Luciiis komentáře u knih

Knížka tak akorát do ruky. Dvou a půl letého syna láká formátem i ilustracemi a vlastní příběh vše dokresluje. Je čtivý, krásně se rýmuje, díky čemuž si syn spoustu částí pamatuje a cituje.
Postavička Gruffala by se mohla zdát na první pohled strašidelná, ale v příběhu se to nijak nepromítá. Důraz je na chytrou myšičku, která přechytračí všechny, kdo by si ji snad chtěli dát k svačině, tedy i Gruffala.

4 12.03.2019

Po autorčině prvotině, kde se ještě hledala a bylo to znát, jsou už Dny opuštění podobně čtivé, jako Geniální přítelkyně.
Téma je však mnohem hutnější, tíživější a proto určitě méně všeobecně přijaté.
V určité fázi knihy, kdy se hlavní postava dotýká svého psychického dna a místo rychlého odražení se tu dlouho a nepříjemně zmítá, jsem text jen přejížděla očima.
Ale mám pocit, že i to byl záměr autora. Dovést věci přes okraj snesitelnosti. Protože tam se každý- tuším avšak nepřeji- alespoň jednou za život podívá.

Pro mě konkrétně pak byly situace okolo dětí Olgy a mateřská linka a vyprávění ještě silnější, než ta partnerská.

,,Chytila jsem chlapce za ramena a energicky jím zatřásla. Pak jsem vzteky bez sebe začala křičet:,,Víš ty vůbec, že jste tam mohli něco chytit? Víš, že můžeš onemocnět a umřít? Podívej se na mě, ty pitomče, udělej to ještě jednou a já tě zabiju!"
Gianni mě vyděšeně a udiveně sledoval, zjevně nemohl uvěřit vlastním očím. Stejně nevěřícně jsem se na sebe dívala i já. Na trávníku...jsem viděla ženu. Zprvu jsem ji nepoznala. Vyděsilo mě, že se zmocnila mého srdce, které jí teď bilo v hrudi."

,,I já jsem v době, kdy jsem vychovávala Mariovy děti, čekala na časy, které se už neměly vrátit. Čekala jsem, až budu opět mladá, štíhlá, energická žena se zářivou budoucností.
Ne, pomyslela jsem si, když jsem dovytírala podlahu a s námahou se postavila. Budoucnost je od jistého okamžiku jen nutností žít v minulosti."

,,Až doposud jsem žila s tím, že jsem Olgou z anfasu, ostatní ale tenhle pohled vnímali jen jako spojnici mezi oběma profily, jako celek, o němž jsem já neměla ani tušení. Mariovi, tomu jsem dávala Olgu z centrálního zrcadla, byla jsem až doteď přesvědčená, ale nyní jsem váhala, jakou tvář a jaké tělo jsem mu vlastně nabízela. On si můj obrázek poskládal na základě právě těchto laterálních pohledů a bůh ví, jakou mou tvář vlastně viděl."

3 25.02.2020

Bylo to mé první setkání s autorem a podle referencí jsem očekávala dech beroucí detektivku, od které se nebudu moci odtrhnout. Opak byl pravdou. Do poloviny knihy jsem si několikrát nemohla vzpomenout, jaký zločin se vlastně v začátku stal. V knize totiž převládalo vyprávění partnerského životního příběhu hlavní hrdinky, spousta informací směrem do minulosti. V přítomné linii vyprávění se jen jednou za čas projevil náznak detektivní zápletky. Druhá polovina knížky byla chytlavější. Ale stále bych knihu nezařadila primárně do detektivního tvorby.

3 16.09.2019

„Matka mě taky brávala...do francouzského ústavu ve Štěpánské...na přednášky. Byly to přednášky s diapozitivy, zejména o umění. První jsem slyšela... madam Zajíc. Přednášela o nepříliš známém malíři Othonu Frieszovi.
Co mě zaujalo a co mě asi i trvale ovlivnilo, byl její výklad. Přednášku doprovázela diapozitivy. Zážitek propojení obrazu a slova byl vzrušující, tehdy jsem si uvědomila, že vizuálno je možné převést do slov... Uvědomila jsem si, že i když člověk není úplně kreativní, když nemůže malovat- a mě malířství strašně zajímalo-, že může být vykladačem a pokusit se vyjadřovat se k obrazu slovy.“

,,Fotografie mě velice lákala. Fotografické autorství. Nejenom fotka jako taková, ale kdo je jejím autorem. Jaký je jeho styl nebo názor. Čím se fotograf může autorsky definovat a projevovat..."

,,Fotografie není jenom vizuální umění. Vizuální talent je asi nutný, ale ještě podstatnější je projekce myšlení- tedy názorů, postojů, cítění, které jsou do každé fotky zakódované a skrze tu vizi se realizují."

Pro mne velmi inspirativní kniha, ke které se ráda vracím. Mám ráda fotografii a mám ráda, když se téměř nepostřehnutelným způsobem dozvídám něco nového.
Vyprávění zajímavého životního příběhu, díky kterému se člověk i lidsky, ne encyklopedicky, seznámí s umělci, které Annu Fárovou obklopovali a se kterými spolupracovala.

3 17.03.2019

Opět skvělá knížka od Petra Horáčka. Ilustrace i příběh jsou pro našeho 2,5 letého syna hodně chytlavé. Na každé stránce je jen krátký text, obrázky se tak rychle střídají. A to, co často chybí v jiných dětských knihách- dotažený závěr- je u Husy Lízy i ostatních autorových knížek vždy na úrovni a s pointou. Velká škoda, že není k dostání více autorových knih v českém jazyce, maminky i děti by ocenily.

3 12.03.2019

Rada jsem se ke knize vratila, ale je pravda, ze nadsenym vzpominkam z dospivani se soucasny ctenarsky zazitek nemohl rovnat. Tajuplna atmosfera kolem hrabete Balsama me vsak bavit neprestava.

2 05.08.2020

Zatim nejslabsi dil, zadne velke zvraty. Ale i tak se tesim na pokracovani pribehu.

2 02.03.2020

,,Vyprávění je založeno na komplikovaném- lživém i pravdivém- vztahu mezi skutečností, individuální i kolektivní pamětí a příběhem."

Pro některé autory by to mohl být vrchol tvorby, ale ti, kdo četli Geniální přítelkyně, se pravděpodobně shodnou, že se tady Ferrante teprve hledá.
Prostředí je načrtnuto velmi podobně. Postrádala jsem ale pestré charaktery a množství zajímavých postav. Vše se odvíjí především od hlavní postavy a jejího vztahu k zemřelé matce, což je v délce knihy znát- často jsem četla jen mělce/přeskakovala slova a doufala v nějaký zvrat.

,,Zatímco jsem obcházela malovaný pult, pohybovala jsem se jako ona, mluvila jsem sama se sebou a napodobovala její hlas, mrkala jsem a smála jsem se tak, jak si otec nepřál, aby se smála..."

,,Jenže to masivní tělo vedle mě, odulé z jídla, pití, starostí a záští, které v sobě mělo pohřbeného chlapečka vonícího po hřebíčku, po medu a po muškátovém oříšku, chlapečka, s nímž jsem si jako malá potají hrávala, vzbuzovalo moji zvědavost víc než slova, která právě vyslovovalo."

2 29.09.2019

Příjemný rozjezd, s vyváženou dávkou magie a pichlavého humoru, poutavé ve středu, ale konec už se bohužel roztříštil. I tak si za čas přečtu druhý díl, protože jsem se místy opravdu bavila.

2 21.09.2019

Kniha splnila veškerá očekávání. Příběh, který zaujme od prvních stránek a při každém vyrušení je vám líto, že si musíte udělat pauzu. Stále se něco děje, akci vyplňují nové střípky informací o hlavních postavách, ale vše zároveň bez jakékoli křeče.
Interpretace Filipa Švarce zatím nejlepší, jakou jsem u audioknihy slyšela. Doporučuji.

2 16.09.2019

Kniha obsahuje jen krátký doprovodný text. Hlavní roli hrají krásné ilustrace a spousta detailů, díky kterým je kniha záživná nejen pro děti. Při každém prohlížení se dá objevit něco nového. Záleží hodně na vlastní interpretaci a proto nebude vhodná pro unavené rodiče, kteří chtějí jen přečíst a jít spát :) Za nás ale doporučuji, dvouletý syn je nadšený a bere si knížku i k posezení na nočníku :)

2 12.03.2019

Pro mě je nejvýstižnější popis knihy ala starý vtip/nevtip:

Potká kyblíček želvu a říká: ,,Želvo, želvo, kolik je hodin?”
Želva vytáhne teploměr a říká: ,,Je čtvrtek.”
,,To je jedno, já stejně nekouřím…”

Někdo žánr určitě ocení, já jsem se ale do knihy nemohla ponořit, protože přílišná absurdita mi nedala zapomenout, že je to ,,jen" čtení.


///,,...a zastřihl si našikmo koutky svých málo výrazných víček, aby vypadal tajemněji. Musel to často opakovat, protože víčka rychle dorůstala.”

,,...a nerez příbor se střenkami s ažurou, v nichž bylo pro štěstí vždy mezi dvěma foliemi z plexiskla po jednom vycpaném sluníčku sedmitečném.”

,,Když dorazili k samému okraji kluziště, zařadili se za sebe, aby uvolnili cestu čističům, kteří, protože neměli žádnou naději, že v obrovské hromadě obětí najdou něco jiného než bezcenné zbytky lidských jedinců, se vyzbrojili škrabadly, aby mohli odklidit všechny, co zůstali ležet, a ujížděli s nimi k otvorům na ohrabky za zpěvu hymny Molitoru…”

,,Jak se to dělá?”
,,Následujícím způsobem: Vemte klobásu a bez ohledu na to, ze křičí, ji stáhněte z kůže.”///

2 09.03.2019

Za me nejslabsi kniha ze serie se Sloan.
Stale se hezky cte, akce se stridaji, ale nastineny zlocin pro me nebyl dost chytlavy a bohuzel ubylo potapeni a skvele popisovanych podvodnich scen.

1 26.06.2023

Za me bohuzel nejslabsi dil. Prvni dve tretiny se skoro nic nestalo a navic se vysvetlovani ,,co kdo proc a jak tak zamotava, jakoby uz ani autorka nevedela a pro jistotu vytvari mismas, at jsme zmateni vsichni :)
Poutavost zachranuje vyvijejici se vztah Kierana, Poppy a Case a skvele vygradovany konec.

1 21.05.2023

Velmi inspirativni kniha. Nez jsem se do ni pustila, zajimal me predevsim pohled na usporadani domacnosti a detskeho pokoje. Lakave pro detske oci, nezahlcene, pristupne.
Ale po precteni knihy zkusim urcite vyuzivat take montessori pristup k detem a vychove.

1 18.01.2020

Uplne jsem se nadchnula pro autoruv styl. Krasa. Celou dobu jsem sice bojovala s popisem dvanactilete holcicky jako sexualniho objektu, coz mi nebylo po chuti, ale zaroven to o to vic burcovalo pozornost. Poslouchala jsem navic jako audioknihu s neuveritelne poutavou interpretaci, az by clovek zapomnel, ze pribeh nevypravi sam autor.

1 15.11.2019

Podle mě kniha, která na jednu stranu odpovídá věku a zařazení young adult, na druhou se hemží myšlenkami, které docení a se kterými se ztotožní až starší čtenáři.

,,Kam teď půjdu?“ zeptala se.
,,No, vaše vzpomínky a záznam života jsou již uloženy v Nimbu, takže se neztratí. Vaše tělo se vrátí do země způsobem, o němž rozhodnou vaši příbuzní.“
,,Ano, to vím. Ale co já?“
Ta otázka mě vyvedla z míry. ,,Jak jsem řekla, váš paměťový konstrukt bude existovat v Nimbu. Bližní s ním budou moci hovořit a váš konstrukt bude reagovat.“

,,Nejsme stejné bytosti, jakými jsme byli kdysi. Vezměte si naši neschopnost pochopit literaturu a většinu zábavy ze smrtelné doby. Pro nás jsou věci, které probouzely emoce ve smrtelných lidech, nepochopitelné. Pouze příběhy o lásce procházejí naším postmortálním filtrem, ale i tak zůstáváme zmatení intenzitou touhy a ztráty, jež tyto smrtelné romance ohrožují.
Mohli bychom jako viníky označit emo-nanity omezující naše zoufalství, ale příčina je hlouběji.
Smrtelní lidé si představovali, že láska je věčná a její ztráta nepředstavitelná.
My dnes víme, že ani jedno není pravda. Láska zůstala smrtelná, zatímco my jsme se stali věčnými."

,,Nesmrtelnost nemůže zmírnit pošetilost nebo křehkost mládí. Nevinnost je odsouzena zhynout nesmyslnou smrtí z našich vlastních rukou, jako oběť chyb, které nemůžeme nikdy odčinit. A tak ukládáme k odpočinku úžas vykulených očí, jímž jsme kdysi žili, a měníme ho za jizvy, o kterých nemluvíme, příliš propletené, než aby je mohla napravit sebelepší technika. S každým pokosením, jehož se dopustím, s každým životem, který pro blaho lidstva odeberu, oplakávám chlapce, kterým jsem kdysi byl, chlapce, jehož jméno se mi občas nedaří vybavit. A toužím po místě za hranicí nesmrtelnosti, kde bych mohl, alespoň trošku, znovu vzkřísit ten úžas a znovu se tím chlapcem stát."

,,Čím déle žijeme, tím rychleji jako by plynuly dny. Jak nepříjemné to je, když žijeme věčně. Rok jako by utekl v několika týdnech. Desítky let míjejí, aniž by je označil nějaký milník. Zapadneme do bezvýznamné otročiny našich životů, až se pak na sebe najednou podíváme do zrcadla a spatříme, jak nás tvář, kterou skoro nepoznáváme, prosím, abychom obrátili list a byli znovu mladí.
Ale jsme doopravdy mladí, když obrátíme list?
Zůstanou nám stejné vzpomínky, stejné zvyky, stejné neuskutečněné sny. Naše těla jsou sice čilá a ohebná, ale jaký to má smysl? Žádný. Smysl se ztratil.
Opravdu si myslím, že smrtelníci šli za svými cíli energičtěji, protože věděli, že čas je důležitý. Ale my?
Dokážeme věci odkládat mnohem účinněji než ti, kteří byli odsouzeni zemřít, protože smrt se stala z pravidla výjimkou."

1 28.06.2019

Knížku Gruffalo u nás držíme v ruce pomalu každý den, proto jsem se těšila i na Gruffalinku. Ale syna bohužel zatím nezaujala. Pravděpodobně je to i jiným, ne tak přátelským formátem. Oproti leporelu mě překvapilo dvakrát vetší, a vázané, provedení. Verše zůstávají, ale jsou trochu na sílu a nedostávají se přirozeně do paměti. I příběh samotný je trochu kostrbatý. Proč např. zvířátka, která v prvním dílu neměla ponětí o myšiččině manévru s Gruffalem, najednou zakončují setkání s Gruffalinkou prohlášením, jaké gruff. pochoutky si myška právě dává...?

1 14.03.2019

Pro našeho dvouletého syna patří Knížka a další Tulletova kniha Barvy v současnosti k nejoblíbenějším v knihovně. Udrží pozornost, protože je celkem rychle přečtená, resp. prohraná. S knížkou syn dle pokynů v textu chvíli třese, chvíli prstem poklepává na barevné puntíky, chvíli do nich fouká. A knížka ,,reaguje" a na další stránce předvádí výsledek. Učí se barvy, strany (,,Pohlaď žlutý puntík vpravo."), i počty (,,Pětkrát zaklepej...").

1 12.03.2019

Nádherné ilustrace. Ideální formát pro malé děti, tj. spousta obrázků a krátký doprovodný text na každé stránce. Náš dvouletý syn podobné provedení vždy vítá. Nicméně k této knížce se nevrací tak často, jak bych očekávala. Buď ho neoslovil samotný příběh (který má trochu enviromentální přesah- tání ledovců) nebo příliš pestré ilustrace, v kterých se dětské oko ztrácí. Další autorčinu knížku pořídím tedy sobě :)

1 12.03.2019