Pavlína197 komentáře u knih
Knihu si vybral syn, abych mu ji četla před spaním. Moc se mi do ní nechtělo, ale musím říct, že mě docela příjemně překvapila. Příběh je dobrodružný a napínavý a přitom je v něm vše podstatné z historie husitských válek i zajímavosti z každodenního života husitů. Co mi trochu vadilo, byla sem tam předlouhá zamotaná souvětí.
Zpočátku mě kniha nebavila, ale nevadilo mi to, protože jsem si ji vybrala jako četbu před spaním. Čtení mě chytilo až někde kolem sté stránky, jako by se autor konečně rozepsal. Hlavně člověk nesmí srovnávat s Herriotem a pod.
Za mě nejlepší kniha o holocaustu a nástupu komunismu u nás, kterou jsem zatím četla. Kniha se ke mně dostala náhodou a vlastně jsem ji ani neměla v úmyslu číst. Nic mě na ní nezaujalo, obálka, autor, název, nic. Dokud jsem ji neotevřela. Pak už jsem nemohla jinak než číst. Na obálce se píše: Autor líčí události bez patosu, sebelítosti, jakýchkoli stylistických ozdob, přísně chronologicky,... I přesto jsem měla párkrát slzy v očích a byla nucena přemýšlet, jak moc dokážou ubližovat lidé lidem, a obdivovala, co dokážou přežít. Styl mi naprosto vyhovoval. Autor v předmluvě vysvětluje, jak a proč kniha vznikla. Zařadila bych do povinné školní četby.
Potřebovala jsem oddechovku a to se mi splnilo. Stejně jako v první knize dramatický závěr, což ve mně probouzí zvědavost, jak asi skončí třetí díl, když už máme za sebou požár a povodeň.
Knížka se dobře čte, přesto jsem si musela dávat pauzy, abych příběh strávila.
Příběhy Čtyřky čtu synovi, ale baví i mě. Tentokrát mě jen mrzí, že není více vysvětlen význam třinácti modrých koček, když už se knížka takto jmenuje.
Povídky se mi líbily, dobře se četly. Čekala jsem texty vtipné, odlehčené, humorné, ale většinou to byly povídky vážné, k zamyšlení, o složitých vztazích. Překvapilo mě to u Ani Geislerové při porovnání s její knihou P.S. . Ráda jsem objevila další české autory.
Kniha obsahuje 50 stran teorie a 80 receptů. Půjčila jsem si ji, abych našla pár nových receptů pro zpestření jídelníčku, ale zaujalo mě jen několik receptů na polévky. Mnoho další teorie a receptů lze najít na stránkách www.soscuisine.com/897610333, ze kterých kniha vychází a na něž upozorňuje, ale jsou ve francouzštině.
Příjemné čtení, místy dojemné, chvilku napínavé, fajn oddechovka. Romantika není můj oblíbený žánr, ale baví mě příběhy z veterinární praxe, takže si pravděpodobně časem přečtu pokračování.
Knížky Ivony Březinové mám ráda, se synem už jsme jich pár přečetli a všechny se nám líbily. I tahle je opravdu povedená. Konec mě osobně hodně zasáhl.
Povídky čtu málo, tyhle jsem si vybrala do výzvy. Šimek a Grossmann - co dodat? Když jsem začala číst, hned mi naskočil obraz a zvuk. Viděla jsem je na jevišti a slyšela rozprávět.
Mně se knížka líbila moc, od první do poslední stránky. Asi proto, že mám odjakživa podobný pohled na přírodu, krajinu a vše živé. Líbí se mi, jak to autorka popsala a vyjádřila, jako bych tam všude byla s ní a viděla a cítila to, co ona. Obdivuji její odvahu jít za svým snem.
Příběh je to pěkný, plný citů a pocitů. Líbí se mi, že se obě části nekopírují, ale doplňují. Nicméně celkový dojem z knihy nemám úplně dobrý, neskutečně mi vadilo, jak autor vyhrocuje situace a to nejčastěji větným spojením ... tak, že ... . Začala jsem Jáchymem a ke konci mi to tak vadilo, že jsem knihu málem odložila. Ale byla jsem na druhou část Veronika tak zvědavá, že jsem první přece jen dočetla. Přesto mě to otrávilo tak, že knize dávám jen dvě hvězdy.
Kniha se dobře čte, má spád, bavila mě, i když konec jsem tušila. Zaujal mě dům a jeho moderní technologie.
Jak je kniha krátká, tak je i výstižná. Doplňují ji stejně výstižné, atmosféru navozující ilustrace.
Mám ráda Hájíčkův styl. Líbí se mi, jak vykresluje situace, atmosféru. Pěkné čtení na léto.
Klasický, trochu ztřeštěný, romantický příběh ve stylu Bridget Jones. Ze začátku mě knížka nebavila, začínala jsem třikrát, přečetla jsem ji jen kvůli výzvě. Nakonec nebyla úplně nudná, ale pokračování si pravděpodobně nepřečtu.
Podle mě pěkná dětská detektivka. Syna to bavilo a mě vlastně celkem taky.
Musím říct : to je teda síla! Jako u knihy Vrány obdivuji, jak dokázala autorka dostat na papír, co má člověk v hlavě. Bylo tam sice pár drobností, které se mi zdály už přitažené za vlasy, ale i v reálném životě se stávají neuvěřitelné věci. Zajímalo by mě, kde autorka vzala inspiraci, jestli u sebe, u někoho jiného nebo je to celé fikce.