MarceD. komentáře u knih
Čtení, které má grády od začátku, žádný pozvolný rozběh, ale pecka za peckou. Dramatický děj se střídá pohodou a nadějí, skvěle rozepsané charaktery postav. Ani jsem nemohla uvěřit, že jsem na konci knihy. Skvělá.
To bylo krásné, sice smutné, ale fakt krásné čtení. Popis neutěšeného života v poválečných letech a v době po převratu, a přesto obsahující tolik optimismu a naděje....
Ač to byl nápor na psychiku, tak výborná kniha. Děsivé podhoubí u rodiny z lepší společnosti. Hlavní hrdinka nemá moc sil, aby se z toho zvládla vymanit, ač jí život podává pomocnou ruku od někoho, od koho by se to úplně nečekalo.
Co k tomu napsat? Snad jen, že díky všem, kdo se zasloužili o to, že popsané byla jen fikce a že můžeme takové knihy číst. Skvěle napsané, poutavé. Navíc děsivé. Husí kůži jsem měla ještě dlouho po dočtení.
Co k tomuhle napsat? Snad jen jedno velké ufffff. Tak skvělá kniha, kde posledních 250 stran jsem četla prakticky na jeden zátah, protože jsem ji prostě nemohla odložit. Jestli si i třetí díl udrží takhle nastavenou laťku, tak se máme na co těšit.
Do knížky se mi na začátku hodně těžko začítalo, hlavně tedy do pasáží, kde byly všelijaké úřední listiny a dopisy, ale když už, tak to plynulo neskutečně. Stejně neskutečný je ale i děj knihy. Mráz po zádech mi z toho všeho běhal ještě dlouho. Tučková píše skvěle.
Upřímně - když jsem začínala číst, moc šancí jsem tomu nedávala. Ale pak se děj rozjel a já nemohla se čtením přestat. Vlastně jsem pauzy dělala jen abych si vyhledala na googlu místa, kde se děj odehrával. Ke konci jsem pak zase měla strach dočíst, protože jsem měla obavy, co Leni čeká. Bylo to strhující a perfektní čtení.
Příjemné čtení. Oproti třeba Vzpomínkám na vesnickou tancovačku o fous optimističtější. Opět skvěle napsané. Moje vlna fascinace současnými českými autory pokračuje.
(SPOILER) Další skvělá knížka z pera Frederika Backmana. Čekala jsem odpočinkové téma, ale toho jsem se rozhodně nedočkala. Místo toho jsem se pohroužila do velmi empaticky popisované problémy dospívajících, řešení viny a trestu u znásilnění i následky, se kterými se pak (nejen) oběť musí potýkat.
Jak se vypořádat s balancováním na hranici sebedestrukce? Na kterou stranu se pustit? Tím se Dvořáková zabývá při popisu jedné životní etapy lékaře. Skvěle napsané, velmi syrový jazyk, situace ze kterých mrazí.
Poslední stránky jsem hltala, protože jsem potřebovala nutně vědět, jak to dopadne.
Konečně jsem se dostala taky k něčemu veselejšímu. Poslední aristokratka se mi moc líbila, knížka pěkně svižně ubíhala. Hezký jazyk, slovní hříčky...
Dřív než jsem se pustila do knížky jsem viděla film, který sice nebyl špatný, ale s knížkou neměl moc společného...
Další skvělý Backman. Začátek byl pro mě sice trochu matoucí, ale nedala jsem se a zbytek čtení jsem si náležitě užila.
Poslední dva díly série o Aristokratce se hodně povedly a se ctí navázaly na úspěch prvních dílů a napravily reputaci po kvalitativním propadu.
Pan Boček je mistr přirovnání a i díky tomu mě knížka opravdu bavila.
Číst tuhle knihu, to bylo jedno velké áááách. Dočtení jsem natahovala jak jen to šlo, protože jsem ji prostě nechtěla dočíst. Ten děj, ten jazyk... prostě nádhera.
Další skvělá knížka od Backmana. Ha! Zase balancování na hraně mezi smíchem a pláčem. Dojemné, lidské, skvělé.
Neskutečně poutavé čtení o lidských dramatech, která se odehrávají ve dvou časových rodinách. V době tzv. Životické tragédie a v současné době, kdy se pátrá po informacích ohledně pamětníků této tragédie. Neskutečně mě to vtáhlo do děje a za jedno odpoledne jsem knihu přečetla.
Neskutečná kniha, kde jsem si u čtení musela dávat pauzy, abych vydýchala slzy v očích. Další z příběhů, které je potřeba si stále připomínat, aby nacistická zvěrstva nezůstala zapomenuta.
Zatím asi nejlepší, co jsem od Hartla četla. Narozdíl od Nejlepšího víkendu nebo Okamžiků štěstí ve mě tohle nějakým způsobem zarezonovalo a zůstalo.
Mám ráda životopisné romány a i mám ráda romány, které sice nejsou tak docela životopisné, ale mají určité reálné pozadí. Tak jako tato kniha. Byla poutavá, nutila mě se zamýšlet. Krásné čtení.
První, co jsem od Třeštíkové četla. Moc jsem nevěděla, co od toho čekat. Reakce na ni jsou velmi rozporuplné. Mně se to líbilo. Líbil se mi styl psaní, líbilo se mi, že to bylo o ničem a vlastně o všem. Navíc snad každý kolem sebe máme nějaké ty Elišky, Lenky, Jarky nebo Hynky...