MartyMcFly komentáře u knih

Temná vize minulostní "budoucnosti". Je to depresivní, je to kruté a vůbec to nemá happy end. Ale tak přeci to není hollywoodský příběh, ale dechberoucí mrazivé napětí. Najdou se lidé, co to nebudou mít rádi, ale to se dá čekat. Je to ale síla. Vskutku síla, protože to překonává hranice únosnosti, přičemž si kniha zachovává kvalitu.

Transcendentální.

12 21.01.2011

Stmívání není dobrá kniha. Proč jsem jí teda zkoušel číst ? Jednoduché, v knihovně je zadarmo a tak jsem si řekl proč ne a také jsem chtěl zjistit o čem bylo tolik povyku (a stále možná je).

Twilight ale je opakem všeho, co mám rád a uznávám. Fantasy je to jenom pseudo, nic z klasického f. tam není a slouží jen jako kulisa (chatrně stojící), přičemž kniha samotná je vlastně romantika. Takové knihy nemám rád už od základu, ale i mezi nimi se najdou lepší (a horší, nebo dokonce i nejhorší, jako tato). Je fajn, že se kniha snaží být něčím víc (první kniha z takto těžce upírské romantické fantasy kterou jsem zaregistroval - ano, myslím že se z toho stal samotný žánr) a také později sloužila jako předloha mnoha knihám které v žánru pokračují. To ale moc plus body nepřidává.

Když to řeknu sprostě, tak první hovno je pořád jen hovno, i když je první (liší se od druhého možná tak tvarem).

Další problém mám s předvídatelností. Je jasné co se stane a jak děj dopadne, co se mezitím stane (až na drobnosti). Jedna věc je když čtu knihu z druhé světové války a vím jak to skončí (porážkou Hitlera, pokud to tedy není alternativní historie), nebo životopis Kurta Cobaina - to pak čtu pro zajímavosti, příběhy mezitím. Tadyto je ale jeden velký, avšak prázdný příběh. To je jako kdyby vědci zjistili, že ta obrovská masa helia a vodíku které se říká slunce je uvnitř dutá. Vypadá velká navenek, hodně lidí se na něj rádo kouká, ale je to vlastně velká prázdnota (duševně).

Uff, samé problémy - slova, věty, čtivost. Nedokázal jsem knihu skoro ani číst, jak byla napsaná hrozně. A není to jen překladem, naštěstí jsem angličtinář a tak jsem si četl anglickou verzi, ale stejný děs/běs.

Chápu, že pro někoho Stmívání může fungovat jako útěkový svět. To se stává, každý něco takového máme. Ale já si raději vyberu nějaký propracovaný příběh, nebo dokonce svět zpracovávaný několika knihami z vesmíru budoucnosti, než přízemní (a to nejen tím že se odehrává na Zemi) drama pro náctileté. Ne, nebudu najednou nesnášet čtenářky této knihy, všichni jsme lidi a máme zájmy různé. Ale nikdy nebudu respektovat autorky jako je tahle ženská a její kurvení (ano, doslova kurvení) knižního světa. Když vyšel Harry Potter a byl v té době srovnávám s Pánem prstenů, neměl jsem HP rád (i když knihy jsou to vlastně fajn). Ano, nedají se srovnávat, ale lidé je srovnávali (nevím jak dnes) ... dnes jsem ale, po mých zkušenostech se STM za Pottera rád a proti tomuto je to propracované veledílo co je ještě k tomu čtivé a zajímavé.

Howg, peace.

Kultovní ? Vskutku. Opravněně ? Jakbysmet. Duna je zkrátka, jak říkají naši kolegové "engláni", groundbreaking. Někdo by řekl zeměbořící, ale já ne. Já říkám dokonalá.

Začátek příběhu (původně vydávaného časopisecky), který se rozrostl na celkem ... počítám ... počítám (je jich fakt dost), 6 knih od Franka Herberta a dalších 7 knih od syna. A ještě další "related" knihy. Celkem snad 10.000 stran materiálu, což je něco. A čím je vlastně originální Duna tak zajímavá ? Tak dala vzniknout strhujícímu filmu (někomu nesedl, ale já se mezi ně neřadím). V mém životě je tato kniha velice významná. Četl jsem jí totiž jako jednu z prvních, někdy v šesté třídě základní školy, tedy v době mého začátku s knihami. V 11ti letech člověka hodně ovlivní.

Proč je vlastně tak dokonalá, sám se někdy ptám. Prostředí, určitě prostředí. A taky skrytá poselství, že technika se nakonec obrátí proti přírodě (což čtvrtý díl efektivně ničí, ale tam jde zas o jiné věci). Osobně mám techniku rád, ale příroda, stará dobrá nature má něco do sebe.

Stejně jako červi. Kombinace, tak syrové spojení techniky, daleké budoucnosti (ale zase v některých ohledech zaostalé, vždyť vzpomeňte si na Landsraad, nebo kontrolu vesmírného cestování. Uděláš problém a nikam se nedostaneš. Tedy ano, za několik let.

A tak čtěte, jen čtětě. A vnímejte. Tato kniha ukrývá ohromné bohatství a jsem rád, že je.

EDIT: Četl jsem to tedy samozřejmě s tou starou obálkou. V té době ještě nová nebyla tak se mi zákonitě líbí ta stará.

10 02.02.2011

Takhle by mohl vypadat Pratchett, kdyby se rozhodl psát trochu drsněji, použít dospělejší témata a místo Zěměplochy (fantasy verze naší planety) by příběhy zasadil přímo do nějakého města tady na Zemi. Samotný Londýn, kde se příběh odehrává nad, pod i v něm, mám velice rád, lepší prostředí si Gaiman vybrat nemohl (snad jen Prahu bych viděl raději, ale tu zas tak dobře nezná on) - město kde se dokonale snoubí starověkost s modernou, kde žijí miliony lidí (a miliony potencionálních příběhů), ale které je stále dostatečně evropské, aby to našinec lépe pochopil.

No a příběh je jako dělaný mě na míru. Jako čtenář jsem už odkojen na mnoha desítkách Pratchettovek (které chovám hluboko v srdci). A kdo mě zná ještě lépe, ví jak moc mám rád fantasy svět Xanthu (counterpart of Florida) kde je vše bráno doslova - coloured people tam nejsou černoši, ale lidi s pokožkou všech barev duhy, něco jako když v Ankh-Morporku není rasismus, ale tvarismus - slovní hříčka, pun, dokonalost. A to samé je Neverwhere - ne tak do extrému hnané, ale snad i o to krásnější. Čtvrť v centru Londýna Islington jako nadpřirozená osoba ? Víno z Atlantidy ? Druhý padlý anděl co ještě k tomu pohrdá Luciferem ? Agresivní obyvatelé Shepherd's Bush ? Není divu že se Richard tak dlouho divil. To je jako by tady v historickém podzemí Plzně žili pod Zbrojnickou ulicí byla zbrojnice plná stráží, nebo na Anglickém nábřeží měla tábor pravidelná armáda UK, svět úplně naruby.

Vůbec se mu tedy nedivím že pochopil až na konci a nakonec do toho skočil zas (a rád), ale přes kolik překážek se k tomu musel dostat ? No ale jinak bysme neměli o čem číst. Ale jsem za knihu moc rád, protože prolomila mé tříměsíční nečtení (velká pauza od knih, jelikož do té doby jsem četl tak 1 knihu týdně. Český popisek mě ale moc nezaujal, Pratchett má Kantůrka, Nikdykde je one shot, nemá návaznost a je to tím pádem těžší překládat (nejen autor, ale i překladatelé mají learning curve než se naučí psát/překládat tu kterou sérii/autora dokonale).

Hned po přečtení jsem se s přítelkyní (která mi knihu dodala v první řadě) podíval na seriál, jehož adaptací kniha je. Nízkorozpočtové, minimalistické a naprosto identicky věrně stejně jako kniha (většina hlášek zůstala zachována, vše kromě vnitřního hlasu Richarda a popisu prostředí je stejné). Nikdy jsem takovou adaptaci nezažil, ale je to zvláštně zajímavé. Nejsem proti však. Sice je vidět že liber moc nedostali, ale to ani první série Doctor Who ze začátku 60. let - tu mi to připomíná obrovsky. Také museli improvizovat a triky dělat ... manuálně.

Nejen že tato kniha (anglický popisek, nadšená přítelka, jméno autora) mě vyvedla z mého čtenářského exilu, ale i je toto můj první komentář po dlouhých měsících. I díky za to, Mr. Gaimane.

All in all, kniha je kouzelná. Tedy pro někoho kdo fantasy (a magično a světy kde je nejdůležitější představivost) nemusí, pro takovou osobu to bude zřejmě blbost. Ale pro někoho kdo má mysl otevřenou, srdce na správném místě a chuť vyzkoušet takovouto knihu snů, ten bude nadšen.

Ou, to je trochu klišé konec. Raději zakončím slovy, že Croup a Vandemar jsou borci.

9 30.08.2012

Nikolivěk. Této "působivé pouti" (anotace je dnes nějaká vtipná) jsem se dlouho vyhýbal. Nakonec jsem ale knihu zkusil a byl jsem zklamán jak nudně je vše depresivní (a to temné věci mám normálně rád), ploché postavy (tentokrát tím nemyslím dámy, ni pány) a tak nelogické jednání, které odporuje dokonce i logice chaosu (pokud nějaká je).

Nerad používám slovo přehodnocená (nebo přeceňovaná), ale tahle kniha si to zaslouží. Budiž tedy můj první odpad. A snad na dlouhou dobu i poslední.

-velice známá dětská kniha, provázela skoro každé dětství, i mé
-krásné ilustrace od Heleny Zmatlíkové
-ovšem jedna z mála, na které pořád rád vzpomínám, i teď v dospělosti

Dětské hry v pokoji za bouřlivého večera, tajná schovka (vždy jsem si přál mít něco podobného) v seně, ukrytý ostrůvek - tajná základna, snaha o ztechnizování celého kopce a tak dál. Nestejnoměrně rozdělené děti - 3 sourozenci, 2 sourozenci, jedináček pomáhají ztotožnit se aspoň s jedněmi z nich skoro každému a vůbec - dodává to zajímavosti. Mít to 2-2-2 by překvapivě bylo mnohem horší.

Mnoho dětských příběhů ztratí náboj, hloubku, emoce vyprchají, vzpomínky vyblednou (popřípadně zešednou), nebo se za ně člověk v dospělosti stydí. Nic takového se ale nestalo v mém případě, i když jako dítěti mi kniha přišla dlouhá několik SET stránek, ne jen nějakých 200.

Klasika, která odolala testu času. Viva Bullerbyn

8 23.08.2011

Jaká nádhera, že mám po otci Rychlé Šípy v nádherné svazkové verzi (ne časopisy, ale obrovskou knihu), kterou jsem ovšem někdy ke konci tisíciletí poničil (obálku) [HLUBOKÝ NÁDECH]....... mrkvovou pomázánkou. [HLUBOKÝ VÝDECH]. No mládí je mládí, naštěstí se tomu moc nestalo.

Tyto komiksy jsou klasika. Nejen nostalgie a vzpomínky (ovšem ty také), ale hlavně je to archetyp. Je to takový vzor, ke kterému se můžete stále vracet a Foglarovi se podařilo zachytit dokonalý morální vzor (Dušín) spolu s ostatními členy party (lidštější charaktery - snaha být čestný a dobrý, která občas nevyjde, což je přibližuje k nám, lidem). Každý z nich má určitou povahu a je jasně definovatelný, zapamatovatelný.

Skákal do vody a dělal, že se topí. Několikrát mu zkusili okolostojící pomoci, vždy se ukázalo, že to byl jen vtip. Potom se začal topit - ano, je to klišé, ale je to prapůvodce tohoto klišé, Foglar to zformoval - a nikdo mu nepomohl, protože si mysleli, že je to zase další vtip. A utopil se.

---A tak dále, těchto \"cautionary tales\" (něco jako morální poučení) je tady plná kniha + dobrodružství, objevování krásných pražských ulic (bylo by báječné v té době žít). Dokonce jsem i jednou zkoušel po domě hrát tu hru s papírky (poloúspěšně).

A jak krásně je to kreslené. Čermákovo už jsem tolik rád neměl, ale scénář, příběhy, ty zůstaly dobré stále.

Klasika, která zestárla tak moc, že je ještě lepší.

8 09.02.2011

Samozřejmě vás může napadnout proč já, kdo je vždy opatrný na to dávat 5 hvězd, dávám toto hodnocení. Není to jen dětství a nostalgie. Je to i síla jednoduchosti tohoto příběhu.

Upřímně řečeno, když se někdo pokouší o jednoduchost, většinou to dopadne jako prostoduchá blbost. Ne tak Pejsek a Kočička.

7 29.03.2011

Kniha, kterou mi mnozí doporučovali, pro mě osobně však její čtení bylo utrpením. Nedočetl jsem. Tuto formu mučení sebe sama totiž nemám zapotřebí.

Normálně, když narazím na složitou knihu, beru jí jako výzvu. Jako vrchol, který bych měl zdolat, hádanku, kterou mám vyřešit, sdělení od autora, které chci pochopit. Ne však Citadela. Snažil jsem se dlouho, ale vychází mi z toho jen nečitelná, bolest hlavy působící změť myšlenek, se kterými navíc nesouhlasím. Ano, jsem ostře proti Exupéryho názorům zde, ale je to problém Citadely, protože Malý princ je pro mě opačný případ - filosofie v únosné míře, ale přesto ne dětská a nekvalitní tvorba.

Vidím knihu, středně dlouhou, normálního formátu, písmena ve správném fontu pro čtení, slova co tvoří na řádkách věty. Věty co tvoří myšlenky. Které chápu a nechápu zároveň. Vím, co tím Ex. myslel, co chtěl říct, ale nechápu, jak by se mi to mohlo líbit. Názory, které mě rozhněvávají, pobuřují. Je to jako snaha pochopit arabský svět - cizí kultura, nekompatibilní s mým vlastním životním názorem.

A tak beru na vědomí, že pro některé (většinu) bude Cit. veledílo, snad v něm i uvidí nějaký smysl (nebo si to jen namlouvají ? není způsob jak to zjistit). Já ne, pro mě je tato práce nízká. Já vidím hodnoty jinde a jinak.

Není to první případ, kdy jsem neuspěl s knihou, ale zatím se mi u těch pár set přečtených knih stalo jen pětkrát. Dvě blbosti a tři knihy, u nich tohoto neúspěchu lituji - Quo Vadis, Tak pravil Z. a Citadela. Všem třem hodlám v budoucnosti dát znovu šanci.

===- Zřejmě až budu \"starší a moudřejší\". Třeba to vyjde. Ale i tak je kniha neustále se mnou. Nosím si jí v batohu jako podložku k myši k notebooku. To kdyby mě někdy přepadla závislost na čtení a neměl jsem žádnou knihu po ruce.

6 30.08.2011

Dokonalost. Proč ? No protože i když anotace jsou obyčejně velice fádní a naprosto nicneříkající o tom jak zajímavá bude kniha (jen prozradí půlku děje v horším a začátek příběhu v lepším případě), tady je i anotace zajímavá. A kniha ještě více. Po Stopařovi to byla moje další Douglasovo kniha. Dějové zvraty, spousta WTF (what the F.CK) okamžiků, kdy čtenář naprosto nechápe, co se to vlastně stalo. A když to pochopí, tak naprosto nechápe, jak se to mohlo stát.

6 02.02.2011

Od dokonalé obálky, přes větší vtipnost než má pan Pratchett, napříč hromadami brutálně a krvavě zmasakrovaných mrtvol dorazíme k přesvědčení, že toto je opravdu Kulhánek. Anotace je dobrá, ale na knihu samozřejmě nemá.

Patejl je jeden z nejcharismatičtějších hrdinů, které znám (a ač krátký, tak sci-fa čtu už půlku života). S tím bych určitě šel na pivo, i když Elvíra by mě asi zneklidňovala. Nemluvě o psu, tedy Hnusákovi. Jeho intro bylo ze všech tří nejdivnější, ale v hindsight, zpětném pohledu je pochopitelné, že on takový zkrátka je. Elvířino je nejnormálnější, ale báječně naturalistický (a ukázkově klidný, bez zbytečného napětí - to se utvoří samo) popis deště mrtvol (co cákají dál, než kapky normálního deště) je fajn začátek. A PíeS si získalo srdce mnoha čtenářů, zaslouženě.

Proč je série tak dokonalá ? (až na poslední díl, ten je jen docela dobrý - moc přehnané, moc supermanské) Na tuto otázku není lehké odpovědět, autor píše velice čtivě, dost syrově a brutálně popisuje scény, smrti, srandu jakou z toho má hlavní hrdina. Vtipné přirovnání, metafory (velice vhodně použité - ač sám jich znám dost, tak dobré bych určitě nevymyslel - ale tak nejsem mistr K.) pro různé smrti, úrazy, bolesti a tak dál.

Je to kruté, ale vtipné.

5 23.08.2011

(pan) Svěrák to s jazykem a humorem umí. Dokázal to mimo jiné v Divadle J. C. Problém však nastává, kdyby se tento styl humoru přenesl i na děti. Známe přeci jeho pořad "Diktát", přísný pohled a jeho kvality jako člověka jsem dokázal ocenit až v pozdějším věku.

Naštěstí dobře, sice je to kniha jednoduchá, ale má smysl, dokáži jí ocenit i teď a stále si z ní mnoho pasáží pamatuji. Třeba tu o peřině a polštáři.

5 17.02.2011

Klasika dystopického žánru. Koho přeci zajímá světlá budoucnost, když se můžeme (doslova) rochnit v blátě temnoty ? Ale jak krásně je to napsané. Ještě k tomu jsem četl verzi s krásnými malbami ve stylu, který bych zkrátka čekal.
Nevyčíslitelná hodnota, kterou se nám kniha snaží sdělit.

5 02.02.2011

Povinná školní četba na konci 90. let. Ale jsem škole vděčný, že tuto knihu do osnov zařadila, protože příběhy jsou krásné, oblíbil jsem si díky nim řeckou mytologii, která je dosti originální (i když často předvídatelná, ale tak jsme děti moderního věku a známe víc), ale i krutá (což se mi samozřejmě líbí (protože dnes většina autorů zjemňuje).

4 02.02.2011

Není pravda, že vše co napíše Irving, je 1)pro dívky 2)dobré. 1)líbí se mi to 2)četl jsem třetí knihu (první Garp, druhá tato a třetí Pokus, který jsem však nedočetl).

Pravidla jsou zvláštní. Odehrávají se v divné době, kdy je skoro vše temné a kruté. Nebo to tak autor chtěl ? Jeho styl se tím vskutku vyznačuje, kontrast mezi požitkem a smutkem ve zvláštní formě minimalismu. Žádný New York, Žádné LA, ale totální, nej-venkovštější venkov je to, co dostaneme. A ono to funguje, příběhu to dokonce pomáhá, což je zvláštní, ale tak asi je to takhle dobře.

4 31.01.2011

Jak krásné jméno, že ? Stejné iniciály jako já. V republice je Moudrých 782, tak by to ani nemusel být pseudonym. Nevím proč, ale myslel jsem si, že KK je kniha v modré barvě. Tady však je v černo-oranžové.

Splést se může každý, co však vím docela jistě je to, že MM se nechal inspirovat u Kulhánka. Skoro jako jeho klon. Zní to docela drsně a urážlivě, ale není na tom nic špatného, Kulhánek u nás víceméně založil tradici takovéhoto brutálního fantasy/sci-fi žánru (oba prvky SCI-FA dohromady), takže tohle je takzvaná sklizeň z myšlenek, které JK zasel.

Je tu však velký rozdíl - hrdina Konce křížů je víceméně Superman v 1/5 knihy, bůh v 3/5 a jen kousíček na začátku je v normálním duchu. To působí trochu "nereálně" (ano, tohle je opak snahy o realističnost, ale i v tomto žánru panují jistá pravidla) a co víc - začne to být nuda. Ne moc, ale už hlodají pochyby. Také ke konci už tempo začalo docházet a přeci jen, bohovi už moc překážek vadit nemůže.

Dobrá kniha, stojí za přečtení pokud máte rádi Kulhánka. Je horší, ale ne tak moc, aby se nevyplatila číst.

3 23.08.2011

Sakra podivná kniha. Jak se říká v tom vtipu: "Nemusíte být blázen, abyste tu mohli pracovat, ale hodí se to.", tak u Dicka nemusíte fetovat, být schizofrenik a paranoik, pochopit takovou (autorovu) mysl jde i bez toho. Tady ne.

Když jsem četl Valis, už jsem za sebou měl cca 10 jeho knih. Autora jsem znal, měl velice rád. Valis ale zklamal. Tak divná a nepochopitelná, ale ne dobře podivná (protože takové mám rád), ale špatně. Přesně tak, celou dobu jsem měl pocit, že na další stránce to už pochopím, že zjistím o co v té zatracené knize sakra jde, ale ne. Nelogické, nepříjemné a k ničemu. Až po dočtení knihy a přečtení si anotace jsem si uvědomil, že to má mít nějaký příběh.

PKD ano, Valis ne.

A je to o mém nepochopení knihy, nebo o tom, že není co pochopit ? Třeba v tom ti šťastní (co to chápou) vidí (a chtějí vidět) více, než v tom je. Kdo ví, já tedy určitě ne.

3 21.08.2011

Části v US of A byly docela průměrné, zato úplně první část knihy (autorův zážitek z nakladatelství) se vlekl a byl k uzoufání (já se vlastně uzoufal) nudný. Pak děj nabral na síle zážitky z tábora a psychologickým dopadem na zůčastněné (někteří, ehm ehm Nathane, nemuseli ty hrůzy ani zažít, někdo byl magor už od začátku).

Klasika, známá a čtená, ale má své chyby. Ale i sílu, tu tedy rozhodně. Chyby ? To už je sporné.

3 25.03.2011

Vskutku, to byla taková nuda (ze začátku). A tím spíš, že jsem to četl o letních prázdninách, kdy stejně jako v knize teplota stoupala a atmosféra horka byla drtící.

Ale zhruba od půlky se něco zlomilo a člověk začínal dostávat typický dickovský pocit "že něco je špatně, že ty kolečka trochu skřípou, jako by v nich byl písek". To je pro jeho tvorbu typické (a je tím hlavním tahákem).

Jak dokáže udělat z paranoi krásnou věc, dokonce i prospěšnou. To může vymyslet jen schizofrení, amfetaminem povzbuzená mysl P. K.

3 09.02.2011

Když se mi tato kniha poprvé dostala do rukou (díky M.), tak jsem byl nadšen. Abych pravdu řekl, Queeni i samotný Freddie se mi líbí (jako chlap, ale hlavně jako zpěvák - hlasem, ovšem i jako osobnost - kdo dokázal věci, co on, že ?).

Tenhle komiks je ale lidský. Žádné divoké večírky, žádné davy fanoušků na stadionech. Jen lidský příběh Queen-fanatika, kterému Q+F nepřímo pomáhají po celý jeho život. I v současnosti (přeci jen, napsal knihu a ta ho do jisté míry proslavila).

Přál jsem si, dokonce doufal, že by to mohlo být jinak. Alternativní vesmír, kde by Freddie nezemřel. Ale asi to tak musí být, bohužel.

A tak je tato obrázková kniha dojemným příběhem, který chytne. Hluboko. Krutě, ale na konci milosrdně propustí s pocitem, že něco velkého právě proběhlo kolem. Velká osobnost.

Freddie Mercury a jeho odkaz.

3 09.02.2011