schacco komentáře u knih

Místy dobře napsaná, chvílemi strhující, ovšem celkově nedobrá kniha. Nemůžu uvěřit, že autorem je Angličan. Jeho národnost jsem si dohledal až po přečtení knihy a asi půl hodiny kroutil nechápavě hlavou. Kniha už totiž nemůže být více "americká". Pak jsem si přečetl, že autor - ač Angličan - žil dlouhá léta v USA, což mě trochu uklidnilo.

Servírované dílo je přesolené tunami klišé, přeplácané žánrovými evergreeny a okořeněné lehkou americkou povýšeností. Postavy jsou buď nedotažené nebo (jako hlavní postava) překombinované až k nevěrohodnosti. Kniha se měla stát spíše filmovým scénářem; z něj se pak mohla natočit báječná akční podívaná.

15 19.12.2014

Román průměrné úrovně. Slušela by mu spíše forma kratší povídky. Nicméně, dystopická vize vyprázdněné, odlidštěné společnosti je až děsivě aktuální, přestože sama kniha byla napsána již v roce 1953.

"…vezměme si menšiny v naší civilizaci. Čím víc je obyvatelstva, tím více je menšin. Hlavně, abyste se nějak nedotkli citů milovníků psů a chovatelů koček, citů lékařů, advokátů, obchodníků, ředitelů, mormonů, baptistů, unitářů, Číňanů, Švédů, Italů, Němců druhé generace, Texasanů, Brooklyňanů, Irčanů, lidí z Oregonu nebo z Mexika… … čím víc se zvětšují trhy, tím spíš si musíš dát pozor, aby ses nedotkl něčích názorů. Je třeba šetřit nejvniternější cítění těch nejnepatrnějších menšin. Spisovatelé plní zlých myšlenek, zavřete své psací stroje! - A oni je zavřeli! Z časopisů se stala příjemná limonádová selanka. Knihy… rozbředli ve špínu. Není divu, že přestaly jít na odbyt…"

"… Tady to máš, Montagu. Nepřišlo to shora od vlády, cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, vůbec ne! … celý ten kousek provedla technika, masové využití zdrojů a tlak menšin. Jim poděkuj za to, že dnes můžeš být neustále veselý, smíš číst obrázkové seriály, oblíbené senzační životopisy nebo týdeníky plné inzerátu… "

Z toho jednoho až mrazí.

10 13.07.2020

Niall Ferguson se pokouší o identifikaci a rozbor důvodů, které vedly k tomu, že se západní (euroatlantická) civilizace zhruba od 15. století postupně stala celosvětově dominantní. Důvody, které nalezl, seskupil do šesti komplexů institucí s výstižnými jednotícími termíny: konkurence, věda, vlastnická práva, medicína, konzumní společnost a pracovní morálka. Každému termínu věnuje samostatnou kapitolu, kde příslušné instituce podrobuje historickému zkoumání.

Kniha je informačně hutná, ovšem rozsah zhruba 290 stran limituje možnosti hlubšího rozboru i širšího materializování příčin a souvislostí. Mnohdy se totiž čtenář dostává do situací, kdy vnímá text jen jako souhrn náhodou sousedících bloků s informacemi než jako ucelený vhled do "střev" instituce.

Zaujme i autorova fixace na oděvní průmysl, jehož překotný rozvoj považuje za stabilně první jednoznačný příznak jakékoli průmyslové revoluce; změny ve způsobu oblékání pak za vlaštovky značící jaro blížících se revolučních změn.

9 25.10.2019

Geniální dílo. Orwellova schopnost vhledu a domýšlení všech zákonitostí totalitarismu je neuvěřitelná. Řadím mezi svých TOP 10 románů.

Ač Jaroslav Kmenta nepatří mezi vyloženě nadané spisovatele, jeho práce je nesmírně důležitá. Jako novinář je dobrý. Kniha je opět - očekávaně - investigativní žurnalistikou nataženou na x set stran. Po přečtení Rudého Zemana v člověku významně zesílí již tak mocná touha, aby zbývající doba prezidentova úřadování utekla co nejrychleji a hlavou našeho státu se zase jednou stala osobnost - mimo jiné - s alespoň základní mravní integritou, slušností a nadhledem. A se schopností vybírat si vhodné spolupracovníky.

8 17.12.2020

Český emigrant Jan Novák přináší další nálož stránek, tentokrát v podobě variace na biografii spisovatele. Ač je ústřední postavou knihy důležitá figura českého intelektuálního prostředí padesátých až sedmdesátých let - Milan Kundera, kniha se snaží přinést komplexnější obraz celé české (a slovenské) kultury psaného slova těchto desetiletí. Místy je snad až příliš detailní, ovšem stává se, že tu a tam právě z detailu probleskne onen "duch doby", který je v každé době implicitně přítomen v mainstreamu tvorby.

Snad ani nemá cenu zmiňovat, že Kundera Novákovi sympatický není a na mnoha a mnoha místech knihy jeho antipatie celkem výrazně ovlivňují vyznění té které události, situace či hodnocení kvality napsaného. Jeho sugestivní otázky bez odpovědí jsou často trapnou manipulací, která se snaží navést čtenáře tam, kam by si sám autor snažně přál, ale chybí mu pro to pádné důkazy a občas i logika. Popisy jinak neutrálních událostí mají správně zvolenými výrazy ve čtenáři vyvolat negativní přídech. Kapitoly ke Kunderovým dílům se nesou v duchu nikoli literárního rozboru díla, nýbrž spíše v duchu snah najít v nich něco, co by - nezřídka velmi chatrně - podpořilo životopiscův náhled na tohoto nebohého muže. Podle vyjádření několika literárních vědců též Novák vědomě nepoužil řadu nehodících se materiálů, podkladů a důkazů.

Nicméně, pokud si toto všechno čtenář uvědomí a nastaví příslušný filtr, přes který knihu čte, nejde neocenit šíři nabytých informací a snahu o maximální vytěžení dostupných zdrojů (např. archívy StB, Ivo Pondělíček, spolužáci atd.). Navíc situace, kdy autor nenahlíží na Kunderu jako na modlu, mu umožňuje psát i o věcech, které by uctivý životopisec rozhodně vynechal, což nutně nemusí být vždy na škodu.

Konvenovalo mi členění textu knihy do velkého množství krátkých kapitol, které mi četbu dynamizovaly a ulehčovaly. Na druhou stranu, kniha tak možná působí roztříštěněji, než by bylo vhodné. Užitečnou funkci mají i vnořené medailónky několika osobností, které rozšiřují plastický obraz doby. Tu a tam textem probleskne zajímavá myšlenka nebo metaforicky pěkně vykroužený postřeh.

Jak tedy knihu ohodnotit? Je jistě výsledkem olbřímí práce. Objevila několik dosud neznámých Kunderových děl. Je silně nevyvážená směrem ke Kunderovi jako lotrovi a "deviantovi". Ovšem neomezuje se pouze na Kunderu, nýbrž snaží se o ucelenější pohled na "jeho" českou dobu. Suma sumárum - silně tendenční, ale užitečná kniha průměrné úrovně.

P.S. Schopnost J. Nováka trefně charakterizovat tu kterou osobnost velmi v mých očích snížil popis A. Dubčeka, kterého Novák označuje jako "bezbarvého aparátčíka". Přitom právě Dubček se stal veřejností nekriticky obdivovanou tváří Pražského jara, milovaným politikem, jehož popularita si nezadala s leckterou českou "rockovou hvězdou"; zvláště u žen. Že to byl současně nepříliš bystrý slaboch je věc druhá.

7 24.04.2021

Další nadmíru zajímavá kniha předního amerického historika. Ten v ní předkládá výsledky svého bádání, v němž si kladl otázku, jak prakticky mohlo dojít k něčemu takovému jako je holokaust; a rovněž, jak až hluboké může být odtržení lidí od člověka definující lidskosti. Velice zjednodušeně řečeno, dochází k tomu, že zásadními předstupněmi holokaustu je zničení státu a destrukce byrokratických struktur, ergo ponechání obyvatel v prázdné zóně, v zóně bez-práví. K tomu fakticky došlo za války v Polsku a východních částech Sovětského svazu (Estonsko, Litva, Lotyšsko, Ukrajina, Bělorusko) a právě na těchto územích došlo téměř k totálnímu vybití židovské populace. Autor to porovnává s čísly a poměry zabitých Židů v okupovaných či na Němcích závislých zemích Evropy, kde poměr přeživších Židů byl výrazně vyšší. Zdůrazňuje i daleko větších ochotu občanů rozvrácených států ke kolaboraci a vykonávání aktů násilí na svých spoluobčanech.

Vedle tragédie Židů nepřestává čtenáře fascinovat i nezměrné utrpení Poláků, kteří si prošli neuvěřitelným desetiletým martyriem od poloviny třicátých let do poloviny let čtyřicátých. V tomto období došlo, mimo jiné, k vyvražďování etnických Poláků v Sovětském svazu kvůli domnělé kolaboraci s Polskem nebo prostě jen v rámci etnických čistek, hladomorům, k okupaci dvěma velmocemi současně, systematickému vyhlazování polské inteligence na okupovaných územích (ať již Němci či Sověty), masakrům Poláků na polských území s ukrajinskou většinou (Volyň), likvidaci varšavského povstání, následnému vybití obyvatel Varšavy a srovnání města se zemí, vypořádání se s polskou povstaleckou Zemskou armádou, která se po skončení války navíc z nepřítele Němců stala i nepřítelem Sovětského svazu. Sovětům se nehodilo, že byla řízena polskou vládou z britského exilu, označili ji jako fašistickou, vojensky zlikvidovali a velké množství zajatých příslušníků Zemské armády popravili. Akumulovaně s holokaustem to všechno jsou události, co jdou až na samotnou hranici imaginace, kterou je člověk schopen snést.

Na závěr autor porovnává svět třicátých let dvacátého století s dneškem a poukazuje na hrozby, které by, při nešťastné souhře náhod, mohly vyústit v obdobně fatální kolizi, jako bylo vypuknutí druhé světové války. Je dobré mít na paměti, že tím nejpravděpodobnějším aktivním hráčem případné budoucí kolize je Čína.

Nedá mi ještě nezmínit překladatelský folklór, který občas z českého textu bije do očí. Kupř. takový výraz "čerstvá voda", kterou překladatel otrocky převedl z anglického termínu "freshwater", který ovšem prakticky znamená nikoli čerstvou, nýbrž sladkou vodu, přeneseně též vodu pitnou. Je to zde na několika místech a ruší to… "Polovina ČERSTVÉ vody a asi dvacet procent podzemních vod jsou v Číně znečištěny tak, že nejsou pitné…" ufff.

7 23.05.2020

Výborně napsaná, strhující kniha. To snad ani není historický román, nýbrž obživlá historie.

7 10.02.2017

Velké rozčarování. V té knize není nic, snad kromě - v rovině kulturní války - trefně aktuálního:
"Cítit se vinen, nebo se necítit vinen. Myslím, že v tom je všechno. Život je boj všech proti všem. To je známo. Ale jak ten boji probíhá ve společnosti více méně civilizované? Lidé se na sebe nemůžou navzájem vrhat, jakmile se zpozorují. Místo toho se pokoušejí svalovat na druhé hanbu viny. Vyhraje ten, komu se podaří z druhého udělat viníka. Prohraje ten, kdo přizná chybu."
A souvisejícího:
"Kdo se omlouvá, prohlašuje, že je vinen. A prohlásíš-li, že jsi vinen, vybídneš druhého, aby ti dál nadával, denuncoval tě, veřejně, až do smrti. To jsou osudné důsledny první omluvy".
A u doslovu Sylvie Richterové jsem si mohl hlavu ukroutit. Jak je to přísloví s tím vytvořením kuličky z čehosi? :-)

6 06.08.2021

Požitek číst. Pozoruhodná autobiografie psaná brilantním jazykem skvělého pozorovatele a znalce lidských duší Stefana Zweiga. Skrze svůj vnímavý intelekt předkládá čtenáři obraz společnosti své doby a její dynamický vývoj. Jeho pouť začíná na sklonku devatenáctého století, pokračuje přes první roky příslibůplného 20. století, převalí se přes tragédii I. světové války, obtíže poválečné Evropy a končí nástupem temných a ničivých ideologií fašismu a nacionálního socialismu. Významnou součástí obrazu společnosti jsou postřehy z osobních setkání s tehdejšími evropskými osobnostmi kultury, politiky a vědy (namátkou Roman Rolland, Rainer Maria Rilke, Sigmund Freud, Richard Strauss, Walter Rathenau, Theodor Hertzl, Maxim Gorkij, Bernard Shaw, H. G. Wells, atd.). Jejich profilové skicy - často jen na pár řádcích či odstavci - dokáží mistrně načrtnout ducha příslušné osobnosti.

Jako Čech jsem čekal možná i nějakou tu zmínku o Češích jako celku, či alespoň některých jeho osobnostech. Ačkoli však Zweigův otec vybudoval nejvýznamnější textilní továrnu na českém území (konkrétně v Liberci), o Češích se v knize téměř nic nedozvíme; až na dvě zmínky, přičemž jedna naráží na pohraniční spory Čechů a Poláků po vzniku jejich republik a druhá na nemožnost Rakouska uzavřít spojenectví s Československem, ve kterém vůči Rakousku údajně stále "přetrvává nevraživost".

Asi nejdůležitější - ač nepřímé - vyjádření vztahu k Čechům se objeví, když Zweig líčí poslední roky před vypuknutím druhé světové války a popisuje narůstající obavy a strach z blížícího se mezinárodního konfliktu. Přiznává totiž, že se rovněž nechal unést a společně s celou Anglií (kde žil v exilu) oslavoval Nevilla Chamberlaina po návratu z Mnichovské konference, který již na schůdcích letadla mával papírem a oznamoval, že přináší "peace for our time". Přesto, na jaké podmínky musela Velká Británie (a Francie) v Mnichově přistoupit (podstoupení příhraničních oblastí Československa Německu), převážná většina obyvatelů britských ostrovů tuto oběť nepovažovala za důležitou v porovnání s příslibem zachování míru; byť jakkoli pochybným.

Není rovněž bez zajímavosti (jak v doslovu uvádí Eduard Goldstücker), že Zweigovi bylo od určité části jeho současníků vyčítáno ústupnictví, jakýsi radikální pacifismus, snaha o zachování míru za každou cenu, i kdyby to mělo znamenat vládu zla. Jedním z jeho velkých kritiků byl kupř. Thomas Mann, který nakonec i Zweigův dobrovolný odchod ze světa označil jako zbabělosti.

6 18.12.2018

Tohle není román. To je satirická nábožensko-politicko-ekonomická studie. Na první pohled roztříštěné dílo, které Čapek psal ve formě fejetonů, skrývá silné poselství, obzvlášť aktuální v dnešní době. Tato kniha je navíc důkazem, jak blízko měl mnohdy Čapek k Haškovi.

6 09.08.2014

Velmi nevyrovnaná kniha. Precizně propracované pasáže jsou kombinované s lacinými zápletkami s někdy až parodickým nádechem (jako např. "sehraná dvojice policistů Ječný & Cígler" :-), kýčovitý dr. Mandelbrod apod.). Otravné jsou snové a fantazijní pasáže, které zejména na konci románu dosahují rozsahu téměř nesnesitelného. Hlavního hrdinu autor koncipoval tak, aby se s ním skutečně téměř nikdo nemohl ztotožnit, což je vposledku spíše na škodu, jelikož taková postava je stěží uvěřitelná. Co se ovšem autorovi velmi podařilo, byly pasáže, ve kterých přibližuje atmosféru v řadách německých služebníků genocidy a líčení hrůz s ní spojených. Rovněž historické osoby jsou údajně vykresleny bez větších připomínek věrně.

6 14.05.2014

Poselství knihy se dá shrnout do těchto jejích odstavců:

Jsme odchovanci osvícenství, prožívajícími úpadek té podoby členství, která je pro osvícenství nezbytná, a stáváme se kořistí pověr, které se objevují spolu s rozpadem ortodoxií. Zároveň máme bezprecedentní technologickou moc, která nutí k neustálému zrychlování kontaktů a výměny po celé zeměkouli. Do styku se dostávají lidé, kteří ve skutečnosti nemají jak se jeden druhému přizpůsobit, a pohled na západní svobodu a prosperitu kráčející bok po boku se západní dekadencí a rozkladem západní loajality nutně vyvolává v těch, kteří nám závidí jedno a pohrdají druhým, zuřivou touhu trestat.

Globalizace uvrhla islámský svět do krize, protože mu předvedla světskou společnost, která se udržuje při životě zákony, jež vytvořili lidé, a dosahuje rovnováhy bez pomoci Boha. Vymazala také mnohé zvyklosti a způsoby života muslimů a zničila starobylé pastevecké tradice, které nahradila falešnou a pokořující ekonomikou čisté spotřeby, již neživí práce, ale nafta. Zároveň se znovu probudila věkovitá nostalgie po království dobra, v němž bude na zemi ustaven opravdový řád šaríe, a ti, kdo zkazili Prorokovo společenství, budou nakonec zničeni. Výsledná psychologická směs je výbušná a ponouká mladé muslimy, aby vyjádřili svou nespokojenost s režimy, jež jim vládnou, s globální ekonomikou, která tyto režimy financuje, a s bezbožným způsobem života všude pronikajícím do dar al-islam.

(od ukončení války ve Vietnamu)… Občané západních států ztratili chuť vést zahraniční války, ztratili důvěru ve svůj způsob života a vlastně si už nejsou jisti, co od nich tento způsob života vyžaduje. Ve stejné době se západní národy začaly střetávat s novým protivníkem - protivníkem, který věří, že západní způsob života je z hloubi chybný, ba možná je dokonce urážkou Boha. Západní společnosti v záchvatu jakéhosi zatmění mysli umožnili tomuto svému protivníkovi, aby se uprostřed nich usadil, místy, jako ve Francii, Británii a v Holandsku, v ghettech, jež udržují jen slabé a často nepřátelské vztahy s okolním společenským řádem. A jak v Americe, tak v Evropě začala růst touha po appeasementu v podobě veřejně projevovaných výčitek a stupňování veřejného zavrhování našeho kulturního a náboženského dědictví.

Tradiční islámská společnost chápe zákon jako soubor příkazů a doporučení stanovených samotným Bohem. Tyto výnosy jsou nezměnitelné, byť o jejich využití v konkrétních případech se lze právně přít. Zákon v pojetí islámu je požadavek naší poslušnosti. Jeho autorem je Bůh. Do jisté míry je to opak pojetí zákona, které jsme zdědili s myšlenkou občanství. Zákon je pro nás zárukou našich svobod. Jeho autorem není Bůh, nýbrž člověk, který jej vytváří v souladu s citem pro spravedlnost, jenž je vlastní našemu lidskému stavu. Nejedná se o systém Božích příkazů, vychází z našich lidských dohod.

5 25.01.2017

Místy až beletristicky laděná biografie jedné z nejvýraznějších osobností Protektorátu Čechy a Morava. Setkáváme se s člověkem, který začínal jako legionář, vojenský teoretik a neúnavný publicista nadšeně pomáhající budovat samostatné Československo, aby končil jako zrádce národa, oddaný německý přisluhovač a nejnenáviděnější Čech. Jeho názorový zvrat je zvláštní kombinací přesvědčení, svérázně vnímaného českého národovectví, těžké frustrace z důsledků mnichovské krize a potřeby nadstandardní životní úrovně.

Moravský historik (a politik) Jiří Pernes do knihy vtělil i svůj názor do nekonečné diskuze o tom, zdali jsme se měli v září 1938 bránit či nikoli. Píše doslova:

"Ztráta státní samostatnosti nebyla tím nejhorším, co Čechy a Slováky přijetím mnichovského diktátu potkalo; to se koneckonců může stát každému národu, který nedokáže čelit náporu silnějšího útočníka – vždycky však ještě existuje možnost vývoj zvrátit a nepřítele vyhnat. To je škoda velká, ale napravitelná. Český a slovenský národ však akceptováním mnichovské dohody čtyř velmocí potkaly škody nenapravitelné: je totiž zásadní rozdíl v tom, zda člověk podlehne se zbraní v ruce, nebo se vzdá dobrovolně, ochromen strachy při pouhém pohledu na protivníka.

Prohra v čestném boji má pozitivní dopad i na poraženého, dodává mu sebeúcty, o jeho hrdinství, byť skončilo tragicky, si vyprávějí ještě vnukové a jejich potomci, a nacházejí v něm inspiraci k vlastním velkým činům. Dobrovolná kapitulace bez pokusu o odpor je tím nejhorším, co se může stát jednotlivci i národu. Je horší než smrt, je nesrovnatelně horší než utrpení krutého boje. Benešovi se rozhodnutím ustoupit tlaku čtyř velmocí podařilo zlomit páteř národní hrdosti. Sebevědomí, získané hrdinským bojem legií za svobodu, které neslo nádherné plody, na podzim 1938, bylo obráceno vniveč. Češi a Slováci od té doby poměřují statečnost a chytráctví kupeckými váhami, vždycky si nakonec spočítají, že je výhodnější tlaku silnějšího ustoupit a svoji zbabělost omlouvají tím, že jsou slabí a že je jich málo." K tomu není co dodat...

5 14.05.2014

Václav Havel o paní spisovatelku otřel svůj úd a paní spisovatelka o tom napsala knihu. Paní spisovatelka byla možná ve své době, když už ne nejkrásnější, tak jistě pohlednou českou spisovatelkou, ale současně je to prvotřídně povrchní, omezená, sebestředná, hysterická, nabubřelá osoba. Nad řádky knihy jsem kroutil hlavou od začátku do konce, často obracel oči v sloup a občas mi dokonce ujelo i nějaké to nepříliš lichotivé slůvko. Václav Havel měl ve svém životě nadmíru rád ženy, často mu sloužily jako hladivé povyražení z jeho příliš svázaného a mnohdy trudného života. Jedním z posledních povyražení se pro něj patrně stala i paní spisovatelka, ve které ovšem tento bazální sexuální vztah probudil a roztočil dřímající pocit vlastní výjimečnosti. Za pomoci usilovného líčení projevů svých vyšších citů a náznaků vyšších účelů vlastní existence se snaží vyvolat dojem, že jejich vztah byl něco mnohem víc, něco na úrovni hodné zápisu do dějin státu a jeho největšího reprezentanta. Její líčení lásky je však pubertálně exaltované, neupřímné, násilné, falešné… občasné pokusy o duchaplnost a přesah trapné. Z knihy se tak pouze tetelí nadšení z toho, že k paní spisovatelce sestoupil "Největší Čech", o čemž se nejprve musí dozvědět všichni její blízcí a pak - skrze tuto TAJNOU knihu - i nejširší veřejnost. Jediným odkazem knihy je poznání, jak je paní spisovatelka uzavřena do svého ega. Žensky chaotického, duchem prázdného, roztěkaného, ztraceného, emocemi nabitého, neuchopitelného ega. Četl (a dočetl) jsem pouze v rámci vlastní potřeby poznat osobnost Václava Havla; a to komplexně, ze všech možných úhlů pohledu, skrz veškerou dostupnou literaturu, ať už je jakákoli.

Předesílám, že hodnotím knihu, nikoli její odkaz. Je koncipována jako takové "sebrané spisy", resp. jedna esej + sebrané proslovy. Přestože autorovi rozumím, soucítím s ním, s jeho vhledem do situace souzním, čtení této knihy bylo pro mne utrpením. Vzhledem k rozsahu je to čtivo tezemi chudé, kde rozkošatělé věty zakrývají obsahovou řídkost, přičemž se každá teze v textu mnohokrát v různých formách opakuje. Argumentačně není též nikterak výživná. Stručně a krátce, není to o mnoho víc než (pochopitelný a oprávněný) intelektuální pláč (po francouzsku rozvleklý v marné snaze o duchaplnost) nad tím, jak jde tradiční Francie nezadržitelně k šípku a nikdo s tím nic nedělá.

Pozn. Pokud by byla kniha rozsahem desetinová, šel bych s hodnocením mnohem výš.

Několik vybraných odstavců:
Je-li přítomen člověk, je i nerovnost, tedy lidskost… Jaká je rovnost… mezi katanským a zkorumpovaným tyranem, jako je Muammar Kaddáfí, a spisovatelem, jako je Václav Havel, jenž vkládá svůj talent, odvahu a život do služby k osvobození své země a svého národa? (str. 62-63)

Ostatní populace (ale možná se to mění) záviděly obvykle západním a konkrétně, co se nás zde týká, evropským společnostem. Chtěly se k nim přidat a těžit s nimi z výhod, jež u nich viděly: mnohem vyšší životní úroveň, mnohem rozvinutější a ochrannější systémy sociálního zabezpečení, menší korupce, lépe zaručené osobní svobody, stabilnější politické režimy v souladu s právním státem. Zdá se však, že globálně (jako obvykle se pochopitelně najdou všechny možné individuální výjimky…) špatně pochopily jednu věc: že tyto skutečně tak výhodné systémy, zejména v porovnání s těmi, na něž byly zvyklé, jako protihodnotou a podmínku vlastní existence uplatňovaly rozsáhlý soubor přijímaných omezení, vysoký stupeň občanskosti a vědomí formy…, hluboce zakořeněný smysl pro společenskou smlouvu a její ctnosti. A to jsou rysy nabývané dlouhodobým cvikem, který u národů ještě víc než u jedinců a rodové linie vyžaduje nejspíš řadu generací a nemůže vynechat některé nezbytné vývojové etapy. (str. 68-69)

Proč výměnismus není morálka:
První důvod, proč výměnismus není morálka, a to ani pod klamnou přezdívkou antirasismu a v pokřivené, falešné formě dogmatického antirasismu, je ten, že nehledí na pravdu. Není morálky bez pravdy. A výměnismus lže velmi a nejen tím, že skrývá svou skutečnou povahu, záměny a účinky za falešný pojem antirasismus. (str. 224)

Druhý důvod, proč výměnistická ideologie není a nemůže být morálkou, je ten, že svět, který zavádí, a který jsme si všichni mohli vyzkoušet, je děsný, odporný, a projevuje se každým dnem víc jako návrat do stavu před společenskou smlouvou. Jistě, nebohý a bezpomocný uprchlík nutně vzbuzuje soucit. Jsme přirozeně náchylní poskytnout mu to, co žádá a co nazývá azyl. Ale morálka nemůže pominout kantovský požadavek možné univerzalizace našich činů. A soucit se stává sentimentalitou a přestává mít cokoli společného s morálkou, jakmile gesta, k nimž vede, svět nejenže zdaleka nečiní lepším a citlivějším, lidštějším, harmoničtějším, inteligentnějším a duchovnějším, ale naopak brutálnějším, násilnějším, hloupějším, ošklivějším a nižším. A právě taková je bohužel realita, kterou stále obtížně skrývá jediná pohlednice, jíž výměnisté vystavují, klipy a seriály o společném životě, činící dle vlastních slov "život krásnějším". (str. 227)

Politická čest nemůže spočívat ve zbožňování jediné hodnoty, rovnosti, v neprospěch všech ostatních, pravdy, pořádku, veřejného klidu, spravedlnosti, bezpečnosti, poznání, civilizace. (str. 227-228)

4 12.12.2021

Dvě významné teze z knihy:

Civilizace jsou rozděleny do tří fází. První fáze je barbarství, doba, kdy lidé věří, že zákony jejich vlastní vesnice jsou zákony přírody, jak prohlásil G. B. Shaw. Druhá fáze je civilizace, kdy lidé nadále věří ve spravedlnost svého konání, ale zaobírají se myšlenkou, že by se mohli mýlit. Třetí fáze, dekadence, je chvíle, kdy lidé začnou věřit, že neexistuje žádná pravda, nebo že všechny lži jsou stejně pravdivé.

Hrubá síla, v níž kdysi spočívala evropská globální ekonomická moc, je pryč. Mocné státy jako Čína, Rusko a Spojené státy nabízejí tytéž výhody jako Evropa, ale důsledky porušování smluv jsou větší. V danou chvíli na tom možná nezáleží, ale jak se globální síly rozcházejí a Evropa stojí mezi nimi, absence hrubé síly bude čím dál významnější. Být bohatý a slabý je nebezpečná kombinace.

4 19.07.2021

Shrnující autorův závěr: "Co zbývá? Není toho mnoho. Vzdorovat islámskému teroru - ozbrojenému i ideologickému - , pít šampaňské, chodit na koncerty a flirtovat. Chovat se k evropským muslimům, jako by neexistoval islámský teror. A zároveň trvat na svém a spíše než hlásat čím dál nerozumnější reasonable acommodations s muslimskými představiteli, neomylně vedoucí ke kompromisům čím dál jednostrannějším - podporovat disidenty, feministická sdružení a ateisty v islámských zemích, podporovat je otevřeně, nepokrytě, bezohledně. Neboť právě oni jsou dnes záštitou evropského osvícenství."

4 10.01.2019

Extrémně čtivé, ač občas i díky částem s nádechem historického bulváru. Ale zejména v poslední části je autorova argumentace bravurní.

4 10.08.2017

První polovina knihy je pozoruhodná, ač se člověk neubrání pocitu, že popis změn po výpadku elektrické energie je příliš úzký... ovšem druhá (oproti první Tmě kompletně přepsaná) polovina je tragická. Připadalo mi, jako by ji autor psal v jakémsi nihilistickém afektu, kupř. poté, co ve volbách prohraje jeho oblíbená politická strana :-). A ostatně, nesdílím názor autora na lidi jako celek; anebo alespoň jejich převážnou většinu.

4 03.07.2015