marvan00 komentáře u knih

Scruton stojí díky svým pravicově konzervativním názorům v záplavě levicových multikulti autorů poměrně osamoceně. Přestože je kniha téměř 10 let stará, na jeho názorech není třeba měnit ani čárku, děsivé je jen to, že v současnosti se do detailů naplňuje právě to, před čím Scruton už dávno varoval.

Na rozdíl od prominentního arabisty Kepela (Francouz, tenhle národ má na samolibé filosofické diletanty snad patent), který musí každou chvíli upravovat názory, protože realita jej pokaždé dožene a usvědčí z omylu, Scruton už roky tvrdí jedno a to samé a každý další vývoj jen potvrzuje jeho nelichotivé názory na islám.

Zároveň je to člověk, který islámu rozumí a tvrdí naprosto banální věc: islám patří do islámských zemí kde vznikl, v Evropě a vytržený z kořenů původu se mění v katastrofu.

6 27.01.2016

Povinná četba pro každého zavilého multikulturalistu, důkaz, že historie se opakuje, pokud se z ní nedokážeme poučit.

Na začátku odpudivého a nesmyslného masakru francouzské výpravy Tuaregy v roce 1880 stál naivní francouzský cestovatel a příznivce Rousseauvy koncepce "ušlechtilého divocha", který přesvědčil francouzskou společnost, že Tuaregové jsou civilizací nezkažení "rytíři pouště". Z rytířů pouště se však nakonec vyklubala proradná sebranka, která jak se ukázalo, se po staletí žívila především krádežemi, podvody a vraždami.

Francouzská trestná výprava, která následovala znamenala pro Tuaregy porážku, ze které se už nikdy nevzpamatovali. Ironií je, že mezi Evropany i po více než sto letech stále převládá nesmyslná představa o "rytířích pouště", kterou se pokusil narušit až autor, bývalý voják dlouhá léta žijící mezi saharskými domorodci.

Bez zajímavosti není ani úloha osmanského Turecka, které ač už tehdy západní spojenec, nejspíš tento masakr iniciovalo.

Nenapadá mě nic trefnějšího než banální konstantování, že historie se stále opakuje a pokud hledáte paralelu k současné islámské invazi do Evropy, tady ji máte a není to nijak povznášející čtení.

3 27.01.2016

Turnerovy deníky vyšly asi 10 let po vydání zásadního eseje neomarxisty Marcuse, kterým jeho autor de facto vyhlásil likvidaci bílé rasy záměrným a pomalým oklešťováním jejích práv ve prospěch menšin. Současní levičáci pak svou agendou multikulti a politické korektnosti tuto nenávistnou vizi dále naplňují. A protože každá akce vyvolává odpovídající protireakci, lze Turnerovy deníky považovat za svého druhu odpověď na tuhle neomarxistickou fatvu. Dnes si navíc můžeme potvrdit, že T. deníky v mnoha ohledech předpověděly mnohé z toho, co se dnes děje (jako např. fatální selhání institucí ovládaných barevnými menšinami, viz. Baltimor 2015, atd.). A co se týče jejich extremismu a údajné nenávisti, no, takové elaboráty protěžované feministky Andrei Dworkin, mi nepřijdou o nic méně vyšinutější a nenávistnější.

9 22.01.2016

Jeden z nejvtipnějších textů, jaký jsem kdy četl, výbušná směs suchého britského humoru a zlomyslné jízlivosti, inspirovaná autorovým krátkodobým angažmá v Hollywoodu. Střet americké a britské kultury autor demonstruje na soupeření prestižního hřbitova vedeného stylem supermarketu a laciným hřbitovem pro domácí mazlíčky. Absurdní, hořké, trefné a zatraceně zábavné.

3 13.07.2015

Lovecraftova imaginace je úžasná, jeho způsob psaní už méně. Je místy až příliš rozvláčný a mnohomluvný, evidentně čerpal z povídek svého oblíbence E.A. Poa i stylově. A ano, Poe byl bezpochyby skvělý básník, ale zdaleka ne tak zdatný povídkář, jeho povídky vynikají imaginací, nikoli prozaickými schopnostmi. Ovšem v konstruování plížívé hrůzy je Lovecraft mistr nad mistry. Povídka Stín nad Innsmouthem je pro mě vůbec ten nejuhrančivější Lovecraftův text.

2 10.07.2015

Seymour bývá často srovnáván s Forsythem, což sedí tematicky, nikoli kvalitativně. Forsythovi hrdinové bývají prvoplánově načrtnutí skautíci, čímž se Forsyth navzdory své snaze a ambicím řadí jednoznačně do ranku oddechové literatury. Seymour možná nemá takový čich na atraktivní témata, ale Forsytha hravě překonává propracovaností svých postav a komplexnějším pohledem na svět. Přestože se proslavil především dvěma romány z prostředí italské a ruské mafie (Zóna smrti, Nedotknutelný), Hranice v písku jsou, dle mého, jeho nejpovedenější román. Souboj anglického agenta s islámským teroristou vyúsťuje do sžíravého pocitu životní hořkosti a deziluze, který z knihy dělá něco víc než jen napínavou oddechovou četbu.

1 08.07.2015

Howardovi pokračovatelé De Camp a Carter jsou obratnější fabulátoři než Howard, jejich texty jsou uhlazenější, ale zároveň jsou bez nápadu a tak nějak nevzrušivé. Navíc se neubránili určité psychologizaci hlavního hrdiny a tím zabili to nejcennější na Howardových povídkách: přímočarou a brutální povahu i konání barbara, prostého jakéhokoli stínu pochybností. Oč komplikovaněji pracují s povahou barbara, o to jednodušeji a prvoplánověji vyznívá samotný příběh. Snad s výjimkou poslední povídky, Rypák v temnotách, v tom nenacházím příliš z Howardova syžetu, natož stylu a uváděné Howardovo spoluautorství mi tak přijde značně diskutabilní. Alespoň jsem zpětně docenil přednosti původních Howardových povídek.

1 07.07.2015

Jiří Peňás ve svém nejplodnějším období (redaktor kulturní rubriky Respektu) platil za intelektuální ikonu svého druhu. Ani s odstupem let neztratila tahle kniha nic ze svých kvalit, Peňázova schopnost jít na dřeň věci jde za dobové libůstky a tak tohle čtení, ač o událostech z let minulých, působí stále živě. Najdete tu jak sžíravou recenzi na Katovnu, tak i analytičtější texty např. o roce 1989 atd. Co mi zde naopak chybí, jsou texty jako např. o Thomasi Bernhardovi, které autor ze skromnosti a k mému velkému zklamání vynechal, s odůvodněním, že o některých tématech psali lépe jiní. Tohle je skromnost na nesprávném místě ...

1 04.07.2015

Osobní zaujetí Honzy Nováka a originální dokumentární styl činí z knihy navzdory rozsahu neuvěřitelně čtivou a strhující četbu, člověk má pocit, jakoby byl přímo u toho (psáno v přítomném čase). Tuhle knihu jsem něpřečetl, ale prožil. Jiří Peňás, jehož názorů jsem si kdysi vážil, ji svého času označil za knihu roku.

5 04.07.2015

Plytká a přeceňovaná novela, řekl bych, která sice získala autorovi Nobelovu cenu, ale za svou popularitu vděčí především dobovým souvislostem. Novela svým proletářským hrdinou korespondovala s marxistickým pohledem na svět, který uhranul západního intelektuála. Přesně ten typ literatury, kterou milují některé prostomyslné učitelky literatury na základních školách, tedy nic doopravdy myšlenkově náročného, zato s pochybným odérem čehosi obecně uznávaného. Dnes je novela mnohými chápána jako ukázkový midkult, tedy dílo banálního obsahu předstírající myšlenkovou hloubku, svého druhu tunelování vysoké kultury.

4 21.06.2015

Scrutonovy eseje dalece přesahují úzce vymezený rámec na kulturu zaměřených studií. Přináší např. jeden z nejlépe vyargumentovaných názorů poukazujících na nesmyslnost tzv. dekonstruktivismu, který doposud bují na humanitních fakultách, přestože mnozí z nás si už dlouhodobě kladou otázku, jestli jeho autor, Jacques Derrida, byl jen prohnaný podvodník nebo neskutečný idiot.

6 21.06.2015

Kniha, na kterou jsem netrpělivě čekal už od prvního svazku Jungova Výboru z díla. Jung zde vystupuje spíše v roli kulturního antropologa a jeho úvahy se dotýkají témat, které jsou pro evropské myšlení i umění esenciální. V době krize evropské identity a sebedestruktivních tendencí v humanitních oborech, mohou právě jeho texty sloužit jako východisko k znovuobjevení toho nejlepšího z evropských myšlenkových tradic, stojících v příkrém rozporu s ideologickými a demagogickými směry jako je např. Frankfurtská škola.

1 21.06.2015

Specifikum povídek R.E. Howarda, kvůli kterým jeho fanoušci ohrnují nos nad jeho pokračovateli, spočívá v tom, že jsou často napsané uspěchaně a občas vysloveně špatně. Což se paradoxně dá těžko napodobit. Ať už se jedná o prosté řemeslo, nebo svérázný duševní svět jejich autora. Jde o podobný fenomén, jako např. 50 odstínů šedi, které se staly bestsellerem nikoli navzdory pochybnému obsahu a nedokonalému řemeslu, ale právě kvůli nim.
Formálně Howard v mnoha povídkách kopíruje Burroughse, který v té době slavil úspěchy především se sérií románů o Tarzanovi, kterými se Howard nepokrytě inspiroval. Mnohé z jeho povídek opisují jak jeho motivy (především ty o tajemné civilizaci Oparu), tak Burroughsův styl střídání dějových linií. Některé Howardovy práce se pak mohou se svým vzorem směle poměřovat.
Rovněž bych dost polemizoval s názorem, že Jan Kantůrek je "kongeniální" Howardův překladatel. Kantůrek tyto překlady připravil v 80. letech. Rannému Kantůrkovi však ještě schází cit pro slovo, který si osvojil časem (lze např. srovnat s jeho pozdějšími překlady Howardových pokračovatelů) často zde používá nezvyklá slovní spojení a slovní ekvivalenty. V originále tak na mě Howardovy povídky působily o něco lépe než v Kantůrkově překladu.

5 12.06.2015

Jacob Needleman je profesorem filosofie a zároveň poradcem v oblasti psychologie, tedy člověkem více než povolaným k tvrzení, že současná psychologie není schopna se fundovaně vyjádřit k tématu natolik elementárnímu, jako je láska. Proti pudově a sociálně podmíněnému chápání lásky staví lásku vyzrálou, jako partnerství dvou bytostí založené nikoli na kramářské etice má dáti - dal, ale na vzájemné podpoře osob směřujících k duševnímu a duchovnímu růstu. Předpokladem takového vztahu je dle autora poznání, že smysl života nelze nalézt v životě samém, ale pouze v tom, co jej přesahuje.

11.05.2015

Žantovskému se podařilo nejen napsat solidní thriller, jehož základní zápletka se pár let na to stala skutečností, ale navíc i zachytit zeitgeist doby lépe než leckterý český autor vážné literatury. Vedle snahy o uměníčko mnohých místních dělníků kultury působí Žantovského psaní suverénně, lehce a přitom vůbec ne plytce.

5 02.05.2015

Liessmannova kniha vychází z předpokladu, že Nietzsche ze své filosofie zveřejnil pouze část myšlenek (podobně jako Platón) a na základě dochovaných poznámek se snaží rekonstruovat podstatu jeho učení. Dokazuje, že Nietzsche je přes svůj kultovní status stále autor nedoceněný a do značné míry i nepochopený. Stejně jako v Teorii nevzdělanosti i zde Liessmann vystupuje jako břitký kritik současné společnosti, jeho zpochybnění ideologie politické korektnosti je stejně sžíravé jako jeho poukazy na současnou debilizaci vzdělávacích institucí.

4 20.04.2015

Příběh oligarchy nepřináší žádné nové informace, pouze sumarizuje obecně známá fakta Babišova společenského vzestupu. Na druhou stranu, český novinář převážně nemá šanci věnovat se jednomu tématu dlouhodobě a kontinuálně. I proto je možné, že jeden den politik něco prohlásí, za rok tvrdí pravý opak, ale nikomu to nevadí, zapomínají nejen čtenáři, ale bohužel i novináři. Takže jen prostým seřazením faktů v dlouhodobém časovém horizontu, se před námi otevírá obrázek Babiše jako člověka, který si jde za svým a své názory mění, jak se mu to právě hodí. Autor diplomaticky mluví o mlžení, já bych se nebál to označit mnohem jasnějším výrazem: lhaní. Účelové lhaní a enormně rozvinutý "shromažďovací pud", jak to trefně pojmenoval lobbista Candole.

16.03.2015

Sbírka povídek původně vycházejících časopisecky, dnes jsou považovány za brilantní ukázku toho, jak psát povídky. Fitzgerald je psal na zakázku a zřejmě jim sám nepřikládal nijak velkou váhu. Plně doceněny byly až s odstupem času a dodnes překvapují svým nadčasově úsporným stylem.

10.03.2015

Při četbě této knihy jsem si vzpomenul na Šaldovo pojednání o básnících, pravých nositelích ohně. Ano, kniha je nedokonalá, ale nikoli nedostatkem talentu, ale právě naopak, jeho nadbytkem. Slova a obrazy se tu nervně valí vpřed, jakoby autor nezvládal zkrotit příval inspirace. Dokonalé knihy píšou řemeslníci, takhle píšou bytostní umělci.

10 10.03.2015

Ke stáru Hemingway označil tuto knihu za jeden z nejlepších románů Ztracené generace. Souhlasím. Zobrazení dynamiky jednoho nerovného mileneckého vztahu je citlivým a přitom zcela nesentimentálním popisem propastí vztahu mezi mužem a ženou. Tady jsem si uvědomil, že velikost Fitzgeraldova literárního talentu je neodmyslitelně spjata s velikostí jeho srdce: i přes hořký pohled na nestálost lidského srdce ho neopouští jeho víra v člověka, ani na chvíli nesoudí, ale hledá pochopení.

4 10.03.2015