los komentáře u knih
šetřil jsem si nového Houellebecqa na období našich prezidentských voleb, už pro tu cynickou atmošku, ale z politického a mediálního marastu (jakoukoli lidskou motivaci dokáže nahradit vidina peněz) s vtipnými narážkami na autory fikcializované historie (v zájmu křesťanství je hřešit, protože čím víc hříchů, tím víc milosrdenství) se vyprávění postupně přelévá k existenciální frustraci (pomalé umírání nevyléčitelně nemocných) a míří k hlubším ontologickým úvahám (vědomí vlastního konce a svobodná volba) = titul románu nabízí v těchto rovinách nesčetné varianty interpretace, stejně jako symbolika Paulovy nemoci s potenciální možností vyříznout jazyk v kontextu politika-pravda-komunikace
určitě doporučuju přečíst, ale varuju: s posledními stránkami na mne padl ukrutný smutek, tak tíživý jak Sisyfův balvan, takové bolavé smíření (asi jako když mi poprvé v životě došlo, že jednou umřu, a že se tomu nedá zabránit, ani když si budu čistit pravidelně zuby a přestanu odmlouvat a šťourat se v nose)
s těmi generačními romány se teď roztrhl pytel, bohužel kvantita výrazně přesahuje kvalitu; každý druhý má dnes potřebu vypsat se z rodinných tragédií, podrbat o intimnostech a zanadávat na režim
Emilka je román vyprávěný naivně pohádkovým způsobem a ukrutně vyumělkovaným jazykem plným floskulí a klišé, už po prvních větách jsem měl co dělat, abych knihu zase rychle nevrátil do městské knihovny; první polovina vyprávění líčená očima dítěte ještě ujde a naivní styl lze považovat za záměr, ale později to připomíná "večery pod lampou" s jasnou dichotomií dobra a zla a záměrem "všichni muži musí zemřít"
nadčasová reflexe vzestupu a pádu politika, univerzálně platné bez ohledu na režim, vždy znovu a znovu aktuální
k neuvěření, že autor není Jihoameričan a že lze psát o tajných službách a armádě magicky, že se může harmonicky prolínat líčení vyvražďování, mučení nevinných a dalších zvrhlostí a surovostí s rousseauovsky romantickými obrazy přírody, tradicemi a mýty původních obyvatel
+ bez kýče něžný a nesentimentálně, čistě dojemný vztah starého skoroindiána a jeho mrtvé dcery
+ kapitoly 30 a 32 jsem si usouvztažnil s domácí politikou a bavil se dvojnásobně
tak Přemluvbábu si myslí, že je spisovatel = ne, není (stejně jako já nejsem chirurg, i když umím vykuchat a naporcovat vánočního kapra)
tohle z mé strany nebylo čtení, ale sebepoškozování = to není román, ale odporný kýč, plný jazykových klišé a (až k nevolnosti) trapných schémat, v nichž si autor narcistně hýčká svou sebelásku; pravděpodobně absolvoval nějaký kurz tvůrčího psaní, protože text vykazuje všechny tipy a doporučení, "jak napsat Váš první román" (anteponovaná kapitola + konkrétní detaily + malebné popisy střídané krátkými dialogy + přirovnání + adjektiva, adjektiva, adjektiva...), ale tak neuměle, nešikovně a přehnaně, že amatérismus z nich přímo prýští (začínáme počasím, podivně archaický jazyk napěchovaný knižními obraty, katachréze, dovysvětlování...), no a ten závěr je fakt straš(idel)ný, až se mi zkroutily chodidla do pěsti
očekávám brzké převedení do filmové podoby s obrovskou návštěvností
velmi podařené a originální, na prvotinu nečekaně vyzrálé vyprávění, oceňuju úspornost, a přesto plnotučnost popisů a bod navíc za brzdění emocí; román se čte jedním vrzem, jen mne mrzí ten efektní, "literární - filmový" závěr (nicméně někde /v anotaci?/ se píše, že původní text měl formu scénáře, tak je to snad i omluvitelné), chystám se na druhý Jachinin román a doufám, že budu stejně, ne-li více okouzlen
většina čtenářů čte Langův příběh se znalostí historické předlohy a nálepkuje popisovaný charakter odsudkem magor, ale uvědomme si, že takový jako Lang je každý druhý z nás - i když ne každý dostaneme tu možnost, aby se naše genetické dispozice a vlivy prostředí, výchovy, kultury, vzdělání, náboženství atd. atd. projevily tak globálně
domnívám se, že téma viny pronásleduje téměř všechny - a považte, že celá židovská a křesťanská kultura neoperuje s ničím jiným (přeříkejte si Krédo, přečtěte bibli, korán - všechny nás deformuje náboženství a jeho výklad viny)
přidávám se k čtenářům s nejvyšším hodnocením knihy, přesně jak to vystihuje níže marlowe:
nejde o biografický dokument, Barnes nastudoval spoustu pramenů (za nejdůležitější sám vytyčil studii Elizabeth Wilsonové "Šostakovič: vzpomínky na život" a kontroverzní autobiografické "Svědectví: paměti Dmitrije Šostakoviče" Solomona Volkovova), ale románové zpracování mu licencí literární fikce otevírá prostor pro univerzální zobrazení života umělce zničeného totalitním režimem
ve stalinském Rusku byly dva druhy skladatelů: ti živí a plni strachu - a ti mrtví... víc není třeba komentovat, nutno číst!
shoduju se s rozčarováním z nelogičností v příběhu i s mírným zklamáním čtenářek Markej a magnolia
když se řekne "těla starých žen", automaticky mi naskočí Halas, ale o tak staré ženy Vlasákové evidentně nejde, slabinou knihy Těla je neúměra rozsahu ku množství témat a nedotažených dějových linek, Vlasáková prostě honí moc zajíců najednou; samotné vyprávění, uvedené mytickým obrazem v jungiánském stylu traumatoložky Pinkoly C. Estés (pohřbívání rozřezaného matčina těla), proti sobě staví šedesátiletou Marii (matka boží?) a její třicetiletou dceru Rózu (růže?) a vystavuje je mnoha různým "ženským" traumatům = generační konflikt, odpoutání dítěte od matky, svatba, ovdovění, potraty, neschopnost otěhotnět, inseminace a stresující těhotenství, péče a odpovědnost za cizí děti, péče o přestárlé a umírající, pocit z vlastní nedostatečnosti, sociální a finanční krize, osamění, subjektivní dojem ze ztráty tělesné krásy atd. = je toho hrozně moc a já se v tom nevyznal...
posláním příběhu může snad být upozornění na tytéž stavy a děje, které společnost hodnotí v závislosti na věku ženy, tedy v jakém věku si co může žena ještě dovolit, kdy se to od ní vyžaduje a kdy je to už považováno za nepřípustné (sex, mateřství, sebeprosazení)
proto nerozumím zmínce o "mizejícím" tělu starých žen, že stárnoucí ženy nejsou vidět, nikdo je nechce vidět a samy nechtějí být viděny; naopak bych myslel, že lidská tělesnost, byť často v negativním, bolestivém a nehezkém, se ve stáří sama připomíná - a zde i v návaznosti na sexuální prožitky seniorů nebo odvoz do LDN
vůbec jsem ovšem nepobral, a to ani v možné souvislosti se zmiňovaným úvodem, ty pasáže s oběšenými myšmi (to mi totiž okamžitě naskočil Fuks)
na knize oceňuju především otevření ožehavého tématu, z nějž se brzy stane, resp. už se stal, veliký problém, protože byznys = tzv. sharenting, tj. zveřejňování fotek a videí vlastních dětí na facebooku, instagramu, tiktoku, youtubu ad. (s účelem výdělku za produkt placement), když tomu nezletilci nemohou zabránit, resp. když z toho ještě nemají rozum, aby ochránili své soukromí
vzpomínám si, jak se už před lety řešil jeden web určený především maminkám na mateřské, které zde zveřejňovaly fotky svých nahatých děcek a pak se divily návštěvnosti pedofilů;
poučen četbou románu jsem brouzdal po netu a přiznávám, že mne nezaskočila existence takových videí, ale jednak jejich množství a jednak "nevhodnost" produktů, které jsou dětmi a dětem propagovány (copak sladkosti a fastfood, ale kratom???)
romány de Vigan moc nemusím, protože píše na můj vkus moc pateticky, postavy má schematické a bez vývoje, i heterodiegetický vypravěč u ní promlouvá tragicky a bez odstupu, celý fikční svět se podřizuje popisované hrůze, traumatu a truchlení, což mne nebaví, nicméně doporučuju číst právě pro to důležité téma!
humor dua Winter-Neprakta + Švandrlík je tak nezaměnitelný a vizuálně originální, že ho zná snad úplně každý Čech, děti i dospělí, dělníci i intelektuálové; zavzpomínal jsem na dinosaura Puňtu z Ohníčku, ale nejradši mám sérii Co ve starých kronikách nebylo
a nestydím se přiznat sebeukájivou slabost pro Nepraktovy ženský
ale tohle přece vůbec není kniha o Heydrichovi, ani o Gabčíkovi, ani o Kubišovi, tohle je analýza metanarace, autor sám ji jednou v textu označí za infraromán, chápu tento termín jako klíč k jeho čtení: význam se skrývá v druhém plánu, mezi řádky, v tom, JAK je to napsáno, ne o čem (kdyby Binet zkoumal třeba Červenou karkulku, poslání románu to nijak nezmění, stejně tak jako všechny vypravěčské masky a postupy)
román těží z pradávného oxymórického napětí slovního spojení "historický román", tedy řekněme něco jako "reálná fikce", a je napsán evidentně dobře, když se většina čtenářů nechala nachytat na první plán vyprávění (tj. mladý francouzský historik okouzlený českou minulostí a Prahou zde shání dokumenty a snaží se co nejvěrohodněji popsat průběh operace Anthropoid) a ještě se zlobí, že uvedená fakta nejsou přesná (znovu zdůrazňuju: román je fikce, autorem přiznaná, a jako taková se zříká faktické přesnosti ve prospěch narace)
každá "mužská čtenářka" (abych se držel jazykových pravidel "novosvěta") bude při čtení této femedystopie značně znepokojena a jistě s mrazením v zádech knihu v krizových pasážích na chvíli odloží, aby popadla dech a dala si panáka na kuráž; Páralova Země žen je proti Hnutí čajíček pro batolata
mrzí mne nízké hodnocení knihy, snad vzniklo z hrůz vyprávění, anebo snad někdo nepochopil, že příběh je naopak demaskováním omylů a chyb ve vývoji feministického hnutí?
čas od času se objeví nějaký takový pokus písemně se svěřit nezasvěceným s vlastní zkušeností ze studií na pražské univerzitě, motivací k takovému konání je vícero, přičemž výsledek většinou odpovídá kvalitě autorových studijních výstupů; náhledem do SISu jsem s radostí a ulehčením zjistil, že Brányiková na FFUK studovala hispanistiku, a je tedy velmi nepravděpodobné, že se budu v jejím pamfletu vyskytovat jako jedna z řady retardovaných až debilních postav, rozuměj vyučujících, kteří a které se oblékají nevkusně a neznačkově, mají vrásky a mastné vlasy a velmi nízké sebevědomí, jež si musí léčit ponižováním studentů; hmm, většinu vyprávění autorka líčí, jak se ku*ví, opijí nebo zvrací, z přednášky o španělské literatuře si odnesla jen zhnusení, že vyučující nosí černý pásek k hnědým botám a přes košili mu jsou vidět ztopořené bradavky (teda kdybych já někam napsal o ztopořených bradavkách svých studentek, tak mě spolu s MeToo a MŠMT zlynčuje polovina národa)
během koronavirové pandemie jsem si předsevzal přečíst všechny romány nad 800 stran, na které se už léta chystám, jenomže lockdown zavřel i knihovny, takže mám zase resty a Cabrého jsem ulovil z MKP teprve nyní - je to tedy špalek (tomu chlapci na obálce by stačil pod nohy, aby dosáhl o regál výš), ale obrazně řečeno: do příběhu jsem se ponořil na jeden nádech a už nikdy nechtěl vyplavat - a pak ta katarzní dekomprese, jaká se u mě dostavila po vynoření na poslední straně!
vyprávění klade velký nárok na čtenářovo soustředění, protože v i rámci jediného souvětí dokáže autor plynule přejít nejen z er- do ich-formy, ale zároveň i z jedné narativní linky do druhé (napříč stoletími, napříč Evropou, napříč dějinami, napříč kulturou), ba co víc - na konci téhož souvětí se ještě mnohdy stihne vrátit do výchozí; ale funguje to a zní nečekaně přirozeně a hladce jako motet či fuga - dokonale vystihuje vnitřní mnohohlas v myšlenkách protagonisty, který líčí svůj život od dětství (chlapecká fantazie) přes dospělost (polyglot, filozof, spisovatel a virtuos) po stáří (nastupující demence a následná paralýza) s analogickými alternacemi v jiných (nejen myšlenkových) světech a (nejen vysněných) osobách = i když kdoví???
fascinující hledání smyslu lidského života s mnoha zvraty a hořkým nalézáním
magické v prostupování fantazie a skutečnosti, realistické v zachycení lidských vztahů (zejména přítel Bernat)
stupňovaná pointa, a ta poslední jak dobře mířená facka nebo ledová sprcha
není to sentimentální, není to hrdinské, je to GENIÁLNĚ METALITERÁRNÍ
četl jsem kdysi dávno s okouzlením začínajícího čtenáře ve školní družině, kniha byla neskutečně potrhaná a poničená, chyběly v ní listy a vždycky jsme se o ni poprali
až děsivě uvěřitelná vize naší blízké budoucnosti
domnívám se, že rozličnost (nejen zde) zveřejněných hodnocení lze vysvětlit množstvím odlišných interpretací závěru
nedokázal jsem skousnout tu děsivou tendenčnost, zvláště prokřesťanskou; jestli feminismus, pak katolický; z literárního hlediska křečovité, nevěrohodné, ne, ne...; rozumím autorovu nápadu podat jednoduše mladému člověku souhrn základních filozofických témat, i kompozice originální a zajímavě podaná, ale realizace prostě hrůza
proč na mne všechny mužské postavy působily tak slizce a ženské tak naivně, až pitomě?
ctenarJiriXLj0:
Coelho pro svého Alchymistu vykradl 351. příběh Tisíce a jedné noci, aniž by to - třeba pomocí motta - přiznal.