Oponn komentáře u knih

Hvězdičky neuděluji, kdo chce znát mé hodnocení, nechť čte dál.

The Boss is back! Persona, která ovlivnila nejednoho blázna, a její ne vždy růžový životní příběh, který začíná mačetou a po stejně ostré dráze se potom ubírá dodnes, je inspirativní pro mnoho lidí dodnes. Roye si velice vážím, protože je jeden ze základních kamenů subkultury, jejíz hrdou součástí jsem a snad i budu dál ve svém životě. Jak říká Šéf sám, je to hlavně o muzice a nikomu nic nedat lacino.

Knížka, za kterou jsem Honzovi hrozně vděčný a zároveň jsem hrdý, že něco podobného se v Čecháh povedlo přivést na knižní trh. Na druhou stranu má podle mě jeden nedostatek a to je samotné pojetí knihy, které mě osobně nenadchlo. Honza se snažil dát co největší důraz na Royův přirozený projev, proto kniha působí jako tok Royových myšlenek. Zároveň ponechal Honza prostor opravdu jen pro samotné Royovy vzpomínky, zamyšlení se a dojmy z jeho života; v knize nenajdete běžný biografický postup ohledně vsuvek autora, komentářů, je zde opravdu jen to, jak svůj život vnímal Roy sám. Mně osobně tato forma nesedla, nicméně poslední dvojstrana, na které je shrnutý Šéfův přístup k životu a poselství do let dalších, mě svou přímočarostí a upřímností dostala. Bohužel i korektorům utekly některé fráze, které jsou zvláštně kalkovité. Ale co už.

Knížka, která pro mě má nedostatky, nicméně stojí za to ji přečíst a šířit její myšlenku dál.

Předem komentáře bych rád předeslal vzkaz zdejším despotům, že hvězdičky neuděluji a přijde mi naprosto stupidní po čtenářích vyžadovat hodnocení hvězdami, aby mohli komentovat. Kdo chce se znát mé hodnocení knih, ať si přečte komentář. Hodnocení hvězdami má nulovou výpovědní hodnotu, a to zdejší tuplem.

Jak začít... Přelomová scifi? Asi; scifi nečtu, nejsem tedy cílovou skupinou, nicméně paběrkování v už tak hodně přebraném a ničím neinovativním fantasy háječku mě nebaví, tak jsem zkusil něco, o čem čtenáři science fiction freneticky pějí ódy. Ze své pozice tedy nemohu srovnávat s jinými žánrovými díly, hodnotím čistě dojem bez přesahu do vod žánrové tvorby.

Se sérií, mám několik zásadních problémů. Prvním je političnost , která mi neskutečně pila krev. Pokud jste zarytým komunistou, myslíte si, že společnost (rozuměj vláda lidu, protože strana to za vás samozřejmě ví lépe) vám může bezostyšně rozkazovat, konfiskovat věci, kázat o morálce ve prospěch lidstva, i kdyby to mělo znamenat zánik všech jen proto, že to je správné, protože to platí pro všechny stejně, případně rovnou popravovat za jiný přístup k problému, jste na správné adrese. Pokud vás lákají průpovídky o výhodách kolektivismu a obětování se pro společnou myšlenku, s chutí do četby.

Druhou výtkou k autorovi je to, že mi byly postavy neskutečně nesympatické. Bylo to hlavně tím, že se chovaly zcela iracionálně a za celou sérii jsem si neoblíbil jedinou postavu kromě moderátora „dosaď si libovolné čínské jméno, stejně se to nedá zapamatovat". Celý třetí díl je potom fokalizován na fyzičku „dosaď si libovolné čínské jméno, stejně se to nedá zapamatovat", která na sedmi stech stránkách třídavě spí (hibernuje), nebo není schopná udělat jediné důležité rozhodnutí, a tak se vláčí od problému k problému až na konec všeho. Doslova. Když už se pro něco rozhodne, jedná ve jménu lásky, dobroty, spravedlnosti a blá blá blá. Jediná logicky se chovající postava je výše zmíněný moderátor a Wade (hele, světe, div se, normálně znějící jméno; ale k tomu později), kterého autor za jeho rozhodnutí nechá popravit a ještě se u toho samolibě směje, jak to tomu zlému Wadovi spravedlivě spočítal. Všechny postavy jsou nesmírně ploché, nevyzařovaly ke mně žádné emoce, se kterými bych se mohl ztotožnit. Vyjímku tvořili právě zmíněný moderátor a Wade, který ale nedostal žádný prostor, kromě toho, kdy na něj vypravěč ukazoval prstem, abychom nezapomněli, že za vše může on.

Je na čase se přestat vztekat, ale neodpustím si ještě jedno dloubnutí. Ze svého drzého europocentrického hlediska mi autorova čínská sebestřednost způsobovala až ekzém. Američani (Evropa + Amerika) = zlí, Rusové a Číňani (Asie) = dobří. Afričani nebo latino se v knize raději nevystupují, asi se nehodili autorovi do jeho geopolitického černobílého vidění světa.

Přese všechno výše vyblité má kniha co nabídnout. Množství předestředných filozoficko-astronomických problémů je naprosto fascinujích. Celý koncept temného lesa mě uchvátil a o mnoha etických a jiných otázkách představených v knize se s kamarády u piva velmi rád pobavím znovu a zase. Stejně tak je velmi zajímé si rozšiřovat vědomosti na poli fyziky, astronomie a inženýrství. Díky knize jsem konečně pochopil věci jako přechody mezi dimenzemi, Dopplerův jev, funkci kvantových počítačů a spoustu dalších vědomostí, které jsou mi sice k ničemu, ale teď se můžu tvářit chytře. Schválně, víte, co je to fraktál? :D

Z jazykového hlediska mi kniha nepřišla ničím zajímavá, stejně tak mě nezaujala svým vypravěčem, jednoduše mi v hlavě z profesionálního hlediska utkvěla jen jediná věc - Válka s mloky. Proč to sem tahám? Protože horizontální členění díla mi připomnělo právě Čapka. Kniha je dělena do kapitol, které jsou pravidelně prokládány texty publicistického formátu, přepisy rozhovorů, komentáři vypravěče. Což je i poslední věc, kterou sérii hodlám vyčíst. Je to její neskutečná rozplizlost, ve které se ztrácí jakákoliv gradace, budování příběhu a vztahů mezi postavami. Autor se snažil předestřít v globálním měřítku problematiku střetu civilizací a jeho megalomanská mysl se odmítla uskromnit, takže nakonec doskáčeme až na úplný konec vesmíru a nějaká kontinuita mezi postavami, kterou jsem si stejně nezapamatoval, se naprosto ztrácí. Korunu tomu dodávají finální kapitoly, kde je hlavní „milostný" motiv třetího dílu postaven na hlavu úžasnou ukázkou pragmatismu autora. "Už se s ním nikdy neuvidím? Nevadí, zůstal tu se mnou další borec, kterého ani neznám, ale udělá mi dítě a lidstvo bude pokračovat." Na čtenářském patře zbývá pocit jakési jalovosti. Jako když si uvaříte vynikající, dlouze tažený hovězí vývar a ve finále hrnec dopustíte horkou vodou z kohoutku. Eh.

Takže ve zkratce. Sérii má smysl číst kvůli milostné lince moderátora ve druhém díle a podnětným myšlenkám ohledně vesmíru, navíc pokud jste dostateční političtí flegmatici nebo komouši a flagelanti, bažící po rozvleklých a ke konci repetetivních popisných pasážích stále stejného, knihu si i naplno užijete. Takhle si série zaslouží jen dva Leniny z pěti.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Už nevím, jak jsem se k Houellebecquovi dostal (snad přes kanál Na potítku), vím jen, že jsem měl autora zastrčeného v podvědomí jako "kontroverzního", spojovaného s islamofobií a jinými dnes tak oblíbenými nálepkami. To bylo tím, co mě k četbě jeho díla přivedlo. Když si teď tak třídím myšlenky, myslím, že mě k němu opravdu přivedl David z Potítka v díle o Konci civilizace, kde se zmiňuje o jiné autorově knize Možnost ostrova. Asi.

Měl jsem potíže se do knihy začíst. Bezmetaforické věty s absencí poetismů a jakousi rezignací na estetično mi silně připomínali McCarthyho Cestu. Jedním slovem na mě text působil zcela bezemočně. Stejně na mě působila hlavní postava Michela, kterého potkáváme ve chvíli, kdy mu zemře otec. Michel je sám sobě přiznané kolečko v systému, proti čemuž ale Michel nemá sílu, chuť a ani důvod bojovat. Svým až příkladným stereotypním nezájmem s odevzdaností mi připomínal Edwarda Nortona v Klubu rváčů (knihu jsem nečetl). To je i nejsilnějším čtenářským momentem první části knihy; protagonistova odstřiženost - částečně intencionální - od společnosti, jeho pohrdání okolím, kterého je sám vědomou součástí, mu dává jakýsi pocit nadřazenosti v tom, že oproti lidem okolo sebe si je svého hloupého, nikam nevedoucího života, případně života ženoucího se za nesmysly, vědom.

Tato až flagelantská upjatost se mění poté, co do Michelova života vstoupí Valerie, která ho donutí otevřít se světu, projevit emoce a užívat si tu zbytečnost života upřímně. Zde se pro mě kniha zlomila a začal jsem si příběh užívat. Nijak mi nevadily explicitní erotické scény (velmi mě baví ublížené komentáře o sexu hned vedle zdejších dennodenně nejvyhledávanějších štítků - erotické romány, LGBT, pro ženy, romantika - takhle svět nefunguje, se stim smiř, Zmykunde), nemám ani pocit, že by Houellebecq objektivizoval ženy... Ale co se snažím, jsem jen cisheterosexuální bílý Středoevropan, který bohužel necítí nutkání ohýbat hřbet a tradice před každou ukřičenou menšinou, takže já tomu nerozumím a neměl bych se k tomu ze své podstaty ani vyjadřovat.

Ne, Houellebecq podle této knihy (neznám jeho statě, články, rozhovory) není o nic víc, než jen zrcadlo naší doby. Cítíme se ukřivděně, že nám někdo ukazuje pravdu o tom, jak náš svět vypadá, protože to vidět nechceme. Rádi se na realitu díváme skrz sociální sítě, křičíme v anonymních diskuzích nebo nicneřešících demonstracích. Naše společnost je hloupá a plná předsudků. Svět je ošklivé místo především kvůli lidstvu. A přesto ho činy a myšlenky některých dělají hezčím. Paradox, který bude existovat do té doby, než se lidstvo samo zničí. K Houllebecqovi se ještě vrátím, připomíná mi Kunderu před tím, než začal v knihách bilancovat svůj život.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Alenka je pro mě takovou rozporuplnou knihou. Jednak se na tom podepsala redakce Albatrosu, u které začínám mít pocit, že v ní pracují jen samí diletantští analfabeti. Vím, že jsem četl starší vydání, ale pokud se podívám na knihu z osmdesátek, z 00's a z poslední dekády, a stále vidím stejné překladatelské a korekturní překlepy a přešlapy, zůstává mi rozum stát. Když se v textu vyskytne postava Mad Hattera, nerozumím tomu, proč je přejmenován na Ševce. On je to totiž (Bláznivý) Kloboučník (Jakože ten, co dělá klobouky, chápeme, drahý Albatrose?) z nějakého důvodu. Jenže to by chtělo větší redakční práci a hlavně snahu. Ono chtít je někdy těžce dosažitelné oproti nemusím.

Druhý můj problém je rozporuplnost, kterou ve mně vyvolává porovnání prvního a druhého dílu. První je konzistentní, s plynulým posunem ve scénách, sice bláznivých ale stále částečně smysluplným konverzacích a obrazech. Ve druhém dílu se Dodgoson buď zbláznil, nebo nad ním zvítězila touha o napsání pokračování nad autorskou vyčerpaností. Nemohu si pomoct, ale druhý díl na mě až na pár dialogů (Vidím Nikoho apod.) působí jako lehce retardovaný sourozenec, kterého s sebou první díl povinně vede za ruku, i když nechce.

Vším zmíněným si však nechci nechat kazit dojem, který ve mně některé pasáže zanechaly, neb jsou úžasné na interpretaci a moc mě mrzí, že jsem se k Alence nedostal ve svých dětských/dospívajících letech, protože tenhle surrealisticky drogový nonsensový trip by mě pravděpodobně zcela uchvátil. Takhle mi na tváři vykouzlí jen lehký úsměv nad neskutečně ofenzivním Alenčiným přístupem a krutostí, připomene mi skvělou absurditu našeho světa a poskytne mi skvělý argument k pivu, proč nekupuju knihy od některých nakladatelství a sítí knihkupectví.

"Jsme pány my, nebo slova? Bez slov není komunikace. Bez nás není poezie."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Velice nesourodá sbírka, ve které některé povídky ostatním nesahají ani po kotníky. Když se zpětně zkusím zamyslet nad konkrétními povídkami, zůstaly mi v hlavě asi tři. Piková dáma mě nebavila a nerozumím tomu, v čem spočívá to nadšení okolo ní. Poté mi v hlavě zůstala rozsahem možná už novela Hráč. Ani ta mě neoslovila. Poté si matně pamatuji povídku o hráčích, kdy jednoho skolil infarkt... Asi bych jich vyplodil víc, ale byly by to povrchní a zbytečné informace.

Karban je mi blízkým tématem, ovšem výběr této antologie mě nenadchl, přestože záběr autorů je vskutku široký. Jediným světlým střípkem pro mě byl Lermontův Štos, který byl bohužel nedokončený.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Mé první (asi) setkání s druhým členem bratří Čapků. Příběh knihy líčí příhodu dvou přátel, pytláků, kteří se po nevydařeném pychu musejí ukrýt v hloubi lesa před zákonem. Na ději však Čapkovo dílo určitě nestojí. Jeho hlavní doménou jsou lyrické popisy lesních houštin a pocitů člověka, který sám sebe odloučil od života ve společnosti svým neuváženým činem.

Žádné veledílo, těžící převážně z pěkných slovních spojení v kombinaci s lyrikou lesa a romantického života zbojníkova.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Bohužel jsem se k tomuto komentáři dostal až po dvou měsících od přečtení. Nicméně bych řekl, že i toto můj názor na knihu vytříbilo. Dílo jsem si sehnal především kvůli novele nejznámější - Jekyllu a Hydovi. Z té jsem byl upřímně zklamaný. Ovšem pasáž, ve které Jekyll ke konci novely monologicky hodnotí své počínání, se mi svou syrovou upřímností zaryla do paměti. Kdy jsme ještě sami sebou, kde je ta tenká hranice pro popuštění našich tužeb a hranicí nenávratna?

Zbylé dvě povídky/novely komentovat nebudu, protože mě jednak nebavily, druhak si z nich nepamatuji ani prd. Nuda nuda šeď.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

New Orleans a jeho zpocené, tabákem nasáklé prostředí mi nesedlo. Nebo jsem to Kotletovi nevěřil, stejně jako jeho exotické ostrovy, kdo ví. Kosek měl zůstat doma, tam byla jeho největší síla, v prostředí českých luhů a hájů. Příběhová roztříštěnost knihy také moc nepřidá na prožitku, ale člověk má alespoň pocit, že to odsýpá.

Pro mě jediným světlým momentem je povídka Jezinky, kterou jsem si neskutečně užil. Čechy, česká mytologie, správný Kotletův humor, přímočarý příběh. "Jsem snad zkurvenej Smolíček Pacholíček?"

I tak děkuju autorovi za pokračování a uzavření jeho pro mě nejoblíbenější série.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Pamatujete si, když jste jako dítě měli poprvé čokoládu a věděli jste, že je to láska na celý život? Já taky ne, ale u Oněgina si to pamatovat budu. Opět se ruským velikánům omlouvám, že jsem je takovou dobu zanedbával, protože tato perla mi utíkala velice dlouho. Anebo možná dobře že tak, být Oněginem dotknut skrze proklínanou povinnou četbu, snad bych jeho kouzlo nebyl objevil.

Na(ne)štěstí jsem své poznámky k Oněginovi ztratil. Měl bych si sehnat nový deník a ne tu repliku Listerova trička. Tudíž nemám kromě pocitů, které vě mně zůstaly, více co napsat. Stejně bych tu vnitřní čtenářskou naplněnost nedokázal dostatečně vystihnout pohými slovy, to se musí zažít.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

O Durychovi jsem věděl jen to, že se jedná o součást české katolické literární scény, kterou jsem tak nějak vždy obcházel obloukem a přečtenou mám jen jednu knihu od Demla. Když jsem tedy na Budějckém náměstí v hrabárně objevil Duši a hvězdu, vzal jsem ji do svého knihovničkového azylu.

Celá kniha má podivnou horečnatou atmosféru. Kdo mě zná, ví, že horečnaté a jinak smyslově pozměněné stavy vnímaní nemám v knihách vůbec rád. U Durycha jsem si však na tuhle mázdru mezi mnou a textem poměrně rychle zvykl a toleroval jsem mu ji.

V příběhu sledujeme až kafkovského vyděděnce Bětu, která se dostane do vztahu se souchotinářským synem továrníka, který je zároveň Bětiným zaměstnavatelem. Drobné nitky vztahů mezi postavami, jejich vývoj a proměny mě až překvapivě bavilo sledovat. Durychův příběh je velmi komorní a dává nám možnost nahlédnout do střetu dvou světů, které spojuje především láska a oddanost, oddanost práci, rodině, předurčení, kdo si co vybere. Text celý na mě působil stejně jako "nedotknutelná duha a plaše jako štěstí". Příběh Bětky je jakousi alegorií na modlitbu aneb jak nepřiznaná jeptiška dobro hledala.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Uf. Mann mi dal zabrat natolik, že jsem na tři měsíce nebyl schopný napsat jediný komentář a musel jsem se k tomuto násilým opět dokopat. [...] K Doktoru Faustusovi (Faustovi? Já fakt nevím) jsem přistupoval s nadšením z látky Goethova Fausta a jen s velmi povšechnou představou o obsahu knihy na mě čekající. Kdo chce vědět více nežli já, prosím...

Připravte se už na prvních stránkách seznat, že je Mann šílený "vedlejšovětný grafoman", snažící se váš mozek uvařit na prostých větných vazbách. Z profesního hlediska jsem si zkusil udělat syntaktický rozbor jednoho z jeho souvětí a musím říct, že nic šílenějšího jsem v knize ještě neviděl. Hrabal má možná nekonečná souvětí, jenže se v nich naprosto jednoduše orientuje, což se o Mannových souvětných origiích říct nedá. Hlavní věty sekané na tři a více kusů protkané nekonečným množstvím odbočujících vedlejších vět, které samotné jsou opět prokládány dalšími vedlejšími větami s mnoha vsuvkami a vytčenými větnými členy, krásně ilustrují knihu samotnou.

Připravte se na kronikový opus, mapující relativně krátký život Sheldona Coopera z přelomu 19. a 20. století, jímž vás provede vypravěč v postavě Adrianova přítele, jehož vystupování v textu bylo zajímavé sledovat. Z (polo)homodiegetického vypravěče se v některých chvílích stává regulérní heterodiegetický vypravěč. Navíc k jeho nespolehlivosti máme vcelku silný argument; sám se čtenářem komunikuje a říká nám, že mnoho prezentovaného jsou pouze reprodukované vzpomínky či informace z dopisů. Zajímavá je i vypravěčova metatextovost, když vám explicitně předkládá, jak některé pasáže číst. Kronikový formát s sebou nese i upozadění dialogů. Nechápejte mě špatně, dialogy v textu jsou, ale působily na mě nepřirozeně a v nánosu věcí zmíněných dále se utápěly. První upřímný a přirozený dialog se objevil na straně 340 a bylo to tak náhle nezvyklé pro zbytek textu, až mě to překvapilo a stránku jsem si poznamenal.

Připravte se na teologicko-filosofickou procházku s Kantem, Nietzchem a dalšími. Kniha je hlavně elaborát o... No asi skoro o všem. A jako správný filosofický elaborát nám na žádnou otázku neodpoví, jen nastíní možnosti.

Připravte se na exkurzi do teorie hudby a pokud vám slova jako "fuga, tutti, kontrapunkt, pianissimová fermata nebo osmina se třemi tečkami" nic neříkají, vezměte si k ruce rovnou slovník, protože některé pasáže delší desíti stran se věnují pouze hudebním problematikám, které se Mann neobtěžoval nijak vysvětlovat. Jeho vypravěč se vždy za podobné odbočky omluví, přičemž je vám jasné, že o pár stran dále vás opět čeká nudná exkurze do notových osnov. Ale možná ze mě mluví jen hudební analfabet. Těžko říct, co je na tom pravdy, a už jsem neměl sílu hledat pravdivost těchto slov, ale Bach údajně řekl, že hudba musí vždy klesnout ke dnu, aby mohla povstat jako fénix. Když se podívám na soudobou českou i světovou produkci mainstreamu, tak si říkám, že má fénix celkem zpoždění a není v popelu, ale ve slušných sračk... Ehm, to jsem odbočil.

Připravte se na příběh o přátelství, které nikdy přátelstvím v pravém slova smyslu nebylo. Adrian se k Serenovi (vypravěči a ano, musel jsem si jeho jméno opětovně vygooglit) chová zcela chladně, s odstupem, bez emocí a čistě pragmaticky. Obecně pro mě byla postava Adriana nepřístupná v tom, jak se chová, nerozuměl jsem mu, byl mi nesympatický, jeho osud jsem mu přál.

Připravte se na fascikl, který chce velké odhodlání a nějakou tu čtenářskou zkušenost. Jak by řekl klasik, s tímhle bys zabil velrybu. A já souhlasím, jen si dovolím podotknout, že není třeba použít váhový aspekt knihy, stačilo by začít číst.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Soubor dvanácti povídek, ze kterých mi v hlavě zůstaly chabé čtyři a to jen v nejasných konturách. Po přečtení té první jsem si řekl, že jedna vypelichaná vlaštovka jaro nedělá, a když se mi zrovna tahle nelíbila a nezaujala mě, zbytek sbírky to třeba zachrání.

Ne. Márquezův jazyk, vyprávěcí styl, kdy vrství příběh do příběhu o příběhu, mi ve formátu povídky vyloženě vadí. Nebavilo mě ani hledat styčné body jednotlivých povídek, které jsou dle slov autorových vybroušeny téměř k dokonalosti. U většiny povídek jsem se nudil a čekal jsem na nějakou, která by se o mě vnitřně alespoň trochu otřela. Paradoxně to zvládla jediná a to asi ta nejobyčejnější - setkání s krásnou neznámou na letišti, vedle které vypravěč stráví cestu nad Atlantikem, přičemž ona celou cestu prospí, aby se poté beze slova rozešli každý svou cestou.

Bohužel, nesdílím nadšení místních komentářů a myslím, že lepších povídkářů běhá po celém světě hodně, a Márquez si tímto u mě zavřel dveře, na to je život moc krátký a krásných knih příliš mnoho.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Po letech jsem si splnil něco, na co jsem se těšil a zároveň jsem se toho hodně bál. Pustil jsem se do toskánského vrcholu středověké literatury vůbec a mé dojmy jsou rozporuplné. Komedie je vyšší dívčí, ke které musíte dozrát, protože nejde o text, který si budete číst pro lepší usínání v posteli. Každý Danteho verš je vypilovaný k dokonalosti, nemá slabiku navíc, anebo o slabiku méně. Mnoho slok i samotných veršů jsem musel číst opakovaně a zamýšlet se nad nimi, abych je pochopil. Podobné jsem to měl se Ztraceným rájem, ale tam šlo spíš o Jungmannův profesorský překlad; zde se jedná spíše o jakousi nasycenost, kdy verš je natolik hutný informacemi, že člověk musím opravdu číst slimáčím tempem.

Čím dále v knize postupujete ke konci a směrem vzhůru k Ráji, je slimák vašeho vnímání pomalejší a unavenější. Epická stránka, která převládá v Pekle se postupně vytrácí, až se v Ráji dostanete do fáze, která je opravdu spíše filozofická, postavy se pouští do teologických sporů, výkladů a předkládají vám nekončící historické vsuvky. Vůbec si neumím představit, že bych knihu četl bez poznámkového aparátu, protože tolik odkazů na žitý svět jsem ještě v literatuře nezažil a pochybuji, že se mi někdy ještě něco podobného stane.

Nemyslím, že bych se ke Komedii někdy vrátil, abych si ji opětovně přečetl, ale některé její verše a pasáže mi v hlavě zůstanou navždy.

"Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Příliš hlučná samota byla kniha, která mi ukázala, že kánon může být zábavný. Přičemž neznám jedno slovo s dostatečnou konotací, kterým bych Samotu označil, abych vystihl ten pocit, který jsem měl při jejím čtení. Hrabalova transcendetně lyrická souvětí umazaná od zaschlé krve a tiskařské černi, zabalená do mých milovaných impresionistických mistrů jsou něco, co mě bude hladit po očích, uších, duši a srdci kdoliv tenhle skvost otevřu. Hrabal se se slovy mazlí, skládá je k sobě jako dokonalé japonské origami, které je načichlé pivem a lehkým odérem zatuchlého sklepa. A jsou to ale slova, která vychutnáváte jako v michelinském menu. Nic není navíc, nic nechybí, vše tvoří dokonalou jednotu, kterou si budu vychutnávat opakovaně a nikdy se jí nepřejím.

"Jsa proti své vůli vzdělán, jsem nešťastně šťasten."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Co Krejčíkovi neupřu je znalost klubových koncertů a schopnost je vykreslit až do posledního stoupajícího sloupku dýmu z cigára a pachem potu a voňavek. Popisy pinupek s punkovým jazzem na pražském Žižkově... Řekněme, že bych také zavítal. Kniha však ztroskotává na relativně hloupé rovině poměru příběhu s narativem. Autor se pokouší vměstnat události několika let z různých území republiky na necelých tři sta stran knihy malého formátu, což prostě nemůže fungovat. Zároveň vás zahltí celkem velkým množství postav, které vám brzy začnou splývat jedna přes druhou.

Na české poměry docela odvážný počin, u kterého se nabízí srovnání s Novotného Valhalou. Ten šel pro změnu s přílišnou rozmáchlostí oběma směry, nicméně mu kniha (četl jsem souborné vydání) funguje lépe než Krejčíkovi. Krejčík je zase lepší v práci s jazykem, který je čtenáři mnohem přístupnější a příjemnější ke čtení.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Jedna z TĚCH knih, které měnily svět. Máme zde Odysseu, Aeneidu, Božskou komedii, Ztracený ráj a potom Fausta, doudílný opus, který Goethe tvořil šedesát let. Už před lety, když jsem Fausta musel rychle projet kvůli studiu němčiny, ve mně drama zanechalo silnou stopu. Získalo si mě především krásným veršem a tajemnou postavou Mefistofela, ďábla našeptávače, toho, který stojí v pozadí a ponouká vás u propasti, abyste skočili. Zároveň se jedná o nejsymypatičtější postavu, protože Goethe mu stejně jako Milton vtiskl lidskost. Ta se projeví hned v počátečním nebeském prologu, kde Mefisto říká, že se vlastně nudí, protože lidé se mají na nic i bez něj, a je tedy bez práce a lidí je mu líto. Andělé v tomto výstupu Bohu pochlebují, snaží se zavděčit a jediný čert si dovolí s ním polemizovat, dokonce ho přesvědčí k sázce o lidskou duši. Aneb když se dokonalý našeptávač opravdu snaží, dokáže i Boha svést na zcestí, nicméně vzápětí řekne, že má starouše vlastně i rád.

Proč se jedná o tak velké dílo se nebudu rozepisovat, to musí uznat každý s alespoň malým literárním vkusem. Neodpustím si ale několik rýpnutí do velikána německého kánonu. Zaprvé mi druhý díl přijde nadbytečný. Zde se Goethe už okatě odkazuje k Shakespearovi nebo Homérovi, zároveň si více užijeme Mefistofela, ale jak říkám, druhý díl pro mě byl už zbytečným natahováním příběhu až za únosnou mez. Celý díl je mnohem ornamentálnější, vytržený z času i reality. Nesedlo mi to. Druhé jádro pudla je v tkví v samotném závěru. Goethe si prostřednictvím Fausta kupuje vykoupení do nebe, které je naprosto nezasloužené. Nepochybuji o tom, že u Danta by se Faust hrabal v některém z kruhů Pekla, a jakékoliv morální poselství zde autor závěrem pohřbil.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Dykova pocta Hamelnské postavičce záhadného pištce. Krysaře jsem si zopakoval po více než dekádě, kdy jsem ho četl k maturitě a příběh záhadného poutníka v plášti s kápí a píšťalou mi učaroval. Musím přiznat, že po těch letech jsem z knihy už tolik nadšený nebyl, nicméně jsem objevil části knihy, které mi před lety zůstaly skryty. I přes drobné výtky pro mě zůstane příběh nesmiřitelného mstitele srdcovou záležitostí.

"Co zde činíte, krysaři? Co chcete vůbec v Hammeln?"
Krysař naklonil se k růţovému keři a utrhl jeho nejkrásnější květ.
"Co činím, vidíte. Voním k růži."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Ke trojce Metra se mi ani nechce moc vyjadřovat, stačilo, kolik času jsem investoval do čtení. Glukhovksy zkazil konec dvojky, oživil postavy a dosadil do hlavní role opět Arťoma. Jediný klad spatřuji ve finálním zvratu knihy, neustávající akce knihy mě nepřesvědčí o tom, že se má jednat o důstojné zakončení trilogie. Opět jsem se po letech přesvědčil, že když na sobě má něco nálepku bestseller, mám to obejít obloukem.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Dvatisícetřicetčtyřka staví na základu z prvního dílu, takže si neodpustíme úmorné prodírání se ze stanice na stanici s nulovým vlivem na děj, nicméně události na stanicích a hovory mezi postavami konečně za něco stojí, otevírají se nám možnosti hlubších otázek a nastiňují se morální dilemata.

Zároveň se nám mění fokalizace na vnější a nejsme vázáni na nudného Arťoma. Nejvíce sledujeme děj společně za přítomnosti moderního "kronikáře a umělce" z metra, postaršího chlápka s přízviskem Homér.

Literárně mi přijde, že jde o mnohem lepší díl než je díl první, a to především díky aspektům shrnutým v prvním odstavci, které knize dají hlubší vrstvu čtení. Homér totiž zná hodnotu knih a historie a snaží se za ně bojovat i v prohnilých tunelech. Sympatické je i to, že za tuto myšlenku nebojuje kalachem, ale ideou vytvořit nesmrtelný příběh hodný jeho jména, který obsáhne vědění dosavadních věků a uchová ho pro další generace.

Glukhovsky pro mě jako autor vyzrál a hraje si s metatextovostí svého díla, takže je nám jako čtenářům naznačováno, že autorem celého textu je sám Homér, který tedy splnil svůj předurčený úděl. Celkově mnohem lepší než díl první, ale rozumím zdejším čtenářům oddychovek a "kvalitní literatury", proč zde má dvojka o hodně nižší hodnocení.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Hru jsem nehrál, tudíž bych ovlivněný být neměl, nicméně o skutečnosti, že hra existuje, jsem věděl a nevím, nakolik jsem si mohl sám vsugerovat pocit, že realita je obrácená. Tedy že kniha vznikla podle videohry. Většina knihy na mě působila epizodicky, neprovázaně, každá ze stanic byl pomyslný vedlejší úkol, který jen tříštil hlavní příběh (který není nijak převratný). Fašouni, sektáři, komáři, ďáblové, nový druh... Motivů je příliš mnoho na příliš malém prostoru a otevírají mnoho otázek, jenže ty vždy tak nějak vyšumí do ztracena.

Korunu všemu nasazuje hlavní postava Arťoma, který je... Nijaký. Za celou knihu jsem k němu nepocítil jedinou sympatii, antipatii, prostě tam jen byl, aby se mohl děj sunout dál. Pocitu výše zmíněné videohry nahrává i fokalizace, která je fixována na Arťoma. Jakákoliv interakce s jinými postavami navíc působí nepřirozeně, až jsem měl pocit, že čtu špatně napsaný scénář. Mému špatnému dojmu z knihy nepomohly ani Arťomovy snové prožitky, protože málokterý autor mi dokáže snové, horečnaté nebo halucinační stavy podat příjemně. A Glukhovskymu se to nepovedlo.

Nejsem žádný zastánce ani aplikátor feministické literární kritiky, ale neodpustím si rýpnutí, že Dimovi někam zmizeli ženské postavy... Abych zakončil pozitivně, musím říct, že atmosféru stísněného, zatuchlého, nepřátelského postapo metra vystihl autor dobře.