Dvanáct povídek o poutnících přehled
Gabriel García Márquez
Blanka Stárková charakterizuje v doslovu povídkovou sbírku následovně: Co tyto povídky spojuje, jsou (ty tak těžko postižitelné) kvality Márquezova vypravěčství. Stavba, promyšlený rytmus věty, který nemívá o slabiku méně nebo více, paralelní děje, z nichž jeden záludně probíhá druhému příběhu za zády, návnada vždy a vždy dopředu nastražovaná čtenáři, aby chtěl-musel s autorem běžet dál... A tak se možná příliš nezmýlíme v domněnce, že víc než jeden čtenář bude číst tyto povídky, aniž by potřeboval jejich pointu, jejich rozluštění či hledal jejich přesah, a vstoupí prostě do textu, aby se jím nechal nést, a vždycky znovu z něj vystoupil s touž beznadějnou otázkou: Jak to ten člověk k ďasu dělá?... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 1996 , Hynek (Alois Hynek)Originální název:
Doce cuentos peregrinos , 1992
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Dvanáct povídek o poutnících. Přihlašte se a napište ho.
Komentáře (29)
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Soubor dvanácti povídek, ze kterých mi v hlavě zůstaly chabé čtyři a to jen v nejasných konturách. Po přečtení té první jsem si řekl, že jedna vypelichaná vlaštovka jaro nedělá, a když se mi zrovna tahle nelíbila a nezaujala mě, zbytek sbírky to třeba zachrání.
Ne. Márquezův jazyk, vyprávěcí styl, kdy vrství příběh do příběhu o příběhu, mi ve formátu povídky vyloženě vadí. Nebavilo mě ani hledat styčné body jednotlivých povídek, které jsou dle slov autorových vybroušeny téměř k dokonalosti. U většiny povídek jsem se nudil a čekal jsem na nějakou, která by se o mě vnitřně alespoň trochu otřela. Paradoxně to zvládla jediná a to asi ta nejobyčejnější - setkání s krásnou neznámou na letišti, vedle které vypravěč stráví cestu nad Atlantikem, přičemž ona celou cestu prospí, aby se poté beze slova rozešli každý svou cestou.
Bohužel, nesdílím nadšení místních komentářů a myslím, že lepších povídkářů běhá po celém světě hodně, a Márquez si tímto u mě zavřel dveře, na to je život moc krátký a krásných knih příliš mnoho.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Dvanáct povídek o poutnících v seznamech
v Právě čtených | 2x |
v Přečtených | 314x |
ve Čtenářské výzvě | 24x |
v Doporučených | 17x |
v Knihotéce | 133x |
v Chystám se číst | 60x |
v Chci si koupit | 13x |
v dalších seznamech | 7x |
Štítky knihy
putování magický realismus poutníci kolumbijská literatura hispanoamerická literatura
Část díla
- Letadlo se spící krasavicí 1982
- María dos Prazeres 1979
- Přišla jsem si zatelefonovat 1978
- Pronajímám své sny 1978
- Sedmnáct otrávených Angličanů 1980
Autorovy další knížky
2006 | Sto roků samoty |
2008 | Láska za časů cholery |
2005 | Kronika ohlášené smrti |
1997 | O lásce a jiných běsech |
2005 | Na paměť mým smutným courám |
Už delší dobu vím, že nejsem nijak závratný fanda magického realismu. Dává mi dost velkou práci se na něj „naladit“ a přistoupit na autorovu „hru“ se čtenářem, ale musím uznat, že povídky to byly zajímavé, vesměs neotřelé, většinou se zajímavým dějovým zvratem nebo minimálně s takovým takřka „magickým“ nádechem, který ve mně nějakou dobu po přečtení ještě rezonoval. Přesto si myslím, že jako naprostý neznalec latinoamerické (kolumbijské?) mentality a reálií mi mezi řádky unikla spousta detailů a narážek, takže můj prožitek je neúplný a (středo)evropansky ochuzený - a nemůžu říct, že bych si z té knihy vyloženě sedla na zadek.
Nejvíce mě zaujaly povídky Přišla jsem si zatelefonovat, Šťastné léto paní Forbesové, Stopa tvé krve ve sněhu a Světice. Nicméně ke sbírce jsem se prapůvodně dostala skrze magicky tragické Světlo je jako voda.