Lenka4 komentáře u knih
Čtení pro dobrou náladu, ideální do autobusu na cestu do práce. Kapitoly jsou krátké a většina historek pobaví, Klívie dojme.
Valentýně je dvacet pět let, ale chová se jako puberťačka. Zkultivovat by potřebovala nejen ona, ale i text knihy.
Ruiny mají své kouzlo. Podněcují fantazii, vyvolávají romantické či děsivé představy. Vlastně je dobře, že stále vznikají nová opuštěná místa, která umožňují prožívat dobrodružství objevování. Každý se neodváží lézt přes plot a procházet stavby propadající se do zkázy. Díky působivým fotografiím lze jejich interiéry navštívit zcela bez rizika újmy na zdraví.
Zbourat, či nezbourat? Výborně popsané argumenty obou stran. Některé stavby mohou paradoxně budit odlišné vášně při svém vzniku (nestavět!) a při zániku (nebourat!). Mezitím většinou nikoho nezajímají. Co v knize chybí, jsou snímky současného stavu míst. Každý nemá možnost je všechna osobně navštívit a porovnat tak „dříve“ a „nyní“.
Psychoterapeuta zajímá, co si myslí pacient. Zde je skvělá příležitost dozvědět se, co si myslí psychoterapeut. A navíc i základní pravidla výkonu této profese. Člověk nikdy neví, kdy se mu to může hodit.
S nadsázkou lze říci, že autorka zkouší, kolik se najde idiotů, kteří si tuto knížku koupí, přečtou a budou z ní nadšeni. Hlavní hrdina se vyznačuje podivnými myšlenkovými pochody. Děj nepřináší nic zajímavého, vtipného, napínavého či poučného. Text je stylisticky podprůměrný.
Poetickým popisem přírody se prolíná linka zla. Místy vystupuje zřetelněji, místy méně. Přitom nenápadně sílí. Zpočátku vzbuzuje obavy, později strach z toho, kudy se ještě povine a kde skončí.
Poučné pro všechny, kteří chtějí někam uniknout a dosud si zachovali zdravý rozum. Ústav pro senilní osoby evidentně není dobrým řešením. I přes autobusovou zastávku na zahradě je to totiž konečná.
Vypravěčkami jsou mladé ženy. S tímto faktem však vůbec neladí monotónní text. Takováto uvadlost bez jiskry by slušela jen starší osobě, která od života už vůbec nic nečeká, či člověku stiženému trudnomyslností.
Povídky připomínají venkovské obrázky, které před sto a více lety krátily chvíli našim předkům. Současníky už příliš neosloví. Odrazovat může i stará čeština, která četbu ztěžuje.
Jaké příběhy o mužích asi v té době slyšely zdi hradu Karlíka z úst královny a jejích dvorních dam?
Poznámkám z cest chybí prostoupení atmosférou místa. Autorovi jistě evokují pocity, které tam zažil, ale předat je v textu čtenáři se mu nepodařilo. Nevadí, pověsti celkový dojem vylepšují.
V první části knihy se čtenářky naučí vyvolávat duchy, ve druhé si zopakují obecně známé rady pro osobnostní rozvoj. Nevím, zda lze nápad s uzdravováním předků považovat za přínosný. Sama autorka připouští, že někteří předci mohou být zlí. Nepřináší však návod, jak se od nich odpojit, pokud se nebudou chtít léčit. V lepším případě to možná sdělí v rámci soukromého koučování za příslušný honorář. Horší situace nastane, jestliže to opravdu neví. Platí tedy - kdo chce klidně spáti, nechá duchy spáti.
Docela odstrašující způsob života hlavního hrdiny. A také způsob, jakým je kniha psána. Objevují se a vytrácejí docela zajímavé veletoče v Tomášově mysli (např. náhlé náboženské prozření), žel bez hlubšího pojednání. Vyprávění tak působí hodně povrchně a po psychologické stránce odbytě.
Úvahy, jaká bude budoucnost, vždy odrážejí přítomnost a obavy z možností dalšího vývoje. Reálná varování přináší i tato kniha. Jen se zdá, že s koncem si autor nevěděl příliš rady.
Zbytečná knížka. K čemu jsou z knih vyzobané věty pronášené literární postavou bez uvedení kontextu děje? Moudrost a všímavost slečny Marplové nejlépe vynikne přímo v příbězích, ve kterých vystupuje.
U některých příběhů lehce mrazí. A nejen u těch, které se odehrávají za noci, kdy sněhovou vánici doprovází táhlé vlčí vytí. Většinou jsou to však slabší vyprávěnky omšelé časem.
Tak toto je místy hodně silná káva. Naštěstí neotráví. Autorovým šedým buňkám mozkovým se podařilo sestavit příběhy velmi důvtipně a s udivující tematickou pestrostí.
Nevím, jak Angličana, ale Čecha tato knížka určitě pobaví. Navíc i přiměje k zapátrání v paměti, jako v případě kopečkové zmrzliny. Ta se za socialismu prodávala dávno před tím, než dorazily přístroje na točenou. A dávala se do oplatkových mističek se čtvercovým okrajem.
Vtipný mikrokomiks lépe vynikne samostatně uvedený v časopise. V celém hejnu je pak kvalita poměřována podle několika výstavních kousků, vedle nichž barva většiny bledne do odstínu holubí šedi.