MichelleS komentáře u knih

Z dětství si stavbu Temelína a přehrady dobře pamatuju, všechny ty postupné změny byly vidět cestou k babičce. Sama pocházím z vesnice ohrožené pro změnu stavbou dálnice a to napětí (co bude, co se schválí, co nového na schůzi...) jsem vnímala už jako malá holka. Kniha tu atmosféru vystihuje dokonale. Stejně i třeba euforii a očekávání porevoluční doby. Lidi a jejich příběhy jsou tak živé, blízké, opravdové, jako by šlo o Vaše sousedy a známé. I když je postav hodně, nehrozí, že se v nich nevyznáte, jsou každý jiný, dělají chyby i správné věci...
Kniha je úžasná, ale zároveň hodně smutná. Neubráníte se pocitům vzteku, bezmoci, soucitu s lidmi, kteří tolik let bojují za své domovy, opakovaně zažívají naději a zklamání. A ten postupný rozklad - stavební uzávěra, zákaz pohřbů, lidé žijí v domech, které už jim nepatří, přestane jezdit pošta, pojízdná prodejna, zruší veřejné osvětlení, autobusovou zastávku.... až po vystěhování a demolice. A s touto postupnou devastací odpadají i Ti, co se snaží vesnice zachovat.
Autor ve vás dokáže vyvolat celou škálu pocitů jednoduchým realistickým popisem prostředí (počasí, vůní, ....). Oceňuji i využití typických krajových zvláštností v řeči "outo", "paní Procházků". I když v přímé řeči bych uvítala raději "do Budějc", "do Tejna" (ne Budějovic, Týna).

24 17.04.2014

V letošní výzvě by se Růže pro Algernon hodila hned k několika tématům. Já zařadila k obálce s květinou, která se ale k příběhu vůbec nehodí, vyvolává očekávání kýčovité červené knihovny. Přitom by stačilo jen odstranit ty useknuté hlavičky.
Tohle je jeden z nezapomenutelných příběhů. Hodnota člověka není dána výší IQ. Je fascinující sledovat Charlieho proměnu, jak se zvyšující se inteligencí chápe události jinak, obzvlášť mě dojaly návraty do dětství.
"Genialita v tobě zničila víru ve svět i v ostatní lidi."
Přemýšlím, kdy mi bylo Charlieho víc líto. Když byl hloupý a vysmívaný, ale tyto ústrky z velké části nechápal a cítil se šťastný mezi přáteli, nebo když byl na vrcholu poznání, ale pro ostatní lidi v jeho světě zbylo málo místa.
"Kdo může tvrdit, že moje světlo je lepší než tvoje tma? Kdo jsem já, abych ti to mohl tvrdit?"

21 12.04.2020

Rozhodně nezapomenutelná kniha. Anna je velmi neobvyklá hrdinka, dostala ze mne širokou škálu pocitů. Štvala mě svou umanutostí, pak jsem ji obdivovala pro píli a vytrvalost, byla mi blízká svým samotářstvím a zodpovědností, stále častěji mi jí bylo líto, ale zároveň ve mně vzbuzovala až strach, především tím, jak měla přeházený žebříček hodnot.
Moc se mi líbí i obálka, na monitoru je příliš zářivá, ale v reálu výrazně vystupují menší světlé květy (to je ta kouzelná vůně bylinek a zdraví a pomoc, kterou přinášejí) a pod nimi při pozorném zadívání velký temný květ (ten neklid a hrozba, velká ale ne zřejmá na první pohled).

20 02.03.2017

Po dočtení mám trochu rozporuplné pocity. Knížka se mi líbila, ale nedá se říct, že by mě bez výhrad okouzlila. Možná jsou na vině velká očekávání; zaujala mne hned, jak vyšla, ale strašně dlouho se mi v knihovně vyhýbala a celou tu dobu jen rostly zástupy nadšených čtenářů.
Rozhodně má autor plno skvělých originálních nápadů - modely měst, legenda o diamantu, všední věc jako rádio povýšená na něco až kouzelně mocného, dva mladí a obejde se to bez sladkého vzdychání. Obdivuji, jak dokázal zprostředkovat vnímání světa slepou dívkou. Navíc Dvacet tisíc mil pod mořem je jedna z mých zamilovaných verneovek. Přesto jsem si nedokázala postavy bez výhrad zamilovat ( a ani těch několik záporáků mi příliš nezvedalo tepovou frekvenci). I když je všude plno detailů, pořád jsem měla dojem, že něco chybí. Saint Malo mě v příběhu neoslovilo, teprve, když jsem si prohlédla fotky a mapy na netu, měla jsem chuť se tam rozjet. Přeskakování v čase a vypravěčích už se používá běžně a nedělá mi problém, ale tady ty kapitolky asi byly opravdu příliš krátké - naladění a střih - a znovu, celou knihu. Nejvíc mě asi zklamal závěr. Kapitoly od roku 1945 dál bych škrtla. Já vím, že otevřené konce nejsou populární, ale to celé vysvětlování, jen aby bylo jasně řečeno... proč? Jutta v Berlíně? Jakou to hraje roli v příběhu? Zase to moderní relativizování a omlouvání?

18 05.07.2018

Cit slečny Smilly pro sníh, už ten název vzbuzuje zvědavost, tu knížku nejde aspoň neotevřít. Pro jednoduchou zábavu by stačil napínavý příběh pátrání po příčině smrti malého grónského chlapce, ale tady dostane čtenář mnohem víc. Vzpomněla jsem si na Černou vodu Kerstin Ekmanové, kde je z dobré detektivky taky přesah k mnoha dalším tématům. Co je na té knížce nejlepší? No přece Smilla a sníh. To jaká Smilla je, jak ji postupně poznávám, co má za sebou a hlavně její nepokřivený pohled na svět, smysl pro to správné a potřeba tomu dát vše ze sebe. A sníh - to je její živel, poezie, křehkost, rozmanitost skrytá za bílý chlad.

18 09.09.2017

Čím to, že mě víc dojme knížka, která to nemá prvoplánově v úmyslu. Tahle je jedna z nich. Získávala si mne postupně, po krůčcích. Není možné si nezamilovat Čiperu, Jema, Atika, Kalpurnii, Maudie, ... A jak pěkně paní učitelka odsuzovala Hitlera a je ho nenávist k chudákům Židům, ale pohled na černochy byl zcela v pořádku.

18 19.12.2015

Takhle si představuju opravdový román. Příběh, který se vryje do srdce, postavy, na které nezapomenu, protože to prostě nejde. Marně přemýšlím, jestli jsem už četla o někom tak plném zla, skoro bych řekla o někom tak nelidském, jako byla Cathy. Překrásně napsaný nadčasový příběh, plný lidskosti v dobrém i špatném smyslu slova, příběh o tajemství lásky, která je jaká je, nedá se koupit, zasloužit, vynutit, odpracovat. V každém z nás probíhá zápas dobra a zla jako v Calovi a jen my máme v rukou jeho výsledek.

18 03.11.2015

Rodina je nade vše, ale copak mohu odmítnout pomoc člověku? Nemám skoro nic a i o to se rozdělím. Putování do ráje je lemováno malými vzestupy a vzápětí pády zas o něco níž. Muži ztrácejí svou sílu, rozhodnost, zato matka drží své blízké pohromadě (jak to jen jde) a snaží se vždy najít řešení. Pozvolný děj v závěru graduje několika dechberoucími scénami, naděje střídá beznaděj. A Tom - koho mi jen připomíná...

17 30.07.2020

Prosté rodinné drama, které zůstane čtenáři dlouho v hlavě. Protože se na stránkách najde. Každý máme něco, "co jsme neřekli". Každý jsme jiný, máme jiné touhy. Vztahy jsou jako spojené nádoby, co udělám, řeknu, ovlivní i ostatní.
Líbilo se mi postupné odhalování drobných křivd a nedorozumění, postupné skládání pohledů, vzpomínek, pravd i zdánlivých pravd. Přesuny v čase a soustředění se v každé kapitole na jinou osobu tu nejsou samoúčelné, autorka nepředvádí jazykové extravagance, příběh je promyšlený do detailu. Najdete věty, které mají doslovný i obrazný význam.

17 02.11.2016

Kniha útlá a přesto plná. Plná protikladů, život a smrt, ráj a peklo, drsné a mrazivé podmínky života rybářů a hřejivá blízkost přátelství, lásky... Autor často používá dlouhá souvětí složená z krátkých výstižných větiček, které často čtete několikrát, protože uprostřed začnete žasnout, jak stručně, trefně je vyjádřena myšlenka, pocit a pak se musíte vrátit a žasnout znovu. Navíc je krátký příběh okořeněný syrovou poetikou, jakkoliv zní tohle spojení zvláštně, a jemným humorem. Fascinovala mě ta tenká hranice mezi životem a smrtí, stačí se začíst do básně a zapomenout bundu, stačí nečekaný poryv větru.

16 13.06.2019

Autorka vytáhla z archivů a jiných zdrojů zajímavé téma a dovede je prodat. Osudy bohyň a jejich čarování jsou fascinující. Ale vadí mi, že není jasné, co je pravda a co si autorka vymyslela. Vadí mi, že nepoužila nářečí aspoň u těch starých vesničanek. A nejvíc mi vadí, že postavy v knize jsou černé, bílé, šedé, ale ani jedna barevná a živá. Stejně jako u Gerty některé otázky naťukne a už se k nim nevrátí, jiné naopak tolikrát z několika stran zopakuje, že nenechá čtenáři prostor pro vlastní myšlenky, (ještě jednou děti, aby i ten nejhloupější žáček pochopil).

16 20.01.2019

Neukecaná knížka o lásce k horám, životě, přátelství; tak ryzí, opravdová, upřímná. Mám chuť vyšlápnout aspoň na malý kopec a jen se dívat do krajiny.

16 20.05.2018

Odborně je možná kniha zastaralá, ale v lidském přístupu k pacientům nesmrtelná. Víc takových lékařů, kteří k problému přistupují s pokorou, respektují člověka jako osobnost, bez přezíravosti. Moc se mi líbí myšlenka, že je lépe podpořit talent, než se snažit dotáhnout hendikepy do šedi průměru.

15 09.03.2021

Co vše musí novinář podstoupit, než vytvoří několikaminutovou reportáž. Oceňuji, že u každého zmíněného konfliktu je stručně vysvětleno jeho pozadí. Běžný pracující člověk má totiž při letmém sledování zpravodajství pocit, že se tam mydlí každý s každým a pořád a už ani neví proč. Raději bych více osudů obyčejných lidí (paní Samíha, fixer Alí, malá Šílan) a méně detailů vojenského žívota a stavu výzbroje všech zůčastněných. Ale aspoň si pánové přijdou na své.

15 09.08.2020

Rozčilení. To je to, na co si vzpomenu, když se zmíní tahle kniha. Rozčilení a nevěřícné kroucení hlavou na každé druhé stránce. Nebýt všeobecného nadšení a téměř slávy provázející tento titul, asi bych ho odložila už při cukrkandlovém úvodu. Patetické proslovy, velká slova, postavy šustící papírem, krkolomné konstrukty navozující rádoby efektní situace, nelogičnosti až hlouposti, citového vydírání za tři hollywoodské megafilmy. Jedna scéna mě opravdu dojala a líbil se mi nápad s příběhem dvou hodně rozdílných sester a jejich odlišným pohledem na svět, (který bohužel zabilo zpracování).

15 25.05.2018

Milostné romány nevyhledávám, ale když to někdo umí, přečtu i ten. A Jan Němec umí. Víc než vztahové vlnobití mě bavily přesahy do literárního zákulisí, pozvánky k výletům do dalších sfér umění, pestrost druhů vyprávění, jazykové hrátky, hra na pravdu (nebo "pravdu"?).

14 26.08.2020

Černobylská katastrofa zasáhla miliony lidí, některé hlasy k nám promlouvají z těchto stránek. Nejvíce na mne zapůsobily první a poslední kapitolka se stejným názvem Osamělý lidský hlas, ve kterých se dvě vdovy vyznávají ze své lásky a ztráty milovaného člověka, a vzpomínky dětí.
Bylo děsivé sledovat s jakou důvěrou ve státní moc lidé žili dál v zamořeném území a odmítali poslouchat těch několik (fyzik, lékařka), kteří je varovali.
"Co tu dělá rozruch? Bere nám naši duševní rovnováhu. Důvěru ve všechno to, čemu jsme si zvykli věřit. Musí se přece počkat, až nám řeknou..." "Nejenže nás obelhávala státní moc - my sami jsme nechtěli znát pravdu! Kdesi hluboko v podvědomí... Teď si to samozřejmě nechceme přiznat, protože je snazší nadávat na Gorbačova... Na komunisty... To oni za to můžou... Kdežto my jsme dobří, my jsme oběti."

14 09.04.2020

Čtivé, svižné, pěkný příběh, zvlášť postup proti proudu času přidává na atraktivitě. Jen bych potřebovala tak asi dvoj- nebo trojnásobek stran, aby všechny ty osudy neplynuly jen kolem mne, ale strhly mě s sebou. Abych zažila, uvěřila, abych nepřemýšlela, proč se důležitý dokument na malém městě posílá na úřad poštou...

14 05.03.2019

Oslava síly, hrdosti a svobody lidského ducha. Tedy spíš mužné síly. I když se ke konci vyprávění snaží vzpomenout lásku jako inspiraci a důvod všeho hrdinství a obětí, stále žena zůstává jen trofejí pro vítěze. Přemýšlím, jestli myšlenka o nesmrtelnosti ducha je příčinou úplné absence výčitek svědomí ze zabití člověka.

14 24.01.2019

Život v socialismu, tohle spojení ve mně asociuje šeď, nudu, nedostatek, všednost, nezajímavost. A Joanna Bator dokáže o té době psát barevně, s poezií, chutěmi a vůněmi, vtipem i nostalgií. Svým úžasným jazykem dokáže všední vyzdvihnout a zkrášlit a na druhé straně to vznešené svým sarkasmem strhnout z piedestalu. A v té dokonale vystihnuté atmosféře se odehrávají soukromá dramata několika generací. Přestože přeskakování v čase a osobách vyžaduje kapku soustředění, všechny postavy a osudy jsou natolik originální, že se čtenáři nepletou. Doufám, že budou přeloženy i další autorčiny knihy.

14 12.10.2017