnost ani klouzání po povrchu.

5 16.01.2021

Svět italsko-americké mafie, tentokrát propojený s casiny Las Vegas a ještě o něco více se světem Hollywoodu. Není to špatné, ale po Kmotrovi už trochu vyčichlé. Na rozdíl od ostatních Puzových knih z tohoto prostředí (tedy Omerty, Siciliána a Corleone, přestože poslední zmiňovanou Puzo de facto nenapsal) trpí Poslední kmotr tím, že příliš opakuje postupy z Kmotra, čímž poněkud ztrácí na originalitě a ruku na srdce, příběh zde není tak silný, ani zajímavý, navíc v množství vedlejších postav a jejich vzájemných vztahů je - na rozdíl od Kmotra - poněkud zmatek. Dějová linka o natáčení trháku Mesallina (a s tím spojený příběh jeho největší hvězdy Atheny) mě bavila nejvíc, ostatní mi připadaly občas přetížené a někdy i zbytečné (ač jindy autorův bezbřehý popis historie postav oceňuji). Nicméně možná jsem se jen už Puzovým světem mafie přesytil. Komu Kmotr (případě další knihy) nestačil, bude asi spokojen. Ale za mě je Poslední kmotr ze všech Puzových mafiánských románů nejslabší, přestože času stráveného čtením rozhodně nelituji. Jen je to pro mě takové smutné loučení s autorovým hlavním tématem - myslel jsem, že až dočtu i Posledního kmotra, bude mě mrzet, že víc knih o italsko-americkém podsvětí nenapsal. Teď si říkám, že toho napsal tak akorát, a kdyby se tématu věnoval i v dalších knihách, váhal bych, zda je opravdu musím mít přečtené všechny.

3 15.01.2021

Útlá a komorní novela, která zároveň přetéká motivikou a obsahuje mnoho symbolických rovin. Ať už jde o téma hranic, zániku, opuštěnosti, metafory ostrovů, či dichotomii vnitřního a vnějšího světa. Na krátký komentář je v ní toho zkrátka až příliš a víc než ten by si zasloužila dlouhý literárněvědný rozbor. Leč kdo by ho tu četl. Raději si přečtěte tuhle knihu a hledejte si všechny ty významy a metafory sami. Věřím, že si to rozhodně užijete. Navzdory, kolik toho tento poměrně krátký text obsahuje, je totiž zároveň nesmírně čtivý a opravdu povedený.

4 05.01.2021

Odyssea jsem poprvé rozečetl před sedmi lety. A hodně rychle to vzdal. Teď (tedy vydržet ještě rok, mé čekání by se rovnalo délce Joyceova psaní téhle knihy) jsem se k němu konečně vrátil a zdolal ho. Méně přístupnou knihu jsem asi nečetl (snad jen Mannova Doktora Fausta), ale musím říct, že ač jsem spoustu věcí dost možná nepochopil, její mistrovství mi skryto nezůstalo! Těžko napsat krátký komentář, vždyť k Odysseovi existuje mnoho a mnoho výkladové literatury... Shrnu to tedy jen krátce: Je to zatraceně těžké a zároveň zatraceně skvělé čtení. Jsem nadšený a zároveň zmožený. A přiznat musím i tohle: Netušil jsem, kolik se v knize skrývá humoru a kolik se v ní odhaluje tělesnosti a erotiky. Nechápu, jak mi dříve mohla připadat nudná, ale jsem rád, že jsem si počkal (a snad k zábavnosti přispěla i lehká znalost Dublinu a popisovaných míst). K tomuhle parodicko-experimentálně-filozofickému špalku musí člověk dozrát. Nyní ovšem chápu, proč je mnohými označován za největší literární dílo dvacátého století... Teď už jen najít někoho, s kým budu zážitek z četby moct dlouhé a nekonečné hodiny rozebírat. Což bude taky oříšek...

7 26.12.2020

Murakamiho povídka Podivná knihovna se odvíjí od jednoho z klasických prvků postmoderny, jímž je knihovna coby labyrint. Murakami tuto metaforu převádí do doslovné podoby, bohužel možná až příliš doslovné. Celý tento krátký příběh pracuje s pohádkovou estetickou a magicko realistickými prvky, leč tyto prvky autor zpracovává poměrně samoúčelně. Z pohádkové estetiky si naopak vypůjčuje zkratkovitost a řešení ve stylu Deus ex machina, což bohužel zrovna dobře nepůsobí. Ostatně i hledat hlubší sdělení se mi zdá přinejmenším obšírné, přítomnost větších témat a myšlenek diskutabilní. Výsledkem je pak průměrná povídka, která působí jako črta, jenž by si zasloužila více rozpracovat. Samotný magický svět povídky mohl být opravdu zajímavý, pohybuje se na pomezí mýtů a (již zmíněné) pohádky. Škoda. Doufám, že nějaké jiné Murakamiho dílo mě nezklame. Je totiž dost vidět, že při větším prostoru určitě dokáže autor dost zajímavé věci. V takto krátkém útvaru však příliš spěchá a důsledkem toho jen klouže po povrchu...

4 23.12.2020

Jednu hvězdičku ubírám za délku. Z vystoupení A. B. by se daly sestavit stovky kvalitních básnických textů! Leč bohužel, knížka jich obsahuje jen jedenáct. Jinak je ovšem krásně zpracovaná a rozsekané projevy A. B. jsou prostě bez debat poezie. Kdyby nebyl politik, mohl se stát básníkem a všichni bychom byli šťastnější...

7 22.12.2020

Normálně noirové příběhy moc nemusím, připadají mi přelidněné a kapku zmatené. Nicméně Tesla Noir takový není. V postavách i příběhu se člověk nakonec dobře zorientuje. Naštěstí aniž by tím trpěla kvalita, na čemž má zásluhu mimo jiné Vavrečkův vybroušený styl a místy poetický jazyk, což je v české fantastice dost ojedinělé, ale kdyby to bylo běžné, má tuzemská žánrová literatura jako celek nesrovnatelně vyšší úroveň.
Samotný příběh je umístěn do třicátých let, v nichž hrají prim vynálezy Nikoly Tesly a kombinuje „tesla punkovou“ (v podstatě derivát steam punku) estetiku právě s detektivní zápletkou, jako vystřiženou z „americké drsné školy“. Nejlepší na tom je, že ač to primárně působí jako zábavná kniha, autor se nebojí i vážnějších témat, která mezi řádky prosvítají, včetně aktuálně dosti zásadních ekologických otázek.
Spletitý příběh dojde ke konci katarze, žádná z vedlejších linií nezůstane neuzavřena a výsledkem je čtenářova spokojenost nad originálně pojatým světem a dobře vystavěným románem. Jsem zvědavý, kam se posune naznačené volné pokračování.

3 20.12.2020

Asi jako mnoho jiných čtenářů, k téhle knize mě přivedl skvělý film s Audrey Hepburn. Musím říct, že ač jsou si film i kniha dějově dost podobné, mají úplně, ale úplně jiné vyznění. Ať už je to odlišností Holly, „prostopášnice“ žijící ve vybájeném světě a odmítající realitu takovou, jaká je, nebo mírnějšími odlišnostmi vypravěče (ve filmu pojmenovaném Paul), přítomností či naopak absencí vedlejších postav, nebo tím, že film je v prvé řadě romantická komedie. Kniha není ani jedno z toho. A i když mám ten film rád, docela chápu, že ho Capote - coby autor „předlohy“ - nesnášel.
Příběh o nesnesitelné a přesto fascinující dívce se samozřejmě (což je tady jasné už od začátku) vyvíjí úplně jinak, akcentuje odlišná témata a je taky poměrně hlubší. Romantický happy end se v Capoteho knize nekoná (což taky můžu prozradit, neb autor to naplno řekne už na prvních stránkách). Aspoň že s tím kocourem to dopadlo v obou verzích skoro stejně. Jinak tedy v knize je samozřejmě metaforické spojení mezi Holly a jejím kocourem o dost jasnější.
Nemůžu říct, jestli je podle mě lepší film nebo kniha (skoro u všeho říkám že kniha, to je jasné - tady se ale zdržuji hlasování). Obojí je tak strašně jiné, přestože se tváří, jako by šlo o stejné dílo. Každopádně obojí můžu jedině doporučit, přestože kniha i její adaptace nesou zcela odlišnou náladu a chápu, že příznivcům jednoho se možná nebude líbit druhé.

6 07.12.2020

Krátký román japonského dramatika a spisovatele Tošikazu Kawagučiho Než vystydne káva pracuje s příjemně magickým nápadem krátkých návratů do minulosti prostřednictvím jedné malé kavárny. Vrátit se do minulosti (nebo navštívit budoucnost) je možné však jen na pár okamžiků (tedy lze v ní strávit právě tolik času, kolik naznačuje název této novely), nelze se zvednout z místa a nelze nic změnit. A pak je tu ještě pár dalších pravidel, která se v románu (a naprosto nadbytečném prologu) opakují tolikrát, že nemám nejmenší chuť je tu vypisovat.
I přes to, že mě kniha vlastně dost bavila, začnu tentokrát negativy. Pokud prózu něco opravdu kazí, je to poměrně časté protiřečení, ale ještě víc je to opravdu otrávně a extrémně časté opakování informací. Nepočítal jsem, kolikrát se za těch ani ne dvě stě stran zopakují pravidla pro cestování v čase... Ale mám podezření, že kdybych tak učinil, výsledek bude dvouciferný. Tím mi šel autor vážně na nervy. S tím souvisí i neustálé znovuvysvětlování jednotlivých pravidel. Znovu a znovu, jako by autor počítal se čtenářem neschopným si něco pamatovat déle než dvě stránky.
Podobně zbytečně se sem tam opakují i jiné informace. K tomu ještě přičtěme postavy, které často chápou zjevné skutečnosti mnohem pomaleji než čtenář, a tak je kapku otravné čekat, než se konečně s „velkým překvapením“ odhalí to, co si čtenář už dávno musel domyslet sám, i kdyby nechtěl.
Ale přes to všechno je tahle kniha vlastně velmi milá a jinak příjemně napsaná. Postavy fungují, jsou sympatické a věrohodné, většina z jednotlivých příběhů o zvláštním cestování v čase dokáže nějak překvapit a nakonec - ačkoli snaha „chytit za srdce“ tu působí maličko prvoplánově a nuceně, kupodivu vlastně taky funguje. Je fajn, že autor se nezaměřil jen na samotné příběhy vracejících se lidí, neboť nejdůležitější příběh, jehož důraz postupně nabývá až do čtvrté a poslední kapitoly, v níž eskaluje, se odehrává jinde.
Sečteno podtrženo: Než vystydne káva je krátká novela stojící na dobrém nápadu, který ale není zvládnutý do detailu (nehledě na to, kolik problémů se vyřeší stylem Deus ex machina, zásahem náhody). Přesto, že kniha trpí nedostatky, klady je převyšují a pro mě jako čtenáře to byl hezký výlet do imaginace jednoho originálního japonského spisovatele. Plusem je pak zejména celková nálada - tedy komorní pojetí příběhu, s nímž příjemně ladí i fakt, že jednotlivé části se zaměřují na obyčejná lidská dramata. Jejich jemné zpracování ovšem povedeně kontrastuje s naznačenou hloubkou.

9 06.12.2020

Je libo trocha moldavské postmoderny? Srdcová dáma se pohybuje na pomezí politicko společenské satiry, parafráze biblických příběhů a magicko-realistické hříčky. Pracuje téměř výhradně s nesymptickými postavami (které si však určitým způsobem oblíbíte) a s beznadějí. Morálku akcentuje její absencí, avšak s vyzněním, nakolik je morálka člověku přínosná, polemizuje. Přesto i ona je přítomna, a to zejména ve vývoji hlavního hrdiny ze zkorukpovaného prasete v takřka svatého filantropa - vývoji výrazném a veskrze symbolickém.
Hlavní příběhovou linii pak autor „narušuje“ množstvím odboček, jimiž zasazuje ústřední motivy do hlubších kontextů, ale do toho bych tady už nerad více zabředl. Prozradím jen tolik, že všechny vedlejší linie vedou k trhlině (a tomu, co zastupuje) a/nebo k otázkám minulosti, která člověka vždycky dožene. Snad nejzábavnější je odbočka o spisovateli, která je sebeparodickou parafrází touhy napsat román o puklině.
Iulian Ciocan popisuje temný svět plný strašných lidí, činí tak ovšem s nadhledem a často i s černým a bizarním humorem.

1 05.12.2020

Výborně napsaná magicko-realistická kniha. Je skvělé, jakým způsobem autorka propojila poměrně velké množství příběhů, akcentovala řadu témat (dost autenticky - nejvíc mě asi pobavily její popisy českých „otaku“, pár takových pozérů jsem taky potkal) a ještě pracovala s napětím. Chápu všechny ty ceny, které kniha dostala. Trochu mě jen mrzelo, že ke konci už příběh dost hnala a dopouštěla se chyb, které ovšem měla pohlídat redakce. Samotný napůl otevřený (spíš víc než míň) konec docela zamrzel, skoro až naštval. Na druhou stranu, když se nad ním člověk chvíli zamyslí, tak ten konec vcelku jasný je a po tomhle uvědomění vystřídal moje naštvaní obdiv. Tedy, pokud jsem to celé pochopil správně :).
Tahle kniha pro mě byla velice příjemným překvapením. Jen fakt škoda těch posledních pár desítek stran, které jako by psal někdo jiný, nebo autorka ve spěchu a bez pořádné redakce. Z toho zůstává trošku trpká příchuť na patře. Přes to řadím mezi top tuzemské knihy z posledních let.

10 03.12.2020