schacco
přečtené 385
Duna
1988,
Frank Herbert
Ke čtení mě inspiroval povedený film Duna z roku 2021. Kniha byla pro mne ovšem zklamáním. Vyfabulovaný svět je v některých oblastech solidně propracovaný, v jiných vůbec. Dílo je to strašně povrchní, prázdné, přehnaně obestřené mysticismem tak nezřetelným, že u něj přesně platí poučka jistého filozofa, že pokud se někdo vyjadřuje co nejvíc nejasně, je to proto, že se snaží zakrýt NIC. Předloženému příběhu chybí napětí, gradace, vyprávění je z mého pohledu nešťastně uchopené, resp. složené. Překlad je, slušně řečeno, poněkud kostrbatý (platí minimálně pro 10. vydání z roku 2023). Nečetlo se mi to pěkně. Filmy (z roku 2021 a 2023) se mi líbily mnohem víc.... celý text
Hrozny hněvu
2007,
John Steinbeck
"Bojte se doby, kdy Člověk sám nebude trpět a umírat pro myšlenku, protože tato jediná vlastnost je základem Člověčenství a touto jedinou vlastností je člověk člověkem, tím je odlišný od celého vesmíru."... celý text
Osudy říší - Jak zajistit naše přežití
2023,
John Bagot Glubb
John Glubb byl nesporně pozoruhodná osobnost. Byl to hlavně voják, praktický člověk, žádný rozšafný intelektuál. Jeho úvahy jsou vojensky strohé, nezatěžuje se široce vyargumentovanými výklady. Tato dvě na sebe navazující dílka z let 1976 a 1977 postrádají rovněž jakousi ucelenost, systematickou uzavřenost. Přesto, nebo právě proto, jsou jeho postřehy a zjištění nerozplizlá a v mnoha případech neobyčejně zajímavá, úderná a až děsivě trefná. V Osudech říší píše Glubb o vzestupu a pádu velkých národů a rozlišuje přitom několik fází této sinusoidy, trvající vždy nějakých deset generací (tedy 200-300 let). V rámci první fáze hovoří o nástupu a rozmachu, další fáze znamená věk výbojů k věku obchodu, dále rozlišuje věk hojnosti, věk intelektu a končí věkem dekadence. Sám u této poslední fáze bodově shrnul, čím je charakterizována. Tak jednak je to defenzivnost, dále pak pesimismus, materialismus, lehkovážnost, příliv cizinců a ústup náboženství. Čtenář sám se může zamyslet, zdali se se všemi těmito atributy nemůže v současnosti setkat například... třeba... já nevím... v západním civilizačním okruhu. Na Osudy říší navazující dílko Jak zajistit naše přežití je souborem názorů na motivy dopisů a dotazů čtenářů Osudů říší. Několik střípků z knihy: Podléháme iluzi, že nás může zachránit lidský rozum. Nová ideologie, mnohem více nových zákonů, více racionálního plánování, změna strany u moci žádný intelektuální důvtip nemůže obnovit velikost národa, který ztratil energii, iniciativu, čest a především oddanost službě. Staré národy zakrňují kvůli přílišné organizovanosti, ztuhlosti institucí a neustále narůstající byrokracii; to ubíjí činorodost jednotlivců a jejich psychologickou motivaci. Další vnějškovou změnou, která vždy provází přechod od věku výbojů k věku hojnosti, je rozmáhající se defenzivní mentalita. Pohádkově bohatý národ už nestojí o slávu. Jeho hlavní starostí je udržet si bohatství a luxus. Je to období defenzivy. Jejím symbolem jsou Velká čínská zeď, Hadriánův val na skotských hranicích či Maginotova linie ve Francii v roce 1939. Jelikož je k mání více peněz než odvahy, je snazší nepřítele uplácet než s ním bojovat. Takovýto odklon od staré tradice si lidská mysl snadno zdůvodní. Vojenská připravenost, či chcete-li agresivita, se pojednou odmítá jako primitivní a nemorální. Civilizované národy jsou příliš hrdé, než aby bojovaly. Prohlašuje se, že zábor jednoho státu jiným je nemravný. Impéria jsou zlá. Tato intelektuálská pomůcka nám umožňuje utlumit pocit méněcennosti, který zažíváme, čteme-li o hrdinství našich předků a trudně přemítáme, jak jsme na tom dnes. „Není to tak, že se bojíme bojovat,“ říkáme, „ale považujeme to za nemorální.“ Vida, získáváme tím dokonce pocit mravní převahy. Problémem pacifismu je, že ve světě stále existuje mnoho národů, které agresivní jsou. Národům, které prohlásí, že nemají vůli bojovat, hrozí, že si je podrobí národy, které právě procházejí dobyvatelskou fází (někdy se smiřují i s tím, že budou začleněny do nějaké nové říše jako pouhé provincie nebo kolonie). Kdy je nutno neváhat s použitím síly a kdy ustoupit, je věčný lidský problém, který můžeme vyřešit, jak nejlépe umíme, jedině v každé nové situaci, jak postupně přicházejí. Očividně však z dějin plyne, že národy ve skutečnosti neskládají zbraně kvůli svědomí, nýbrž odzbrojují kvůli oslabenému smyslu občanů pro službu, rostoucímu sobectví a bažení po bohatství a klidu.... celý text
O starobylosti Židů
1998,
Josephus Flavius
Flavius Iosephus tuto knihu napsal podle svých slov proto, aby vyvrátil pochybnosti o tom, že jsou Židé starobylý národ. Na začátek relativizuje řecké historiky, upozorňuje na to, že se vzájemně vyvracejí a nikomu z nich se nedá věřit. Obviňuje je, že ve své většině upřednostňují literární složku před faktickou. V tomto smyslu prý jen snad Thúkydídés snese přísnější měřítka. Postupně ale Josephus pro své účely využívá a cituje i zdroje egyptské, fénické a "chaldejské". Nejrozsáhleji nakonec však reaguje na řecké a egyptské historiky a často se vymezuje proti jejich hodnocení židovského národa. I v antice totiž existovalo něco jako "antižidovství" a mnoho tehdejších historiků tento pohled přenášelo do svých děl. Důvodem údajně mohla být zásadní odlišnost židovského náboženství od ostatních, jejich uzavřenost a rezervovanost vůči cizincům. Za zmínku stojí i to, že některé prameny ztotožňují Židy s Hyksósy, kteří vyvrátili egyptskou říši a nějakou dobu nilské deltě vládli, než byli opět vypuzeni. Co se původem židovských knih týká, Josephus píše, Židé mají všehovšudy 22 knih, z toho 5 Mojžíšových, zbývající (když se pominou dvě knihy veršů a návodů na život) pak psané po smrti Mojžíše proroky, kteří zaznamenávali události, jež se staly během jejich životů. Zdůrazňuje, že dbali na fakta v daleko větší míře než historikové sousedních civilizovaných národů. V druhé části knihy přibližuje v čem vlastně tkví síla židovských zákonů, jež mají být hodny toho, aby následovány a dodržovány, neboť jsou nejspravedlivějších a nejzbožnější na celém známém světě. Vysmívá se dalším náboženstvím, jako řeckému polyteistickému Olympu (kde bohové nejsou tak mocní a oplývají spoustou lidských slabostí či nectností), tak egyptskému Duatu, který uctívá zvířata. Knihu uzavírá rozsáhlý poznámkový aparát. Zajímavý příspěvek v poznámkách: "obec nemá náhodně přijímat cizince" (Platón, Zákony) " to by občanům, žijícím v dobré ústavě se správnými zákony, přinášelo škodu ze všech největší, kdežto většině obcí, protože nemají dobré zákony, na tom nezáleží, že jsou míšením porušovány, když jejich občané přijímají cizince".... celý text
Moderní web
2016,
Jiří Lex
odpad!
Po knize jsem sáhl sveden názvem. Chtěl jsem se nechat inspirovat stran moderních trendů webových stránek, případně se při té příležitosti dozvědět i pár užitečných tipů & triků . Co jsem ale dostal bylo něco neuvěřitelného. Text na úrovni žáka druhého stupně základní školy, neskutečné množství hrubých pravopisných chyb, překlepů, celková neucelenost až zmatečnost. Informačně samá hlušina. Rady, moudra a "pravdy" jsou na té nejbanálnější myslitelné úrovni. Jak říká klasik: "Nevím věru, co Vám vytknouti dříve,..." Nechci se lacině trefovat do autora této knihy, ale každý, kdo se snaží napsat knihu, by si měl zajistit alespoň bazální korektury a redakci. Pokud jde o knihu, která se navíc chce tvářit odborně, pak oslovit alespoň dva tři recenzenty, odborníky v dané oblasti, kteří by si ji před vydáním přečetli a opřipomínkovali. Pokud by něco podobného nastalo u knihy "Moderní Web", pak by taková kniha nikdy nemohla vyjít. Guilty pleasure par excellence.... celý text
Tajná kniha
2011,
Irena Obermannová
odpad!
Václav Havel o paní spisovatelku otřel svůj úd a paní spisovatelka o tom napsala knihu. Paní spisovatelka byla možná ve své době, když už ne nejkrásnější, tak jistě pohlednou českou spisovatelkou, ale současně je to prvotřídně povrchní, omezená, sebestředná, hysterická, nabubřelá osoba. Nad řádky knihy jsem kroutil hlavou od začátku do konce, často obracel oči v sloup a občas mi dokonce ujelo i nějaké to nepříliš lichotivé slůvko. Václav Havel měl ve svém životě nadmíru rád ženy, často mu sloužily jako hladivé povyražení z jeho příliš svázaného a mnohdy trudného života. Jedním z posledních povyražení se pro něj patrně stala i paní spisovatelka, ve které ovšem tento bazální sexuální vztah probudil a roztočil dřímající pocit vlastní výjimečnosti. Za pomoci usilovného líčení projevů svých vyšších citů a náznaků vyšších účelů vlastní existence se snaží vyvolat dojem, že jejich vztah byl něco mnohem víc, něco na úrovni hodné zápisu do dějin státu a jeho největšího reprezentanta. Její líčení lásky je však pubertálně exaltované, neupřímné, násilné, falešné… občasné pokusy o duchaplnost a přesah trapné. Z knihy se tak pouze tetelí nadšení z toho, že k paní spisovatelce sestoupil "Největší Čech", o čemž se nejprve musí dozvědět všichni její blízcí a pak - skrze tuto TAJNOU knihu - i nejširší veřejnost. Jediným odkazem knihy je poznání, jak je paní spisovatelka uzavřena do svého ega. Žensky chaotického, duchem prázdného, roztěkaného, ztraceného, emocemi nabitého, neuchopitelného ega. Četl (a dočetl) jsem pouze v rámci vlastní potřeby poznat osobnost Václava Havla; a to komplexně, ze všech možných úhlů pohledu, skrz veškerou dostupnou literaturu, ať už je jakákoli.... celý text
