milanříský komentáře u knih

Výborný úvod, strašidelné momenty i zmatečná práce s postavami a příliš rychlé finále. Exorcistův dům skvěle pracuje s démony a exorcismem, drajv ztrácí ve zbytečných myšlenkových pochodech dvou ženských postav. Přesto se jedná o příjemné béčko, které však jede podle šablony.

Začátek je přitom vynikající, setkání se starým exorcistou, pro nějž si přijde branou z pekla zlo navnadí, následující story s dělníky opravující dům, ve kterým exorcista bydlel, rovněž. Ale pak se příběh začne rozmělňovat mezi tři členy rodiny, což je chvílemi lehce matoucí a nezáživné.

Následuje přehlídka všemožných událostí z nichž rodina zjistí, že v domě asi není něco úplně v pořádku. K dobru autorovi lze přičíst, že se nejedná o sto padesátou variaci na strašidelný dům, ale s přítomností démona si vyhrál pečlivěji. Hlavní problém nastává ve chvíli, kdy kupí stále další a další události, aby pak finále uspěchal a finální střet se silami zla naprosto odbyl. I ta potitulková scéna v závěru je klišé jak prase.

Exorcistův dům není dalším Exorcistou jako od Blattyho (byť tam na jeho jméno trefně odkazuje), vlastně tohle paperbackové vydání evokuje éru devadesátkových hororů, kterých zvládnete zkonzumovat mraky, ale těch opravdových klenotů je jen pár. Tady klenot nehledejte, zábavu ale ano.

8 28.08.2023

Potřetí jsem se na tomhle pitomém případu totálně seknul. Patřím do starého železa, prohlašuje detektiv Harry Hole v nejnovější knize Zatmění. Třináctý případ mu dává víceméně zapravdu. Opět je to klasický násoska Harry upíjející se k smrti a ignorující pravidla a klasický Nesbø, který neví kdy skončit a finální rozuzlení protahuje víc než je zdrávo.

První půlka, často odlehčená a tak nějak jiná, než bývalo zvykem, dávala naději v refreshnutí série, která to už potřebuje jako sůl. Zápletka s kanibalem však v druhé půlce roste do stále víc a víc absurdnějších rozměrů a Nesbø ji naprosto nesmyslně překombinuje, až se dostane do klasické pasti - aby zamotal hlavu čtenáři, předhazuje mu falešná vodítka a zároveň vyšetřovatele honí za dalšími a dalšími podezřelými. Což je chvílemi fakt už úmorné. Navíc stačí pozorně číst a tyhle slepé uličky odhalíte poměrně rychle, proto vás následně začnou otravovat.

Nesbø je v sérii s Harrym Holem rutinér a v podstatě ji několik posledních dílů nikam zásadně neposouvá. Naopak, svoje nejlepší nápady realizuje mimo tuhle sérii a možná by bylo nejlepší otevřít konečně ten bájný trezor a finále Holeovské ságy hodit na papír. Dřív, než bude pozdě.

8 24.04.2023

Celkem se vyhýbám severské krimi, ale Kořist mě nalákala svým survival - hororovým nádechem a protože mám rád Planinu Steinara Bragiho, dost mě zajímalo, co se ztracenými turisty v islandských reáliích udělá Yrsa. A nezklamala.

Autorka v podstatě vzala model Ďatlovovy výpravy, pátrací skupina nalezne uprostřed divočiny téměř svlečená zmrzlá těla, poničené stany a ve dvou časových rovinách se rekonstruuje, co se vlastně stalo. Zápletka má silný mysteriózní nádech a Yrsa vás bude poměrně dlouho napínat, zda má smrt několika lidí racionální vysvětlení, nebo v okolí řádí něco úplně jiného.

Hororová atmosféra v několika momentech funguje dobře, ale Yrsa s tímhle prvkem poměrně šetří, mnohem víc pracuje s tenzí a panikou uvnitř skupiny a s jejich nezkušeností přežít v nehostinných podmínkách, které jim výlet zkomplikují. Všechny linie vyprávění prolíná zkušeně a v závěru je všechny zacvakne dohromady. Lehce uspěchaně a v jednom případě maličko kostrbatě, ale pořád dostatečně uspokojivě.

V Kořisti jsou momenty, kdy vás zamrazí v zádech, postupné objasňování tragédie zvládá Sigurðardóttir výtečně, pohazuje informace napříč časovými rovinami a tady je fakt těžké nespoilerovat. Ale zjistíte, co mají společného krvavá kaluž uprostřed ničeho, osamocená radarová stanice, pohřbená dětská botička a život ukončený v útrobách hluboké skalní průrvy. A samozřejmě ty těla

8 14.03.2023

„Je to jak zkurvený prokletí. Peníze to nespraví a láska nezkrotí,“ přemítá v perfektním krimi románu o své násilné povaze hlavní hrdina Beauregard „Bug“ Montage. Bývalý kriminálník, co řemeslo pověsil na hřebík a živoří v autoservisu, se snaží poctivou prací živit rodinu a mít na nájem. Touha po lepším životě se však střetává s drsnou realitou, kdy dennodenně zasviněné ruce motorovým olejem nevydělají tolik, co kšefty s pistolí za pasem. A tak se rozhodne, k nelibosti manželky, vzít další špinavý kšeft.

Drsný a násilný příběh černocha z jihovýchodní Virginie, nájemného řidiče, co nejde pro ránu daleko a když se vytočí, je jako tank, není jen temnou kriminálkou. Rezonuje tu rasové napětí maloměstské Ameriky, Bug to kvůli barvě pleti schytává od chlapíků s jižanskými vlajkami na kšiltovkách a touha, aby se jeho děti měly jednou líp než on, jej žene za hranu zákona.

Nad tím vším se klene Bugův nevyřešený vztah s otcem, jenž před lety pláchl a od té doby o něm neslyšel. Zatímco se snaží podobnou chybu neudělat ve vztahu s vlastními dětmi, stále víc si uvědomuje, že svět nočních honiček a svištících kulek mu, stejně jako jeho tátovi, imponuje a velmi těžko se od něj odvrací. Protože tam, narozdíl od běžného života, je eso. A hříchy otce se tady přenášejí i na syna.

Krádež diamantů, jednorázovka na zaplácnutí nutných výdajů, se samozřejmě zvrtne a na Bugovu hlavu se začnou snášet další a další problémy. Cosby perfektně pracuje s adrenalinovou akcí, přátelstvím a zradou a do toho zakomponoval problémy chudých na okraji společnosti, jimž se americký sen už dávno rozplynul ve štosech nezaplacených složenek.

8 23.10.2022

Král severské krimi Jo Nesbø mě popravdě baví nejvíc, když se vydá mimo linii s Harrym Holem, umí totiž výborně psát krátké příběhy. Fantastické Lovce hlav asi už nic nepřekoná, zamiloval jsem si i Krev na sněhu a Půlnoční slunce. Tyhle výlety rozkročené do různých žánrů jsou totiž často výborně vypointované storky a nemotá vám hlavu jako v kriminálních příbězích z Osla.


Krysí ostrov jich nabízí rovnou pět, z čehož jedna mě strašně nudila (Cikády), tři byly výborné (Krysí ostrov, Skartovačka a Černý jezdec) a Sérum jsem si užil nejvíc díky skvělému černohurmonému hadímu závěru. Ne všechno je v knize úplně dystopie, byť společnost v rozvratu a válčící gangy na ulicích v titulní povídce tuhle škatulku splňuje na jedničku, jindy je to prostě nedaleká budoucnost, kde se nájemní vrazi stali obchodním artiklem a vyřizují si spolu účty ve stylu šachové partie. Ve Skartovačce zase Nesbø sklouzne k lehkým sci-fi motivům během objevování léku proti stárnutí.

Povídky jsou časti fakt dobře uzavřené, často vám během čtení na tváři mihne škodolibý úsměv ve stylu „a máš to ty parchante“, jindy se dotýká tématu ztráty blízkého člověka či morálních rozhodnutí. Tady ta věta z anotace sedí nejlíp: „Spolehnout se dá už jen na rodinu a blízké přátele - a někdy ani to ne.“

Tak si hlídejte záda a dávejte bacha na hady!

8 22.09.2022

„Vyšetřovatel je dneska člověk sedící za počítačem,“ prohlásila legenda francouzského thrilleru, autor Purpurových řek, Jean-Christophe Grangé a dodal, že současná doba je „na hovno“ a v knize se chtěl vrátit do světa skutečného vyšetřování. A tak napsal thriller z éry Třetí říše, kdy maskovaný zabiják nemilosrdně kuchá privilegované árijské paničky a jejich mrtvoly pohazuje u řeky.

Grangé s tématem nacismu, respektive jeho myšlenek a následovatelů, pracoval jak v Purpurových řekách, tak v Posledním lovu a Miserere, proto historické zasazení do předvečeru druhé světové války vlastně ani nepřekvapí. Stejně jako morálně pochybné hlavní postavy získávající sympatie jen velmi pozvolna - jeden je vyčuraný grázlík, druhá bohémská šlechtična a třetí kovaný nacista, těšící se, až bude moct v chystané válce zabíjet Francouze.

Závany lidskosti jsou v textu, především v případě nácka Franze Beewena, minimální, Grangé těží z kruté doby, takže si k brutálním vraždám připočtěte ještě gestapáky páchaná zvěrstva. Spisovatel jimi nešetří, Berlín je prolezlý zlem, černé uniformy pořádají etnické čistky, nikdo nikomu nedůvěřuje a Beewen, mající vyšetřování zavražděných žen na starost, si uvědomuje svůj osud - buď vraha najde, nebo skončí v koncentračním táboře či s kulkou v hlavě. Do toho si Grangé utahuje z německých klišé a zároveň dává najevo naprosté pohrdání danou érou a lidmi, kteří se na fungování zrůdného režimu jakkoliv podíleli.

Snoubenky smrti si berou z autorova stylu vše, včetně klasicky natahovaného závěru. Grangé je fenomenální spisovatel, ale málokdy zvládne utnout zápletku včas a ještě ke konci na sebe vrství další a další linky, často hnané do absurdna. Což nic nemění na tom, že se pořád jedná o výborný thriller.

8 25.08.2022

Chlapec s nadpřirozenou schopností vidět mrtvé, terorista děsící obyvatelstvo, ne zrovna dvakrát čestná policistka, svobodná matka a literární agentka v jedné osobě a stárnoucí profesor. A duchové. Stephen King ve své novince na relativně malém prostoru a s pár postavami rozjíždí příběh někde na pomezí thrilleru a hororu a jak jinak, než plný podivných nebezpečí.

O Jamieho daru mluvit s mrtvými (nebo prokletí, jak chcete) sice tuší jen jeho nejbližší - matka jeho prostřednictvím dopíše knihu zesnulého autora, aby je vytáhla z finanční krize, Liz, policistka a bývalá přítelkyně Jamieho matky, se jej rozhodne využít pro záchranu své kariéry. A mladík se tak setkává s hrůzami, které mu nevratně zasáhnou do života.

Přechod mezi dětstvím a dospíváním tak lemují morbidní výjevy prostřelených obličejů, tajemné síly a také nástrahy běžného života - finanční krize, ztráta blízkých a Alzheimerova choroba. Právě v těchto chvílích, kdy se dětská naivita setkává se smrtí a jejími důsledky, je Později nejsilnější. Tentokrát totiž u Kinga nejsou tím největším běsem duchové, ale situace, které jsou pro mnoho lidí nevyhnutelné. Protože mohou být i tak dost hororové.

8 12.12.2021

Jeden z nejlepších hororů, co letos u nás vyšel. Temný rudý kult, prastaré rituály, podzemní jeskyně a kanibalové. Adam Nevill po nadprůměrném Rituálu ukazuje, že fakt psát umí a těch cca 400 stran je jízda. Spojení pravěkých tradic se současnou společností na pobřeží Anglie, kde tu a tam někdo zmizí, funguje skvěle a chvílemi až thrillerové tempo nenechá čtenáře vydechnout.

8 17.11.2021

Jedna z nejočekávanějších knih roku? A to se, prosím, měří jak? Tři lidi z pěti na poradě hlasují pro? Ale nechme stranou tyhle nadutý prohlášení, byznys je byznys a marketing prostě občas musí udělat z h*vna kaviár, což se ukázalo už u Kopíráka. A teď tomu není jinak.

Minule vlastní „invence“ spočívala ve využití praktik slavných zabijáků, teď autorka bere kde se dá - hlavní padouch je lékař, co si odpykává doživotí a jakmile za ním detektiv přijde, jako by autorka přepsala scénu ze setkání Hannibala Lectera a Clarice Starlingové. Jen místo nevinné mladé agentky, kterou budí ze spaní naříkání jehňátek a jejich interakce s Lecterem je nádherně mrazivá na místě stojí detektiv, co ojíždí vše co má nohy a ruce a má životní trauma z rozvodu a neustále je nám zdůrazňováno, jak je chudák v hajzlu.

Pak tady máme linii otec sériový vrah - dcera nesoucí si břímě jeho činů. Dva roky před Číslem 20 vyšla kniha Freidy McFaddenové Za zamčenými dveřmi (u nás letos), vyústění tohohle rodinného dramatu je tady totožné, včetně jednoho zásadního detailu. WTF? A to kvůli spoilerům nerozeberu jinou scénu, tak trochu připomíná pointou závěr kultovního filmu Sedm, jen je tady naprosto tupě podaná.

V Čísle 20 není prakticky nic, co jste nečetli jinde - že vrah sedí v base a všichni začnou řešit, kdo je jeho následovník, což je jedno z největších klišé, stejně jako neschopnost policie, která je tady totálně mimo a zatímco co někdo kosí lidi ve velkém v rozmezí několika málo dní, oni běhají z místa na místo a řeší si rodinná dramata. Momentů, kdy si klepete na čelo, nebo kroutíte hlavou nad dialogy jak ze slohovky ze základy je tady víc než těch, co alespoň za něco stojí. Škoda papíru, ale hlavně že je ořízka.

7 19.03.2024

Temný kult, tuna červů, hektolitry černého slizu, chapadla, trocha kosmického hororu a explicitní sexuální scény odehrávající se klidně mezi sourozenci. Ďáblův potok Todda Keislinga si nebere servítky a nic mu není svaté. Samozřejmě včetně církve.

Malé městečko Stauford v Kentucky tady má krvavou historii, kdy se v kostele u Ďáblova potoka odehrála zvěrstva - od znásilňování dětí až po masovou sebevraždu. Vše mělo společného jmenovatele, šíleného kazatele Jacoba Masterse. Což je slizkej záporák se vším všudy. Jeho řádění přežily jeho vlastní děti - každé měl s jinou ženskou a společnost na ně koukala přes prsty. K tomu si přidejte babičku co zatočila s KKK a místní ji považují za čarodějnici a máte skvělý rodokmen.

Temný stín za zády provází šestku dlouhé roky - někdo se stane umělcem pracující s temnými vizemi, další profesionálně smaží, třetí se obrátí na víru a další vlastní rozhlasovou stanici co místní konzervativní věřící důchodkyně dráždí rockovou muzikou. Keisling tu vykresluje bigotní maloměsto plné prapodivných figurek a vše směruje k návratu padlého kultu.

Keislingův román nemá zkraje úplně strhující tempo, autor zkraje vykresluje ústřední charaktery a hraje si s odkazem tragických událostí, aby záhy přepnul a rozjel slušnou apokalypsu. A ta vás bude bavit.

7 22.01.2024

Nebýt toho, že Kaštánka převedl na obrazovky Netflix, možná bych jej ani neotevřel, neboť schématičnost severských krimi už mi poslední roky lezla krkem. Každopádně spojení hrůzostrašné figurky a naivní dětské říkanky se jménem scénáristy parádního Zločinu Sørena Sveistrupa byla nakonec dostatečně lákavou kombinací.

Nenechte se plést, těch klišé je tam dost. Od úvodu, který se klasicky odehrává roky před hlavní zápletkou, přes nesourodou dvojici, z nichž jeden zažívá spíš kariérní sestup než vzestup a má za sebou rodinnou tragédii a druhý rodinné trable až ke zločinu, jehož naplánování hraničí s genialitou. Bohužel, ani tady není padouch neomylný, což tradičně dokazuje plejáda naprosto nelogických kroků v závěru a fakt, že už od začátku tušíme, kdo zabíjí. Jen trvá, než jeho identita vypluje na povrch.

Pokud se oprostíte od očekávaného, Kaštánek je v jádru slušný thriller, na kterém je znát autorova scenáristická praxe. Strohé dialogy, promyšlené popisy i pečlivě dávkování napětí, to vše funguje jako klasický page-turner, navíc s upozorněním na problematiku zneužívání dětí. Sociální přesah zde symbolizuje především ministryně Rosa Hartungová, které rok před první „kaštánkovo“ vraždou zmizí dcera. Dějové linie se samozřejmě protnou v moment, kdy figurka zanechaná na místě činu na sobě nese otisk prstu údajně zavražděné dcery. Schéma různých podezřelých, poodhalování minulosti i tenze mezi vyšetřovateli je sice severskou klasikou, byť jednou za čas příjemnou.

7 24.10.2021

Srovnání se Žhářkou je na místě tématicky, ačkoliv mě Ústav bavil trochu víc. Kniha není top v Kingově tvorbě, na druhou stranu i jeho nadprůměrné věci jsou pořád bezkonkurenční. To je tak když autor sám sobě zvedne neúměrně laťku.

Ústav spojuje vše co je u Kinga typické - bezvadně napsané charaktery, totálně šponované napětí a prolínající se dějové linky o kterých už od prvních stran víte že svedou postavy dohromady a jen napjatě čekáte na ten moment. Stejně jako na chvíli, kdy se vše zvrtne.

Narozdíl od Outsidera, který vyšel předtím, tady naprosto dokonale šlape druhá polovina a od zásadního dějového zvratu nejde kniha absolutně odložit (vyzkoušeno).

Právě tohle vypravěčské umění dokáže z možná už trochu, minimálně po seriálu Stranger Things, omšelého tématu nadaných vězněných dětí vykřesat maximum. King tentokrát jde na hranu snesitelnosti, děti vystavuje trýznivým momentům a čtenář doufá ve finální zúčtování.

Ačkoliv většina Kingových knih není nositelem zásadních myšlenek, tentokrát otevírá otázku ceny lidského života v rámci zachránění mnoha dalších. V tomhle duchu rezonuje samotný závěr, který také překvapivě, není úplně černobílý.

7 17.10.2021

Zapadlý křesťanský sirotčinec v Pensylvánii začátkem dvacátého století je dějištěm mistrovského hororového příběhu Philipa Fracassiho, jenž v něm naplno uplatňuje nejen své spisovatelské, ale i scenáristické schopnosti. Ještě zkraje jsou tu největší hrůzou v očích mladých chlapů tristní příděly jídla a tresty jejich vychovatelů, kněžích bez kapky soucitu. Což se velmi rychle změní - místní šerif přiveze v noci zraněného muže, člena jakéhosi kultu, který nedaleko v lesích obětoval mladou holku. A spolu s ním dorazí do sirotčince zlo.

Fracassiho největším darem je budování atmosféry, temnota se pomalu plíží chodbami, chlapci se začínají chovat podivně a nedůvěra roste. První půlka pracuje především se strachem z neznámého, s prvky gotického hororu - popisy jsou plné zchátralých zákoutí sirotčince, chlapci jsou trestání za jakýkoliv projev rebelie nebo jen za špinavé ruce a pečlivě budovanou tísnivou náladu protne zásadní zvrat, po němž se kniha stane akčnější, intenzívnější a krvavější. Ostatně zahraniční titulka v tomhle ohledu napovídá více než dost.

Děj sledujeme prostřednictvím čtyř postav, z nichž ne všechny jsou kladné, byť se o to v určitou fázi alespoň trochu snaží - určitě se v některých momentech budete sami sebe ptát, komu vlastně fandíte. Despotickým křesťanským autoritám nebo zlu, co si s nimi vyřizuje účty? Ať se přikloníte na jakoukoliv stranu, Sirotčinec v údolí bude rozhodně jedním z nejlepších hororů, co se vám letos dostane do ruky. Amen.

6 04.03.2024

Četli jste Rituál Adama Nevilla a užili jste si naprosto božskou první část knihy a pak s lehkým zklamáním po twistu dočítali tu druhou? Tak takhle nějak se možná budete cítit u Polibku Choroby. A nebo taky ne, pokud vám zásadní zvrat sedne.

Výprava doktora Gerasimova na Sibiř kvůli hledání léku na smrtící nemoc knížku jednoznačně táhne. Střídání deníkových zápisků, výslechů po návratu a skvěle popsané atmosféry v carském Rusku je dobrodružně - hororovou laskominou, ke které nemám nejmenší výtku a užil jsem si jí takřka na jeden zátah. Tady Tom Gottwald exceluje.

Problém mám s druhou částí, která nahodí sci-fi prvky, nikoliv ve stylu Ledového pekla (v což jsem doufal), ale v mnohem technologičtější a komplikovanější podobě. V tu chvíli pro mě začal příběh, a jeho možná až zbytečná překombinovanost, postupně ztrácet kouzlo. Autor píše fakt dobře, takže jsem knihu neodložil, ale nadšení tady uvadalo. Na druhou stranu, respekt za to, že má koule obrátit to pečlivě předtím budované naruby. Bejt hardcore sci-fi fanda, rozhodně si to užiju víc.

6 29.12.2023

Oprášit po dvaceti letech postavu komisaře Niémanse byl od Grangého výborný tah, už předchozí Poslední lov dokázal, že v záplavě sebezpytujících detektivů je tenhle osamělý, drsný, sebevědomý a neúprosný vlk vítanou změnou a v aktuální novince s ním autor opět pracuje skvěle.

Niémans se tady opět zakousne a nepustí, tentokrát do případu uvnitř uzavřené náboženské sekty. Nalezené tělo je podle všech následek nešťastné nehody, Niémansova parťačka se však do sekty infiltruje jako sezónní brigádnice při sběru vína a čtenář sleduje dvě vzájmeně se doplňující linie.

Grangé tady není rozmáchlý jako v Purpurových řekách, ostatně už Poslední lov byl knížkou na dva večery a tento text vychází ze scénáře pro stejnojmenný seriál. Což není na škodu, Den popela je totiž svižný a intenzívní thriller, výborně napsaný, chvílemi dostatečně drsný a zamotaný natolik, že vás rozplétání tajemství uzavřené komunity nebude iritovat. Prostě Grangé ve skvělé formě.

6 29.12.2023

Neodolatelné kouzlo indiánské mytologie se v prvotině Owla Goingbacka mísí s přímočarým hororem a se vším co k tomu patří - osudovostí, zradou i střetem se zdánlivě nezničitelným zlem.

Crota je totiž monstrum z dávných věků, které se po zemětřesení dostane mezi lidi a začne vraždit. Nejdřív podezření, po nálezu dvou brutálně zavražděných, padá na medvěda, ale postupně všichni zúčastnění zjišťují, že mají co do činění s něčím mnohem nebezpečnějším. A zde autor skvěle zapojí indiánský svět a kulturu, šamany, proroctví a banální zápletka dostane příjemnou nadstavbu. Owl Goingback navíc rituály a zvyky původních amerických obyvatel, vzhledem ke svému původu a lektorské profesi, zná jako vlastní boty a do příběhu je implementuje naprosto nenuceně. Včetně jedné scény, která tak trochu připomíná Vinnetoua s Old Shatterhandem.

Oproti Běsnění kojota nepracuje Goingback vyloženě s indiánským panteonem, primární je zde linka věnující se pátrání po monstru a jeho původu, samozřejmě s mytologickým přesahem. Autor zmiňuje i klasické problémy sužující indiánské obyvatelstvo jako alkohol, hazard a jejich vytlačení na okraj společnosti, ale text se nepřeklápí do sociální kritiky. Pořád je to sakra dobrý horor.

6 29.12.2023

„Potřetí jsem se na tomhle pitomém případu totálně seknul. Patřím do starého železa,“ prohlašuje detektiv Harry Hole v nejnovější knize Zatmění. Třináctý případ mu dává víceméně za pravdu. Opět je to klasický násoska Harry upíjející se k smrti a ignorující pravidla a klasický Nesbø, který neví kdy skončit a finální rozuzlení protahuje víc než je zdrávo.

První půlka, často odlehčená a tak nějak jiná, než bývalo zvykem, dávala naději v refreshnutí série, která to už potřebuje jako sůl. Zápletka s kanibalem však v druhé půlce roste do stále víc a víc absurdnějších rozměrů a Nesbø ji naprosto nesmyslně překombinuje, až se dostane do klasické pasti - aby zamotal hlavu čtenáři, předhazuje mu falešná vodítka a zároveň vyšetřovatele honí za dalšími a dalšími podezřelými. Což je chvílemi fakt už úmorné. Navíc stačí pozorně číst a tyhle slepé uličky odhalíte poměrně rychle, proto vás následně začnou otravovat.

Nesbø je v sérii s Harrym Holem rutinér a v podstatě ji několik posledních dílů nikam zásadně neposouvá. Naopak, svoje nejlepší nápady realizuje mimo ní a možná by bylo nejlepší otevřít konečně ten bájný trezor a finále Holeovské ságy hodit na papír. Dřív, než bude pozdě.

6 29.12.2023

Miluju horor The Witch, proto byl Ďáblův hřbet jasná volba, oproti němu je však film jen taková lehká pohádka - dvojice autorů se tady se skupinou dřevorubců a vojáků, dobývajících panenskou divočinu ve 13. století, vůbec nepářou.

V knize je asi všechno co od ní, vzhledem k žánru a zasazení očekáváte. Nedotčený kraj má skvělou atmosféru, nechybí místní pověry, kouzlo dobového zasazení, zkraje vás možná odradí incestní znásilnění, připravte se na fanatiky, obcování s rohatými kreaturami, několik vyvražďovaček, kde lítají ruce a nohy, dostanete i souboj s medvědem, hořící čarodějnici a šablonovité postavy. Poslední jmenované je asi největší zápor knihy, byť spousta postav stejně slouží jen jako maso na porážku.

Racionální uvažování se navíc uprostřed lesů střetává s náboženstvím, rohatá monstra tady postupně vystrkují růžky a ve chvíli, kdy se spustí masakr, je Ďáblův hřbet poměrně brutální, byť to největší zlo stejně nakonec páchají lidé. Naprostá spokojenost, pro milovníky folk hororu povinnost splňující do puntíku vše, co slibuje.

6 29.12.2023

Pokud hledáte detektivku, kde netečou proudy krve, nebozí občané nejsou masakrováni zvrhlým a brutálním sériovým vrahem a občas přimhouříte oči nad konáním vyšetřovatelů, Vodník pro vás bude fajn čtení. Pokud si přečtete anotaci a získáte dojem že se vám do ruky dostal krimi příběh s mysteriózním až folklorním nádechem, ve kterém se dva ostřílení policejní mazáci za svitu baterky prodírají bahnem, zatímco se houstnoucí mlha vznáší nad vodní hladinou a nepříjemné mrazení v zádech signalizuje tajemné nebezpečí, dejte si zpátečku. Největší zabiják Vodníka jsou totiž očekávání vyvolaná anotací.

Vodník ve výsledku není podřadná detektivka, pracuje s vesnickým prostředím, komplikovanými vztahy, relativně sympatickou dvojicí kriminalistů, ačkoliv na můj vkus je občas až moc svižná. Okolí Litavky je tady spíš kosmetickým doplňkem, než místem se specifickou hutnou atmosférou a v tomhle vidím nevyužitý potenciál, který by z knihy udělal víc, než jen další z mnoha kriminálních příběhů. Není špatný, jen zásadně nevybočuje.

6 29.12.2023

Předloha kultovního Hitchcockova filmu, kterou inspiroval americký vrah Ed Gein a úřaduje v ní jedna z nejpamátnějších hororových postav – Norman Bates. Klasika o zapadlém motelu a jeho podivném majiteli funguje skvěle, mrazí z ní i více jak šedesát let po vydání. I když v tomhle případě knihu tak trochu zastínil film.

Bloch tady buduje napětí scénu po scéně, není divu, že Alfred Hitchcock toho ve srovnání se zdrojovým materiálem moc neměnil. Bates dostává mnohem víc prostoru, z podivného, byť celkem příjemného chlapíka se samozřejmě vyklube monstrum, byť s četnými psychologickými diagnózami a sexuální disfunkcí. Vhled do jeho mysli a postupné odhalování minulosti vedoucí k popisovaným situacím je bravurní.

Zápletka sice má logické díry, postavy nejednají v některých chvílích zrovna racionálně, ale ve výsledku je Psycho dobrým hororem, který logicky rezonoval víc v době vydání. Ale byla by škoda na něj zapomenout a znát jen ikonickou scénu ve sprše z filmového plátna.

6 29.12.2023