Ztrácení
Marilynne Robinson
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/42240/bmid_ztraceni-H78-42240.jpg
4
52
20
Ruth a její sestra Lucille vyrůstají postupně pod dohledem kompetentní, ale poněkud letargické babičky, dvou dojemně komických, ale naprosto nekompetentních tetiček, a nakonec tajemné a nepraktické tety Sylvie. Lineární osou příběhu je železniční most přes jezero, na jehož vzdálený konec nelze dohlédnout, směrovka do velkého světa nepoznaných možností, úniková cesta ze stísněného, drsným počasím zkoušeného Fingerbone. Ruth, která ve skutečnosti skoro nikdy nemluví, zde hovoří jazykem, který působí jako zjevení, nutí nás převalovat každé slovo jako při čtení poezie a zároveň dojímá svou věrohodností. Vypráví o nekonečném čekání, o tom, jak je „každá přítomná chvíle důležitá tím, co postrádá,“ o pomíjivosti všech snadno pojmenovatelných věcí a o ceně, která se platí za neochotu rozlišovat mezi snem a skutečností. Tento román Marilynne Robinsonové se dostal do úzkého výběru nejlepších amerických knih napsaných za posledních dvacet pět let, a to tam byly uvedeny pouze dvě ženské autorky.... celý text
Přidat komentář
Souhlasím s názorem, že kniha je až impresionisticky poetická, i když nevypráví o ničem příliš pěkném. Začátek mne vyloženě nadchnul, od poloviny bylo čtení složitější. Pomalé tempo a obraz bahna se mi lepily na duši. Chodily se mnou, až jsem se musela ohlížet přes rameno, jak silný to byl pocit. Sugestivní čtení.
Přesto však malá trhlinka v tom je. Autorka je jednou z mnoha, které v poslední době čtu a které se zabývají výukou tvůrčího psaní. Právě na ty jednotné postupy, i když dobře maskované, jsem narazila a téměř celou knihu jsem je vnímala.
Žádná lehká četba tohoto melancholického, nešťastného příběhu. Ten chlad z jezera, všudypřítomná tma, špína, nepořádek - to vše se mě pevně drželo po celou dobu četby. Tento příběh dvou opuštěných sester mnou pořádně otřásl. Další skvostně napsaná popisná kniha.
Chvíli jsem čtení odkládala. Bála jsem se příliš poetického jazyka i úchvatných souvětí a nepředvídatelných metaforických pasáží, které jsou zmiňovány na přebalu knihy. Zároveň mě lákal "jeden z nejlepších románů vůbec" avizovaný tamtéž. A ano, záložka nelhala, jde o výjimečný román. Číst tuhle knihu je jako rozbalit nezvyklou bonboniéru, kterou vám přivezl někdo velmi blízký. Už od pohledu jsou pralinky v ní velmi lákavé i vůně hodně napovídá a pak jednu ochutnáte. Je neskutečně dobrá, jíte ji velmi pomalu, šetříte si ji a pak narazíte na náplň. Má velmi zvláštní, nečekanou chuť. Nejdřív vás překvapí a pak nadchne. A přesně tak je to s touhle knihou. Bohaté metafory plynou v proudu vyprávění tak přirozeně, že si je často uvědomíte až zpětně a vrátíte se, abyste si znovu vychutnali jejich originalitu a zároveň brilantní výstižnost. Jazyk je velmi obrazivý, vnitřním zrakem sledujete bohaté výjevy teskné krajiny nebo tíživých interiérů. Je zde i příběh, snadno uchopitelný a pronášený, někdy až zpívaný naléhavým hlasem. Je o svobodě a předurčenosti, o blízkosti i odcizení, o ztrátách, které nikdy nepřebolí, o tíze osudu. Je to nádherná kniha, rozhodně se k ní budu vracet.
(SPOILER)
Čirý impresionismus. Akorát že v impresionismu je důležité světlo, a tady jsou hlavně obrazy temnoty, nostalgie, smutku. Občas protkané krásou, ta je ale vždycky chladná, ledová, neosobní. Podobné knihám Per Petersona.
První polovina příběhu, kde autorka kreslí obraz temného jezera s vrakem plným obětí na dně a dvě opuštěné holčičky, byla úchvatná, ale pak jakoby příběh ztratil tempo. Nebo se vydal cestou, která je mi cizí. SPOILER! To, v čem hlavní hrdinky viděly vzpouru od konvencí, jako záškoláctví nebo hromadění odpadků, na mě působilo jako obraz úpadku. Předpokládám, že happy end byl v tom, že Ruth a Silvie zůstaly spolu a získaly svobodu a volnost. Ale žít život v zimě, špíně a naskakováním na vlak? Nevím, zrovna tenhle aspekt asi nechápu. Za mě Gilead a Lila pořád nejvíc.
Dětství dvou sester plné ztrát nejbližších a osamělosti, dětství v rodině, kde schází muži a ženy plní svou mateřskou či pečovatelskou roli jen formálně, zasněně uzavřené do sebe, a vlastně také nepřítomné. Vody jezera, které berou, nevrací, ale magicky přitahují a vším prostupují. Vzdálenost od světa ostatních lidí, či spíše konvenčního způsobu života, kterou jedna ze sester chce překročit, ale druhé to nic neříká...
Zvláštní kniha, chudá na děj, zato bohatá na lyrické a metaforické popisy , představy, pocity... Měla velmi silná místa, která mne přikovala ke stránkám, i místa, kdy mi obraznost přišla už trochu vyumělkovaná.
Příběh plný metafor a silných obrazů má hůře uchopitelný děj. Je potřeba se při čtení nechat obrazy unášet a "ponořit se do jezera," které zde má velkou roli. Ruth, Sylvie i Lucille ve mně asi budou rezonovat delší dobu.
Na druhou stranu je na mě ale kniha místy trochu akademická, jako by byla primárně napsaná k rozboru na univerzitních seminářích. Těch záměrů mimo samotný příběh, které autorka sledovala, je na můj vkus trochu moc. Ale za přečtení kniha určitě stojí a rozhodně jsem si tento ponor do temného a chladného světa užila, i když čtení vyžaduje čas a trpělivost. Pro rychločtenáře moc nedoporučuji.
Příliš ale nechápu obálku, k příběhu se mi moc nehodí (zadní strana tedy ano, ale ta přední???)
Hodnocení této knihy se u mě pohybuje mezi 3-4 hvězdičkami. Závěr se mi velmi líbil, a co mě velmi zaujalo, byl doslov s rozborem knihy - paní překladatelká má úžasné znalosti a rád jsem se poučil.
Kniha o tuláctví, ale i o tom, jak je „nebezpečné“ být jiný (než většina). Jsou tu dobré a zajímavé myšlenky, ale podané nekonečně nečtivě.
Kniha vypráví příběh ženy, která se narodila „s toulavýma botama“ - byla černou ovcí rodiny a i když se snažila sebevíc, nedokázala se usadit a žít „normálně“. Tulácký žebříček hodnot je nelítostně konfrontován s názorem většiny - což je pro čtenáře zajímavá příležitost udělat si inventuru vlastních hodnot.
Téma je to rozhodně zajímavé, nicméně čtenář jako by tu byl držen „na distanc“ a do toho světa podivínů nebyl připuštěn. Mně osobně víc vyhovoval styl vyprávění např. v Jasno, lepo, podstín, zhyna, kde antihrdina byl ještě víc anti, ale vyprávění nebylo tak odtažité.
---
„Když jsme se vrátily domů, Sylvie tam samozřejmě byla a užívala si večera, jak říkala svému zvyku sedět v místnosti potmě.“
---
„Byly jsme tiché a díky tomu nás měli za poslušné. A protože jsme se neučily ani zvlášť špatně, ani zvlášť dobře, nechávali nás na pokoji.“
---
„Každá duše procházející světem se dotýká hmatatelného a poznamenává proměnlivé, ale nic si s sebou ve finále neodnáší. A tak nosíme boty a sedáme na polštářích a všechno to nakonec zůstane, jak bylo, a duše pokračuje dál, podobně jako vítr v sadu sbírá ze země listí - jako by na světě nebylo větší potěšení než zahnědlé listy, jako by se bylo třeba okrášlit, obléci, obalit vějíři zahnědlého jabloňového listí - a pak je za domem všechno upustí a fičí dál.“
Krásně melancholický, ale ne nešťastný příběh o opuštění, osamění a tuláctví psaný originálním obrazovým stylem, který mě doslova vtáhl do hloubky jezera a samoty "bezejmenných duší" Ruth a Sylvie. Gilead mě nijak neoslovil, ale tento román je síla.
Toľko vody, tmy, zimy, vetra, smrti, smútku a osamelosti v takej tenkej knižke! A nakoniec je to o slobode, vonkajšej aj vnútornej. Nádherná knižka, ktorá chytí za srdce. Netvrdím, že každé, nie je každá kniha pre každého. Ja som zase raz rada, že sa mi podarilo vďaka ČV objaviť ďalší literárny skvost. A ako odporúča Dorrinka, naozaj čítať pomaly, veľmi pomaly.
Pro milovníky dlouhých popisů a bohatého jazyka ideální, já však preferuji spíše nějaký děj, proto mě kniha tolik nezaujala.
Když jsem si na záložce přečetla, že Ztrácení je považováno za jeden z nejlepších amerických románů, po vzoru Jiráskova Koziny jsem si pomyslela "hyň sa hukáže" a šupla knížku do kabelky. A samozřejmě jsem začínala číst s notnou skepsí (tss, MNĚ bude někdo říkat, co je dobrý román...), ale veškeré pochyby padly nejpozději na desáté stránce. Nejedná se o nic tak skromného jako jeden z nejlepších románů, je to dokonalý román. Magický realismus bez magie a naturalismus bez krutosti. Pro mne jedna z mála knih, kde jsem se s hrdinkou ztotožnila úplně, takže katarze jako víno. Doporučuji číst pomalu, jako když se pije hodně hodně hutná horká čokoláda.
"Ztrácení" - v mém případě času stráveného nad nic neříkající knihou plnou plytkých popisů krajiny i lidských charakterů,aneb zase jeden přehmat v knihovně...
Jedním slovem NÁDHERA. Nikdy jsem nic tak pěkného nečetla. Takhle nějak si představuju poezii.
Zvláštní kniha, jako báseň v proze, o věcech, které možná jsou a možná nejsou tak docela skutečné... Krásný jazyk.
Nie ľahké čítanie, ale výborné. Ak viete oceniť aj formu, nielen obsah, určite skúste Robinsonovej román Ztrácení. V románe sa toho veľa nedeje, no krásu nájdete hlavne v detailoch a jazyku.
Život vo fiktívnom mestečku Fingerbone je v podstate nezaujímavý, dni sú nudne stereotypné, pokiaľ nerátame mnohé povodne a požiare. Snáď každá rodina v ňom má nejaký pohnutý osud, no ten týkajúci sa Ruth a Lucille, je obzvlášť neprehliadnuteľný. Rozprávačom príbehu je Ruth, ktorá v skutočnom živote toho veľa nenahovorí a je opak svojej sestry Lucille. Dozvedáme sa o detstve oboch dievčat, o tom ako stratili matku, prešli do starostlivosti starej mamy, tiet a nakoniec skončili u tety s tuláckymi sklonmi Sylvie. Otec zmizol, dedko sa utopil, mužské postavy v románe prakticky nemajú svoje miesto.
Teta Sylvia sa do mestečka vracia po dlhých rokoch, ktoré strávila putovaním z jedného mesta do ruhého a starostlivosť o domácnosť jej veľmi nejde a v dome zhromažďuje hromady časopisov, konzerv a iného odpadu. Dievčatá sa v škole stávajú terčom smiechu, rezignujú a začínajú chodiť poza školu. Pri svojich potulkách stretávajú tetu, ktorú vidia trebárs spať v parku na lavičke prikrytú novinami alebo len tak sa bezcieľne prechádzať ulicami. Ruth a Lucille vnímajú túto situáciu odlišne, Ruth všetko čo prichádza prijíma bez protestu, no spoločenskejšia Lucille sa snaží osudu vydedenca a čudáka vyhnúť...
Kniha dostala Cenu amerického PEN klubu. V doslove som sa dočítala, že autorka chcela napísať takú knihu, ktorú by si sama rada prečítala. Odporúčam tým, ktorí už majú čo to „načítané“ a zvládnu aj niečo menej všedné :-)
úryvky z knihy:
„Chtít a mít jsou si stejně blízké jako skutečnost a její stín – protože když puká plod na jazyku sladčeji, než když toužíme po jeho chuti, a kdy jindy se chuť štěpí do tolika vůní a příchutí země a zralosti, nebo, konečně, kdy něco vnímáme smysly tak cele jako ve chvíli, kdy to postrádáme? A znovu je tu znamení – svět se zacelí. Vždyť přát si dotek něčí ruky na svých vlasech je bezmála jako jej cítit. Cokoliv ztrácíme, získáváme samotnou touhou zase zpět. A když sníme, aniž o tom víme, touha nás střeží jako anděl, hladí nás po vlasech a nosí nám lesní jahody.“
Štítky knihy
ZtráceníKniha Ztrácení je v
| Přečtených | 70x |
| Čtenářské výzvě | 7x |
| Doporučených | 6x |
| Knihotéce | 51x |
| Chystám se číst | 69x |
| Chci si koupit | 11x |
| dalších seznamech | 1x |
Teprve až je ztratíme, stanou se nám lidé nejbližšími. Teprve až přijmeme, že nemáme a nejsme vůbec nic, osvobodíme se. Když se Ruth přestane bránit zimě, zjistí, že je zima příjemná. Tak nějak bych popsala myšlenku, kterou jsem vnímala z příběhu nejzřetelněji. Temné jezero jako metafora lidského podvědomí? Nikdy nepoznaný dědeček jako ukazatel osudu ženské linie? Dalo by se toho spoustu najít v této krátké ale koncentrované próze. Navozuje melancholickou, ale přitom ne depresivní náladu. Život není nejšťastnější, ale je přesně takový, jaký má být. Víc lyrické než epické, ale bezpochyby krásné.