los komentáře u knih

šetřil jsem si nového Houellebecqa na období našich prezidentských voleb, už pro tu cynickou atmošku, ale z politického a mediálního marastu (jakoukoli lidskou motivaci dokáže nahradit vidina peněz) s vtipnými narážkami na autory fikcializované historie (v zájmu křesťanství je hřešit, protože čím víc hříchů, tím víc milosrdenství) se vyprávění postupně přelévá k existenciální frustraci (pomalé umírání nevyléčitelně nemocných) a míří k hlubším ontologickým úvahám (vědomí vlastního konce a svobodná volba) = titul románu nabízí v těchto rovinách nesčetné varianty interpretace, stejně jako symbolika Paulovy nemoci s potenciální možností vyříznout jazyk v kontextu politika-pravda-komunikace

určitě doporučuju přečíst, ale varuju: s posledními stránkami na mne padl ukrutný smutek, tak tíživý jak Sisyfův balvan, takové bolavé smíření (asi jako když mi poprvé v životě došlo, že jednou umřu, a že se tomu nedá zabránit, ani když si budu čistit pravidelně zuby a přestanu odmlouvat a šťourat se v nose)

12 29.01.2023

s těmi generačními romány se teď roztrhl pytel, bohužel kvantita výrazně přesahuje kvalitu; každý druhý má dnes potřebu vypsat se z rodinných tragédií, podrbat o intimnostech a zanadávat na režim

Emilka je román vyprávěný naivně pohádkovým způsobem a ukrutně vyumělkovaným jazykem plným floskulí a klišé, už po prvních větách jsem měl co dělat, abych knihu zase rychle nevrátil do městské knihovny; první polovina vyprávění líčená očima dítěte ještě ujde a naivní styl lze považovat za záměr, ale později to připomíná "večery pod lampou" s jasnou dichotomií dobra a zla a záměrem "všichni muži musí zemřít"

12 04.12.2022

nadčasová reflexe vzestupu a pádu politika, univerzálně platné bez ohledu na režim, vždy znovu a znovu aktuální

12 01.12.2022

k neuvěření, že autor není Jihoameričan a že lze psát o tajných službách a armádě magicky, že se může harmonicky prolínat líčení vyvražďování, mučení nevinných a dalších zvrhlostí a surovostí s rousseauovsky romantickými obrazy přírody, tradicemi a mýty původních obyvatel

+ bez kýče něžný a nesentimentálně, čistě dojemný vztah starého skoroindiána a jeho mrtvé dcery

+ kapitoly 30 a 32 jsem si usouvztažnil s domácí politikou a bavil se dvojnásobně

12 28.08.2022

tak Přemluvbábu si myslí, že je spisovatel = ne, není (stejně jako já nejsem chirurg, i když umím vykuchat a naporcovat vánočního kapra)

tohle z mé strany nebylo čtení, ale sebepoškozování = to není román, ale odporný kýč, plný jazykových klišé a (až k nevolnosti) trapných schémat, v nichž si autor narcistně hýčká svou sebelásku; pravděpodobně absolvoval nějaký kurz tvůrčího psaní, protože text vykazuje všechny tipy a doporučení, "jak napsat Váš první román" (anteponovaná kapitola + konkrétní detaily + malebné popisy střídané krátkými dialogy + přirovnání + adjektiva, adjektiva, adjektiva...), ale tak neuměle, nešikovně a přehnaně, že amatérismus z nich přímo prýští (začínáme počasím, podivně archaický jazyk napěchovaný knižními obraty, katachréze, dovysvětlování...), no a ten závěr je fakt straš(idel)ný, až se mi zkroutily chodidla do pěsti

očekávám brzké převedení do filmové podoby s obrovskou návštěvností

velmi podařené a originální, na prvotinu nečekaně vyzrálé vyprávění, oceňuju úspornost, a přesto plnotučnost popisů a bod navíc za brzdění emocí; román se čte jedním vrzem, jen mne mrzí ten efektní, "literární - filmový" závěr (nicméně někde /v anotaci?/ se píše, že původní text měl formu scénáře, tak je to snad i omluvitelné), chystám se na druhý Jachinin román a doufám, že budu stejně, ne-li více okouzlen

12 02.10.2021

pro čtenáře-rybáře dvojí potěšení

12 10.09.2021

většina čtenářů čte Langův příběh se znalostí historické předlohy a nálepkuje popisovaný charakter odsudkem magor, ale uvědomme si, že takový jako Lang je každý druhý z nás - i když ne každý dostaneme tu možnost, aby se naše genetické dispozice a vlivy prostředí, výchovy, kultury, vzdělání, náboženství atd. atd. projevily tak globálně
domnívám se, že téma viny pronásleduje téměř všechny - a považte, že celá židovská a křesťanská kultura neoperuje s ničím jiným (přeříkejte si Krédo, přečtěte bibli, korán - všechny nás deformuje náboženství a jeho výklad viny)

12 12.05.2018

přidávám se k čtenářům s nejvyšším hodnocením knihy, přesně jak to vystihuje níže marlowe:
nejde o biografický dokument, Barnes nastudoval spoustu pramenů (za nejdůležitější sám vytyčil studii Elizabeth Wilsonové "Šostakovič: vzpomínky na život" a kontroverzní autobiografické "Svědectví: paměti Dmitrije Šostakoviče" Solomona Volkovova), ale románové zpracování mu licencí literární fikce otevírá prostor pro univerzální zobrazení života umělce zničeného totalitním režimem

ve stalinském Rusku byly dva druhy skladatelů: ti živí a plni strachu - a ti mrtví... víc není třeba komentovat, nutno číst!

11 25.03.2024

shoduju se s rozčarováním z nelogičností v příběhu i s mírným zklamáním čtenářek Markej a magnolia

když se řekne "těla starých žen", automaticky mi naskočí Halas, ale o tak staré ženy Vlasákové evidentně nejde, slabinou knihy Těla je neúměra rozsahu ku množství témat a nedotažených dějových linek, Vlasáková prostě honí moc zajíců najednou; samotné vyprávění, uvedené mytickým obrazem v jungiánském stylu traumatoložky Pinkoly C. Estés (pohřbívání rozřezaného matčina těla), proti sobě staví šedesátiletou Marii (matka boží?) a její třicetiletou dceru Rózu (růže?) a vystavuje je mnoha různým "ženským" traumatům = generační konflikt, odpoutání dítěte od matky, svatba, ovdovění, potraty, neschopnost otěhotnět, inseminace a stresující těhotenství, péče a odpovědnost za cizí děti, péče o přestárlé a umírající, pocit z vlastní nedostatečnosti, sociální a finanční krize, osamění, subjektivní dojem ze ztráty tělesné krásy atd. = je toho hrozně moc a já se v tom nevyznal...

posláním příběhu může snad být upozornění na tytéž stavy a děje, které společnost hodnotí v závislosti na věku ženy, tedy v jakém věku si co může žena ještě dovolit, kdy se to od ní vyžaduje a kdy je to už považováno za nepřípustné (sex, mateřství, sebeprosazení)

proto nerozumím zmínce o "mizejícím" tělu starých žen, že stárnoucí ženy nejsou vidět, nikdo je nechce vidět a samy nechtějí být viděny; naopak bych myslel, že lidská tělesnost, byť často v negativním, bolestivém a nehezkém, se ve stáří sama připomíná - a zde i v návaznosti na sexuální prožitky seniorů nebo odvoz do LDN

vůbec jsem ovšem nepobral, a to ani v možné souvislosti se zmiňovaným úvodem, ty pasáže s oběšenými myšmi (to mi totiž okamžitě naskočil Fuks)

11 26.07.2023

na knize oceňuju především otevření ožehavého tématu, z nějž se brzy stane, resp. už se stal, veliký problém, protože byznys = tzv. sharenting, tj. zveřejňování fotek a videí vlastních dětí na facebooku, instagramu, tiktoku, youtubu ad. (s účelem výdělku za produkt placement), když tomu nezletilci nemohou zabránit, resp. když z toho ještě nemají rozum, aby ochránili své soukromí

vzpomínám si, jak se už před lety řešil jeden web určený především maminkám na mateřské, které zde zveřejňovaly fotky svých nahatých děcek a pak se divily návštěvnosti pedofilů;

poučen četbou románu jsem brouzdal po netu a přiznávám, že mne nezaskočila existence takových videí, ale jednak jejich množství a jednak "nevhodnost" produktů, které jsou dětmi a dětem propagovány (copak sladkosti a fastfood, ale kratom???)

romány de Vigan moc nemusím, protože píše na můj vkus moc pateticky, postavy má schematické a bez vývoje, i heterodiegetický vypravěč u ní promlouvá tragicky a bez odstupu, celý fikční svět se podřizuje popisované hrůze, traumatu a truchlení, což mne nebaví, nicméně doporučuju číst právě pro to důležité téma!

11 11.04.2023

humor dua Winter-Neprakta + Švandrlík je tak nezaměnitelný a vizuálně originální, že ho zná snad úplně každý Čech, děti i dospělí, dělníci i intelektuálové; zavzpomínal jsem na dinosaura Puňtu z Ohníčku, ale nejradši mám sérii Co ve starých kronikách nebylo

a nestydím se přiznat sebeukájivou slabost pro Nepraktovy ženský

11 09.01.2023

ale tohle přece vůbec není kniha o Heydrichovi, ani o Gabčíkovi, ani o Kubišovi, tohle je analýza metanarace, autor sám ji jednou v textu označí za infraromán, chápu tento termín jako klíč k jeho čtení: význam se skrývá v druhém plánu, mezi řádky, v tom, JAK je to napsáno, ne o čem (kdyby Binet zkoumal třeba Červenou karkulku, poslání románu to nijak nezmění, stejně tak jako všechny vypravěčské masky a postupy)

román těží z pradávného oxymórického napětí slovního spojení "historický román", tedy řekněme něco jako "reálná fikce", a je napsán evidentně dobře, když se většina čtenářů nechala nachytat na první plán vyprávění (tj. mladý francouzský historik okouzlený českou minulostí a Prahou zde shání dokumenty a snaží se co nejvěrohodněji popsat průběh operace Anthropoid) a ještě se zlobí, že uvedená fakta nejsou přesná (znovu zdůrazňuju: román je fikce, autorem přiznaná, a jako taková se zříká faktické přesnosti ve prospěch narace)

11 16.09.2022

každá "mužská čtenářka" (abych se držel jazykových pravidel "novosvěta") bude při čtení této femedystopie značně znepokojena a jistě s mrazením v zádech knihu v krizových pasážích na chvíli odloží, aby popadla dech a dala si panáka na kuráž; Páralova Země žen je proti Hnutí čajíček pro batolata

mrzí mne nízké hodnocení knihy, snad vzniklo z hrůz vyprávění, anebo snad někdo nepochopil, že příběh je naopak demaskováním omylů a chyb ve vývoji feministického hnutí?

11 23.06.2022

čas od času se objeví nějaký takový pokus písemně se svěřit nezasvěceným s vlastní zkušeností ze studií na pražské univerzitě, motivací k takovému konání je vícero, přičemž výsledek většinou odpovídá kvalitě autorových studijních výstupů; náhledem do SISu jsem s radostí a ulehčením zjistil, že Brányiková na FFUK studovala hispanistiku, a je tedy velmi nepravděpodobné, že se budu v jejím pamfletu vyskytovat jako jedna z řady retardovaných až debilních postav, rozuměj vyučujících, kteří a které se oblékají nevkusně a neznačkově, mají vrásky a mastné vlasy a velmi nízké sebevědomí, jež si musí léčit ponižováním studentů; hmm, většinu vyprávění autorka líčí, jak se ku*ví, opijí nebo zvrací, z přednášky o španělské literatuře si odnesla jen zhnusení, že vyučující nosí černý pásek k hnědým botám a přes košili mu jsou vidět ztopořené bradavky (teda kdybych já někam napsal o ztopořených bradavkách svých studentek, tak mě spolu s MeToo a MŠMT zlynčuje polovina národa)

během koronavirové pandemie jsem si předsevzal přečíst všechny romány nad 800 stran, na které se už léta chystám, jenomže lockdown zavřel i knihovny, takže mám zase resty a Cabrého jsem ulovil z MKP teprve nyní - je to tedy špalek (tomu chlapci na obálce by stačil pod nohy, aby dosáhl o regál výš), ale obrazně řečeno: do příběhu jsem se ponořil na jeden nádech a už nikdy nechtěl vyplavat - a pak ta katarzní dekomprese, jaká se u mě dostavila po vynoření na poslední straně!

vyprávění klade velký nárok na čtenářovo soustředění, protože v i rámci jediného souvětí dokáže autor plynule přejít nejen z er- do ich-formy, ale zároveň i z jedné narativní linky do druhé (napříč stoletími, napříč Evropou, napříč dějinami, napříč kulturou), ba co víc - na konci téhož souvětí se ještě mnohdy stihne vrátit do výchozí; ale funguje to a zní nečekaně přirozeně a hladce jako motet či fuga - dokonale vystihuje vnitřní mnohohlas v myšlenkách protagonisty, který líčí svůj život od dětství (chlapecká fantazie) přes dospělost (polyglot, filozof, spisovatel a virtuos) po stáří (nastupující demence a následná paralýza) s analogickými alternacemi v jiných (nejen myšlenkových) světech a (nejen vysněných) osobách = i když kdoví???

fascinující hledání smyslu lidského života s mnoha zvraty a hořkým nalézáním

magické v prostupování fantazie a skutečnosti, realistické v zachycení lidských vztahů (zejména přítel Bernat)

stupňovaná pointa, a ta poslední jak dobře mířená facka nebo ledová sprcha

není to sentimentální, není to hrdinské, je to GENIÁLNĚ METALITERÁRNÍ

11 06.02.2022

četl jsem kdysi dávno s okouzlením začínajícího čtenáře ve školní družině, kniha byla neskutečně potrhaná a poničená, chyběly v ní listy a vždycky jsme se o ni poprali

11 12.11.2020

až děsivě uvěřitelná vize naší blízké budoucnosti

domnívám se, že rozličnost (nejen zde) zveřejněných hodnocení lze vysvětlit množstvím odlišných interpretací závěru

11 16.07.2020

nedokázal jsem skousnout tu děsivou tendenčnost, zvláště prokřesťanskou; jestli feminismus, pak katolický; z literárního hlediska křečovité, nevěrohodné, ne, ne...; rozumím autorovu nápadu podat jednoduše mladému člověku souhrn základních filozofických témat, i kompozice originální a zajímavě podaná, ale realizace prostě hrůza

proč na mne všechny mužské postavy působily tak slizce a ženské tak naivně, až pitomě?

11 21.03.2019

ctenarJiriXLj0:

Coelho pro svého Alchymistu vykradl 351. příběh Tisíce a jedné noci, aniž by to - třeba pomocí motta - přiznal.