LordSnape komentáře u knih
Ivo Tomana jsem viděl kdysi v pořadu Hyde Park, kde mě zaujal i název této knihy. Nicméně jsem si při čtení této "příručky" utvrdil jen svoje mínění o tomto člověku. Působí na mě jako namyšlený, sobecký a protivný lektor, kterému nejde ani tak o dobro druhých, ale spíš o své blaho, pocit důležitosti a peníze, které dnes bohužel hýbou světem. Svůj hendikep používá spíš jako vábničku, aby ukázal, jak je jiný a úspěšný. ??? Kniha mi nic nedala, ani mě nijak nezaujala, což je u motivační literatury problém. ??? Já hledám ve světě něco víc, než jen primitivní myšlení. ??? Wtf is this ???
Pro někoho je to možná utopie či nesplnitelný cíl, který je v této knize vytyčen, nicméně, já jsem optimista a věřím v lepší a jasnější budoucnost.
Už od začátku je jasné, že King prostě své psavé prstíky nenechá v klidu, což je hlavně cítit, jak odkazuje na svou nehodu, aby ji pak až v samotném závěru objasnil. Nejde ani tak o příručku, ale spíše takové osobní memoáry, které z Kinga utvořily takovou osobnost, jakou dnes je. Většina rad je dost osobních a King sám poukazuje, že nemusí vyhovovat každému, nicméně práce za "zavřenými dveřmi" je věcí, kterou musí praktikovat snad každý spisovatel.
Pěkná, ale jak sám autor v doslovu tvrdí, ryze amatérská kniha. Nicméně fotografie jsou krásné, ale vyprávění o sbírání by potřebovalo zásah korektora a editora. Tolik vykřičníků, uvozovek, slangu a vulgárností pohromadě jsem v hobby knize jakživ neviděl. Nicméně ta láska a zapálení rozhodně vidět byla.
Zatím asi nejlepší kniha o psychologii partnerských vztahů, kterou jsem četl. Willi je vynikající v tom, že čtenářům nepodává ani nepodsunuje žádné rady, nýbrž jen konstatuje jak co funguje a proč tomu tak zrovna je z pohledu psychologa a terapeuta. Pak navrhuje různé alternativy, jak by se co v životě dělo, kdybychom se zachovali trochu jinak. Poslední třetina publikace je pak věnována zkušenostem s párovou terapiíi a různými náhledy na její účinky.
Přiznávám, že mi Šest procházek literárními lesy přišlo o trochu lepší, to však nic nemění na tom, že Eco je velmi vzdělaný, lišácky chytrý a umí i tak poměrně složitou látku, jakou je třeba sémiotika podat s citem a v rozumné míře, aby jí pochopil i lajk. Kniha však strádá tím, že mapuje většinou italské lit. prostředí (Dante a spol.) do kterého já hlouběji prostě nevidím.
Myšlenka zajímavá, ale to podání je strašné. Poslední dvě kapitoly mi připadaly jako vytržené z manuálu vůdce sekty..
Všichni je notoricky známe, takže smysl této publikace vážně nechápu.
Marie Formáčková je takovým spisovatelským ekvivalentem Zdeňka Trošky. Píše, co lidi chtějí číst a svým jednoduchým stylem chce oslovit tu svojí konzumní většinu, ke které já zkrátka nepatřím. Nejvíce mě zde odrovnala čočková polévka bez čočky.
Sáhl jsem po vydání (2005) hlavně díky přebalu a jelikož jsem věřil překladu z tibetštiny Chögyam Trungpovi. Úvodní komentář od Francescy Fremantle byl skvělý a dobře napsaný. Samotný překlad do češtiny Bardo thödol byl také velmi srozumitelný. Líbilo se mi i srovnání a výčet odlišností od původního prvního uspořádání do angličtiny od Evans-Wentze. U nás je pak znám hlavně překlad z tibetštiny do češtiny od profesora Kolmaše s komentáři pana Minaříka. Ale osobně mám nakonec ve své knihovně bilingvní verzi z Arga. :-)
Dlouho jsem se tak nepobavil! Je to hodně vulgární a prakticky jen o sexu, feťácích, bulváru a podvodech, ale kniha je velmi trefná a ukazuje s nadhledem jistou část života naší moderní společnosti. Nenechte se odradit trošku zavádějícím názvem, jež by se také dal označit nálepkou "černý humor", který celou knihou prostupuje.
Neutrálně laděné komentáře od "pana sběrače bodů" WEILA nesmí chybět snad u žádné knihy... Tentokrát opětovně souhlasím s kolegyní evelinaevelina, protože jako "vzpomínková kniha" je to děsně odfláknuté, což je také důvod, proč skončila v Levných knihách. Nicméně na osobnost typu pana Havla, by se rozhodně zapomínat nemělo!
Neutrálně laděné komentáře od "pana sběrače bodů" WEILA nesmí chybět snad u žádné knihy... Tentokrát souhlasím s kolegyní evelinaevelina, protože Babica a celá jeho "show" včetně "kuchařky" patří opravdu do odpadu!
Frankfurt se v průběhu svého morálního filosofování o disinformaci poněkud ztratil. Vlastních ideí je pomálu, skoro samá citace či odkazování na slovník a pak namísto rozuzlení a shrnutí předložených faktů, naservíruje k závěru svoji myšlenku, že i sama upřímnost je vlastně také pěkná sračka...
Vynikající spojení psychologie a tantry. Líbí se mi, jak se autor opírá o Jungovy teze a výroky. A také je dobře srozumitelná forma knihy samotné. Tedy za předpokladu, že nejste úplný nováček a o buddhismu již aspoň něco víte.
Kolega stalin (nyní již v diskuzi) by si knihu měl přečíst, protože neví o čem mluví. Ostatně jeho nick mluví za vše. Vpád a okupace Tibetu je nešťastná událost a nikdo, dokonce ani Čína, tento čin nedělá z dobré vůle. Důvodů je hned několik: Přelidnění, tibetské zdroje vody (tah do budoucna), tibetská medicína jakožto výborný vývozní artikl a hlavně nerostné suroviny, které Tibeťané netěží. Při některých výpovědích o mučení a trestání "prohřešků" mi vážně tuhla krev v žilách, což zas vyvažovala odvaha a oddanost partyzánských bojovníků. Číňané se svým konáním bohatě vyrovnají Němcům za 2. sv. války. Je mi z toho smutno, sic v Tibetu do té doby vládl středověk a Maovi kumunisti přivedli s sebou peníze a pokrok, jenže cena za to, je příliš vysoká a kulturní dědictví ve formě zničených klášterů a starých rukopisů už nikdo nevrátí.
Musím se přiznat, že já jsem z této knihy nebyl tak nadšen, jako ostatní mí kolegové zde na databázi. Neobjevuje se zde téměř žádná přímá řeč, mluva, ale jen zdlouhavé popisy des Esseintových oblíbených kratochvílí, jeho oblíbených malířských děl či literatury. Navíc jsem sáhl po vydání, kde byl použit starý překlad od Arnošta Procházky i když v moderní gramatické úpravě. Celé čtení na mě působilo dosti zdlouhavě, o ničem a velmi depresivně, až na velmi dobré rozuzlení a konec. Dekadentní literatura asi nebude to pravé ořechové pro mou mysl.
Je vidět, že se Procházka nechal svým idolem v podobě Roberta Kiyosakiho velmi inspirovat a většinu pisálkovských manýrů přebral tedy i do své knihy. Nicméně čtivo je to dobré, srozumitelné, přehledné a řekl bych místy i méně útočné, než Bohatý táta, chudý táta. Příběh autora, jak přišel k penězům je zajímavý a chvályhodný, ale po pravdě mi vadily ty věčné stížnosti a nadávky na levicové názory, roli státu v hospodářství a bohatství lidí z restitucí, výher či darů. Pravdou je, že aby člověk něco dokázal a vybudoval si finanční nezávislost je trnitá cesta plná odříkání a různých překážek, o ztrátě přátel ani nemluvě. Souhlasím, že patologická závist je špatná vlastnost a vede k většině sporů a krádeží a že peníze jsou prakticky už jen imaginární platidlo. Nicméně číst pořád dokola o tom, jak je spoření na důchod k ničemu a všichni neúspěšní jsou zlí, mi poměrně vadilo. O literární hodnotě nemá smysl se vůbec bavit, kniha sází především na informační náplň psanou jednoduchým jazykem, jakožto u většiny děl faktu a osobního rozvoje.