puczmeloun komentáře u knih

Je opravdu těžké jako Pratchettův fanda hodnotit každý jednotlivý díl, ale Mort je určitě lepší než předchozí Čaroprávnost. Sice to má také takový "hr, hr" a " z čista jasna" uspěchaný konec., ale i tak mě to zase hodně bavilo. Dal bych 4,5 hvězd, kdybych mohl...

5 22.01.2021

I kdyby Kantůrek svým hlasem četl návod na opravu ovladače na televizi, bylo by to zábavné a poetické. První část Čaroprávnosti tak velmi bavila a nejen příběhy z hor Beraní hlavy, ale i cestování jsem si užíval. Od chvíle začátku odhalování jiné "magie" na Neviditelné univerzitě je to však nějaké podivné a to zakončení mi nějak nesedí. Jako kdyby to bylo celé zakončeno ještě před finálním rozuzlením. Každopádně hezký začátek linie Čarodějek - na Soudné sestry nebo Maškarádu to nemá :)

10 22.01.2021

Pratchettův humor, originální příběhy a hlas Kantůrka. Co víc si milovník Zeměplochy může přát... A i když už po minimálně dvou přečteních a jednom poslechu před několika lety znám už pointy mnoha z narážek a vtípků, stejně mě to pořád baví. Krása :)

2 22.01.2021

Zeměplochu prostě miluju. Po delší době si ji tak zopakovat pěkně od začátku a přímo na audiobooku hlasem překladatele bylo více než dobré rozhodnutí...
A samotná knížka? Co říct. Je vidět, že je to první Zeměplocha a některé zákonitosti se s dalšími knihami série změnily, ale je to prostě super. U nás v rodině dokonce některé pojmy a jména "zlidověly". Dvojkvítek jako pojmenování stylu "naivního turisty", či přezdívky dané našemu známému... A to nemluvě o všech těch nápadech s Wyrmbergem a tamními ne/draky, číslem 7+1, životem na kraji Zeměplochy, všemožnými zvířaty a rasami atd. atp. Prostě Pratchett!

8 22.01.2021

Noir detektivka s drakem? Pohádka, kde není důležité jméno krále? Taková dávka cynismu a ironie, že to může být až nebezpečné? Tajné řády? Základy chemie dračích žaludků? Pravděpodobnost pro začátečníky? A do toho ještě trochu toho zamyšlení nad šedou masou lidu?*

Je skvělé, že některé věci zůstávají nevyřčené, přesto jsou nádherně jasné. Je zábavné hledat různá propojení napříč knihou, kdy jako už obvykle u Pratchetta každá až příliš konkrétní poznámka, která nezapadá do kontextu, odkazuje na něco v knize ukryté dál, nebo zpět**. A je až neuvěřitelné, že vše zmíněné dává dohromady skvělou a zábavnou knihu. A ještě o to lépe vyznívající, když je zpracování rozehrané ve velikosti divadelní hry, a přesto jde o audiobook namluvený jedním člověkem.

* Tam dole jsou lidé, kteří by následovali jakéhokoli draka, uctívali libovolného boha, přistoupili na každou ohavnost. A to všechno nevyplývá z přemrštěné zvrhlosti, ale z každodenní obyčejné špatnosti těch lidí. Ne z nějaké nepřirozené vynalézavé zvrácenosti velkých hříšníků, ale z ošklivosti a zla duše, produkovaného ve velkém. Dalo by se téměř říci z hříchu, který pozbyl veškeré originality. Oni přijímají zlo, ne tím, že říkají ano, ale protože nedokážou říci ne.
** Což je tedy u audiobooku trošku prekérní a musel jsem sáhnout po kdysi získaném e-booku. Kdo holt nemá v hlavě, musí použít funkci vyhledávání. Viz provrtané kameny a zelená mast na úplném konci knihy.

9 22.01.2021

U Pratchetta už se člověk musí opakovat, ale to, co by jinému spisovateli stačilo na několik knih, je tady koncentrováno do neuvěřitelné jízdy jednoho příběhu. Dobrý detektivní příběh s velmi povedenou slovní hříčkou na konci (Cha-cha...), spousta vážných témat přetvořených do více než stravitelné formy (co by za to dali někteří bojovníci za svobodu, genderovou rovnost či integraci) a klasická nálož nekončících vtípků, running joků ("upírova zaměstnání" či "Řiťčiny proměny"), kulturních odkazů a neuvěřitelně přesných poznámek směřovaných do všech stran (od náboženství přes televizní vyšetřovací seriály po metody Sherlocka Holmese)...

Po mírně slabších Mužích ve zbrani (na Pratchetta :) jsou Nohy z jílu zase tak skvělé, jako Stráže! Stráže!. A ani tolik nevadí, že se to vrací k podobným tématům a zápletka zase hledá to stejné. Jen tentokrát na druhou (každý má právo na krále, že). A vzhledem k náloži zábavy díla samotného jsem si velmi užíval i intepretaci Jana Zadražila. Jak byly různorodé hlasy po knize docela rovnoměrně rozloženy, člověk už si na tu mírně přehnanou pitoresknost zvykl, ba dokonce si ji užíval :) Dialogy Elánia a Vetinariho byly balzámem na duši... Už se těším, až si Nohy z jílu za pár let pustím zase...

8 22.01.2021

Lepší knihu o vývoji mezinárodních vztahů v Evropě jsem nečetl. A to jsem se během studia příslušného oboru na univerzitě prokousával tunami podobného materiálu. Kissinger velmi umně proplétá teoretické pohledy, politickou praktičnost a historické zajímavosti. Například o Vestfálském míru jsem už od gymnaziálních let slyšel i četl mnohokrát, ale poprvé někdo vyprávěl také o jeho praktické stránce. O tom, jak se do dvou neznámých měst, Münsteru a Osnabrücku, sjely tisíce lidí...

CITACE: "Dvě stě třicet pět oficiálních vyslanců se svými družinami obsadilo veškeré volné pokoje, které v obou městečkách dokázali najít (...) Švýcarský vyslanec tak „přebýval nad vlnařskou dílnou v pokoji, který páchl klobásami a rybím olejem“, bavorská delegace zase pro svých devětadvacet členů dokázala zajistit jen osmnáct postelí. Konferenci oficiálně nikdo neřídil ani nezprostředkovával a nekonala se žádná plenární zasedání; zplnomocněnci se setkávali ad hoc, kvůli vyladění stanovisek cestovali po neutrální zóně mezi oběma městy a často podnikali neformální setkání v lokalitách na půli cesty. (...) Delegace v zájmu absolutní rovnosti vymyslely systém, kdy do vyjednávací místnosti vcházel každý vlastním vchodem (kvůli čemuž bylo nutné probourat mnoho nových dveří) a přistupoval k sedadlům shodným tempem, aby nikdo nemusel strpět ponížení a čekat, až se dostaví ostatní."

A takto kniha pokračuje několik stránek. Je to fascinující pohled na vznik mezinárodního řádu, jak ho s postupnými změnami známe dodnes (státní suverenita, procedury...).

Jenže Kissinger se v Uspořádání světa nevěnuje jen Evropě. Zaměřuje se na Asii, islámské státy (s důrazem daným Íránu) a především na Spojené státy. Pořád je to nezpochybnitelně skvěle napsaný text, ztrácí to ale jednotnou linku a přístup. Po celou dobu poslechu (a souběžného listování) "evropské" části jsem si říkal, že bude skvělé si alespoň pro jednou (během studia mezinárodních vztahů jsou jiné systémy uspořádání světa brány velmi zběžně) nechat odvyprávět podobně podrobný příběh Číny, Ruska nebo islámského světa. Kissinger se ale rozhodl vykročit viditelně americkocentrickým směrem. Ano, pořád se k člověku dostávají fascinující části a historické citace, například o drsnějším indickém Machiavellim - Kautiljově Arthašástře, o tom, jak Čína svůj sinocentrismus brala jako natolik daný, že pro něj vůbec neměla slovo, nebo o historicky prvním Rooseveltovi, který je pro mě prakticky neznámou osobou...

Zatímco je ale kniha k Asii fér, USA je v jeho popisu s trochou přehánění prakticky idealistickou svobodu-milující demokracií: "Národ, který za válečné cíle nevyhlašuje jen trestání svých nepřátel, ale také zlepšení života jiných lidí, a který nehledá vítězství v nadvládě, ale ve sdílení plodu svobody – takový národ má nepochybně jedinečný charakter. Kdyby Amerika odvrhla tento bytostný idealismus, přestala by být sama sebou."

Dalším příkladem může být část o španělsko-americké válce: "Po pouhých třech a půl měsících vojenského konfliktu Spojené státy vyhnaly imperiální Španělsko z Karibiku, obsadily Kubu a anektovaly Portoriko, Havaj, Guam a Filipíny. Ve své obhajobě podniknuté akce se prezident McKinley omezil na obvyklé otřepané pravdy. Bez sebemenšího zdráhání vylíčil válku, díky níž se USA prosadily jako velmoc ve dvou oceánech, jako nevídaně nesobeckou misi. „Americká vlajka nebyla zasazena do cizí půdy kvůli nabytí dalšího území,“ vysvětloval výrokem, který pak zdobil jeho plakáty při snaze o znovuzvolení v roce 1900, „ale v zájmu lidstva.“"
...kde ale není řečeno B (citace pro zjednodušení z Wikipedie): "Přestože oficiálním casus belli před válkou byla hlavně podpora kubánských a filipínských snah o nezávislost, již krátce po válce začala americká vojska obě země okupovat a USA pod různými záminkami jejich snahy o samostatnost odmítly. USA následně v rámci tzv. banánových válek spustily ozbrojenou kampaň proti stejným rebelům, kteří jim předtím pomáhali v bojích proti Španělsku, přičemž při potlačování jejich odporu často používaly ještě horší metody než předtím španělští kolonizátoři. Obzvlášť tragické následky to mělo pro Filipíny, kde v následné filipínsko-americké válce (1899-1902) zahynulo přes 200 000 lidí, přičemž USA zemi následně okupovaly až do roku 1935."

Ano, Kissinger se účastnil americké zahraniční politiky a z textu proto vyloženě čiší, že jde o jeho srdeční a doslova osobní záležitost. Jeho pojetí Wilsonových kroků a dědictví by z každého mezinárodněpolitického (rosseauovského) liberála udělalo klasického (hobbesovského) realistu. A podobně je to vidět i u jeho pojetí války v Koreji (nedostatečné poučení z dějin), ještě více Vietnamu (naštvání na tehdejší protestující veřejnost, nepochopení toho, že Severnímu Vietnamu jde o všechno, neupravení strategie apod.) a zřetelný nesouhlas s nejistými kroky spojující se Evropy (bez jasného mezinárodněpolitického cíle).

Neříkám, že praktická "příručka" Západu pro orientaci v systému mezinárodních vztahů není zajímavá, to naopak, ale po první neoddiskutovatelně pětihvězdičkové části jsem čekal něco trochu jiného. Postupné přibývající rady pro další kroky, významně směřující na americké politiky (ve vztahu s Čínou, či Íránem), v závěru z faktického výkladu vytvoří mírně řečeno hodně upovídanou směs rad, předpovědí a fascinace moderní technologií (sociální sítě, ovlivňování voleb ve stylu Trumpa a brexitu, kyberbezpečnost atd.).

A mimochodem, zatímco Evropa je brána po stovkách let, případně dekádách, svět mimo západ (a mimo 20. století) spíše stovkách a tisících. Naopak Amerika je od přelomu 19. a 20. století rozebírána skoro po jednotlivých administrativách. Kniha by se spíše měla pravdivěji jmenovat "Uspořádání světa a role USA. Kudy dál?".

9 22.01.2021

Trochu klasického fantasy spojeného především s britským stylem vyprávění, trochu absurdna, trochu přehánění a lidství... První tři příběhy stojí za to, rozhodně nejde o nic zaměnitelného a klasického. Především Nimral jako by vypadl z pera nějakého "usedlejšího" dadaistického umělce. Poslední třetina je pak spíše teoretickou prací, na kterou jsem úplně nebyl překvapen a která poněkud shodila řetěz dobře namazaného stroje...

Kovář z Wootton Major: Britský přístup k pohádkám o elfech a jejich Férii bývá podobný a pro českého čtenáře zvyklého spíše na zábavné figurky vodníků a čertů je dosti osvěžující. Fantazie, vážný přístup k věci, magie... A se znalostí této klasiky (například v mé oblíbené knize Jonathan Strange & pan Norrell) si pak člověk užije i parodii, jako jsou Dámy a pánové ze Zeměplochy.

Nimralův list: Velké překvapení. Od Tolkiena, kterého znám jen z knih o Středozemi, bych tuto absurdní hříčku nečekal. Jako kdybych četl fantasy od Kavky. Nečekané absurdní momenty střídají ty vtipné i naivně pohádkové.

Farmář Giles z Hamu: Spojení dvou předchozích přístupů. Více klasického fantasy - obr, drak, král... - ale také podivuhodností, jako je mluvící pes i vtipně proradný drak. A taky trochu toho šťouchnutí do lidství i státnictví... A mimochodem, byl dřív Giles z Hamu, nebo Bilbo z Hobitína?

O pohádkách: Pro fajnšmekry a milovníky Tolkienova díla, pro mě v pohádkové knize trochu navíc.

1 18.01.2021

Kniha, kde jsou kulisy mezihvězdné civilizace budoucnosti jen prostředkem pro vyprávění silných příběhů. Text, kde příběh básníka není o mezihvězdném cestování, černé díře nebo vražedném v čase cestujícím stroji, ale o Múze, autorství a básních. Stejně tak nestojí vyprávění mnicha na elektřinou sršících stromech, vzdálených planetách nebo kolonizaci vesmíru, ale na víře, kultuře jednotlivých společností a základní lidské ambici. Množství detailů a odkazů, které děj knihy obalují a na které čtenář naráží jen tak mimochodem, je neuvěřitelné, stejně jako autorova představivost takřka bez hranic. Vše do sebe ale zapadá a neobvyklý rámec plný futurismu jen zdůrazňuje specifika vyprávění každého z příběhů. Nemluvě o tom, že jednotlivé příběhy, na kterých je kniha založena, jsou psány mírně odlišným stylem, který odráží osobnost každého z vypravěčů.

Už jen zmíněné přesycení čtenáře mnoha různými vjemy (a to se bavíme o čistém knižním textu) vede k tomu, že je opravdu lepší číst tuto knihu opakovaně. A ideálně po zhltnutí celého čtyřdílného "kantosu". Podruhé už si tak (s pomocí internetu, který dokáže nahradit část nestálé paměti) čtenář může užívat pocit, že ví o čem je řeč a neztrácí se v základních pojmech, ale naopak objevuje nové detaily a odkazy na následující díly série. A sci-fi kulisy pak opravdu slouží jako prostředky pro vyprávění, nikoli k odvádění pozornosti. Už teď vím, že se tak k Hyperionu ještě někdy vrátím. Tato kniha totiž může stát sama o sobě nehledě na zbytek série a některé její části pro mě zůstanou doslova geniální...

PS: Součástí tohoto vydání v pevné vazbě je i autorova povídka Kentaurova smrt. I když ale může název vzbudit ve čtenáři Hyperionu jistá očekávání a odkazovat na jistý děj, realita je odlišná a o trochu složitější. Kentaurova smrt je totiž s cestou osmi poutníků spojená podobně jako Pratchettova Strata se Zeměplochou. Člověk tam tuší nějaká propojení a inspirace, jde ale o úplně jiný styl, prostředí i pointu. Přesto je to povídka zajímavá.

PSS: Literárních a básnických odkazů je v knize méně, než si z prvního čtení pamatuji, stejně se ale na můj vkus nechává tímto směrem Simmons unášet až příliš. Kdo by ale tohle knihomolu zazlíval...

4 18.01.2021

Bizarní, to je první slovo, které mě po přečtení této knihy napadá. Na jednu stranu velice naivní fantasy složka, která se ani nesnaží o nějakou hloubku (prostě to tak je) a očividně tak směřuje na mladší čtenáře, na tu druhou podivuhodné (často několikastránkové) pasáže věnované např. prvotnímu hříchu i elementárním částicím, výhodám absence představivosti, nebo platu nájemného pilota. A do toho hlavní postava, dvanáctiletá dívka, zkouší alkohol a ukazuje výhody lhaní. Vše se navíc odehrává ve světě, kde očividně převážilo protestanství, zrušilo se papežství a světu dominuje teokracie Magisteria. Vůbec si nejsem jistý, co si z toho má čtenář odnést a na jakou věkovou kategorii je vůbec Zlatý kompas směřován...

Uznávám, že jako první jsem viděl stejnojmenný seriál, kde mě zaujaly některé nedořešené věci – především právě ona "alternativní realita" Magisteria. Kniha ale mnoho podrobností nedodává, jen se sem tam zmíní o Tatarech a přidává vysvětlující odstavec o zrušení papežství. Naopak seriál uhlazuje ony nejbizarnější části a hlavní hrdinku dělá docela snesitelnou. Mnoho se to nestává, ale tady mě více zajímá, jak dopadne seriál, než abych pokračoval dalšími knihami této série. A to jsou některé nápady docela zajímavé.

2 18.01.2021

Jako by Kulový blesk ani nebyl od autora mnohovrstevnaté brilantní série Vzpomínka na Zemi. Vyprávění je ploché a do celé poloviny knihy bez reálného vývoje. I dál je ale lineární a bez odboček, s výjimkou dvou pohledů do minulosti v úplném závěru, které jsou ale jen nuceným přehozením sledu času. Není přitom důležité, že dochází ke světové válce, nebo k nejvýznamnějším a nejnepředstavitelnějším vědeckým objevům. Text je plný čistých až prkenných popisů, podobné jsou i jednorozměrné hlavní postavy. Vět, odstavců i kapitol vybočujících z průměru je jako šafránu. Mnoho slov, málo naznačování, zábavy, emocí i "potravy" pro mysl.

To na co se čtenář Liou Cch’-sina nejvíce těší, tedy na originální myšlenky, přijde až někdy po polovině knihy. Přesto je to stále jakési na sílu, nepřirozené. Na hlavní myšlenku se, ke konci až ad absurdum, roubují jisté fyzikální zákony (teorie), ale přirozenost a pocit, že by to tak (jako ve Vzpomínce na Zemi) mohlo být, prostě nepřichází*. Stejně jako nějaké uspokojení ze závěru, který prostě dojde na konec a vyšumí.

*Nebo dokonce očividně dosavadním výzkumům přímo odporuje (resp. bere je "na první dobrou" bez pochopení jejich podstaty). Viz např. kolaps vlnové funkce, který v knize slouží k mnoha pointám, oproti realitě je ale přetvořen v něco docela jiného.

3 18.01.2021

Ty jo, co jsem to právě přečetl a prolistoval? Co se mi to snaží říct (krom klasického - jděte za svobodou)? Proč je to takové podivně amatérské? Zmatené, přeskakující, neudrží to na chvíli pozornost, nakousává a nedoříkává. Přitom je to škoda, některá témata a historky jsou zajímavé... Jenže se vše střídá, autobiografie, představy, různé styly, komiksové bubliny, ale taky hutné odstavce textu. A kresba oko až na výjimky nepohladí, zajímavých nápadů pár... Dle medailonků autorského tria v závěru knihy odhaduji, že ani omylem nejsem cílová skupina.

1 11.01.2021

Začátek je skutečně chytlavý a nedá člověku spát. Zajímavá premisa, čtivě psané stránky a já různorodé dystopie a experimenty se společností můžu. Kniha navíc míchá "kronikářský" pohled s používáním primárních zdrojů - knih, dat, citátů, výzkumů - což všemu dodává šťávu. Jenže stránku za stránkou se hard sci-fi proměňuje v něco neuvěřitelného a čtenář neví, čemu se divit dřív. Pán much* na úrovni celé Číny? Celosvětové The Hunger Games na Antarktidě? Je to fascinující pohled do duše autora a přes své hodnocení jsem rád, že jsem knihu dočetl. Můžu srovnat snad jen s filmy Eda Wooda, které chcete vidět celé, jen prostě v průběhu nevěříte vlastním očím...

Úvodní vesmírně-historická část je skvělá, už už jsem byl na vlně Problému tří těles a obava, že půjde o další nestravitelný Kulový blesk, opadala. Jasně, i tady by fyzika a biologie plně neobstály, ale ve srovnání se zbytkem jde o prkotinu. Navíc jde o jasné nastavení směřování knihy a její premisy. Jenže ona ALE přibývají, nenápadně a se zvyšující se kadencí. Mohly by být problém jaderné zbraně? Zlikvidovat je dopředu a bez výjimek (a navíc později... no však si to přečtěte). Vše jde do kopru? Máme čirou náhodou úplně nově spuštěnou umělou inteligenci, která vyřeší vše jako mávnutím kouzelného proutku. A pak už to jede a přibývá událostí vršených ad absurdum. Celonárodní čínské shromáždění si skrze AR a umělou inteligenci diktuje nesmysly** ve smyslu aristotelovské vlády lůzy - jen dětské, tedy s cíli jako je např. 25 000 km vysoká budova s obří horskou dráhou, město z cukrovinek - přichází doba hromadných žranic na stadionech, dětské opíjení, absurdita postupně přechází v parodii (a nejistotu, zda to autor nemyslel celé jako vtip) a neuvěřitelnou sbírku národních stereotypů. Američánci se střílí po ulicích ("hrají si"), malí Japonci krvavě a ve velkém vybíjí velryby minami, dětský vietnamský premiér si chce hrát na partyzána, ten francouzský je tlustý povrchní člověk a malí Britové řeší nástupnictví za královnu***.

Citace: "V Buenos Aires vypuklo fotbalové utkání, kterého se účastní zároveň přes sto tisíc lidí, celé město se proměnilo v hřiště, na obou jeho koncích byly vybudovány branky mohutnější než Vítězný oblouk. Přes sto tisíc lidí hraje s jediným míčem, kam letí míč, tam proudí celý dav. Bylo ušlapáno několik tisíc lidí. Celý ten superzápas trvá už dva týdny a nevypadá to, že by měl skončit."

Jenže ono to dál graduje. Jasně, jde o malé děti, "všichni ví" o jejich krutosti a nevyvinutých hodnotových žebříčcích, ale tohle pojetí krve bez bolesti a utrpení je strašně podivné a nejsem si jist, zda to odpovídá reálným situacím (děti v koncentračních táborech, dětští vojáci apod., rád si ale přečtu nějaké studie). Z doslovu vyplývá, že jde spíše o rozpracovaný autorův sen, než o snahu o realističnost...

Citace: "Poradce si sňal bezdrátová sluchátka a vyslovil mrazivé, a zároveň spalující číslo, jež bylo vykoupeno více než stovkou dětských životů:
„1,3 : 1, pane!“
„To je ještě dobré, nepřekročili jsme kvótu,“ řekl velitel divize a dlouze si oddechl. Věděl, že tam kdesi v dálce, kam nedohlédne, hoří rovněž nepřátelské tanky, jejichž počet činí třináct ku deseti těch jejich, že hra stále pokračuje, ale tato divize už svůj úkol splnila a její skóre kvóty nepřekročilo."

U knih, jako je zmíněná série The Hunger Games, je násilí pochopitelné - jde o dystopii vzdálené budoucnosti, dlouhý vývoj společnosti podivnosti i deviace omlouvá a jejich pravděpodobnost je alespoň nějaká. Věk supernovy ale navazuje na přítomnost jen s krátkým přechodným obdobím. A i když začátek nějakou realističnost předstírá, od "Doby Cukrovinkova" jde o opravdu podivnou parodii doplněnou několika deus ex machina a neudrženou pozorností. Konec už pak vyznívá nedodělaně a uspěchaně - už vidím, jak americké děti obsluhují čínské jaderné elektrárny apod., když je rodiče učili rok ve vlastním jazyce a s vlastní technologií. Tady se najednou vše děje jakoby nic a jde o "hrst trávy nebo historické artefakty"... A za pár let už se žije vesele na Marsu? A co kdyby někdo odejít nechtěl? Co to je vůbec za hru?

* Inspirace dokonce přiznaná, i když později, než na ni dojde sám čtenář.

**Zajímalo by mě, co na to říkají sami Číňané žijící i dnes v komunistické totalitě. Ono vůbec je v knize komunismus opakovaně zmíněn, mihnou se teoretické koncepty a Číňané z celé věci vychází jako umírnění a moudří, oproti šíleným násilným Američanům. Je to schválně, nebo je ve mě skrytá paranoia z propagandy?

*** Mimo Čínu a USA je ale vše jen povrchní. Vynechány jsou zároveň velké části světa - co Afrika? Austrálie? Blízký východ? Mexiko? Když už jde o Čínu, tak co spory jako je Taiwan? Hong-Kong? Kašmír? Tibet? Nic, pusto, prázdno...

6 09.01.2021

Po světě se šíří virus, má za sebou desetitisíce obětí, zpočátku se tutlá i bagatelizuje a pak se až pět minut po dvanácté hledá vakcína. Ano, tohle už pěkných pár měsíců slýcháme i v realitě a pro čtení knihy je tak začátek roku 2021 ideální dobou. Rozdíl je však ještě v tom, že nemoc kosí jen muže v produktivním věku a jediná záchrana (do vakcíny) spočívá v ukončení spermatogeneze, ať už chirurgicky nebo chemicky. Spojené státy, očividně nejvíce postižené, tak začínají ovládat ženy, muži jsou pod kontrolou, kastráti (tzv. "Áčka") nebo za odpadlíky a začíná převládat ideologie radikálního feminismu ("muž je utlačovatel a jako takového ho nepotřebujeme") a náboženského boje proti heterosexuálnímu pohlavnímu styku (nemoc spojená s "varlaty" je nábožensky vykládána jako boží trest).

"Mé laborantky se usadí v kruhu a já si sednu mezi ně. Překvapilo je to. Následuje chvilka ostýchavosti a rozpaků. Už nás od sebe neodděluje můj stůl. Navázal jsem s nimi kontakt. A pro ně to je nějaký kontakt! S pohlavním nepřítelem číslo jedna! Se sexistou! S falokratem! S ďábelskou bytostí nižšího řádu! Ale taky si říkám, že možná i trochu přitažlivou, když se musí stýkat pouze s Áčky…"

Základní premisa tak zní opravdu zajímavě, ovšem na knize je vidět stáří (publikováno 1974). Velmi tepe radikální feminismus (ten, co "nenávidí muže") a zároveň chválí silné rozhodné ženy. Jenže ve stejné chvíli je stránku za stránkou celá kniha protkána tím nejpovrchnějším hodnocením žen. Například hned ta první - sekretářka - je třikrát po sobě opakovaně hodnocena jako nepřitažlivá*. Všechny "hrdinky" se kterými musí hlavní představitel "trpět" jsou naopak hodnoceny jako přitažlivé a celé to končí jakýmsi faktickým mnohoženstvím (i když tak trochu jinak...).

"Osamělé ženy – a říkám to s trpkostí, protože nejsou všechny ošklivé. (...) Ona byla, stejně jako ten, s nímž si dopisovala, osobnost zcela mimořádná. Už jenom vzhledem."

Po přečtení knihy Malevil si nemyslím, že je to schválně - ve smyslu koncepčně zajímavě takto na "mužský pohled" poukázat - jen autor už je zkrátka takový. Na druhou stranu se to ale dobře čte a umím si představit, že ve věku okolo 15 let by to byla má oblíbená knížka. Spojení pubertálních představ a sociální dystopie v době, kdy člověka nějaké teze o rovnosti mnoho nezajímají...

Zároveň je proměna společnosti (nejen fyzická, ale hlavně politicko-sociální) až příliš rychlá a radikální, podobně málo uvěřitelná jako v Podvolení nebo podobně (i když o 180 stupňů naopak) zaměřeném Příběhu služebnice. Po malé chvíli už jsou znásilnění odsuzováni ve stylu "oběti se to muselo líbit", nemluvě o trestnosti sexuálních pomůcek apod. Naopak ale oceňuji náhled do mezinárodních vztahů v sobě vymírání můžu, které zněly velmi dobře. Kuba, Gibraltar, Taiwan, to, co tolik chybělo ve Věku supernovy.

Poslední poznámka směřuje k překladu - v knize se objevují velmi pravidelně cizí slova a různá latinská přirovnání a neřekl bych, že se u nás používají nějak pravidelně - dixit, kurtoazie, zkratky jako LIB a HEW (což je mimochodem od roku 1979 již neexistující součást americké vlády a v knize je vysvětlena až někde daleko za půlkou) - která by si zasloužila český ekvivalent, nebo vysvětlení. A je mimochodem fascinující, že ženská jména jsou ve feministické "dystopii" hezky česky přechylována :) Takový jazykový vtípek...

* Pro zajímavost posuďte sami: "Další osoba v místnosti moc místa opravdu nezabere. Žena. Jeden z nich ji, zrovna když jsem vcházel, oslovil jako slečnu Whitovou. Jméno jaksepatří ironické: slečna Whitová není bílá, ale šedivá od hlavy až k patě. Šaty, pleť, vlasy, všechno jako myška. Bez věku a bez přitažlivosti, se sluchátky na uších se otáčí kolem magnetofonu. Budí ve mně dojem, že se sama dobrovolně vyškrtla ze života, jako ostatně lidé v pozadí vždycky.
(...)
Oči mých tří spolubesedníků se současně obrátily k slečně Whitové. Nebyla mladá ani hezká, a tak k sobě zatím jejich pozornost nepřivábila. Pro ně to byla ženská ani mladá, ani stará, vykonávala podřadnou funkci a neznamenala o moc víc než třeba stůl.
(...)
Nežasnu nad tím tichem, ale nad slečnou Whitovou, lépe řečeno nad tím, jak na ni pohlížíme. Diví se, jak se k ní najednou sbíhají všechny ty mužské pohledy. Ne že by si dělala iluze. Padesátnice, šedivá od hlavy k patě, navíc ani náznak toho, že by bývala hezká."

2 09.01.2021

Nejsem nějaký znalec nebo pravidelný čtenář Bible a do Parabible jsem se ze zajímavosti pustil symbolicky v předvánočním období. A i když jsem se do poslechu (pro zájemce je vše na Radiu Wave) pouštěl s otevřenou hlavou, něco mi na tom nesedí. Zasazení celého příběhu do současného Česka (i s odkazy na "budelípismus" apod.) je spolu se snahou o zachování co nejvíce originálních principů i stylu jakési na sílu (už jen odlišným politickým i společenským uspořádáním, kde ono "prezidentství" prostě nesedí).

Využívání a poukazování na stávající problémy skrze parafrázi biblických příběhů je zajímavé, s povrchní znalostí originálních textů si ho ale nedokážu tolik užít. Současné čtení Parabible a Bible, jaké je v papírové verzi, by kazilo pointu poslechu a měl jsem pocit, že Parabible je směřovaná i mimo stávající věřící, kterým má základní myšlenky podat jinak - současnou formou. Jenže i ona Ježíšova kázání mi příliš šustí papírem/historií a neznalému zněla jako neuvěřitelný mix staromilsky konzervativního a progresivně liberálního. Zajímal by mě pohled samotného autora. Stejně jako náhled na to, pro koho je kniha opravdu určena. Pro neznalce je málo stravitelná, znalci zase nemusí krom aktualizace přinést nic nového (resp. umím si představit, že může vyvolávat i odpor). I dle různícího se hodnocení z obou stran se mi zdá, že to není úplně ono...

...světlo mi po přečtení (resp. poslechu) do věci vnesl text na Goodreads: Důležitější než jednotlivé substituce je ale jiná otázka: představuje samotné přesazení známého příběhu do jiného kontextu, jakkoli odborně podložené, literární hodnotu, je to něco, kvůli čemu by stálo za to psát knihu? Nemyslím si. Jenže kromě toho Parabible nemá vůbec co říct. (...) Jako inside joke pro ty, kdo Bibli znají, to není špatný nápad, ale maximálně na fejeton (kniha ostatně vznikla z facebookových statusů), ne na celou knihu – jedna dvě perikopy zpracované tímto způsobem by bohatě stačily, u třetí by to asi začalo být trapné a křečovité.

1 09.01.2021