Těla
Klára Vlasáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/512661/bmid_tela-6GZ-512661.jpg
4
431
92
Matky a dcery. Jejich těla, jejich pouto, jejich rozepře, jejich strachy. Ovdovělá šedesátnice Marie, která žije v nájmu a přivydělává si hlídáním dětí, vdává svou dospělou dceru Rózu. Ve chvíli, kdy ji po obřadu popřeje hodně štěstí, cítí, že o ni nadobro přišla. Důchodový věk, nedostatek peněz a pocit, že se stává neviditelnou, ji nutí hledat cesty, jak brát samu sebe zase vážně. Róza se připravuje na vlastní mateřskou roli a zároveň objevuje, že svým blízkým porozumíme teprve tehdy, když o nich začneme vyprávět.... celý text
Přidat komentář
Téma bylo poutavé, hodně věcí, které nutí k zamyšlení, ale celkově mně vlastně moc nezaujalo.
Obsahově velmi důležitá kniha, která mě bohužel stalisticky moc nezaujala. (Praskliny za mě lepší.) Možná jsem měla zbytečně vysoká očekávání. Ale je třeba přiznat, že to, jak Marie čím dál více pohrdala sama sebou, působilo velmi syrově, autenticky.
Kniha se mi líbila. Byla zvláštní a pravdivá a čtivá. A trochu i napínací. Marii jsem litovala i obdivovala. Její Róza už byla pro mě komplikovanější.
Kniha plná podnetov na zamyslenie a trefných neošúchaných myšlienok, ktoré sa nehrajú na intelektuálne frázy. Naše telá ako nástroje, zbrane, schránky plné nepríjemných chorôb a nikdy nekončiacich premien, odsúdené na zánik. Surové, nepríjemné, bez prikrášlovania.
Stupňujici se rozdíl mezi dětmi a rodiči, stárnutí, pocit vlastní nepotřebnosti,neviditelnost těla ve společnosti, osamělost, úzkost, bezmoc,snaha porozumět blízkým, až už je pozdě....To znamená, že se člověk musí sám hodně snažit a nečekat, že mu věci půjdou samy od sebe (str.80).....Na stáří nevidím jedinou dobrou věc (str.130). Kniha mě zaujala,je čtivá,témata aktuální, k zamyšlení.
Knížka mě zaujala, protože byla dost propagovaná v časopisech, které čtu.
Je to poměrně útlá knížka, která zaujme neobvyklou obálkou a taky obsahuje dost témat k zamyšlení. Komplikovaný vztah matky a dcery, vnímání svého těla, přijímání sebe sama, porod, stáří, intimita, péče o seniory, smrt.
Marie byla tak nešťastná žena, přesto jsem v některých situacích její chování vůbec nechápala. Popisovala se jako osobu, která se víceméně hnusila sama sobě a přitom mohla být ve svém věku atraktivní, když si ji jako chůvu popletli a mysleli si, že patří jako manželka k otci hlídaných dětí.
Róza mě štvala o dost více, jak se chovala ke své mamce... Začalo to svatbou a pokračovalo to až do konce knihy. Myslela jsem podle anotace, že kniha se bude více věnovat jejich vztahu a bylo to spíš o každé zvlášť.
Mrtvé myši na keřích jsem nepochopila, stejně tak i dopisy směřované někam/nikam a divný, otevřený konec . 3*
Vlasáková mě před několika roky zaujala svou prvotinou Praskliny: od té doby na ni narážím docela často. Je to autorka angažovaná, hojně komentuje a píše, má na kontě komiks, scénář k filmu apod., prakticky neuplyne měsíc, abych někde nenarazil na její text. Se vším nebo skoro se vším souhlasím, souzním s ní. Ale ta Těla – nevím. Cítím z toho snahu literárně zpracovat téma, nad kterým přemýšlí, které jí přijde důležité, o kterém by se mělo psát a diskutovat, ale samotné téma dobrou knihu nedělá, respektive je to málo, nestačí to. Je to pro mě podobné jako u jiné silně medializované knihy loňského roku – Rozložíš paměť. Chápu tu snahu, ale téma nestačí a od knih nominovaných na M. Literu mám bohužel jiná očekávání. V Tělech téma absolutně přebíjí formu. Je to pro mě umělecky málo přesvědčivé, prošpikované zvláštními metaforami, motivicky ne zcela důmyslně vystavěné a tedy vlastně dost očekávatelné. Splňuje to kritéria pohodlné četby, velmi přístupné, u které se čtenář v patřičných pasážích pozastaví a zasouhlasí si, protože kult mládí existuje a stará těla jsou neviditelná. Ale to jsme věděli už po padesáti stranách – a ve zbytku kniha dojíždí v očekávaných mantinelech a končí veskrze očekávaným koncem. Není to málo?
Způsob psaní pro mě byl asi ok. Ale obě postavy mě neskutečně lezly na nervy. Takže jsem ráda že to bylo takové krátké.
Debut české autorky, který rozebírá témata, jako je vnímání vlastního těla, mateřství, stárnutí, vztah matky s dcerou... Přečtěte si, ať se podíváte na život z jiného úhlu pohledu. Možná vás budou některé okamžiky šokovat, ale to je vlastně gró této knihy. Pro mě to bylo mimořádně zajímavé čtení, ale celkový dojem si nedokážu úplně uspořádat. Ta kniha je zkrátka natolik neotřelá a zvláštní, že nevím, co si o ní myslet.
Někdo přede mnou napsal, že jako “divnokniha :). To asi ano, čte se dobře, ale nepohladí, je zajímavá a taky často irituje, že by jí jeden nejraději odložil.
Těla, těmi to tady možná začíná, ale podle mě jde hlavně o duši a její spojení s tělem. O intimní vztahy nejen matek a dcer, o příbuzenských vztazích a lidských vztazích vůbec a o hluboké lidské lhostejnost a povrchnosti.
“Těla starých žen doopravdy neexistují - je věková hranice, časově přesně neurčená, ale přesto pevná, po jejímž překročení přestávají být viditelná…….. Tohle plošné mizení nikoho nezajímá, nepíše se o něm v novinách, nenarazíte na něj na internetu, a dokonce ani v knihách, které přitom mají tendenci si podobných světový tendencí čas od času všímat.
Konec knihy mi hodně pomohl lépe výpovědi příběhu porozumět. Život je složitý ;).
#audiokniha - No, myslím, že nebudu úplně cílovka knih paní Vlasákové. Tím neříkám, že kniha Těla byla špatná, to ne! Napsaná je velice dobře. Jen mně bohužel nesedla. Ale interpretace audioknihy byla skvělá!
Jedná se o knihu vyprávěnou ze dvou perspektiv - matky Marie a dcery Rózy. Celá kniha je věnovaná mateřství, svému místu v životě, ale i tématům jako stáří, smrt atd. Větší část tu vypráví Marie, která zprvu funguje jako hlídání dětí, ale posléze se přesměruje na péči o staré a nemocné lidi.
Kniha mi přišla zprvu hodně dobrá (až na ten začátek!), ale postupně bylo téma pochmurné. Možná se k autorce v budoucnu vrátím, ale prozatím její další knihy zkoušet nebudu.
Malokdy sáhnu po knize,která má v databázi pod 80 procent. U této knihy jsem udělala výjimku,kromě pochvalnych recenzí mě zaujalo téma: Sama jsem něco mezi Rozou a Marií ( tedy mnohem blíže k Marii) s komplikovaný vztahem k vlastní matce, který jsme postupujícím věkem dokázaly výrazně posunout k lepšímu...říkala jsem si ,to bude pro mě. No ani omylem. Psáno nádherným jazykem, o tom není sporu, ale jinak: Cože? Obě postavy mě neskutečně vytáčely, jejich jednání jsem nebyla schopna pochopit, měla jsem chuť s jednou i druhou třepat,aby se vzpamatovaly... a ten závěr...Dočetla jsem jen díky tomu,že kniha je tak krátká,jinak
bych asi odložila.
Tohle byla taková divnokniha. Vůbec mě to nebavilo. Hlavní hrdinky se chovaly nepochopitelně a jak už tu padlo, tak vlastně nevíme proč. Nebo jsem to vůbec nepochopila já?
Škoda toho konce, který bohužel vůbec nechápu a pochopit nedovedu.
Jinak jako stárnoucí matka dospívající dcery rozumím všemu a podepisuji skoro všechno (zatím;-). A to z obou stran - jak od Rózy, tak od Marie. A přijde mi krásně popsáno, jak si myslíme, bůhví jak nejsme v něčem výjimečné a ejhle, nakonec je náš takových "výjimečných" miliony. A pořád dokola. A takový je prostě život.
Hezky syrově ale zároveň čtivě popsáno, mně se to líbilo.
Tohle jsem dočetla jenom proto, že jsem notorická dočítačka. Nebavilo mě to, nelíbilo se mi, jak je to napsaný, četla jsem víceméně ze setrvačnosti. Nepochopila jsem téma, který podle mě jen tak nahodile probleskuje dějem, který je dost o ničem. A rádoby mysteriózní (nebo jak to nazvat) konec to teda dorazil.
P. S. Jediný co, tak jsem si uvědomila, co mě přitahuje na porodu.
„Těla“, kniha, která mě zaujala svou anotací a nevšední obálkou. Bohužel, čekala jsem trochu něco jiného a čtení mi vůbec neutíkalo. Ačkoliv má příběh pouhých 200 stran, tak jsem jej četla poměrně dlouho protože jsem se stále nemohla začíst. Někdy se stane, že čtení nesedne a toto je ten případ.
Poté, co Těla obletěla celý ig, jsem očekávala něco trochu jiného, zklamaná jsem ale nebyla. Well, ale celou knihu mi zničila jediná pasáž, ta o bércových vředech. Mně se po zkušenostech z rodiny vždy podlomí kolena, zaplní nos specifickým pachem (čichová paměť je opravdu prevít, raději bych si pamatovala vůni všech štěňátek, který jsem kdy muchlala, ale bohužel) a před očima vyskočí nohy. Kdyby si tyhle dvě stránky odmyslím - jak bych je chtěla přeskočit! - tak mě ale Těla zajímala.
Nad postavami jsem dost přemýšlela. Nevím, jaké pohnutky a co z minulosti tak ovlivnilo jejich chování. Róza mi byla docela nesympatická. Knížku mi dala k přečtení dcera. Jsem moc ráda, že naše vztahy jsou lepší.
Štítky knihy
rodinné vztahy ze života matky a dcery stárnutí české romány
Autorovy další knížky
| 2020 |  Praskliny |
| 2023 | Těla |
| 2020 | Spiritistky |
| 2021 |  Zrozeni/zrazeni svobodou: Co chtějí české a východoněmecké děti postkomunismu? |
| 2023 |  Club of opportunities / The Garden of Problems |
Kniha Těla je v
| Právě čtených | 14x |
| Přečtených | 539x |
| Čtenářské výzvě | 71x |
| Doporučených | 6x |
| Knihotéce | 117x |
| Chystám se číst | 349x |
| Chci si koupit | 77x |
| dalších seznamech | 5x |
Ke knížce mě přivedla anketa Respektu "Která kniha vám chybí v nominaci na cenu Magnesia Litera?", kde tři že čtyř respondentů zmiňovali právě Těla. Bylo to moje první setkání s autorkou a její styl psaní mě hodně bavil a navnadil na další její knížky. Moje očekávání od téhle ale byla o něco větší. S příběhem i hlavními postavami jsem jako matka dcery občas souzněla, občas jsem byla zaskočena, nechápavě sledovala chování Marie a Rózy a z jejich vztahu mi bylo hlavně smutno. Přestože otevřené konce mám ráda, a třeba u knížek Viktorie Hanišové si je vyloženě užívám, v Télech jsem se na konci sama trochu ztratila.