puczmeloun komentáře u knih

Rozumím, proč má tolik lidí tuto knihu rádo, já však při jejím čtení cítím něco nepěkného. Mám pocit, že na mě autor vyvíjí nepřiměřený tlak. Kniha je sice plná různorodých myšlenek, ale stylem až příliš tlačí na pilu. Ano, dítě může vnímat věci jinak, intenzivněji, a dospělí můžou být svým zaměřením dost "omezení", ale když to autor zopakuje tolikrát, v tak krátké knížce, mě to prostě přestane bavit. Podobné generalizace já nerad a jejich čtení mě nebaví (ať už jde o další myšlenky v knížce obsažené, včetně růže či lišky). Navíc nevěřím tomu, že člověk nemůže dětské poznávání světa prožívat i ve starším věku. Carpe diem ;)

Druhá hvězdička ode mě putuje za parádní zpracování nové verze knihy, kde jsou notoricky známé ilustrace (tvořící i v klasickém výtisku velkou část dojmu) rozpohybovány do 3D. Je to opravdu moc hezky udělané, těšilo nás knihou listovat a vztyčovat vysoké hory, rozvíjet koruny baobabů, čistit sopku nebo se plazit s hadem...

Dvě věže jsou pomalejší, ale mnohem temnější než Společenstvo Prstenu. Z pohádkovějších motivů se do příběhu dostává ještě více klasického fantasy, bitev, ale hlavně cti, rytířskosti, přátelství, odvahy nebo odhodlání... Zároveň je moc hezky vidět, jak je tato knižní série vícevrstevnatá. Od civilního a pohádkového příběhu několika hobitů v Kraji se postupně dostáváme k větším a větším celkům, až se děj přelije do započaté války několika království, mnoha ras a statisíců jednotlivců. Z dobrodružné cesty lesem, kde hrozí tak maximálně Dědek Vrbák, se hrdinové ocitnou v proudu událostí spojené s obranou poslední výspy Rohanu, osudem celé rasy Entů, ale i celých vsí, měst i království. Historie se doplňuje a děj je stránku za stránkou stále temnější. A jen samotný konec je napsán tak krásně odporně a hnusně, že se nějaké To musí stydět a zkormouceně sedět v koutě.

Poznámka: Už jsem to psal u prvního dílu, ale velký vliv na to, jak moc se mi trilogie Pána prstenů po letech líbí, je její zpracování ve verzi audiobooku. Znovu se musím před Alešem Procházkou uctivě poklonit, protože jeho hra s hlasem se zvláště u Gluma dá srovnat s herectvím Andyho Serkise v hrané verzi. (A také ilustrované vydání je pro knihomila pravým potěšením...)

10 22.06.2021

Začátek ještě pomalejší než Dvě věže - vše se probírá do posledního detailu, většina důležitého se děje někde jinde, o čemž se taktéž hodně mluví, a když už se stane něco významného, je to jakoby mimochodem. Například to, co si ve filmu intenzivně pamatuji - Stezky mrtvých a jeden ze zvratů války - jsem si tady musel pustit dvakrát, protože mi přišlo, že jsem o něco musel přijít. A nepřišel. Přesto, především druhá třetina knihy spojená s poutí Sama a Froda je naopak extrémně silná a poslouchá se jedna báseň (tedy spíš "jedno utrpení"). Jako by se člověk plížil Mordorem s nimi, cítil jejich hlad, neukojitelnou žízeň a všudypřítomné nebezpečí (nejen) skřetů. Kdyby kniha vznikala dnes, byly by pravděpodobně obě dějové linky promíchané a důležité zvraty by se ve stylu Her o trůny skrývaly jako "cliffhanger" na konci kapitol. V Návratu krále je ale dění jednotlivých linek vcelku silně odděleno a výsledek tolik nevyzní. O to zajímavější je proto ještě zakončení v Kraji, které se postupně z úrovně celokontinentální magické války statisíců jedinců vrátí do regionální, skoro pohádkové, úrovně a skončí uzavřením konkrétního příběhu jedné rodiny.

Každopádně musím říct, že je velká radost Tolkiena poslouchat a po letech si jeho dobrodružství ve Středozemi připomenout. Zvláště v tomto povedeném zpracování. Rád se k němu zase za nějaký čas vrátím...

9 22.06.2021

Normálně se do čistého klasického fantasy nevrhám, tohle je ale zásadní výjimka. A i když jsem knihu (resp. celou sérii) vlastně četl celou jen jednou, filmy jsem viděl v jejich různících se verzích mnohokrát. V tom ideálním věku, kdy prostě nejde zapomenout. Po letech jsem si tak Pána prstenů chtěl znovu připomenout v originále a audioverze se ukázala jako ideální. Kdybych totiž Společenstvo prstenu četl jen jako text, na to nejvyšší hodnocení by nedosáhlo - obsahuje totiž milion různých jmen, rodokmenů, historií a názvů. Jenže verze, která je načtená Alešem Procházkou je úplně jiný kalibr. Hlas filmového Snapea jako by ve zdech Bradavic vyprávěl podmanivě historii kouzelnického světa a dobře tak vynikne bohatý Tolkienův jazyk, který dokáže z popisu každého zvadlého listu udělat starobylý čarokrásný les a z krátké procházky mezi dvěma městečky dobrodružství zahrnující několik ras, čarodějných tvorů a historky, které se budou vyprávět po mnoho generací. Vše navíc doprovází dobře zvolené hudební předěly. Tomuto zpracování tedy velmi zaslouženě patří pátá hvězdička a každému fanouškovi Pána prstenů rozhodně doporučuji.

Pátá hvězdička pak patří i ilustrované knižní verzi, které jsem neodolal a se kterou se jednou za čas listováním těším...

12 22.06.2021

CITACE: Čím by byl Václav Havel, kdyby byl chemickým prvkem? Zdá se mi, že určitě uhlíkem. Právě uhlík se dovede jak přímo sám, tak s pomocí dalších prvků slučovat v nejrozmanitějších kombinacích s dalšími a dalšími prvky, a ovšem vždycky také sám se sebou, a dovede tak vytvářet nové chemické skutečnosti a otvírat stále další chemické možnosti, jakých se předtím málokdo třeba jen nadál.

Literaturu faktu čtu pro rozšiřování svého rozhledu a jen málokdy se mi trefí do vkusu natolik, že mě i baví a chci víc. A toto je jeden z mála příkladů, kdy přesně tento moment nastal. Což tedy všechna čest, zvláště u knihy s více než 400 stranami. Ano, začátek byl trochu pomalejší a suše životopisný, ale třeba při přechodu z období disidenta do období sametové revoluce mě úplně zklamalo, že už to bylo vše.

Stejně tak je dobře čtivé období na Hradě, rád bych si přečetl nejen kapitolu věnovanou doktoru Wolf... tedy Klausovi, ale i Zemanovi. K opoziční smlouvě je totiž v knize prakticky jen to, že byla a Havel během ní bojoval proti změně volebního systému. Což je velká škoda - už třeba jen proto, že např. mýtus o "humanitárním bombardování" dodnes šíří především fanoušci stávajícího prezidenta, přičemž on byl tehdy premiérem, na jehož rozhodnutí záleželo. Ona je mimochodem absence více zmínek o panu Z dost citelná. Nemluvě o Špidlovi. Ale rozumím, že cílem knihy je v případě moderní i předlistopadové historie představit hlavně Havlovy vzorce chování i jeho zásady, nikoli vyčerpávající souhrn všech politických i civilních kroků a rozhodnutí.

Co vám pak mj. Žantovský v knize nabízí?
- Parádní reklamu na Havlovy hry, po některých popisech bych si je hned šel do divadla užít.
- Zajímavé pohledy do zákulisí disentu – od peripetií s STB (jak 300 příslušníků sledovalo Havla na výletě s přítelkyní, co to byl Lunochod na Hrádečku nebo až bondovská honička v době rozesílání Charty) přes pomoc ze zahraničí (skrze velvyslanectví, emigranty aj.) po ideologické rozpory nad tím, s kým vším se ne/spojit (na Západě i východě můžeme kritizovat jaderné zbrojení Západu, ale jak kritizujete zbrojení východu zpoza železné opony, čekají vás opletačky se státní mocí).
- Brutálně osobní a otevřený vhled do Havlových vztahů, které byly mnohorozměrné, do sebe zapletené a ovlivňovaly jeho osobní, umělecko-autorský i disidentský život.
- Uvádění Havlových rozporů (např. právě ve vztazích nebo v době po prvním procesu) do kontextu doby i disidentské kultury, někdy až jeho omlouvání i přes Havlovu sebekritičnost a snahu své chování vysvětlovat a dalšími činy napravovat.
- Pohled člověka, který s Havlem trávil dlouhou dobu, přináší textu jistou samozřejmost a ve výsledku i mnohem silnější náboj (v rovině osobní i pracovní).
- A pak taky řádku kvalitních bizarností, jako například příběh o tom, jak Havel v Lánech sekal cibuli obřadní šavlí. Nebo o tom, že Jelcin snědl celou kachnu a jak to bylo u Gorbačova s dýmkou míru.

Knihu jsem souběžně poslouchal jako audiobook a listoval fyzickou verzí. Vzhledem ke zvolenému papíru jde o opravdovou bichli, pobavily ilustrace i některé fotografie. A poznámek pod čarou bylo víc než dost :) A pokud jde o audiobook, tak přednes byl skvělý, Jana Vondráčka já mám moc rád. Jen je škoda, že technicky jsou slyšet střihy a změny hlasitosti (možná nějaké dotáčky/přetáčky?)... Sem tam pár slov, sem tam celé věty...

7 21.06.2021

Knihu jsem neočekávaně obdržel na Vánoce a hned ten den jsem s ní začal. Prokousat se prvními kapitolami (hlavně tedy tou první) je sice obtížnější, ale jak se do textu pak člověk "zažere", už ho to nepustí. Pochopí styl, název a vůbec "nesmyslné" číslování a řazení kapitol. A i když zrovna nebylo času nazbyt, každý den jsem alespoň kousíček knihy projel. Proč? To téma je prostě fenomenálně zpracované. Styl, kterým je kniha psána prostě donutí člověka navíc sem tam projít historické články, porovnávat s realitou a tím se i sebevzdělávat, zvláště, když do toho kniha navíc přináší jednoduše představitelné obrazy. Překvapila snad jen kniha čtvrtá, i když neporovnatelná s "atmosférou" tří knih předchozích.

5 20.06.2021

Už od prvních stránek naprosto neuvěřitelná kniha. Ten, kdo (stejně jako já) nestudoval dopodrobna čínské tradice, zvyky a chování zdejších ekonomicky nejslabších vrstev, musí být zákonitě překvapen tím, co všechno si může přečíst. Asi každý už slyšel o všemožných kampaních, které v Číně druhé poloviny 20. století směřovaly proti škůdcům, pravičákům, nepřátelům lidu, intelektuálům, členům věřícím ve Stranu, vedoucím kádrům, tomu, koho zrovna určil Velký Kormidelník, za lepší tavení železa, kulturní revoluci atd. atp. Ale je naprosto neuvěřitelné číst rozhovory s reálnými lidmi, kteří se setkali s kanibalismem, jedli k smrti hladoví i jíl a pak ho museli "šťourat" lžičkami z míst, kam slunce nesvítí, sami se stali cílem kampaní a tavili železo jako šílení, žili opravdový život zeměplošského Starého Smrdi Ruma, viděli draky, byli vesnickými císaři i obyvateli bouraných císařských center měst, chránili h*vna před krádežemi z veřejných záchodků, léčili se lidským mozkem nebo vodili po čínském venkově mrtvoly. A s tím, jak se kniha dostává ke konci, věnuje se víc i civilnějším "příběhům" (žebráci, vězni, městská chudina...), které už jsou pro Evropany pochopitelnější, ale přesto šílené - včetně toho nejfekálnějšího příběhu, který jsem kdy četl.

Čínu zná každý, každý si o ní něco myslí a zná část její historie - tuhle zemi prostě nejde přehlédnout - ale její kultura, společnost a historie dokáže pořád ohromně překvapit svou odlišností, kterou by člověk ani nečekal. A podobně jako u sovětského Ruska (doporučuji knihu Doba z druhé ruky) mi prostě nejde do hlavy, jak můžou lidé pořád věřit komunistickým politikům a jejich ideologii, která na celém světě stála za smrtí a utrpením desítek milionů lidí.

PS: Zároveň doporučuji k přečtení i autorovu druhou - podobně silnou - knihu Kulky a opium a tematicky doplňující román Čtyři knihy.

---------------

Ke kanibalismu: "Existuje jedna taková návnada, které se říkalo "bonbónek". Byla to třaskavina potřená olejem a dříve se tím odstřelovali vlci. Teď už vlci nebyli, tak to začali používat na děti. Hladové dítko ucítí slastnou vůni tuku a chce se zakousnout, prásk a tělíčko se rozletí na kusy. Než přiběhnou vyděšení rodiče, zůstane po něm jen krvavá kaše."

K pověrám: "Za všechno může ten velký divodrak. Nedlouho potom, co odešla, uhranul i švagrovu ženu, umírala. Vymítač draků říkal, že ji musíme dát lidský mozek. Švagr šel na hřbitov a vykopal ze zarostlého hrobu mozek mrtvoly a nakrmil jím ženu. Když se schovával pod mostem, slyšel draka, jak řve."

Ke krádežím výkalů: "Dřív lidi v noci taky kradli hovna. Občas někoho chytila služba domovního výboru, zavřeli ho a zabavili mu kolo. Za Kulturní revoluce museli zloději výkalů citovat z Rudé knížky předsedy Maa. Všechno patřilo státu. Dřív nebyly k dostání chemická hnojiva, na vesnici se používaly přírodní, výkaly byly poklad. My jsme byli specializovaný úřad, měli jsme skvělé výsledky, výkalů jsme vybrali hodně a prvotřídní kvality, museli jsme se řídit pokyny vedení a posílat to do komuny Rudá záře. Ale to byla panečku značka! Když přijel předseda Mao v roce 1957 do Čcheng-tu, osobně komunu navštívil."

9 20.06.2021

CITACE: Trestem smrti a celkovou konfiskací majetku bude postižen ten, kdo se za účelem šíření protirevoluční nálady a myšlenek zapojí do činností, jako jsou: 1) kritika politiky strany a státu prostřednictvím projevů, akcí nebo prostřednictvím vytváření a šíření reakčních myšlenek; 2) výroba, držení nebo šíření reakčních publikací a dokumentů; 3) psaní reakční korespondence.

Noční můry čtenáře 1984 zhmotněné do dědičné totality východu Asie. Země, kde je hlídáno úplně vše od počtu jídel přes přesné fráze výuky učitelů po mnohaleté vojny. Jaký máte nosit účet, jak se máte starat o portrét vůdce, kde má být váš odznáček, jaká je vaše společenská třída, kolik toho máte (na sebe i jiné) hlásit straně či "politické domovnici" (inminbanu), kam můžete chodit, kde můžete bydlet, s kým se máte oženit... Ale naopak přehlíženo je systematické znásilňování na vojně (obojí pohlaví), cílená šikana chudých (nižších kast), utrpení všech generací končící často smrtí (mrtví se překračují, staráte se hlavně o sebe), závislosti vládnoucí třídy zahrnující všemožné včetně drog, prostituce i třeba jen západních filmů a her (ale jen proto, aby bylo v případě potřeby možné onoho hříchu využít, včetně záminky pro likvidaci hříšníků). Lidé mizí. V tom "lepším" případě nevíte kam a doufáte, že jde jen o nucené přestěhování někam na periferii. V tom horším víte proč, povinná je totiž účast na popravách - pro děti, i dětí. A v tom nejhorším víte, kam zmizeli, ale smrt by pro ně byla milosrdnější...

U čtení podobných knih vždy myšlenkami docházím k tomu, jak je neuvěřitelné, co vše si na sebe lidstvo dokáže vymyslet. Resp. vymyslet na jiné, které je potřeba k získání moci, zdrojů, vlastního potěšení... V jakých šílených podmínkách dokážou lidé žít a mít i v nich radost (i třeba jen z jednoho jediného nalezeného bonbonu, který pro někoho může být nejšťastnějším momentem dětství). Že se stačí špatně narodit a nemusíte mít nikdy šanci okusit svobodu...

Krom skvělé obsahové stránky (cíleně vybrané jen některé rozhovory tak, aby to dávalo čtenáři smysl a udělal si alespoň základní představu) je kniha navíc velmi hezky zpracovaná. Svou barevností, ilustracemi i grafickým stylem lahodí oku čtenáře. A oproti předchozí knize Mezi dvěma Kimy jsou poznámky pěkně pod čarou a velmi dobře uvádí potřebné faktické poznámky směřující k životu v KLDR i historii země.

Jako předkrm, nebo třešničku na konec, doporučuji rozhovor pro Studio N, který dodává celé knize kontext a doplňuje osobní pohledy autorky.

A pro ty, kterým jedna takováto kniha nestačí, doporučuji pokračovat v dalších mistrovských rozhovorech. Ať už těch čínských, jako jsou Hovory se spodinou (od Liao I-wu), tak těch východoevropských, reprezentovaných třeba Modlitbou za Černobyl (od Světlany Alexijevičové). U obou autorů je toho na výběr samozřejmě víc.

CITACE: "Po každé jízdě jsem musel vyplnit protokol, do kterého se zapisovalo úplně všechno. Časy, lidé, prostředí, s kým dotyčná osoba jela, co probírali, jak se tvářili, jestli si něco předali, jak byli oblečení, jestli pili, jedli, kolik a co. Zkrátka úplně všechno. Korejská strana práce a různí lidé vyšších hodností chtějí vědět o ostatních naprosto všechno, každý pohyb, každý přešlap, aby je pak mohli v pravý čas zdiskreditovat. Práce řidiče mé naučila, že každý se v Severní Koreji musí neustále hlídat, doma, v zaměstnání, na procházce, nemůžete nikomu věřit. Tolik nastrčených lidí! Bylo to neuvěřitelné. Protože jsem se na tom celém podílel a každodenně psal protokoly, přestal jsem ostatním důvěřovat. Nevěřil jsem ani své ženě, ani svému synovi. Chápete to? Nevěřil jsem čtyřletému klukovi, který ještě vůbec netušil, v jakém státě žije. Neustále jsem se před nimi hlídal a podezříval jsem každého, koho jsem potkal. Nic mi nepřipadalo jako náhoda, ke všemu jsem choval podezření, že je to podstrčené vládou či někým, kdo mě chce odstranit. Nedalo se v tom žít, ale byla to cena za luxus."

15 20.06.2021

První dojem je velmi podobný jako u prvního dílu. Forma převažuje nad obsahem, někdy chybí zajímavé fotografie (Myší díra, některé části podzemí, dětská místa...), kapitoly samy jsou svou subjektivností někdy zvláštně poskládané (řekl bych až nesourodé) a tím, že jde o dvojjazyčné vydání, jsou odstavce dosti kraťoučké. Čtenáři ale knížka přináší velmi širokou paletu možných cílů a zajímavostí od Brna mizejícího či skrytého přes módu, divadla a hudbu, podzemí i nábřeží po Brno pro děti, šotouše i cyklisty. Své si tak najde prakticky každý a méně známé detaily můžou překvapit i rodilého Brňáka.

Na druhou stranu ale z výše zmíněného vyplývá, že není úplně jasná cílová skupina. Máme tu anglický překlad, který ale někdy až překvapivě zkracuje a vynechává. V knize jsou vyloženě procházkové kapitoly, které moc hezky turistovi ukazují ta méně známá nebo opomíjená místa (nejpovedenějšími případy jsou kapitoly o železnici nebo nábřeží). Zároveň se ale ke čtenáři dostane čistě historický text o Brnu, které už ale opravdu neexistuje (na rozdíl od známého baru). V knížce naleznete brněnská specifika bez vysvětlení, pro cizince nepochopitelně zdůrazňované místní rozpory o nádraží/dopravě, bohužel nepřístupná "skrytá místa" či části podzemí, kde ale není zmíněn otevřený bunkr pod Špilasem... a co teprve onen divný vlastně nic neříkající pražský dovětek. Asi úplně největším problémem jsou pak překvapivě znovu opravdu velmi viditelné chyby v mapách (asi nejvíc mimo je kapitola věnovaná železnici, ale chyby se najdou i u podzemí nebo cyklistů...), které rozhodně nijak nepomůžou zájemci s orientací na místě.

Druhý díl průvodce To je Brno tak sice přináší velmi dobrou přidanou hodnotu netradičního autentického průvodce, ale svou snahou být autentický až do posledního písmenka bohužel přináší nesourodou směs, která se nemůže rozhodnout mezi cílením na Brňáka, náplavu z lontu, studenta, rodinu na víkendovém výletě, hipstera, šotouše, tuzemského cestovatele nebo zahraničního turistu (a všechny jejich možné kombinace). Směs je to ale každopádně zajímavá...

1 19.06.2021

Surové městské fantasy... A to nemyslím jen tvrdými střety i přiznanými obětmi, ale svou podobou, kdy nejde o žádné uhlazené povídání. Svět je drsný, střet dobra a zla není jasný jako v pohádkách a každá výhoda s sebou přináší nějaké to ale. U prvního příběhu jsem tak byl opravdu nadšený - mělo to svůj styl, jasné směřování a pěkně vykolíkované hlavní principy fungování. Druhý příběh byl však v něčem opakováním, v něčem naopak ztratil pevnou půdu pod nohama a míra uvěřitelnosti dost poklesla (a ano, vím, že píšu o fantasy). Třetí příběh pak jen skoro až filozoficky doplnil dříve řešené a skončil koncentrovaným opakováním předchozího děje. Ano, Noční hlídka mě od začátku bavila a nechtěla pustit, sešup od prvního ke třetímu mě ale zklamal.

Zároveň nejde nezmínit jeden posun od mého vlastního dřívějšího čtení. Poprvé jsem knihu četl v době vydání stejnojmenného filmu a vzhledem k věku jsem logicky z mnoha různorodých kulturních zmínek nemohl mít rozum. Teď mě proto překvapilo, kolik typicky (nejen) ruských věcí celý děj barvitě a velmi nenásilně doplňuje. Noví Rusové, Cesta života, spor o rozpad svazu, děkabristé, mnoho koňaku, nedostudovaný duchovní (i jistý amatérský umělec) vůdcem atd. Ono vlastně celé téma prostupující knihu - tedy nikdy nekončící spor mezi "co největší svobodou" a "regulacemi pro dobro všech" - si můžeme převést do kulturních sporů v rámci dnešního Ruska, i mnoha států celého světa... Aneb fantasy tnoucí do nekončících společenských sporů silou medvědí...

6 19.06.2021

První vydání jsem si z lásky k městu a zdejším "kauzám" pořídil, včetně tehdy zalepované "kontroverzní" části (i s onou nálepkou ;-). Druhé už jsem dostal. A dnes se konečně naskytl čas, podívat se průvodci pořádně na zoubek. Je super, že něco takového v Brně vzniklo, jen bohužel často forma převažuje nad obsahem. Už to, že jde o dvojjazyčné (nikoli jen české a samostatné anglické) vydání, zmenšuje možnost obsahu na půlku. A například fotografie pak u některých kapitol vyloženě chybí (architektura...).

Co je pak výsledkem? V zajímavé části o brněnské periferii se ve výsledku dozvíme jen o pár místech, další nejsou ani zmíněná (např. Kamenka a Písečník vs. Šanghaj a Černovičky). Průmyslová minulost je smutná kapitola, která i přes jméno autorky (Tučková) už moc na nic neukazuje (zbourané budovy...), přitom pořád nějaké i předělané pozůstatky jsou... (A ty se objevují třeba u části street art). Podivuhodná je i kapitola o hřbitovech, kde se opakují informace a hlavně první stránka této části mnoho neodpovídá mapě (Kounicova někde za Jakubem atd., stejně jako fotka kostnice u Tomáška...). Naopak super je část věnovaná přírodě (zmíněny Lamy, Stránská skála - vápenec, ne jíl! -, Holedná atd., o Zoo ale průvodce mlčí). Zábavná (i když divnou češtinou napsaná) je ona "kontroverzní" kapitola věnovaná brněnskému okolí, která je nově doplněna o vcelku "nudnou" část napsanou místními (a která bohužel graficky i stylem psaní neodpovídá zbytku). Znovu je to ale strašně malý výčet, na to, co v okolí Brna opravdu je... No a k tomu všemu si můžete přidat části věnované nočnímu životu nebo trhům a antikvariátům. Vcelku zajímavě pojaté.

Takže: Je to originální, ukazuje to turistům jiný pohled na Brno, spousty míst, která znají jen místní. Ale, je to zároveň kniha, kde je obsah omezen formou a někdy je až nepřehledné zjistit, co vlastně chce průvodce na tom kterém místě ukázat. Chybí fotografie, popisek je obecný a na mapě je odkaz ukazován divně. Jde pak o historii zmizelého? Nebo je na místě něco existujícího? Místní ví, turista tápe...

2 18.06.2021

Deštivé odpoledne kdesi na brněnském nádraží Adamov - jih. Při chůzi pod stříšku šlápnu do kaluže, ale co nadělám. Babička sice říkala, že mám mít nohy v suchu, ale jednou se nic nestane, když to budu ignorovat. Stačí, že mám zítra tenis s tím obchodníkem, co nám bude dodávat novou knihu o české politické scéně. Vašek? Jo, nějak tak se jmenoval. Ale je to lůzr. A ta kniha? Teda abych řekl pravdu, ona to bude spíš nějaká satira, ale prý ne moc vtipná. Spousta textu a rádoby vtipných hlášek z brněnských facebooků, ale ve výsledku vlastně jen snaha o parodii toho drůbežáře, který dnes vede tenhle stát. O řád hloupějšího. A místo premiéra je vlastně prezident. A má vášnivý vztah s malým kuřetem. No jo...

Za chvíli mi bzučí telefon. Znovu píše pan Mirek. Prý jestli nezajdu na oranžovej svařák bez vína ale s vodkou. A že jestli na to nekejvnu, jsem buzerant a zpovykaný dítě plný alergií, co si nedovede pohlídat manželku. Odvětím, že už jdu na tenis a že jsem zrovna v Adamově. Prý že už to je můj trest. Sám ale zamlči, že je v Kuřimi. A že z toho gulagu už se nikdy nemusí dostat. Už po několikáté mi nabízí pojistku. Ne. Neskočím mu na to. Stejně nakonec zemřeme osamělí a v bolestech jako všichni okolo. Aspoň že dnes vysílají tu reality show, kde budou kandidáti na primátora synchronizovaně lézt z popelnic na papír. Koupím si k tomu sedmičku červeného a bude klid...

Znovu se rozprší. Jenže je únor a místo deště mělo sněžit. Nebude to ta nařízená změna počasí od EU? Prý ochrana před meteoritem, ale já se zblbnout nedám. Jó Rusové, ti by věděli. Ale takhle bez sněhu zase nebudou mít vlekaři co žrát... Nechám to bejt. A v myšlenkách se dostávám k tomu, jestli to nebe nebrečí nad tím, jak špatnou beletrii v Česku máme. A já brečím s ním...

3 18.06.2021

Tajemný labyrint knihovny se skrytými pastmi, klášter plný intrik, množství různorodého hřešení, které by vystačilo na průměrné městečko, a přibývající počet mrtvých. Sherlock Holmes s Watsonem se proto pouští do vyšetřování... Tedy, samozřejmě jde o 14. století a detektivem je zde proto Vilém z Baskervillu s žákem Adsonem z Melku. Styl hledání vraha, včetně logické indukce z detailů a aktivního pátrání "v terénu", je ale velmi podobný. Kromě snahy zjistit, kdo je vrahem (i když "je to vlastně jinak") a jaký je v tom všem plán (i tady je to "tak trochu jinak"), se ale kniha ubírá cestami vyprávění o literatuře, náboženských sporech, včetně relativně velké části věnované delegacím diskutujícím o podstatě církve, či ne/spravedlnosti lidského pokolení. Velmi výživné, zvláště vzhledem k použitému jazyku, míchání faktického s fiktivním a rozsahu knihy.

Pokud ale opustím skvělou atmosféru a velmi zajímavě rozvedený motiv labyrintu, tak je bohužel pro mě hlavní příběh poněkud nepřesvědčivý a výsledek je takový na sílu – rozumím však, že část toho pocitu je vyvolán schválně a je součástí jednoho z motivů. K tomu se navíc jména všemožných bratří střídají jako na běžícím páse, což pro mě ještě o trochu dění znepřehledňuje.

"Zdravá brambora, libosti plná, pánev s tebou, požehnaná ty mezi hlízami… Amen."

Co jsem to právě dočetl? Nálož všeho možného směřujícího k bolesti i slasti, utrpení i rozkoši... Je to neuvěřitelná směs větších či menších odboček, tisíce detailů od vybuchujících pyramid přes setkání s historickými i fiktivními postavami všech druhů (Smetana, mexický císař, sv. Dynda, továrník na "zadní" papír, kolotočář-vynálezce vycpávající hříbata vcelku...) po duchy, mluvící mrtvoly i inteligentní mandragoru. Děj vlastně slouží jen jako nosič pro tisíce a jednu příhodu (ano Zeměplocho, dívám se tvým směrem), odkaz či událost. Vše je pak řádně okořeněno nekončícím množstvím sexuality a gastrosexuality všech druhů, variant i množství. Aneb co vše (a jak) se dá nadívat a prošpikovat (v obou slova smyslech)... A přiznávám, že nejvíc jsem se asi těšil na úvody kapitol, které nádherně parodují* konspirační teorie o iluminátech i současný svět.

Normálně bych takovouto knihu miloval, ale u Stančíka mi střídání témat přijde příliš samoúčelné. Ony odbočky několikavěté i několikakapitolové totiž často nikam nevedou a jsou "jen" součástí nekončící promenády všech možných podivuhodností. Sám závěr nosného děje je pak bohužel neuspokojivý (i když je jasné "kdo", jen mi tato postava nepřišla natolik zajímavá/důležitá, abych se o ni předtím víc zajímal) a použitý jazyk až příliš vulgární (připomíná mi "poetiku" Záviše). Ale sám jsem si to naložil, když už první věta hlásá, že jde o filozoficko-pornografický detektivní román.

*I když ruku do ohně bych nedal za to, že ten "krásný starý svět" trochu nechybí i autorovi. A takto se s tím současným plným lidských práv nevypořádává...

11 07.06.2021

Do knížky jsem se pustil společně se seriálem. Tedy abych byl přesný - poté, co mi v seriálu některé věci neseděly a některé věci chyběly. Pokud jde o první skupinu, tu kniha o dost zmenšila. V seriálu totiž tvůrci něco přeskakují, něco přidávají, některé věci nelogicky dělají jiné postavy než mají a pak se člověk diví motivaci. To si kniha drží... Pokud jde ale o druhou skupinu, tu kniha jen rozšiřuje. Ano, chápu, že jde o výpověď jedné jediné osoby, která má své vlastní motivace a svůj přístup k věci (a musí se brát s jistou mírou kritického myšlení - a ano vím, že jde o fikci - jak uvádí závěrečná "přednáška" po příběhu...), přesto mi v knize chybí spousta informací a na mysl se mi dere spousta ALE. Jak může být Gileád udržitelný, když je založen na otrokyních a otrocích (služebnice, Kolonie...)? Kde se budou lidi brát, až dojdou náboženské skupiny/LGBT/političtí vězni atd.? Kde se pak budou brát samotné služebnice? Jasně, tisíce lidí bude stále možné brát do kolonií (vzpomeňme na ruské Gulagy, kde dostatek vězňů "nikdy" nechyběl...), ale služebnice už se jednoduše nenaberou z nenáboženských rodin/studentek/bývalých pracujících žen atd. Nemluvě o tom, jak takováhle společnost může být udržitelná z pohledu potravin, technologií atd. Kdo na tom maká? Jsou nějaké další skupiny lidí, o kterých se v knize nedozvíme? Kde vůbec nový režim nabral tolik vlastních vojáků (andělů, ochránců, očí...), když šlo fakt o nové lidí? Kam zmizela US army? Kdo vůbec ten stát vede? Je to jen kolektivní? Nikde není o žádném vůdci ani slovo, natož propaganda... A co teprve otázka toho, jak je možné, že se USA zhroutily tak neuvěřitelně rychle, prakticky z hodiny na hodinu. Velké teroristické útoky a najednou moc vlastní pár lidí, co si dělá politicky co chce? Divné... (O to divnější je to ještě v seriálu, kde je to ještě o trochu rychlejší než v knize...)

Každopádně příběh je psaný zajímavě, po Aréně smrti (Hunger games) další knížka, kde se mi líbí ženský přístup k vyprávění. A tady je opravdu hodně vidět... O to víc v knize, než v seriálu. Hlavní postavě je dávána veškerá pozornost, její psychika je víc drcena Gileádem a ustupuje mu a oproti seriálu je taky méně samostatná/emancipovaná/plná touhy po odplatě. Distopie, jak má být...

8 01.06.2021

Totalita až nepříjemně připomínající knihu 1984 v reálných kulisách dědičné diktatury s prvky komedie, horroru a absurdního dramatu. Umně mixované autorčiny zážitky, vlastní zkušenosti a pozorování s literaturou jiných autorů i získanými výpověďmi od lidí z KLDR apod. Přitom nenásilně a zajímavě. Pochopíte, že pojmenovat to, co se v KLDR děje a jaká ta země je, rozhodně nelze jednoduše a v několika větách. Tolik zákazů (i příkazů obsahujích totalitně celý život Severokorejců), trestů, propagandy, sledování, kontrol, lží a nesmyslů, ale také krásné přírody nebo bolestivé historie. Tohle jde asi opravdu pouze zažít, nejen o tom číst nebo se účastnit předem připravených a před turisty sehraných zájezdů.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
"Třídy jsou vybaveny srovnatelně s mojí alma mater v Praze. Tabule, stůl, lavice, portréty vůdců a stolní počítač - zdejší klenot, na který jsme upozorňovány každý den. Počítač sice nikdy nikdo nezapnul a nevedly z něho kabely, ale profesoři na něj byli náležitě pyšní. A my tedy také."
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Poznámka: I přes svůj povedený koncept by si kniha sem tam nějaké to uhlazení zasloužila, nejvíce ale zamrzí styl poznámek. Nejsou totiž rozděleny do dvou kategorií a čtenář neví, zda při listování až na konec knihy dostane rozšíření děje, zajímavost, nebo pouze literární odkaz. Být ty tématické a vysvětlující přímo "pod čarou", rozhodně by se kniha zpřehlednila.

7 01.06.2021

Oblíbená kniha mých rodičů a dle doslovu Michaela Žantovského vlastně celé jedné generace. Současnému čtenáři už ale musí připadat notně zestárlá a styl humoru řádně fousatý. Když jsem dumal nad tím, co mi to připomíná, tak snad jen dvoustránková rozvinutí situací, které dnes zpodobňují různé internetové obrázkové memy. Ne však ty cíleně vtipné, ale spíše popisující životní momenty oním znejisťujícím absurdním trapnějším stylem. Ať už jde o banky, sběratelství, vztahy, rodinné potíže, různé typy literatury (detektivky, dobrodružství...) či otravnosti lidí. A zároveň s tím, že je na knize vidět víc než 100 let od vydání (a desítky let od překladu). Ženy až na druhém místě, sluhové a komorníci, celuloidové límečky, sv. Mikuláš místo Santy či Spojené státy severoamerické. Nezměnilo se naopak jediné, že "dnes existují jenom dvě témata schopná zaujmout široké obecenstvo, totiž vražda a sex".

2 29.05.2021

Neil Gaiman má nepochybně velkou fantazii. Putovat s ním (nejen) pod Londýnem a poznávat různé skryté kouty tajemného světa skrytého očím "těch z Nadlondýna" je paráda. Celému tomu putování však z mého pohledu chybí silnější jednotící příběh. Při čtení, resp. poslechu audioknihy, jsem měl pocity jako při sledování jednotlivých dílů televizního seriálu*. Vždy se představí nějaký podlondýnský fenomén a jednotící příběh je jen bonusem, na kterém záleží méně než na postupně objevovaném světě. Jako čtenář/posluchač si tak i z dřívější četby paradoxně víc pamatuji momenty jako Knightsbridge, závěrečné** "otevření portálu" nebo "zábavnou dvojici" pánů Croupa a Vandemara, než to, jaký cíl celé putování vlastně mělo. A přiznávám, že mě trochu zlobí i ona náhodnost tajemna a nadpřirozena, stejně jako přehlížení jejího původu. Přitom spousta fenoménů v knize je zároveň vysvětlována na základě světa reálného (kryty, opuštěné stanice metra apod.).

Mimochodem, pokud se vám Nikdykde líbilo a máte zároveň rádi britský humor a trochu uvolněnější atmosféru, pak nemůžu nedoporučit (audio)knižní sérii Řeky Londýna Bena Aaronovitche, u níž jsem se, přiznávám, bavil víc.

Poznámka: Nezapomeňte si přečíst/poslechnout taky povídku o tom, "Jak markýz získal zpátky plášť". Se svým jasným směřováním (i když pravda trochu MacGuffinovským) a objevováním dalších zajímavých podlondýnských míst je to hezká třešnička na závěr Nikdykde.

*A taky to není žádná náhoda, že: "Nikdykde bylo původně roku 1996 natočeno jako šestidílný televizní seriál společnosti BBC. Ve stejném roce napsal Neil Gaiman románovou verzi."
** Závěrečné, no, ono těch konců je tam víc. Čtenář ví :)

4 25.05.2021

Všechna čest za tuhle cestu. Obdivuju, že se do ní autor vrhl s předchozí velmi nehezkou zkušeností (sám ji v knize později vysvětlí) a se všemi jeho menšími i většími strachy. A těm, které se po cestě projevovaly, čelil svým humorem, cestovatelskou naivností (velmi potřebné "dvoukvítkovství" ve styku s úředním šimlem nebo při předcházení konfliktů) či vždy připravenou násadou od krumpáče.

Po celé čtení mě bavily uvolněné momenty (vzhledem k místní stravě někdy doslova :), jako byl lov krokodýla s pomocí slepice či running joke s měnícími se povoláními. A je vždy paráda číst o neobjevených místech a různorodých setkáních s místními, které každý cestopis řádně okoření. Na druhou stranu mě jako čtenáři připadaly poněkud přebývající do takto naladěné knihy některé delší až existenciální zamyšlení a až příliš se opakující myšlenky puberťácké (ale jasně, několik měsíců samoty na kole určitě udělá své :).

Knihu sice nehodnotím výrazně vysoko, ale dočetl jsem ji s radostí. Dokonce bych vyhrocené momenty Namibie označil za jeden z vrcholů knihy – už jen tím, jak jsou popsané. Spousta předchozích stránek ale prostě jen ubíhá a zážitky se střídají bez potřebného rozvedení a naopak mě některé výše zmíněné momenty od samotného cestování i přicházejících zážitků odpoutávaly.

Pokud jde o knihu samotnou, líbí se mi její jednoduché zpracování doprovázené střelenými ilustracemi, které dost dobře odpovídají stylu napsání. To má ale na druhou stranu jednu nevýhodu – v knize není jediná fotografie. Což je na cestopis škoda a minimálně u těch nevygooglitelných míst bych za ně byl rád. Resp. pokud je cestopis spíše o cestě samotné, zažitích a lidech, nějaké atmosférické momenty nikdy neškodí.

4 24.05.2021

Citace: „On chce být sám, tak ať je,“ stěžoval si Kaizl v dopise příteli. „S jeho mlhovinami nelze dělat politiku.“

Jak se nejznámější československý tvrdohlavec – a v předválečné době pro část Čechů i zrádce – stal manželem a feministou, akademikem, spisovatelem, poslancem, exulantem i zakladatelem státu, prezidentem a tatíčkem národa. Jaký byl T.G.M. neúnavný nekompromisní kritický bojovník za vlastní pravdu a politicko-společenské cíle, což ho opakovaně připravovalo o podporovatele i přátele. S důrazem na ono vlastní, i když se jeho pohledy ve většině případů překrývají s těmi dnes všeobecně přijímanými (což ale samozřejmě může být spojeno s cíleně budovaným obrazem prvního prezidenta samostatného státu). Jak T.G.M. nebyl jen prezidentem na koni, ale taky zákulisním politickým hráčem, mj. ve vztahu s Kramářem, Gajdou nebo při výběru svého korunního prince – Beneše. A k tomu zaměření i na to, co se člověk nedozví například z Hovorů s TGM – zajímavá je poslanecká část života T.G.M., kdy bojoval za Balkán/Srbsko. I rozšíření znalostí o jeho slovenských cestách a vztazích, nebo jeho spisovatelském a intelektuálním zaměření.

Mimochodem, kniha má nějakých 400+ stránek, přesto je dostatečně stručná na to, kolik "různých životů" T.G.M. žil. Pravda, já se úplně nedokázal začíst do rozboru Masarykových literárních děl, naopak se mi ale zdá, že autor v jiných částech knihy počítá s jistou znalostí čtenáře. Například ohledně ne/nápadného obcházení konspirační teorie o otcovství, nebo toho, co je vlastně realismus (a že se k němu Masaryk během svého života stavěl různě).

Citace: Ekonom Albín Bráf, donedávna jeden z nejbližších přátel, začal Masaryka obviňovat z hyperkritičnosti a autokratických sklonů. „Sotva kdo za celé století nadělal se tolika křivd jiným… Šířil také spíše ducha kritikaření než ducha kritického, pletl se do všech disciplín, byť v nich neměl sám jasného pojmu… Koloval vtip: Pán Bůh ví všechno, německý císař Vilém II. ví vše lépe. TGM ví všechno nejlépe.“

6 21.05.2021