sharik komentáře u knih

Klasický P. K. Dick, pro něhož byla simulakra, simulace a obtížnost rozeznat reálné od hyperreálného jedno z nejzásadnějších témat. A přes to, že svá témata odhaloval prostřednictvím metaforických scifi příběhů, nakonec je v jeho dílech vždy hodně filozofie a přesah, který platí pro jeho dobu, naši dobu a bohužel možná i pro budoucnost, o které psal. V románu, který rovnou nazval Simulakra, se setkáváme s blízkou dystopickou budoucností, určitou parafrází Orwellowa 1984, s nímž (na rozdíl od mnohých jiných dystopií) sdílí až překvapivě konkrétní detaily a motivy. Přesto příběh je veskrze Dickovský, stejně tak hlavní motivy. Dick tematizuje psychické nemoce, drogy, nedůvěru, nemožnost se na nic spolehnout a ve středu dění stojí umělí lidé, u nichž často nikdo neví, zda jsou skuteční nebo syntetičtí. Často ani oni sami možná ne. Pokud má čtenář alespoň základní povědomí o teorii simuláker, dostává příběh mnohem hlubší rovinu, než jakou je pouhý obraz totalitní společnosti, kde se cestuje časem (pro obrazy budoucnosti, která ale nejspíš nenastane, čili jde často o pohled na kopii bez originálu, mrk mrk) a jediný únik pro největší zoufalce představuje jednosměrná cesta na Mars, kde bude žít se sousedy, lidskými simulakry. V mnohém se dílo podobá Dickovu slavnějšímu "Sní androidi o elektrických ovečkách?", kde najdeme podobná témata. Tentokrát ale namísto noirového ladění sledujeme (nejen) politickou hru, poměrně jiný druh morálních dilemat a hlavně téma simuláker z relativně odlišného úhlu. Ovšem taky je tento příběh plný vtipně bizarních detailů, ať už jde o hraní klasické hudby na prázdné demižony, nebo o uměle vytvořené vyhynulé marťanské zvířátko papoola, které má hypnotické schopnosti...
Každopádně je to opět skvělé a mrazivě nepříjemné a každým rokem (v metaforické rovině) aktuálnější a aktuálnější.

3 22.05.2021

Murakamiho rozsáhlý román Komturova smrt (přes 700 stran velmi drobným písmem) patří přesně k těm knihám, které jsou na první pohled vlastně o ničem, ale když se trochu zamyslíte (stačí věnovat tomu pár minut po dočtení poslední stránky a nebýt jako polovina tuzemských literárních kritiků :)) ), dojde vám, jak je celá ta stavba a struktura téměř geniální. Tedy, má své mouchy, ale k těm později.
Neskutečně pomalu vyprávěný komorní příběh o několika měsících v životě jednoho malíře - portrétisty - v době, kdy se dočasně rozešel se svou ženou. Oba si našli někoho jiného, on se uchýlil do izolace v horách, kde žije a maluje v domě po jednom mnohem slavnějším kolegovi. A celý ten příběh lze samozřejmě číst jako malířovu iniciační cestu, která vede (do jisté míry) zpátky na začátek, kdy se toho nakonec zdánlivě příliš nepromění, jen si náš milý malíř projde krátkým obdobím plném magických podivností, což ho nějakým způsobem přeformuje, avšak ne až tolik.
Zajímavější je však ta druhá rovina románu. Text je totiž doslova přecpaný metaforami a celý ho rámuje fakt, že je jakousi studií metafory, v jeho jádru je metafora metafory (tedy jakási meta-metafora), což je prostě skvělé. A když si tuhle základní myšlenku uvědomíte, najednou začne dávat celý román zcela jiný smysl, každý jeho detail má své místo, každá drobnost odkazuje k jiné a najednou z Komturovi smrti vyvstává neskutečně provázaný a plastický text, kde skutečnost, že se stalo mnohé, aby se zas tolik nezměnilo, nejen přestane vadit, ale pojednou působí jako jediné možné rozuzlení.
Leč drobné výhrady mám. První je topornost a neuvěřitelnost dialogů, zvlášť v případě některých postav, například vypravěčovy manželky Juzu. Ale těžko říct, zda je tohle chyba autora, či překladu. Druhá výtka je, že pomalé tempo vyprávění je někdy pomalé až příliš, a to zejména vinou mnohého opakování již řečeného, někdy navíc opravdu příliš rychle za sebou, což otravuje (ale zdá se, že u japonských autorů nejsou tyhle nadbytečné repetice nic neobvyklého). Trochu mě mrzelo i to, že se autor na konci trochu zpronevěřil úvodu, kdy se už nevrátil k předjímající situaci, již celý román začíná. Na druhou stranu v metaforickém smyslu (a o ten tu jde především), lze i tohle obhájit...

17 21.05.2021

Literární mystifikace dvou argentinských spisovatelů. Jorge Luis Borges, Adolfo Bioy Casares a jejich fiktivní spisovatel H. Bustos Domecq, údajný autor mnoha děl, mezi nimi i "detektivních" povídek Šest problémů pro dona Isidra Parodiho. Už detektivovo příjmení Parodi nejspíš předznamenává mnohé. Detektiv Parodi sedí ve vězení a podobně jako slavný Wolfe (detektiv z pera Rexe Stouta) vyšetřuje, aniž by se pohnul z místa. Avšak tyhle detektivky jsou jaksi falešné - vlastně to žádné detektivky v pravém smyslu nejsou, ačkoli se tak tváří. Za Parodim v každém textu přijde nějaká bizarní postavička a dlouze mu vypráví svůj příběh, obvykle podivně směšný, přestože jde v jádru o zločin. Parodi následně popřemýšlí a přijde s řešením. Ještě nečekanějším a bizarnějším, než jaký byl původní problém.
Je to dobré, veselé, svým způsobem kouzelné a to, s jakým gustem archetipizují a parodují pánové Borges a Casares... tedy pardon, pouze pan Domecq... různé lidské typy, je vážně obdivuhodné. Jen - ač má kniha sotva 200 stran - se to brzy zacyklí a začne to být čímsi stejné. Tři povídky by mi upřímně bohatě stačily. Přiznám, že u dalších třech jsem občas měl problém udržet pozornost, protože sebevětší překvapení nemohlo překvapit, neboť struktura příběhů byla stále stejná. Možná je lepší si ty povídky dávkovat s velkými pauzami a přečíst je během dvou odpolední nebylo správné rozhodnutí...

2 08.05.2021

Postmoderně laděná detektivka, jedním z vypravěčů je nájemný zabiják – génius vytvářející hlavolamy / puzzle, jejichž skladba trvá kupujícím i několik let. Zajímavé téma, vcelku zajímavé postavy, přesto jsem zrovna nadšený nebyl. Celé je to takové sterilní, styl ani jazyk mi příliš neseděl (občas se mi zdálo, že čtu ne příliš povedený překlad, některé věty byly nezvykle kostrbaté). Chápu, proč se autor uchýlil právě k takovému stylu, odpovídá pragmatické mysli onoho zabijáka. Přesto mě to příliš nebavilo, bohužel. Možná jsem jen neměl správnou náladu, možná nejsem ten správný čtenář, kdo ví (proto se zdržuji hvězdičkového hodnocení). Tak třeba příště…

Moje první setkání s tchajwanskou literaturou a hned takhle mnohovrstevnatý román, který je dost těžké v pár větách definovat. Environmentální a až dystopicky laděná próza, zároveň dosti postmoderní a řekl bych, že v mnohém odpovídající definici magického realismu – máme tu dostatek mytologie a náboženství (ať už skutečné, nebo fiktivní), mísení snového a reálného a stírání jakýchkoli hranic mezi nimi, zpochybňování skutečnosti, perspektiv, času, systému řeči a znaků, a tak dál… A do toho ta environmentální linie, v níž se k Tchaj-wanu blíží „umělý ostrov“ vytvořený z odpadků, které lidé naházeli do moře. Příběh o zániku a také o pustošení planety a zvířat (ano, dojde i na rybolov a vybíjení velryb) se odehrává na pozadí setkání chlapce z fiktivního ostrova Wayo Wayo a ženy z takzvaně vyspělého (tedy našeho) světa. A právě celá ta linie o ostrově Wayo Wayo ještě komplikuje, jak tenhle román uchopit, protože místy působí jako jakási fiktivní antropologická próza… Nicméně i přes to, že témat se tu mísí dost, mikro-příběhů a postav také, román je nesmírně zajímavý a vcelku dobře čtivý. Jako celek funguje téměř bezvadně (jen některé z vedlejších příběhů mi místy připadaly trochu natahované, nicméně ony mají svůj význam a dotváří dost komplexní románovou mozaiku, což člověku dojde, když to konečně vše zapadne do sebe). O existenci téhle knihy jsem se dověděl úplnou náhodou a musím říct, že kdyby se tak nestalo, byl bych o dost ochuzený. Jen teď nevím, jestli jsem víc v depresi ze závěru a celkového vyznění románu, nebo víc nadšený z dobré knihy. Takže se zdá, že uchopit vlastní pocity po dočtení je stejně obtížné, jako pokusit se definovat žánr téhle prózy.

6 06.05.2021

Povídky více či méně opravdu bizarní, jindy ne tolik, často s nádechem scifi dystopií, někdy až bezmála žánrové, co se antiutopického psaní týká. Občas mě Tokarczuk zaujala, někdy naprosto dostala, sem tam bohužel příliš nenadchla. Celkově nicméně stojí tahke sbírka za přečtení, některé texty jsou vážně brilantní, třeba povídka Hora Všech svatých je velká bomba plná různých symbolů a s vážně nečekaným koncem... který samozřejmě nemohu ani naznačit. Naprosto perfektní text!
Musím ale upřímně říct, že románová freska Běguni, kterou jsem od autorky četl jako zatím jedinou další knihu, mě ve výsledku nadchla mnohem víc než Bizarní povídky.

3 30.04.2021

První (a doufám, že i poslední) Murakamiho kniha, která mě opravdu zklamala. Tedy, graficky je krásná, kraťoučký text se čte skoro sám, ale celkově je ta povídka jaksi plochá a nic nového nepřináší. Vlastně je (paradoxně) text na knize tím nejslabším článkem. Staví dobrou atmosféru, obsahuje příjemné tajemno a když dospěje k pointě... celé se to zhroutí, protože ta stojí na klišé instantním moudru "dávej pozor, co si přeješ" a jinak nic. A já celou dobu čekal, že právě k takhle banální pointě Murakami nedojde. Že tam bude něco víc. No, nevadí. Ve sbírce (kde taky asi původně vyšla a byla tak zamýšlená?) může Birthday girl dobře fungovat jako méně náročná povídka s povedenou atmosférou. Samostatně tomu už tak úplně není, protože působí jako přinejlepším průměrný text, který nedosahuje kvalit krásných ilustrací Kat Menschik, jichž je tu naštěstí nemálo.

4 27.04.2021

Divadelní román výborný. Psí srdce nakonec ještě lepší. Dvě satirické novely bizarním (a každá jiným) způsobem karikující život v Sovětském svazu. Touto dvojicí máme půlku pěti set stranové knihy za sebou. Zbytek tvoří směs povídek, zejména z autorovy rané tvorby. A tam už jsem tak nadšený většinou nebyl, často jsem se nemohl začíst, text prošuměl kolem aniž bych věděl, co jsem to četl - možná to bylo aktuálním rozpoložením, možná to bylo příliš podobných témat v jednom svazku. Nicméně knihu jsem si pořídil kvůli Divadelnímu románu a jako bonus jsem se seznámil s Psím srdcem, jsem tedy spokojený.

1 27.04.2021

Knížky Masłowské jsem četl tak nějak v opačném pořadí. Začal jsem tím u nás nejpozději vydaným románem "Zabila jsem naše kočky, drahá" (přišel mi dost povedený), pokračoval "Královninou šavlí" (ta mi přišla pozérská a přeceňovaná, nebavila mě) a po pár letech se k autorce vracím a končím debutem "Červená a bílá". Knížkou, kterou Masłowska napsala chvíli před maturitou a okamžitě se díky ní stala jednou z nejdiskutovanějších polských autorek. Tímhle románem šokovala, vzbudila nebývalé diskuse, získala mnoho velkých obdivovatelů i radikálních odpůrců, nicméně každopádně na sebe víc než upozornila širokou čtenářskou obec. A chápu proč.
Tohle je jedna z nejdivočeji napsaných knih, co se mi v poslední době dostala do rukou. Vyprávění feťáka (a zároveň člena polské násilnické sídlištní subkultury) zvaného Silnej je takřka bezbřehé, ačkoli hlavně se točí kolem násilí, žen, drog pochopitelně, "boje" Poláků a Rusáků... Masłowska (hlavně v závěru) demaskuje vlastenectví a národovectví jako trapné vlastenčení, činí tak pomocí totalitní metafory, která je bizarní, snová a (doslova) její zdi jsou z papíru... každopádně od chvíle, kdy se Silnej potká s policejní zapisovatelkou, systémem vyvrženou autobiografickou "Masłoskou", začíná celý text nejen zapadat do sebe, ale hlavně dostává pořádné grády...
V hlavní roli je tu ale do určité míry jazyk, přičemž je fascinující, že tenhle román funguje i v překladu. Těžko v pár větách tu řeč a její způsoby definovat. Těžko popsat, jak se přelévá doslova jako živý organismus, jako podivný tvor mnoha nečekaných tvarů a proměnlivé velikosti... Kdybych měl tenhle román k něčemu alespoň vzdáleně připodobnit, řekl bych, že je to cosi mezi Topolovou Sestrou a Welschovým Trainspottingem, s antihrdinou čímsi podobným tomu z Rudišovy (mnohem mladší) Národní třídy. Nicméně je to celé ještě divočejší a chaotičtější než zmíněné knihy. Ale prostě výborné.
Jen je škoda, že u nás se knihy Masłowské s velkým čtenářským úspěchem nesetkaly. Rád bych si přečetl i nějaký z novějších románů.

1 25.04.2021

Zvláštní shodou náhod jsem tuhle knihu začal číst včera čtyři minuty před půlnocí. Což je přesně čas, v němž začíná i její děj... mám u těch japonských knih štěstí na zvláštní náhody. Každopádně jsem ji přečetl na jeden zátah a byl jsem nadšený - Murakami tu výtečně buduje atmosféru nočního města, magična, absurdna a reálna, také výborně proplétá různé situace různých náhodně spojených osob. Jeho originální práce s časem a prostorem asi není pro Murakamiho čtenáře nic, co by neznali, v Afterdarku navíc autor umě pracuje s perspektivou oka kamery, kterou zcela odkrývá a (místy až příliš) zdůrazňuje. Zdánlivě jednoduchý příběh je však strašně chytlavý, nejspíš právě tou brilantní atmosférou.
Co trochu knihu sráží (a není to vina autora) je fakt špatná redakční práce českého vydavatele. Jestli měl přeložený text nějakou redakci, tak opravdu hodně chabou. Například chyby v mě/mně jsou snad na každém místě, kde by mohly být, některé věty zní dost krkolomně a v překladu vzniklo i pár nelogičností, které měla redakce chytit. Alespoň jedna za všechny: Když kdokoli ukončuje hovor, tak "vypíná telefon", jako by vypnutí nemělo zcela jiný význam než jeho "položení" nebo ukončení hovoru. Když pak někdo vypne mobil, co následně začne zvonit, je to proste divné... a tady očividně nejde o žádný magický prvek, ale prostě o chybu překladatele a redaktora (byl-li nějaký).
A jedna malá douška závěrem. Zrovna po téhle knize jsem sáhl i "vinou" Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, která na Afterdark naráží. Docela mě překvapilo, že Anna Cima Afterdark místy parafrázuje, ačkoli jen v některých momentech a motivech. Vždycky mě potěší najít další případ toho, jak spolu díla komunikují :).

6 22.04.2021

Latinskoamerické autory jsem si v posledni době dost oblíbil. A tato novela původem chilského spisovatele Roberta Bolaña obsahuje snad všechny prvky toho, čím jsou ty nejznámější texty z Jižní Ameriky typické. Značnou dávku absurdity, poněkud neobvyklý smysl pro humor, časté odbočky v ději, narážky, citace a v neposlední řadě cosi magického, přestože v případě Vzdálené hvězdy nemůžeme mluvit o magickém realismu... každopádně obsahuje všechno, co mám v tomhle druhu prózy rád, nicméně se mi zdá, že zde to funguje jen tak napůl.
Příběh vyprávěný bezejmenným vypravěčem se točí okolo dávného známého - vraha, revolučního básníka (kreslícího básně letadlem ve vzduchu) a i jinak nadaného umělce - přestože kromě těch vražd není u ostatního jisté, zda je skutečně autorem čehokoli (což má pochopitelně dobře čitelný symbolický význam). Postupně se stává jakousi mytickou postavou, jíž je přisuzováno ve světě umění mnohé. Náš bezejmenný vypravěč po tomto dávném známém po letech pátrá a cestou vypráví příběhy mnoha a mnoha jiných lidí, někdy dosti zajímavé a zábavné.
Nicméně na malém rozsahu textu se to vše zdá poněkud uspěchané, cosi mě na tom celém příliš rychle přestalo bavit a závěr, kdy se pointa odehraje mimo scénu a měla tak mít symbolickou hodnotu, mě jaksi minul. Není to vysloveně špatné, ta kniha má skvělé pasáže a nápady, naráží na řadu společenských otázek a otázek ohledně reflexe umění nebo mytizace známých osob, umělců především, kdesi pod tím vším akcentuje i nemálo otázek morálních - potud vše v nejlepším pořádku. Jen by té mnohosti témat prospěl delší rozsah a víc prostoru. Celkově jsem tedy ze Vzdálené hvězdy poněkud rozpačitý. Přesto nelituji vydaných peněz ani času.

1 21.04.2021

Nejpřekládanější česká kniha napsaná po roce 1989. Při čtení jsem si kladl otázku, jak by vypadalo minulé století vykládané obyvatelem cizí planety nebo bezprostředním dítětem, které má ovšem bezbřehé znalosti historie a chápe souvislosti. Nehodnotí, pouze to hrne (jakoby jedno přes druhé, ale ve skutečnosti s logickou strukturou), přesto ukazuje mnoho. Nesnáším frázi, že někdo nebo něco nastavuje zrcadlo společnosti. Ale v tomhle případě je ta fráze přiléhavá jako nikdy. Právě díky té zdánlivé nezúčastněnosti.
Ouředníkova Europeana se tváří jako úhrn událostí dvacátého století, psaný v podobě dlouhého proudu textu bez oddechu, prokládaného různými skutečnými i fiktivními historkami, nepříjemně glosujícího naše vlastní dějiny a lidskou povahu. Cituje, parafrázuje a historizuje. Na jedné straně s maximálním odstupem, na druhé ovšem nelze nevidět ironický náhled na lidstvo a jeho hemžení. Autor nikoho nešetří, žádnou z populárních myšlenek, filozofických směrů a náboženských názorů, v neposlední řadě válek a rasových, či národnostních teorií. Nešetří pochopitelně ani národy a jejich obyvatele. Nešetří zkrátka nic z toho, co definovalo dvacáté století, vznik našeho současného myšlení a doby a onen Fukuyamův konec dějin, jímž nakonec své dílo uzavírá. Ve výsledku je jeho Europeana výborné a dost nepříjemné čtení. Nadčasové a kontroverzní. Chápu, proč tak populární i v zahraničí.

8 21.04.2021

Básně výborné, povídky většinou taky - je tam pár textů, které v kontextu ostatních nenadchnou a patrně by působily líp v jiném souboru, kde by zaujaly originalitou. V obou knihách je dost znát pozdější autorův směr, zvlášť témata, motivy a obrazy z básní se později objevují v některých románech. Oba soubory také přináší snovou hravost, někdy na pomezí magického realismu, nicméně v rané Ajvazově tvorbě mají častěji blíž k surrealismu. Kdo přistoupí na autorovu hru, nemůže být nenadšený. A pod vší tou změtí hravosti, fantaskna, a bizarností samozřejmě najdeme různá nadčasová témata společenská, filozofická, sémiotická, nebo třeba takové veselé "kopnutí" do podstaty filozofie. V tom jsou (obzvlášť povídky) svým způsobem až woodyallenovské, nicméně sází víc na bezbřehou imaginaci než na humor (který tu ovšem také nechybí).

2 20.04.2021

Výběr pěti povídek z díla argentinského spisovatele. Texty jsou to dost symbolické, zdánlivě o ničem, ale to hlavní, o čem vypráví, si musí většinou čtenář najít sám, autor mu jde vstříc jen částečně a jaksi neochotně. Jenže tím jsou tyhle texty právě zajímavé. Pokud je všechny něco spojuje, tak poselství, že svět je mnohem magičtější místo, než jak se jeví. Jenže zároveň s tím i krutější a ošklivější, protože takoví mi lidé už prostě jsme. Z pěti povídek mě vysloveně nebavila jen jedna, ostatní čtyři mi připadaly fakt dobré, minimálně dvě vysloveně skvělé.

13.04.2021

Civilní poezie, u které čtenář ocení její místy až prostou přímočarost. Téměř postbeatnické zaznamenávání každodennosti, ovšem bez umělé stylizace, jakou se vyznačují texty autorů, kteří se pozérsky k odkazu (post)beatníků hlásí. Tím však nechci říct, že verše tu jsou výhradně nemetaforické a zásadně přímé a neobrazotvorné (jako tomu bývá u básníků, kteří si dali za cíl, že budou moderním Bukowským, aniž by Bukowského pochopili). Naopak, některé obrazy a metafory zde jsou naprosto výborné, a právě kombinací zmíněných a oněch ničím nezaobalených "obyčejných popisů" je sbírka nejzajímavější. Jistě, podobných knih existuje mnohem víc, Kolínský nepřichází s revolučním stylem psaní. Ale možná právě proto, že se o nic takového jeho poezie nesnaží, je sympaticky upřímná a ty obrazy mají sílu.

04.04.2021

Vermes napsal úplně jinou knihu, než jakou byl jeho debut. Pokud čekáte groteskní dílo jako Už je tady zas, ano, budete zklamáni. Nicméně autor nemá povinnost k sobě, ani ke svým čtenářům, psát "dokola to samé". Tentokrát nesází na humor, ale na symboliku a metaforičnost. Ukazuje téma uprchlíků z více perspektiv, zdánlivě bez vlastního názoru, snad aby doložil, jak je téma komplikované a příklon k nějaké straně vždy obsahuje nějaké to záměrné přehlížení alespoň některých aspektů této otázky. Pracuje zároveň s hyperbolou a různými klišé, čímž text skvěle koresponduje s prací (bulvárních) médií, politiků a davů, jimž tu věnuje pozornost především. Ano, ten román se místy vleče. Jenže být rychlejší nebo kratší, hodně toho ztratí - třeba metaforičnost té dlouhé cesty pouští, která by v dynamičtějším textu postrádala autenticitu. O mnohých nevyřčených symbolech ani nemluvě. Kniha je úplně jinak napsaná, než předchozí Už je tady zas, ale jinými prostředky dosahuje stejné naléhavosti. Avšak čtenáři, kteří Už je tady zas vnímali povrchně jen jako vtipnou knihu a ignorovali její druhou rovinu, patrně i tady najdou jen tu rovinu první. A pak jim bude kniha připadat nudná.

31.03.2021

Román je na jedné rovině opravdu zpovědí - homosexuálního vypravěče, žijícího v konzervativním Japonsku před, během a po druhé světové válce. Vypraví o jeho boji se společností a hlavně sebou samým. Se svou touhou, kterou nepovažuje za normální a snaží se ji potlačit. Masku si tak nasazuje nejvíce - obrazně řečeno - před zrcadlem. A ačkoli brutálně sadistické touhy byly už poměrně na hraně, jde o knihu především citlivou a do jisté míry smutnou, přestože vypravěč je ve skutečnosti poměrně velký misantrop. Jeho předem prohraný boj s vlastním přístupem ke své sexualitě je opravdu zajímavé sledovat, a je jedině škoda, že Mišimových knih vyšlo v češtině tak málo jsou prakticky nesehnatelné. Ostatně už tahle se sháněla docela obtížně.

3 31.03.2021

Že jste si toužili přečíst román vyprávěný králíkem? Tak tady ho máte.
Jiří Kratochvil dává ve své Jízlivé potměšilosti žití čtenáři přesně to, co od něj čekáme - postmoderní intertextualitu, magické prvky, spletité příběhy nejnečekanějšími způsoby se protínající, trochu té kritiky minulého režimu i současnosti, více té dekonstrukce příběhu.
Román začíná vyprávěním o podivné vraždě, aby nás následně autor prováděl odysseovským putováním inteligentního králíka, který se nakonec ukazuje být především smutnou metaforou. Vrství na sebe příběhy, které se setkávají navzdory logice, avšak podle téměř snové logiky vnitřní. Kratochvil zase jednou bourá zákony dějové a časové struktury, zároveň je znát, že jeho vlastní struktura je pečlivě promyšlená a nechybí ji řád. Jen ten konec mě mrzel. Ne, že by na něm vše do sebe perfektně nezapadlo... ale neveselé (leč nakonec symbolické) vyznění jsem si coby čtenář tentokrát hodně nepřál. Na druhou stranu, zpětně vidím, že jinak to dopadnout ani nemohlo - na to rozmístil Kratochvil v textu až příliš nápověd.
Jo a mimochodem, nepodceňujte zvířata. A neobhajujte se tím, že třeba králíci přijali "svůj úděl" a beztak věří na posmrtný život v Austrálii.

29.03.2021

Dobrá, tak tohle bylo prostě geniální. Calvinův fantaskní cestopis vyprávěný Marco Polem Kublaj chánovi je skládačkou krátkých textů o různých neexistujících místech, řídících se více či méně podivnou zákonitostí. Zpočátku ovšem texty působí, jako by popisovaly dávná mytická města, postupně ale mezi řádky vidíme, že autor směřuje k mnohem současnějším problémům. Neviditelná města jsou román magický, filozofický a hluboce aktuální, i když je už pět desítek let starý.
Nadčasově vypráví o tom, kam vlastně dospěla globalizace a cestovatelství, jak města vytlačují přírodu, sama sebe, hroutí se vinou vlastního růstu... a jsou nekonečně různorodá a přesto stejná a zaměnitelná. Ale také nabízí východiska. Vše je nakonec otázka perspektivy, přičemž tato myšlenka je jasným leitmotivem celého textu.
Tenhle útlý román nahlíží mnohé o lidské povaze, Italo Calvino se zamýšlí i nad zdánlivě nesouvisejícími filozofickými problémy. A vše, co dělá, činí na velmi symbolické rovině. Tohle je knížečka na dvě cesty vlakem, přičemž jejím hlubším rozborem by bylo lze popsat stovky stran textu. Řekl bych, že časem si ji přečtu znovu. V tomhle textu je totiž mnohé k objevování. Stejně, jako v městech viditelných, ale i těch neviditelných.

7 26.03.2021

Po marném pokusu přečíst Brownův Ztracený symbol jsem přece jen ještě zkusil Inferno. A musím říct, že mě mile překvapilo. Vlastně je to lepší než Andělé a démoni nebo Šifra mistra Leonarda. Hlavně proto, že Dan Brown se konečně nehrabe v čím dál tím šílenějších konspiracích, jejichž alfou a omegou je iluminátské hnutí, což mohlo fungovat v první knize, ale postupně se z toho stávala neskutečná otrava. A i když mám mnoho výhrad k jeho stylu psaní (stále zůstává ten problém, že postavy chápou zjevné strašně pomalu a čtenář tak uhodne dávno před údajně geniálními lidmi, o co vlastně jde - s tím souvisí i problém, že místy je děj zbytečně natahován, zvlášť ke konci až neúnosně), je to příjemně zábavné čtení. Oceňuji také, že - na rozdíl od filmového zpracování - není vyznění románu tak jednoznačné. Nakonec i v tomhle Inferno předčí předchozí romány ze série, což je fajn. Brownovi se často vyčítá, že si hraje na hloubku, která v jeho románech není. Myslím, že tady se k ní - přinejmenším částečně - propsal. Chápu, že se jedná o román pro masy, a tak je třeba k němu i přistupovat - nejde o literaturu na umělecké výši, jenže to prostě není její účel. A z tohoto hlediska beru Inferno jako kvalitní čtení. Řemeslný um Brownovi zkrátka odepřít nelze, stejně jako docela promyšlenou strukturu prózy. Jinými slovy: Nečekejte nic ultra geniálního, ale jako zábavné  čtení (ač s děsivým tématem, zvlášť teď, v době pandemie, že), které není tak plytké, jak bychom se s intelektuálním nadhledem čtenářů těžkých textů rádi tvářili.

5 10.03.2021