Precim komentáře u knih

Jeden den Ivana Děnisoviče je specifický postavou Šuchova. Když se podívám na jakoukoli fotku 11 let zesnulého Solženicyna, vidím na něm stejný klid a pohodářství, které na mě čiší i z postavy Ivana Děnisoviče. I když byl odsouzený nespravedlivě je smířený se svým údělem a nezaobírá se zbytečnými myšlenkami "co by kdyby" nebo nenávistí vůči jeho soudcům a trýznitelům. Žije teď s přáním přežít a být člověk. Vzhledem k beznadějné situaci v jaké se nacházel (v táboře byli odsouzenci třeba na 20 let, a to se jim ještě často zvyšovalo) obdivuji jeho nasazení a silného ducha.

Neméně jsem byl zaujat fungováním ruských pracovních táborů. Překvapil mě především systém "part", které jsou donucovacím prostředkem k maximální efektivitě. Každý člen je svým konáním zodpovědný za celou partu; pracuje-li hodně, dostane celá parta vyšší příděl. Na rozdíl od nacistických vyhlazovacích táborů, kde byl každý člověk jen číslo určené k likvidaci, vnímám gulag mnohem lidštější. Uvnitř part je společenství, přátelství a lidskost. To je možná pro sovětské dozorce nechtěný dopad tohoto systému. Samozřejmě netvrdím, že tam s nimi bylo zacházeno lidsky. Smrt byla na každém rohu v podobě mrazu, hladu, vyčerpání, kulky v hlavě nebo trestných opatření, tzv. korekcí. Ty znamenají pobyt v kamenném vězení na samotce v ̶z̶i̶m̶ě̶ sibiřském mrazu a s minimálním uspokojením základních lidských potřeb.

Každý jeden den znamenal vážné ohrožení fyzického i psychického zdraví a boj o vlastní lidskost. A "takových dní bylo v jeho trestu od zvonění do zvonění tři tisíce šest set třiapadesát. A že jsou přestupné roky — o tři dny víc…"

15 28.10.2019

Výjimečné dílo literatury kritizující zlo totalitářství příznačné zejména pro režimy 20. století. Do nejmenšího detailu je popsána absolutní moc nad člověkem, nevyjímaje ani jeho nejniternější myšlení. Totalita je úplná a dokáže vzít člověku i to poslední, co měl: i svobodu se režimu alespoň v myšlení vzpírat a hnusit si jej, přestože současně dělá všechno, co se po něm žádá. Ač je to značně omezená svoboda, stále to lze nazývat svobodou.

"Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost, kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost."

Princip fungování Oceánie a jejích sousedů je založen na subjektivismu. Skutečný svět je ten, který mám v mysli zažitý, který chápu jako pravdivý, a v tomto případě ten, který mi do hlavy "uložila" Strana. Realita každého člena Strany je do puntíku tatáž jako realita celku. Tento "solipsismus celku" je diktován vůdčími mozky. Člověk by řekl, že ony si jsou vědomi hrůznosti a nesmyslnosti svého jednání a tudíž nejsou součástí celku. Nicméně Orwell sám píše:

" Právě ve Vnitřní
straně je válečná hysterie a nenávist k nepříteli nejsilnější. Člen Strany v řídící funkci
často ví, že ta či ona část válečného zpravodajství je nepravdivá, a možná si někdy i
uvědomuje, že se celá válka jenom předstírá a boj se vůbec nevede nebo se vede za
úplně jiným cílem, než se prohlašuje: ale takové vědomí se lehce neutralizuje technikou
doublethinku."

Hlavní strůjci této totality věděli, že věci se mají jinak, než jsou ve skutečnosti, ale sami na to úmyslně nebrali ohled a vytlačili to ze své mysli. Proč?

"Moc není prostředek. Cílem moci je moc."
Myslím si, že toto vysvětlení je nejpravděpodobnějším zdůvodněním motivů Stalina, Hitlera, Mao Ce-tunga a dalších...

14 06.03.2020

V jednom ze stěžejních latinskoamerických děl jsem se dozvěděl příběh 6/7 generací rodiny, která byla podobná všem ostatním rodinám a zároveň jedinečná. Ani jeden z životů jejích příslušníků (snad vyjma Krásné Remedios) nebyl jen šťastný nebo smutný; vztahy byly nalézány, aby o pár stránek dál zase zchladly, život se skvěl v blahobytu nebo byl žit v chudobě, byl klid a mír nebo se válčilo; a lidé se rodily, abychom se dočetli o jejich smrti a mohli lépe zhodnotit smysl a váhu jejich pozemských dní. Nejen jejich životy, ale postavy sami si byly svými vlastnostmi a ve svém jednání podobny (potomci předkům), a když se Úrsula snažila svou výchovou zabránit dokola probíhající minulosti, nepodařilo se jí to. Jedinečnost každého žití je v jeho okolnostech, délkou trvání šťastných a smutných období, intenzitou blahobytu a chudoby.

Kromě alegorie na opakovanost a pomíjivost lidského života, jsem rozpoznal i podobnost mezi historií Maconda a Kolumbie, o které jsem se dočetl už před otevřením knížky a která byla úmyslně zakomponována do díla.

Ze začátku jsem byl překvapen zaujetím, s jakým jsem četl. I když jsem se do příběhu dvakrát zamotal, díky pevným rozdílům mezi jmény postav mi netrvalo dlouho nalézt zpátky dějovou nit. Příběh by mě jistě dlouho nebavil, nebýt magičnosti, jenž umožnila autorovi provádět nečekané zvraty jako například nanebevzetí Krásné Remedios.

Četbu jsem si užil, knihu doporučuji!

12 28.12.2019

Knížku jsem přečetl za jeden večer, protože mě vcucla. Něco takového jsem nečekal. Nejvíce mi utkvěla v paměti nespravedlnost, která byla hlavním motivem. A to neovlivnitelná; Řehoř se prostě jednou ráno proměnil v brouka a nikdo se ho na nic neptal. ¨
V této souvislosti mně vyvstane na mysli spojitost ze života, ve kterém se i mi ocitáme s "náhodnými" podmínkami okolo nás. Je na nás, abychom s tím, co jsme dostali (talent, vzdělání, rodina..), nakládali co možná nejlépe podle našeho svědomí.

Řehoř si v tom počíná opravdu bravurně. Vůbec nepropadá depresím, ale snaží se žít dál svůj život. Další průběh je čím dál smutnější, ale Řehoř se uvnitř nemění. Stále se jeho mysl upíná k rodině, i přestože se mu od ní dostává stále méně lásky nazpět. Myslím, že mohl být pyšný na to, jak prožil svůj život. I když byl na jeho konci jen nechtěnou přítěží.

12 21.05.2019

Čtení bylo pro mě obohacující svým historickým pozadím a pohlcujícím příběhem. Milan Kundera mistrně ztvárnil život vysokoškolského studenta Ludvíka, kterému se kvůli 5minutovému mladickému rozmaru převrátil osud vzhůru nohama. Nejvíce je otřesena jeho mentalita; z komunistického nadšence se po ztracených ideálech stane cynický existencialista, žijící ze zášti ke své minulosti. Proto nebylo nijak překvapující, když se vším co měl, chytl příležitosti pomstít se jednomu z jeho nespravedlivých obviňovatelů.

Kniha byla čtivá pro svou plynulost a dramatičnost. Mnoho dějových zvratů mě překvapilo. Nicméně nutno podotknout, že se mi nejprve ani nechtělo věřit, že celý román bude vlastně jen o následcích jednoho žertu (i když to naznačuje i název knihy), takže moje schopnost očekávat děj byla mizerná. Příběh je podáván vždy z pohledu některých důležitých postav a děj není vyprávěn chronologicky; a opravdu jsem nečekal, že může být čtení tak přehledné, i když se nezachovává časová posloupnost - vždycky jsem se dobře orientoval v tom, co se právě děje.

Nejvíce jsem zbystřil, když se Ludvík ve svých myšlenkách snažil vypořádat se se svým osudem. Nejprve se snažil všechny přesvědčit o své pravdě. Nato musel pokorně uznat, že mu nikdo nevěří nebo věřit nechce a tak svou pravdu schoval hluboko do svého nitra, kde však nezmizela, ale stále byla schovaná a trýznila ho. To dalo vzniku jeho zášti, zničilo přátelství s Jaroslavem a indisponovalo ho milovat Lucii.

"Žít ve světě, v němž není nikomu odpuštěno, kde jsou všichni nevykoupitelní, to je totéž
jako žít v pekle."

11 22.12.2019

Vzpomínky Wladyslawa Szpilmana jsou velice podrobně a živě popsány, protože je autor sepsal hned po válce. Důvěryhodnost je zvýšena taky tím, že v textu není žádný nenávistný protinacistický duch. Svou objektivitou je válečný román o to děsivější.

Jako všechny příběhy z války i tento samozřejmě udává jasné svědectví zvěrstev válek a vybízí nás, abychom si vážili toho co máme a bojovali za mír. Kniha je pro mě ještě specifičtější, protože můžeme vidět myšlenky někoho, kdo byl v očích určité skupiny lidí zvířetem určeným k likvidaci. Je mi to o to bližší, protože vidíme jak se postupně z pohodového života, v podstatě stejného jaký prožíváme my, stane peklo na zemi. Vedl normální život, chodil do práce a byl se svojí rodinou, až jednoho dne přijeli nacisti a všechno, co nám připadá samozřejmé, mu na několik let ukradli.

Člověk se nestačil divit, kolikrát unikl smrti jen díky štěstí. On sám píše, že mu život zachránila jen jakási intuice, například když i přes naléhání paní Lewické neodejde ze svého úkrytu a není tak vystaven chaosu Varšavského povstání. Přitom jsem si vzpomněl na komiksovou knihu od Arta Spiegelmana, také popisující přežívání Žida za 2. sv. války, a uvědomil jsem si, že tato vysoká míra štěstí je společná oběma příběhům.

11 03.05.2019

Jeden z nejlepších válečných románů, který je výjimečný zamilovanou linií protagonisty a Hemingwayovým podáním. Krátkými údernými větami dal ději pořádný spád a 400 stránek, popisujících pouhé tři pozemské dny, uteklo jako voda. Román popisuje činy a myšlenky Roberta Jordana - příslušníka interbrigády občanské války ve Španělsku. Ten v tak krátkém čase prožije (jak sám řekl) celý svůj život. Naváže krásná přátelství, zamiluje se, zažije zradu i omluvu, štěstí i smutek, a ještě navíc prožívá útrapy spojené s protifašistickým partyzánstvím.

Při tom všem je podivuhodné, jak si dokáže zachovat chladnou hlavu a používat své (mnohdy až přemrštěně dobré) schopnosti. Mohl z toho hororu, odejít, ale zůstává dokud nesplní svůj úkol. Zdá se, že jako člověk dosáhl postkonvenční úrovně morálky. A na jeho zářném příkladu můžeme vidět hlavní myšlenku knihy. To, že se cokoli a kdekoli děje proti právu a spravedlnosti, se týká každého z nás, protože jsme všichni lidské bytosti. Ale myslím, že je v tom i něco víc. Příkladem (idylicky) morálně vyspělého Roberta Jordana provokuje Hemingway k takovému každodennímu životu, ve kterém nám nejde jen o vlastní potěšení, moc či uznání, ale i o osobní důležité hodnoty, za které jsme schopni bojovat. Ať už je to vidina republiky, díky které byl americký učitel Španělštiny schopen obdivuhodných činů, nebo je to obecně boj proti nenávisti (rasismus, terorismus), láska k rodině a přátelům (ta může obvzlášť povzbudit) nebo jakákoli jiná od počátku lidství uznávaná ctnost.

(spoiler) Nepochybně nejlepší částí knihy je její velkolepé zakončení. A to zejména posledních pár stran, kdy Robert smířený se světem čeká na smrt, a i v takto zoufalé situaci v bolestech vydrží, aby nepromarnil ani jedinou příležitost bojovat. Taková je podle mě idea prožitého života.

11 05.04.2019

Příběh je vyprávěn z pohledu Paula Bäumera v čase 1. světové války. Ten tráví svá mladá léta jako německý voják na západní frontě. Jeho prožitky na frontě jsou naturalisticky podávány a nejsou vůbec záviděníhodné. Paul zažívá dlouhé dny v zákopech, které jsou příznačné všelijak znetvořenými kupami mrtvol, mizerným stravováním, krysami a v neposlední řadě smrtelnou úzkostí, pramenící z toho, že může kdykoli umřít. Není divu, že po takto přežívaném životě, se z nadšeného mladého člověka stane "starý" cynik neschopen normálního života.

Román je pro mě přiblížením historické reality, kterou si dnes už nikdo nedokáže ani představit. Velmi mě zděsilo, když jsem zjistil, že při narukování má Paul jen o 2 roky více než já dnes. Nejvíce mě dojala poslední kapitola, kdy Remarque popisuje Paulovy myšlenky a pocity, vyjadřující beznaděj a zbytečnost. Následuje známé zakončení se symbolickou větou: "Na západní frontě klid", která vyjadřuje klid, jehož došel Paul ve své smrti. Takový klid by ve svém životě už jen těžko nacházel.

11 27.10.2018

Jako malý jsem slyšel či četl malého prince nesčetněkrát a vzpomínám si, že jsem to pokaždé bral jen jako jednu z mnoha pohádek, které byly součástí mé dětské kultury. Příběh se mi líbil, ale některé pasáže mě nudily (např. ty s liškou). Naopak nejoblíbenější částí pro mě byly návštěvy osamělých lidí na planetkách.

Princova návštěva planetek je pořád moji nejoblíbenější částí knihy, nicméně dnes už v knížce vidím i spoustu věcí, které jsem jako malý, nevěda moc o vlastnostech a sobeckosti (ale i přátelství) lidí, nemohl pochopit. Např. dnes už chápu jak postavy na planetách reprezentují svými činy na opravdové reálné lidi mezi námi. Ani si nepamatuji, že bych nějak vnímal snahu malého prince o nalezení opravdového přítele. Nicméně to, jak to chápu dnes, se může v budoucnu změnit a povšimnu si třeba zase něčeho, co mi teď absolutně uniklo.
A právě proto považuji Malého prince za unikát. Je to nepochybně knížka, po které v budoucnu ještě sáhnu a to ne jednou.

10 15.12.2018

Krásný příběh o tom, jak se štěstí může na člověka usmát i tam, kde by ho nikdy neočekával. Eliška byla naprosto zděšena z vidiny své budoucnosti s Jozou, ale jeho skrývaná láskyplnost a nezkaženost, kterou postupně objevovala, ji udělaly šťastnou. Žel nic netrvá věčně a i tento románek se brzy uchýlil ke konci. Tragická událost na konci novely vyvrátila Elišce život z kořenů. Nicméně její srdce dále bilo pro Jozu. Zamilovala si svůj nový život v Želarech natolik, že tam nechala své srdce po celý jeho zbytek. Vidím z toho dvě obdobná poučení: Život může být šťastný i když to jde proti jeho představám. A to druhé: krásný život podle jeho představ se může kdykoli zhroutit. A právě ve chvílích, kdy se hroutí celý život, je nejdůležitější jaký k němu zaujmeme postoj. Hlavně se nevzdávat. :)

Zaujal mě mimo jiné i paradox osvobozující Rudé armády. Vysvobodili ze spárů utlačovatelů, aby pak sami utlačovali... Smutné... ale člověk, když vidí jakou má moc, tak jen těžko odolává svým touhám, obzvláště když je posmutnělý zlem války např. ztrátou svých přátel před očima.

Kniha byla zajímavá, určitě stojí za přečtení. Doporučuji :)

9 09.02.2020

Dobrodružství Arthura a jeho společníku jsem četl již podruhé. Díky své zapomnětlivosti mě však mnoho bizarních zvratů a narážek překvapilo jako poprvé. Pokud umíte brát věci alespoň trošku s humorem a sedne vám styl vysoce nepravděpodobného humoru (např. když se raketa s nukleární hlavicí promění ve vorvaně obrovského), bude vám knížka příjemným zasmáním na pár hodin.

Nicméně žádná knížka není ideální podle vašich představ. U mě se největší zklamání dostavilo po přečtení, když jsem si uvědomil, že za celou knihu nebylo využito potenciálu "kolosálně užitečné součásti výbavy hvězdného stopaře", pro nás pozemšťany známé jako ručník (tedy až na jeho pozitivní psychologický efekt, který získáme znalostí jeho pozice v našem zavazadle). Ale jelikož jsem nečetl další díly, ve kterých je tato chyba možná napravena, pominu tento nedostatek ve svém hodnocení.

9 29.12.2018

Ústředním tématem tohoto psychologického románu je boj s úzkostí a strachem. Hlavní protagonista se snaží vypořádat s tíživou skutečností, že může dojít do jeho poštovní schránky smrt v podobě předvolání. Jeho bídný psychický stav je příznačný také schizofrenií v podobě halucinogenního "stínu" Mona, se kterým vede tu a tam dialogy. Z jeho vnitřního soužení ho vytáhne až jakési prozření, kdy se tváří tvář velmi těžkému úkolu, jehož nesplnění by určitě znamenalo transport, rozhodne místo zoufání a beznaděj pro jakýsi pragmatismus a metodickou přípravu. Vší silou a myšlenkami se upíná jen k tomu, aby přežil.

Využívá své schizofrenie a co nejpřesněji se snaží představit si všechna úskalí, aby zmaximalizoval svou šanci na přežití. Jeho myšlení už nepluje ve vodách strachu a nejistoty, ale dochází klidu díky sugesce, že ho už nic nemůže rozhodit a se vším počítá; zdá se, že je smířený i s hrozbou smrti.

I přes tragický konec, který upozorňuje, že život má proti nám vždycky eso v rukávu, se mi přístup pana Mundstocka velmi líbil. Našel jsem ponaučení do každodenního praktického života: že totiž lamentovat a zoufat si nad problémy je zbytečné. Radostnější život, vnitřní klid a svoboda je, myslím, skryt v aktivním řešení problémů a pomoci ostatním lidem než v truchlení nad svými starostmi. Důležitá je vůle žít a snaha překonat svou bezmoc. Smrt a neštěstí sic může přijít kdykoli, ale oboje bude očekáváno s klidem a odevzdaností. Nutno podotknout, že naše úzkosti se s těmi pana Theodora a jiných Židů nedají srovnat.

8 22.02.2020

Petr s Lucií se do sebe zamilovali v Paříži za zvuku dopadajících pum. To dělá jejich zamilovanost výjimečnou a hodnou podrobného popisu. Láska, kterou k sobě chovali, byla zvláštní tím, že pramenila z války. Dostali se až do extrému; byli zahleděni jen do sebe, a když spolu zrovna nebyli, snili jeden o druhém a byli lhostejní k okolí. Chtěli zapomenout na válečné útrapy a toužili jen po lásce, kterou si přece zaslouží každý. Avšak realita se postavila proti nim, protože ona tu je, ať už to chceme nebo ne.

Nelze se jim divit. Málo lidí evropské civilizace už v dnešní době ví, co to znamená být ve válce. Obzvláště na citlivého a mladého člověka to musí mít nesmírný dopad; úzkost střídající se s úlevou, strach z nedostatku základních životních potřeb a hlavně zoufalý nedostatek lásky, kterou je každý mladý člověk oslněn a touží po ní. Byli si navzájem útěchou a dokonce si umožňovali těžké časy prožít, ne jen přežít. Na tom samotném nic špatného nevidím. Nicméně člověk by se s tím neměl uzavírat do sebe. Myslím, že by měl využít podporu, sílu a lásku, kterou dostává od druhého, pro pomoc ostatním lidem.

To jsem si z této knihy odnesl.

8 14.10.2019

Jako člověk, který nezná ani dobu 19. ani dobu 15. století, byla pro mě tato knížka dvojnásobným výletem do minulosti a mohl jsem tak porovnávat, jakým posunem si prošla Praha mezi těmito obdobími. Překvapilo mě např., že náš hlavní hrdina byl schopen tak dobře rozumět jeho předkům - tedy že se náš jazyk od té doby nevyvinul nijak zásadně odlišnou cestou. Dále mi přišlo zajímavé jedno povolání, po kterém toužil pan domácí a kterým se reálně mohl živit člověk 15. století - koštování vína. Knihu nečetl jen kvůli jejím historickým informacím (jejichž pravdivost mi byla ověřena při hodinách dějepisu), ale i kvůli směšnosti příběhu vyvolané už jen tím, že se zbabělý, tlustý a sobecký pan Brouček ocitne v době vyžadující odvahu, statečnost a boj za společný cíl.

8 21.04.2018

**SPOILER ALERT** I přestože to bylo při tvorbě Tolkienem zamýšleno jako pohádka, vyklubal se z toho magický příběh oblíbený u všech věkových kategorií. Při čtení knihy to nejde jinak, než se plně ponořit do autorova světa a prožívat vše, jako byste byly jeho součástí. Ale POZOR, nebudete prožívat jen šťastné a veselé chvilky, ale i napínavé, akční, a dokonce i smutné. Při Thorinově mám doteď silně emoční zážitek, a pokud máte to štěstí, že jste četli knihu v originále, očekávejte dvojnásobné účinky. Bezkonkurenčně nejoblíbenější postavou v knize je pro mě Bilbo Pytlík. Pozorovat změnu jeho chování v průběhu knihy je zajímavé a já si myslím, že i poučné. Nejoblíbenější části knihy už dlouho zaujímají v mém žebříčku Hádanky ve tmě a hobitův rozhovor se Šmakem. Jsem zastánce toho názoru, že Hobit (a s ním i celá Středozemě) má svým způsobem nadčasové kouzlo a z fantasy scény se mezi moderní tvorbou jen tak neztratí.

Jako zastánce těch, kteří mají radši knížku než filmy, nemůžu jinak než dát 5 hvězd. Miluji Tolkienův způsob vyprávění a to jak dokáže svým popisováním a líčením kouzelně zapůsobit na fantazii. Nejvíc ale obdivuji, jak stihl za svůj život vytvořit tak složitý a obrovský svět jako Středozemě a Valinor a vymyslet k tomu několik tisíc let dlouhou historii. Po Společenstvu prstenu vždy rád sáhnu pokud se chci na chvíli zatoulat do Tolkienova světa.

8 06.09.2017

Krysaře chápu jako příklad toho, co můžou s racionálně uvažujícím člověkem udělat touhy a city. U krysaře touhy vyhrají, když smířený s lakomstvím radních odchází z Hameln, aby se tam zase hnán láskou k Agnes vrátil. Co potom udělá, to už je naprosté šílenství. Myslím, že nespravedlnost, která na něm byla učiněna, neměla na jeho poslední skutek pražádný vliv.

Ke knize jsem četl krásnou interpretaci od Milana Blahynky, který přirovnává krysaře k básníkovi na okraji společnosti s mocí ovlivňovat lidi svou píšťalou - poezií.
Domnívám se, že básník pak může stejně jako krysař svou poezií pomoci (očistit město) nebo naopak uvrhnout lidi špatným směrem. Podtrhuje se důležitost a závažnost skutků významných lidí, kteří mají kompetenci ovlivňovat druhé. Zároveň můžeme vidět katastrofální následky, které má slepý pochod oveček, jenž je často hnaný sliby klamně uspokojujícími lidské touhy.

7 04.05.2019

Kniha je určena k zamyšlení o tom, co je vlastně v našich životech to nejdůležitější. Působí na nás tak, že si uvědomíme všechny malichernosti, kterými se zaobíráme (majetek, uznání, dokázání něčeho, aj.) na úkor důležitých věcí, jako je víra, láska k bližním atd. Ukáže nám, jak lehce upadnou lidské bytosti v neřesti, a jak těžké je dělat ty malé krůčky vpřed nezbytné pro dosažení lepšího já. Mnohokrát na mě dopadlo zděšení ze sebe sama, neboť při čtení této série dopisů se snadno vyvolá ve čtenáři sebereflexe.

Např. Zmarchrob Tasemníkovi: Pravý smysl pokory musíš před pacientem zatajit. Ať na ní nehledí jako na nesobeckost, ale jako na určitý druh mínění (hlavně špatného mínění) o vlastním talentu a charakteru.

Díky konceptu této knihy je autor původcem mnoha zajímavých citátů a myšlenek. Mezi mé oblíbené patří např.:

"Často závisí úspěch nebo neúspěch na tom, zda se v tu chvíli cítíme dobře nebo špatně."

7 27.12.2018

(SPOILER) Stařec Santiago se rozhodne vyjet na moře brzy ráno, aby získal velký úlovek, který zoufale potřebuje. Ten se dostaví v podobě největší ryby, jakou kdy chytil na udici. Ale věci nejdou přímo podle jeho představ. Brzy se ukáže, že ryba spíše chytila jeho; nejenže stařec nedokáže rybu vylovit, ale dokonce ho ryba táhne i s člunem neznámo kam. Následuje ukrutný boj svou intenzitou srovnatelný s velkolepými bitvami lidských věků. Naštěstí přes těžká zranění a absolutní vypětí sil vyjde stařec z boje jako vítěz...., tedy pokud jeho vítězství přirovnáme k vítězství řeckého generála Pyrrha. Starcovo úsilí byla totiž marnost. Cestou domů bude jeho ulovený mečoun ožrán žraloky a
stařec si přiveze zpět jen kosti bez masa.

Pokaždé mě zaujalo, když se v novele Santiago choval k rybě jako k jiné lidské bytosti. Zároveň je však jeho nepřítelem. Příklad:

"Rybo," promluvil k ní," z té duše tě miluju a vážím si tě. Ale
zabiju tě, než skončí dnešní den."

Ve svém boji se nesoustředil na rybu jako na kořist určenou pro něj, ale jako na silného nepřítele, který bojuje o svůj život stejně jako on. Ohromující je i starcova vytrvalost. Tam, kde by každý dávno padl, on, přes bolest a nejistotu ve vítězství, pořád drží. Myslím, že se tím chce říci, že úspěchem v životě není vyhrát a získat uznání ostatní, ale bojovat za svou pravdu vytvořenou zkušeností a svědomím. A to i tehdy, kdy se to ostatním může zdát nesmyslné...

7 09.11.2018

Raskolnikov, student na kterého v plné síle působí bída a chudoba je znechucený světem a zdá se, že mu na ničem nezáleží. Spáchá proto vraždu, kterou si ospravedlňuje zbytečností oné osoby. Se zklamáním začne zjišťovat, že on není ten "vyvolený", který má právo zabíjet, neboť po spáchání vraždy se nezmůže na nic jiného, než na podlehnutí zžírajícím výčitkám svědomí. Naštěstí pro něho se k němu svět nechová stejně jako on ke světu a má kolem sebe přátele a rodinu, kterým na něm záleží. To je podle mě pro něj záchrana před jistou sebevraždou a nakonec dokonce cesta k nalezení nové chuti do života.

Ještě nikdy jsem se při čtení knihy nedokázal tak hluboce vžít do nějaké postavy a soucítit s ní. Sofistikované dialogy, úzkosti, zoufalství, náhlé výbuchy hněvu, únava, dokonce i ta horečka, kterou má Raskolnikov v příběhu tak často, to vše jako kdybych zakoušel já sám. Tak propracovanou a dobře popsanou psychologii jsem vůbec neočekával. Mojí nejoblíbenější částí byly dialogy Raskolnikova např. s Porfirijem Petrovičem nebo Petrem Lužinem. Právě při nich totiž dochází k té nejintenzivnější konfrontaci myšlenek a člověk hltá každé slovo.

7 17.03.2018