LordSnape komentáře u knih

Zcela určitě nejtlustší, obsahově nejnabitější a nejtěžší kus v mé knihovně. :-)

2 06.02.2013

Dobrá kniha, která přibližuje meditaci theravádového buddhismu, který u nás není až tak běžný. Nicméně pro seznámení s tímto základním budhist. učením je to více než dostačující. Vše je dobře vysvětleno a opatřeno i úvodními principy buddhistického přístupu jak k životu, tak k základům meditace obou typů.

3 30.01.2013

Kniha se skládá ze dvou částí. První část A se zabývá vědeckým pojetím Informace, jakožto součást stavebního kamene světa, hned vedle hmoty a energie. V druhé části, B, se Dr. Beneš pouští do filosofického pojetí informace. Nakousne a probere témata jako Homeopatie, Akupunktura, diskutovaná frekvenční paměť vody, fraktály, ale dojde i na teologickou otázku duše. Doporučuji všem studentům Informační vědy a zájemcům o tento vědní obor.

2 27.01.2013

První souhrnná kniha Dalajlamy, která jako ve většině případů v sobě obsahuje přeložené přednášky z různých koutů světa. Jeho Svatost mluví o všech podstatných věcech, které jsou v jeho pozdějších knihách více rozšířeny a zopakovány. Je to vhodné jako úvod pro další podobné knihy o tibetském buddhismu i když jde místy o docela odborně pojatý text. Každopádně doporučuji aspoň přečíst kapitolu "Cesta k osvícení".

5 23.01.2013

Skvělá kniha! Všem introvertně založeným jedincům (poměr 1:3 je však dnes už překonaný, páč je to přibližně půl na půl) jedině doporučuji. Nejen, že je velmi čtivě a přístupně napsána, ale autorka vůbec nic neopomněla a tak v knize je spousta tipů, triků a praktických cviků jak přežít ve světě, kde je otevřenost a rychlost předpoklad k žití. Když jsem si však udělal test, vyšlo, že jsem introvert jen napůl, což bude ale asi také tím, že blížence nejde nikdy jednoznačně zařadit. Autorka rovněž celou publikaci ale pojala i jako text, kde se i extraverti mohou přiučit a být pak více tolerantní ke svému introvertnějšímu okolí, v práci, rodině, prostě kdekoliv. Tím kniha nabývá velmi důležitého rozměru napříč oběma temperamenty.

Edit: V novém vydání (Universum: 2017) test bohužel chybí, což považuji za hodně smutné. Prostě kokotská Euromedia...

12 09.01.2013

Nebýt vyloženě nezáživné první půlky knihy, hodnotil bych o hodně výše, ale po jejím dočtení a následné zpětné vazbě mé mysli si zkrátka nemohu pomoct. Grant má ve zvyku dlouho představovat své hlavní hrdiny, ale v tomto románu je to více než citelné, jelikož se na prvních, několika desítkách stránkách nejedná o humornou knihu, ale spíše o situační reálii ze života obézních smolařů. O to více mě to mrzí, protože jakmile se to rozjede, místy jsem se smál dosti nahlas, což se mi už dlouho nestalo.

1 05.01.2013

Další kniha z řady těch, které klamou svým přebalem a anotací. Je to čtení spíše vhodné pro známé a přátele rodiny Paulových, než pro obyčejného nezainteresovaného člověka. Ze začátku jsem se v rozvětvené rodině ztrácel a když jsem se začetl, zjistil jsem, že mě to vůbec nebaví a dokonce se ke čtení ani nechci vracet. Občas jsem se přinutil, ale pořád jsem se prokousával dál jen z povinnosti se někam dostat. Paul vykresluje pořád nemoc své matky, potulování se po lékařích, nemocnicích a svoje myšlenky z oblasti rodinného či soukromého života. Nečekejte nějakou hlubokou sondu do mysli člověka, který ztrácí svého blízkého, na to je kniha příliš povrchní a umělá. I když kdo ví, já se po všech těch peripetiích za půlku už nedostal.

2 29.12.2012

Přínosná kniha přinášející pohled na Dalajlamu z trocha jiného úhlu. Thurman není úplně nezaujatý pozorovatel, jelikož sám byl Dalajlamovým žákem, ale ruku na srdce - co se dá Jeho svatosti vyčíst? Řekl bych, že nic, až na jisté názory a rozhodnutí podpořit čínského 17. Karmapu linie Karma Kagjü. Osobně mě více zajímaly jednotlivé obsahy z projevů a přednášek a Dalajlamovy postoje k jednotlivým problémům, které tíží Tibet. Formy řešení mírovou cestou mají své opodstatnění a tahle kniha je toho důkazem.

2 21.12.2012

Kniha psaná formou dialogu mezi dvěma lidmi. První, proměněný právník Julián poučuje a ukazuje techniky, jak žít lepší život. Do půlky to funguje dobře a kniha je velmi čtivá, ale pak se začíná vše dokola opakovat a poučovaný začíná spíše nabývat podoby "omezence", který se neustále na vše blbě ptá a nic nedokáže pochopit. Samotný příběh o zázračné proměně za jeden měsíc pak nevěřím ani za mák, jelikož mysl se musí trénovat delší dobu, aby se dostavily nějaké přívětivé výsledky. Stejně tak i příběh o hledání štěstí a kláštera v horách je trochu přitažen za vlasy a zní velmi nevěrohodně. V rámci motivačních knih a New Age je to takový nadhodnocený průměr.

12 21.12.2012

Doufám, že ze mě v manželství také bude schopný judista. :-)

3 06.12.2012

Jako narovinu říkám, že jsem se většinu knihy vůbec nechytal. Je to psáno velmi odborně, nezajímavě a místy i trochu spontánně, což textu docela škodí. O tajném učení vím, že je zajímavé, ale tento jeho výklad mi nic nedal. Minaříkovy komentáře jsou pak místy dosti rušivé, kolikrát jsem ztratil spojovací nit v původním textu, nehledě na to, že jsou na podobné, nicneříkající vlně jako slovosledný přednes od David-Neelové. Tajné učení bylo mnoho let běžnému člověku skryto a zklamalo mě, že zde není jiných knih, které by jej dokázaly objasnit běžnému západnímu laikovi. Jeho zajímavost, poselství a nadčasovost, by si to jistě zasloužila.

3 02.12.2012

Více než rad od Jeho svatosti, se v knize dočteme o Cutlerových případech z ordinace a různých jeho myšlenek a pocitů. Některé otázky mi přišly zvláštně položeny a některé odpovědi byly zas dle mě až příliš zkráceny. Udělal jsem si z toho obrázek, že pan doktor Cutler si z toho udělal spíše knihu svojí, než aby dal více prostoru Dalajlamovi. Jiné jeho samostatné knihy jsou více obsáhlejší a zajímavější. Zde je jen pár obecných principů, jinak nic.

6 02.12.2012

Ne tak čtivé jako Knihovna v noci, nebo zajímavé, jako Historie čtení, nicméně i tak Čtení obrazů stojí za pozornost. Nahlížení na umění je věc čistě individuální, ale díky této knize se člověk dozví, že na stejný obraz jde nahlížet několika různými způsoby. Manguel v posledních dvou kapitolách načrtne i architekturu, což mě ze začátku sice mátlo, nakonec jsem byl naopak rád, že i na ni se dostalo.

4 02.12.2012

Nečekal jsem to, ale úplně mě to pohltilo! Velmi se mi líbil osobní boj Romana s jeho myslí, aby se ustálila a také popis jednotlivých pocitů v průběhu meditační praxe, během pobytu v klášteře. Je to velmi užitečná kniha pro ty, kteří plánují podobnou cestu za meditačním odosobněním.

2 14.11.2012

Plzák sice už na začátku upozorňuje, že mnohé uvedené v této příručce již bylo dříve řečeno v jiných jeho knihách, ale to nic nemění na tom, že jsem nečekal, jak málo bude informací nových a jak snadno, může vyčpět onen jeho skvělý nadhled. Jak dál...? se tedy stává pouhou příručkou, jak přežít, udržet si manželství a zdravý rozum. Jedinou její výhodou tedy zůstává: Dobře shrnuté nejdůležitější informace na jednom místě, v hezky šikovném formátu pro tápající a nezkušené.

2 14.11.2012

Podobně laděná příručka v duchu publikace "Jak šířit lásku" od Jeho svatosti. V této je vše, ale více volně uchopeno a hlavně komplexněji. Na začátku Dalajlama vystětluje určité pojmy a způsoby chování, či řešení různých životních situací. Svým způsobem, je to takový, lehký úvod do buddhismu a představení jeho základních principů a učení. Vše je velmi dobře vysvětleno, takže i laik pochopí o co jde. Cvičení a meditací není tolik a kromě jedné meditace, je vše dosti nenáročné. Ke zklidnění vlastní mysli určitě mohu jen doporučit!

3 13.11.2012

Fulghum je ve světě opravdu pojem a přiznám se, že jsem četbou této knihy chtěl dohnat určité čtenářské mezery, jelikož je to zrovna jeden z mála současných autorů, o kterém jsem se učil dokonce už i na základní škole! Inu, četlo se to dobře, je to takový ten druh "lidové" literatury, vhodný pro odpočinek. Žádné veliké literární dílo to dle mě není a když budu počítat smích, způsobený jednotlivými příběhy, dojdu k číslu jedna, který mi způsobila oprava hodin s kukačkou. Fulghum je lehce stravitelný, ale většinou rozebírá osobní zvláštnosti světa, úměrné jeho pohledu a hýřící malichernostmi, což někomu zkrátka vyhovuje a jinému ne. Ke konci knihy, mě docela dostal dovětek s receptem na to pověstné, pampeliškové víno. To jsem vskutku nečekal.

7 13.11.2012

Nehodlám svým komentářem Postmanovu vizi více rozvádět, jelikož to již zvládl kolega fauxthum, ale rozhodně se k tomuto dílu vyjádřit musím. Četl jsem Orwella i Huxleye, nebo třeba Zamjatina, ale rozhodně si nemyslím, že by se náš věk řítil do vize, kdy zábava potlačuje svobodné myšlení. Opravdu úžasné by bylo, kdyby se sám autor dožil toho dnešního boomu, kdy se ve velkém stahují filmy a hudba z internetu a veliké korporace tlačí na cenzuru "nepohodlných" informací. Také rozvoj DVD, Blue-Ray, renesance LP a klesající prodej CD je jasné znamení, že se vše téměř stěhuje na globální síť. V tomhle světě tedy televize zastává už malou část své původní role, než tomu bylo v době vydání - r. 1985. Obrazovka jako taková však žádnou změnou neprošla. Osobně se na ní nedívám, protože od starých debilních estrád s celebritami a "zpěváky" se programové složení posunulo směrem k reality show a různým soutěžím napěchovaných reklamou a sponzory.... Je chybou, že komerční, tak i veřejnoprávní televize! nenabízejí více vzdělávacích a naučných programů (Komenský by neměl moc radost) na úkor nekonečných seriálů, zpráv, kde se to hemží vraždami a sledováním soukromí známých osobností. To dosti nahrává poslední kapitole knihy, kdy podle Postmana televize nemůže naplnit heslo: "Škola hrou." To je dle mě ale značná blbost, trochu přitažená za vlasy navíc. Zde je právě vidět ten rozdíl mezi americkým a evropským kontinentem. Dějiny USA nezažily učitele národů a jeho Orbis Pictus či Didaktiku... Osobně v TV však nevidím až takové zlo, protože se v průběhu let bude muset změnit a virtualizovat. Bojím se jen toho, aby nás pomocí nových technologií naši "vládcové" nekrmili tím, co chtějí oni, abychom viděli a četli jen to, co chtějí, abychom my četli a co bylo jimi schváleno (vzpomeňme na cenzuru KSČ). Hrozba tohoto ovlivňování selekce událostí ze světa v ty bombastické a cenzura událostí "nebezpečných" je dnes dle mě pořád aktuálnější (jak předpověděl Orwell), než Huxleyova vize, kde by se TV stala naší vlastní somou pro uklidnění a držení se ve šťastném davu. Myslím si, že i díky elektronickému věku lidé více čtou (e-book), což opět pomáhá potlačit obrazovou nadřazenost nad tou písemnou. Svět se nestává štastně zábavným místem, ale spíše více globálním, propojeným, prosíťovaným, kde si každý rozumný člověk může vyhledat ty informace a podklady, které chce a nemusí čekat, až mu je reportéři naservírují jak chtějí oni. Existuje přeci i YouTube s amatérskými videi. Dnes už se podle mě na televizi dívají ve velké míře jen děti, důchodci a poněkud omezení lidé s minimálním vzděláním či inteligencí (podívej, hýbe se to!) a jen ti se mohou nechat zlákat ichtylní reklamou a nabídkou teleshoppingu. Ti ostatní spíše už surfují, nasávají informace, stahují hudbu, knihy, čtou zprávy z mnoha zdrojů v různých jazycích, píšou na svůj blog další články, diskutují, hledají v encyklopediích nebo tajné depeše na Wiki Leaks, koukají na seriály online... Svět se změnil, pane Postmane...

6 03.11.2012

Darebáci v rouchu jsou takovým lehkým rozšířením obzoru knihy od Oleho Nydahla Jízda na tygrovi. Místy zachycuje turné různých přednášek a momenty návštěv různých center po Evropě, ale hlavním tématem je hledání 17. inkarnace Karmapy, manipulace na nejvyšších místech linie a pohled na moderní čínsko-tibetské vztahy. Opravdu obdivuji ty, kteří se nenechali uchlácholit komunistickou vládou a lituji všechny, kteří těmto svodům podlehli. Kolikrát jsem byl dokonce i tehdejším jednáním všech Rinpočheů znechucen. Informace, které Lehnert podává jsou naprosto vyčerpávající a někdy jsem si i říkal, jak to vše mohl takto zachytit v paměti. Ale na druhou stranu musím říci, že se kniha místy dosti vleče a není tak poutavě napsaná, jako memoáry Lamy Oleho.

3 30.10.2012

Haha, to jsem se zase jednou zasmál! :-D No, ale teď vážně. Osobně jsem také zastáncem toho, že přečíst se nedá vše, jelikož každý máme jiný vkus a co někdo považuje za klasiku, jinému zas musí připadat jako kniha naprosto zbytečná. Souhlasím s uživatelem Petrvs, že se prof. Bayard shodil větou, jak se u nich doma nečetlo a že ani jeho to příliš nikdy nebavilo. By mě tedy zajímalo, proč studoval a učí zrovna o literatuře, když mu to nic neříká. Tato kniha jako taková, je spíš takovým názorným příkladem různých lidí, kteří předkládají svojí vizi "nečtenářství" a zatímco Valéry mi přišel jako úplný ignorant, tak třeba Wilde jako pěkný lenoch, když recenzovanou knihu ani nečetl. Znám třeba jednoho recenzenta, který napsal svoji recenzi na počítačovou hru jen z obrázků! Nečíst práce kolegů z branže je u někoho standard, nic vážného. Místy je to jako nějaký soukromý čtenářský deník, kdy Bayard předloží výtah z děje nějaké knihy a hrotí její zápletku, až vám úplně naspoiluje její rozuzlení, jako v případě Jména růže od Eca. Zapomínat knihy je normální a mluvit o knihách, které jsme nečetli také. Vždyť je jen internet plný spousty čtenářských blogů, výtahů, komentářů, odhalujících anotací a shrnutí děje daných knih. U nás by se zřejmě nepranýřovalo za neznalost Hamleta, když jste viděli film či div. hru apod. Lámu si marně hlavu, co tím autor chtěl vlastně říct. Mluvte o čem chcete, třeba i o knize, kterou neznáte, když na to máte buňky. :-) Ale rozhodně nedělejte takovou chybu jako Bayard, abyste jakkoliv hodnotili knihu, kterou vůbec neznáte, či jste o ní jen slyšeli a ještě se tím chlubili!

11 16.10.2012