puczmeloun komentáře u knih

Jak zrecyklovat polovinu jedné knihy a stejně z toho udělat mezinárodní bestseller. Navíc jde o recyklaci té pro mě bohužel horší části, méně vědecké, hodně názorové, tematicky neuspořádané... Pro čtenáře Sapiens tak Homo Deus nepřináší (minimálně do doby nástinu budoucnosti někde před 3/4 knihy) mnoho nového, argumenty (dokonce i příklady) jsou často už známé. A i když v některých případech rád s autorovými závěry souhlasím, to jak k nim dochází prostě nelze označit za vědeckou práci. Znovu si vyzobává, zjednodušuje a stereotypizuje (nebo ne, záleží na tom, co chce říct), sám si definuje, a pak na základě toho shrnuje... A velmi silné názory má i na věci, kterým dokonale nerozumí (nebo to tak alespoň vyplývá z jeho textu). Navíc jistou neuspořádaností knihy, která se honosí podtitulem "Stručné dějiny zítřka", docela trvá, než se čtenář k tomu budoucímu člověku dostane. A to se přitom dá shrnout internetem věcí, "nadvládou" (no dobře, výraznou pomocí) chytrých algoritmů a umělým ovládáním/ovlivňováním mozku. Jinak se znovu řeší peníze, náboženství vs. ideologie vs. věda, projekt nesmrtelnosti, duše, nevědeckost liberalismu/humanismu a víry ve svobodu... Nezvolit verzi audioknihy, asi bych neměl sílu knihu dočíst a skončil bych někdy v jedné třetině.

A jen pro příklad, co mě trklo:
- MAD (vzájemné zaručené zničení) je právě o jaderných zbraních, ne odpovědí na konvenční převahu SSSR.
- Zjednodušit druhou světovou válku na vítězství SSSR ("Němci byli nakonec poraženi jenom zásluhou Sovětského svazu") je naprosté ignorování toho, jak ta válka začala (Molotov-Ribbentrop), toho, kdo do SSSR během války dodával (např. Lend-Lease), i toho, kdo otevřel frontu v Itálii i západní Evropě. Nehledě na boje mimo Evropu.
- Popisování humanismu na základě kultury (resp. jeho vliv na ni) ignoruje mnoho příkladů opačných. Takto zjednodušovat a selektivně si vybírat knihy či filmy by dokázalo zdůvodnit cokoli.
...další příklady ať si každý čtenář najde sám, na internetu je článků spousta.

6 16.05.2021

Na toho, kdo zná Brno i předchozí tvorbu Stanislava Bilera, nečeká žádné překvapení. Fakt prakticky nic nového*, což mi s potenciálem knihy přijde docela škoda. Všichni zemřeme, Velký Špalíček je nejhnusnější, do ZOO nechoďte, Adamov je nejbizarnější město nejen na jižní Moravě, okolí Boby je jen pro feťáky a slouží jako živé muzeum 90. let. A samozřejmě dojde i na gulagy, tentokrát však není myšlena Kuřim, ale opravdu nepovedené Kamechy.

Jsou tedy cílovou skupinou knihy turisté? Nevím, pro ně je to dle mě příliš "bilerovsky specifické"... To už bych jim radši doporučil něco ze série autentických průvodců To je Brno. 111 míst je totiž spíš něco ve stylu Tří měsíců v Barceloně. Čtenáři mají rádi Gebrianovu tvorbu, Barcelonu taky, tak si přečtou, jak ji vidí on a možná se něco nového dozví. Srovnání asi kulhá na obě nohy, ale nic bližšího mě nenapadá. U 111 míst totiž snahu o popsání kvalit nebo výhod města nahrazuje nekonečný pesimismus, jak jen ho Brno dokáže vyvolat. Zdánlivě nikdy není nic dobře, ani stávající stav, rekonstrukce nebo demolice. A když už je, v další větě se musí shodit něco jiného.

Každopádně mě potěšilo, že mezi prvními 16 místy jsou hned 4, kde se starám o vlastní geocache (pro mudly myšleno herní schránku/poklad), tedy bych je určitě doporučil i já (mj. Bílá Hora se super výhledem a koupání v Chrlicích).

Je škoda, že v knize i přes kontrolu (píše se o ní v závěru) zůstávají chybky, nebo minimálně nepřesnosti (a to faktické i jazykové). Nevrhal jsem se přímo do vod factcheckingu, ale do poznámek jsem si napsal toto:
- U nádraží je zmíněno ukončení kolejí do roku 1898, přitom už bylo od roku 1849 průjezdné, končily tam ale linky vlaků dvou soukromých společností (a byly proto rozděleny přístroje zabezpečovacích zařízení). Proto se taky budově říkalo dvojnádraží (byly to dvě provozem oddělené části).
- Budova Convalarie není na místě brány, ta byla až někde u pizzy/zmrzliny. O stejné věci píše i BAM Brno, ale žádná mně známá mapa to nepotvrzuje.
- Denisovy sady dělal především Petr Hrůša (mimo zmíněného ateliéru) a vodní schody jsou u Bašt/Nových Sadů, ne u Masarykovy.
- Že není lom na Hádech zatopený? No není to pravda úroveň zatopení lomu v Blansku a Hády nejsou díra v zemi, ale ukousnutý kopec, přesto, já tam jako malý strávil nesčetně koupacích dní ;)
- Pozemky pod stadiony za Lužánkama (i kolem nich) město Brno vlastní, nikdy se jich nezbavilo, soud je o silnice, parkoviště a chodníky na nich. Což je stejně "nepěkná šlamastika".
- Kostnice není v místě, kde sedávají lidé s pivem, ta je až na křižovatce s Rašínovou. Nemyslel autor spíš bývalý hřbitov? Ten byl kolem celého kostela.
- Obora Holedná není za vodojemem, je až za ulicí Žebětínská na sever.

*Výjimkou je odkaz na hezkou a pravidelně aktualizovanou mapu Timova díla, o které jsem neměl ponětí. Škoda, že Databáze knih neumožňuje přidávat odkazy, kdyžtak mrkněte na Goodreads.

3 15.05.2021

Tohle mě baví. Škoda, že trvalo tak dlouho, než se děj rozjel, ale podzemí já opravdu můžu. Od Měsíce nad Soho jde o výrazný posun v atmosféře k lepšímu, stejně jako o vítané omezení některých dříve otravných věcí. K tomu uvolněný tón, další objevování kouzelného světa skrytého lidským očím a humor... Zápletka je jasná, navazování dějových linek plynulé a závěr uspokojivě bizarní. Jasně, člověk odkojený Pratchettem je čtenářem vybíravým a kniha je stále příliš londýnsky specifická, abych si ji dokázal plně užít, přesto mě moc mrzí, že ve formě audioknihy jsou jen první tři díly (velký díl zásluh má i interpret Tomáš Kobr). Ve své nekomplikovanosti a pohodovém přístupu mě vody vyšetřování Petera Granta neodolatelně vábí minimálně magickou silou lady Ty.

7 12.05.2021

Příběh vyprávějící o homo sapiens (sapiens) doplněný množstvím zamyšlení a teorií, nikoli dějiny, i když si tak dle úvodních odstavců autor knihu představuje. Je to spíše povídání o tom, jak schopnost mluvit a následně spolupracovat ve větších skupinách (kognitivní revoluce) proměnila člověka ve tvora nekonečně chrlícího sociálně kulturní konstrukty od mýtů a náboženství přes peníze po impéria. Ano, objevují se i kapitoly zaměřené na zemědělskou revoluci (slovy autora jak nás obilniny zotročily), vědu nebo zámořské objevy (imperialismus), stejně se to ale vždy vrátí ke společnosti a jejímu vnímání...

Na jednu stranu si člověk říká, že by bylo skvělé poslouchat takto barvité vyprávění o pravěku a středověku i ve středoškolských hodinách dějepisu. Toto docela striktně chronologicky předložené vyprávění první poloviny knihy by bylo zajímavou kostrou pro vyučování, ze které by se mohl dobrý učitel odpíchnout. Navíc ji doplňují některé zajímavé detaily, např. o schopnosti člověka vyvraždit velké tvory několika kontinentů, a totálně tak proměnit druhová složení*, o různorodých národnostech římských císařů, nebo o tom, že doba kamenná byla vlastně dřevěná, jen dřevo se logicky nezachovalo... Aneb co vám učitelé ve škole neřekli...

Na druhou stranu si ale prostě nejde nevšimnout, že s postupujícími roky si autor vybírá příklady, které se mu hodí a dějinné události pro zdůraznění svých argumentů velmi zjednodušuje, např. třicetiletá válka a její ne/zaměření jen na náboženství. Sem tam si i protiřečí – různé používání individualismu, zmínky o ne/štěstí a moudrosti dávných lovců a sběračů... Postupně přibývá různé přeskakování a vracení se, opakování a velké množství příkladů hojně srovnávajících historii a současnost v mírně moralizujícím tónu. Člověk pak jen někdy kroutí hlavou nad argumentačními klamy**. Závěr o štěstí a nesmrtelnosti už je pak prakticky čirým názorovým textem autora, kde je snaha o vysvětlení "historie lidstva" úplně v pozadí. A to už opravdu o dějiny nejde...

* CITACE 1: Dnes se odhaduje, že Severní Amerika přišla během krátké doby o 34 ze 47 rodů velkých savců a Jižní Amerika jich ztratila 50 z původních 60. Zmizely šavlozubé kočky, které tu nerušeně lovily po 30 milionů let, a stejný osud potkal i gigantické pozemní lenochody, původní americké koně, velbloudy, velké hlodavce i mamuty. (...) Paleontologové a zooarcheologové, kteří hledají a studují zvířecí ostatky, už celá desetiletí prohledávají americké pláně i pohoří a hledají zkamenělé kosti pravěkých velbloudů, fosilizované exkrementy ohromných pozemních lenochodů a podobné poklady. Každý nález pečlivě zabalí a pošlou do laboratoře, kde pak vědci každou kůstku a každý koprolit (zkamenělý exkrement) pečlivě studují, zkoumají a docházejí ke stále stejnému závěru, a sice, že nejčerstvější výkaly a nejmladší kosti pocházejí z doby, kdy Ameriku zaplavili lidé, tedy z doby 12 000 až 9 000 př. n. l. Jen na karibských ostrovech, zejména na Kubě a Hispaniole, se našly výměšky pozemních lenochodů z období okolo 5000 př. n. l., tedy také z doby, kdy se přes Karibské moře přeplavili první lidé a tyto dva velké ostrovy osídlili.

**CITACE 2: Dnes je rodičovská autorita na ústupu, dospívající mládež rodiče neposlouchá a rodičům se kladou za vinu téměř všechny životní nezdary. Matka a otec mají ve freudovské soudní síni asi takovou šanci na osvobozující rozsudek, jako měl obžalovaný ve vykonstruovaném stalinistickém procesu.
CITACE 3: V pohodlném životě městské středostavovské třídy není nic, co by se alespoň trochu blížilo vzrušení a radosti lovců mamutů po úspěšném lovu. Každý nový vynález nás vzdaluje od ráje.

10 10.05.2021

Je polovina 19. století a stavitelé železnice plují do Ameriky postavit trať na Divoký západ. Je to pestrá směska národů, kde ale převažují evropané. Řeší své osobní problémy ("láska, sex a trápení"), nakupují zásoby, opravují průběžně svou loď, zastaví se v zemi jednoho ze stavitelů, jsou přepadeni piráty a narazí i na Bludného Holanďana... Tedy... Až na to, že jde o vesmírné fantasy – komorní space operu, jestli tohle spojení jde vůbec použít – v daleké budoucnosti. Místo stavby železnic se bude budovat hyperprostorový tunel, místo národů si představujte různé rasy galaxie a ony osobní problémy vynásobte mezihvězdným cestováním a počtem genderů, jaké jen mohou mít různé druhy sapientních bytostí v galaxii. Rozdíl při čtení ale poznáte prakticky jen v terminologii, to, že jsou hlavní hrdinové někde daleko ve vesmíru vlastně nehraje roli. Trochu mi to připomíná můj oblíbený space western seriál Firefly, jen bez nějakého uceleného děje a s velmi omezeným množstvím akce. Dokonce bych až řekl, že je "Dlouhá cesta..." seriálovým scénářem, kdy se v každém díle děje něco samostatného, celá série je ale propojena jen velmi volně. Knize se navíc nedostává mnoho humoru.*

Proč tedy tři hvězdy? Je to ve výsledku něco jako "feel good movie", kde se má většina postav ráda, dobře jim to klape nehledě na "tvarismus" a i větší problémy se řeší skoro samy... Je to napsané dobře, prostě čtete dál, jenže děj ani výrazné momenty (vtip, děj, nápady, jazyk...) až na výjimky nepřichází... Se tam se objeví hluboký civilizační moment plný zamyšlení, ale hlavní linka o "rozzuřené planetě" je zatraceně neuspokojivá, nedotažená a odbytá na několika stránkách. Jasně, pro autorku je asi hlavní život na Poutníkovi, ale příběh Toremi Ka měl takový potenciál – už jen ta jejich filozofie – že využít ho jen jako "vesmírné pozadí" mi přijde trestuhodné. A když to pak člověk srovná s prostorem věnovaným romantickým částem všeho druhu (doslova), které jsou jako z červené knihovny náctiletého nerda...

*Je blbý, když se u knihy, které se na přebalu skví "pravděpodobně ta nejzábavnější letošní space opera," poprvé pousmějete někde v její jedné třetině. A to jen ze škodolibosti...

6 10.05.2021

Jak jsem byl nadšený z Řek Londýna, pokračování už mě tolik nezaujalo. Nejsem fanoušek jazzu, který sám o sobě není moc fantasy tématem, proto si to zákonitě nemohu užít tak, jako předchozí škodolibou duchařinu. Druhá dějová linie zaměřená na „eticky znevýhodněnou osobu praktikující magii“* už je o něco lepší, bohužel je ale po většinu knihy docela v pozadí a pořádně se projeví až s blížícím se závěrem... Trochu mi chyběla dřívější hravost a nějaké velké překvapení, místo kterého jsme dostali "opakovaný vtip". Na druhou stranu je super, že Měsíc nad Soho na svého předchůdce navazuje plynule a postupně nám odhaluje další zákonitosti čarodějného světa Londýna... I s přispěním Tomáše Kobra, který je moc dobrým interpretem audioknihy...

Právě proto, že jsem si děj tolik neužíval, o trochu víc jsem si všímal i jistých věcí, které mě zlobily už v prvním díle. Jenže tady na ně zbylo víc čtenářovy pozornosti (nebo je autor dříve nepoužíval tolik?):
1) Proč je v knize zmíněno tolik obchodních značek? A opakovaně? Product placement?
2) Skoro každý popis ulice zmiňuje typ dvoj/domků – je libo viktoriánské, tudorovské nebo edwardovské?
3) Milostné eskapády jsou na úplně jiné úrovni a dostaly o řád větší prostor, než jen dřívější "komentování" a "sny".

*Používání termínu "černý mág" už by v současném tavícím kotlíku Londýna nebylo úplně ono.

3 09.05.2021

(SPOILER) Příjemně odpočinkové čtení, a to přitom není v knize nouze o mrtvoly, duchy či všelikeré další zlosti. Baví mě velmi nenucené a postupné seznamování se s londýnskou magií i nadpřirozenými postavami. A i když to tak nevypadá, autor na čtenáře hraje hned dvojitou habaďůru. Což je super, už jsem to totiž s přímočarostí celé knihy ani nečekal. Zároveň bych se ale vůbec nezlobil za hutnější britský humor (Pratchett či Adams jsou holt ve své branži nedostižní) a bohužel nejsem zase až takový znalec Londýna a zdejší kultury, abych odhalil a ocenil všechny místopisné zmínky i kulturní odkazy. Přesto jsem si to rozhodně užil...

Poznámka: Nakladatelské popisy zmiňující podobnost Řek Londýna s Harrym Potterem jsou podle mě docela mimo, oba literární světy pojí vlastně jen Británie s magií. Když už, tak bych odkazoval na alternativního Harryho Pottera a metody racionality (snaha odhalit, co za magií stojí), případně na tematický mix Jonathana Strange & Mr Norrella (britské čarodějnictví v době úpadku magie a nástup nového učně) s Americkými bohy (personifikovaná božstva).

A otázka (zároveň pozor na silný SPOILER) na konec:
Napřed mě při čtení zarazila věta mluvící o vykopání "artefaktu nevyčíslitelné ceny", což v kontextu děje nedávalo smysl. Začal jsem tedy věc zkoumat a podle anglického originálu zjistil, že jde o "landmark", tedy "pamětihodnost" (konkrétně kostel). Když už jsem ale nad tím vším začal přemýšlet, vyvolalo to ve mně další otázky... Hlavní postava X (Peter Grant) totiž v této souvislosti vyvolává ducha svého informátora Y (Nicholas Wallpenny), který je ale v realitě hlavní záporná postava Z (Henry Pyke/Punch). No jo, ale hlavní postava X ho vyvolává na místě, které našli pod jménem Y a vyvolává ho i jménem Y, ale vyvolán je Z. Pak se to celé semele, dojde k podzemnímu výbuchu a na místě najdou lebku (neurčenou) a odznak, který patřil Z (protože s ním pak funguje jako duchovní propojení). Kdo je tedy Y? Existoval vůbec? A pokud ne, jak by pak o něm věděl šéfmág od X (jeho konkrétní slova: "Wallpenny: čmuchal, lovec brouků a příležitostný zloděj. Bývalý farník od svatého Jiljí"), byl by v záznamech kostela a měl by vlastní hrob? Nebyli by vyvoláni duchové dva a pointa by tak byla odhalena s předstihem? Ví někdo odpověď? Napište mi do zpráv, díky :)

6 07.05.2021

Podivuhodná kniha. Jako by někdo vzal diplomovou práci o psychopatii a beletristické shrnutí zajímavých negativně vnímaných postav české historie, rozhodl o jejich sloučení do jednoho celku a přepracování do podoby populárně-naučné literatury. Celý text je navíc doplněn množstvím infantilních vtipů* a "velice nenápadných" odkazů na autory odmítané politiky**. A to vše bez nějakého viditelného konceptu a úvodu.

V první části tak lze zároveň narazit na slova, jako je "alkibiadicky", "oblenění", nebo "exkulpace", složité věty na několik řádků i hutné grafy z odborné literatury, ale také na "velice nenápadné pomrkávání" směrem k genderu, vegetariánství a lidským právům (včetně výše zmíněných žertů a politických bonmotů). Neříkám, že sem tam se neobjevily zajímavé příklady psychopatického chování, ale pokud je to celé jakési bez ladu a skladu, a to včetně používání jmen a výsledků výzkumů, které jsou představeny až v následujících kapitolách, jako čtenáře mě to mnoho nebaví. Odstavce, které jako by vypadly z diplomové práce, jsem tak začal postupně přeskakovat.

Na to navazuje také druhá část. Použité příklady z české historie by se daly použít pro ilustraci jakéhokoli patologického chování, nejen pro téma knihy docela striktně definované v první části, kdy je psychopatem ten, jehož "odchylka je objektivně dokazatelná a jejíž dominantní charakteristikou je absence prožitku strachu." Například psychopatie jisté "psychopatické pobělohorské cizácké šlechty" je líčena takto: "Každý poddaný mu (panu hraběti) jednou ročně musí vykrmit na své náklady husu, a pokud husa pojde, musí odvést peníze. A také pořád stavěl a stavěl, co nejvíc zadarmo, neb to poddaní museli chtě nechtě zrobotovat." Odpovídá toto výše definovanému psychopatickému chování? Nemluvě tedy o tom, že se bavíme o historii dávné, nikoli aktuální. Nejmladším příkladem je komunistický prokurátor Josef Urválek. Na modernější dějiny či současnost se nedostane, a to i přes název knihy - pokud tedy nejsou "časem" myšleny poslední dvě tisíciletí.

Naopak více než poctivě je dělaný poznámkový aparát (a hutné poznámky pod čarou) celé knihy, ani při zmínce o něm ale čtenář není ušetřen odkazů na českou politiku a opisování...

* "...obuje (měnavka) na panožky ponožky a kecky, sbalí si svých pět malinkých švestek a upaluje pryč." / "...můžeme řadit od A po F: od automobilu po fšechno." / "...z nudy se rodí nejblbější nápady. Snad ještě horší než dosud panující ďáblové, černokněžníci (...), nemluvě o loupežnících, vlkodlacích nebo redaktorech večerních zpráv." Neříkám, že infantilní žerty nemám v rodinném kruhu nebo u piva v hospodě rád, ale tohle je jen pár ukázek z prvních sedmi (sic!) stránek textu, který se na první pohled tváří populárně-naučně.

** "účelovka" / "pi-tomio" / "obětování Šloufa" / "odbornice na králičí bobky" / "vrchní predátoři na Hradě i ve Strakovce" Nemůžu se rozhodně řadit mezi podporovatele opakovaně zmiňovaných představitelů našeho státu, ale opravdu se něco takového v takto hojné míře hodí do naučného textu? Pokud by šlo o analýzu těchto politiků pohledem psychopatologie, proč ne, název knihy k tomu dokonce navádí, ale zmínky jen ve formě náhodných "bonmotů"?

4 03.05.2021

Kolik já se načetl Rychlých šípů... A jak moc na ně Pavel Čech navazuje a odkazuje. Je to ale jiné, dospělé. Je to rozloučení se s dětstvím. Autorovo vyrovnání se s tím, že "ty doby, kdy jsme ještě příběhy Rychlých šípů uměli číst" už jsou dávno pryč. Pro mě je tak nejsilnějším momentem knížky setkání s Vonty ve Stínadlech v Epilogu... Moment, o kterém všichni ví, že jednou přijít musí, ale i sám Foglar se mu vyhýbal. A taková je celá kniha. Nejobtížnější moment známé pětice... A i když je to vlastně smutný melancholický příběh, je moc hezké u něj vzpomínat a mít radost z poznaných dávných dobrodružství...

No a samozřejmě nesmím zapomenou na ilustrace. Je to nádherné propojení klasického pojetí Rychlých šípů, koláží Pavla Čecha a jeho lásky k úzkým uličkám, malým náměstíčkům, schodům a střechám starého města...

8 03.05.2021

Parádní blbůstka. Ani jsem nevěděl, že v Česku máme vlastního Adamse. Jasně, je to vulgárnější (kulhánkovsky-kotletovské) a někdy to z nadhledu bohužel sklouzává k jisté malosti, ale ve své větší části to pěkně blbne, vymýšlí, propojuje, doplňuje a hraje si s jazykem. Sem tam si říkám, že si to něco půjčuje i od Pratchetta*, ale možná už jsem jen těchto ztřeštěných bláznivin četl moc. A nikdy jich není dost :) Zvláště tady, kdy to navazuje na českou tradici absurdního humoru (už jen ten konec, nebo "origin" Péráka), míchání reality s vymyšleným a hezky doprovázené originálními poznámkami a ilustracemi :)

*Létající talíř s Tibeťany vs. s hydrofoby, Prokop Diviš vs. Zatracený Hlupec Johnson atd.

4 03.05.2021

Bylo by to opravdu stylové zakončení celé série - takový povedený bonus k úvodní trojici, který nejen že přidává jedno úplně nové téma, ale taky odkazuje na knihy o robotech stejného autora a tím propojuje svůj vyprávěcí vesmír. Nebýt tedy toho cliffhangeru na konci, který bohužel (a skoro až zbytečně) odkazuje na nejméně povedenou knihu celé série.

2 30.04.2021

Tři knihy v jednom. Začátek je sice přesuché hard sci-fi, kde člověk nad definicemi wolframu a izotopů plutonia přemýšlí, má-li vůbec pokračovat dál, s rostoucím počtem stránek ale zároveň přibývá i zábavnosti a autorovy imaginace. A pak najednou přijde konec první části a z laboratoří a myšlenek na prolomení různorodých problémů (vědeckých i osobních) dostáváme příděl popisů vztahů v trojpohlavním systému tvorů paralelního vesmíru - včetně autorem vytvořených alternativních fyzikálních pravidel, umožňujících hrátky s "prolínáním hmoty" - a tempo už nepoleví. A i když se třetí část vrací zpět do našeho vesmíru, dostává čtenář třetí odlišnou dějovou linku "měsíčňanů", která jako by vypadla ze série Expanze (knihy Leviatan se probouzí a další...). Vše je navíc propojené jedním důležitým tématem. A i když je kniha psaná pomalým "papírem šustícím" stylem Asimova se spoustou dlouhých dialogů, výsledný dojem stojí určitě za to.

7 30.04.2021

Oproti předchozím dílům vlastně jen myšlenkové, dokončující, plné dlouhých monologů, dialogů a dalších (delších) rozhovorů. Pokud se něco stane, tak velmi rychle a často jen v pozadí. Opravdu zajímavé je tak pouze zakončení první a druhé poloviny knihy. Dává to smysl pouze jako doplnění celé série Nadace, samostatně stojící by kniha byla velmi slabá.

2 30.04.2021

První povídka je trochu pomalejším rozjezdem, ale pak to sviští až do konce. Hrátky se třemi zákony robotiky ve všech směrech, vesmírný sci-fi rébus ve stylu "dedukce Sherlocka Holmese" a roboti všech druhů, určení i myšlení. Za mě nejpovedenější částí je ta věnovaná robotímu prorokovi nebo "úniku." I teď mnoho let od prvního čtení nezapomenu na logické hrátky s robotem v kapitole Malý ztracený robot a závěr o celoplanetárním rozhodování robotů. Velká klasika...

11 30.04.2021

První polovina knihy je silnější, víc mě bavily tamní zvraty a psychohistorické nápady. Ta druhá - mezkovská - už byla strašlivě upovídaná, a protože jsem před mnoha lety knihu četl, už jsem věděl onu hlavní pointu. Přesto mě Nadace a Říše bavila a vrhám se na další pokračování.

2 30.04.2021

Je do drahně let, co jsem Nadaci (hned dvakrát) četl a pokračoval dál celou sérií. A i teď mi to přijde jako opravdu zajímavý nápad, kde je sci-fi až v druhém plánu a celé téma je spíše hrou s proměnami sociologie, náboženství, politiky atd. Podobně, jako si Isaac Asimov hraje v knize Já, robot se zákony robotiky, tady v několika tématem spojených příbězích nechává před očima čtenáře vyvíjet společnost kdesi daleko v budoucnosti a na okraji galaxie.

6 30.04.2021

Méně detektivní atmosféry, kde si člověk hádání pachatele moc neužije, zato však zajímavý pohled na společnost složenou z jedinců, kteří se rozhodli pro život v dobrovolné izolaci a péči všelikerých robotů specializovaných na všemožné činnosti. Ano, pozemská (myšleno reálná) technika se od doby napsání knihy docela posunula, a tak je toto sci-fi svými popisy někdy docela mile legrační. Z pohledu originality je ale stále nejzajímavější hříčka s individualistickou společností – trochu jsme si to teď rok v přerušované izolaci zkoušeli taky, setkávání na dálku, většina kontaktů přes "projekci"... Teď ještě aby nám roboti podobně zjednodušovali život. A hezký to kontrast (neskrývaný a cílený) s fiktivní pozemskou společností zavřenou do ocelových jeskyní obřích městských komplexů prvního dílu Románů o robotech.

1 30.04.2021

(SPOILER) Jak moc rád bych byl, kdyby se mi kniha líbila stejně jako mnoha zdejším čtenářům a čtenářkám. Rozumím, jak vznikla i kdo je její autorkou. Ovšem pokud je volně na trhu mezi dalšími tituly, nemůžu ji subjektivně hodnotit pouze podle okolností vydání. Zvláště ve chvíli, kdy je její děj bohužel podivuhodně nedokončený, jazyk nezralý a člověk narazí na nemalé množství podivuhodností. Mezi jinými mě především zaráží, že se hlavní postavy stěhují na Mars ve vesmírné lodi s „klasickým pohonem“, uvnitř se pohybují s pomocí nepohodlných levitačních kabin a „minibusů“, přitom se ale v servisních a všeobecně nepřístupných částech skrývají jakési portály (červí díry) velmi vysoké technické úrovně. A člověka napadá spousta otázek, zda by tyto pokročilé technologie nevyřešily třeba ono stěhování tvořící ústřední část děje a s ním spojené množství komplikací…

Když jsem se do knihy poprvé začetl, už první stránky na mne působily mírně uměle – množstvím přídavných jmen a přirovnání, střídáním velmi spisovné a hovorové češtiny, korekturou, která neodhalila chybku hned v prvním odstavci... V tu chvíli jsem se podíval po okolnostech vzniku knihy a... ono přepsání povídky na knihu mi prostě přijde jako nekoncepční nafukování (a velmi by mě proto zajímal originál pro srovnání)… Postupně se to s přibývajícími stránkami zlepšuje, například 15. kapitola je parádní (byla by to skvělá povídka sama o sobě), ale stále člověk naráží na střídání velmi podrobného textu s kraťoučkým popisem, přeskakující děj zaměřující pozornost na stále nová témata a nakonec i na závěr, za jehož podobu by se nestyděl Steven Moffat s Markem Gatissem (v podobě jejich posledních děl, kde se natolik snaží šokovat, že už jim to divák prostě nežere). Mimochodem, proč se tam najednou objeví postava dříve nepředstavená? A proč se jedné říká nějak, a pak najednou jinak (a jedna má jen přezdívku, ale jméno se nedozvíme)? Připomíná mi to tak dost čtení poslední Paoliniho knihy Spát v moři hvězd. Není to špatné, ale něco tomu (příběhu i psanému textu) chybí. Nemůžu proto souhlasit se zdejšími komentáři o geniálním jazyku a textu, který nejde přestat číst.

A teď doplnění výše zmíněné červí díry o výběr dalších otázek, které mě během čtení napadaly (bylo jich víc, ale celek ať každý čtenář posoudí sám):
- Na jednu stranu není lidstvo schopné zlepšit podmínky na Zemi a/nebo vyřešit populační explozi, na tu druhou má tak vyspělou technologii, že dokáže odhalit nanotechnologií sklony k psychickým poruchám (sestaví psychologický profil) a "na počkání" člověka buněčně proměnit v "sukulent, který přežije na Marsu". Zároveň ale není schopno vyřešit výběr lidí do posádky, aniž by myslelo, třeba na náhradníky, nebo možnost výměny. Něco, na co myslí i dystopie typu Hunger Games.
- Na celém světě se už několik staletí mluví anglicky, jen v Rusku mají pořád přízvuk a Česko je pořád Česká republika. A jí se tam pribináček, dostupný i v době děje knihy na mezinárodní vesmírné lodi! Všechno jídlo je mimochodem z náhražek a všichni jsou povinně vegetariáni.
- Některé detaily se kniha snaží vysvětlit, například existenci zbraní na palubě, nebo množství vlasových přípravků v době krize. I tak se ale člověk zamýšlí na tím, že lidstvu dochází voda, policie ale rozhání protestující dav vodními děly. Nebo, že je zvláštní knihy stále ručně třídit pomocí kódu EAN a proces vrácení do knihovny je na horší než současné úrovni. RFID čip? Nějaké spárování? Ne! A to jsme v době, kdy má každý svou osobní umělou inteligenci (na takové úrovni, že by prošla Turingův test).

5 28.04.2021

Jsem opravdu rád, když knížka přesně odpovídá důvodu, kvůli kterému po ní člověk sáhl. Jakub Szántó je totiž jeden z lidí, kvůli kterým jsem šel pracovat do televize a je opravdu příjemné číst o "své" dřívější každodenní práci, ale v naprosto neporovnatelných podmínkách. Zvláště, když je vše napsáno čtivou formou zkušeného novináře a kde jsou spojovány zkušenosti zahraničního reportéra, skvělé znalosti místního prostředí nebo válečná (a revoluční) historie s osobními příběhy. Představení (nejen) Blízkého východu v krátkých podkapitolách* funguje velmi dobře. Stejně tak i větší otevřenost autora k zabarvenějšímu popisování stavu, než se hodí do reportáží (kdy je diváky hlídáno doslova každé slovo) a kde se dokáže ukázat a projevit i jeho osobnost.

A hlavně, celá kniha není zdaleka jen o televizní práci, historii nebo válečných strojích. Krouží totiž okolo samotného "lidství", kde je jedno, jakého jste vyznání, národnosti nebo barvy pleti, ale záleží na tom, jakým jste člověkem a jaké zlo nebo naopak dobro ve vás je. A právě na reportérech je to ukázat...

*I když struktura po většinu knížky opravdu pomáhá vstřebávat množství různých konfliktů propletených s každodenní prací zahraničního zpravodaje, ke konci už se některé podkapitoly začínají ve svých částech opakovat. Například se tak vracíme do iráckého Kurdistánu nebo jemenského Adenu. Vždy ale s něčím novým - tak, aby čtení stálo za to...

4 28.04.2021

Martin Řezníček je nezpochybnitelný profesionál. Jeho reportáže, stand-upy i živé vstupy ze Spojených států byly často tím nejlepším ze zahraničního zpravodajství České televize. Sám jsem si práci redaktora na nějaké ty roky vyzkoušel, a tak jsem na jeho produkci koukal s otevřenou pusou (podobně skvělý je Dan Stach). Jenže zpravodajská (natož obrazová televizní) tvorba je ve srovnání s tou knižní často rozdílnou hrou – ta první především předává aktuální informace, ta druhá jako hodnota přetrvává v knihovnách. A tady si Rozpojenými státy, už jen názvem, autor naložil obří úkol, který ale plní jen částečně. V kapitolách o Trumpovi, konfederačních památnících nebo rasových protestech se o různých liniích dělicích obyvatele USA dozvídáme skrze konkrétní příklady a případy. Velká část knihy je ale opravdu – dle prologu autora – zápisníkem zahraničního zpravodaje, který rodině a přátelům léta práce shrnoval a v rozvinuté formě má čtenáře donutit k dalšímu čtení. A taky výběrem toho nejlepšího, nejdůležitějšího a nejsilnějšího z jeho tvorby, kde čtenář dostává mozaiku známých obrazů, nikoli hluboké ponoření do tématu. Zároveň ani druhá jednotící linie, která se pro knihu nabízí, tedy pohled do zákulisí televizní tvorby, není všude a netvoří kostru, od které by se dalo odpíchnout. Když přitom tyto pohledy do zákulisí probublávají na povrch víc, dodávají četbě pro čtenáře šťávu - například u protestů, přírodních katastrof nebo náhodných setkání, které krásně reportáže doplňují. Takové momenty jsem měl na televizní práci taky moc rád...

Kniha je každopádně řemeslně dobře napsaná, obsahuje zajímavá témata, zpravodajské zkušenosti i trefné poznámky. Jenže bez jednotící linie nenacházím mnoho důvodů, které by člověka vedly k opakovanému listování. A že jsem ke knize poslouchal i její audioverzi rozdělenou na půlhodinové díly, přijde mi, že ideálním formátem by pro tento zápisník byly pravidelné podcasty. To bych poslouchal s chutí, vždy k aktuálnímu tématu...

A paradoxně ti, kteří by si tuto knihu opravdu měli přečíst – lidé nadávající na jednostrannost České televize nejen ve vztahu k Trumpovi – si ji s velkou pravděpodobností asi ani nepřečtou. A přitom by zjistili, jak poctivě zahraniční zpravodaj ke svým tématům přistupuje. A že se snaží popisovat obě strany jednoho národa (např. při definování voličské skupiny 45. prezidenta).

Poznámka k audioverzi: Horší předělovou znělku jsem tedy zatím neslyšel. Tohle podivuhodné falešné pinkání na klavír se Radioservisu opravdu nepovedlo.

3 28.04.2021