kuruteku komentáře u knih
Pořád to tam všechno je, ale už to není úplně ono. Házím ti laso, Abbey Road, Sinusoida - to byla zjevení. Český Clark, Asimov, Heinlein, Strugačtí, ... Hvězdné eso spolu s Neffem a kpt. Kidem.
Ariston už byl o chloupek horší. A u Mirzovy vize jsem si párkrát říkal, jestli není autor v rozporu sám se sebou. Pořád hezké, pořád zajímavé nápady, vlastně i útok na umělou inteligenci, které je teď všude plno.Nicmene antigravitační hmota, která popluje k Měsíci, ... Co jí tam asi přitáhne? Gravitace.
Ale budiž. Přečteno nadšeně a rychle.
Vlastně proč ne - některé měly i velmi zajímavý nápad, jenom mi chyběly informace podrobnější o autorech, v e-knize se navíc hůř listuje, takže se bojím, že budu déle hledat jiná díla zajímavých autorů. Geprdi pobavili, Maso a krev připomnělo Rusalku Snegonove, vtipný nápad, i když průhledný, měli Krotitelé monster a Svoboda.
Svobodný člověk je svobodný i ve vězení, fantasta je fantastou i v Zemi divu a realista realistou v pekle. Do třetiny jsou to smutné veselé historky z naší minulosti, mnohdy i vtipné (stávka na vykládce; boj s papírovou přihláškou i vznik podnikové banky), pak přichází boj s následky, který nelze vyhrát a průser, před kterým nelze utéct dostatečně daleko. Zmoudření nepřichází, zblázněni ano, byť s působivým finále. Nováka jsem vzal na milost díky jeho bankovní epizodě a přes Dědu se dostal i k prvotině a rozhodně nelituji, nádherný jazyk, "banální příběh/historky" povýšené na literaturu. Ke konci už mi to přišlo rozvleklé, ale i to k příběhu patří.
Geniální! Když se dítě setká s přímým přenosem z popravy a je mu zakazováno kreslit si oběšence do sešitu, nemůže z něj nevzniknout Vodňanský. Konečně mi to všechno dává smysl. Jak vzpomínky, tak pasáže z tvorby se výborně doplňují. Škoda, že Petr Skoumal nepopsal svůj pohled na věc. Jejich synergie povýšila rýmovačky a melodie na vrcholné opusy opravdu srovnatelné s díly S+Š a V+W.
Dvě třetiny krásné zasmodrchane a pak najednou hypotézy, disputace, duch Klepacek a meč a je hotovo. A tak krásně se to četlo, ale ten konec... já nevím, na mne moc rychle useknuté.
Správně. Díl jen pro opravdové čtenáře. A pro radost. I když byl trochu jiný - duchařský (ne moc), se zločiny, které spolu nesouvisely (ale stejně byly vyřešeny). Dárek autora autorovi i čtenářům. Radost.
A ještě mi to připomnělo povídku, ve které se setkal Kurt Wallander a van Veteeren, snad je píšu správně. Ano, Poirot a Holmes svých věků.
Zajímavé a vlastně logické - začít u známého autora s jeho prvotinami. Vlastně se mi nejvíce líbilo spojovací slovo, které ukazovalo zrod spisovatele. Včetně hlavní role jeho dvorního redaktora Campbella, který odmítal a radil, až nakonec přijímal rukopisy. A zajímavý i zrod žánru, který začal povídkami, povídkovými knihami. A že měl i své předchůdce, minimálně dodnes známého Howarda, kterého kvůli jeho scientologii ještě pořád nemusím. Tak teď někdy Nadaci a Roboty. Ale pořád vedou Strugačtí, i pro ty peripetie s vydáváním. V Americe magazíny, v Rusku sovětském regionální noviny. ;-)
A samotné povídky - jako povídky. Některé se vlekly, vždy mi chvilku trvalo se začíst. Některé výborné, všechny zajímavě naivní, co se týče jiných planet a jejich obyvatel.
Ještě by to k těm knihám chtělo nějakého průvodce po jménech a osudech - spletl jsem Rogera Schniregu s Josy Backerem. A u Thompsona a dalších jsem nějak nedokázal přijít na to, odkud bych je měl znát. Takže začátek byl těžký. Nicméně od postřelení Johanna Glassera už to jelo jako po másle. Depresivní, smutné, ale nakonec i nepatrně nadějné; hodně proticírkevní, ale nakonec byl otec Kerdik vzatý na milost. Zajímavý svět.
Jasně, jeden brak doveden do konce, nicméně, kdyby měla kniha i svou hudební složku, velmi by ji to posílilo. Za to blues hvězdička navíc. I za ten doslov, který něco uvádí na pravou míru. A za jezinky a Babu Jagu, neb i my máme své démony.
Já nevím. Rozhodně nečíst v depresivním období! První povídku jsem nějak nepobral, ostatní ano, ale Díra mne možná bude strašit (jako dítě jsem viděl omdlelého pána a v prvním patře otevřené dveře na půdu bez žebříku - dětská fantazie pracovala na obrátky), Zbytečný člověk - neskončím tak sám?, snad jen Brácho a Manažerka byly trochu optimističtější v závěru. V každém případě zdařilé, jen depresivní.
Čekal jsem víc podfuků, ale ke konci převažovali gentlemani, kteří tomu dodali lidský rozměr. Hezká oddychovka, ke které chybí jen si pustit Scotta Joplina a popíjet whisky s ledem.
Po povídkách překlenujících věkový interval mezi mladými a staršími je tu už i dítě, no puberťák Horáce a Kassandry a hlavně svoje Maddie, Maddalyn. Ale pořád je tu ještě lady Paulina, Halt, starý král Duncan. A hraničář Gilan, výcvik a nepřátelé. Sice jsme o generaci dál (taky se mezi hraničáři objevuje první žena a nová zbraň), ale romantika a dobrodružství je tu stále. S Harrym se nedá srovnávat nic, tady je svět reálnější (i když proti Ransomovi a Setonovi pořád ještě hodně fantastický), bolí, i když víme, že to skončí dobře, neznamená to, že to je bebolestné. Moc hezká série. Ale asi je potřeba pro další četbu ukročit k Bratrstvu.
No, hodně překombinované a hodně postav, ale zapadlo to do sebe jako kostky lega. Dokonce i Diviš přispěl svým fištrónem, spravedlnost byla nastolena i bez zákonných prostředků a páni rytíři se mezi sebou nepobili.
Co jsem čekal, to jsem četl. Úplně něco jiného, než se ze začátku jevilo. Kyborg rozjímá o životě se Senecou v ruce. A kolik je na snaze vytvořit robocopa reálného a kolik je jen domyšleného do závěru? Kdo z čtenářů také viděl Ramba, Terminátora, Muž za 6 milionů mne minul už úplně. Plynová komora pro zvířátka už byla jen třešnička na dortu, stejně jako IRA.
No, nejlepší byl loutkový Faust a Kašpárek. Pak možná komixový, Jirásek to značně zkrátil. Ignát Herrmann se hodně rozepsal a zahrnul všechno, jenom mi nějak neštymuje, jak se Faust vrátil domů do Prahy, když žil ve Wittenbergu. A Mánesovy rytiny jsou nádherné. Takže nakonec přelouskáno, k uvážení, zda se pustit ještě do Geotheova Fausta.
---
Vlastně ne loutkový, ten semaforský, ten byl nejlepší - zvláště scéna s globusy, na kterých chyběla Amerika.
Jakoby se Hostovský pokusil o svou verzi Krakatitu - také vědec, zde lékař, také nemůže najít pokoje, také nenaplněná láska, také tajemný vynález, zde lék proti vysokému tlaku. Tím sice paralely končí, nicméně pocit zůstává velmi podobný. Hlavní je ale Hostovského osobní téma: vykořenění, přes všechnu pomoc světa, vykořenění.
Na jednu stranu živá historie, na druhou stranu něco jako román. Já beru tu živou historii a získávám poznatek z Kosmových toulek, jak kosy začaly nahrazovat srpy. Jinak dobrý doplněk k Jiráskovi, na kterém jsme většinou vyrostli. Tak Nezamysl, Mnata, Vojen, ... jsou slova proslovu, hm. A dějiny jsou rázem jinde ;-)
Od Hazardu k Pulsu a smekám. Tady už ten dostihový svět byl mnohem víc, navíc postava doktorky Rankinové, kterou musíme vlastně obdivovat, protože bojuje sama se sebou a ještě vyšetřuje (v obojím slova smyslu).
Ano, učebnice filosofie (jsem staromilec, takže "s"), ale ten příběh je až moc zašmodrchaný. Ty další knihy jsou jako knihy daleko zajímavější. A ta filosofie v nich je lépe schovaná.
"Jsme jiskřičkou z ohně, co zaplál před miliardami let."
Podařilo se mi to přečíst až na potřetí, nicméně mezitím jsem zvládl Loutkáře, Dívku s pomeranči, Tajemství karet. Takže jsem věděl, že to stojí za to se knihou prokousat. A asi i autor vysledoval, kde je jeho silná stránka.
Dokonalé. Tentokrát svět zámků, sociálních sítí, špiclování. Je jasné, že to skončí dobře, jsou tu nutné zvraty a zákoutí, ale celek má jasně mravní ponaučení. Nevím, jestli ještě budu mít chuť na sociální sítě něco přidávat