Pavlina50 komentáře u knih

„Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější...“
Již klasický, neuvěřitelně pravdivý citát, který se už dávno přenesl do lidského společenství. Stejná klasika je celá tato kniha, Orwell byl prostě vizionář, který se snažil lidstvo varovat před důsledky nejen totalitního zřízení světa, a to zejména v této knize geniálním způsobem – převedením lidských myšlenek, vlastností a činů do říše zvířat. Je to opravdu nadčasová kniha, která vždycky měla, má a bude mít, co říct.

28 17.01.2021

Poprvé v životě se mi stalo, že jsem dočetla poslední stránku, knihu zaklapla a rozbrečela jsem se. Víc asi nemusím dodávat. Jedna z nejkrutějších a současně nejkrásnějších knih, které jsem četla.

28 10.01.2021

„Pravověrnost je nevědomí“

….kdybych mohla dát 10 hvězd, dala bych je právě této knize. Je to prostě moje TOP kniha, ke které se neustále vracím.
Díky ní jsem si znovu uvědomila opravdovou hodnotu svobody, kterou jsem se postupem času naučila brát už jako samozřejmost.
Děj se odehrává ve fiktivním světě, v roce 1984, kde je vyžadována naprostá a bezvýhradná poslušnost pod neustálým strachem a hrozbou mučení a ponižování. Orwell tu varuje před totalitou, která se tu dostává až na úplnou hranu absurdity. Diktatura „Velkého bratra“ zde ovládá lidi takovým způsobem, že vlastně úplně přestávají jakkoliv myslet, kde prostě bezvýhradně věří tomu, co je jim předkládáno, byť jsou to sebevětší nesmysly a nelogičnosti (2 + 2 = 5), kde i minulost je lehce změnitelná a kde jsou lidé kriminalizováni ne za to, co učiní, ale za to, co si myslí.
Bohužel konec románu nedává žádnou naději, ukazuje jen na naprostou bezmoc člověka proti takovému systému.
Rozhodně to není snadné čtení, je to velice silný román, který má pořád co říct a který je snad, možná právě i s ohledem na některé znaky dnešní doby, víc a víc aktuálnější.

"Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou."

27 07.01.2021

Co ještě napsat ke knize, která tady má už skoro pět tisíc hodnocení a přes tisíc komentářů?
Je to prostě bestseller, který se málokomu, kdo rád čte, vyhne.
Kniha mě okamžitě vtáhla do děje, už od začátku mě pohltila a tak jsem četla a četla a nemohla od ní odejít, protože jsem nechtěla přetrhnout tu nit a přerušit ji realitou kolem sebe.
Děj je zasazen do kraje moravských Kopanic, mezi jeho tajemné, ale přitom reálné a respektované obyvatelky, obdařené znalostmi a i určitými magickými schopnostmi, pomocí kterých pomáhají lidem. Samotný děj a osudy hlavních postav jsou sice téměř úplně smyšlené, ani postavy nejsou (až na výjimky) reálné - nebo reálné jsou spíš jen jména některých postav. Knihu ale vnímám jen jako skvěle napsanou románovou fikci. Dokážu si představit, že spoustu lidí, ať už jsou to potomci nebo rodina „bohyní“, nebo těch, kteří je v reálu znaly, tato kniha musela velice popudit kvůli její nepravdivosti, ale o tom tady nechci spekulovat. Nebudu posuzovat knihu ani z pohledu etiky a už vůbec nechci kvůli tomu ani soudit nebo moralizovat samotnou autorku.
Je to skvěle literárně zpracovaná kniha, poutavě psaná, plná tragických osudů a silných příběhů. Vůbec mi nevadily ani pro někoho možná nezáživné citace z archivních dokumentů. Pro mě právě dokonale dokreslovaly atmosféru té doby.
Žiju nedaleko tohoto kraje, takže jsem samozřejmě toto prostředí navštívila i osobně. Domek poslední „bohyně“ jsem ale záměrně nenavštívila. Dnes už je to bohužel jen o komerční propagaci, která využívá obrovské popularity a zvědavosti, kterou kniha vyvolala. Se skutečnými hodnotami „bohyní“ to už nemá moc společného. To lze jasně vytušit i z reakcí původních obyvatel, kteří dobře ví, že moudrost, umění a tajemství okolo těchto žen by měly zůstat raději skryty. Už jenom z úcty k nim a k jejich schopnostem.

22 15.01.2021

Vzhledem k tomu, že jsem na vesnici strávila celé svoje dětství i dospívání, a i v těchto letech se tam často objevuju, myslím, že mám toto prostředí docela slušně „nažito“.
Netuším, zda stejně „nažito“ má i Petra Dvořáková, nicméně ať už čerpá z vlastních zážitků a zkušeností či jen reprodukuje naposlouchané a sesbírané historky a útržky vesnického života, vystihla „dědinu“ opravdu dokonale.
Kniha podává velice realistický pohled na běžné životní situace, specifické právě pro typickou vesnici. Myšlení postav a dialogy mezi nimi jsou podány naprosto přesvědčivě, až jsem chvílemi měla pocit, že si autorka jako vzor vzala konkrétní osoby, které osobně znám i já. Před autorkou díky té neskutečné autenticitě opravdu smekám. Fajn byla i ich-forma vyprávěná pokaždé někým jiným, takže kniha nebyla jen pouhým převyprávěním někdy vtipných, někdy smutnějších historek nebo situací, ale všechny tyto životní peripetie postav knihy se právě díky jejich vnitřním myšlenkovým pochodům daly daleko hlouběji vnímat a chápat (nebo spíš nechápat). Právě použitá ich-forma je v knize bonusem, kdy pomáhá daleko barvitěji vykreslovat, jak jednotlivé postavy vysvětlují svoje chování a sami před sebou si zdůvodňují a omlouvají všechno, co dělají a způsobují.

Schéma knihy odpovídá spíš samostatným povídkám, než ucelenému příběhu - hlavními postavami jsou vždy obyvatelé nějakého konkrétního domu v dědině a jejich rodiny. Díky tomu jsou ale současně všechny tyto jednotlivé, samostatné a uzavřené příběhy navzájem přesto úzce propojeny.

Přesto jsem plný počet hvězdiček nedokázala dát. Na knize mi totiž docela vadil jen naprosto jednostranný pohled autorky, kdy všichni vypravěči bez ohledu na věk působí hodně negativně a vlastně i docela primitivně…a toto je zase od reality hodně vzdáleno. Vůbec není třeba zdůrazňovat, že i na vesnicích žijí úplně „normální“ lidé, kteří mají i dobré vlastnosti, charaktery, inteligenci a myšlení a chování vůbec se nelišící od lidí z měst. Vůbec bych se proto nedivila, pokud by kniha některé obyvatele „dědin“ dokázala i trochu popudit.

Chyběla mi tam právě tato rovnováha - autorka vytáhla ven bohužel jen všemožné negace a špatné vlastnosti postav, dokonce i to, co se zpočátku jeví jako přirozená snaha někomu pomáhat, vyzní v konečném důsledku naprosto opačně a víceméně jen zištně.

Pokud někdo od této knihy očekává humorné vyprávění z vesnického života, asi bude zklamán. Je to totiž čtení spíš dost smutné.

Je sice opravdu výstižné a hodně ze života v pravém smyslu, ale bohužel jen z jeho jedné strany.

20 15.06.2022

Je to čtivý příběh o životním tajemství jedné rodiny, a nejen o ženské síle, ale i o určitém selhání, také o obrovské lásce k dětem, u které je někdy i lež omluvitelná. Kniha dokazuje, že téměř v každé rodině existují nějací kostlivci ve skříni, kteří z ní přece jenom většinou někdy vylezou ven, a je nutné se s nimi vypořádat. Kniha je psaná jednoduchým jazykem bez zbytečných a zdlouhavých „příkras“, věcná, srozumitelná, uvěřitelná. Za mě palec nahoru.

20 27.05.2021

Perfektní počtení – napínavé, čtivé, občas překvapující, trochu tajemné, působivě vylíčená atmosféra prostředí, fungující dvojka vyšetřovatelů….všechno, co od detektivky chci. Bonusem je i vydařené psychologické vykreslení charakterů jednotlivých postav, což tuto dějově klasickou českou detektivku pozvedává vysoko nad úroveň běžných sešitových kriminálek.
Prozatím jsem sice četla pouze dvě knihy od této autorky, ale na obou se mi líbilo, že byly takové „ryze“ české. Nepozorovala jsem žádnou snahu o napodobování stylu „trendových“ zahraničních krvavých thrillerů, zachovávaly si takový poklidný a tuzemsky uvěřitelný ráz, a hltala jsem ji úplně stejně jako ty zahraniční taháky.
Velká spokojenost.

19 09.05.2022

I přesto, že mám pocit, že knih s podobným námětem se v poslední době vyrojilo až až, četby Zuzanina dechu určitě opět nelituju. Téma holocaustu je sice už natolik „provařené“, že se může zdát, že už nemůže přinést nic nového, mě osobně něco jiného a zajímavého opět přineslo. Možná to bylo díky trochu odlišné formě zpracování, které autorka pojala velice minimalisticky a osobitě. V poslední době této formě psaní docela přicházím na chuť (podobně překvapivě v dobrém slova smyslu na mě působila třeba kniha od Michala Vaněčka Mlýn). Kniha působí dost stroze, neobsahuje žádné přímé řeči, věty jsou krátké bez zbytečných a zdlouhavých popisů, a přesto je zde vyjádřeno naprosto vše. Emoce i přes tu určitou strohost vůbec nechybí.
Tento příběh o milostném trojúhelníku na pozadí druhé světové války je vymyšlen velice hezky, neměla jsem problém se do jednotlivých postav a jejich prožitků vžít, vcelku žádná z hlavních postav mě nenechala chladnou, každou jsem si musela buď zamilovat, nebo nenávidět. Závěr je slušně vygradovaný a naprosto skvěle, i když drsně a překvapivě vypointovaný. Možná můžu říct, že Zuzanin dech mi na konci úplně vzal dech.

19 13.10.2021

U této knihy nepochybně platí staré pořekadlo, že méně je někdy více. Je to velmi slabá kniha, ovšem jen co do počtu stránek. To, co se autorce podařilo vyjádřit tímto hodně úsporným způsobem, je totiž naopak extrémně silné.
Je to příběh o jednom moc smutném dětství, o nepochopeném dítěti, o osamělosti, bolesti a marné touze po obyčejné mateřské lásce. Příběh rodiny, kde je nepochopitelně protěžováno jedno dítě, a to druhé žije pouze v jeho stínu.
Dospívající Bára se urputně snaží dokázat, že i ona si zaslouží získat přízeň rodičů, jakou vidí u své sestry, většina jejího snažení však končí naprostým nezdarem a Bára tak podléhá čím dál více vlastní nejistotě a nevíry sama v sebe a ve své schopnosti.
Naprosto tragické je i to, že obrovská touha po větším uznání od rodičů vede k tomu, že nakonec i evidentní náznaky zneužívání považuje paradoxně za projev přízně a otcovské lásky.
Na knize bylo zajímavé porovnávat vnímání stejných situací střídavě z pohledu matky a současně z pohledu dcery. Srovnávat jejich myšlenkové pochody a chápání motivů, příčin a taky důsledků, které z těchto situací následně vyplynuly.
Postavy jsou zde opět jednoznačně rozděleny – jedni jsou bezvýhradně hodní a ti druzí bez výjimky zlí – prostě opět jen černobílý svět, k čemuž mám zase drobné výhrady. Svět až tak černobílý prostě nikdy není. Možná bych proto přece jenom uvítala aspoň náznaky vysvětlení příčin chování obou rodičů, co z minulosti si vlastně v sobě nesou a z jakého důvodu dělají takové rozdíly mezi oběma dcerami. Chtěla bych aspoň trochu pochopit jejich chování, a to, jak si ho oni sami před sebou obhajují.
Jinak ale celý příběh působí naprosto věrohodně a autenticky, autorce se na pár stránkách velice dobře podařilo vykreslit depresivní a dusnou atmosféru v naoko úplně běžné rodině.
Závěr mě slušně zaskočil (teda…pokud jsem ho opravdu správně pochopila). I když jsem se v průběhu knihy neustále plácala v negativních emocích, konec mi přesto způsobil nečekaný šok.

Bylo to opravdu kruté čtení.

Po přečtení kniha nutí sáhnout si i do vlastního svědomí…opravdu jsem někdy v některých situacích nereagovala třeba aspoň trochu podobně jako matka v tomto příběhu? A bylo to opravdu nutné?
Ta cena za několik neuvážených slov, i když třeba pramení jen z únavy v důsledku kolotoče běžných starostí a povinností, může být někdy až příliš vysoká…

19 10.08.2021

„Zlo se rodí plíživě a nenápadně. Zprvu bývá obtížně postřehnutelné. A jak rychle dokáže rozbujet, když se lidé sveřepě drží „jedné jediné pravdy“ a odmítají byť jen vyslechnout mínění strany druhé. Obávám se, že takový postoj zastávají někteří lidé dodnes. Bohužel…“ (K. Lednická - z doslovu ke knize)

Tak toto bylo prostě skvostné!
Zatímco k prvnímu dílu jsem měla docela vlažný přístup, tady neváhám napsat jen samé superlativy. Toho, co jsem postrádala u prvního dílu, jsem tady dostala vrchovatou měrou – zejména emoce a pocit porozumění k jednání většiny postav. Možná tomu pomohla ta generační výměna, postavy mi byly daleko bližší, nečišila z nich ta absolutní pasivita, kterou jsem vnímala celý první díl. Naopak – do postav jsem se tak vžila, až jsem měla pocit, že žiju mezi nimi, což dokazuje například i fakt, že s blížícím se rokem 1939 jsem začala mít obrovský vnitřní podvědomý strach.
Kniha opět přibližuje dobové události kolem pro mě absolutně neznámého česko-polského konfliktu, dějově se posunula do ponuré a tragické doby 2. světové války.
Pochopitelně mě hodně zasáhl zejména osud Fančiny rodiny, i když nejvíce jsem ale asi fandila Žence, se kterou se život taky nějak moc nemazlil a uštědřoval jí jednu ránu za druhou. Pevně věřím, že náznaky v závěru knihy jí ale do budoucna dávají ještě nějakou novou naději. Ono vlastně žádná z postav v knize nemá vůbec jednoduchý život, což je ale samozřejmě dáno obecně těžkou a složitou dobou. V knize je nádherně zobrazeno, jak se se svým osudem pere každý po svém, rozdílným způsobem a naprosto jinak.

Autorka taky skvělým způsobem popsala, jak válka dokázala rozdělit rodiny, jak fatální pro život bylo jediné rozhodnutí ohledně volby národnosti a jak toto rozhodnutí dokázalo poštvat proti sobě celé rodiny i ostatní blízké lidi.
Tato kniha by měla být mementem, ale mám pocit, že lidstvo opakuje bohužel stále stejné chyby a my se můžeme jen modlit, aby nějaká na první pohled jen nenápadná situace nezašla zase až nebezpečně daleko. I v kontextu dnešní doby mi tento problém připadá velmi naléhavý.

Tento druhý díl jsem četla s delším odstupem po prvním dílu, tak jsem měla obavy, zda se na jednotlivé postavy upamatuju a budu se v nich aspoň trochu orientovat. Obavy byly ale brzy rozptýleny, protože autorka průběžně formou drobných vsuvek a vzpomínek zakomponovala do děje i ty jejich základní dějové linky z prvního dílu, což mi hodně právě v orientaci pomáhalo.
Teď se hodně těším na třetí díl, jestli hrdiny knih čeká aspoň trochu více naděje na jednodušší život, ale bohužel jsou před nimi ještě neradostná 50-tá léta. Možná právem se proto domnívám, že Barka, Ludwik, Ženka, Fanka, Anuška a spousta dalších se i nadále budou těžce rvát o své životní štěstí a ran osudu dostanou ještě až až.

Druhý díl byl pro mě opravdový čtenářský zážitek. Knihu jsem několik dnů nemohla vytěsnit z hlavy, ještě teď ve mě rezonuje a doznívá…
Nádherné, tleskám.


Citace z knihy:

„Žádná politika nestojí za to, aby se obyčejní lidé hádali. Stejně většinou akorát slepě opakují to, co jim někdo nabulíkoval, a přitom pravda kolikrát leží úplně někde jinde.“

„Nesmí v sobě utlouct naději. Nesmí se nechat pomořit strachem. Každý večer před usnutím neslyšně pronáší krátkou modlitbu. Neprosí Boha, aby jí dal větší pokoru. Právě naopak. Žádá o dostatek vzdoru a hrdosti. To jsou mnohem lepší společníci pro její vysosanou duši: ti sílu naopak přidají. Vůbec nevadí, že stojí na vachrlatých základech.“

18 16.08.2021

„Kdo vás umí rozesmát, ten vám vydrží celý život.“
Tohle byla jedna z nejzvláštnější knih, kterou jsem četla. Na jedné straně bláznivý příběh, bláznivě podaný, s bláznivými postavami (a jedním „králíkem“), ale z té druhé příběh vlastně strašně chytrý a emotivní, který chtě-nechtě nutí k přemýšlení.
Moje dosavadní „nepolíbenost“ Backmanem zaručila, že jsem vůbec nevěděla, co od této knihy můžu očekávat.
A dostala jsem nečekané. Na začátku to působilo jako klasická komedie plná specifického humoru, bizarností, absurdit a výborných slovních hříček, naprosto jsem nechápala, co se z toho vyklube, ale postupně mi docházelo, že ona to zas až taková komedie není, že je to vlastně skvěle vymyšleno a celý, na první pohled naprosto bláznivý příběh, má vlastně velkou hloubku. Hlavně závěr knihy byl dost silný a emotivní - úplně kontrastoval s charakterem celého průběhu knihy.
Umím si představit, že by toto bylo zdramatizováno pro jeviště. Myslím, že by z toho mohla být ideální situační a konverzační divadelní hra.
Je to kniha, kde nevylučuju, že se k ní možná ještě někdy vrátím. Věřím, že příště tam určitě najdu další zajímavé maličkosti, které jsem třeba napoprvé přehlédla.
Tato kniha mě tak překvapila, že určitě vyzkouším i nějaké další od tohoto autora.
Citace z knihy: „Život tě může zavést kamkoliv, ale ze všeho nejspíš do prdele…“

17 01.04.2022

Velmi nepříjemné a smutné čtení - ovšem jen co se týče obsahu. Jinak naprosto nádherná kniha plná bolesti, emocí, nespravedlnosti a krutosti, kterou jako Evropanka vychovaná v naprosto jiném světě (i přesto že byl také vlastně taky totalitní), nedokážu a hlavně nechci pochopit a už vůbec ne, ani díky jakékoliv náboženské toleranci omlouvat. Příběh Marjam a Laily je opravdu děsivý, nejděsivější na tom je právě to, že jejich osud a způsob života není dokonce ani v současné době nijak výjimečný a v zemích podléhajících této zrůdné ideologii a náboženství naprosto standardní a běžný. Příběh je psaný velmi poutavě a čtivě, není tady moc hluchých míst, kromě prioritního příběhu dvou mladých žen, jejichž čisté přátelství a osudový vztah vznikly navzdory druhořadnému a naprosto podřízenému postavení žen, dále popisuje a seznamuje nás také s důležitými mezníky historie novodobých dějin Afghánistánu vyvolané politickými změnami (převrat v roce 1973, kdy vládu „krále“ převzala komunistická strana, desetiletá okupace sovětskými vojsky, občanská válka, nástup moci a vlády Talibanu i její, i když dodnes hodně „diskutabilní“ konec).
Je to varování… je to kniha, která má co říct…a říká to krásným, i když drsným způsobem. Přes všechno, co se kolem v současné době děje, pořád děkuji za to, v jaké zemi jsem se narodila.

17 29.03.2021

Velmi nepříjemné, pro mě až velice znechucující čtení.
O aktivitách AB toho už bylo napsáno prostřednictvím médií docela dost, ale tato kniha z nich dělá ucelený přehled a chronologicky mapuje jeho vzestup až na nejvyšší místa naší státní hierarchie.
Nechci tady hodnotit fakta, ani vyjadřovat svoje názory na AB, myslím, že to není účelem komentářů na databázi knih, ráda bych svýma očima zhodnotila knihu jako takovou. Chvílemi se mi četla dobře, ale chvílemi bylo pro mě čtení docela náročné, a to zejména vzhledem k velkém počtu jmen, komplikované provázanosti velkého množství společností a firem, matoucích zkratek a specifické a odborné terminologii (akcie, dluhopisy atd…), orientace v této záplavě informací nebyla jednoduchá, a to i přesto, že pracuju v oblasti finančnictví. Některé části jsem proto musela i vypouštět, protože jsem se v nich naprosto ztratila. Ovšem ani to mi nezabránilo pochopit základní a velice špinavé principy „úspěchů“ AB. Přiznám se ale, že trochu musím pochybovat o efektu této knihy. Myslím, že vždycky bude hodnocena jen podle toho, zda čtenář je příznivcem nebo odpůrcem AB. Odpůrci ji budou vyzvedávat, protože je utvrzuje v názorech na jeho osobu a poukazuje na nechutné praktiky v jeho aktivitách, zastánci ji zase budou hanit a fakta v ní budou vždycky zpochybňovat a považovat za konspirace a lživé útoky na jeho osobu.
Mě osobně toho kniha dost dala. Spoustu kauz jsem znala jen povrchně a tato kniha mi je dost ujasnila. Podotýkám, že spoustu informací v ní jsem si ověřovala i v jiných médiích – nerada slepě věřím jen jednomu zdroji.
Hvězdičkami knihu nemůžu hodnotit, protože mám pocit, že bych dávala hvězdičky ne knize, ale samotnému AB, což se mi vzhledem k mému názoru na tuto osobu strašně příčí.
Opravdu obdivuju pana Kmentu za odvahu zveřejnění těchto informací a pevně věřím, že se mu tato odvaha nijak nevymstí vzhledem k tomu, s čím ale hlavně s kým si zahrává.

Tak tuhle knihu jsem musela pořádně rozdýchat.
U Cartera už jsem sice zvyklá na cokoliv - všechny jeho knihy jsou vždy psány s velkou brutalitou, ale toto bylo něco naprosto odlišné. Vůbec ne v menší míře sadismu nebo Carterových standardních zvráceností, ale v celkovém pojetí příběhu. Pachatel je hned téměř na začátku knihy identifikován a prakticky celý další děj pokračuje v duchu jeho konfrontace s vyšetřovali, hledání motivů, pohnutek k jeho brutálním činům a vůbec celková psychoanalýza mysli masového vraha. Děj se tak tentokrát nevyznačuje téměř žádnou akčností, ale naopak mozek dostává opravdu zabrat – dokonalé psycho.
Robert Hunter se právě chystá na zaslouženou dovolenou na Havaj, když je odvolán k dalšímu případu. V tu chvíli vůbec netuší, že stane tváří v tvář své bolestné minulosti a bude muset čelit nejtemnějším a šokujícím odhalením, které pro něho dosud zůstávaly ukryté.
Kniha má neskutečně dusivou a těžkou atmosféru, hodně moc mi právě touto atmosférou připomíná film noir, konkrétně se mi do mysli pořád vracel film Sedm a hlavně jeho finální scény.
Ale opravdu děsivé je to, co autor píše už v předmluvě knihy - že se většina zápletky a postav zakládá na skutečných faktech, s nimiž se setkal v praxi soudního psychologa. Dosud jsem naivně věřila v Carterovu bujnou zvrácenou fantazii, ale tento fakt mě uzemnil.
Nicméně kniha mě fakt zasáhla, je opět skvěle napsaná, Carter prostě nezapřel svůj vypravěčský talent, který nedovolí knihu odložit, než je dočtena poslední stránka. Ale s nadsázkou míněno se začínám bát tak trošku i sama sebe, jestli jsem ještě vůbec normální vzhledem k tomu, že něco tak šíleného dokážu číst.

16 04.03.2021

Generační román - nádherná rodinná sága okořeněná špetkou tajemna, nadpřirozena a mystiky, která popisuje osudy především ženských členů rodiny Estebana Trueby poznamenané jeho despotismem, a to vše na pozadí dramatických událostí dějin Chile.
V knize je vše, co obvykle hledám – velký příběh, rodinná dramata, romantika, silné osobnosti (tentokrát především ženské), strhující politické pozadí a navíc taky dávka tajemna a nadpřirozena, které tady velmi vkusně dotváří sugestivní atmosféru celé knihy. Děj je absolutně strhující, ani na chvíli jsem se při čtení nenudila, řadím ji tak mezi své nejoblíbenější knihy.
Moc hezký (i když pochopitelně hodně okleštěný) je tentokrát i film se skvělým hereckým obsazením v čele s Jeremy Ironsem a Meryl Streep.

16 20.01.2021

Většinou čtu různé spíše depresivní knihy nebo thrillery, takže sama považuju za nutné toto občas proložit něčím oddechovým, abych do těch depresí nezabředla víc, než je normální. A toto Poslední aristokratka splňuje na 100%. Jednoduché, nenáročné, oddechové čtení. Já patřím do kategorie těch, které tato knížka donutila smát se někdy i nahlas. Je to jednoduchý, lidový a nekomplikovaný humor, ale já jsem u něho moc dobře bavila. Bavily mě snad všechny postavy. Že ta zápletka i charaktery postav byly "ustřelené"? V tomto případě mi to vůbec nevadilo, protože kniha splnila přesně to, co jsem od ní očekávala.

16 10.01.2021

Moje poslední zatím nepřečtená kniha od Aleny Mornštajnové (teda kromě Strašidýlka Stráši).
A stejná spokojenost, jako u všech předešlých.
Je to rodinná sága tří generací žen počínající zhruba v období před 1. světovou válkou a končící pádem komunistického režimu a prvními porevolučními roky. Těmito časovými osami nás provází postavy Anny, Alžběty a Anežky – babičky, matky a dcery, které se od sebe diametrálně povahově liší. Všechny prožívají svoje osudy, lásky, zklamání, životní zvraty, osobní neštěstí a traumata a každá se s tím vším vypořádává po svém.
Paradoxní na tom je to, že ačkoliv je to příběh o ženách, já jsem tady fandila spíš jejich mužům, kteří mi byli ve výsledku sympatičtejší.
Knížka, ostatně jako všechny od paní Mornštajnové, byla pro mě velice čtivá, nechtělo se mi od ní odejít, takže přečtena opět za jeden den ...a všech 5 hvězdiček.

16 07.01.2021

(SPOILER) Kdo chce oddechové čtení, ať tuto knihu rozhodně přeskočí.
Jsem moc ráda, že jsem se před jejím přečtením cíleně vyhýbala jak všem recenzím, článkům o knize, rozhovorům s autorkou, tak i té "nešťastné" kauze s Toy Box (o které jsem mimochodem do této doby neměla ani ponětí), takže jsem k ní přistupovala opravdu "nepolíbená" a vůbec jsem netušila, o čem bude. Proto jsem si dostatečně mohla užít všechny momenty překvapení a knihu plně užít.
Těžké téma zneužívání, o kterém často blízké okolí ví, ale navenek jde lehce přehlédnout.
Bezejmenná hlavní hrdinka s pokřivenou povahou v důsledku traumat z dětství ukazuje, co dokáže způsobit jedna lež.
Antipatie jsem si vytvořila téměř ke všem postavám, samozřejmě jsem měla vztek hlavně na matku a babičku "té holky", absolutně nechápala jejich sobecký a nevšímavý postoj, ale sympatizovat nejde ani s hlavní hrdinkou. Snad jen v úseku dětství, kdy se její povaha vlivem situace a vztahů v rodině, kde vlastně nikdo nikoho neměl rád, formovala a navždy ji poznamenala.
Co mě na knize hodně zaujalo, bylo, jak se autorka vypořádala s tím zásadním a klíčovým tématem knihy - pracuje jen s náznaky, nepopisuje víc, než je nutné, všechno je víceméně skryto a co se vlastně děje nechává hlavně na představivosti čtenáře.
"Les v domě" - čeho je to metafora, se čtenář opravdu musí sám dovtípit.
Díky té své "nepolíbenosti" knihou jsem po celou dobu tak nějak tápala v tom, co se vlastně děje či neděje, nechávala se překvapovat a drsné odhalení na konci mě už pak jen dokonale uzemnilo.
No - po přečtení mi z toho všeho opravdu nebylo moc dobře.
I když je to poprvé, co autorce ubírám jednu hvězdičku - a to opravdu jen kvůli rozlišení od jejích ostatních knih, které mě přece jenom zaujaly o nepatrný chloupek víc (u jiného autora by bylo pět hvězdiček jasných), je to výborná kniha o věcech, před kterými je chyba zavírat oči.
Je vůbec ještě někdy možné opravit takhle rozbité děti?

15 02.06.2023

Kniha, který získala věhlas možná už dřív, než vůbec vyšla na veřejnost.
Určitě u spousty lidí (včetně mě) vzbuzovala velké očekávání …a sama za sebe… rozhodně jsem nebyla zklamaná.
Po přečtení jsem pochopila, proč K. Tučková tolik let literárně „mlčela“.
Na této obsažné knize je totiž krásně vidět to neskutečné množství práce, kterou autorka bezpochyby vynaložila, aby světu předložila tento příběh, ve kterém se opět potkávají doložené historické události s těmi fiktivními.
Kniha přibližuje život a osudy jeptišek zejména v syrových 50. letech 20. století, kdy se jejich způsob života vůbec „nehodil“ a neslučoval s ideami aktuálního politického zřízení a kdy byly obrovským trnem v oku totalitnímu komunistickému režimu.
A do tohoto prostředí přichází více jak po padesáti letech hlavní hrdinka knihy - skeptická ateistka Lena s vlastními prožitými traumaty, které nám velice pomalu a po kouskách prostřednictvím cca 700 stránek rozkrývá.
V knize je tak opět několik dějových rovin, kdy se současnost střídá s minulostí. V minulosti sledujeme spíš tu historicky reálnější část, osudy jednotlivých řeholnic, zatímco v té současné nás drží v napětí zejména zvědavost, co tak tragického Lena prožila v minulosti, že ji to dohnalo až k takovému životnímu zlomu.
Každá postava v knize je něčím zajímavá, každé je dán prostor a k poznání jejího osudu a celkového jejího charakteru se propracováváme opravdu pomalu a postupně, čímž jsou zajištěny časté překvapivé a poutavé zvraty.
Líbí se mi, jak autorka nechá čtenáře vytvořit si určitý názor na nějakou postavu, aby vzápětí nepatrnou, často šokující drobnou zmínkou všechno vyvrátila a donutila čtenáře tento názor naprosto změnit.
Kniha řeší také hodně téměř tabu témat - jako kněžství žen, celibát kněžích i jeptišek apod., některé události či charaktery duchovních popisuje z úplně nového pohledu, absolutně odlišného a neslučitelného s tím, jak jsou předkládány samotnou církví (např. kolaborace duchovních, okolnosti kolem ostatků svaté Anežky a jejího blahořečení či kontroverze ohledně všeobecně známých postojů a názorů na samotného papeže Jana Pavla II.). Všechno toto možná může v některých zarytých a ortodoxních katolících vyvolat určité pohoršení či pobouření, nicméně mě osobně se to naopak líbilo. Možná právě proto, že ukazuje víru a náboženství spíš v tom lidském světle, bez fanatismu a bez zakrývání těch skutečností, které jsou už v dnešní době nezpochybnitelné, ale o kterých církev raději pořád vytrvale mlčí. Myslím, že právě tato otevřenost a odkrývání záměrně skrývaného může oslovit i ateisticky smýšlející, kteří tak v řádových sestrách nemusí vidět jen podivné ženy v podivných hábitech, ale naopak spoustu silných žen, které si svou odvahou vůbec nezadaly s jinými politickými vězni, zejména s muži, kteří jsou před veřejností daleko více preferováni.
Spousta akcí a činností jeptišek či některých duchovních v prostředí komunistického režimu by se s nadsázkou daly nazvat dokonalou „partyzánštinou“.
V knize je hodně velice silných momentů - na mě například velmi zapůsobila osobní konfrontace sestry Evaristy a dozorkyně Saulové… ovšem jedním z absolutně nejsilnějších momentů pro mě byl šok při zjištění skutečné identity sestry Paulity.
Stejně jako u Žítkovských bohyní i zde Tučková uplatňuje podobné prvky – beletristické vyprávění střídají vsuvky různých reálných dokumentů – zápisů z výslechů, zpráv, citace z dopisů, archívní korespondence STB, veřejné bezpečnosti atd.
Neskutečná byla v mnoha případech absurdita až komičnost některých záznamů nebo protokolů z výslechu, například předvolání odsouzených (str. 248), zpráva o průběhu Mariánské pouti (str. 280) nebo rezignační dopis referentky Burdové (str. 306)…..to prostě nevymyslíš…
Na knize jsem nemohla přehlédnout ani nádherný literární jazyk K. Tučkové, který také posunuje knihu do vyššího levelu a odlišuje ji od mnoha dalších knih, které třeba mají podobně silné téma, ale ubližuje jim třeba právě ta nedokonalost jazykového vyjádření.
Autorka to prostě umí.
Konečný osud hlavní hrdinky Leny se dá víceméně už na začátku knihy odhadnout, ale to vůbec není podstatné. Je to opravdu velký román, a tím vůbec nemyslím jeho tloušťku.
Je to jedna z knih, kdy to přečtením poslední stránky vůbec nekončí…naopak začne teprve pravé pátrání po skutečných příbězích…protože, jak v doslovu říká sama autorka, toto je jen román…

15 13.07.2022

Tato série má zde na databázi hodně dobré hodnocení, a protože zdejším čtenářům věřím, tak jsem se na ni vrhla také.
A udělala jsem dobře.
Opět to byla kniha přečtená na jeden zátah. Nějaké mouchy by se určitě našly (především nemám moc ráda, když k nalezení pachatele vyšetřovatelé nedojdou žádnou logickou dedukcí, či na základě důkazů, ale spíš jen náhodnou intuicí), ale vzhledem k tomu, jak mě příběh pohltil, tak to moc rozpitvávat nebudu. Ani mi vůbec nevadilo, že kompletní identita pachatele včetně jména je samotnou autorkou prozrazena velice brzy. Na napětí a čtivosti se to vůbec neprojevilo, dokonce naopak…tím, že jsem znala jeho motivy, myšlenkové pochody a budoucí plány, o to lačněji jsem čekala, kdy udělá tu osudovou chybu a vyšetřovatelé, kteří byli v průběhu pátrání docela „vedle, jak ta jedle“, na to konečně přijdou.
Velice slibný začátek série a sympatická dvojice vyšetřovatelů s docela zajímavou minulostí. Uvidím dál a rozhodně se těším.

15 13.07.2022