Maanna
komentáře u knih
Bílá jako sníh, rudá jako krev
Alessandro D´Avenia
Kniha popisující dospívání obyčejného puberťáka v neobyčejné životní situaci. Zejména to pubertální sebestředné vnímání se autorovi, myslím, moc povedlo - místy byl Leo opravdu na pár přes ústa. Bavilo mě i sledovat jeho proměnu, včetně toho, že nebyla úplně plynulá. Nešlo o jednorázové prozření, ale jen o momenty, z nichž se Leo zase snadno vracel do těžké puberty. Na začátku je tu kluk, který má představu, že své milé dá krev a tím se vše vyřeší, na konci je někdo, kdo vlastně často neví, co se životem, ale je mnohem otevřenější vnímat druhé. Jen mi trochu vadilo to maximálně chápavé okolí, které úplně realisticky nepůsobilo.
Listy z mého mlýna / Pondělní povídky
Alphonse Daudet
Autor dokáže výborně vystihnout atmosféru a v několika slovech popsat situaci hrdinů. Na druhou stranu je na můj vkus v mnoha povídkách trochu moc vlasteneckého patosu a také různých odboček (už jen vzhledem k tomu, že jsou to povídky většinou opravdu krátké), takže jsem mnohdy měla pocit, že by se přece ještě mělo něco v příběhu stát... Ale také tu mohou hrát roli skutečnosti, že jednak nejsem povídkový typ a jednak mi z nějakého důvodu moc nesedne devatenácté století jako takové, zatímco pro autora to byla životní realita, tak neměl moc na vybranou...
Ztrácení
Marilynne Robinson
Příběh plný metafor a silných obrazů má hůře uchopitelný děj. Je potřeba se při čtení nechat obrazy unášet a "ponořit se do jezera," které zde má velkou roli. Ruth, Sylvie i Lucille ve mně asi budou rezonovat delší dobu.
Na druhou stranu je na mě ale kniha místy trochu akademická, jako by byla primárně napsaná k rozboru na univerzitních seminářích. Těch záměrů mimo samotný příběh, které autorka sledovala, je na můj vkus trochu moc. Ale za přečtení kniha určitě stojí a rozhodně jsem si tento ponor do temného a chladného světa užila, i když čtení vyžaduje čas a trpělivost. Pro rychločtenáře moc nedoporučuji.
Příliš ale nechápu obálku, k příběhu se mi moc nehodí (zadní strana tedy ano, ale ta přední???)
Lidské srdce
Jón Kalman Stefánsson
Tak jsem se dostala na konec krásného i smutného putování. Mnoho nakousnutých příběhů se posunulo - někde ke šťastným někde k tragickým koncům, ale nejčastěji tu zůstává otevřený boj za právo na vlastní život a blízkost druhých. Mnohé příběhy mě opravdu hodně zasáhly a opět jsem se nemohla nabažit autorova jazyka (ve výborném překladu). Tohle je jedna z knih, ke které se budu muset vracet...
Smutek andělů
Jón Kalman Stefánsson
Po většinu času putujeme s postavami vánicí a přitom se člověk nenudí. Opět jsem byla nadšená z autorova jazyka (hold vzdávám i překladatelce) a způsobu, jak v několika větách dokáže vykreslit jednotlivé postavy a jejich osudy a každá postava je přitom zcela jedinečná. Už se těším na třetí díl a zároveň je mi už předem líto, že se v něm budu muset s chlapcem a světem, v němž žije, rozloučit...
Ráj a peklo
Jón Kalman Stefánsson
Číst Stefánssona je opravdu jako ponořit se do moře obrazů a nádherných slovních obratů - ještě se ani nic nezačalo dít a už jsem byla nadšená použitým jazykem. Příběh na moři je pak nesmírně strhující, až mi z toho začala být trochu zima. Velmi věrohodně je popsaná i prázdnota a bolest, kterou chlapec prožíval po katastrofě, včetně toho, jak snadno nám do těchto hlubokých prožitků vstupuje biologická realita jako potřeba spánku nebo močení... Kdybych nosila klobouček, právě hluboko smekám.
Po mně potopa
Sarah Perry
Kniha má svou atmosféru a není špatně napsaná, ale na mě ti divní lidé v divném domě s divnými motivacemi prostě moc nefungovali. Dočetla jsem v sobotu a už teď mám problém si vzpomenout na všechny postavy. Občas mi něco utkvělo, ale to podstatné mi asi uniklo. Na spoustu "proč", která mi v hlavě při čtení vyběhla, jsem nedostala odpověď. Na můj vkus je to takové až příliš uměle vykonstruované.
Nepřátelé: Příběh lásky
Isaac Bashevis Singer
Není to úplně kniha na dovolenou, kam jsem si ji vzala. patří ale k těm, na které nikdy nezapomenu. Atmosféra židovské komunity po válce v New Yorku je podle mě skvěle vylíčená - mísí se v ní snaha znovu začít žít, ztráta iluzí i neustálá otázka, proč zrovna my jsme přežili a jiní ne. Dny plné aktivity se střídají s bezesnými nocemi plnými nočních můr... Postavy by se rády v životě někam pohnuly, ale vlastně nemohou, minulost je drží pevně spoutané.
Hlavní postava Herman je místy na zabití, nakonec ublíží všem, i když vlastně má všechny své ženy rád a chtěl by pro ně jen to nejlepší. Nebylo to lehké čtení, ale stálo zato, i když budu o Hermanovi, Tamar, Jadwize i Maše ještě dlouho přemýšlet.
Zelená jako smaragd
Kerstin Gier
(SPOILER) Ve třetí části přibylo ke čtivosti i víc děje, takže jsem si říkala, že by to mohlo být i na čtyři hvězdičky, ale konec to všechno dost zabil, takže jsem zase skončila u třech a u nářku nad nevyužitým potenciálem (omlouvám se, že se opakuji). Vlastně se nedivím, že filmaři příběh dost pozměnili, protože kdyby využili jen to, co napsala autorka, byla by to na plátně celkem nuda. Zápletka je strašně přímočará, bez větších odboček... A plno věcí vlastně není dořešeno.
SPOILER, DÁLE ČTETE NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ:
Máme tu sice happy-end (i když si nejsem jistá, jestli to tak úplně happy-end je: po čtrnácti dnech si neumím představit, že člověk ví, že s někým navěky vydrží. Svého muže mám velmi ráda, ale tahle perspektiva by mě trochu děsila.) Navíc by mě zajímalo, jak to bude fungovat: zůstanou Gwen a Gideon teenageři nebo se posunou na nějaký jiný věk a tam se zaseknou? Jak to bude, pokud se rozhodnou mít děti? Budou si je pak pořizovat v sadách třeba po sto letech? Navíc nevím, co se stalo s hrabětem: Gideon ho spoutal a??? A co dál s celou lóží? Bude teď její jedinou náplní Gideona s Gwendolyn posílat do minulosti nebo zanikne? Kromě toho jsem měla problém s tím, že hrabě sice léta pečlivě zkoumal všechna proroctví, ale Gwenina nesmrtelnost mu unikla. Opravdu by Gwen po čtrnáctidenní zamilovanosti páchala sebevraždu z nešťastné lásky? A hlavně, proč jednoduše neuzavřel kruh krve tak, že by Gwen a Gideona poslal někam do minulosti k původnímu chronografu a načetl tam jejich krev - pak stačilo jen počkat, až ji tam načtou ostatní - u Gwen to tak v minulosti šlo a mohli si odpustit celou anabázi s Gideonovým sháněním krve do druhého chronografu... V tomhle směru mě film vyhovoval mnohem více (včetně změny charakteru Charlotte).
Modrá jako safír
Kerstin Gier
Kniha se čte lehce a rychle, ale pořád mám pocit nevyužitého potenciálu. Nápad stále považuji za dobrý, ale přijde mi, že ho autorka neuměla dost rozvinout, vymyslet další situace... Vše je pak takové uspěchané a zejména ta vztahová linka ztrácí logiku. Popisované zvraty by dávaly smysl v horizontu týdnů nebo měsíců, ale tady se musí odehrát během několika hodin a kvůli tomu působí dost křečovitě. A přitom se do děje mohlo přidat tolik různých zápletek (a ubrat pofňukávání nad zlomeným srdcem, toho je na mě trochu moc...) Škoda... Nápad i postavy mě celkem baví, ale zbytečně mě vše míjí rychlostí Formule 1.
Rudá jako rubín
Kerstin Gier
Nápad je fajn, ale provedení je někdy takové strááášně rozvláčné, asi tak jako Gweniny přesuny v Templu, a naopak, v rámci romantické linky nebo obecně důležitých zvratů zase vše pádí až neuvěřitelně. Hlavní hrdinové přejdou během dvou dnů od antipatie k obrovské zamilovanosti (přičemž pro tento obrat není valný důvod). Nemohu říci, že by mě kniha naplnila nadšením, což je škoda, protože nápad je dobrý.
Kazatel
Camilla Läckberg
Bylo to takové nenáročné čtení, autorka se hodně zabývá vztahy, které jsou někdy trochu schematické, ale aspoň člověk nemusí tolik přemýšlet. Velkým pozitivem je pro mě tým vyšetřovatelů, kde nejsou ani psychopati, ani alkoholici, ani autisti, jen normální lidé s mnoha chybami a běžnými problémy. Ve srovnání se současným trendem je to velmi osvěžující. Postava Eriky mi přišla tentokrát trochu přebytečná, ale třeba se příště zase víc zapojí... Perla žánru to není, ale na odlehčení do horkých dnů to špatné není.
Krvavé jahody
Jiří S. Kupka (p)
Kniha přináší silný příběh, který by neměl být zapomenut. Popravdě mi je jedno, jestli paní Věra byla v pracovním nebo internačním táboře - být ve čtrnácti letech vytržena ze svého prostředí, být připravena o identitu a stát se na mnoho let otrokem samo o sobě stačí. Chtít, aby lidé, kteří tímto prošli, popisovali události jako nezaujatí svědci, prostě nejde. Navíc dlouhodobá traumatizace a nutnost neříkat pravdu, aby člověk přežil, prostě paměť a vzpomínky ovlivňuje...
Trochu slabší je ale styl psaní, kde si nejsem jistá, má-li to být román nebo faktografický dokument - někde se popisují do detailů pracovní postupy, někdy jsou scény vypjatě emotivní a objevují se i občasné skoky v čase, které mi moc nesedly. Přijde mi, že tohle si měl autor lépe ujasnit nebo měl zasáhnout editor, protože tahle podivná stylová nejasnost nakonec dělá příběh méně uvěřitelným.
Stárnutí, paliativní péče a prožívání zármutku u osob s mentálním postižením
Tereza Cimrmannová
Kniha je dobře srozumitelná, čtivá, s vyváženým poměrem teorie i praxe, jen mi přijde taková nedotažená. Jednotlivé části spolu nejsou úplně propojené, totéž platí o zajímavých rozhovorech nebo výstupech ze seminářů. Trochu postrádám problém, na který jsem několikrát narazila, kdy se služba pro osoby s mentálním postižením stárnutím klientů fakticky plynule změnila na domov pro seniory se zvláštním režimem a teď hledá cestu, jak se zase otevřít mladší klientele. Souzním s názorem autorů, že by se na osoby s mentálním postižením mělo celospolečensky přestat nazírat jako na děti a že by jejich život měl být co nejvíc v souladu s životem běžné populace. Včetně možnosti o sobě byť i špatně rozhodovat a včetně toho, že cílem není je neustále bavit. Nicméně mohlo to být trochu ucelenější.
Eleazar aneb pramen a keř
Michel Tournier
Příběh irského pastýře a pastora, který opouští rodnou zemi, pojatý jako paralela k osudům Mojžíše. Místy je příběh okořeněn prvky magického realismu, celá mozaika vzniká ze střípků událostí ze života Eleazara a jeho rodiny. Silnou stránkou jsou postavy, zejména Eleazarova dcera Coralie. Možná jen to propojení s osudem Mojžíše nemuselo být během příběhu tolik zdůrazňované - nápad i provedení jsou skvělé, ale autor se nevyhnul tomu, aby čtenáři paralely nepodstrkoval až pod nos, aby je náhodou někdo méně bystrý nepřehlédl, což mi vždy přijde trochu otravné.
Gabra a Málinka 5. a 6. díl
Amálie Kutinová
Děvčata povyrostla a s tím se trochu vytratil i rošťácký humor, zato (zejména v posledním díle) přibyl až přebujelý patos a sentiment. Myslím, že je to hodně dáno tím, že autorka opustila rámec vzpomínek a pustila se do konstruování ideálního života, kde se jí zdaleka tolik nedaří. Ještě něco utáhne živelná Gabra, ale jinak se stále všichni nad něčím dojímají a slzí... Málinka se mění tak trochu v masochistického mimozemšťana a zejména ten pražský svět je často velmi nereálný - třeba v kapitole, kde se Málinka vydává hledat smutné lidi (aby je rozveselila) a zjišťuje, že to bude těžké, protože všichni lidé v nemocnicích, ústavech a sirotčincích jsou veselí a šťastní. Lékaři pak poskytují péči výhradně zadarmo, až si z toho její švagr pořídí zámek na Šumavě... Jako chronický dočítač jsem to dotáhla až do konce, ale nadšení se tentokrát rozhodně nekonalo.
Gabra a Málinka 3. a 4. díl
Amálie Kutinová
Další příděl vzpomínek z dětství. Čtvrtý prázdninový díl je rozhodně zajímavější, ten třetí mi splýval s předchozími příhodami, situace se trochu opakovaly. Ale autorka opět funguje jako dobrá vypravěčka a ten nostalgický prvek překrývá i skutečnost, že jsou někdy postavy trochu plošší a předvídatelné. A koza Herka nemá chybu.
Gabra a Málinka 1. a 2. díl
Amálie Kutinová
Dobrodružství dvou děvčátek z Valašska jsou takovou příjemnou zastávkou v čase. Plno zážitků člověku zarezonuje s vlastními vzpomínkami na dětství, určitá idyličnost celého vyprávění není na škodu. Jen ve druhém díle mi občas některé reakce děvčat přišly až moc dětské na to, že už byly v primě na gymnáziu - spíš by odpovídaly pětiletým dětem...
Princ Kaspian
C. S. Lewis (p)
Pohádka pro děti z křesťanským podtextem, ze které ale ten náboženský rozměr nijak zběsile netrčí. Je v ní napětí i vtip, obejde se bez potoků krve, navíc svět fantazie který Lewis vytváří, působí velmi životně. Putování po Narnii mám zkrátka ráda, i když pro milovníky rychlé akce může být trochu rozvláčné. Já si užívám barvitý svět se sympatickými postavami, jako Trumpkin, myšák Rípčíp nebo medvědi Břicháči. Z dětí mě nejvíc baví Edmund. Petr a Lucka jsou přece jen tak trochu prkenní, ale i chroničtí správňáci do dětských knížek patří....
Dívka jménem Sus
Jonas T. Bengtsson
Je to prostředí, které mi není vůbec blízké a vlastně ani sympatické a se kterým se ani jako vnitřně přesvědčená "rychlošípačka" nemohu ztotožnit, ale přesto jsem dokázala Sus rozumět a i ti ostatní kolem mi vlastně nebyli nesympatičtí. To považuji za velké plus, stejně jako vykreslení prostředí. Jen jsem si říkala, že ta jedna jediná hrdinčina životní motivace ji hodně zplošťuje. Chápu, že v dané chvíli to bylo jádro všeho, ale nějak jsem měla pocit, že by v reálu v pozadí muselo být ještě něco jiného... Chybělo mi tam nějaké to "a co pak"...