milanříský komentáře u knih

Pokud čekáte „horor z reklamky“, trochu brzděte. Novinka Daniela Krásného trochu mate tělem a překvapivě vám za nehty vleze úplně jinak.

Temný příběh to bezesporu je, hlavní hrdinové tady čelí převážně vlastním démonům - ústřední postavy jsou skvěle napsané a jejich problémy se do vás zakousnou bez většího problému. Ostatně některé jste možná zažili na vlastní kůži a právě autentičnost protagonistů je největší devizou románu. Jasně, na hororové momenty taky dojde, jen je jich možná méně, než čekáte.

Trochu jsem se bál, jak bude fungovat ono prostředí reklamky, respektive postavy z tohoto prostředí vycházející - žádnej nakoksovanej Marek Prchal se nekoná, pohled za marketingovou oponu svěží, chvílemi sarkastický a vtipný. Uvěřitelnost postav je tu na prvním místě.

Nesporným faktem je, že Daniel skvěle píše. A druhým nesporným faktem je, že má obří rozhled. Pomrkávání na slavné filmy, seriály, knihy nebo scény mám osobně dost rád, ale tady už jich je prostě moc. Neztrácel jsem se, ale to je dáno spíš dost podobným vkusem. Takže pokud jste ujížděli na Vraždě na samém konci světa, máte rádi kingovské predikce smrti postav, když se řekne odlehlý hotel, vyskočí vám Norman Bates, v názvu agentury Craven vidíte primárně jméno režiséra hororových filmů a na procházce si pískáte do rytmu slavných melodií Jerryho Goldsmithe, budete tady jako doma. Jestli netušíte o čem mluvím, Daniel vás referencemi umlátí. Ale dělejte si poznámky, vkus má dobrej.

BTW - cením Dane, jak si příběh vypointoval. V jednu chvíli mě rozuzlení napadlo. Jsem rád, že jsi na to měl koule :)

4 28.04.2024

Deset malých černoušků optikou Guillerma del Tora. Tohle přirovnání z anotace vlastně dost sedí - Láska, smrt a všechno zlý začínám sjezdem rodiny Havranových, lačných po kousku dědictví po zesnulé hlavě rodiny a promění se v boj s nadpřirozeným zlem uvnitř zámku. Asi jako když jste se v Resident Evil ukrývali před Lady Dimitrescu a jejími následovníky.

Postav je zkraje poměrně dost, pro lidi jako já, co si nezvládají pamatovat jména, trochu oříšek. Na druhou stranu přiložený rodokmen ulehčuje orientaci - budete mít oblíbence, někteří vám budou pít krev - taková klasika, když se sjede rodina na jedno místo. Znáte z vlastní zkušenosti, že?

Po seznamovací fázi však Martin Paytok přehodí výhybku a neservíruje příjemný horor s akčními momenty, krvavá vybíjená se střídá s mrazivými chvilkami a lehkou detektivní linkou. Vše tohle zvládá autor v závěru ukočírovat s přehledem a zásadní otázky zodpoví. Cestou k rozuzlení vás čeká dobře napsaný žánrový mix, včetně několika vtipných momentů - třeba úsměvných narážek na jednu z hrdinek - jeptišku, co si to rozdávala s knězem na oltáři.

A abych nezapomněl - pochvalu si zaslouží i výborné ilustrace

4 04.03.2024

Trocha Lovecrafta, trocha konspirací a tu a tam pomrknutí na předchozí tvorbu. Barronův hororový debutový román je prostě svůj a v tom je jeho největší kouzlo.

Paradoxně mě tu nejvíc bavily pasáže, kde se na strunu napětí jen trochu brnká a hraje si s agenty a zapadlými mexickými uličkami - ono se tu skvěle ukazuje, jak je autor protřelý v povídkách a i jednotlivé části knihy jsou podobného rázu - představí kupu různých příběhů rámovaných osudy paranoidního stárnoucího a zapomínajícího Dona, takže chvílemi netušíte, zda si vůbec události vybavuje správně.

Atmosféra je na stránkách parádní, Barron si umí vyhrát s prostředím a do temnoty vás mile rád zavede na exkurzi, byť kniha obsahuje i rozvláčnější chvilky a komplexní zápletka ustupuje občas do pozadí. Což se autorovi daří relativně vyvažovat právě skličující atmosférou.

Jo a cením provázání s vynikající povídkou Muži z Porlocku.

4 15.01.2024

Tajemná šumavská usedlost Pohádka, spjatá se sériovým vrahem Ivanem Roubalem, dlouhé roky láká návštěvníky zajímající se o tajemno a paranormální jevy, byť stále víc a víc chátrá. Právě na toto místo situují autoři příběh jejich nejnovější knihy, která se od reality lehce odráží.

Roubal na Pohádce údajně házel těla svým prasatům a trojice ústředních postav chce na místě natočit reportáž pro svůj internetový pořad Temné stránky. Jen má každý úplně jinou motivaci a Roman Bílek s Petrem Bočkem postupně zabrousí i do historie ruiny, kde opět pracují s reálným základem - především s pověstí o údajné čarodějnici, kterou v 19. století na místě ukamenovali.

Prolínání známých faktů a fikce tady funguje výborně, Roubal zde nehraje primární roli, vše se točí kolem tajemných démonických sil a pár okamžiků vám určitě nažene husí kůži. Atmosféra, zvlášť v první polovině knihy, postupně houstne, autoři odhalují charaktery jednotlivých postav a ačkoliv později vyprávění změní směr a už to není „šumavské Blair Witch“, stále má co nabídnout.

4 29.12.2023

Izolace, paranoia a podivní sousedé. Další folk horor Adama Nevilla opět skvěle pracuje s napětím, gradací a strachem z něčeho, co přesahuje lidské chápání a předává se z generace na generaci po dlouhá staletí. Oproti Rudé zemi ubylo násilností, teď rodině v novém domově znepříjemňuje život dvojice důchodců, kteří jsou čipernější, než se mohlo zdát. A zdánlivá idylka o životě na vesnici se novým majitelům domu, jehož předchozí vlastník se oběsil, začne rozpadat.

Autor si opět pohrává se starodávnými rituály a magií, chvílemi se budete ptát, zda to vše není jen výplod choré mysli hlavního hrdiny, neboť v druhé polovině knihy se mu začne hroutit vztah s rodinou úměrně počtu nevysvětlitelných jevů, kterých je však svědkem pouze on.

Nevill navíc skvěle využívá nedalekého lesa jako děsuplného místa obývaného prastarými silami, chvíle, kdy se příběh přesune „za plot“ patří k těm nejstrašidelnějším a nejzvrácenějším. A tahle knížka je jen dalším potvrzením faktu, že Nevill patří k nejzajímavějším autorům současného hororu.

4 29.12.2023

Jérôme Loubry, Jean-Christophe Grangé a Maxime Chattam, moje oblíbená trojice francouzského thrilleru. Spolčení ničemů považuji za jeden z nejzajímavějších kusů, co tady za poslední roky vyšel, především kvůli tomu, jak Chattam bravurně píše. Připomíná Grangého, sází za sebou bravurně vystavěné věty a skvěle formulované myšlenky, jeho texty je prostě radost číst. Vybroušený styl (a tady i pochvala za překlad) by mu leckdo ze současných autorů thrillerů mohl závidět - ve srovnání s ním působí, jako by psali po lobotomii. O to smutnější, že jim čtenáři hromadně tleskají.

Příběh plný explicitních momentů, prokládaný úvahami o přirozenosti násilí a jelikož mě kniha fakt bavila, sáhl jsem po audioverzi a dal si ji znovu. Libor Hruška z ní udělal zážitek, podobně jako Jakub Saic s Purpurovými řekami. Fantastická práce, mrazení v zádech zaručeno.

Hon na několik sériových vrahů zároveň je tady intenzívní, cítíte marnost četnického oddělení, kterým se vše rozpadá pod rukama a koordinovaná exploze násilí je zaskočí nepřipravené. Chattam pracuje skvěle s jejich vztahy, emocemi a z žánrových klišé dokáže udělat přednosti - třeba angažováním vysloužilého policisty Mikelise, u kterého čekáte, zda mu nepřeskočí a nezačne také vraždit. A jako správný žabožrout do toho všeho zamíchá nácky.

Spolčení ničemů není pro slabé povahy, popisů násilností je tady požehnaně, stejně jako zvrácených myšlenek, ale je tak ďábelsky dobře napsaná / namluvená, že je hřích ji minout. Minimálně na sériového vraha přezdívaného Zvíře dlouho nezapomenete a na filozofické úvahy o společnosti, v níž jsou majoritou devianti, také ne.

4 29.12.2023

Hele, není to čistokrevný horor, to si pojďme vyjasnit hned na začátku. A chápu, že lidé, kteří jej čekají, knížka trochu zklame. Na druhou stranu anotace je v tomhle případě naprosto výstižná a už v Psancích Chuck Wendig fantasticky ukázal, jak bravurně dokáže mixovat žánry a servírovat vymazlený koktejl fuckující veškeré škatulky. Ne všem tenhle přístup sedne, ale pokud se vám trefí do vkusu, budete se královsky bavit. Zatímco minule příběh vypadal na další z mnoha variací na zombie apokalypsu, tady autor koketuje se starým domem a přízraky. Klišé? No jasně, ale na Wendigovi zbožňuju, jak dokáže klidně v půlce knihy totálně změnit směr vyprávění a z toho, co vypadalo na intenzívní rodinný horor s bubákem na půdě, udělá misi za záchranu světa a zároveň nesmírně osobní a niternou story.

Obrovskou výhodou je, že Wendig píše lehce, svižně a nepotřebuje cliffhangery na konci každé kapitoly, aby udržel vaší pozornost. Zaháčkuje si vás atmosférou, hází vám nápovědy (na konci to všechno tak krásně postupně zapadá) a vy prostě chcete pokračovat. Nejíst, nepít, nikoho nepotkat a jen číst.

Druhá půlka je pak dost crazy, lehce mi připomínala seriál Dark, jen s tím rozdílem, že Wendig to všechno zvládá ukočírovat a nestane se z toho ultimátní slátina. Boj dobra se zlem, v závěru notně epický, opět připomíná tak trochu Stephena Kinga (Wendigova Bible je podle mě Svědectví), ovšem myšleno jen v tom nejlepším. Protože jak říká mistr Yoda: Vždy jen dva jsou! Mistr a jeho učedník. Jo Wendig je zatím jen učedník, ale sakra dobrej.

4 11.04.2023

Pokud je někdo z vás naivní katolický školáček, možná vás pohádky točící se kolem manželů Warrenových vyděsí, ale tahle ideologická story o boji dobra se zlem, kde je ďábel zrzoun s kopyty sedící na zahradní židli, zatímco oběti cákají kolem sebe svěcenou vodu, úsměvná. Stejně jako hračka dinosaura, co pronese věštbu o pobodání.

Ďábel v Connecticutu zkraje funguje dobře, autor představuje jeden z případů slavné dvojice věnující se údajně paranormálním aktivitám a démonologii, jenže záhy se z knihy stane úmorná přehlídka všemožných důkazů ďábelské přítomnosti a nekončící šikany obyvatel baráku. Odhaduji, že 90 % je smyšlená a reálná je akorát vražda, která se tam odehrála, ale Brittle vytahuje naprosto demagogické bláboly – zvlášť pasáž o vzniku „satanského rocku“ je jak z nějaké fanatické středověké inkviziční příručky, stejně jako zmínky o démonických oltářích a všemožných prokletích.

Kniha nefunguje jako hororový příběh, ani jako literatura faktu, ačkoliv se mermomocí snaží být obojím. Doteď jsem si myslel, že vraždění z donucení ďáblem vytahují jen zoufalí pošahaní odsouzenci, nikoliv spisovatelé, autor však v závěru prohlásí: „Ďábel vyhrál.“ Já bych rád dodal, že tady spíš prohrál rozum.

4 10.01.2023

Fantasy čtu minimálně a Makovou válku jsem odkládal dlouho s pocitem, že půjde o další from zero to hero příběh. Rin je naštěstí trochu Anakin, na začátku se z otravné šprtky, putující z prdelákova na vysněnou akademii Sinegard, stane „hrdinka”, u které doufáte, že kolem sebe udělá pořádnej bordel, nechá se okouzlit temnotou a její rozhodnutí nadělají ve světe paseku.

Konflikt mezi říšemi, plný historických konotací (včetně neblaze proslulého Nankingského masakru), tady funguje výborně, stejně jako zapojení mytologie a nadpřirozena. Ocenil bych ještě víc monster, neboť souboj s tím jedním byl parádní. Hojně diskutované zobrazení brutálního násilí mi přišlo relativně umírněné, jedna ze scén ale byla poměrně ekl. Na druhou stranu, čekal jsem, dle prvotních reakcí, že autorka půjde ještě víc za hranu, naturalistických popisů je tam minimum. Vzhledem cílovce však chápu, že i těch pár opravdu násilných scén vyvolalo lehce rozruch.

Oceňuju, že se dějem netáhla přiblblá love story, víc než krásu chlapců řeší Rin morální dilemata, neboť má v rukou děsivou moc a je schopna rozsévat zkázu a smrt. Což je větší zábava, než balit kluky. Upřímně jsem zvědavý, jak se tahle postava vyvine dál, neboť už v prvním díle jsem byl nadšený - autorka ji vymotala z největšího klišé s přehledem a fakt mě vývojem překvapila.

Makovou válku beru jako fajn start trilogie, doufám ve více Suicide Squad momentů a taky v to, že se Rin přikloní víc na stranu temna a půjde za osobní pomstou hlava nehlava. Jako když Anakin rozsekal písečné lidi, pokud se mám držet příměru k SW. A hlavně mi tam vraťte Obi Wana Ťianga.

4 03.11.2022

Osmdesátkové a devadesátkové akčňáky připomíná kniha Ultimátum už svou parádní obálkou, uvnitř se skrývá poměrně svižný thriller, který bude výborně fungovat na filmovém plátně.

Zdánlivě jednoduchá zápletka o pilotovi, jehož rodina je unesena a on si musí vybrat, zda napálí letadlem do civilního objektu, nebo jeho manželka a děti zemřou, se samozřejmě rozjede do několika jak na zemi tak ve vzduchu. A nechybí samozřejmě agenti FBI, honičky, kritické situace a zvraty.

Těch tři sta stran vlastně utíká strašně rychle, autorka a bývalá letuška umí držet napětí, aniž by děj zásadně natahovala. Jen škoda závěrečné katarze, kdy už se až moc násilně moralizuje, což se do akčního výplachu fakt nehodí.

Autorka na jednu stranu upozorňuje na žhavé téma problematického vztahu USA a syrských Kurdů, na jejich společný boji proti Islámskému státu a následné stažení amerických vojsk a masakru Kurdů, na druhou stranu pracuje se stereotypem, kdy za únosem letadla stojí muži z blízkého východu. Z pohledu devadesátkového akčního thrilleru je schematičnost asi očekávatelná ať už na straně záporáků, či panáčků z FBI. Takže pokud nečekáte vysoce sofistikovaný thriller, ale oddechový page-turner, Ultimátum berte.

4 20.09.2022

Půlení. Řeznická pistole. Porážková linka.

První slova dystopie Znamenitá mrtvola jasně definují, jakým směrem se bude útlá a znepokojující kniha ubírat. Nefunguje jako varováním před budoucností, kdy jsou kvůli údajně smrtícímu viru vyhubena zvířata a povolen kanibalismus, ale spíš jako reflexe naší současnosti. Agustina Bazzterica prostě vzala rutinu na jatkách, prasata a krávy vyměnila za lidi a všechny procesy od násilné inseminace, nehumánního chování až po bourání masa, aplikuje na nich. A ne, není to otravný veganský manifest.

Hlavní postava Marcus, kolečko v soukolí, ledově klidný a odlidštěný vedoucí jatek si sice uvědomuje, jakých zvěrstev je součástí, částečně jimi pohrdá, ale byznys s lidským masem je pro něj zdrojem peněz na nákladnou léčbu otce a tak prostě odvrací zrak. Jeho prostřednictvím čtenář sleduje veškeré masakrování a stahování z kůže, pracovní rutinu. Naprosto bez emocí, což ještě podněcuje autorčin věcný a strohý styl a Marcusem tady hne pouze osobní tragédie, smrt syna. „Kolik lidí budou muset porazit, aby zapomněl na to, jak Lea uložil do postýlky, přikryl, zazpíval mu písničku a druhý den ráno ho našel mrtvého?“ zazní například. Kanibalismus je zde jen forma, jejímž prostřednictvím Bazzterica upozorňuje na problémy. Pracuje s vládním režimem, který uzákoní legální zabíjení, poukazuje na fakt, jak podobné systémy pracují s jazykem, kdy se z lidí stávají pouhé kusy a v těchto chvílích si nelze nevzpomenout na Smrt je mým řemeslem. Všudypřítomná smrt a dehumanizace se později střetne se zakázanou láskou, utajeným vztahem, jehož rozřešení je už jen stvrzující tečkou za celým příběhem.

4 27.07.2022

(SPOILER) Útlý horor plný postupně dávkovaného děsu. Philip Fracassi vezme čtenáře na oceán a pětičlennou skupinku nechá potrápit zdánlivě banálním problémem - agresivními mořskými parazity.

Partu vyrážející rybařit tvoří kromě kapitána dva bratři, jejich otec a kamarád. Setkávají se po smrti matky, jeden z nich navíc vylezl po několika letech z kriminálu a táhnou si sebou na loď několik osobních šrámů. Vyčistit si hlavu na bárce s kartonem piv má být útěk z nepříjemné reality, nakonec je dostihne ještě větší hrůza než na pevnině.

Knížku dáte za večer, Fracassi jako zkušený scénárista pracuje skvěle s tempem a Sacculina je díky tomu intenzivní horor, kdy zpočátku plíživý děs stále nabírá na obrátkách, až do strhujícího finále. Text přitom stihne být plný niterné bolesti hlavních hrdinů (skvěle s podobným tématem pracoval Rybář), beznaděje i strachu.

4 19.06.2022

Zčásti fikce, zčásti popis reálných událostí. Norská autorka Camilla Bruce si do svého románu V zahradě zášti vypůjčila jednu z neznámějších vražedkyň historie, původem krajanku Belle Gunnessovou. V době, kdy neexistoval Tinder, lákala Gunnessová muže na svou farmu v La Porte v Indianě prostřednictvím inzerátů v novinách, následně si s nimi psala dopisy a instruovala je, aby se zbavili majetku a přivezli s sebou peníze. Jeden ze vzkazů dokonce končil větou: „Přijeď připraven na to, že zůstaneš už navždy.“ Černá vdova milující životní pojistky důvěřivé a lásku hledající muže roky systematicky likvidovala, rozsekala je na kusy a těla zakopala na zahradě.

Strhující text střídá primárně dva úhly pohledu - vražedkyni a její sestru. Zatímco Belle rozsévá smrt, Nellie je empatickou a vzornou manželkou a jejich vztah se napříč lety komplikuje. Primárně proto, že kolem Belle se množí podivná úmrtí partnerů a její sestra začíná tušit, že se nejedná o náhodu. Právě sourozenecký konflikt je jednou ze zcela vymyšlených dějových linek, což autorka v doslovu přiznává a zároveň v něm shrnuje, co vše si pro potřeby oživení příběhu vybájila.

Román o Belle Gunnessové tedy nelze brát jako true crime, pokud ale přistoupíte na fakt, že se jedná o mix smyšlenek a skutečnosti, chytne vás a nepustí. Camilla Bruce je totiž vynikající vypravěčka, a proto nepřekvapí, že další knihou, kterou chystá vydat v zahraničí, je beletristické zpracování zločinů rodiny sériových vrahů Benderových, kteří v éře Divokého západu zabíjeli pocestné a nikdy nebyli dopadeni. Taky dost krvavý příběh.

4 18.04.2022

„Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“

Jeden z nejznámějších citátů naší historie, odpověď parašutistů na výzvy ke složení zbraní během bitvy s nacisty v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Odpor skončil hrdinnou smrtí všech sedmi výsadkářů a Dalibor Vácha je nechává na stránkách novinky Smrt na kůru ožít velmi věrohodně.

Sleduje primárně osudy Adolfa Opálky, velitele výsadku Out Distance, prostor dostávají samozřejmě i další parašutisté, ať už dvojice Josef Gabčík a Jan Kubiš, či zrádce Karel Čurda, který do protektorátu seskočil právě s Adolfem. Vácha vykresluje dobovou yatmosféru neuvěřitelně detailně, z návštěvy hospody a objednání guláše dokáže udělat nervy šponující scénu, stejně jako z tajných setkání v konspiračních bytech či z namátkové kontroly falešných dokladů četníky. Samozřejmý je i důraz na historickou věrnost, všechny zásadní události zde popisované, ať už komplikace po seskoku u Ořechova, kontakt s odbojem, operace Canonbury či atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, následné represe a závěrečná přestřelka, neuhýbají reáliím ani o krok.

Vzhledem k tomu, že letos v květnu uplyne osmdesát let od jednoho z nejvýznamnějších činů protifašistického odboje, je Váchova kniha ideálním prostředkem, jak si osudy padlých československých hrdinů čtivou a faktograficky přesnou formou připomenout.

4 03.04.2022

Mix hororu a společenské satiry. Američan Bentley Little ve svém Společenství abnormálně zveličil své vlastní zkušenosti s otravným sdružením vlastníků nemovitosti a ústřední dvojici, účetní a autora hororů, pošle do uzavřené komunity řídící se absurdními pravidly.

Počáteční nadšení z nádherného domku a překrásných výhledů do krajiny po chvílí střídá paranoia. Sousedé se často bojí otevřeně mluvit, spisovatel Barry nalezne ve schránce mrtvou kočku a po pár podivných setkáních, třeba s plazícím se lidským torzem Pahýlem, začnou události v komplexu gradovat. Rasismus, přetvářka i cílené zabíjení domácích mazlíčků je zde na denním pořádku a Barry s Maureen zjistí, že zmizet z komunity a prodat dům zase tak snadné nebude. Nepřečetli si totiž pořádně pravidla a když se jim začnou hromadit přemrštěné pokuty za nedodržování banalit jako vysázení vlastních kytek, hlasitosti hudby a podobně, rozhodnou se společenství vlastníků postavit. Idylka je záhy v tahu.

Little vše žene do absurdna, odhaluje prohnilé charaktery a stále drzejší jednání místních „vládců“, pracuje s motivem permanentního dohledu a ačkoliv vyloženě čtenáře nestraší, tísnivou atmosféru a beznaděj vykresluje bravurně. A samozřejmě od prvotních drobných slovních konfliktů děj graduje až k podstatně násilnějším momentům, kdy už špatná barva nátěru porušující pravidla je ten nejmenší problém.

4 01.04.2022

„Pol Pot nebyl vrah. Pol Pot byl snílek,“ říká Yong Moeun, bývalá osobní kuchařka strůjce kambodžské genocidy Pol Pota, která dodnes nevěří, že by její milovaný vůdce byl strůjcem masakru vlastního národa. A dodává, že když se teď dívá na fotbal, úsměv Lionela Messiho jí připomíná ten Pol Potův.

Vzpomínky kuchařů na dobu, kdy vařili těm, kteří mezitím vraždili, jsou v podání Witolda Szablowského někdy paradoxně úsměvné, ale především mrazivé. Pohled na pětici diktátorů, kteří se nesmazatelně zapsali do moderních dějin, je v knize Witolda Szablowského unikátní, protože do jejich života čtenář nahlédne přes kuchyň. Autor jednotlivé postavy staví do historického kontextu, vysvětluje události na pozadí a dramatické palácové převraty či invazi Američanů střídají odlehčené chvíle. Jako třeba ta na lodi, kdy Saddám Husajn pro všechny zúčastněné uvaří a potutelně se usmívá, když všichni začnou rudnout po obří dávce tabaska přimíchané do jídla. Právě tahle historka ukazuje, jak všichni balancovali na hraně, protože první, co prolétne hlavou jeho kuchaři je, zda je všechny Husajn na výletní lodi neotrávil. Nebo když Castrův číšník připomíná moment, kdy se Fidelovi zasekla kuřecí kost v krku a on jej zachránil před udušením. „Dá se říct, že jsem mu zachránil život. Mnoho lidí na Kubě by mě za to s chutí pověsilo,“ uvědomuje si.

Právě všudypřítomná blízkost smrti, práce se svědomím i vědomím toho, že kuchaři plní žaludky lidským zrůdám a vše se může rychle zvrtnout, je na knize nejpřitažlivější. Nakouknutí klíčovou dírkou do pozadí diktátorského režimu je zde vyvážené, když někdo svého chlebodárce moc polidšťuje, autor promptně připomene hrůzy, které se za jeho vlády páchaly a nechá promlouvat i další lidi, většinou dachmané režimem. Nebo klidně i ty, kteří tvrdí, že za Husajna bylo v Iráku nejlíp.

4 17.10.2021

Příběh starý čtyřicet let, přesto převyšující vše, co kolem strašidelných domů v současnosti vychází. Klasika ze zlatého věku hororů ze sedmdesátek a osmdesátek je zářným úkazem, že plíživé zlo, postupně se obnažující a ze stínů vylézající, je zaručeným a fungujícím receptem. Který sice není originální, ale v tomto případě umně napsaný.

Elementálové totiž nejsou vyloženě hrůzostrašnou knihou, McDowell pracuje s rodinným tajemstvím, podivnými letitými zkazky, aby ono zlo postupně zbavoval tajemství a dával mu čím dál jasnější kontury. Vše ve společnosti dobře napsaných postav, kde snad zarazí jen stereotypní postava černošské služebnice, zcela naplňující škatulku „magical negro“, tolik typickou literární šablonu vědoucího mystického černocha proplétající se napříč americkou literaturou.

Naopak pozitivní je, že McDowell neodhaluje v příběhu víc, než je nutné. Kdo jsou oni tajemní elementálové a jaký je jejich původ se v podstatě nedozvíme, což pro vyznění není podstatné. A super je, že tohle polo zapadlé dílo nezůstalo zaváté pískem, jako jeden z domů v příběhu, a konečně u nás vyšlo.

4 17.10.2021

Zašifrované poselství v písních The Beatles, snaha o rozpoutání války mezi černochy a bělochy a vraždy, které šokovaly svět. Éra hippies skončila v srpnu 1969 dvěma masakry na příkaz Charlese Mansona, totálního magora, co se svou sektou žil na Spahnově westernovém ranči a byl pro své následovníky (primárně nasledovnice) modlou.

Tyhle události asi elementárně známe všichni (až na ty, co si myslí, že Manson je sériový vrah), žalobce Vincent Bugliosi na bezmála sedmi stovkách stran líčí často bizarní příběh - plný šílené ideologie, naprosto absurdních přešlapů policie, bezcitných výpovědí a devět měsíců trvajícího soudního procesu. Nahlédnutí do hlav vrahů, co neušetřili ani těhotnou Sharon Tate, je chvílemi síla, táhnoucí se soudní proces i vyšetřováni je plné několika WTF momentů a Bugliosi chvílemi všechno vtipně glosuje.

Pátrání po motivu a bitva mezi právníky tu jsou napínavější než kdejaký thriller - vliv na to má skvělý text a jeho česká podoba. Nenechte se zkraje vyděsit velkým počtem jmen - Bugliosi jde fakt do hloubky a tohle je po Chladnokrevně od Capoteho snad nejzásadnější true crime kniha. Konečně jsme se, po padesáti letech, dočkali.

3 09.05.2024

Mlha obklopující město, lidé obětováni tajemnému kultu a tísnivá atmosféra. Folk horor Jaroslava Konáše má všechny správně ingredience k tomu vás chytnout a nepustit až do mrazivého finále.

Atmosféru autor dávkuje postupně, hlavní hrdina Robin přijíždí do zapadlého městečka učit kurzy tvůrčího psaní a srovnat si život. Postupně začne zjišťovat, že v místě není signál a moderních výdobytků je tam poskrovnu. Stále víc a víc se noří do místních pověstí o tajemném Pánovi lesa a seznamuje se se svéráznými místními.

Práce s kultem, který je rozlezlý napříč společností, je výborná, navození skličující paranoie funguje také skvěle, snad jen začátek, kdy se Robin seznamuje s městečkem nemá takový drive jako zbytek textu. Což na druhou stranu, vzhledem k délce knihy, není zásadní výtka. Věci se dají do pohybu celkem rychle, pak Město v mlze neodložíte. Fakt doporučuji.

3 29.12.2023

Temný katastrofický thriller, navíc s lehkým nádechem hororu, zní jako solidní lákadlo, ale výsledek v podání C. J. Tudor je bohužel slaboučký. Tři dějové linky tady jsou primárně proto, aby je mohla autorka v závěru za „velkého“ WOW propojit, z čehož si samozřejmě mraky čtenářů cvrnkne do spodního prádla, jak to je geniálně vymyšlené. No, lehce bych možná taky zatleskal, kdybych se k tomu nejlepšímu momentu knihy nemusel prodírat závějemi pitomých plochých postav a dvěma dějovými linkami (ta s Hannah je jediná fajn), co by si zasloužily brutálně seškrtat. Body count je tu sice slušnej, ale spíš na efekt - postavy vám jsou celkem u zadku, takže je vám ve výsledku šumák, jak stejně nudně zemřou. Stejně nudné jsou i dialogy, hlavně ve chvílích, kdy si postavy odhalují své osobní motivace nebo plány. A když se jim začne autorka vrtat v hlavě, to se vám teprve začne chtít brečet. Pokud si od C. J. Tudor chcete něco přečíst, sáhněte po sbírce Škvíra nebo po povedené knize Ti druzí. Tuhle nechte u ledu.

3 04.12.2023