ondrula komentáře u knih

Veliké zklamání. Téma je opravdu nehorázné sci-fi (nechybí ani atomový výbuch) a příběhová linka je tak šílená, že se vymyká zdravému rozumu. Holmes nejdřív jen tak od stolu odhalí, že jisté úmrtí na Sumatře spáchala humanoidní krysa, tak se i s Watsonem seberou, nasednou na kocábku, na které stráví nudným žvaněním asi třetinu knihy, dorazí na druhý konec světa, kde se chvíli nechají šikanovat jakýmisi unylými úředníky a na závěr během kratičké scénky celý problém vyřeší. Mezitím se Watson s kapitánem lodi z nějakých blíže neobjasněných pohnutek vydají do indické džungle, kde od mnichů jakéhosi kultu vymámí mumii jejich fetiše i s artefaktem, který má pro další chod děje mimořádný význam. Navíc z Holmese i Watsona se stanou velicí milovníci žen a zažívají nějaké neuvěřitelné milostné eskapády.

1 31.10.2016

Pro mě tedy dost slabota. Téma je poměrně originální, ale také kingovsky pošahané. Zklamaly mě poměrně slabé hororové prvky (jak už to bývá pro Kinga v některých knihách typické) a především pak neskutečná rozvláčnost a bezobsažná ublábolenost, která je vlastní té nudné vatě, jíž King poměrně pravidelně vyplňuje ve svých knihách pasáže mezi klíčovými scénami. Konec je předvídatelný a vlastně nic moc. Měl jsem co dělat, abych knihu dočetl. Ocenit jsem mohl pouze Starkovu práci s břitvou.

1 10.07.2016

Jedno ze čtivějších dobrodružství soudního syndika Shardlaka (geniální Rozpuštění ovšem opět zůstalo nepokořeno). Celý děj se tentokrát odehrává pouze v Londýně, ale to vůbec nevadí. Působivé prostředí královského Whitehallu v kontrastu s otřesnými brlohy londýnských předměstí vykreslují barvitou atmosféru Anglie poloviny 16. století. Zápletka se zdá být zpočátku poněkud banální, neboť královna ztratila svůj deníček "Lamentace" a povolá svého osvědčeného platonického ctitele Shardlaka coby detektiva. Ten se ovšem zaplete do dvorských intrik a překotné události plné zajímavých zvratů začnou nabývat na obrátkách. Do děje neustále vstupují reminiscence na umučení Anne Askewové, což ovšem v kontrastu s jejich mizivým významem působí poněkud nepatřičně. Závěr mě příliš nepřekvapil a ani neohromil, neboť jsem příliš slídil po recenzích, které bohužel obsahovaly spoilery (díky, klokane). Nejvíc na mě zapůsobily úmrtí a zásahy do fyzické integrity některých klíčových postav, se kterými se čtenář setkával od samého počátku Shardlakových dobrodružství. Těším se na další díly, pane Sansome.

1 20.01.2016

Nevím, jestli to bylo stylem, jaký zvolila autorka anebo chabou stylistickou schopností překladatele, ale nemohl jsem se překousat přes prvních 80 stran. Některé pasáže jsou nečitelné, čtenář je nucen protáčet očima a divit se, cože to je zase za blbost. Jedna ukázka za všechny: "...našli jsme zamordovaného fakana. Bez oblečení, porychtovanýho špičkou tak, že by z toho člověk vyblil snídani. Náramná podívaná. Docela fešák." Tohle se prostě nedá číst.

1 18.01.2015

Román má neskutečnou vypovídací hodnotu o třech klíčových francouzských válečných zkušenostech 20. století. Tyto tři epizody, které jsou popisovány velmi poutavě, jsou naneštěstí protkávány v podstatě nesmyslnými filosofickými úvahami některé z postav; ty části mají zjevně dodat dílu nějakou zastřešující myšlenku, ale na mě působily dost nudně a otravně.

1 04.09.2014

Musí se nechat, že kniha je neobyčejně intenzivní na začátku a také na konci. Zbytek knihy působí dost často rozvlekle a kouká z ní vata, kterou se Koontz pokoušel uměle natáhnout stopáž.

1 01.09.2014

Syn celuloidu je strašlivá a nudná pitomost. Král Syrohlav je zase naivní příběh o obludě, hodný tak pera malého dítěte. Tohle se Barkerovi vážně nepovedlo.

1 17.06.2014

Přesně jak píše Lacoste. Celá knížka je psána značně naivním a předvídatelným způsobem. Místy mi přišlo, že se jedná jen o vršení jednoho klišé za druhým. Když se tam objevila osudová žena, už jsem jen obracel oči vsloup. A jestli je A. Riches takovej znalec historických reálií, jak se všude uvádí, tak jak může napsat: "Účastnil se povstání v jednašedesátém roce"? Copak tehdy se už počítal letopočet od narození Krista?

1 22.02.2014

Slušel by se podtitul "Aneb kterak zlá kleveta dobrého člověka málem až k šlaku přivedla." Kniha je další z mnohých Klostermannových prudérních moralit, ve které se opět střetává Dobro a Zlo, tentokrát v titánském zápasu o pověst starého dobráka Bořity.

Přestože je kniha svým rozsahem poměrně neveliká, stálo mě značné úsilí ji dočíst, protože utahané zamilované tirády otroubeného mladého adjunkta stíhají ubrečený světabol starého pana sudího a je příšerný se tím prokousat. Navíc - nedokážu si pomoct, ale přijde mi, že Klostermann píše hrozně archaickou češtinou. Jiní autoři, píšící na sklonku 19. století, přitom píší vcelku normálně.

Jednou provždy jsem se utvrdil v tom, že Klostermannova pralesní trilogie je bez pochyby nejčtivějším jeho dílem a zbytek jeho knih ve své kvalitě podlehl zubu času.

10.01.2022

Čekal jsem napínavé a záživné čtení o tažení členů Řádu německých rytířů proti pohanským Prusům s cílem kolonizovat a zejména christianizovat Pobaltí. Namísto dobrodružné četby jsem se dočkal nekonečného a zoufale nudného utápění se postav v depresích, všelijakých fantasmagorických vizí a složitých duševních rozpoložení. Při četbě jsem nedokázal udržet pozornost, ale jelikož u knih se chci obvykle relaxovat (nikoliv upadat do depresí), nakonec jsem Písečnou kosu se zklamáním odložil. Možná to má svojí hodnotu, ale není to pro mě.

22.09.2021

Je to tak nepovedená kniha, až jsem užasl, že jsem ji přečetl celou. Chaos okolo různých fantastických verzí osudů posledních Romanovců vyplnil větší část knihy, o zbytek se postaraly bez nápadu napsané akční scény. Za zcela nejhorší však považuji reminiscence do posledních let vlády carského režimu, které rozvláčně popisují směšně úlisnou snahu cara Mikoláše vetřít se do přízně a skamarádit se s nýmandem Pekkalou. Podobně pak Pekkalovi do zadku v závěru knihy pokouší vlézt Josif Stalin, takže čtenář může nabýt dojmu, že inspektor Pekkala je nějakým univerzálním spasitelem lidstva. Špatný.

14.05.2021

Z vlastní zkušenosti vím, že pan Vondruška má smysl pro humor a je to ostatně patrné i v jeho knížkách. Přesto mi taková bláznivá taškařice od něj nesedí. Je to dílo z kategorie "legrace za každou cenu" a takové dílo obvykle přestává být vtipné a začíná být trapné. Například hláška "Chceš do držky?" se objevuje v průměru asi tak čtyřikrát na každé straně a tomu se člověk už nemůže smát.

Další věc, která mi vadí, je, že autor do svých knih pod tlakem neustále cpe sex. Dívky neustále s někým lehají anebo se aspoň vyptávají náhodných kolemjdoucích, jestli je nechtějí pomilovat. Muži všech věkových kategorií jsou zpravidla postiženi podobnou umanutostí. Není to žádná pornografie a ani to není vulgární, vlastně je to takové rozpustile roztomilé, ale je toho příliš.

05.08.2020

Byl jsem poměrně překvapen, že tato sbírečka reportáží o Krumlově takovou dobu unikala mé pozornosti. V průběhy četby jsem usoudil, že to bylo zřejmě proto, že za pozornost vůbec nestojí. Jiří Žák psal z pozice pražského huránovináře, který se vypravil do Krumlova, aby tam všechno okoukl, zhodnotil a pustil se do udělování knížecích rad. Tedy soudružských rad. Jiří Žák byl zřejmě fanatický komouš a se zabedněnou pitomostí se v knize pouští do ostré kritiky všeho, co mu nejde pod jeho rudý nos. V Krumlově to tak schytají například nemravní američtí vojáci, kteří v roce 1945 město osvobodili, Schwarzenberkové, ze kterých Jiří Žák nestoudně udělal nacistické kolaboranty, anebo trempíci, v nichž autor vidí špindíry, nemravy a zločince. Udělil jsem dvě* a sice jednu z nostalgie, protože si socialistický Krumlov pamatuji ze svého dětství, a druhou proto, že se mi líbí ilustrace Václava Boukala. Jinak bych dal odpad.

08.09.2018

Je to vlastně taková sbírka rozvláčných humoriád a anekdot. Humor je typický pro dobu svého vzniku (před 110 lety), připomíná vtipy ze starých časopisů. Typicky se autor strefuje do postavy nabubřelého, hloupého a chamtivého panského správce, jehož hlouposti dává vyniknout v neustálých absurdních monolozích. Kniha je výmluvnou sondou do mentality lidu na přelomu věků, ale jinak se to už moc číst nedá.

22.05.2018

Klostermann je především autorem knih Ze světa lesních samot a V ráji šumavském. Je znám právě pro úchvatné líčení šumavské přírody a života lidí na Šumavě. Zbytek jeho románů je relativně neznámý a není ani pro dnešního čtenáře příliš přitažlivý. To je případ také Žichovických půlpánů. Jedná se o poměrně primitivní moralitu, která pranýřuje pokleslý způsob života zhýralého Kazdy, který se opíjí, obtěžuje ženy, pomlouvá lidi, je líný a nezodpovědný a v práci držkuje. Taky je to neznaboh a špindíra, navíc je zpupný a domýšlivý, takže neustále vyzdvihuje svoji domnělou velkolepost a povyšuje se nad ostatní. Jak už je to tak u Klostermanna obvyklé, zloduch Kazda směřuje ke své záhubě, kterou si přichystává důsledným pěstováním svých neřestí. Aby toto téma vydalo na román, je protkáno tragickým osudem krejčovic Mařenky, která se má ráda se zahradníkovic Frantíkem, ale protože ten je chudý a jeho ubrečení rodiče jej nutí, aby je živil, zasnoubí se nakonec Frantík s bohatou bábou a Mařenka zůstane na ocet, zvlášť když ohrne nos nad dalším nápadníkem, zpovykaným stavitelovým synkem. Tento tragický osud je obsažen v realistickém románu, tudíž vydá dobře na 200 stran a je líčen a omílán do zblbnutí. Pro současného čtenáře je to už poměrně těžké čtivo.

19.07.2017

Zvlášť odporný příklad zákeřného eko-terorismu. Kniha, která byla masově a zdarma distribuována v českých školách v 90. letech, kdy vrcholila rakouská hysterie kolem Temelína. Dojemný příběh o umírající dívce, zasažené radioaktivním spadem z havárie jaderné elektrárny, měl mládeži vymýt mozky a přesvědčit je o tom, že nukleární energie je Satan nečistý.

K této knize jsem se dostal jako rodilý Krumlovák se zájmem o memoáry jiného Krumlováka, o tři generace staršího. Říkal jsem si, že si přečtu první polovinu knihy, která se věnuje vzpomínkám na meziválečný Krumlov a zbytek pak už číst nebudu. Nakonec jsem knihu přečetl celou, protože pan Jakeš se věnuje obecným dějinným souvislostem naší moderní historie, které dokáže formulovat tak čtivě, poutavě a s citlivým osobním přístupem, že je to radost číst. Zvlášť výživné jsou vzpomínky na protektorát a na bolševickou absurdnost. Nerad bych, aby to vyznělo jako klišé, ale kniha je opravdovou studnicí moudrosti, naplněnou neuvěřitelně citlivým, statečným, přičinlivým a poctivým člověkem. Doporučil bych ji přečíst úplně každému.

02.05.2016

Ty podstatné věci jsou neměnné a zůstávají platné. Kniha nicméně nezapře, že byla napsána víc jak před čtvrtstoletím (v roce 1990, nikoliv v roce 2004 jak je uvedeno výše) a v mnoha ohledech je její zastaralost opravdu znát.

19.01.2016

Přes úvodní úchvatné popisy pošumavské krajiny, které se četly poměrně příjemně, jsem se už dál nemohl začíst do přihlouplého romantického příběhu dvou dívek od Vítkova kamene. Stifter tady totiž píše tak, jak to bylo zřejmě atraktivní pro čtenáře před 150 lety, ale dnes už se to číst nedá: vrší pateticko-poetická adjektiva k popisu situací, charakterů, prostředí i jednotlivých situací a dialogy i události jsou neobyčejně plytké, naivní a nudné.

09.11.2015

Při vší úctě k panu Klímovi jsem nedokázal udržet čtenářskou pozornost a knížku jsem v půlce odložil. Dýchala z ní na mě atmosféra knižních děl, typických pro bývalé disidenty, kteří se donekonečna vyžívají v unylých a rozháraných náladách normalizačního existencialismu. Hrdina - kameraman - je blbec, který nedokáže nikde zakotvit, a tak se svým životem mátožně potácí a má deprese. Vypodobnění Gustáva Husáka coby senilního paranoika je krajně nevěrohodné. A postava zločince - únosce - je (jak už je to pro Klímu v případě popisování příslušníků nejnižších společenských vrstev typické) vystižena dost naivně. Depresivní.

04.05.2015