sharik komentáře u knih

Jedna z prvních Kerouacových próz. Dlouho ztracená, vydaná až dávno po autorově smrti. A pro mě osmá kniha tohoto beatnického barda, jehož texty mě provází v tuhle chvíli už půlku života... Můj bratr oceán není nejlepší Kerouac, ale rozhodně to není špatná kniha. Relativně komorní novela není (jak by se dalo podle názvu čekat) přírodně-beatnicko-buddhistickou prózou jako jiná autorova díla. Příběh je vcelku banální: Mladý opilý námořník na souši se seznámí s partou levicových intelektuálů, jeden z nich (mladý univerzitní lektor literatury) se ráno v baru rozhodne, že odejde na moře také. Něco zažít a vydělat nějaké peníze. Nějakou dobu stopují z New Yorku do Bostonu, nechají se najmout na loď a vyplují. To, že zrovna zuří druhá světová válka je jen vedlejší motiv... Takhle to zní poměrně nezajímavě, nicméně Kerouac tu stačí solidně rozpracovat svá později oblíbená témata. Kromě hledání volnosti, svobody a nezbytného motivu toulání je tu dost prostoru věnováno například rozpolcenosti lidské povahy, vnitřnímu boji, smyslu pro zodpovědnost a zejména pokrytectví, snad symbolizovanému ne/opravdovostí tehdejších levicových intelektuálů.
Ve výsledku tu moře/oceán může fungovat jako metafora, byť trochu paradoxní. Moře, posádka lodi a plavba jsou symbolem svobody, volnosti, přátelství a soudržnosti (což tu stojí v kontrastu i s tím tolik zmiňovaným teoretickým komunismem). Jenže pod povrchem bublá autorem nevyslovené: Ta volnost je vykoupena skutečností, že námořníci pracují na válečné lodi a jsou prakticky vzato v armádě. Jako by i ta proklamovaná svoboda byla stejně jen nepravá...

4 24.11.2021

Britský román, u kterého jen těžko uvěříte, že ho opravdu nenapsal latinskoamerický autor. A nejen proto, že se odehrává ve fiktivní latinskoamerické zemi prorostlé korupcí, ale hlavně stylem: Chaotické panoptikum postav a dějů, magično, celé kbelíky bizarností a brilantní smysl pro humor, který střídají nezvykle kruté, až žaludek zdvihající pasáže. Množství postav a souběžných dějů může být trochu matoucí, upřímně musím přiznat že prvních padesát až sto stran jsem s touhle knihou docela bojoval a přemýšlel jsem, zda ji neodložit. Ale pak si mě naprosto podmanila a já se strašně rád ztrácel v osudech všech těch levicových revolucionářů, prožil jsem s nimi epidemii smíchu a jen mě mrzelo, že invaze rychle rostoucích koček jsem se tu nedočkal. Na druhou stranu, díky bohu, že nepřišla ani všudypřítomná a nesmírně krutá armáda, nebo mnohé z jiných skupin, za kterými se vždycky táhne smrt... Ačkoli příběh možná působí přehnaně po všech stránkách, lze ho chápat na jiné rovině jako obecnější (a relativně komplexní) obraz společnosti (často spíš nejhorších lidských vlastností), byť je tento obraz záměrně dosti překrytý jinými...
Válka o zadnici dona Emmanuela může být ideální čtení pro fanoušky Gabriela García Márqueze (ostatně se mi zdá, že několik narážek na Sto roků samoty napovídá, jak tenhle román číst i coby relativně volnou parafrázi, alespoň co se struktury týká), přestože de Bernières mi připadal místy ještě šílenější, mnohem krutější, ale zároveň čtenářsky přístupnější a vlastně i zábavnější. Což ovšem neznamená, že se touhle knihou nebudete prodírat stejně, jako některé z postav nebezpečnou džunglí.

8 23.11.2021

Komorní příběh o muži, kterého zdánlivě náhle přestane milovat dosud oddaná manželka, ba co víc, začne jím neskutečně pohrdat, se postupně mění v parafrázi psychoanalytického výkladu Homérovy Odyssey. Zní to komplikovaně, nicméně Moravia to čtenáři usnadňuje tím, že onen výklad Homérova díla nechává v různých variacích zaznít. Pohrdání je totiž především dílo sledující myšlenky kontemplativního vypravěče – divadelního autora, který se zpronevěřil sám sobě, zaprodal se v domnění, že tak činí zejména kvůli své ženě, jenže právě od ní přišel nevyhnutelný "trest". Scénárista je totiž vrtkavý, svým způsobem pokrytecký a hlavně zbabělý a neodhodlá se k žádnému činu, čímž se jeho situace jen a jen zhoršuje. Ve výsledku z něj ovšem není nesympatická postava, Alberto Moravia totiž jeho psychologii a množství analýz situace a vztahu se svou ženou vykreslil tak hluboce, že ho čtenář chápe, a že mu dokonce fandí. A dokonce možná díky tomu přehlédne vypravěčovu jím samým neviděnou pýchu (dost ho podezírám, že podcenil inteligenci své ženy a nemálo si zavařil tím, jak od ní čekal primitivní a pudové chování, přestože neustále ujišťuje nás i sám sebe o tom, jak hluboce ji miluje – kdo tady nakonec kým pohrdal první, byť nevědomky?). Nejbytostněji však text pochopí patrně takový čtenář (a snad i čtenářka), který se někdy ocitl ve vztahu alespoň trochu podobném, jako náš vypravěč – tedy nečekaně nemilován, neschopen pochopit, co se vlastně stalo a proč. Pak je Moraviova novela bolestně upřímná, pak teprve chápeme, proč hlavní hrdina jedná tak nelogicky, snad i zbaběle a proč a do čeho vkládá nesmyslné naděje.
Celé je to drsné a po dočtení zůstává na patře zvláštní smutek, umocněný dost nečekaným (i když trochu rychlým) závěrem. Bravo.

7 07.11.2021

Někdy není cesta tak snadná. Zvlášť v Sýrii absolutně rozdrápané válkou, na každém rohu číhá nebezpečí, z nichž smrt je vlastně to nejmenší a stala se tak každodenní záležitostí, že nad ní nikdo už ani nezvedne obočí. A v téhle zemi tři sourozenci, kteří se nemají zrovna v lásce, převáží rozkládající se mrtvolu svého otce, aby splnili jeho poslední přání, kde má být pohřben.
Příběh nevypráví jen o putování, které by za jiných okolností nebylo nijak složité, ale je zároveň prorostlý mikropříběhy jednotlivých postav, které jsou pestré, různorodé a snad bez výjimky nakonec ponuré a v úhrnu tvoří jakousi galerii různých druhů beznaděje. A nejen otcovo rozkládající se tělo tu funguje jako metafora rozkladu celé země, s nímž jde ruku v ruce rozpad rodiny, naděje, jednotlivců. Nesmírně silná a nepříjemná próza syrského spisovatele Chálida Chalífy, kterou byste si měli přečíst, ačkoli se po ní budete cítit velmi špatně.
A když si pak prakticky kdekoli připomenete, co o lidech prchajících z takového pekla soudí průměrný český člověk, aniž by se na vteřinu zamyslel, bude se vám chtít zvracet ještě o něco vydatněji než obvykle...
PS: Pokud v některých souvislostech okolo situace v Sýrii přece jen trochu plavete, překladatelka Jitka Jeníková doplňuje knihu o doslov, který vás uvede do lepšího kontextu. Doporučuji ho nevynechávat.

4 26.10.2021

(Dávám stejný komentář k části 1&2 i k části 3, četl jsem to v jednom svazku a beru to jako jedno dílo...)
Murakamiho opus, rozsáhlá trilogie 1Q84 (v anglickém překladu cca 1300 stran, po českém jsem nesáhl, protože první dva díly jsou prakticky nedostupné). Velký příběh nacpaný různými parafrázemi, odkazy, pochopitelně magičnem a celou řadou pro autora typických motivů. Celé to začíná jako příběh nájemné vražedkyně Aomame a paralelně s tím druhá linie o literárním ghostwriterovi Tengovi. Snažit se v pár větách popsat, co vše se na tom nesmírně širokém poli (míněn rozsah díla) odehrává, by asi nedávalo příliš smysl, avšak musím – jako už víckrát – alespoň říct, že Murakami je výborný vypravěč, originálně zpracovávající jak postmoderní prvky, tak ty magickorealistické, nadto si rád vypůjčuje i z různých mytologií nebo popkultury a mix je to stále vyvážený... První dvě knihy výborně rozehrává příběh, ve vyprávění nikam nespěchá, je v pomalých popisech až pedantsky důsledný. Škoda, že ve třetí knize to maličko ztrácí dech – děj se někdy zdá až příliš táhlý, nemluvě o řadě linek, které autor nechává vyhnít a až trestuhodně velké množství věcí nakonec vysvětluje podle vzoru "nevěděl/a jak to ví, ale věděl/a to", čímž příliš často obchází logiku a skoro bych tu Murakamiho podezíral z autorské bezradnosti, jak tolik věcí nakonec vysvětlit. Prostě deus ex machina, což občasně nevadí, ale tady to autor trochu nadužíval. Přitom jinak se jedná o nesmírně mnohovrstevnaté a inteligentní dílo, spousta záhad je vyřešena mimoděk, jen ať si na ně přijde ten, kdo dává pozor. Bohužel, často to tak není. Samotný závěr pak působí trochu příliš přeslazeně (i kvůli délce toho závěru) a i v rámci světa podivně nepravděpodobně... ale kupodivu tohle zrovna až tak nevadí. On si takový konec ten epický příběh vlastně žádá... navzdory tomu, že jsem tu psal spíš to, co mi na knize vadí, je 1Q84 velké a výborné dílo, jen závěr má pár rezerv. Ale určitě ho budu doporučovat, kudy půjdu a nejpozději za pár let to celé musím přečíst znovu... na což se už teď vlastně těším.

4 24.10.2021

(Dávám stejný komentář k části 1&2 i k části 3, četl jsem to v jednom svazku a beru to jako jedno dílo...)
Murakamiho opus, rozsáhlá trilogie 1Q84 (v anglickém překladu cca 1300 stran, po českém jsem nesáhl, protože první dva díly jsou prakticky nedostupné). Velký příběh nacpaný různými parafrázemi, odkazy, pochopitelně magičnem a celou řadou pro autora typických motivů. Celé to začíná jako příběh nájemné vražedkyně Aomame a paralelně s tím druhá linie o literárním ghostwriterovi Tengovi. Snažit se v pár větách popsat, co vše se na tom nesmírně širokém poli (míněn rozsah díla) odehrává, by asi nedávalo příliš smysl, avšak musím – jako už víckrát – alespoň říct, že Murakami je výborný vypravěč, originálně zpracovávající jak postmoderní prvky, tak ty magickorealistické, nadto si rád vypůjčuje i z různých mytologií nebo popkultury a mix je to stále vyvážený... První dvě knihy výborně rozehrává příběh, ve vyprávění nikam nespěchá, je v pomalých popisech až pedantsky důsledný. Škoda, že ve třetí knize to maličko ztrácí dech – děj se někdy zdá až příliš táhlý, nemluvě o řadě linek, které autor nechává vyhnít a až trestuhodně velké množství věcí nakonec vysvětluje podle vzoru "nevěděl/a jak to ví, ale věděl/a to", čímž příliš často obchází logiku a skoro bych tu Murakamiho podezíral z autorské bezradnosti, jak tolik věcí nakonec vysvětlit. Prostě deus ex machina, což občasně nevadí, ale tady to autor trochu nadužíval. Přitom jinak se jedná o nesmírně mnohovrstevnaté a inteligentní dílo, spousta záhad je vyřešena mimoděk, jen ať si na ně přijde ten, kdo dává pozor. Bohužel, často to tak není. Samotný závěr pak působí trochu příliš přeslazeně (i kvůli délce toho závěru) a i v rámci světa podivně nepravděpodobně... ale kupodivu tohle zrovna až tak nevadí. On si takový konec ten epický příběh vlastně žádá... navzdory tomu, že jsem tu psal spíš to, co mi na knize vadí, je 1Q84 velké a výborné dílo, jen závěr má pár rezerv. Ale určitě ho budu doporučovat, kudy půjdu a nejpozději za pár let to celé musím přečíst znovu... na což se už teď vlastně těším.

8 24.10.2021

Haklův příběh o uměle stvořené ženě je čímsi na pomezí společensko-kritického románu, science fiction, zvláštní love story a nadreálného příběhu místy připomínajícího estetiku próz Jiřího Kratochvila. Zní to jako zvláštní kombinace, ale výsledkem je nesmírně čtivě napsaná próza, v níž se pod zdánlivě jednoduchým příběhem ukrývají mnohem komplexnější témata. Nebudu prozrazovat nic o příběhu, snad jen to, že jeho konec je od určité doby předvídatelný, což ovšem nevadí, ba paradoxně právě naopak: Tady totiž autor hraje na emoce a nečiní tak lacině, spíš rafinovaně a umě, jako málokdo druhý. Tleskám!

7 15.10.2021

Téměř už klasický příběh party kluků, co se chtějí stát gangstery. Tentokrát jde o puberťáky z italské Neapole, kteří se připletou k místní mafii a nakonec se jim jejich sny začnou plnit... A I když struktura příběhů nakonec nepřekvapí, rozhodně tahle kniha stojí za pozornost.
Saviano ji totiž dokázal napsat sugestivně a nesmírně poutavě a živě (což, jak jsem zjistil, je docela pochopitelné u autora, který popsal v jiné knize neapolskou mafii tak zasvěceně, že musel utéct ze země a skrývat se, neboť se stal pro mafii nepřítelem), a i když ve střední části příběhu na chvíli trochu ztratil mou pozornost, ve výsledku musím říct, že Piraně jsou fakt pecka. Charaktery jednotlivých postav v "dětském gangu" jsou uvěřitelné, budete je nesnášet a zároveň jim maličko fandit, pohrdavě se jim posmívat a zároveň kvůli nim trochu bát ještě někdy navštívit jih Itálie. Ostatně stejný dojem ti kluci vyvolávají, u ostatních postav příběhu, mezi nimiž si tenhle gang nebezpečných teenagerů odkojených mafiánskými filmy a nonstop přilepených na smartphonech, musí vybudovat postavení a získat respekt.
Poslouchal jsem jako audioknihu a musím říct, že Václava Neužila v mafiánské story jsem si moc představit neuměl. Ale on ty věty sype jak rány z kulometu, postavy namachrovaných puberťáků mu prostě uvěříte, stejně jako promluvy starých gangsterů nebo vyděšených spratků. Poslech ještě dokresluje opravdu dobře zvolená hudba, poskládaná na jedné straně z kostelních chorálů, na druhé z italského gangsta rapu, na kterém si ujíždí hlavní postavy Piraní. Výsledek je docela zážitek :).

7 15.10.2021

Tedy, učíst tohle mamutí dílo byla slušná výzva, ale i zážitek, vyžadující dost trpělivosti. Bolaño se v 2666 ukázal jako velký a nesmírně komplexní vypravěč, možná až příliš bezbřehý a mnohomluvný, neboť počet příběhů a mikropříběhů této knihy je... netroufám si ani odhadovat :). Stejně jako si netroufám krátce shrnout, o čem konkrétně to bylo. 2666 je totiž rozděleno do pěti knih, které se liší stylem, žánrem, příběhem i postavami, přestože vše se nakonec sbíhá ke dvěma (opět nakonec vzájemně propojeným) hlavním tématům, jimiž je obrovský počet vražd žen v Mexicu (zde koncentrované do fiktivního města Santa Teresa) a život fiktivního spisovatele Arcimboldiho. Už první část (nebo první román?) Bolañova posledního díla nazvaný Kritici otevírá obrovské množství témat, postřehů a zamyšlení, přestože žánrově se tváří jako cosi mezi postmoderní prózou o literatuře, přátelství a zvláštním vztahovém troj/čtyřúhelníku. A dále se to ještě více stupňuje, žánrový rozsah dalších částí zabírá od meditativně laděné prózy přes detektivku až k jakési rodové kronice a zároveň historické próze o druhé světové válce a otázce viny a trestu... Jen předposlední (a nejrozsáhlejší) část popisující různé zločiny (převážně ty vraždy) byla na můj vkus už příliš utahaná a repetitivní, následující poslední část knihy zase narativně místy příliš divoká. Ale chápu, že tato totálnost a otevřenost byla asi záměrem. Nuže, je to velké dílo po všech stránkách. A i když nesouhlasím s mnohými kritiky, že nic lepšího nevyšlo (a ani nevyjde) už několik desetiletí, musím říct, že otisk téhle knihy mi hned tak nezmizí. Přestože výhrady bych našel.

2 11.10.2021

Další z mnohých parafrází Kafkovy Proměny, tentokrát reverzní: Šváb se změnil v člověka, ba co víc, v ministerského předsedu. Na tomto nápadů staví McEwan novelu, jejíž metafora švábů a politiků je víc než jasná, celé se to točí kolem... kolem čeho vlastně? Samá politika, řeči, nějaká ta bizarnost, ano, i na klišé nevraživosti mezi Brity a Francouzi dojde ve velkém, jenže ve výsledku je zde minimum děje a příliš tlachání určeného (nejspíš) zasvěceným... zdá se mi, že tahle novela prostě cílí na britského čtenáře a v překladu nemá mnoho co nabídnout, pokud nejste vysloveně fanoušek britské politiky. Jinak se místy ztratíte, místy zapomenete a dohromady se na nějakých sto stránkách možná ukoušete nudou.
Asi nejsem správná cílová skupina. A to se mi nezdá, že bych text nechápal, přesto jsem si jím víc než cokoli jiného pronudil. Nápad přitom nebyl špatný, politická satira měla jasné cíle (možná i pro nás, kdo jsme situaci kolem Brexitu nesledovali pod takovým drobnohledem jako Britové), o té metafoře švábů by se taky dalo debatovat dlouze... jenže i tak mě kniha z nějakého důvodu míjela o celé kilometry. Možná o vzdálenost mezi Prahou a Londýnem...

2 05.10.2021

Fragmentální a velmi poeticky napsaný román, jež místy může připomínat dlouhou básnickou skladbu v próze. Děje vystupují pozvolna, příběh musí čtenář pozorně sesbírávat a skládat. Styl stojí v ostrém kontrastu k tématu - tvrdé represe vysokoškolských studentů (a později učitelů) ze stran komunistického režimu, outsiderka dohnaná k sebevraždě telocvikářem a odsuzovaná zbabělými straníky, nacistická minulost v rodině, všudypřítomná smrt. Je to drsné, těžce čitelné, silné, temné a navzdory tomu krásné. Mé první setkání s nobelistkou Hertou Müller proběhlo v překladu Radky Denemarkové. Vůbec nevím, jak jsem k té knize přišel - když jsem třídil knihovnu a hledal, co z ní vyřadit, tenhle útlý román na mě vypadl. A jsem rád, že to udělal. Pořád nevím, jak se ke mě dostal, ale jsem vděčný tomu, kdo to má na svědomí.

3 05.10.2021

10 minut a 38 vteřin. Tak dlouho ve světě románu britské autorky tureckého původu Elif Shafak trvá, než odumře mozek po smrti těla. Od počátku sledujeme právě zemřelou prostitutku pohozenou v popelnici, která (zdánlivě nahodile) vzpomíná na epizody ze svého života a při tom odhaluje odvrácenou tvář Istanbulu, kde se mísí snaha stát se moderním městem s neochotou vzdát se starých mýtů a pověr, často opřených o náboženské tradice. Text, který stylem může místy připomínat Salmana Rushdieho, obsahuje mnohé symbolické prvky, ty zde ovšem nemá smysl vypisovat. Nechť si na ně čtenář přijde sám. Musím ovšem říct, že tato kniha (s prvky typickými pro magický realismus, přestože sama magickým realismem rozhodně není), si určitě zaslouží pozornost a neměla by vás minout, zejména pokud vás zajímají aktuálně často akcentovaná a důležitá témata, lidé z okraje společnosti nebo kontrast stálosti velkých dějin a zapomenutelnosti „malých“ osudů jednotlivců, bez nichž by však nějaké velké dějiny těžko kdy byly. 10 minut a 38 vteřin je výborná záležitost, které se i u nás určitě dostane zasloužené pozornosti, a to i přes skutečnost, že druhá část knihy za první poněkud pokulhává (a dala by se bez větších obtíží vypustit, nebo alespoň značně zredukovat). První část je zcela brilantní, druhá knihu vysloveně nekazí, ale trochu ubírá na výsledném dojmu a účinu. Přesto zakončím své krátké ohlédnutí lakonickým: Tohle si prostě přečtěte.

2 21.09.2021

Prazvláštní fragmentální příběh, kterak k bezejmennému hostinskému (vypravěči) kdesi na francouzském venkově vrazí dírou ve zdi prchající Don Juan. Ten pravý Don Juan, vzpírající se všem mýtům o sobě samém, včetně mýtu nenapravitelného sukničkáře. Po sedm dní zůstane a vypráví o zemích, které navštívil v posledním týdnu a jaké ženy tam potkal, což popisuje optikou romantika a v čiré netělesnosti. Sedmý den Don Juan propadne nutnosti zase zmizet, změní se, je nervózní, odejde a příběh jakoby vyšumí do ztracena...
Handkeho Don Juan je poměrně těžké čtení, autor nic neusnadňuje ani svým stylem a proudem jednolitého textu navíc bez jediné přímé řeči. Nečte se to lehce, ale není o nic lehčí knihu odložit.
A o čem to celé vlastně je? Podle mě o nestálosti, pověsti člověka a její falešnosti, nálepkování, touze vyprávět svůj vlastní příběh svou optikou, o neuzavřenosti... o spoustě dalších věcí. A zároveň je v knize dost symbolů, které (přiznám se) jsem často nerozklíčoval.
Moje první setkání s nobelistou Peterem Handkem dopadlo zvláštně. Na jednu stranu jsem spokojený, neboť tohle je bez debat velká literatura, na druhou jsem i touto tenkou knížečkou (necelých 140 stran) poměrně umořený a přesto svým způsobem téměř naprosto spokojený, přestože ne zcela nadšený.

16.09.2021

Kdo je svatý Outdoor (a hlavně kdo není a co nedělá)? A co je vůbec domov a záleží, kam vede cesta? Je tahle sbírka víc intimní nebo pozorovatelská a globální? Není první část Indoor parafrází Ilias, když druhá - Outdoor - určitě do určité míry parafrázuje Odysseu? Ale záleží na těch parafrázích? A pokud ano, proč a v jaké míře? Hledám odpovědi, nacházím skvělé texty a osobitou poezii, ke které se čas od času musím vrátit.

14.09.2021

(SPOILER) Samostatně vydaná Murakamiho povídka Útok na pekárnu je zdánlivě banální (přesto v mnohém bizarní) příběh o snaze ukojit hlad. Hlad, který je zde velmi metaforický, možná až metafyzický, leč projevený pochopitelně hlavně fyzicky. Zápletka je jednoduchá: V první části se dva vyhladovělí flákači rozhodnou přepadnout pekárnu. Přes to, že nakonec odchází spokojeně najedeni, útok vůbec nedopadl podle očekávání a co víc, od té chvíle se vše změní a (pravděpodobně oba) žijí spořádané životy. Druhá část se odehrává o cca deset let později, kdy má jeden z těchto mladíků čerstvě po svatbě. Hlad se ozve znovu a situaci iniciativně a nečekaně zkušeně vyřeší jeho žena, s níž se (ve svém životě podruhé) vydá na cestu drobného zločinu (přičemž Murakami rozehraje několik nádherně bizarně komických detailů). Povídka končí zdánlivě do ztracena, avšak ve skutečnosti je plná symbolů a významů a popravdě si nejsem jistý, který výklad je správný. Jedná se o povídku tematizující život v kapitalismu a jakýsi anarchistický boj proti němu, ztělesněný hladem? Dost možná. Nebo je snad ústřední téma v otázce dospívání a dohnání minulostí? Mladík započal něco, co ho přesahuje, avšak couvl a nakonec ten, kdo vyřeší jeho "hřích minulosti" (což je v této podobě poněkud paradoxní výklad) je jeho žena. Už jen proto, aby za dávnou slabost svého muže netrpěla s ním (opět vyjádřeno hladem, tentokrát jejím).
Tak jako tak, tenhle krátký text je nečekaně mnohovrstevnatý a opravdu povedený. Z u nás samostatně vydaných Murakamiho povídek nakonec právě Útok na pekárnu a Spánek považuji za skvělé, zatímco zbylé dvě (Podivná knihovna, Birthday girl) byly těžce podprůměrné. Všechny tyto knihy pak spojuje množství krásných ilustrací německé výtvarnice Kat Menschik. V případě Útoku na pekárnu (stejně jako Spánku) však nepřekračují kvalitu textu, nýbrž ji symbioticky doplňují.

3 14.09.2021

První a zatím jediný román známého hudebního publicisty Jaroslava Konáše Dominika je sondou do mytické Prahy, obsahuje nemálo aspektů magického realismu a z celého textu srší nejen velká láska k zákoutím, imaginaci a skrytým příběhům, ale také veliká (a přiznaná) inspirace dílem Michala Ajvaze. Struktura románu je dost podobná jako u Ajvaze, fantaskní obrazy také. Styl autora však není není tak ajvazovsky vybroušený, přesto rozhodně není špatný a už vůbec ne nezvládnutý! Ačkoli místy mi připadaly dialogy poněkud škrobené. Naštěstí málokdy. Dominika je další z knih, které mohou změnit čtenářův pohled na každodenní život a zdánlivě obyčejná místa. Zkrátka jedna z knih, které činí svět o něco kouzelnějším místem (a takové mám rád!). Jediné, co mi trochu vadilo, bylo pár klišé, a také vysoká míra té ajvazovské inspirace, nejen strukturou, ale i konkrétními motivy. Tahle pocta už skoro zaváněla epigonstvím. Ale odhlédnu-li od toho (nebo přijmu-li to), jedná se o velmi povedený literární kousek! Vřele doporučuji všem hledačům, snílkům a fantastům, stejně jako milovníkům skrytého za zdmi :)).

2 11.09.2021

Kmentovo shrnutí stavu naší země. Výborně napsáno, nutno podotknout. Nebýt to realita, byla by to hezká a napínavě napsaná parafráze Puzova Kmotra, jen bez té romantizace mafiánství. Výsledkem je kniha, která hledá odpověď na otázky, proč jsme v takových hlubinách septiku a jak k tomu došlo. A zároveň jde o psychologický profil Andreje Babiše a shrnutí jeho cesty k moci od počátků až do letošního jara. Babiše, totalitářského šéfa, kterého jsme si sami (míněno my Češi) ne stvořili, ale dosadili do čela a ještě si za tím většinově masochisticky (nebo tak slepecky?) stojíme. Autor sice nabízí jednostranný pohled, nicméně opřený o značnou řádku svědectví, důkazů a pramenů. Není to veselé čtení. A je smutné, že k ti, kdož by si to měli přečíst nejvíc (tedy ti, kteří nevidí, že A.B. je psychopat, co se chytil příležitosti a koupil si republiku, kterou vysává a ždímá) se téhle knize vyhnou obloukem. Není divu v tak rozdělené společnosti, na čemž má předmět Kmentova zkoumání také svůj podíl... Ale třeba to jednoho dne poslouží alespoň jako historický dokument, memento doby, na kterou budou naši potomci hledět s úšklebem, jak jsme mohli být takoví idioti a tohle dopustit. Jednou, až vše, co tu Kmenta popisuje, bude jen těžko uvěřitelnou minulostí (což mimochodem nejspíš předjímá i autor tím, jak vše popisuje v minulém čase a dává tušit, že ideálním čtenářem je někdo, kdo si knihu otevře až za dlouhá léta, přičemž tenhle styl je čtenářsky příjemně přívětivý, patrně díky svému nevyřčenému optimismu)...

6 30.08.2021

Román o francouzské botaničce, přijíždějící do Japonska na pozvání svého mrtvého otce, jehož nikdy nepoznala. Zní to jako námět na hollywoodský doják, ale zároveň jako něco, z čeho lze udělat velmi inteligentní příběh plný nečekaných událostí. Autorka dělá tak nějak obojí - pracuje se symboly, mezi řádky ukrývá množství zajímavých témat a využívá neméně zajímavé postupy. Na druhou stranu se neštítí strašných klišé, v závěru se nechává strhnout estetikou červené knihovny a servíruje různá rádoby hluboká, avšak ve skutečnosti vyprázdněná moudra. Můj dojem z téhle knihy je smíšený, jako už dlouho z ničeho. Muriel Barberyová mohla napsat skvělou knihu nebo hrozný brak a zdá se, že se nějak nedokázala rozhodnout, co z toho chce... Škoda, že ta braková část dostala prostor na konci, protože pak je ten dojem brakovosti silnější než jakýkoli jiný, a to i přes skutečnost, že první tři čtvrtiny knihy využily potenciál příběhu o hledání a estetiky ztracené v cizím i vlastním světě velmi kvalitně. Jsem rozpačitý. Asi bych potenciálním čtenářům doporučil knihu přečíst (protože značná část za to stojí a je opravdu mnohem hlubší než se na první pohled zdá), ale před posledními dvěma až třemi kapitolami ji navždy odložit. Co se v nich stane, stejně tou dobou už uhodnete. Ale to beztak nikdo neudělá. Tak se snažte si tím koncem alespoň nezkazit předchozí dobrý dojem, vybízejí k dalšímu zadumání nad různými rovimami téhle prózy.

4 20.08.2021

Román o nekonečnosti příběhů, o tom, že ke všemu existuje nepočitatelné množství odboček, které změní úplně vše. A z nich vedou další hypotetické odbočky. Překvapivé, nečekané. Pokud existuje něco, jako "román o životě" (fuj, to je odporná fráze) a nestálosti forem veškeré existence, tak je to tohle geniální dílo Michala Ajvaze. Autor téma zpracovává pochopitelně v naprosto metaforické rovině, kdy na sebe vrství jeden za druhým příběhy z tajemné a nikdy neuzavřené, nikdy nehotové knihy. Jediné existující (a jediné potřebné) knihy obyvatel nepojmenovaného ostrova, jehož popis v Ajvazově podání zní jako velmi magická a bizarní parafráze Morovy Utopie. Ostatně rozvětvené příběhy nejsou o nic méně bizarní, a je jich obrovské množství: ať už jde o odposlouchaný příběh, který se nakonec ukázal jen hrou představivosti způsobenou švédštinou slyšenou skrz zeď, nebo o příběh sochy z podivné gelové hmoty, plné masožravých ryb (a zrovna na tenhle příběh se vrství také mnoho dalších, například nádherný příběh krále smutně putujícího cizí zemí, dokud neobjeví dalekohled namířený na cizí planetu obývanou lidmi se zlatou kůží, ty pozoruje a tu nám začínají - jak jinak - zase příběhy obyvatel této planety). Rád bych viděl příběhovou mapu Zlatého věku - myslím, že takhle spletitou knihu nenapsal nikdo jiný, ani Ajvaz sám. Zlatý věk absolutní poctou mnohosti a nekonečnosti možností, která je vyprávěna autorovým typicky magickým a absolutně nepředvídatelným stylem. Jsem v úžasu a tleskám. Pokud někdy budete mít pocit, že život je nuda, kniha jako tahle vám může připomenout, jak nevyzpytatelné a magické místo k žití svět je.
Taky bych řekl, že ve Zlatém věku, Cestě na jih a Městech Michal Ajvaz dotáhl k naprosté dokonalosti techniku "udělejme velké dílo z množství nápadů, které jsou příliš šílené pro samostatné využití".

2 18.08.2021

Na první pohled banální román o tom, kterak si jedna čarodějnice otevřela na vsi čokoládovnu, a jak její pohanství leželo v žaludku místnímu panu faráři... ale ve skutečnosti autorka akcentuje na malém prostoru solidní množství témat, motivů a symbolických obrazů, je to celé hlubší než se zdá. Když se nad tím člověk zamyslí, je to inteligentně vystavěný román, k tomu čtivý a (přestože filmová adaptace tak místy působí) nejde o žádnou červenou knihovnu. Ač to může vzhledem k názvu znít paradoxně, tak jediné, co mi na knize vadilo, bylo příliš popisů čokolády. Chápu, že je tu míněna jako symbol, což hlavně v závěru funguje, ale místy se to na můj vkus vrstvilo příliš... ale tenhle detail knihu až tak neshazuje.

4 17.08.2021