Lenka27 komentáře u knih

Jsem na rozpacích - ne z knihy, ale z komentářů - "sběr hub, čtivá kniha, pamatuji si na recepty, absence lyrické psychologie, vztah k přírodě se nedá ztratit". Všem se omlouvám, možná jsem si příběh přibásnila, ale pro mě je to kniha s přesahem naší malé země. Mycelium vnímám jako synonymum pro vnitřní pnutí, pro všechny ty pocity, které se nemůžou dostat na povrch. Já sama bych se zachovala stejně, některá klišé prostě nelze prolomit a někdo se musí obětovat.
Když vezmu v úvahu námět, který je tolikrát zpracovaný a autorce se to podařilo úplně jinak a "po česku", čehož si velmi cením, dějová linie, vykreslení postav a nádherná čeština, nevím, co mám kritizovat. Příběh mě doslova "vcucnul" a "vyplivl" se spoustou otázek na poslední stránce. Tomu se přece říká "velký román". Mám takový nepříjemný pocit, že neumíme být dostatečně hrdi na někoho z našich končin, kdo umí, což paní Hanišová dokazuje již druhou knihou.
Srovnání s poeticko-lyrickým dílkem "Do tmy"mi na mysl nepřišlo. Paní Bolavá vládne nádhernou češtinou, ale u její druhé knihy se ukázalo, že "neklouže po povrchu", ale bruslí na tenkém ledě. Bohužel jí chybí dar ukočírovat příběh a dovést ho do konce.
Pro mě kniha nebyla ani čtivá, ani o houbách, ani o vyšinuté hrdince. Je to velká kniha, lepší už se paní Hanišové nepovede a doufám, že nedostane ten hloupý nápad napsat pokračování.

24 10.07.2018

Bolavá je příhodné synonymum pro Annu, vílu uvězněnou v těle člověka. Zadívala jsem se, do jaké "kategorie" systém Annu zařadil - bylinky, nemoci, půdy, půdní prostory, šílenství a musím se pousmát - téměř mě to vybízí: "Slož z těchto slov větu, která má hlavu a patu, vdechni jí děj a dej jí smysl".
S Annou jsem proplula od květů lípy, úporného hlohu, vzácného měsíčku lékařského až ke konci sezóny a konci příběhu jedné obyčejně neobyčejné ženy, která touží jen po jediném - stihnout posbírat vše, co kvete, usušit a zavézt do výkupny. Je nemocná, nebo onemocněla z tíhy života, který jí jaksi nepřísluší a nechce ho žít tak, jak se má, jak to žádá okolí? A ne, že by se nesnažila. Nevyšlo to, tak věnovala svůj život drobným kvítkům.
S Annou jsem prožila těžké životní období - odcházení a ztrátu blízkého člověka. Můj pohled na ni nedokážu vtěsnat do několika vlastností, zařadit ji do nějaké kolonky. Byla tu pro mě a já pro ni.

20 17.06.2017

"Občas si vzpomenu, že jsem zapomněl". Krutá, bolestně pravdivá věta člověka, který každý den ztrácí kousek svého já. Přesně tak vnímám krásných pár myšlenek, poskládaných v útlou knihu, která vlastně knihou neměla být. Určena všem, kteří milují slova a nemají rádi čísla, aby pochopili, že čísla se neobejdou beze slov a slova bez čísel.
Kdo čeká nosný příběh, chce se dozvědět něco více o nemoci, která zanechá jen prázdnou lidskou schránku, ať raději zaloví v jiných vodách. Ten, kdo hledá naději v beznaději, pár povzbudivých slov, je na správné adrese.

18 17.07.2018

Čtu méně, důvod je prozaický, ve svém pozdním věku jsem se dala na studium bohemistiky.
Mlýn jsem čistě náhodou vzala do ruky spolu s "povinnou četbou" a děkuji své ruce, že sáhla po správné knize.
Četla jsem pomalu, obzvlášť výstřižky z Rudého práva, oslavná báseň Vítězslava Nezvala mi byla známa, ale vidět to takto černé na bílém.... Každý chybujeme, ale i chyby mají svou míru. A když jsem se dostala k osmdesátým létům, kdy jsem prožila své mládí, vařila se mi krev v žilách. Opravdu to tak bylo, každý byl už nějak zabydlen ve své "ulitě", de facto spokojen. Jak mocně působí, když člověk musí řešit, jestli bude maso k obědu, toaleťák a vložky. Éra chataření se mi zobrazila ve všech barvách, tam si totiž lidé - ve "své" chatě mohli říct sousedovi "svůj" názor. Vzpomněla jsem si, jak mi rodiče v osmé třídě řekli, že ač mám samé jedničky po celou dobu ZŠ, na gymnázium si přihlášku dát nemůžu. Tak jsem to vzala oklikou, ale jak řekla jeden z hlavních hrdinů: "Vzali jste nám čas". A to se nedá odpustit, čas je spolu se zdravím nejvzácnější dar, který jsme dostali a bohužel nebylo jen na nás, jak ho využijeme...
Nakolik je příběh přikrášlen, jsem si nepřipouštěla. Tady jde o podstatu věci. Můžete mi vzít všechno, ale svobodu má člověk v sobě, ta se nedá "udělat". "Změníš možná režim, ale lidi ne, svobodu musíš mít v sobě - tu si musíš vybojovat".
Divoká porevoluční léta jsou popsána velmi pregnantně - ostatně dějiny tvořili lidé, kteří si změnili režim.
Tvrdím celou dobu, že dokud budou žít všichni, kteří zažili socialismus s lidskou, či bez lidské tváře, nic se nezmění. Nevyjímám z toho ani sebe, jsou tam ty vzpomínky... Co jsem ovšem nečekala, že na tom marastu a kupě hnoje vykvete křehká květinka naděje, že se můžeme mít všichni stejně a jako už tolikrát usadí se v hlavě mladých lidí. Závist je věčná. Ne nadarmo je druhým smrtelným hříchem.
Je mi z té knihy smutno, je tak pravdivá, až to bolí a třeba jednou - to už tady nebudu - to bude dobré... Snažím se cestovat, nikde není na růžích ustláno, ale přála bych svým pravnoučatům, jejich kamarádům a kolegům, aby měli svobodu v duši jako samozřejmost.

17 06.03.2019

Obsahuje spojlery.
Podívala jsem se na mapu v knize, kde je vyznačen Trofimovsk, místo, kde Lina a ostatní "nepřátelé" SSSR strávili dvanáct let. Zavzpomínala jsem, co všechno krásného i bolestivého jsem já prožila za posledních dvanáct let a představa, že bych de facto nežila, ve mně vyvolala úzkost, jakou jsem pocítila často při čtení knihy a musela ji odložit, abych zpracovala všechnu bolest, bezmoc, všechny dny a noci za polárním kruhem. Kniha je velmi emotivní, je dobré mít dopředu informace o zvěrstvu, které Stalin páchal ve třech malých, hrdých státech - Litvě, Lotyšku, Estonsku a samozřejmě nejen tam. Nejsem člověk, který by se lehce dojímal, ale po přečtení knihy mám slzy na krajíčku a děkuji za vše, co mám i nemám.

13 08.01.2018

Četla jsem první knihu Celeste Ng, umí s dokonalým nadhledem vykreslit americkou morálku, černobílý svět dobra a zla, předsudky, tlak na úspěch. V takové společnosti je logické, že existují dokonalé protipóly, což je tématem Ohníčků. Celest Ng zanechává své čtenáře s mnoha otázkami, na které si musí odpovědět sami. Každá z postav byla pro mě - někdy při větší dávce fantazie - pochopitelná, chybující, lidská. Ač příběh začíná téměř jako dívčí románek, postupně se rozplétá více osudů a přibývá množství otázek. Co je správné? Nesoudím, každý má svůj svět, který se může během chvilky zhroutit jako domeček z karet. A právě tehdy je někdy lepší všechno spálit, aby se mohl zrodit nový život. Tak nějak vnímám život i já a je to celkem jedno, v jaké zemi člověk žije. Inspirující pro všechny věkové generace.

12 02.05.2018

Vše už snad bylo napsáno. Nečíst Clayův most je ostuda. Koneně klasický příběh o Dunbaryovích klucích a jejich osudu. Pro mě povinná četba.

11 17.04.2021

Asi jsem zaujatá, ale Julian Barnes je moje srdeční záležitost. Příběh tak zdánlivě banální, který zasáhl a navždy poznamenal oba, jejich rodiny, přátele.... Genius loci se tady vznáší, úplně ho cítím, tradiční městská morálka, hlavně nevybočit. Někdy se stane, že se člověk zasekne v době, úseku svého života a není schopen, možná ani nechce zpátky. Takto vidím Paula - ty jeho proměny - jsem jedinečný - jsem úplně jedinečný - nechci to, ale jsem jedinečný - nic s tím nenadělám, jsem jedinečný. Někdo by řekl - zničil si život, zničila si život? Lze vůbec zničit život a ještě svobodně, o své vlastní vůli? Jednáme, jak myslíme. Myslíme, jak jednáme. Ustrneme v době, které je pro nás pohodlná, finanční nouze Paula netrápila, tak nějak se v tom plácal, ostatně byla to jeho volba. Rozhodně se neztotožňuji s tímto postojem, já jsem pro rázné řezy. Ale nebýt myšlenkového plynutí Juliana Barnese, nedostalo by se mi tolika moudrých myšlenek, které mi rezonují v hlavě. Pro mnohé nezáživné, pro mě daleko od Vědomí konce, ale přesto bravo, dlouho jsem se mazlila s mnoha větami.

10 19.11.2019

Agathu prostě nejde nemilovat. Deset malých černoušků jsem četla kdysi velmi dávno a přišlo mi na mysl přečíst si je znovu, abych si připomenula geniální stavbu detektivek A. Christie. Příběh promyšlený do detailu, moment překvapení, úžasná atmosféra ostrova, mistrně vykreslené postavy. Úžasné čtivo, určitě opráším další knihy, i když někdy si možná v průběhu příběhu vzpomenu na vraha, který nemusí být jen zahradník, bude mi potěšením strávit pár večerů s paní spisovatelkou.

10 27.10.2018

Americká tragédie, či lehká reminescence Hra o manželství (Jeffrey Eugenides). Každopádně za sebe hodnotím kladně především Osudy. Pro někoho možná příliš rozvláčné, citace světových autorů, sebestředný Lancelot aneb Lotto, téměř bezchybná Mathilda. Sžíravé dialogy, dokonale vykreslené charakteristiky postav. Pomalé temto, tak jako sám život, známky stárnutí, deziluze, stereotyp po více než dvaceti letech manželství, zároveň pouto, které z tolika nejrůznějších důvodů spojuje dva lidi dlouhodobým soužitím. Smrt Lota mě překvapila, resp. čekala jsem něco víc, než nechat Lotta zemřít. Ovšem to by autorka nemohla napsat Běsy, které mi chvílemi připomínaly svým spádem - "skoro" vražda malého bratříčka, bizarní babička a strýček - thrilery typu Zmizelá apod. Asi proto čtenáři hodnotí mnohem lépe Běsy, jsou "čtivé". Mathilda je vylíčena jako zrůda, odkrývají se tzv. "třinácté" komnaty. Nicméně spojovací most mezi Osudy a Běsy je pevně vybudován, čtenář lehkým krokem přejde z jedné části do druhé. Osudy dalších hrdinů se rozvíjejí v obou částech knihy. Čtenář pomalu doplouvá do přístavu plného pochybností, co by bylo, kdyby bylo všechno jinak...
Mé očekávání román splnil, v mnoha ohledech předčil. Snad jen malá poznámka - bývalý prezident USA B. Obama tuto knihu prohlásil nejlepší knihu roku. Tento vzdělaný a sečtělý člověk mě již v minulosti přivedl ke knize Žena prchá před zprávou (D. Grossman).

10 30.01.2017

Tentokrát jsem nic zvláštního nečekala, mně totiž po Do tmy Ke dnu hrozně zklamala. Před povodní bych snad ani neřadila do trilogie. Vykreslení postav je dokonalé, stylově mi připomnělo Havlíčka. Díky tomu je pro čtenáře snadné ztotožnit se s některou z postav. Narativní postup byl velice zvláštní a co se týče žánru, váhám nad psychologickým dramatem kombinovaným se scifi podbarvené hlubokým depresivním aspektem. Takto na mě působila první polovina a nebýt Hedy, jen ztěžka bych se prokousala do druhé poloviny, kde se vše stane více "čtenářsky přátelské". Rozuzlí se Haniččino tajemství, více graduje děj, nestojí jen na místě mýtu, tajemna. Samozřejmě je to fajn, já jsem se od té chvíle začala na knihu těšit. Jen mám opět neodbytný pocit, že paní Bolavá dostala strach, že kdyby té deprese, eventuálních obětí a syrovosti bylo víc, nebylo by to už pro "běžného čtenáře".
Co velmi oceňuji, je dostat do díla prostřednictvím vodního světa tolik úžasných metafor, každodenních pravd, které je dobré si opakovat.
SPOILER - Vzhledem k tomu, že jsem dočetla včera večer, ještě to ve mně rezonuje, zraněná ploutev, podivné otcovství a Járovo zmrtvýchvstání, čarování s vodou. KONEC SPOILERU
Dávám sentimentálně pět, protože Anna Bolavá mě dostala, i když konec dobrý, všechno dobré si snad příště odpustí a půjde na dřeň té nejdepresivnější kobky, budeme se hrabat v těch největších svinstvech. Věřím, že to tam je, jen strach o ztrátu čtenáře jí brání se rozvinout tak, jak by chtěla.

9 17.04.2021

Z některých knih mám respekt. Co napsat, aby to nebyla slátanina... Nicméně dojem je tak silný, že se pokusím napsat pár svých postřehů. Knihu jsem si dávkovala po povídkách a ty nejoblíbenější jsem si znovu pročítala. Pokusila se zamyslet, proč, kam ten člověk došel ve svých úvahách až ke konci. Paní Hanišová to vystihla mistrně. Obzvlášť chtěla vyzdvihnout povídku "Zbytečný člověk", tady jsem tu naději prostě nenašla a povídka se pro mě stala jakýmsi mementem mori, vedoucí k etickým otázkám udržení života dítěte za každou cen. Možná překvapím tím, že po přečtení knihy jsem si uvědomila, jak miluji život. A že je dobré si to připomenout.

9 25.02.2021

Jsem ráda, že se ke mně bohyně dostaly až po šílenství, které nastalo kolem jejich vydání. Kdo nečetl Žítkovské bohyně, je absolutní barbar, který se nezajímá o současnou českou tvorbu. Vyhnání Gerdy jsem četla a zůstala mi na jazyku jakási pachuť vítězství, pocit pošpinění, kniha mi dlouho rezonovala v hlavě. Bohyně se mi někdy četly obtížněji, archívní záznamy nejsou zrovna populární četba. Nicméně příběh se odvíjel a chtěla jsem se dostat do děje, ten moment, kdy vím, že jsem narazila na knihu, která ve mně zanechá stopu, v níž nacházím "to své". Dora a její příběh nás zavede do kraje, který je popsán tak, že mám pocit, že běžím po stráni do stavení, kde suší své byliny Surmena, dostanu krajáč mléka a usadím se u kamen.
Bohyně jako takové zanikly, ale lidé stále hledají radu u kartářek, v numerologii, stále chodí tajně, nikdo se tím nechlubí, že v dnešní době, kdy se přece dá vše vysvětlit racionálně a odbornou pomoc můžeme najít u renomovaných psychologů, se někdo uchýlil k tak nedůvěryhodným praktikám. Z knihy je zároveň cítit nesvoboda, hloupost, která plodí krutost, komunistický režim si nezavdal se středověkými praktikami upalování čarodějnic. Je to smutné čtení, po přečtení poslední stránky se mi svíralo srdce bolestí, zlobou, bezmocí... Knihu jsem četla v létě, ale až teď jsem se odhodlala napsat pár řádků, smířená s tím, že každý z nás má nějaký osud, který může svým způsobem změnit.Otázkou je, zda pouze nezvolil jinou cestu, aby došel ke stejnému cíli. Všechno je tak, jak má být.

8 27.10.2018

Po rychlém přečtení jsem zkonstatovala: "Velmi dobrá prvotina" a myslela jsem, že tím jsem ukončila svůj vztah s ukázkově dokonalou Mady. Je to už několik týdnů a na. spoustu otázek odpovídám jejími slovy - "Nejdřív vyfoukat vlasy, potom nanést rtěnku", "Když se rozhoduješ, kým chceš být, ujasni si, kým být nechceš" - moje rada dceři. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem se z pro mě neznámých důvodů už dlouho nenavoněla květinovým parfémem - "Květinové parfémy se snaží skrýt zápach". A tak jsem četla znovu a pomalu. Příběh jsem tentokrát už ani moc nevnímala, ale našla jsem v knize spoustu krásných slov, které se často bojíme říkat, stejně jako pravdu a zaplétáme se v klubku milosrdných, společensky nutných, nezbytně potřebných a jiných lží. Mady se toho nebála a ač mi svou všeobjímající povahou poprvé až lezla na nervy, kéž by bylo více lidí mezi námi, kteří nejsou lhostejní.

8 03.06.2018

Měla jsem příliš veliká očekávání a ač je to silný příběh, všechno zapadá "do žloutkového věnečku", občas se to stane, nejsem cílový čtenář. Určitě mě ovlivnily mé osobní antipatie k postavě Hany. A pro mě už to bylo příliš mnoho tragédií, které otupily mé emoce. Krásně se to četlo, scény z koncentračního tábora jsou poskládány dosti kostrbatě, kdyby je Mornštajnová spíše jen naznačila, vyhnula by se historickým nepřesnostem. O tragédii v podobě břišního tyfu, která vypukla ve Valašském Meziříčí v roce 1954, jsem opravdu nevěděla, autorka skvěle vylíčila na osudu jedné rodiny tuto událost. To byla pasáž, kdy jsem cítila velký smutek a tak nějak jsem čekala vzestupný trend. Tento námět byl na román, který by šel až na dřeň postav, do těch několika stran nebylo možné napsat to lépe, ale pro mě je to zkrátka málo. Nicméně jsem šťastná, že Alena Mornštajnová píše a opravdu krásnou češtinou, Slepá mapa mě velmi oslovila a svůj postoj k Haně beru spíše jako můj problém.

8 18.03.2018

Jsem překvapena, že i "notoričtí" čtenáři nepoznali, co se mladému autorovi, navíc Švýcarovi, podařilo, v čem spočívá podstata knihy. Je zbytečné pitvat se v detailech, zda mladý autor může sám pátrat na vlastní pěst, zda "láska" byla jen podvodem, co je překombinované a špatný překlad zdrobněliny jména Marcus. Je to americká tragédie, pokrytectví, přetvářka, svět neomezených možností, prostě americký sen. A že se něco takového povede "neameričanovi", je skvělé a zkuste si knihu přečíst ještě jednou. Možná se přestanete pitvat v malichernostech a zjistíte, že letošní Osudy a běsy jsou jen stínem americké tragédie, těžce tahané z paty a tady vám mladý spisovatel servíruje vše, co na Americe milujeme a zároveň nenávidíme. A právě z těchto důvodů odpouštím autorovi jeho mladické přešlapy. Baltimorští už byli jen slabým odvarem, pokus o "ten nejlepší román", který autora vynese na věčné pole slávy. Pravda o případu Harryho Queberta je román, který si jednou budete od tohoto autora pamatovat.

8 05.02.2018

Když jsem s nadšením vyprávěla o knize, kterou právě čtu, své kamarádce knihomolce, nemohla si vzpomenout. Náhle se tak zvláštně usmála: "Já už vím, je tam nádherná erotická scéna, takové to, když máš husí kůži, když na to jen pomyslíš". To jsem ještě myslela, že mluví o jiné knize, ale když jsem došla k pasáži: " Když se jí dotýkal, nemohl s ní mluvit, když ji miloval, nemohl odejít, kdyyž mluvil, nemohl poslouchat, když bojoval, nemohl zvítězit" (str. 209). Proč se o tom zmiňuji? O knize už bylo napsáno vše, je to silný příběh, kdy osud - zvědavost - nepředvídatelnost - rozmetají vše a odvane všechny sny, naděje, vzpomínky. I to se v životě stává, neb - "Kde je psáno, že život má být dobrý?".

8 22.12.2016

Jsem na rozpacích, našla jsem v postavě Anny několik svých povahových rysů, které na sobě nesnáším. Dala mi tím impuls, že je nesmím stále odsouvat. Oceňuji dokonalou znalost švýcarských poměrů, vhodně vložené německé výrazy a zamyšlení nad německou gramatikou. Zároveň jsem nenásilnou formou získala cenné vědomosti. Z uměleckého hlediska je to pro mě dost dobrý debut, v autorce vidím potenciál.

8 17.07.2016

Lenka Chalupová - nový objev pro mě. Kniha mě naprosto vtáhla do děje. A tak to mám ráda. Žiju životem ve starém domě, kde rostou ořešáky, sklízím zelené třešně, z nich pálím pálenku a bojím se, co dalšího zlého se v domě stane. Protože dům miluji a je pro mě zároveň prokletím. Děkuji za úniky ze svého života.

7 09.09.2023

Totálně mě kniha rozsekala u vyprávění Maryčky. Celý příběh se propojil až vyprávěním otce. A flíček? Výborný slang, napětí, co bude, co se děje v neděli odpoledne. Vyprávění syna, matky a otce bylo velice dobře zvoleno. Zvláště u otce jsem si uvědomila, že žena si myslí, že dělá domácnost co nejlepší a muž nemá prostor k dýchání. Nutilo mě to přemýšlet o vlastním vztahu. Jinak těžko něco říci, vše by bylo spojler a já bych u této knihy zakázala dávat spojlery. Samozřejmě Hanišová jako vždy otevře silné téma a tentokrát je to něco, co se nám každému může stát. Myslela jsem, že Houbařku už u mě nic nepřekoná, ale Neděle odpoledne je momentálně o stupínek výše.

7 09.09.2023