Oponn komentáře u knih

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Hugův román je s trochou nadsázky jen příběh o nešťastné lásce. Co ho dělá výjimečným, jsou postavy, především Frollo, a samozřejmě prostředí Paříže vrcholného středověku. Je nepochybné, že Hugo Paříž miloval, miloval její architekturu, ulice, historii, nezaměnitelný genius loci, který se ztrácel pod nánosem průmyslové revoluce. A tak stvořil tuto ódu, kterou připomněl zašlou, nebo spíše zapomenutou slávu francouzského stavitelství. Občas to sice přehání, protože téměř padesátistránkové martirium s představením i posledního oblázku v dlažbě bezejmenné uličky bylo... No, nebudu lhát, měl jsem co dělat, abych nepřeskakoval, bylo to suchopárné, bezkrevné a vysilující. Když však pominu tuto pasáž a ještě jednu, týkající se šlechty a vlastnictví, nejsou sáhodlouhé vypravěčovy výstupy vůbec na škodu.

Samotná zápletka, která je (ne)známá i dětem, především díky nevkusu od americké krysy, je nám předestřen už v úvodní kapitole s divadelním představením mystérií, kde dochází ke střetu církve (Frollo) a šlechty (Phoebus). Každý zná hrbáče Quasimoda a cikánku Esmeraldu. Málokomu ale něco řekne jméno arcijáhna Klaudia Frolla, kněze zmítaného láskou k odmítavé Esmeraldě, který se ve svých posledních chvílích až maniakálně směje, neb sleduje, jak přichází o smysl svého života kvůli usmrkané cikánce, které se hnusil tak hodně, že se raději rozhodla zemřít. Docela mě překvapilo, nakolik je děj protknut vedlejšími narativy, které nám ke konci dají celistvou představu o Esmeraldině původu. Celý příběh je provázán postavou zchudlého filozofa a dramatika Gringoirea (teď jsem zjistil, že se jedná o skutečnou postavu). Postava, která zachránila nejsympatičtější část ansámblu - kozičku Džalí. Nevím, nakolik Hugovy postavy reflektují dobové poměry, nicméně postava Esmeraldy se podle mě chovala zcela iracionálně a byla pro mě jediným rušivým elementem. Jak jsem zmínil už výše, nejupřímněji jedná Frollo, kterého touha postupně mění z upjatého fatalistického vědce v blábolícího blázna, který je ochotný pro mladé děvče obětovat téměř vše.

„Leč běda. Něco se ve mně zlomilo a nemohlo už povstat, něco se vě mně zrodilo a já tomu nemohl utéct."

Zajímavou kapitolou by byl i Hugův vypravěč, který používá první osobu plurálu a často komunikuje se čtenářem („Jak krásný střet mezi klasicismem a romantismem by představoval Gringoire, kdyby žil v naší době"). Navíc stále narušuje plynulost četby tím, že porovnává Paříž 19. a 15. století, ale mně to nijak nevadilo, shledávám to originálním. Zároveň se nebojí být vtipný a ironizující („Vyluzuje zvuky, že by Stradivari umřel"). Ale už jsem se rozepsal dost.

Opět jednou ukázka nerelevance zdejšího hodnocení. Kniha o kráse Paříže, síle a zaslepenosti lásky a obrovské vnitřní touze a bolesti, se kterou nelze bojovat, natož ji porazit.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Očekával jsem oslavnou sbírku, s ódami, plnou hymnů a poct k uctění velikána. Neznalost neomlouvá, já vím; však mi čtení bylo samo i trestem. Místo mnou očekávané sbírky mě uvítal frenetický rudý nok Teige, který míchá v jedné větě citace Lenina a Baudelaira, do toho stále dokola vyplyvává slova jako buržoazie, měšťáctví a proletariát. Mácha vypadá málem jako Che Guevara s kalachem. No, jak by řekl klasik, proletáři všech zemí, vyližte si prdel.

Nezval na to jde jinak. Máchu popisuje mírně, poeticky, jako nešťastného a nenaplněného mladíka. Sice je to stále angažované, Nezval si ale aspoň nebere Máchu jako očividné beranidlo pro svůj světonázor a prezentuje Máchovo dílo bez exaltovaných stranických výkřiků. Z Máchy dělá obšourníka, s čímž se, znalý deníků, nemám problém částečně ztotožnit, potom ale Nezval vyrukoval s incestními sklony a nekrofílií...

Mukařovský k tématu přistoupil šalamounsky, a i když po něm chtěli, aby dokázal v textech Máchových teze autimatismu, z jeho textu plyne, že zvukovou podobnost při mluvě hledáme automaticky všichni a další zvukomalebné části Máje jsou už Máchovou promyšlenou prací. Smůla chlapci, žádný automatismus.

Kalandra se vrací k poznámce v Máchově deníku, kdy mu Palacký vyčetl, že Máji chybí idea. Během chvíle se ale text zvrhne a Záviš tepe Palackého za to, že se dobře provdal, dokonce si dovolil mít přijímací pokoj, navíc s harfou. Za podobné se obouvá i do Tyla, pokrytecky zamlčujíce jeho poněkud hořký konec života, který si s Máchou nezadal. „Víme bohužel příliš málo o Máchově politickém stanovisku," píše Kalandra a já si říkám bohůmdík.

Burian se zaměřil na prostou formu textu, kterou porovnával se Shakespearem, nicméně nesouhlasím, že v devatenáctém století nevznikla i hodnotná dramata, což z eseje vyplývá. Nakonec si nezapomene opět kopnout do Tyla.

Jediný, s jehož esejí se dokáži ztotožnit, je Laco Novomeský. Jako jediný komentuje, polemizuje a uvádí solidní kritiku Tyla.

V posledních esejích stačí Brouk ještě popřít Teigeho teze ze začátku, když napíše, že není vhodné jezdit na oslavy Máchova výročí do Litoměřic, protože jsou z větší části německé a byla by to zbytečná provokace. Tak buď revoluce, nebo šoupejte nohama. Nicméně Broukovi nelze upřít pravdu v tom, že si vytváříme kulty osob jen kvůli moci nebo penězům.

Rozumím tomu, o co autorům pamfletu šlo. Vadila jim adorace bez reflexe a snažili se strhnout diskurzem vyfabulovanou masku s tváří milostného lyrika a modly milenců. Sami autoři však předvedli ukázku dobové tendenčnosti, anebo neumím číst v dobovém kontextu. Bohužel ve mně přetrvává pocit, že autorům šlo v první řadě především o přihřátí si surrealisticky socialistické polívčičky.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Když jsem před lety odcházel ze zkoušky s panem profesorem Papouškem, cítil jsem za jeho výrok, že "mé znalosti literatury jsou bídné", křivdu. Po letech si říkám, že bych mu měl zajít poděkovat, díky němu jsem se totiž na Kámen a bolest vrhl. Když mi název této knihy předhodil jako záchrannou otázku, byl jsem tabula rasa. Takže děkuji, pane profesore.

Nenápadná kniha, která mě po otevření vyděsila počtem stran. Biblový papír klame. Fabule obsáhne asi patnáct let Michelangelova života, což stihne díky syžetovým skokům mezi kapitolami a občas i uvnitř nich. Z toho také vyplývá, že občas má kniha až kronikářský ráz, což byly části, které mě spíše nudily. Dlouhé výčty jmen, titulů, rodů, sporů, vztahů byly sice zajímavé z hlediska doplnění mezer z dějepisu, jinak ale knize spíše uškodily. Druhou věcí, kterou dlouhá fabule přináší, je také velké množství postav, ve kterém jsem se občas ztrácel, protože některé postavy nám jsou známé jen z vyprávění jiných postav a je to trochu matoucí. Z hlediska formy je ještě zajímavé Schulzovo nadužívání větných ekvivalentů, s tím jsem se setkal poprvé. Zároveň si velmi rád hraje s využíváním vůní a barev v nezvyklých slovních spojeních, čímž vyvolává velmi zajímavé konotace (ametystová půda, červený sen slunečního paprsku apod.). Poslední, co stojí z jazyka za zmínku, jsou repetice, kdy některé pasáže působily skoro až jako poezie. Ve spojení s až lyrickými popisy krajin, měst nebo i situací tato "prozaická" anafora/epifora nebo chcete-li echo, vyvolává dojem, že čteme staré klasiky, kteří si s výstavbou svých textů hráli celá léta.

Hlavní postavou knihy není Michelangelo, za hlavní postavu považuji kámen samotný. Ve chvíli, kdy Schulz popisuje vnímání soch, obrazů, architektury nebo jen surových kamenů očima Michelangela, cítil jsem, jako bych tam sám byl a kámen ke mně mluvil, cítil jsem ho, vnímal. Nejen dotekem, ale poznával jsem jeho minulost i budoucí potenciál.

Vypraveč je sice erformový, nicméně splývá s postavami, čehož autor docílil jejich vnitřními monology. Právě proto čtenář nemá pocit klasického vypravěče. Jedna z věcí, které mě na knize bavila nejvíce, byly pře o umění, popřípadě myšlenky samotného Michelangela. Život k němu z jeho pohledu nebyl příznivý (haha), ale on byl hnán něčím větším, touhou uniknout, přesáhnout a obsáhnout obyčejné tady a teď, což se snažil prezentovat svým uměním, ve kterém je dobře vidět jeho vývoj jakožto unikátního uměleckého tvůrce.

Trochu mě mrzí nedořešené vztahy mezi Michelangelem, da Sangallem, Machiavellim a Granaccim. To však plyne plyne z toho, že Schulz své opus magnum nedopsal, což je obrovská škoda.

Vrcholem díla je pro mě kapitola Noční host, respektive její finále, kdy Michelangelo hovoří s da Vincim, který se mu snaží vysvětlit, proč nejsou nepřáteli. Toto je jedna z knih, které budou mít v mé knihovně vždy pevné místo.

„Člověk! To je váš objev! To jste zbožštili! Ale já neznám nic tragičtějšího, co dosud
vyšlo z rukou božích, než je člověk!"

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Nesmrtelné klasiky antiky mi vždy unikaly, tak si je doplňuji až se zpožděním. Možná právě to trochu ubírá na efektu, který na mě díla mají. Když předem znáte jeden z nejkultovnějších zvratů literatury, přičemž celé dílo stojí právě na něm, tak to potom ztrácí punc. Oidipús se čte dobře, verš byl jednoduchý, děj přímočarý, stále si však myslím, že číst dramata nebude pro mě. Bez emocí od herců to není ono. O to více mě mrzí, že klasicky nastudovaných her je tak poskrovnu...

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Těsnohlídek mě před lety přesvědčil, že i současná poezie mě může oslovit, bavit, nadchnout a s chutí bych tu na ni házel superlativy, leč bavíme se nyní o jiné sbírce. Namlsán Násilím bez předsudků jsem se vrhl i na tuto sbírku a... A nic. Verše mě minuly. V předchozím díle mě zasáhla Honzova bezprostřednost, syrovost, přímost. I tato sbírka má jeho jasný autorský otisk jako zmíněné Násilí - básně jsou opět až triviální, jednoduché a přímočaré, jenže tentokrát mě nechaly až na několik z nich zcela chladným.

Po několika prvních básních jsem si dal pauzu, protože jsem si říkal, že se mi verše netrefily do celkového mentální rozpoložení, zdá se mi to nebo prostě jen nemám vhodnou náladu na podání Těsnohlídkových myšlenek. Napotřetí jsem čtení ještě podpořil nějakým tím alkoholem... Nic. Znovu jsem otevřel výše zmíněnou sbírku Násilí bez předsudků, jestli jsem před lety nebyl v jakémsi zvláštním unikátním a neopakovatelném rozpoložení mysli, když jsem ji četl, že mi tak uhranula. Ne, ta ponurá melancholická atmosféra tam byla stále.

Je mi to líto, protože až na skvělou obálku a báseň Kousek betonu ve mně mi přijde zbytek sbírky tristně triviální, vyprázdněný a plochý. U Těsnohlídka nechci dechberoucí slovní obraty a metafory; rád bych jen surově vykřičené emoce s chutí zvětralého piva a vůní nedokouřené cigarety, které mě zasáhnou. A ty jsem k mému zklamání nedostal.

„ten večer jsme
si ukazovali jizvy
dva
pomačkaný lidi co
se sotva znali"

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Většina zde komentujících vytýká Lustigův jazyk. S tím jsem neměl absolutně žádný problém. Osobně mi vadilo naivní chování hlavních postav (novinkou pro mě bylo, že Kateřina vlastně není hlavní postavou knihy). Během chvíle muselo být všem jasné, že je Brenske jen ultimátní zm*d, přesto mu na pětkrát platí dál a dál za nesmysly. Doba byla šílená, lidé dělali zoufalé kroky; ke všemu se jedná o inspiraci ve skutečné události. Jenže v Lustigově podání jsem tomu nevěřil.

Nejotravnější na knize je samotný Brenske, který se v podobě grafomanského Lustiga vyžívá v odporně dlouhých monolozích, snad aby trápil nejen přítomná židovské podnikatele, ale i samotného čtenáře. Když si člověk uvědomí, že na 150 stránkách se dostane do vlaku, z bodu A do bodu B a zpět, přičemž text je ostrouhán jen na slovní výměny mezi postavami, které řeší převody peněz a "Kdy už tam budem?" (drž hubu oslíku), musí nám na prstech jedné ruky vyjít, že je to nuda.

Někteří se mnou nebudou souhlasit a budou říkat, jak jsou psychologické profily postav od dozorce a krejčího v synagoze po sadistického Brenskeho skvěle zvládnuté a celá kniha je nepříjemně ponurá... A já vlastně nemám nic proti, dokonce souhlasím, ale stále si stojím za tím, že by knize slušel formát povídky a ne roztahané novely.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

První, co mě napadá je popsat soubor jako nesourodou sbírku. Některé balady bych hodnotil téměř jako nečitelné a nerozumím, proč si je redakce zvolila mezi ostatní - pokud bych měl nějakou baladu zatratit, bude to asi Šlejhar, jehož dílko se mi táhlo jako nudle pod nosem v mrazu; takhle moc natahovat lyrický popis jednoduché situace pro mě bylo přes čáru. Někteří mě nezklamali (Klostermann), někteří pro mě byli příjemným objevem (Svobodová, Schulz), někteří mě spíše zklamali (Šrámek, Dyk).

Dílko, které je snadno zapomenutelné, protože jako celek mi nedalo vlastně nic, kromě objevu Svobodové a přjemného zážitku z Klostermanna. Jeho jazyk a láska ke kraji vezdejšímu z jeho slov čiší, i když to explicitně neříká.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Aeineis se mi hodnotí těžko. Příběh bohy zmítaného Aenea se mi líbil. Co už se mi tolik nelíbilo, byla forma, kterou je jeho příběh zpracovaný. Zaprvé mi nesedl překlad, který mi přišel příliš přes koleno lámaný, kostrbaný. Nezapamatoval jsem si jediný verš. Druhou chybou jsou pasáže, které byly neskonale nudné. Najděte mi někoho, kdo chce pět stránek číst o tom, kdo všechno jde do boje, odkud je a co má na sobě... A takových pasáží je kniha plná.

Tři čtvrtiny děje se Aeneis tak nějak toulá Středozemím, potkává staré známé i neznámé, až se mu konečně i přes nástrahy bohyně Junony (která jen brání své oblíbené město před nepřízní osudu) podaří přistát u italských břehů. A potom našemu hrdinovi, který stále jen kňučel, prosil a utíkal, rupne v kouli a začne veršovaná verze Kotlety.

Údy létají vzduchem, z hlav se dělají misky na müsli, krev plní Tiber na třetí povodňový stupeň a hrdinové se potupně smějí svým nepřátelům, kteří se s useknutýma noha plazí prachem pryč. Dočkáme se smrti Theodéna, dobývání Minas Tirith i finálního střetu Aragorna se Sauronem, přičemž Sauron (rozuměj Turnus), jenž jen bránil svou čest, zemi, město a lid, po své porážce prosí o soucit, načež mu náš milosrdný hlavní klaďas a praotec Italů vrazí meč do hrudníku. A to měl být náš drahý Aeneis už dávno pod drnem, ale Venuše zase podváděla.

No nic, zlo opět vyhrálo, křivdy byly napraveny a Italové se mohou poplácat po zádech, že mají také svůj národní epos.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Vždycky jsem Komenského ctil jakožto otce moderní pedagogiky. Nemyslím tu uhozenou inkluzivní šílenost, co se dneska praktikuje na mnoha školách, ale klasickou výuku. Bral jsem ho jako osobnost s jasným a správným pohledem na věc. Mámení mělo mě ve své moci. Labyrint je první dílo, které jsem od Komenského otevřel. Teda první byl Svět v obrazech, ale na tom není z literárního hledicka moc co hodnotit. Labyrint mi však sejmul ony metaforické brýle vzhledem k této osobnosti českých dějin.

Chápu, že Komenský to neměl lehké, přišel o rodinu, své životní dílo, vlast... Snažil jsem se číst Labyrint v kontextu tohoto i dobového vědomí, ale nemohu si pomoct, dílo na mě působí jako ubulená fanfikce k Bibli.

Očekával jsem alegorii ve stylu Danteho Božské komedie v kombinaci s Miltonovým Ztraceným rájem. Celá kniha je rozdělená na dvě části. První je sice alegorií, ale vše kazí hlavní postava Poutníka, který si na všechno stěžuje. Jsou mu nasazeny brýle a uzda, o kterých ví, že ho mají ovládat a klamat, čímž opovrhuje, ale ve druhé polovině dobrovolně přijímá brýle jiné - nevěří vlastním očím a opět se nechává dobrovolně obelhávat a označuje to za vyšší pravdu. Celou svou cestu městem si neustále stěžuje, na všem hledá pouze zápory, odmítá vidět to hezké, správné, upřímné. Například studenta, který se učí proto, aby byl moudrý a mohl to využít, prostě jen přejde, aby mohl dál slepě hledat a hanět své oblíbené neřády. Vrcholem arogantního pokrytectví je, když Moudrost označí za Marnost. Zajímalo by mě, proč se dál věnoval pedagogické činnosti. Měl si vzít důtky, běhat po světě, šlehat si záda a šířit ta svá moudra o Písmu.

Druhá polovina knihy už je jen obyčejným jalovým náboženským traktátem, kde je nám podsouváno, jak je Bůh nejlepší. I když přistoupím na autorovu hru, čtu knihu jako cestu k Bohu, nelíbí se mi jeho protiřečení si a lhaní sobě samému do kapsy - církevní hodnostáři jsou zlí a uspořádání církve špatné, ale i kdyby vládl satan, církev to nezničí, protože církev je svatá a dobrá. Zároveň odsuzuje islám za stejné fundamenty, na kterých leží křesťanství - hnaní se za neviditelným cílem. Vysmívá se islámu, že štěstí a naplnění hledá pod zemí. Nevidím rozdíl ve směru, pokud něco hledám se zavázanýma očima.

Komenského ideál života je někdo, kdo dřepí sám doma a přemýšlí o Bohu. Celé pasáže perfektně shrnují přesně to, proč náboženství nesnáším a opovrhuji jím, namísto aby mě přivedlo k Bohu, mi ukazuje, proč je tohle cesta, po které se nikdy nevydám. Nebetyčný alibismus, modlářství, flagelantství povýšené na umění. Děkuji, nechci.

Zůstává nám tedy jediné plus celého díla - jazyk. Komenského bohatý barokní jazyk je opravdu potěšením pro oči. Jenže toto jsem zjistil v polovině četby vydání přepsaného do jazyka 21. století, a protože už jsem věděl, co za šílenost čtu, ani láska k češtině mě nepřesvědčila si toto martýrium prodlužovat méně srozumitelnou, leč hezčí mateřštinou.

O smrti křesťanů: „... co jim přineslo různé bolesti i meč, oheň i kleště. A každý usnul tiše a mile." Hus by určitě souhlasil...

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Asi rozumím tomu, proč je Whitman modlou moderního amerického básnictví. Ale je to jen asi. Je to jako když k vám zavane vůně oblíbeného jídla, jenže okamžitě zmizí a vy si ani nejste jisti, co jste to vlastně cítili. Podobný pocit ve mně vzbudily některé autorovy verše. Už jsem si říkal, jo to je ono, chápu ten transcendentní prožitek, který se mi Whitman snaží zprostředkovat, jenže v tu ránu je to pryč...

Nemám moc rád volný verš. Špatně se mi čte, vadí mi jeho nerytmičnost, absence rýmů, v mysšlenkách jsem se velice rychle ztrácel a většinu pasáží jsem musel číst opakovaně. Zároveň mě trochu prudila všeobjímající vyrovnanost lyrického subjektu, kterého kdybych nakopl do kulí, ve stylu Ježíše mi odpoví něco strašně pateticky sysluplného, jako že jsem vlastně ublížil sám sobě.

Jak jsem podotkl výše, několik veršů mě zaujalo, líbilo se mi i celkové pojetí sbírky a její tematický oblouk od zrození po smrt. Možná se ke Stéblům trávy ještě někdy vrátím, až budu o něco starší (a určitě moudřejší), abych verše více docenil.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Od čtení této bichle jsem byl zrazován ze všech stran. Především proto, že prý se jedná spíše o nábožensky orientovanou rozmluvy na úkor děje. A přesně to byl důvod, proč jsem si Jméno růže nakonec užil. Právě ony rozmluvy mezi postavami, které jsou každá jiná, specifická a skvěle napsaná, mě bavily svou metafyzičností, přesahem se zamyšlením, nejednoznačností, možností hledání vlastních výkladů.

Další unikum tohoto díla tkví v jeho postmoderním rázu. Můžeme vysledovat aluze na Sherlocka Holmese, kompozici odrážející pasáže z Bible nebo i samotnou několikavrstevnou fabuli, kdy sám Eco se vtěluje do tajemného spisovatele (ano, slučuji vypravěče s autorem, no a co), jemuž se dostal do ruky opis díla mnicha od jiného mnicha... Nevím sice, co tím autor sledoval, neboť mi ke konci chyběl nějaký cíl téhle narativní pěšinky; minimálně zajímavé to bylo. Nevím toho o literárních školách moc, ale myslím, že tato kniha definici postmoderny skvěle splňuje.

Nad teologickými, filozofickými, botanickými a jinými "-ými" rozmluvami je potah ze středověké detektivky. Jenže i tato tenká a vlastně ne úplně důležitá vrstva textu je napsaná velice zábavnou a živou formou. Děj sledujeme očima mladého benediktina, který doprovází svého učitele/vychovatele, staršího františkána, do opatství, kde se mají sejít zástupci císaře a papeženci, aby spolu vyřešili spor ohledně směřování církve, respektive žebravých řádů. Tento na první pohled nezajímavý námět se ale Ecovi podařilo sepsat do neskutečně čtivé látky, takže jsem několikasetstránkovou knihu zhltl během chvíle. Objevování tajemství opatství a záhadný labyrint knihovny mi připomínal Foglarův genius loci tajemných zahrad a uliček Stínadel.

Musím však také přiznat, že bez alespoň částečné znalosti historického kontextu a Bible, bych se v pojmech, datech, událostech a řádech asi ztrácel a text bych tolik nedocenil. Pokud nejste fanda sychravých středověkých prostor prostoupených mumláním mnichů, nevyžíváte se v polemikách o tom, zda je správné se smát, když se Ježíš nesmál, nebo vás nebaví studovat několik stran popisu kamenného tympanonu, asi bych byl se čtením Jména růže opatrný.

„Přistoupil jsem na smlouvu s ďáblem a jako každý jsem to udělal právě proto, že protistrana je ďábel."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Můj osmý Hrabal a tentokrát šla má milovaná hrabalovská poetika mimo mě. Hrabala čtu, protože miluji jeho obrazy, nostalgii, nálady a radosti z drobných obyčejností života, které prýští z každého odstavce. U Nežněho barbara jsem podobný pocit měl všehovšudy dvakrát, jenže tenhle plamínek byl vždy záhy udušen návalem nudné vaty.

Útlá knížečka obsahující epizodický, nesouvislý report ze soužití dvou lidí, ve které Hrabal shrnul své zážitky s Vladimírem Boudníkem - grafikem a velice excentrickou postavou pražské výtvarné scény šedesátých let. Přátelství mezi nimi bylo pravděpodobně velmi silné a zvláštní pouto, které spolu sdíleli, se pokusil autor vylíčit na pozadí drobných příhod, jež spolu prožili. Do toho jim "kurvuje" a vzteká se karikatura a parodie člověka jménem Egon Bondy.

Mám pocit, že jako čest Boudníkovu explosionalismu pojal Hrabal text tohoto díla jako jakýsi explosionlistický literární experiment - sedl si a začal psát první, na co si vzpomněl ze společných chvil, když nevěděl jak pokračovat, plácnul tam apoziopezi a jelo se na další epizodku.

Nemohu se ubránit srovnání hlavního námětu s Příliš hlučnou samotou. Obě knihy popisují zvláštní pražskou postavičku, která si žije svým vlastním světem, okolí ji spíše toleruje, než aby jí rozumělo a tyto postavičky nemají potřebu s okolním komunikovat jinak než skrze své zvláštní umění, a je jedno, jestli jsou to Budníkovy spermatem zmatlané grafiky nebo Haňťovy lisované zbytky špinavých papírů s obrazy impresionistických velikánů. Jenže tam, kde mě Hrabal v Samotě uchvátil a hltal jsem každé slovo, mě nechal Barbar zcela v klidu a knihu jsem dočetl skoro se sebezapřením.

Boudník zemřel tak, jak žil. Bizarně a úsměvně. Teď jsem navíc zjistil, že zemřel po invazi v osmašedesátém. Velice by mě zajímalo, co pasírované skrze Boudníkovu hlavu vylezlo z jeho satinýrky.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Úplně se nemohu ztotožnit s některými zde psanými názory ohledně toho, že je kniha zajímavá i pro nebudějcké čtenáře. Ano, autor poutavě vypráví a starých dobách které sám zažil, přičemž hodně ze situací je lehce přenositelných na jiné město/místo. Jenže právě to zasazení do budějckých reálií je ta přidaná hodnota, proč má ve skutečnosti knihu smysl číst.

Obrovským specifikem Budějc na počátku dvacátého století je to, že jsme tu jako Češi byli vlastně menšinou; z toho výplývá mnoho zajímavých aspektů okolo života Budějčáků, ať už jde o jazyk a jeho bilingvní zkomoleniny (srandovní je třeba "Es bolt mir Bauch" :D) nebo různé spolky, jejijchž vzájemné laškování je jako ze scénáře pro grotesky.

Na celé knize oceňuji hlavně dělení do tematických kapitol, žádné nudné chronologické sypání údajů. Příjemný je také autorův odlehčený styl, se kterým o svém milovaném městě vypráví.

Pro budějcké patrioty povinnost, pro ostatní asi zbytečná kniha.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Svět se změnil. Lidstvo existuje v kastovním systému, každý jedinec je vytvořen laboratorně a je predestinován pro svůj životní úděl. Neexistuje hlad, chudoba, nezaměstnanost. Díky Fordovi tu totiž máme skvělý nový svět!

Předně nerozumím tomu, z jakého důvodu se u nás stále knížka distribuuje pod tím naprosto stupidně přeloženým názvem. Jestli se narativ knihy dá považovat za konec civilizace, je minimálně námět k diskuzi, ale rozhodně není tak krásně víceznačný a plný oxymóra (i když ne tak úplně) než název původní. To ovšem nic nemění na kvalitě knihy. Osobně mi přijde velká škoda, že je tento titul tak trochu zastíněn Orwellovým románem 1984. Dvě díla, často stavěná vedle sebe, přitom tolik rozdílná. Hlavní rozdíl spatřuji v tom, že Orwellův svět je dystopický, kdežto u Huxleyho jde spíše o dystopii v utopii. Všichni jsou šťastní, všichni se mají dobře, každý má to, co potřebuje, všichni spí se všemi, když vám něco chybí, máte po ruce vlastně neomezené zásoby somy - drogy štěstí, navíc vám k tomu přibalí dovolenou. Kde je problém? Žádný není. Tedy pokud jste spokojeni s nudným, uniformním, stereotypním, konzumním, pohodlným životem. Pomalu si říkám, kdy se ještě bavíme o knize a kdy o dnešní společnosti. Dneska velice oblíbené slovíčko "orwellovský" se zahanbeně krčí v koutě před vším tím, co by se dalo dnes označit "huxleyovské"...

Do děje jste vtaženi skvěle kompozičně řešenou třetí kapitolou, která střídá fokalizaci různých postav až ve čtyřech různých scénách, které jsou na sebe místem nezávislé, přesto na sebe rozhovorem, situací nebo řešeným problémem reagují. Zároveň je celá část výborně gradována.

Celý příběh se točí okolo Bernarda Shawa, predestinačního technika, který přemýšlí, jestli neexistuje i něco víc, než obyčejnost všedního života. Odpověď najde v rezervaci divochů. Zde se nám hlavní postavou pomalu stává John alias Divoch, pro kterého je střet s civilizací velkým šokem. S Divochem se potom dostáváme až na samý konec knihy. Ten je jediným aspektem celého díla, který se mi opravdu nelíbil. Z Johna se stane bláznivý fanatik, hrající si na středověkého poustevníka a novodobého mnicha. Celá finální pasáž vyznívala, jako že se naprosto zbláznil (a vlastně proč ne). Vrcholem knihy je bez pochyb debata Mustafy Forda právě s Johnem před jeho odchodem, kdy společně konfrontují různé úhly pohledu na problémy lidstva.

Pro mě nepochopitelně málo známá a propagovaná knížka, snadná ke čtení, přečtená rychle, a hlavně dává odpověď na věčnou žákovskou otázku.

Proč se to učíme?
Abys nebyl ignorantský debil...

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, ať čte dál.

Smějící se bestie aneb Výchova mladých alkoholiček v Odpočinku. Sice druhý díl série, ale většinová pravda zde neplatí. Nevím, jak je možné, že pokračování, které následovalo jen rok po prvním díle, je o tolik literárně lepší. Anebo to možná bylo tím, že jsem si rovnou do začátku (jak jsem avizoval u jedničky) ke čtení přibalil nějaké volty a dýmal jak uhelná lokomotiva.

Z jalového nedetektiva se stal knihovník/kostelník. A přesně tahle změna prostředí s proměnou hlavní postavy byla tím, co naprosto změnilo můj pohled na postavu Vincenta. Okamžitě mi přišel lidštější, přirozenější; ve svém živlu. Myslím, že to bude hlavně autorem, který přesně věděl, o čem píše. Druhým polidšťujícím a pro vykreslení postavy neskutečně důležitým aspektem byla Mae a chemie mezi ní a Vincentem. Když jsem vyčítal jedničce vnitřní opilecké monology, netušil jsem, že ve dvojce díky změně z vnitřního monologu na dialog půjde o mé nejoblíbenější části knihy. A co teprve, když na scénu "vstoupí" spící klaun kopající hroby…

Knihovna, kostel, gramec, Mae a v neposlední řadě změna tématu pomohla dvojce na jinou úroveň. Influencerské války jsou dle mého Koubkovi bližším tématem než obyčejná vražda, proto na mě celý narativ působil uvěřitelněji a bavil mě svou ironií s nadhledem.

O to více mě mrzelo vyvrcholení celé knihy, protože si myslím, že Koubek zahodil potenciál postav, které mě bavily a chtěly by více prostoru.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Máte rádi Kotletu? Tak si škrtněte sex a akci a máte před sebou Predaci - zajímavý koncept penzistické rezervace, která je ve skutečnosti ohrádkou pro sbírku nejstupidnějších vlastností, jež přinesla mileniální generace. Prozkoumáte ji na cestě s kvazi detektivem, potkáte se s léčebnými účinky sava, připomenete si genderové bojovníky za spravedlnost, srovnáte si čakry, naučíte se měnit orientaci elektronů a jiné pro život nezbytné srandy; třeba že hlavní slevy jsou ve čtvrtek - prostě starý dobrý začátek jedenadvacátého století.

Detektiv je kolem a kolem jen troska, která více než problémů s chlastem má už jen traumat z války. Když už je řeč o hlavní postavě jakožto detektivovi, je asi jasné, že se bavíme o detektivce. Nečekejte ale žádné velké zvraty, napětí, sofistikované budování případu a originální pátrání po důkazech. Jak jsem psal výše, jde spíše o vyčpělého Kotletu, protože jsem se neubránil srovnání s pro mě o poznání lepším Undergroundem. Knize ale nemohu upřít čtivost, protože se příběh stále sune kupředu; horší je to s až příliš repetetivními situacemi chlast - morální žumpa - opice - chlast... Kdybyste z knihy oddělili všechny pasáže, ve kterých hlavní postava leje jako děravý kýbl, zbyde vám povídka na padesát stran.

Největší Koubkovou devízou je práce s jazykem. Využívá kompletní sortiment českého lexikonu a jde mu to dobře. Několik neotřelých přirovnání a metafor mě nahlas rozesmálo.

Jdu na jedno vyspinované orošené s nějakou tou rakovinou v dýmu a přiložím k tomu druhý díl série s panem Vincentem. Napijem se na tenhleten zkurvenej svět, tak nezapomeňte octovat. Škoda, že se nepřidá Termi... Pardon, Lev.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

O Otu Pavlovi i jeho knihách slýchám od útlého dětství. Už ze žákovských lavic mi v hlavě utkvěl příběh se štikou, ze kterého sálal klukovský zápal pro věc, horké letní slunce a vonělo z něj seno a břeh potoka. Zpátky jsem se k Pavlovu dílu dostal až díky opětovnému návratu do škamen, tentokrát však z opačné strany.

Stejnou atmosféru popsanou výše přináší (alespoň pro mě) i celí Zlatí úhoři. Knížka je souborem povídek, které se různě časově překrývají, příběhově doplňují nebo na sebe volně navazují. Dovídáme se tedy střípky z úplného Pavlova dětství před válkou, zážitky z Protektorátu a v několika cenzurovaných povídkách uvidíme i políček československému socialismu, který se pro Pavla jako přesvědčeného straníka nestal tím, čím očekával. Vypravěčem je v ich formě samotný Ota, ale hlavní postavou je v mnoha povídkách autorův otec Leo, což je nezvyklý koncept, pravděpodobně vyplynuvší z toho, že autor čerpal z otcova vyprávění (sám trpěl nějakou duševní chorobou a psaní pro něj byla forma terapie). Zároveň vypravěč přeskakuje z dětsky naivního popisu situací do silně emotivních, dospěle podaných pasáží.

Za zmínku stojí i jazyk. Ten je sice jednoduchý až triviální, koncipovaný v jednoduchých větách nebo kratičkých souvětích a prostoupený vulgarismy. Jenže je to jeho dětská "jednoduchost", která mě svou rafinovaností velmi bavila! Ze všech povídek bych asi vyzdvihl notoricky známou Smrt krásných srnců, v jejíž scéně Holana s Otovým otcem vidím vrchol celé sbírky, a potom cenzurou vynechanou povídku Běh Prahou, díky které vidíme autorovu pěkně zvládnutou satiru. Oproti ostatním povídkám, ve kterých se se satirou nesetkáme (nebo nebyla hlavním tématem) pravděpodobně proto, že se jednalo už o poválečné zážitky, které sám autor nahlížel dospělejšíma očima.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

K Neffovu dílu a k Neffovi vůbec jsem přišel zcela náhodou, když mě zaujal přebal knihy v babiččině knihovně. Samozřejmě znám Neffa mladšího, ale o starším jsem slyšel možná kdysi na fakultě a šlo to jedním uchem tam, druhým ven. O knize, autorovi, kontextu díla ani o samotném díle jsem tedy na začátku čtení nevěděl zhola nic.

Atmosféra pražské Kampy z první poloviny 20. století mě ihned nadchla. Tajemný kousek města žijící si podle vlastních pravidel ve mně vzbudil ducha Foglarovského puberťáka ze Stínadel z let klukovských bažícího po tajemnu úzkých uliček, stinných průchodech pavlačových domů a zanedbaných, opuštěných zahradách.

Na "ostrůvku" sledujeme dům U Slepých hodin, kam se nastěhuje rodina lékaře Kalisty. Příběh je nám předkládán primárně pohledem mladé, ostýchavé, nesebevědomé dcery Blanky, která je zmítána mezi chladnou matkou a bujarým otcem. V rozlehlé zahradě přilehlé k jejich domu se u podivné sochy setkává se s chlapcem Kosťou, se kterým vyřknou podivnou věštbu, jež následně dojde naplnění. Skoro...

V nazírání narativu z pohledu čtenáře hrajě důležitou roli i velká část osazenstva Hrnčířského plácku - náměstíčka na Kampě. V repetetivních kapitolách nazývaných Chór sledujeme dění na Kampě z pohledu štamgastů v hospodě u Peška. Neffovy postavy jsou živé, uvěřitelné, vyvíjejí se, dokážete jim porozumět, i když jim zrovna nefandíte. Jako velmi zdařilé hodnotím vykreslení vztahů v Kalistově rodině, kterou nám vypravěč předkládá postupně z úhlu všech rodinných příslušníků. (Samotný vypravěč je také zvláštní, především tím, že komentuje dění ve stylu "nevěděla, že jej vidí naposledy naživu".) Zvláštní postavou celého ansámblu představuje především Kalistovic zestárlý zahradník Mudrus - jakýsi moudrý stařec, který je ve spojení s vyšší bytostí Jonatánem.(?) Je jakýmsi pojítkem mezi hlavními aktéry, jeho pravý význam mi však bohužel pravděpodobně unikl...

Samotný aspekt tajemna, magična, předurčenosti a nevyhnutelnosti osudu, byť jde o kostru příběhu, je vlastně upozaděn. Není třeba vysvětlovat, proč se Kosťova a Blanky věštba plní, jak ví Mudrus o událostech dávno minulých... Právě pod tento kabátek mystiky, který nechává autor naschvál přehozený přes celý příběh, netoužíme nahlédnout. Víme, že všechny události mají pravděpodobně racionální vysvětlení. Ale ona dětská imaginace a genius loci pražské Kampy dává příběhu přesně to, proč je knížka tak zajímavá, jinak by se jednalo o běžný psychologický román z prostředí dysfunkční rodiny.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Pyramidy začínají velice slibně... Starý dobrý špinavý Ankh-Morpork a cech vrahů. Plížení se nocí, úkladné vraždy, vychytávky, to mám rád. Bohužel se v Morporku moc nezdržíme a přesuneme se spolu s Těpicem, vyučeným vrahem/faraonem, do jeho dědičné země. Leč jsem se snažil, prostředí mi k srdci nepřirostlo a Těpic se v područí nejvyššího kněze Dia chová jako pitomec a silně mi v některých chvílích připomínal kafkovské postavy, které z duše nenávidím.

Nejsilnější stránkou Pyramid jsou nekonečné aluze na starověké Řecko, Spartu, Řím, Tróju. S typicky naoko hloupým Pratchettovým humorem to byl aspekt knihy, který mě neskutečně bavil. Perličkou potom byli nejlepší a nejvzdělanější matematici Zeměplochy - velbloudi.

Horší než Mort, lepší než většina dosavadně přečtených Zeměploch. Jednoduše mi nesedl příběh, protože mě namlsaly dusné noční střechy Ankhu, načež mi kniha zhořkla písečnými dunami.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Miláček je dokonalou ukázkou šosácké společnosti v Paříži 19. století. Příběh sleduje na první pohled sebejistého Georgese Duroye, bývalého vojáka, nyní zaměstnance dráhy, který do Paříže přichází s vidinou snadného a rychlého úspěchu. Pod maskou budoucího miláčka se však skrývá muž nejistý si sám sebou při jednání s ženami i muži vyšší společnosti, přesto že se snažící tvářit sebejistě. S každým dalším úspěchem, kterého dosahuje především s pomocí ženských aktérek a díky svému šarmu, postupně přebíjí tuto svou vlastnost vlastnostmi pochybnějšího charakteru.

Duroy se postupně mění v pokryteckého, cynického a sebejistého floutka, který zneužívá pařížskou smetánkou bez mrknutí oka, když z toho kápne svedení ženy nebo alespoň pár franků, nejlépe obojí najednou a hlavně se Miláček snaží o posun výše na společenském žebříčku. Všemi okolo opovrhuje, i když se snaží jim zalíbit a stát se jedním z nich. I přes přehnaný Doroyův chtíč a pokrytectví mi byl svým způsobem sympatický cílevědomostí, nabytým sebevědomím a bezskrupulózním jednáním.

Z hlediska literárního stojí za povšimnutí zvláštní Maupassantova práce s vypravěčem. Po většinu knihy jde o klasického erformového homodiegetického vypravěče. Zvláštní však je občasný skok heterodeiktické formě, která užívaný plurál, kdy nás jako čtenáře zahrnuje do textu stylem "...jak jsme zvyklí... / ...děláme všichni..." apod. Zajímal by mě pohled nějakého naratologa, zda to udělal autor záměrně, aby si čtenáři uvědomili, že Miláček je i o nich...

Jediná malá výtka - milostné scény jsou z dnešního pohledu něco mezi úsměvnými a směšnými...