Těla
Klára Vlasáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/512661/bmid_tela-6GZ-512661.jpg
4
442
92
Matky a dcery. Jejich těla, jejich pouto, jejich rozepře, jejich strachy. Ovdovělá šedesátnice Marie, která žije v nájmu a přivydělává si hlídáním dětí, vdává svou dospělou dceru Rózu. Ve chvíli, kdy ji po obřadu popřeje hodně štěstí, cítí, že o ni nadobro přišla. Důchodový věk, nedostatek peněz a pocit, že se stává neviditelnou, ji nutí hledat cesty, jak brát samu sebe zase vážně. Róza se připravuje na vlastní mateřskou roli a zároveň objevuje, že svým blízkým porozumíme teprve tehdy, když o nich začneme vyprávět.... celý text
Přidat komentář
Tahle kniha mi sedla. Určitě sáhnu i po autorčině předchozí knize.
Témata těla (starých) žen i vztahy matek i dcer jsou mi velmi blízké.
Síla.
100%
Klára Vlasáková se mi vryla do paměti díky debutu Praskliny. Ty byly naprosto jedinečné, zvláštní a rozhodně ne pro každého, poslouchala jsem je jako audioknihu (načtenou Terezou Dočkalovou) a byla jsem unešená!
Na Těla jsem proto byla nesmírně zvědavá, navíc pojednávají o velmi aktuálním a pro čtenáře blízkém tématu - vztahu matka x dcera.
Kniha je výborně napsaná a opět se mi při čtení potvrdilo, že autorka má nesmírný talent a ještě o ní hodně v budoucnu uslyšíme! Dokázala jsem se jako čtenář vcítit jak do matky, tak do dcery...
Má jediná výtka putuje k jedinému momentu, kde jsem s matkou nesoucítila (je to subjektivní samozřejmě a víc říci nemohu, spoilery...).
Za mě ale ve výsledku skvělé čtení, které doporučuji všem, kteří se zajímají o současnou českou literaturu.
P. S. A ta obálka?
O neviditelnosti žen, jejich stárnoucích těl, názorů a o tom jak velmi jednoduše umíme hodnotit, odsuzovat a cpát lidi do krabiček jak se nám zrovna hodí. Nicméně žádná city ždímající prvoplánovka, je to fakt skvěle a uvěřitelně napsané, na českou prózu nezvyklý počin. Pokud by někoho zajímala podrobnější a výrazně erudovanější recenze, myslím, že vše podstatné skvěle popsala Eva Klíčová a Jan Bělíček v TL;Dr!
Pár stránek a už jsem se tetelila blahem.
Tak jako v Prasklinách od autorky i tady je to 100% můj šálek čaje. Ona taky píše o bolavých věcech, jako xy českých autorek, ale nějak jinak. Víc niterně, surově, vyzývavě.
Kniha o nepatřičnosti, která se pomalu vkrádá do života a požírá člověka. Nepatřičnost před lidmi. Nepatřičnost v konverzaci s dcerou. Nepatřičnost sama pred sebou.
Docela nepříjemné čtení, zvláštní. Bylo mi líto hlavní hrdinky. Šedesátileté Marie, která se plácá v životě a nestačí odsuzující dceři.
Je to stylistický skvost. Krásně pracuje s češtinou.
"Když Róza čte něco skutečně dobrého, snaží se na text přicucnout, vysát z něj jeho podstatu."
"Ticho mezi nimi není rozpačité ani intimní; je to ticho, které dávají jeden druhému jako dárek."
Stárnutí je tady hlavni prvek a všechno, co přináší. V některých věcech je kniha kontroverzní a to mě baví.
Aspoň se mi po týdnu nevykouří z hlavy.
V pár momentech mi to připomnělo Temnou dceru od Ferrante.
Moc dobrá věc, spíš taková kratší novela, která provokuje zpracováním, provokujícíma myšlenkama.
Já dávám 5 hvězdiček za vybočení.
Celkem zajímavé. Pěkné vylíčení pocitů ve vztahu žen matka-dcera, o mateřství, o vnímání stárnutí. Několik prvních stran jsem trošku bojovala, ale pak se mi to líbilo.
Kniha Kláry Vlasákové není knižní peckou, která by zaujala masu čtenářů, ale rozhodně stojí za přečtení, ač je to poměrně bolavé čtení. Věnuje se tématům, která stojí poměrně na okraji zájmu a přitom se týkají každého z nás. Stáří a odsunutí na druhou kolej, neviditelnosti, vztahům s dospělými dětmi, společenským "normám".
Hlavní hrdinka Marie je k sobě velmi otevřeně kritická a tím nám odhaluje své nitro v celé své nahotě. Její úvahy nad motivy svého jednání na mě působily velmi věrohodně a autenticky, až si říkám, jak to dokázala autorka ve svých 33 letech vymyslet a napsat.
Tak jsem se chvílemi v Marii viděla, taky mám s jednou dcerou prazvláštní vztah, ač všechny děti byly vychovány stejně, vliv okolí a povaha dítěte je prostě věc jiná. Ale nevzdávám to jednou se cesta najde. Trochu depresivní bylo Mariino přemýšlení nad stárnutím
Líbilo se mi téma stáří, mezigeneračního vztahu a mizejícího těla. Kniha byla zajímavá, ale ten otevřený konec se spoustou nevysvětlených proč nebyl to pravé ořechové. Je to možná jen chyba čtenářky, že se nedovtípila.
Těla jsou velmi autentickou sondou do duše stárnoucí ženy, do vztahu mezi matkou a dcerou, do společenské předpojatosti a úzkoprsosti.
Psychologie hrdinek je zpracována nepovrchně, živě, věrohodně, a i pokud jste (zatím) nic podobného v životě nezažili, pochopíte a porozumíte.
Obdobně jako Jaroslav Rudiš ve Winterbergově poslední cestě, i Klára Vlasáková v Tělech pracuje s motivem neviditelnosti, která samovolně přichází s určitým věkem. A je to tíživé, leč pravdivé.
Knížku Těla jsem původně ani neplánovala číst, autorčina prvotina Praskliny mě totiž moc nezaujala a ani jsem ji nedočetla. Když jsem ale zaznamenala několik pozitivních recenzí na Těla, chtěla jsem tuhle novelu zkusit. A bohužel, já se k nadšencům nepřiřadím.
Šedesátiletá vdova Marie se moc nedokáže vyrovnat se stárnutím, má komplikovaný vztah s dcerou Rózou, a aby si přivydělala, pečuje nejprve o děti a později o seniory.
Pokusím se vysvětlit, proč mi kniha nesedla:
1) Zásadní problém asi bude to, že základní téma knihy, což je tělo, jeho stárnutí, tělesnost obecně pro mě není moc důležité, na rozdíl asi od mnoha lidí I když moje tělo vůbec není ideální ani krásné, nemám z něj komplex a nikdy jsem neměla, my tohle v rodině opravdu neřešíme. Proto je pro mě těžké se s tím, jak Marie i Róza svoje tělo obtížně přijímají, sžít a nějak hlouběji to pochopit.
2) Já osobně v knize spatřuju několik nelogičností a nedovysvětlených míst.
Marie se na své stárnoucí tělo nechce ani dívat, ani se ho dotýkat, ale pak jede klidně k moři a tam se většinu času tráví v plavkách? Co vím, lidé, kteří nemají své tělo příliš v lásce, se plavkám brání jak čert kříži
Marie se místy staví jako nerozhodná žena, která neví, co si počít, ustupuje dceři, aby ji nerozčílila, ale při péči o muže seniory se nebrání je sexuálně uspokojovat? To mi do sebe bohužel vůbec nezapadá Byť je sexualita seniorů určitě zajímavé téma, tady mi připadalo dost samoúčelné.
Rovněž bych bývala ráda věděla víc o tom, proč je vztah Marie a Rózy tak napjatý, proč se Róza k matce chová tak odměřeně, vypočítavě, vydíravě Zažila s matkou něco ošklivého? Udělala matka ve výchově nějakou chybu? Je Róza prostě taková? Jestli je prostě taková, nějak mi to asi nestačí.
3) Vůbec jsem nepochopila konec knihy Připadalo mi to celé takové neuzavřené, asi je to moje chyba, že nejsem dostatečně důvtipná, ale na tom čtenářském zážitku se to zkrátka podepsalo.
4) Smysl oběšených myší na keřích v parku mi také unikl.
Jediné, co mě oslovilo, bylo téma stáří a vše, co s tím souvisí: jak se děti o své rodiče zdráhají starat, jak těžké je si ve stáří zachovat důstojnost, optimismus, soběstačnost Tyto otázky se ale řeší až tak v poslední třetině knihy, což mě vede k tomu, že knihu nakonec hodnotím jako průměrnou
Hodnocení: 3* z 5*
Bereme své blízké velmi automaticky a občas se k nim chováme velmi ošklivě, třeba jako Róza. Hlavní hrdinka Marie není ženou v důchodu, kterého by si plnými doušky užívala a věnovala se svým zájmům. Přivydělává si hlídáním dětí a poté seniorů.
Tato kniha otevírá mnoha tabu...vztahová, možnosti seberealizace, hrátky seniorů, péče o seniory, veřejného prostoru...
Štítky knihy
rodinné vztahy ze života matky a dcery stárnutí české romány
Autorovy další knížky
| 2020 |  Praskliny |
| 2023 | Těla |
| 2020 | Spiritistky |
| 2021 |  Zrozeni/zrazeni svobodou: Co chtějí české a východoněmecké děti postkomunismu? |
| 2023 |  Club of opportunities / The Garden of Problems |
Na tuto knihu jsem se velmi těšila. Vztah matky a dcery. Stárnutí a dospělost. Mateřství a důchod. Nový život a odcházení.
Kdysi jsem někde četla, že to, jaký má žena vztah s maminkou ovlivňuje celý její život a budoucí vztahy - s partnerem i dětmi. A tady to teda v chování obou hlavních hrdinek byla jízda.
Co se mi líbilo:
- aktuální téma
- vhled do stárnutí ženy - jak se vnímá, jak vnímá svět, jak vnímá život či smrt
- hlídání dětí
- péče o seniory
Celkově mě kniha vzala za srdce. Musím říci, že jsem soucítila a vžila se spíše do maminky Marie. Róza mi snad byla sympatická jen chvíli na konci knihy - především uvědomění si křehkosti života - vnímala jsem kdysi stejně.
Nelíbilo se mi, že Róza brala Marii jako samozřejmost, že požadovala aby se nějak chovala a reagovala a přitom její chování jako dcery mi k mamince nepřišlo vlídné.
Marie se snažila najít radost. Sebe samu. Život, který by mohla žít. Nebojí se však přiznat, že ne vždy jsou věci tak, jak je vidí okolí.
Velké doporučení!