sharik komentáře u knih

Jedna z těch Urbanových knih, která se (podobně jako Závěrka) nelíbila snad nikomu, koho znám. A já zas musím říct, že mě (podobně jako Závěrka) prostě bavila. Přestože k dokonalosti má daleko. A tím pochopitelně nemyslím to, že ultrakonzervativní vypravěč a jeho ultrakonzervativní a zpátečnické názory mi někdy dost šly na nervy. Ale literatura tu přece není od toho, abychom souhlasili se vším, co se v ní píše. Přišla z moře se tváří jako klasická anglická detektivka, ale tou není, jak ostatně místy poťouchle Urban ironizuje. Není to ani žádný velký a zásadní román, jde spíš o dobře napsaný, těžko uvěřitelný kratochvilný příběh jednoho českého stážisty v britském bulvárním deníku, jehož denní rutinu naruší dívka ve žlutých plavkách, která se záhadně objevila na pláži... Stážista se do jejího podivného případu zamotá až příliš osobně, a tady začíná příběh plný různého glosování moderní doby a společnosti (to je právě místo, kdy jsem se s knihou názorově opravdu těžce míjel), ale také mnohých inteligentně vtipných postřehů. Není to nejlepší Urbanova kniha, ale pokud bylo jeho cílem napsat falešnou pravou detektivku... chtěl bych říct, že to udělal skvěle, jenže právě finální kapitola, v níž se rozřeší celý případ, je příliš poplatná žánru a poměrně plná klišé a celou knihu kapku shazuje o úroveň dolů, ačkoli úplný závěr dojem zase trochu vylepšuje. Ale i tak jsem se bavil. Celkově jde o příjemné čtení, fakt asi ideální na dovolenou, pokud chcete číst jako oddech něco, co není špatně napsaná kravina. Tohle totiž není.
Docela mi ale vadí, že redakce knihy je poměrně odfláknutá, což bych u Arga nečekal. Do očí tu čtenáře třískne pár překlepů a přebytečných nebo chybějících znaků. O sazbě ani nemluvě - ta je vysloveně ostudně zkažená a plná kiksů, které snad nemůže přehlédnout nikdo. To ovšem není autorův problém, přestože to kazí zážitek ze čtení.

3 15.08.2021

Dohánění dávných restů. Každopádně, tahle kniha o tom, jak jednou městem prošel Ďábel, je skutečně geniální. A jsem docela rád, že jsem se k ní dostal až teď, ne třeba někdy na střední škole, protože mám podezření, že bych tohle mnohovrstevnaté, bohatě motivické, fantaskní, magické, apokryfní, symbolické, těžké a zároveň velice zábavné dílo asi nepochopil. Teď jsem se od něj ale nemohl odtrhnout a přečetl jsem ho na jeden zátah, přerušený v podstatě jen pár hodinami spánku. Přemýšlím, co o tomhle románu napsat, který motiv nebo kterou příběhovou linku vyzdvihnout – jenže to nelze. Vždycky by to znamenalo vynechat jinou, stejně významnou. Není možné vyzdvihovat jen parafrázování tehdejšího Ruska a jeho zrůdného režimu, příběhu Piláta, popis čarodějných sabatů (včetně mnoha ne příliš zjevných detailů), parodování literátských státních spolků, trampoty dvojice démonů (z nichž jeden chodí po světě v podobě obřího černého kocoura), ani… Jen ten seznam, co všechno bych mohl vyzdvihovat nad ostatní, by byl nekonečný. A stejně nekompletní. Fascinující je, jakým způsobem to Bulgakov propojil, kolik toho dokázal říct příběhem, jehož děj působí místy záměrně zpomaleně, jindy se v pár odstavcích stane tolik, že čtenář nestíhá chytat, co každá z těch bizarností ve skutečnosti znamená. Jsem nadšený.
PS: Vydání Rybka Publishers (2020) je po grafické stránce opravdu skvělá práce – člověk se tu knihu až bojí číst a raději by si ji jen vystavil a občas opatrně prolistoval. K tomu obsahuje přes dvě stovky maleb polského malíře ukrajinského původu Iwana Kulika, autora (mimo jiné) prý více než sedmi set obrazů na téma románu Mistr a Markétka. Musím říct, že jeho styl je skvělý, navíc mě potěšilo i to, že ve výběru maleb otištěných v románu, se některé scény objevovaly ve variacích (např. scéna, kdy Markétku na lavičce osloví ďáblův pomocník, je tu zachycena hned třikrát, přičemž prostředí i postavy pokaždé vypadají dosti různorodě).

19 08.08.2021

Romány o spisovatelích jsou podle mě obecně špatný nápad, na druhou stranu mám fakt rád magický realismus a román z Finska je lákavý už jen tím, že zvláštní severské umění bývá přinejmenším zajímavé... Literární spolek Laury Sněžné taky začal zajímavě, přestože jde o takový ten popově zjednodušený magický realismus ve stylu C. R. Zafóna (ale Zafón by v mém srovnání vyšel lépe), čili je to sice zvláštní, ale pořád cílené na masového čtenáře, chybí tomu hloubka skutečného magického realismu. I tak je tu mnoho hezkých magičtějších nápadů, leč za mě bohužel špatné momenty převažují dobré: Postavy se chovají tak nějak neuvěřitelně, až dětinsky, celý koncept Hry (ve zkratce: vzájemná tajná hra spisovatelů, kdy musí jeden před druhým výjimečně mluvit pravdu) byl úplně blbý a tuplem nerealistický (autor si s ním moc nelámal hlavu a dost si jím zjednodušoval práci). No a samotný základ, že v jednom maloměstě se objeví parta geniálního spisovatelů, později největších jmen finské literatury, je přitažený za vlasy i přes to, že se dá vysvětlit tou magickou rovinou.
Autor rozehraje řadu zajímavých motivů, které později nechá vyhnít, závěr uspěchá a nechá rozpadnout v ještě nepravděpodobnější, a nakonec popisy s logikou surreálného obrazu zakrývá, že nejspíš neví, jak to dotáhnout do konce. Samotná překvapivá pointa na posledních řádcích románu se nepovedla (méně nároční čtenáři ale možná budou nadšení, jak geniální to byl konec... nebyl) a celé to shodila do oddělení "čtení pro nedůvtipné teenagery". Je to zklamání.
Přitom první dvě třetiny románu se zdály slibné, kolem poloviny jsem si říkal, že to začíná být moc dobré, jenže pak to šlo zase dolů... Ale nemůžu tomu upřít čtivost a ten prostředek, u kterého jsem chvíli myslel, že čtu něco skvělého...
Třeba autor jednou vezme ten motiv "knižního moru" a udělá z něj jinou knihu. Tenhle nápad byl totiž jednoznačně nejlepší.

5 07.08.2021

Woody Allen - skvělý režisér, výborný satirik a spisovatel, a bohužel taky dost kontroverzní osoba: Pro jedny pedofilní úchyl, pro jiné oběť pomsty, která mu zničila život. K tomu poslednímu aspektu Allenovy osobnosti se nechci moc vyjadřovat, protože (stejně jako vy všichni, ať už si myslíte cokoli a jste přesvědčeni o pravdivosti kterékoli strany sporu) o tom vím jen to, co znám z médií a z různých prohlášení. Jinými slovy, nevím vůbec nic. Avšak pokud jste přesvědčeni o Allenově vině, minimálně byste si mohli poslechnout také druhou stranu, neboť Woody v téhle knize oněm událostem věnuje dost prostoru a zmiňuje mnoho zdrojů, které by člověk měl alespoň zvážit, než ho odsoudí...
Tak a teď k tomu, proč jsem si knihu vlastně koupil, protože kvůli sporu Allen X Farrow to fakt nebylo. Allen píše výborně, i v autobiografii je mistrem svého typického humoru (spíš toho, který známe z jeho próz než filmů), ironie, obří sebeironie. A pokud máte rádi jeho filmy, určitě je fajn nakouknout pod pokličku, do pozadí a historie vzniku, místy je to velmi zábavné, jindy plné nečekaných a často podivných až bizarních okolností. A pokud je rádi nemáte, pořád je tu vše ostatní. Nehledě na to, že (a ne, opět tím nemyslím spor Allen X Farrow) patří tato kniha k životopisům v mnohém inspirativním, což je v kombinaci s Allenovým humorem neodolatelně symbiotické.

10 02.08.2021

První sbírku Kláry Šmejkalové jsem četl už dávno, tahle mi doma ležela týdny od chvíle, kdy vyšla. A konečně jsem ji přečetl. Musím říct, že je lepší, niternější a jaksi naléhavější než ta první. Autorka osciluje mezi bytostně osobními tématy, vlastní duší a tělesností, a to vše s obecnějším společenským přesahem... a výsledek je drásavá a zároveň velmi citlivá poezie.

26.07.2021

Naivní text o cestě na Mars, kde se historie místních lidí odvíjela dlouho stejně, jako na Zemi. Ale na rozdíl od Země, Mars nezná války a násilí, neboť na něm včas došlo k socialistické revoluci a tak se nerozvinul ten za všechno zlo zodpovědný kaputalismus... propaganda, lovestory, jednota a nutnost revoluce, tady najdete vše! Ale teď vážně - ano, je to tendenční, dělnické, komunistické a utopicky naivní. Ale když se odpoutáte od politiky a přijmete názory autora prostě jako dobový fakt, není to vlastně tak úplně špatný sci fi román. Minimálně některé popisy Marsu, planety obydlené jen trochu jinou lidskou rasou, jsou vážně moc fajn. Pokud vás zajímá science fiction a baví vás naivita komunisticky utopistického myšlení, zkuste si tohle přečíst.

20.07.2021

Neodolal jsem zvědavosti a více méně to přečetl. Spíš listoval a přeskakoval, ale vlastně nezáleží, jestli to člověk přečte celé, nebo jen vybrané pasáže, protože je to takové selfpromo scifi, kde se jen opakují demagogicky zkreslené úspěchy, vize a výmysly. A i když dávám odpad, věřím, že jednou to mít hodnotu bude. Jako pomůcka k výuce dějin propagandy a manipulace. Snad bude tenhle oligarcha, který se tváří jako disidentská verze Spasitele, psát pokračování někde v exilu, nebo na jiném místě, kam patří víc než tam, kde je teď.

Docela chápu, proč si teze Thomase Mora tak oblíbili komunisté. On to More ve své době viděl jinak, leč jeho utopie je spíše tvrdou totalitou, kde se všichni sice mohou mít dobře, ale tak nějak je to podmíněno, že nebudou chtít víc, než je jim přiznáno samým fungováním systému. Tedy všem stejně, žádný osobní majetek, žádné osobní ambice. Utopii nakonec fakt nejlépe pochopili komunisté. Ale stejně jako Thomas More nepochopili, že lidé jsou různí a nelze je redukovat na stejné.

Pomalé a meditativní scifi, místy připomínající A. C. Clarka. Možná ne tak vyzrálé, Lem tady teprve začínal. A i když jde o naivní vesmírnou utopii ze světa, kde šťastně vládne komunismus, Lem tolik na tu propagandu netlačí a dokazuje, že i ty ústupky režimu se daly dělat kultivovaně, že u toho autor nemusel být nutně směšný.

Nijak nehodnotím, to u podobných knih prostě férově dělat nejde...
Vesmírná utopie, kterak na celém světě nastal komunismus, Sověti jsou ve vesmíru jako doma a celá komunistická planeta (a vlastně vesmír s ní) je šťastná a spokojená. Dobová propaganda, kterou vezměme na milost tím, že autoři byli ovlivněni dobovými nezpochybnitelnými úspěchy sovětské kosmonautiky. Ovšem když s gustem popisují, jak Rusové první přistáli na Měsíci, a tím konecne naplno začalo slavné obsazování vesmíru... no, muselo je naštvat, když pět let po vydání Američani zrovna tuhle část vesmírného závodu vyhráli.

Zachycení života jedné dívky v jihokorejské patriarchální společnosti, která se nechce vzdát svých zajetých tradic a pohledu na svět. Kim Čijong je pokroková a s obecným diskuzem zvyhodňujícím muže bojuje, občas v drobnostech úspěšně, ale v drtivé většina v důležitých věcech příliš ne. Je to dobré, je to drsné a je to i děsivé a smutné. Zpočátku mi vadila zrychlenost, díky které sice kniha plyne úplně sama, ale občas sklouzává k přílišně odosobněné popisnosti (což naštěstí jiné pasáže vyvažují víc než dost), nicméně díky ní působí text až dokumentaristicky, což je ve výsledku super, celkovému pojetí to sedí. Jediná věc (a to není úplně literární výtka), která mě spíš mrzí, je, že tahle kniha patří k takovým, které navozují dojem, že všichni chlapi na světě jsou egoistická a prasácká macho hovada. Což mi na těchhle knížkách vždycky přijde trošku nefér pohled, na druhou stranu je mi jasné, co autorka chtěla říct a že takhle to vyzní tak, jak by mělo, naléhavě a smysluplně. Ono by tu realitu ukazování jiných případů příliš zjemnilo.
Jsem rád, že jsem si to přečetl a jen doufám, že tak špatně na tom naše (a snad brzy ani ta korejská) společnost v otázce vnímání rovnosti (už) není.

7 06.07.2021

Opět téma vesmíru sjednoceného v míru díky vítězství socialismu a komunismu. Neuvěřitelným způsobem propagandistická scifi, ale když se nad to člověk povznese, je to děsná sranda. Škoda jen, že humor nejspíš nebyl autorským záměrem.

Antifeudalistická novela, nacházející se kdesi na půli cesty mezi vesmírnou utopií a levicově zaměřenou dystopií. Na rozdíl od jiných dobových autorů, bratři Strugačtí vítězství utopického socialismu na planetě Zemi přinejlepším jen opravdu velmi nepřímo naznačují.
Ale četlo se to dobře, o filozofické a morální aspekty také nebyla nouze a samotný nápad mnoha světů, které spějí po časové ose ke stejné budoucnosti, je opravdu zajímavý. Vědci z planety Země navštíví planetu na úrovni novověku, kde se svými znalostmi mají moc bohů, přestože se snaží do událostí zasahovat minimálně. Tedy, alespoň taková jsou pravidla... A víc prozrazovat nebudu, pokud máte mezery jako já, a dosud jste to nečetli.

5 03.07.2021

Tohle byl opět velký čtenářský zážitek. Pro mě zatím Ajvazova kniha s nejpropracovanější strukturou. Není z jeho knih nejčtivější, přesto je čtivá víc než dostatečně, není z nich ani nejdivočejší, přesto by Ajvazovi mohl jeho představivost závidět leckterý ve světě mnohem známější spisovatel (což platí i o využití semiotiky, mrk mrk)...
V rozsáhlém románu o cestě (samozřejmě je zde to slovo přeplněné skutečnými i symbolickými významy) se vzájemně propojené příběhy propadají jeden do druhého, vrství se vyprávění ve vyprávění, které jsou právě takovým vyprávěním rámovány. Jinými slovy: Sám vypravěč příběhu je naprosto pasivní postava, která jen poslouchá příběh vyprávěný mužem, s nímž se náhodně setkal v Řecku. A příběh, který poslouchá, na sebe vrství další a další. Stejně tak se mísí zdánlivě nesmiřitelné žánry a formy, za bizarnostmi se skrývají filozofické otázky a prvotřídní brak se tu objevuje v podobě vysokého umění.
Ve výsledku jsou všechny děje propojené řadou paralel, žádné z dlouhých vyprávění není zbytečné nebo jen pro efekt. Osobně se mi asi nejvíc líbil příběh zapsaný v knize tvořené ze zohýbaného drátu, který byl (přinejmenším v první části) nejhlouběji ukrytou vrstvou Cesty na jih.
A k čemu to celé spěje? K prázdnotě nebo tomu, že ukončenost je jen náš koncept, který neexistuje, vše je otevřené a na všem visí nepočitatelné množství dalších dějů? A jaký je vztah mezi tímto a prázdnotou? Tahle kniha by stála za dlouhé rozbory a ještě delší hloubání.
Musím přiznat, že pár posledních kapitol by mi nevadilo trochu zkrácených, ale to je jediná drobná výhrada, kterou mám. Nicméně ani takhle malinká výtka mi nezabrání k odvážnému tvrzení, že Ajvaz je naprosto geniální vypravěč, ze současných autorů možná ten nejlepší, nebo alespoň s nejimaginativněji pracující myslí.

8 01.07.2021

Myslel jsem, že tohle fakt číst nebudu. Ale nakonec jsem neodolal. Co říct? Novák udělal kus pořádné práce a výsledek nemá daleko k detailnímu a strašně zajímavému portrétu doby. Ovšem je tu velké ale. Tím ale je Milan Kundera, jehož biografii čteme a který je tedy středobodem a (poněkud paradoxně) zároveň největším kamenem úrazu. Novák Kunderu kádruje, soudí a odsuzuje a když už neví, co o něm napsat špatného, vymýšlí si, co si stoprocentně Kundera kdy myslel (což jsou asi největší rány pod pás), nebo pro něj a jeho ženu používá přezdívky, jimiž chce zdůraznit jejich (domnělé?) negativní rysy.
Zkrátka dělá z něj za každou cenu a za všech okolností nepřítele číslo jedna. S chutí fabuluje, překrucuje a možná i lže (soudě dle rozborů zasvěcenějších čtenářů), nebo zamlčuje. Někdy lze až říct, že historické a osobní prameny Novák vykládá bezmála stylem autorů bulvárních článků. A sám sebe usvedčuje z toho, z čeho se snaží usvedčit Kunderu. Ve výsledku se nedozvíme, jaký je Milan Kundera, ale jen to, jak ho Jan Novák nemá rád, až se neštítí hrát nefér. Popravdě jsem překvapený, že jsem to dočetl. Mnohokrát mě autor naštval a svým přístupem u mne klesl, mnohokrát jsem si říkal, že tímhle nemá smysl trávit čas. A přesto jsem to dočetl, on je Novákův styl prostě chytlavý. A jak říká jeden můj známý, docent literatury: "Smyslem literatury není, že s autorem souhlasíte. Když vás rozčiluje a téměř ho nenávidíte, je text mnohdy hodnotnější." Nevím ovšem, jestli je i tohle dílo hodnotnější o to, jak Novák ukazuje svou nenávist, křečovitě soudí a štve mě tím...
Na druhou stranu, bylo-li cílem napsat kontroverzní dílo vzbuzující diskusi, byl v tom Novák úspěšný jako už dlouhé roky žádný jiný autor. Otázku, za jakou cenu, asi zodpoví až budoucnost.

12 24.06.2021

Knížka drobných povídek, přehrazených střípky ze života Ernesta Hemingwaye. Texty Michala Šandy jsou často víc než povídkami spějícími k úderné pointě spíš nahodile zaznamenanými detaily. Střípky, které dohromady utváří mozaiku každodennosti, přestože kdesi za textem se skrývají vcelku zajímavé charaktery, jimž ale autor nedává příliš prostoru k rozletu. Výsledek je někde na pomezí pábitelství, reportáže (stylem, ne tématy) a takového toho tlachání zdánlivě o ničem. Vlastně texty, jako tyhle, obecně nemám příliš rád, ale musím říct, že v knize Hemingwayův býk mě většina bavila a docela na mě fungovala.

2 19.06.2021

Jsem docela rád, že film The Shining jsem viděl dříve, než jsem četl knihu. Jinak by mi asi připadal poněkud plochý, osekaný a vlastně redukovaný na tu část knihy, která mě bavila nejmíň. Tím myslím především na závěrečné Jackovo běsnění (a celkově hlavně na Jacka), které i tady zabralo dost prostoru, nicméně nejlepší na celé knize bylo to, co se odehrávalo na těch pár stovkách stran před tím. Minulost jednotlivých postav, jejich vztah, celá ta záležitost s osvícením (která mi tu dávala konečně naprostý smysl) a taky stále přítomné latentní absolutní zlo, které jen čeká, kdy převezme otěže. Až oživne to, co je zažrané ve zdech hotelu. Kde jinde taky? Kde jinde se střídá tolik lidí a proto se tam odehraje tolik příběhů?
King je nejen zdatný psycholog, v Osvícení mě dostal právě tou symbolikou místa a tím, jak se otiskla do reality. Upřímně, není to sice nejlepší King jakého jsem četl (ten závěrečný boj mi připadal místy příliš dlouhý), ale je to pořád zatraceně dobrý King, a to znamená, že je to zatraceně skvělý román!

10 17.06.2021

Tohle bylo příjemné překvapení, a to velmi. Je tomu něco přes rok, co jsem četl Linhartovu sbírku povídek Jáma a rypadlo a měl jsem s ní docela problém, fakt strašně mi neseděl autorův humor, přestože i já poznal, že Linhart má opravdu poetický jazyk a i v próze básnické oko. Teď jsem se pustil do Legendy Ysbwriel, jakýchsi zápisků z autorova toulání se, popíjení a poznávání Walesu. A bylo to skvělé.
Mám rád prozaizovné cestovní zápisky, tyto brousí mezi osobními prožitky, pitvání historie místa, glosováním všeho možného... obecně bych Legendu Ysbwriel asi označil za cosi na pomezí sbírky krátkých povídek a sbírky esejů, leč určitým způsobem bych se nebránil ani označení novela. Ať je to, co chce, je to čtivé, hrozně autentické a (což mě překvapilo, protože jsem byl přesvědčený, že ve smyslu pro humor se s Linhartem míjím jako málo s kým) je to také neskutečně zábavné. Nemyslím tím samozřejmě jen to, že jsou zde texty vtipné... přestože nezřídka skutečně vtipné jsou. Tahle kniha mě opravdu hodně bavila, a to jsem k jeho poslední byl (když jsem ji recenzoval pro jedno periodikum) na svůj vkus až nebývale krutý, možná až příliš.

14.06.2021

Ajvaz vrství příběhy, jeho fantazie se zdá být zcela bezbřehá, každý obraz a fantaskní svět se stává místem, ve kterém by čtenář rád strávil ještě o něco delší čas (zejména v podmořském světě druhého textu), příběhy se střídají a vrší skrz drobné asociace a vše to (v obou případech) rámuje náhodné setkání a řetězce vyprávění, které přechází jedno do druhého. Labyrint příběhů, v němž je tak strašně osvěžující se na chvíli ztratit. A ač druhá novela je ještě o něco divočejší než první, popravdě se mi Bílí mravenci líbili o kousek více. Možná tím, že v nich se bezejmenný vypravěč nakonec stane aktivní součástí příběhu, ne jen pasivním posluchačem, a ve výsledku je celý text sevřenější, každý jeho separátní mikropříběh nakonec zcela zapadne do jednoho nepravděpodobného celku. Leč i Zénónovy paradoxy jsou brilantní. Tam, kde se Mravenci stávají (samozřejmě jen částečně) příběhem se známou strukturou, Paradoxy nabalují další a další vyprávění, aby nakonec ukázaly, že uzavřenost příběhu není vůbec třeba. Další skvělá kniha autora, díky němuž se čtenář může na všední svět dívat jako na místo přeplněné skrytou magií.
A ještě na závěr: Nevím, jak první vydání, ale grafické zpracování druhého je opravdu nádherné!

4 29.05.2021

Klasický P. K. Dick, pro něhož byla simulakra, simulace a obtížnost rozeznat reálné od hyperreálného jedno z nejzásadnějších témat. A přes to, že svá témata odhaloval prostřednictvím metaforických scifi příběhů, nakonec je v jeho dílech vždy hodně filozofie a přesah, který platí pro jeho dobu, naši dobu a bohužel možná i pro budoucnost, o které psal. V románu, který rovnou nazval Simulakra, se setkáváme s blízkou dystopickou budoucností, určitou parafrází Orwellowa 1984, s nímž (na rozdíl od mnohých jiných dystopií) sdílí až překvapivě konkrétní detaily a motivy. Přesto příběh je veskrze Dickovský, stejně tak hlavní motivy. Dick tematizuje psychické nemoce, drogy, nedůvěru, nemožnost se na nic spolehnout a ve středu dění stojí umělí lidé, u nichž často nikdo neví, zda jsou skuteční nebo syntetičtí. Často ani oni sami možná ne. Pokud má čtenář alespoň základní povědomí o teorii simuláker, dostává příběh mnohem hlubší rovinu, než jakou je pouhý obraz totalitní společnosti, kde se cestuje časem (pro obrazy budoucnosti, která ale nejspíš nenastane, čili jde často o pohled na kopii bez originálu, mrk mrk) a jediný únik pro největší zoufalce představuje jednosměrná cesta na Mars, kde bude žít se sousedy, lidskými simulakry. V mnohém se dílo podobá Dickovu slavnějšímu "Sní androidi o elektrických ovečkách?", kde najdeme podobná témata. Tentokrát ale namísto noirového ladění sledujeme (nejen) politickou hru, poměrně jiný druh morálních dilemat a hlavně téma simuláker z relativně odlišného úhlu. Ovšem taky je tento příběh plný vtipně bizarních detailů, ať už jde o hraní klasické hudby na prázdné demižony, nebo o uměle vytvořené vyhynulé marťanské zvířátko papoola, které má hypnotické schopnosti...
Každopádně je to opět skvělé a mrazivě nepříjemné a každým rokem (v metaforické rovině) aktuálnější a aktuálnější.

3 22.05.2021