Medunkavera komentáře u knih
Ano, přesně tak: Jak vystrčíme nos ze dveří, musíme se chovat slušně.
Ale.. Doma přece také, ne?
Nemohu se doma chovat jako hrubián a jak vyjdu ven, je ze mně slušný člověk..
(To mi něco připomíná..)
Velice pomalu a důsledně jsem si přečetla tuto knihu - ale nejen tuhle - a zjistila jsem, že nemám s ničím problém. Navíc je psána s takovým lehkým humorem, který mám ráda.
Problém mám s představováním: Jakmile mi druhá strana řekne svoje jméno, okamžitě ho zapomenu.
Ale s tím mi asi nikdo nepomůže..
A ještě.. co mě úžasně pobavilo, to bylo to, že když si sedneme za stůl, kde sedí hodně lidí - opravdu hodně lidí - a teď je otázka: Který ten rohlík je můj? Ten napravo, nebo ten nalevo? A teď nevíme, že? A sníst rohlík, který patřil mému sousedovi u stolu.. Hrůza.. Úplně mně polilo horko..
Ještě, že jsem obyčejná holka a takových obědů a večeří se nezúčastňuji.. Určitě bych to popletla..
Tato malá útlá knížečka není nic moc. (Promiň Charlesi.)
Ale má jednu zvláštnost: Na jedné stránce čtete text v češtině
a pozor! Na druhé stránce čtete text té knihy v angličtině.
Tak TOHLE ta kniha má.
Ale nejlepší komentář má morte. To prostě nepřekonáme.
Dějiny umění. To je ta správná ozdoba knihovny. Měli jsme deset dílů a pamatuji se, když někdo přišel na návštěvu, hosté se po nich hnali a lačně si je prohlíželi. Vůbec jsme je nemohli donutit, aby si konečně sedli a vypili si kávu.
Nejsem si teď úplně jistá, ale první díl stál něco okolo osmset korun. Je to možné? A i další díl něco okolo šestiset..
Akorát vím, že ty knihy byly strašně drahé. A byli jsme hrdí na to, že je máme. Však jsou krásné. Krásné fotografie a zajímavé čtení.
Moje maminka už mně bohužel nestačila naučit vařit. A tak jsem si koupila tuhle kuchařku a podle ní se učila. Koupila jsem si ji v roce 1978. Ale.. to je ta nejúúžasnější kuchařka, kterou jsem četla. Nejvíc se mi tam líbí ten postup, jak je ta kuchařka - myslím tu ženu, (popř. i muže) která se učí vařit - naváděna, jak a co má udělat. A jak je tam hezky vysvětleno, co se stane, když to neudělá - pode mnou to tu jedna paní nazvala hezky ...tak to prostě "podělá.." To se mi moc líbí - a pozor! dodnes to mám na mysli. Dodnes, když něco vařím, tak mě to připomene, že třeba tohle nesmím dělat, protože to prostě podělám.
Tam je úúplně - ale úplně - všechno, co potřebujete vědět, jak uvařit tohle, nebo tohle. Jmenovat to všechno nebudu, to bych tu zabrala dvacet stránek. Možná, i více.
Ale.. promiňte.. ono tam není všechno.. Nejsou tam třeba ty dnešní, moderní a rychlé recepty, které každý den připravujeme, když přijdeme z práce. Třeba recept na pizzu, nebo vůbec na italská jídla, nebo indická jídla a jiné dobroty.
Jsou tam recepty na ta úúžasná jídla, která dělaly naše maminky, babičky a prababičky. To jsou recepty, k vůli kterým občas i zarytí dietáři (jako já) poruší vše. Tak je to dobré.
Já se z téhle kuchařky naučila všechno.
Výborné koláče. Knedlíky. Jak kynuté, tak bramborové.
Z těch knedlíků mohu skládat státnici.
Tahle kniha je úplně úžasná.
Milovala ji má dcera.
Pak - když vyšla na LP desce, tak neustále chtěla, abych jí desku pouštěla.
To si sedla a poslouchala příběhy kocoura Modroočka s takovým zájmem..
Kdybyste se na ní podívali, viděli byste, že každé - každičké slovo - tak vnímá..
Z téhle knihy jsem četla dětem.. Dodnes si to pamatují.
Hupky, dupky na nožky, navlékneme ponožky,
Na ponožky holinky, vždyť už nejsi malinký.
Tuhle knihu jsem otevřela po tom všem, co jsem dosud četla. Ne, že by to - co jsem četla - bylo špatné, ale tak nějak jsem si chtěla odpočinout. Koupila jsem ji tady na DK ještě s několika staršíma knihama.
Když se na knihu podívám, tak je mi jí trošičku líto: Je na ní vidět, že toho má za sebou dost. Je na ní vidět, že prošla hodně rukama.. Prostě.. je hodně čtená. Ale razítka z knihovny nemá! Na druhou stranu mně těší, že majitelka - nebo majitel - ji často a rádi otevírali a četli si v ní. A asi ji často půjčovali, protože sem-tam jsou fleky od jídla, nebo pití. Kdo ví, jakou cestu urazila.
Každopádně je to hezký a milý příběh dětí - spolužáků ze základní školy, jak pomáhají svému kamarádovi.
Kdoví, jestli autorka psala příběh z vlastní zkušenosti, nebo z vyprávění někoho jiného, nebo si příběh vymyslela. Každopádně věřím tomu, že se to mohlo stát.
Já jsem totiž v té době, kdy se příběh stal (nebo nestal) žila.
Vím, jak se tehdy děti chovaly.
A teď tady sedím a přemýšlím, dumám, zda by se to mohlo stát i dnes..
Přesně tak. Tohle není sci-fi, jak pode mnou napsala nefernefer. A ostatní. My té přírodě tak ubližujeme.. To je hrůza hrůzoucí. Vůbec si neuvědomujeme, co nám dává, co nám nabízí.. Ničeho si nevážíme! A prostě.. jen ji ničíme. Achjo.
Měli bychom se nad tím opravdu zamyslet. Protože ona nám to může takhle jednou vrátit.
Co jednou.. Ona se na nás zlobí už teď.
A ten otevřený konec se mi náhodou líbil. Čišela z něj jakási hrozba. Něco jako: Vidíte? Takhle to může jednou dopadnout..
Mám doma takovou malou prosklenou knihovnu a tam mám všechny skvosty, které jsou mi nejmilejší. A mezi nimi je i tato kniha. Prostě skvost, co na to říci.
Už jen to, co Heinrich Harrer - jako horolezec - překonal a pak.. je blízkým přítelem Dalajlamy..
Tohle je vlastně poprvé, kdy jsem si po shlédnutí filmu řekla: Ano, tuhle knihu chci mít. A také jsem hned šla a knihu si koupila.
Jednou mně navštívily dvě holky: jedna vypadala na devatenáct, druhá na dvaadvacet. Holky si nějaké mé knihy přečetly a chtěly mně poznat a tak mně v L.A. vyhledaly. Objednal jsem pití až do domu.
- o -
Přijel za osm minut. Byl to ten tlustý Australan, co se vždycky potil.
Převzal sem objednané dva kartony a postavil je na židli.
"Zdravíčko, dámy," pozdravil ten Australan.
"Co to stojí Arbuckle?"
"No, dělá to 17,94."
Dal jsem mu dvacku. Začal dolovat drobné.
"Neblbni, kup si novej dům."
"Děkuji pane!"
Pak se ke mně naklonil a zeptal se tlumenějším hlasem: "Doboha, jak to děláš?"
"Píšu na stroji," odpověděl jsem.
"Píšeš na stroji?"
"Jo, asi osmnáct slov za minutu."
Vystrčil jsem ho ven a zavřel dveře.
Tak tohle mně opravdu rozesmálo. (Protože on se ho vlastně ptal, jak to dělá, že po něm jedou tak mladé holky)
A pak se mi líbilo ještě tohle:
Lýdie mně čekala na letišti. Byla nadržená, jako obvykle.
..."Lýdie, moje noha je pořád v hrozným stavu. Já prostě nevím, jestli to s tou nohou zvládnu."
"Cože?"
"Je to tak. Myslím, že nemůžu š...t s touhletou nohou."
"K čemu teda sakra jseš?"
"No.. můžu třeba smažit vajíčka a předvádět kouzla."
A nejvíc se mi líbilo, jak promlouval ke svému penisu:
...Seděl jsem a držel sluchátko u ucha. Stále jsem byl nahý. Pohlédl jsem na svůj penis: ty hnusnej zmetku! Nemáš ponětí, jak mi bolí srdce kvůli tvýmu pitomýmu chtíči.
A ještě pár výroků je tam dobrých, ale jinak říkám: ne!
Dokonce jsem knihu po jedné třetině zaklapla a poslala na trestnou lavici. Pak mi to ale nedalo a dočetla ji. Z povinnosti. Ale to je stále jedno a to samé: ženy a sex a sex a ženy. A těch žen tam je! Dokonce mě mrzelo, že jsem si o nich nedělala poznámky. Protože, když se nějaká po čase zase vynořila, už jsem nevěděla, která to je. Jestli je to ta blondýna, bruneta, nebo zrzka. Odkud je, co dělá, má děti, nemá děti, čím je vyjímečná, nebo za jakých okolností se s ní Henry seznámil.
A tady, jak říkám: ne, tak to je kvůli tomu, že je tam - na každé stránce - použito tolik vulgárních výrazů, že tohle je na mně moc. To ne. Pokud je to semtam, prosím, ale tohle je opravdu moc.
Takže.. od tohohle stylu psaní si dám na nějaký čas pokoj.
Tak zase někdy..Charlesi.
Krásný a také smutný příěh lidí z malé vesničky. O malém chlapci, kterému říkali Prdelko, o jeho tatínkovi a mamince, o jeho bratřích, o strejdovi Hoškovi a jeho krásném vlčákovi jménem Holan, o začínající válce, o milované řece, rybách a úhořích.
Tak, jak to umí jen Ota Pavel.
Ano. Egypťan Sinuhet. Jedna z nejlepších knih, které jsem četla. Moc mě bavilo pohybovat se v době faraónů. A poznávat, jak se tehdy žilo.
My jsme tehdy sehnali až páté vydání a to bylo v roce 1985. Nevím, jakou kvalitu papíru má jiné vydání, ale ta má, má takový velice tenký, jemňoulinký papír. Myslím, že se mu říká cigaretový. Je to takový skvost mé knihovny.
Kniha je psána velice příjemným stylem a já si ji opravdu vychutnávala. V jednom okamžiku došlo k takovému zvratu v ději, že mě to doslova vyrazilo dech. Bohužel, už si přesně nepamatuji o co se jednalo. Je to už opravdu dávno.
Ale pamatuji se, že po Sinuhetovi jsem hodně, hodně dlouho, žádnou jinou knihu nečetla.
Nechtěla jsem si kazit chuť.
Jak běží krteček, v tu ránu všeho nechávám a sedám k televizi. A zvlášť, když je ten díl s kalhotkama. Hltám to jak malé dítě. Prostě.. v tu ránu jsem jak malá holka a nevidím, neslyším.
Toto je úúžasná knížečka, ve které najdete návod, jak můžete zmírnit svou bolest, nebo jak si zlepšit svůj zdravotní stav. Jde o to, že bříškem palce působíte na určitý bod na těle. Podmínkou je mít nakraťoučko ostříhané nehty a pak - což je tedy dost náročné - najít přesně to místečko bodu, na které byste měli působit, což není jednoduché. Musíte najít přesně to místo.
Jak říkám: není to jednoduché, ale učím se to.
Tak tohle byla moje první detektivka pro dospělé. Alespoň, co si tak pamatuji. Tenkrát jsem hlídala dcerku své kamarádce, která chtěla jít do kina. Maličká spinkala, televize nebyla, já se nudila a tak jsem sáhla na poličku právě pro tuhle knížku a začetla se do ní. Ani nevím, jak ji ohodnotit, akorát vím, že to bylo (tehdy) děsně napínavý. Dám tři.
...'Byla to ošklivá, postarší ženská. Ošklivější než já. Vylekala mě. Její tvář byla velmi blízko. Tak musí vypadat smrt, říkal jsem si...'
...'Napil jsem se studeného saké. Poskočily mi uši a hned jsem se cítil líp...´
Kniha je plná úžasných hlášek, úvah a zamyšlení Bukowského. Ty nejlepší tu jsou již vypsané pode mnou. Líbilo se mi a úžasně mě pobavilo, když se dostal do situace, kdy mu šlo doslova o život, ale on zůstal absolutně klidný a začal svým útočníkům bezelstně pokládat úplně obyčejné a naivní otázky, čímž je tak vyvedl z míry, že málem zapoměli, proč přišli..
Je to Tvoje poslední kniha, Charlesi. Škoda. A je to tam v ní i trochu cítit, že víš, že si pro Tebe přijde. Ale není tam cítit smutek, ani strach - to už vůbec ne - jen jakási úleva a smíření.
V životě bych nechtěla být postavena před tuto volbu.
Je to příšerná představa. Raději na to ani nemyslet.
Ano, tohle je ta kniha, která mi utkvěla v paměti. Občas mi na ní problesknou myšlenky. Říkala jsem si, že jí musím vyhledat. Bohužel jsem zapoměla její název a tak jsem si musela pročíst několik anotací románů Remarque, abych našla tento příběh.
[Spoiler]
Na konci jsem brečela a vyčítala mu: "Proč jsi byl tak nesmírně zodpovědný a čistý a vracel ses do tý hnusný a nesmyslný války."
(Nejdříve jsem knihu četla ve slovenštině.)
Knihu jsem teda ještě nedočetla, ale podle toho, co jsem přečetla, je to teda něco!
Kolikrát čtu, čtu, pohoda, klídek a najednou taková pecka! a já se slyším, jak říkám: "Cožééé?"
A v tu chvíli se vracím zpátky a čtu tu pasáž ještě jednou. Buď je to zarážející, nebo děsná sranda, takže se úžasně pobavím a nebo je to šokující. A to je v případě, kdy popisuje jednání svého otce.
18.11.2017
Tak už jsem knihu dočetla.
Dočetla jsem ji už dříve, ale teď to teprve píšu: Čtyřikrát se mi u knihy udělalo špatně. To jsem knihu zaklapla a vyhrožovala: "Tak hele Bukowski, nes...štvi mě, nebo Tě už čist nebudu!" Pak mě to teda přešlo a knihu jsem zas otevřela a dočetla.
Jedna z nejkrásnějších knih, která zdobí mojí knihovnu. Také... velice těžká. Pro zajímavost jsem ji zvážila. Má 2,25 kg, takže do kapsy vhodná není, ale když se posadíte ke stolu a otevřete ji, je to nádhera. Vidíte krásné a velké fotografie hub a u každé z nich máte podrobný popis té houby. Také je hezké, jak jsou ty houby označené: když je houba jedlá, je u ní talíř s příborem, když je jedlá, ale není chutná - tedy se nedá jíst - je u ní ten talíř s příborem přeškrtnutý a když je jedovatá, tak je tam umrlčí hlava a překřížené hnáty. Nádherná kniha.