Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/428846/bmid_plachetnice-na-vinetach-EWo-428846.jpg
4
936
280
Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče – dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky – a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…... celý text
Přidat komentář
Čekala jsem, kdy se začne něco dít a rozběhne se příběh, ale pořád nic a najednou byl konec.
Těžko se mi kniha četla. Snad že jsem ve věku hlavní hrdinky a že se mne tak více dotýkají některá její témata. Navíc jsem z anotace čekala trochu odlehčené téma. Padala na mne při čtení tíha. Tíha ze stárnutí, nevyřešených starých generačních křivd a neshod. Tíha z nějaké marnosti, samoty, nechtěných změn. Závěr dal naději a vše trochu prosvětlil.
(SPOILER) Sonda do života čerstvě rozvedené starší ženy a její snahy vyrovnat se s nastalou situací. Kniha je plná atmosféry léta, Českého Krumlova, rodné vesnice hlavní hrdinky, jejího rodného domu, rodičů, koupání a vzpomínek. Co se týče Marie, viděla jsem posun v jejím smýšlení, což se mi velmi líbilo, a to hlavně ve dvou případech. Bylo to v záležitosti s Filipem, kdy si uvědomila nesmyslnost takového vztahu, i když se nabízelo ledacos i v době po prázdninách - v jeho případě bylo také hezky ukázáno, jak pomíjivá je síla okamžiku a když se nevyužije, nemusí se už nikdy opakovat. Druhý případ posunu hlavní hrdinky jsem viděla v jejím postoji vůči bývalému manželovi, když se k ní chtěl po krachu svého vztahu s milenkou vrátit. Celá kniha je psaná krásným obrazotvorným slohem, jak to už pan Hájíček umí - při čtení všech těch Mariiných myšlenek a vnitřních monologů jsem nechápala, že se tolik dokázal vcítit a napsat to chlap... :-) Pěkné čtení to bylo - otevírá mnoho témat k přemýšlení.
Jak mě Hájíček doteď vždycky bavil, tak tohle pro mě bylo trochu slabší.
Namlsala jsem se u Rybí krve, pak u povídek Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku, takže jsem asi čekala, že mě to zas pohltí. A to se bohužel nekonalo. Nebyl to špatný příběh, ale mně moc nesedla hlavní hrdinka a její myšlenkové pochody, takže i když ve mně knížka vyvolala spoustu emocí a donutila mě se zamyslet na několika věcmi, považuju ji za slabší kousek.
Když nemůžeš vzpomínky sdílet s tím, s kým je máš, tak pro tebe ztrácejí cenu.
Zajímavý příběh, četlo se to pěkně. Velmi se mi líbilo, že byl příběh zasazen do Českého Krumlova. Jen mi trochu vadilo, že se dost přeskakovalo z měsíce na měsíc a nedovysvětlení příběhu otce.
Velice dobré, přímo parádní! Docela banální zápletka, podaná nevšedně čtivým, a zároveň úsporným způsobem. S postavami jsem se v pohodě dokázala ztotožnit, snadno mi šlo se naladit na prostředí, na situaci, prostě pro mě velký čtenářský zážitek a požitek..
Tak bohužel - i když jsem se moc těšila na četbu od pana Hájíčka, tady jsem se trošku zklamala. Asi jsem nečekala román pro ženy s typickým obsahem pro něj, ale něco navíc, něco překvapivého. Ženská hrdinka, docentka Marie v další etapě svého života hledá jeho smysl a novou náplň. Obvyklé problémy, žena po rozvodu, ve své kariéře úspěšná a proto asi vyhořelá. Stárnoucí, nemocní a už nemohoucí rodiče na vesnici, kde s nimi zůstává druhá dcera Veronika, která Marii vyčítá malý zájem o jejich problémy. Rivalita až do dospělého věku. A aby toho neměla málo, ještě si zkomplikuje život s mladíčkem, který je přes svou cherubínskou tvářičku charakterově docela podivný.....Můj problém je zřejmě ten, že mi tam není ani jedna postava sympatická. Zkrátka, je to psychologický román pro ženy, který se námětem moc neliší od podobných takových, jen je líp napsaný.
Zajímavý počin o osudu opuštěné ženy. která by chtěla navázat na minulost, nicméně přítomnost jí umožňuje něco mnohem jiného s čím vůbec nepočítala .
Neurazilo, nenadchlo.
Od autora Jiřího Hájíčka jsem četla Rybí krev a líbila se mi. Bohužel, s touto knihou, respektive příběhem v ní jsem bojovala.
Marie je téměř padesátiletá žena, docentka literatury, která žije sama a svůj čas dělí mezi své zájmy a péči o rodiče společně se svou sestrou. Ta jí vyčítá, že se stará málo a na jejích bedrech toho leží mnohem víc. Do toho Marie potká při toulkách krumlovskými uličkami v jednom maličkém knihkupectví dvacetiletého Filipa. A její život se alespoň na pár letních týdnů diametrálně změní. Nejen, že chce urovnat vztahy mezi jí, sestrou a rodiči, ale musí si udělat pořádek i ve svém srdci a hlavě.
Já se moc omlouvám autorovi, ale z celé knihy mi v hlavě uvízl obraz sedící Marie na Filipovi, což měla být asi nějaká ukázka romantiky, kdy se škádlili, ale mě to úplně odradilo a ano, znechutilo. Vždyť by mohla být jeho matka. Já nemám nic proti věkovým rozdílům a v jiných knihách mě to tolik nerozzlobilo, jako tady. A nevím proč. Tím líčením? Nedokázala jsem se pak soustředit na další dějové linky ač byly velice zajímavé. Například vztah Marie se sestrou Veronikou. To bylo popsáno velice skvěle. Ten rozdíl městské a vesnické holky, ženy. Celkově narušené vztahy v rodině, které ale podle mě autor nedokázal dotáhnout do konce a po dočtení jsem si říkala aha a co tohle a tamto? Upřímně, číst tuhle knihu jako autorovu první, tak po další nesáhnu.
Další skvělá kniha Jiřího Hájička, která je o hledání sebe sama. Opět skvělé prostředí jižních Čech. Kniha se mi velmi líbila.
Knihu bych zařadila spíše mezi oddechové čtení a věřím, že mé mamince by se asi líbila. Bylo to uvěřitelné a ze života. Nicméně mi to také už přišlo dost ohrané. Příběhů o rozvedených ženách je sepsáno několik a nedozvěděla jsem se tak nic nového. Naopak by pro mne bylo hodně osvěžující, kdyby konečně nějaký muž dostal odvahu a napsal o tom, jak ten rozvod prožívá on.
Najednou nevíš, kde je pro tebe doma.
Je to ten prázdnej byt, kterej znáš? Pak přijedeš tam, kde pro tebe dřív, kdysi, bylo doma. A zjistíš, že už je to dávno pryč. A že pořádně neznáš ani vlastní sestru a mámu s tátou.
Mnoho motivů a rovin v krátkém příběhu. Rozvod, samota, péče o nemocné rodiče a boj sourozenců o to, kdo dělá víc.
Pro mě asi nejzajímavější rovina potom byl pohled člověka, co se vrací domů na vesnici versus pohled lidí, kteří rodnou hroudu nikdy neopustili. Jejich vztahy a postoje se autorovi podle mě povedly moc dobře zachytit.
Taky si myslím, že se Hájíčkovi dost podařil ženský pohled, protože hlavní postava Marie je ve všem opravdu uvěřitelná.
Celkově jsem z této knihy nebyla tolik nadšená jako z Venkovské trilogie, nicméně i tak jsem nebyla zklamaná. Jen bych tuto knihu zařadila více mezi oddechovky, které už víckrát číst nemusím, zatímco Venkovskou trilogii si ráda přečtu celou znovu.
Jiří Hájíček v této knize představuje klasické téma české literatury, a to otřesné rodiné vztahy. Marie je čerstvě rozvedená, má stárnoucí rodiče a špatné vztahy se sestrou....
No a moc víc nevím, co k tomu říct. Knížka mi bohužel svým stylem vyprávění nesedla. Působilo to na mě dost odtažitě a měla jsem pocit, že příběhu chybí ústřední dějová linka. Na druhou stranu podobný pocit jsem měla i u knihy Věci, na které nastal čas od Soukupové, kterou ale vím, že většina z vás miluje, takže se Plachetnice asi bát nemusíte.
Abych ale nebyla jenom kritická, musím autora pochválit za vykreslení ženské postavy. Málokdy se stane, že by autor jakožto muž dokázal věrohodně vykreslit ženský charakter. A Jiřímu Hájíčkovi se to povedlo.
2,5/5
Očekávala jsem trochu něco jiného, ale pak jsem si uvědomila, že kniha na mě působí tak trochu podobným dojmem jako asi působí zběsile pádící život Marie, která se najednou ve svých 47 letech zastavila a stojí na životní křižovatce. Jak dál? .... je mi 47 let, jsem rozvedená, musím si na tuto skutečnost teprve zvyknout, moje dcera už je dospělá, mou pomoc potřebují stárnoucí a v mnoha ohledech už nemohoucí rodiče, jak dál se svou věčně nespokojenou a brblající sestrou? A co láska? Čeká na mě ještě někde někdy láska? A co moje práce? Dělám opravdu to, co můj život naplňuje? Marie má o čem přemýšlet. Tak trochu jiná kniha než na jaké jsem od jiřího Hájíčka zvyklá
Co to mělo být..? Žádný děj, žádné rozuzlení, kostrbaté dialogy..? Naprosto nesnesitelné postavy (mít takovou sestru, tak to potěš teda). Velmi mě to nudilo. Škoda, jiné knihy pana Hájíčka mě bavily.
Na tuhle knížku od pana Hájíčka jsem se hodně těšila a nezklamala jsem se, naopak. Osud Marie a jejích blízkých mě oslovil, našla jsem v něm spoustu průsečíků se svým vlastním. Autor má neuvěřitelnou schopnost popsat nepopsatelné a přece tak reálné situace. Skvělá kniha.
Štítky knihy
přátelství Praha rodiče láska rodinné vztahy vztahy Český Krumlov pátrání v minulosti stárnutí
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Kniha Plachetnice na vinětách je v
| Právě čtených | 14x |
| Přečtených | 1 275x |
| Čtenářské výzvě | 319x |
| Doporučených | 34x |
| Knihotéce | 247x |
| Chystám se číst | 311x |
| Chci si koupit | 47x |
| dalších seznamech | 4x |
Výborná kniha, byť děj plyne pomalu a překvapení se (takřka) nekonají. Pan Hájíček umí psát, atmosféra a svody letního Krumlova, to mne dostalo. Úžasná je autorova schopnost vcítění se do ženské duše, to se málokdy vidí. Dal bych ještě o půl hvězdičky víc, ale nejde to a všechny hvězdy, to by pan Hájíček již neměl motiv se zlepšovat. Chyběla mi např. jakákoliv zmínka o rodině exmanžela.