Oponn komentáře u knih

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

České realistické tvorbě jsem se od svých dob studia vyhýbal. Obyčejné příběhy obyčejných lidí v obyčejných kulisách nebylo něco, co by mi přirostlo k srdci. Když jsem však procházel babičky starou knihovnu a objevil Klostermannovy Mlhy na Blatech, věděl jsem, že si knihu musím přečíst. Nějaká zvláštní kombinace autorovy osobnosti, jihočeského patriotismu a lásky k přírodě mě přesvědčila, že příběh šumavských obyvatel bude to pravé, co teď hledám.

Nemilé bylo mé překvapení, když jsem se po začtení do prvních stran dozvěděl, že nejsem na Šumavě, ale v jakési prdelce na budějcké placce. Ty samé stránky mě ovšem během chvíle vrátily do dětství, kdy sice už nikdo pole neoral pluhem s koněm, obilí neleželo na mlatu a děti nespaly ve stodole, ale nebe bylo modřejší, tráva zelenější, pivo říznější a ptáci zpívali veseleji. Plástovice, Pašice, Hlubokou a další místa objevující se na Blatech mám z domova na dohled, takže jsem přesně věděl, kudy chodí Potužák s Krušným, pytláček Vojta i panstvo na Hluboké.

Především popis obyčejného života sedláků a jejich lpění na tradicích jako na tom dobrém je nosným trámem knihy. Jazyk je druhým pohlazenám knihy, je košatý, plný dlouhých souvětí a historismů, především co se povolání týká. Setkáme se tedy s hříbkem, mládkem, baštýřem a dalšími tradičními povoláními 19. století.

Příběh je vcelku jednoduchý, točí se okolo vztahu hříbka Vojty a Potužákovy dcery Apoleny. Na tom bych neviděl nic hrozného, zakázanou lásku používají autoři od té doby, co se naučili psát. Vadila mi jiná věc, i když říct vadila je vcelku silné... Tou věcí byla Vojtova proměna, kterou popisuje Klostermann velmi naivně, romanticky. Chvílemi mě napadalo, že celá stylizace knihy mi ani tak nezapadá do realismu, jako spíše do romantismu.

Ale nebudeme škatulkovat. Knížka se i přes větší počet stran, rozplizlost děje a rozsáhlé (rozuměj nádherné) popisy prostředí četla skvěle. Ke Klostermannovi se ještě velmi rád vrátím.

Hvězdičky neuděluji, kdo chcce hodnocení, nechť čte dál.

Soudným sestrám ohromně pomohla pauza, kterou jsem si od Zeměplochy udělal. Mort mě svým námětem Smrťova učně nadchnul a naopak Čaroprávnost mě znechutila, na čas odradila od Pratchettovy tvorby. Zlopočasná se nikdy nestane mou oblíbenou zeměplošskou postavou, ale s tím už jsem se smířil. Tady jí naštěstí asistovalo celkem solidní množství ansáblu různorodého. Nejen hromada aluzí na Shakespeara, ale i klasický nevtíravý a nenucený Pratchettův humor mě tentokrát zcela pohltily a Soudné sestry jsem zhltl během chvilky.

Už dávno jsem si všiml, že šašci, klauni a jiná individua, která vše obrací v žert, hrají si se slovy, formulacemi, situacemi a tím i s lidmi okolo sebe, jsou to, co mám v literatuře nejraději. Proto i zde mi nejmilejším byl králův "blázen", který svou "hloupostí" nastavuje zrcadlo širému okolí.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce odnocení, nechť čte dál.

Pro mě co do pochopitelnosti a čtivosti dost rozháraná sbírka, ve které jsem se místy ztrácel. Především Podivuhodný kouzelník je pro mě nepřekousnutelný nonsens, jehož smysl mi zcela unikl. Některé paralely a metafory mi (asi) došly, ale jako celek mě Kouzelník minul. Osobně na mě nejvíce zapůsobila úvodní Smuteční hrana za Otokara Březinu - krátké, silné, dojemné, upřímné. Jako druhou bych vypíchl báseň Silvestrovskou noc, která byla určena Nezvalově soukromému okolí a na veřejnost se dostala později. Nelehké čtení plné úchvatné práce s jazykem, ideální k hvězdné noci a sklence něčeho dobrého.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Nezval dokázal odbourat hlavní nedostatek Abbého předlohy a tou je rozvleklost. I přes formát novely byl původní příběh trochu utahaný. Nezval příběh citlivě osekal, čímž mu dodal dynamičnost, zároveň ukazuje, proč patří mezi nejlepší české básníky. Při čtení mi pomohla znalost originálu a rychlý sled, ve kterém jsem knihy četl, protože vypravěče, v dramatu absentujícího, mi nahradila má jindy nespolehlivá paměť.

Co bych Nezvalově verzi vytkl, je změněný konec, u kterého mi chyběla romantická přehnanost Manoniny smrti, kterou zmiňuji v komentáři k originálu. Postava Tiberge je zde ještě protivnější, protože Nezval nechal vyniknout až přehnané Tibergeově snaze o dosažení jeho domnělé spravedlnosti. Jestli tohle byla ta Prévostova představa o ctnostném životě, tak se nedivím, že ctnostný život nikdo nevede, společnost by ho ušlapala.

Hvězdičky neuděluji, Kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

U této knížky je krásně vidět tendenčnost zdejšího hodnocení, které je zcela nevypovídající. Romantický příběh nekonečné lásky naivního rytíře de Grieux a přelétavé proradné Manon Lescaut má téměř totožnou dějovou linku jako většina harlekýnek. Nicméně kvalita tohoto kousku tkví v práci s jazykem a ve skvělé naraci z první půle osmáctého! století. Knížka která dala celému světu proslulou Manon. A přesto je to kniha, která má jen o deset procent více než 50 odstínů...

Přes to, že se jedná o novelu, mi příběh přišel trochu repetetivní a rozvleklý. Celý konstrukt příběhu v příběhu, který sám je ještě rámcován Abbého předmluvou, je vskutku zajímavý. Postava samotného rytíře mi přišla jako vystřižená z antických komedií a jeho láska přechází z vášně až k posedlosti. Jelikož se netajím tím, že mám rád patos, nejvíce na mě zapůsobila závěrečná scéna z Ameriky.

Za nejzajímavější myšlenku knížky považuji větu z předmluvy, kdy Abbé píše, že lidé si váží ctností, rádi o nich mluví a čtou a adorují je, žít ctnostný život však nedokáží.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Po mém prvním setkání s Krylovou prózou se bojím, že se jednalo i o setkání poslední. Kryla miluji, miluji jeho hudbu, jeho verše... Jeho próza mě bohužel nechala chladnou. Jedná se o pěknou dobovou výpověď, ve které můžeme v pozadí sledovat linku života samotného Kryla (především v rozsáhlejší próze Člověk), čímž se kniha stává hodnotná spíše pro lidi, kteří mají Kryla rádi a chtěli by mu porozumět zase o kousek lépe. Kratší prózy nemohou samy o sobě obstát. Upřímně mi v hlavě zůstala jen pohádka o džinovi, která mě velice pobavila (Určitě ji využiji při výuce!) a ze všech fejetonů jsem si kolem a kolem vzal to, že Karel asi neměl rád Vánoce...

Pro mě tedy Kryl-lyrik velké ANO, Kryl-prozaik ne tak úplně.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

K ději Norského dřeva nění moc co dodat. On tam žádný velký děj totiž není. Hlavní postava Tóru se tak nějak potácí od jedné zkoušky k druhé, od jedné onanie k další, od jedné známosti k jiné...

Kniha se měla jmenovat "Tóru Omlouvámse a sebevrazi". Hlavní postava je s prominutím úplný dement, který se všem omlouvá pomalu i za to, že dýchá. Seřvala tě holka? Je to tvoje chyba. Nepřišla na schůzku? Je to tvoje chyba. Dva měsíce tě ignoruje? Je to tvoje chyba... Stejně jako hlavní postava je i zbytek osazenstva více méně nesnesitelný, chovající se iracionálně nebo prostě jenom stupidně. Tóru by si za svou neustálou potřebu moralizovat, hrát si na nejvyššího etika a ublížence zasloužil provaz taky.

To, co mi u Kafky na pobřeží nevadilo, mi tady pilo krev - Murakamiho odosobněné a roboticky chladné chování postav a popis intimních věcí; respektive jazyk k tomu využívaný. Nerozumím autorově obsesi onanií, čitěním zubů, holením a mytím vlasů...

Chtěl jsem napsat komentář, který bude nad věcí a zhodnotí vše v klidu. Po přečtení doslovu to však nedokážu. Tím, jak se Murakami snaží okázale kašlat na japonský tradicionalismus, patriotismus a být za každou cenu západní a „nejaponský" (cola, KFC, západní literatura), mě prostě vytočil. Nevidím ve smazávání národních hodnot nic, za co bych tě, drahý Haruki, měl cenit.

Murakami u mě docílil přesného opaku, než bylo jeho záměrem. S jeho knihami končím a příště, až zabloudím do japonské literární sekce, sáhnu přesně po těch autorech, kterými Murakami opovrhuje a staví se k nim do opozice. Sayōnara.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Richard III., Sen svatojánské noci, Večer tříkrálový, Hamlet, Král Lear.

Pět her a každá úplně jiná. Průřez Shakespearovým dílem skrze historickou hru, tragédii i komedii.

Richard III. mě zaujal především samotnou postavou Richarda. Jeho úvodní monolog bezcharakterního hada, který se v míru nudí, protože na běžné radovánky je příliš škaredým, je zároveň vrcholem celého vydání.

Sen svatojánské noci jsem četl jako samotné vydání v jiné edici a hra mě nechala zcela ledově klidným. Podivné fantaskní ladění mi přišlo rušivé, postavy hloupé a vytržené z reality.

Ve Večeru tříkrálovém jsem si zamiloval postavu Masopusta. Zcela klasická komedie s pomotáním charakterů, převleky a zvraty jasnými od začátku četby.

Hamlet... Co k němu dodat. Kralevic ve shnilém království Dánském. Co psát víc. Postava, kterou by měly znát i děti ve školce. Člověk, který ztratil všechno, i chuť do života.

Sůl nad zlato trochu jinak aneb Král Lear se mi asi líbil nejvíce, protože postavy blázna/šaška a Kenta v převleku jsou pro mě tím nejlepším, co autor nabízí. Jeho postavy vysmívaných „hloupoučkých" charakterů mívají nejpevnější názory, nejreálnější vhled do problému a jejich chování bývá nejvíce racionální. Všechno ovšem zabalené do ironických a metaforických průpovídek, které svou hranou naivitou vždy tnou do živého.

„Hadí kousnutí méně ostré jest než nevděk dítěte."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Soubor velice nesourodých „povídek", které si povídá skupina poutníků cestujících středověkou Anglií - máme tedy rámcový příběh, propojující jednotlivé segmenty, které na sebe více či méně reagují. Setkat se můžeme s fraškou (mlynář - nevěra tesařovy ženy), komedií (šafář - ošálený mlynář), legendou (abatyše - smrt dítěte rukou židů), bajkou (kněz - kouhout s liškou), pověstí (odpustkář - poklad tří kamarádů) atd. v podání všech stavů tehdejší společnosti (rytíž, páže, tkadlena, mnich, jeptiška...), což je asi ten nejzajímavější aspekt celých Canterburských povídek. Netuším, do jaké míry Chaucer zachoval realističnost své doby a vztahů mezi jednotlivými stavy a jak hodně přesný je český překlad od Vrby, nicméně já si z knížky vyvodil jediné - lidé jsou stále stejní a nikdy se nezmění. Okolo sedmi set let stará kniha a člověk pořád řeší ty stejné nesmysly a zaobírá se zbytečnými triviálnostmi, které vede až do extrému.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Musíme jít. Je mi zima. Mně taky. Jdeme. Tak jo. Pořád je mi zima. Tak jo. Umřeme? Ne. Opravdu? Jo. Tak jo. Tak jdeme.

Spolu s dvojicí otce a syna (jména se za celou knihu nedozvíme) putujeme krajinou Severní Ameriky, která je zdevastovaná blíže nespecifikovaným kataklyzmatem. Ovzduší vládne prach, popel a blížící se zima, před kterou ústřední dvojice prchá. Kromě zimy musí ústřední dvojice řešit problémy, které s sebou nese rozpad civilizace - hlad, absenci morálky, stihomam aj. Na necelých dvou stovkách stran dokázal McCarthy představit několik charakterů, které skvěle vystihly možný osobní vývoj hodnot a způsobu života osob zasažených apokalypsou - kanibalismus nehrubšího zrna, otroctví, sektářství, samota, ztráta smyslu života a především strach ze všude číhající smrti.

Samotná smrt je nosným pilířem celého díla. Náhled na smrt sledujeme především prostřednictvím malého chlapce, jenž stále neztratil své dětské ideály a nemůže pochopit chování svého otce. Když chlapec odhodí otcem vyřezanou píšťalu, je jasné, že dochází k jeho přerodu v dospěle smýšlejícího člověka; pro děti není v takovém světě místo.

Knížce na tempu trochu ubírá repetetivnost děje, kterou jsem se snažil nastínit úvodem komentáře. Ovšem oproti Kerouacovo nudným vsuvkám nudných příběhů nudných postav jsem měl pocit, že zde skutečně vidím možnou realitu a postavy na ni reagují živě, uvěřitelně a bez apatie.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Zpověď. To je první slovo, které mě napadne ve spojení s Demlovým Zapomenutým světlem. Upřímná, soukromá, dojemná, syrová zpověď zavrženého kněze, zavrženého muže, zavrženého člověka. Útlá knížečka, která je však nabita mnoha myšlenkami, názory a ze které prýští neskonalý smutek.

Hlavní kostru tvoří Demlova dopisní reakce na psaní Bohumila Ptáčka, kterým je označen za skutečného básníka - ten samý Malina Ptáček, jenž ho udal za urážku státu. Druhou, paralelní dějovou linkou, je umírání Marie „Zezulky" Zezulové. Zároveň je kniha plná odboček k různým článkům z novin - jakási Demlova obrana sebe sama.

Deml sám sebe vykresluje jako člověka, jenž už na světě nemá nikoho, člověka, který balancuje na pokraji ztráty své životní víry a čeká už jen na pouhý konec, kterého se paradoxně dovolává u Krista. Přesto je v knize čitelný silný Demlův vzdor, takové to české "proti všem", a potřeba se ospravedlnit.

Čtení trochu ruší přechody do němčiny, když Deml plynule přejde z češtiny do němčiny. Bez boje se přiznám, že stránky ve francouzštině jsem jednoduše přeskočil. Z jazykového hlediska je text nejen plný krásných slovních spojení a podobenství z Bible, ale také vulgarismů a dialektismů.

Kniha, kterou bez znalosti kontextu Demlova života asi nemá cenu číst. V opačném případě tragický pohled do duše vykořeněného člověka bez naděje, jenž kouše jako pes zahnaný do kouta a jímž v jednu chvíli opovrhoval téměř každý.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Když v hlavě přehrabuji svou čtenářskou historii, asi se kromě Čtyři z tanku a pes jedná o jediný válečný román, se kterým jsem měl tu čest. Největší problém je, že se u Normanova románu Nazí a mrtví ani tak nejedná o román válečný jako spíše psychologický. Předložena je vám skupina asi deseti amerických pěšáků, u kterých sledujete pocity, tužby, myšlenky a motivace, po vylodění na pacifickém ostrově Anopopei během bojů druhé světové války, kde je čeká boj proti japonským obráncům.

Akčních nebo alespoň bojových scén je poskrovnu. Více se dozvíte o kopání děr, spaní v dírách, spaní v dírách v horku, spaní v dírách v dešti, spaní na zemi bez děr v horku, spaní na zemi bez děr v dešti, zároveň se zdokonalíte ve válečné logistice, plánování ofenzivy a šovinismu. Ve všem z výše popsaného je autor mistrem. Jeho vykreslení protivné džungle, nepřátelského počasí a nudné šedi na frontě bylo až dechberoucí. Jenže tohle nechcete číst šest set stran...

V otravném prostředí Anopopei se navíc potácí asi deset postav různých šarží a různého původu. Většina chlapů jsou rasisté, antisemité, šovinisté, protiirského smýšlení, jednoduše řečeno každý z posádky má pořád s někým a s něčím problém. Mailer dokázal (i díky narativním obloukům do minulosti postav) vykreslit každou z nich do nejmenšího detailu, bohužel mi všichni byli nebetyčně protivní. I proto, když někteří konečně umírali, mi to bylo zcela jedno; vinu má i autorovo odemočnění, kdy všechno popisuje jako recept na knedlíky.

Autor je sice dobrý spisovatel a umí pracovat jak s postavami, tak s prostředím, ale příběhově mě kniha nechala úplně chladným. V kombinaci s pro mě nepochopitelnými vsuvkami dramatické formy se pro mě jedná o první a zároveň poslední Mailerovo dílo. Mohou si s Kerouacem podat ruku a vyplakat se jeden druhému na rameni.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Na vydání, které vlastním, jsou zezadu výroky Davida Bowieho a Boba Dylana. I když na podobné plácání se po zádech ve stylu "kniha roku podle New York Times" jsem víceméně alergický, zde se mi vyjádření zmíněných hodí. Jeden z nich o Na cestě prohlásil, že mu kniha změnila život. A mně vlastně taky, protože jsem si téměř jistý, že knih od takzvané beatnické generace se už pokusím nedotknout ani pohledem.

Mám k tomu zcela jednoduchý důvod. Kerouac na téměř čtyřech stovkách stran jede v podobě Sala Paradise z New Yorku do San Franciska. Potom jede ze San Franciska do New Yorku, aby, světe div se, jel zase zpátky. Na konci knihy přijde změna, nejede se do "Friska", ale do Mexika. Společnost mu dělá postava Deana Moriartiho - absolutně nevázaného, nemyslícího maniakálního požitkáře, pro kterého je jediným smyslem života hledat TO. Společně s dalšími šedavými, v jednu hromadu splývajícími a plochými postavami se dostávají do nudných, obyčejných situací běžných pro socky let padesátých. Obyčejnost by byla v pořádku, Hrabal je toho perfektním důkazem, nicméně Kerouac až na pár světlých momentů nepřidá ani zbla autorské invence nebo poetičnosti.

Věřím a chápu, že v padesátých letech šlo o něco pro tehdejší generaci geniálního, vypovídajícího, s čím se myšlenkově blízce potkávali. Pro mě Kerouac vytvořil ekvivalent padesátihodinového rodinného videa o cestě sem a tam, na které vás nutí koukat vaši vzdálení příbuzní, již vás ani za mák nezajímají, a melou o tom samém a vlastně o jednom velkém prázném nic.

Nečekejte katarzi, vrcholení nebo dokonce uzavření narativu, vývoj postav a změny jejich názorů v důsledku prožitého, jen dlouhou nudu.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Hned první stránky starořímského opusu vás přesunou o několik set let zpět v čase a několik set stran vpřed knihou. Skvěle vykreslené prostředí starověkého Říma totiž oplývá grécismy a latinismy v takové míře, že jsem měl pocit, že čtu odborné pojednání o lázních a kastovním systému otroků od Senecy. Začátkem čtení tedy počítejte s tím, že budete neustále listovat na konec knihy k poznámkám.

Hlavní motiv knihy je láska dvou mladých lidí; střet přichází kvůli rozdílné víře a okolním vlivům dekadentního Neronova Říma. Roztáčí se kola pletichaření a na pozadí se rozprostírá hlavní téma knihy – rozmach vlivu křesťanství a osudy křesťanů v srdci boty starého kontinentu během vlády narcistického Nerona. Poměrně jednoduchá zápletka má atmosféru seriálové Hry o trůny (knihy jsem nečetl), kdy zradit může i váš pes, i stěny mají uši a spory se vyhrávají přednostně politikou nebo dýkou. Jen tu chybí draci. A sex. A ledové zombie...

Středobodem díla se pro mě stala postava hedonistického milovníka umění Petronia, neustále balancujícího na ostří nože v podobě Neronových nálad, sledujícího především své zájmy a cíle, přesto se následně rozhodne milencům pomoci. Od začátku knihy jsem doufal, že nepodlehne vlivům nové víry a zůstane věrný svému přesvědčení. Spolu s jeho božskou Euniké si pro sebe ukradl i vyvrcholení celého románu, neb osud Lygie a Vinicia (zmíněná dvojice milenců) mi byl po pateticky heroickém finále v aréně ukradený.

Obecně mám k části knihy pojednávající o průběhu her nejvíce výhrad. Nebyl jsem schopen zbavit se pocitu, že je rušivá a jaksi nezapadá do konceptu zbytku narativu. Lépe to bohužel nejsem schopný konkretizovat. U počátku her jsem při četbě nervózně klepal nohou jako účastníci čekající na hrůzy pro ně nachystané; během pár kapitol jsem však otupěl stejně jako římský plebs v ochozech.

Věřící nejsem a fanatická víra (a vlastně víra obecně) mi vždycky přišla směšná, navíc se mi dlouho nestalo, abych v knize s některou postavou tolik sympatizoval jako s Petroniem... Kdo uměl žít, musí umět i zemřít. Drahý estéte, děkuji.

„Mé oči budou vždycky se kochat růžemi a i vůně fialek bude mi vždycky milejší než pach špinavého ‚bližního‘ ze Subury.“

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Opět klasický Kotleta, tentokrát s překvapivě malým množstvím sexu. Bohužel pocit příjemné změny, který byl od ostatní Leošovy tvorby osvěžující v prvním díle, jaksi vyšuměl do nikam, protože svět už v Kotletově podání vlastně nemá co více nabídnout. Novým prvkem v druhém díle je nezajímavý antagonista, kterých je vlastně několik – mesiáš, sériový vrah a opět směs splývajících korporací, u nichž ani nemáte snahu je rozeznávat. Jedinou větší novinkou jsou kanálníci, nicméně s rodiči Leely jsme se už setkali jinde.

Přestože od Kotlety neočekávám sofistikované čtení s vrstevnatým příběhem, tenhle díl Undergroundu byl už nadbytečný. Buď jak buď, stále se jedná o klasicky dobře odsýpající Kotletovku, kterou zhltnete jako jednohubku během pár hodin čtení; po týdnu už ale nevíte, o čem knížka byla, mrzet to však nebude.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Co napsat, aby to nebylo jen opakování již stokrát napsaného a tisíckrát řečeného. Mistr a Markétka je dílo, které má tolik vrstev, že skoro působí jako nekonečná cibule; orgastický sen pro interprety textu. Bulgakov bez debaty vytvořil něco, co má vliv na literaturu i v dnešní době, a udělal to více než skvěle. Přesto mám ke knize několik výhrad.

Prvně mám asi prolém s magickým realismem. Když se smazává hranice mezi reálným a nereálným, ztrácím jako čtenář půdu pod nohama a nemám to rád. Když neumím rozeznat skutečnost od fikce, při čtení to na mě působí rušivě a všiml jsem si toho už u Ajvazova Druhého města. Proto pro mě byla první polovina díla trošku krkolomná. Vlastně se věnuje jen Wolandově suitě, která zprotivuje život smetánce moskevských třicátých let, především její umělecké části. S tím zároveň souvisí druhý problém, protože než se dostaneme k oběma titulním protagonistům (nazývat je hlavními by dle mého byla lež, protože hlavním „hrdinou" je někdo jiný), uplyne půlka knihy. Mistr a Markétka je totiž příběh (nejen) o lásce až za hrob s šíleně dlouhou předehrou. Paradoxně nejzajímavější pro mě byly pasáže s Pilátem (ano, s tamtím Pilátem), kterých jsem se na začátku vyděsil. O díle jsem si totiž předem nezjistil nic, čekal jsem tajemný příběh z devatenáctého století, a když jsem snad už ve druhé kapitole skočil z první poloviny dvacátého století o téměř dva tisíce let do minulosti, trochu mě to vyděsilo. Nicméně pro mě zůstává Pilát nejsympatičtější postavou. Není zlý, není dobrý, je takový, jaký být musí.

Třetím kamenem úrazu pro mě byla edice od Rybka Publishers s bohatou ilustrací. Jak jsem miloval ilustrace u Tolkienových knih od Alana Leeho, zde jsem Kulika chvílemi proklínal, protože příběh se mi v hlavě odehrával ve výtvarném provedení podobném bláznivému Edudantovi s Francimorem. Naštěstí jsem se vyhnul Šteindlerovu hlasu vypravěče, v tu chvíli bych končil. Zmíněný večerníček jsem sice jako dítě miloval, ale ve spojení s daným tématem, mým očekáváním a již zmíněným magickým realismem... Uf, groteskně? Chvílemi jsem si přál, aby ilustrace zmizely.

Kdo se dočetl až sem, tomu děkuji a chci upozornit na to, že rozhodně nechci být k Bulgakovu dílu negativní. Ale chválit umí každý, jen jsem vypíchl věci, které mně jako čtenáři vadily. Mistr a Markétka zaujme čestné místo v mé knihovně s tím, že v budoucnu ji určitě opět se záložkou položím na noční stolek. A to se u mě nestává téměř nikdy... Už teď se na opětovné setkání s různookým ďáblem a zbabělým a přitom statečným Pilátem těším, protože existují nutná zla, bez kterých by dobro neexistovalo.

Maestro Woland: „Nerad sedím vysoko, z výšky se hůř padá." ;)

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

U tohoto Moliérova díla asi není třeba dlouze představovat děj, který ne že by byl až tak notoricky známý, jen je bohužel na můj vkus příliš jednoduchý. Zároveň se nemohu ubránit dojmu šablonovitosti, kterou dokáži odpustit u žánrovek fantasy nebo červené knihovny, ale zde mi nepřijde na kompozici vůbec nic inovativního, zajímavého (intermezza působí doslova jen rušivě), zrovna tak postavy jsou jako přes kopírák. Nemusíte mi oponovat, že každý lit. styl podléhal v minulosti určité módě a předpokladům, jenže čeho je moc, toho je příliš. Zrovna taková hlavní postava hypochondra je zcela jalová a nevyužitá. Situční humor zde nefunguje na správné úrovni a oproti Lakomci, se kterým se srovnání nevyhnete, se jedná o dosti slabší dílo.

Při čtení Zdravý nemocný jsem si uvědomil jednu zásadní věc a to, že dramatický žánr komedií nebude v tištěné formě to pravé pro mě, proto příště zkusím nějakou tragédii. Bohužel se obávám, že můj obecný problém s porozuměním divadlu se přenese i sem a drama pro mě zůstane těžko stravitelnou částí literatury ať už v psané nebo hrané podobě...

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Kniha o útěku před osudem, o vnitřní prázdnotě a hledání smyslu. Moje první setkání s japonskou literaturou prostřednictvím Murakamiho Kafky na pobřeží pro mě bylo velice milým překvapením. Přestože jsem se z doslovu dozvěděl, že se jedná o "nejméně japonskou" knihu tohoto autora, musím říct, že na mě prostředí Japonska z textu silně zapůsobilo. Přestože se v textu objevuje velmi mnoho odkazů na euroamerickou kulturu, stále jsem měl pocit, že čtu něco, s čím jsem se dosud nesetkal a nejsem schopný říct, zda za to mohou reálie nebo Murakamiho styl.

Příběh je rozdělen na dvě dějové linky, a tak sledujeme Kafku Tamuru, patnáctiletého chlapce na útěku z domova, s panem Óšimou, který je biologickou ženou, paní Saeki, milf padesátnicí s tajuplnou minulostí, a pana Nakatu, postaršího jednoduššího penzistu, s Hošinem, mladým řidičem kamionu znechuceným vlastní prací. Obě dějové linky se za celou knihu neprotnou, ale činy postav ovlivňují dění i ve druhé dějové lince. Zároveň je děj zasazen do reálného světa, ve kterém se lze setkat s jevy, které nelze vysvětlit, a všichni hlavní protagonisté jsou jimi obklopeni. Nijak je ovšem nerozporují a nepídí se po jejich původu (až na Hošinu), proto odpovědi a vysvětlení toho, jak fungují snové reality a jiné světy nebo mluvení s kočkami, opravdu nečekejte.

Celý Kafka na pobřeží na mě působí zvláštně odemočněně. Když se hlavní protagonista na konci knihy usměje, vyznívá to až zvláštně v porovnání se zbytkem textu. Nevím, zda je to japonskou náturou, inspirací v Kafkových románech nebo obojím, ale postavy tak nějak kafkovsky přijímají svou roli, která je jim okolím naservírována, a i když se pokusí o útěk, nakonec stejně přistoupí na vytčenou trasu, ať už ji vytyčuje osud, vláda nebo váš nadřízený. Ovšem zde je to jaksi přirozenější než v Kafkových románech, kde tato podřízenost jde až do absurdity, proto je mi „Murakamiho Kafka" mnohem milejší.

Bavily mě autorovy metafory a přirovnání, kdy některé působí až směšně, jiné vyloženě nezvykle. Při jejich tvorbě rád sahá autor k přírodním jevům, takže naše mysl je potopou, osud je písečnou bouří apod. Obecně mohu říct, že jazyk knihy si mě získal svou chladnou precizností, a Harukiho smyslem pro detail, díky kterému bych byl schopný dokonale popsat vzezření všech postav i s oblečením a doplňky. To už se mi u knihy dlouho nestalo a byla to příjemná změna.

Kafka na pobřeží rozhodně stojí za přečtení, nejlépe při poslechu Beethovena nebo Schuberta. Třeba vám kniha pomůže najít zrovna ten váš pokoj, který každý máme, rádi bychom se do něj vrátili, ale už to nikdy nepůjde.

„Ono je nakonec úplně jedno, jestli je člověk feministka, fašistická svině, komunista nebo člen Hare Kršna - takové věci jsou vedlejší. Je mi úplně jedno, jakým kdo nad sebou mává praporkem. Strašně mi ale vadí jakákoliv vnitřní prázdnota."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Ani pátý díl Kronik Amberu nevybočuje ze své unylosti. Jedinou větší změnou je to, že od začátku jsou odkryty všechny karty, víme, o co jde Corwinovi i ostatním a přesně k tomuto závěru celá pentalogie i dojde. Přibyde pár stránek o jsoucnu, egu a jiných filosofických tématech, která ovšem do konceptu absolutně nezapadnou a působí rušivě.

Amber jako komplet rozhodně není převratnou ságou, není ani nijak kanonicky hodnotnou sérií pro fantasy, prostě tak nějak je a celkovému nadšení okolo něj absolutně nerozumím. Se Zelaznym končím, Amber je pro mě dostatečnou výstrahou.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Sourozenci na amberském pískovišti si dál z plezíru rozbíjejí svoje bábovičky, občas to svedou na jiné, někdy jen ze srandy, jindy to zase myslí krvavě vážně, aby si o deset stránek dál podali ruku a řekli, že tu rozbitou bábovičku svedou na toho dalšího v pořadí, načež se opět bezelstně udeří lopatičkou mezi oči.

Občas si dáme už obligátní LSD jízdu stíny, abychom se přes několik stran dostali jen do dalšího místa sáhodlouhých, nikam nevedoucích konverzací, které ke konci vyplynou v hlavní zvrat. Přitom Zelazny má opravdu vypravěčský dar, jen jej podle mého využil špatně. Amber je spíše konverzační situační drama s rádoby epickou kulisou.