Koka komentáře u knih

Vynikající, překvapivě dobré! Krutý příběh, výborně vykreslené postavy, nálady, prostředí a kromě toho - a to jsem opravdu nečekala - literární schopnosti autorky, jaké u tohoto žánru jen tak nevidět. Bauerové schopnost používat metafory, vtipné příměry, popsat pocity, nálady, vjemy se navíc šťastne potkala se schopností českého překladatele porozumět jim a adekvátně je tlumočit.
"... najednou na něj ty věci vyskakovaly z paměti jako plechové kachny, které minul na pouťové střelnici" --- "cítila, jak z ní uniká život jako písek z horní baňky přesýpacích hodin " --- "Když teď měla jeho vylučovací soustava svolení vypustit bohatýrský proud moči, zasekla se jako mírové rozhovory na Blízkém východě."
Jedna z mála současných tlustých detektivek, jejichž tloušťka není dílem četných vatových vycpávek.

9 13.07.2020

V knize jsou pozoruhodné pouze dvě epizody. Ta první do poslední tečky popisuje dnešní rasové bouře v USA a napovídá, že když ji Auster napsal někdy před rokem 2008, nepochybně již tehdy se schylovalo k tomu, co se v současnosti děje, a on to předvídavě vnímal:
"Jet toho večera do Newarku bylo jako sestoupit do nižších kruhů pekla. Budovy v plamenech, hordy lidí divoce se valící ulicemi, řinkot rozbíjeného skla, jak se tříštila jedna výloha za druhou, jekot sirén, štěkání výstřelů. ... Cely byly přecpané zadrženými, všichni do jednoho byli černoši a nejmíň polovina z nich tam stála v roztrhaném oblečení, z hlav jim crčela krev, obličeje měli opuchlé ... každého zmlátili poldové."
Tím druhým obrazem, který nemohu dostat z hlavy, je naturalistický popis stětí hlavy civilního pracovníka amerických ozbrojených sil v Bagdádu, provedený a pro TV vysílání nasnímaný iráckými únosci.
Včlenit tyto dvě scény do jinak banálního a docela prázdného příběhu, bylo od autora hodně vykalkulované.

6 28.06.2020

Pokud tohle má být humoristická kniha, které se v Británii prodalo přes půl milonu, tak pochválen buď brexit! Jen úplný idiot, pitomec a hulvát může tento škvár považovat za literaturu, nadto za literaturu vhodnou pro mladé dívky.
Přeji autorce, překladatelce i všem ženám v redakci Argo, které se na vydání tohoto hnoje podílely, aby si od svých dcer vyslechly tu větu, kterou vypravěčka zahajuje tento román: o mamce - nesnesitelné debilní blbce .... snad jim dojde, čemu pomáhají "na svět" a zasviňují už i tak dost zasviněnou planetu.

Mezi všemi v češtině vydanými knihami tohoto autora mě tato nadchla asi nejméně. Určitě však její přečtení nelituji. Vedle osudů individuálních postav se zde autor hodně zabývá zobrazením sociálního (a socialistického) uvědomování dělníků a chudých živnostníků a vlivem klerikalismu na život těchto lidí. Nejvíce mě zaujaly epizody o pozvolném i náhlém, revolučním prosazování technických novinek do života francouzských venkovanů začátkem 20. století - první soukromé automobily (viz můj příspěvek v rubrice Zajímavosti), nožířské brusky na elektřinu atd.
Anglade se svým dílem postaral, že o životě té doby ve Francii, všech jeho aspektů, získá čtenář docela hodnověrný obraz. Nejvíce však vyniká vykreslení opakovaných před- a poválečných nálad, od huronského sebevědomí po poraženecké vystřízlivění.
Připojím výmluvnou citaci:

" … válka je za dveřmi. Všichni o ní skutečně mluví: tisk, poslanci, vojáci, učitelé. O přestávkách se o ní zpívá odrhovačka:
Viděli jste Bismarcka,
Jak rajtuje na kanónu?
Kanón pálí, hele, hele,
s Bismarckem je ámen,
dostal kouli do prdele,
dobře mu tak, když byl tele,
šlus a na hrob kámen."

Jenomže těch kamenů na hrobech pak přibývalo na obou stranách hodně ...

9 13.06.2020

Příběh hodně těží ze "specifik" doby socialismu: nedostatek bytů, který v těch letech devastoval tisíce rodin a rozvracel vztahy, a nedostatek léků, který měl za následek zdravotní potíže, podplácení, shánění "po známosti".
Motiv zločinu byl tedy brzo jasný, ale uchazečů o titul pachatel bylo hodně. Vyšetřování je přímočaré a jde hodně po "psychologii", vyhodnocování fyzických stop se tam jaksi ani moc nekoná.
Napsáno zručně, šikovně. Na cestu z jedné konečné metra na druhou - ideální!

7 12.06.2020

Je známo, že mnozí režimu nepohodlní lidé se v 70. a 80. letech chodili do psychiatrických léčeben "schovat" (kupř. i v této knize zmiňovaná herečka Vlasta Chramostová). Některé tam však ten příšerný režim dostal regulérně, neboť - zejména senzitivní povahy a nadto umělecké - se nedovedly orientovat v té záplavě pokrytectví a kariérizmu.
Na psychické potíže panu Macháčkovi jistě zadělali už jeho rodiče, zejména otec, který jej mlátil za nejmenší přestupek, zavíral doma, podceňoval jej - ta část jeho životopisu (který musel tak podrobně napsat pro potřeby terapie), v níž vzpomíná na své dětství, mi připadala hrůznější, než všechny hrůzy blázince.
Zajímavé bylo, že i když neustále přecitlivěle reflektoval svůj stav, své chvíli nadějné a pak zas beznadějné vyhlídky na další umělecké působení, své vztahy s manželkou, dcerou, přáteli, dokázal ještě vnímat a docela střízlivě posuzovat příbehy jiných "spolu-bláznů", s nimiž sdílel komunitní terapie. Mnohé z těch příběhů byly opravdu otřesné.
Za citaci stojí myšlenka "jistého mořeplavce" (?), s níž se ztotožnil: "Člověk musí dělat to, co mu příroda dovolí, ale zároveň také to, co také sám chce. Je to jakýsi kompromis mezi touhou a snahou někam doplout - a mezi sílou a směrem větru, které mu v tom brání."
Těch, co Macháčkovi bránili, bylo víc, než jeho sil - kompromis nebyl možný. Epizoda s údajně ukradeným kuřetem v samoobsluze, která se jak leitmotiv táhne těmito zápisky, nejlépe vypovídá o absurditách té doby.

20 12.06.2020

Čtivé, povrchní, žánrově naprosto nevyhraněné. Autorka zde použila svou standardní publicistickou zručnost (vlastně spíše rutinu), umožňující jí poskládat z dobových pramenů vlastně jakýkoliv příběh, přičemž se ani nepokusila předem si ujasnit (a pak se toho držet!), zda chce psát román inspirovaný životem J. Č., nebo literaturu faktu o životě a díle J. Č., nebo co ...
Kniha začíná jako standardní životopisný román o známé osobnosti - když s využitím pár dobových faktů a vysoké míry fabulace při jejich dějovém zpracování (něco na způsob děl Irvinga Stona) vypráví příběh protagonistova života. Pak "přepnula" do "věcně-kritických" sfér a úplně mě odrovnala, když do úvahy, jak jen mohli bři Čapkové spolu tvořit, aniž by se poznalo, který z nich je autorem které části textu, se to čtenáři pokusila vysvětlit vlastním příkladem - jak ona tvoří za spolupráce manžela :=))
Tam, kde snadno přístupné dobové prameny napovídaly, co se v životě J. Č. dělo - využila je beze zbytku. Ale bílá místa života, pohnutky, alespoň pokus o výklad tvorby - literární a/nebo výtvarné, zasazení epizod do celospolečenského kontextu - tam nic, nic.
Zklamání.

8 05.06.2020

Obrovské překvapení! Způsob, jakým autor dovede pomocí jazyka navodit atmosféru, vykreslit prostředí, typizovat charaktery, provést čtenáře myšlením postav - je úžasný.
Motivy veskrze lidské: nenávist, závist, žárlivost.
Jen to "překvapení" v závěru knížky mě poněkud zklamalo, ale možná že náznaky jsou někdy více, než pointa "po lopatě".
Všem, kteří ještě neztratili schopnost přijmout, vychutnat a ocenit literární hodnotu textu a sílu "malých" lidských dramat - doporučuji.

8 01.06.2020

Vynikající psychothriller! Komu se líbil Ivesův román Strach v hrsti prachu, ten zde najde hodně společných prvků - třeba sugestivní vykreslení putování pouští, provázeného psychopatem a nezměrnou žízní .... Doporučuji.

7 31.05.2020

Moje zastávka autobusu "Holečkova" - a já jsem celá léta netušila, kdo byl ten pán, po kterém má ulice jméno! Tato útlá brožurka to docela napravila. Milující dcera vzpomíná na svého otce, spisovatele, redaktora a nakladatele, autora "veledíla" Naši, zasvěceného jihočeské vesnici (https://www.databazeknih.cz/knihy/nasi-1-dil-90053) - rozsáhlé desetisvazkové a nečitatelné epopeje, která svou zdlouhavostí a nudou na hlavu porazila i Jiráskovy spisy.
Nicméně vzpomínky jsou to hezké, idylické, plně v duchu totálního respektu a úcty vůči otci, bez jediného náznaku pochybností nebo alespoň zdravého odstupu.
Kromě útržkovitých obrázků z rodinného života mě zaujaly zejména epizody líčící společenský život Prahy v prvním desetiletí 20. století, třeba ta, jak vypadalo korzo na Ferdinandově třídě, dnešní Národní:
"Tehdy měli Pražané tolik času, že se nosívali čtyřmi proudy od Národního divadla až k Prašné bráně. Dvě hodiny nic jiného nedělali, než chodili a koukali, pozdravovali se a ukláněli, spojovali se do přátelských skupin a žvanili o všem možném. Dámy ukazovaly, co je v módě, umělci širáky na dlouhých kadeřích, oficíři nažehlené pláštěnky a blýskavé šavle. Byly tu skupiny mládeže, která se prostě chodila dívat na herce, malíře a spisovatele 'na Ferdinandku'. Chodili se dívat i na Holečka. Tatínek ustavičně smekal klobouk a děkoval za pozdravy."
Nebo informace o denním režimu intenzivně tvořícího spisovatele a o hlášení přesného času: "Úderem dvanácté hodiny, kdy na Strahově 'vybouchlo' - císař pán vzkazoval Pražanům ránou z děla, že je poledne - vcházel tatínek v zimě v létě do Kinského zahrady a procházel se od jedné až do dvou hodin po petřínském kopci."
Knížečka kromě obohacení informací o literárním životě těch let obstojí i jako zajímavá pragensie.

9 30.05.2020

Příběh má všechny atributy typické pro případy Nero Wolfa: N. W. se zásadně nechce hnout z domu, všichni - podřízení i vysoce postavení - se musejí přizpůsobit jeho časovému rozvrhu a náladám (což všichni - kupodivu - i dělají, i když ramcají), poskok Goodwin chvílemi svého "pána" zrazuje, aby jen pomohl pátrání, ten mu to vždy odpouští atd. Jediné vybočení ze zavedených příběhů této party je v této knize jen epizoda s domnělým palestinským teroristou a jeho pohnutkami, ale to mi připadalo dost málo ...

4 28.05.2020

Zajímavý příběh, prostoduché zpracování, černo-bílé postavy. Film jsem si pamatovala jako standardně zpracovaný případ již mnohokrát obehrané písničky - jak boháč nečekaně schudne a nakonec najde štěstí v tom novém, jiném životě, naplněném přírodou a prací. Ve filmu, myslím, ty situace měly logiku, ale knížka je natolik povrchní, plná situačních "naschválů" a nepravděpodobných postav, že za jediný přínos z jejího přečtení považuji tu zajímavou radu provancalského vinaře: prý když před pitím sníte několik syrových kapustových košťálů, pak můžete pít, kolik chcete, žádná kocovina vám nehrozí.
Účinek té rady už nevyskouším, ale raduji se, že jsem to četla ze zkráceného znění, uveřejněném ve výběru tzv. "Nejlepšího světového čtení", neboť si umím představit, co zbytečné vaty musí být v plné verzi.

8 26.05.2020

Veľký a miestami až únavný prepletenec manželských, mileneckých a rodičovských vzťahov, v ktorých som sa chvíľami strácala. Odporúčam prečítať na jeden záťah - rýchlo, kým nezabudnete, kto bol komu v minulej kapitole milenkou, opusteným synom či zatajenou dcérou.
Inak dobré čítanie z prostredia s typickými kalifornskými špecifikami.

7 23.05.2020

Skvělé! Kdo si pamatuje z knihy Klub nenapravitelných optimistů ten utajený šachový kroužek, složený z emigrantů mnoha národů, kteří zakotvili v Paříži a zde, již zestárlí, zatrpklí a chudí, u kavárenského stolku bojují své ztracené ideologické bitvy, tomu se u četby tohoto románu okamžitě musí "rozsvítit": postavy románu Jolán Földesové - to jsou jakoby právě ti nenapravitelní optimisté za mlada, v 20. a 30. letech, kdy ještě jen do Paříže přijeli a snažili se "uchytit"!
Enkláva emigrantů v Paříži, resp. ve Francii byla v 1. polovině 20. století natolik početná a nepřehlédnutelná, že se příběhy a osudy těchto lidí staly námětem mnoha knih (např. Příslib úsvitu, Přízrak Alexandra Wolfa, již zmiňovaný Klub nenapravitelných optimistů a mnohé další). Román Ulice rybařící kočky je časově asi první z té řady. A protože byl napsaný a vydaný ještě v letech, kdy příběh jeho postav končí, tak zde není ten odstup, jaký měli autoři popisující dvacátá a třicátá léta až dlouho po jejich uplynutí, a tedy i se znalostí toho, co po roce 1937 následovalo.

Földesové se, myslím, velmi dobře povedlo národnostně i profesně namíchat tu sestavu emigrantů, kteří v zapadlých hotýlcích Paříže více či méně pasivně čekají, až se budou moci vrátit domů a pokračovat - jak se domnívali - jen v přerušeném životě.
U slov ruského emigranta Bardichinova, někdejšího carského bankéře: " ... Ještě několik měsíců, nanejvýš jeden rok. Napijme se, přátelé, na to, abych vás touhle dobou příštího roku mohl ve svém petrohradském paláci uvítat jako své hosty!" - si nešlo nevzpomenout na slavné zvolání z Pelíšků "Dávám bolševikovi rok, nanejvýš dva!"

Dominantní jsou zde však ženské postavy, které autorka zobrazila opravdu uvěřitelně, typově, jazykem i vzezřením individuálně, a tak si je čtenář snadno odliší, zapamatuje a může se rozhodnout, které z protichůdných verzí děvčat a žen udělí své sympatie.
Kromě osudů postav však spisovatelka dokázala nenápadně a hladce vložit do příběhu i zajímavé vykreslení tehdejší politické situace a společenských nálad; například jsem se dozvěděla něco o přístupu francouzského školství k dětem emigrantů a jejich začleňování do nového jazykového prostředí, také o nečekaných důsledcích několika kriminálních incidentů a jejich dopadu na emigranty, které zřejmě autorka čerpala z reálných událostí (třeba: když byl odhalen podvod maďarských velko-padělatelů francouzských franků, pak "společenská atmosféra" rozhodla o okamžitém popuštění z práce a často i vyhoštění ze země většiny maďarských emigrantů), o mezinárodní finanční pomoci emigrantům, která léty slábla až zanikla, jen co se ukázalo, že toho návratů domů se všichni ti uprchlí Rusové, Maďaři, Litevci, Finové, Španělé nejenže za rok za dva nedočkají, ale ještě k nim i začínají přibývat Němci, prchající před vzrůstajícím nacismem.
Z nadšení nad příběhem mě však vyrušoval hodně těžkopádný a zřejmě na mnoha místech i nepřesný, neboť nesrozumitelný, překlad. Stálo by za to vydat knihu znova a v novém překladu.
I v této staré verzi ji však doporučuji.

13 20.05.2020

Vezměte jakýkoliv sport, na který se uzavírají sázky (a ty se uzavírají na každý), a půjčte si - nejlépe od Dicka Francise - ten již mnohokrát obehraný mustr:
- jak čestný a poctivý majitel sportovního klubu má podezření, že někdo fixluje a na ovlivněných výsledcích zápasů se při sázkách obohacuje,
- a tak si najme soukromé očko, aby to vyšetřilo,
- soukromé tajné očko potřebuje krytí, aby se mohlo volně pohybovat po stadionu, šatnách a vcházet i do sprch,
- a tak se vydává za novináře nebo spisovatele,
- zjistí, že všechno je jinak a že sám podezřelý je vlastně obětí ...
bl, bla, bla ------- až posud to bylo jako vždy, v desítkách mnoha obdobných příběhů.

Jenomže konec, vyústění, vyřešení sitauce autor vůbec, ani za mák nezvládl a z postavy, která se měla podílet na zajištění spravedlnosti, udělal největšího grázla ze všech postav, co v příběhu vystupují, člověka, který popře vlastní poslání a pak myslí si, že to spláchne pár piv.
Hnusilo se mi to, nedoporučuji.

Přečteno za půldruhého dne - příběh mě velice zaujal! Stylem i obsahem mi hodně připomíná knihu Rukojmí - Lokomotivy v dešti slovenského Petra Pišťanka, ovšem Mazzini podává příběh dorůstajicího osamělého kluka v mnohem surovější, ale i kompaktnější a stylovější podobě.
Jugoslávský socialismus vypadal hodně jinak, než ten náš, když si mohli zajet pracovat do Německa nebo nakoupit do Itálie. Připomínky doby a místa děje jsou jenom "jemně nahozené" - v epizodách o povinném vzývání maršala Tita a o - tehdy jenom drobných, u hádky v kině spíše groteskních - národnostních animozitách, které za pár let vyústily ve válečnou tragédii (geniálně napsaná kapitola Madam X!).

Knihu o touze (nejen) po gramofonu nepovažuji ani za humornou ani za vtipnou, i když ty hrůzy, které kluk zažívá, jsou psány opravdu odlehčeně. Odlehčeně až tak, jako kdyby to byla "normálka", žít o hladu ve špinavé garsonce s dvěma naprosto psychicky narušenými, až nebezpečnými osobami, přičemž jde o osoby, které by dítěti měly být nejbližšími ochránci - matku a babičku. Alespoň v jakémsi "doslovu" - kapitolce psané již z pozice dospělého vypravěče - se s těmi dvěma zrůdami vypravěč nějak vypořádal: jednak ve zpětné rekapitualci možných důvodů, které vedly k psychickému vykolejení jeho matky, a pak slovy na konto fanatické babičky: "... když dáš všechnu lásku Bohu a nenecháš jí ani trošku pro své blízké a už vůbec ne pro sebe, když se bráníš sama sebe poznat a volíš tu nejjednodušší cestu, když neumíš chápat a odpouštět, porozumět sobě ani ostatním, nejsou nebesa o nic nebeštější, jen země je nesrovnatelně pekelnější."

9 14.05.2020

Mimořádná kuriozita pro bibliofily! Stát označovaný ČSFR trval tak krátce, že školní atlas, nazvaný tou zkratkou, nestihl být do škol vůbec distribuován. Na předposlední stránce ještě jako posel z dávnověku svítí předtištěná tabulka Záznam o použití atlasu: Jméno žáka nebo žačky / školní rok / stav na začátku školního roku / stav atlasu na konci školního roku.
A o stavu zobrazeného území výmluvně vypovídá, že tabulka pro záznamy školáků zůstala navždy prázdná. Chvíli jsem žila v tom chvilkovém státě, proto si atlas - jedinečný suvenýr - ponechám.

11 13.05.2020

Italský literární neorealismus ve své nejčistší verzi - zobrazující nejšpinavější aspekty italského poválečného života.
Ztracená generace dětí ulice, vykrádajících nejdřív sklady fašistů, poté - a s větší oblibou, neboť i bohatší kořistí - sklady amerických osvoboditelů. Rozvrácený Řím, rozvrácené rodiny a vztahy, nefunkční politická i represivní moc. A v této stoce se nejlépe orientují výrostci 8 - 15, zvyklí krást, lhát, mlátit a hlavně - ničeho a nikoho nelitovat. Jejich počínání je natolik monotónní, že jsem se u knihy zanedlouho nudila. Jejich primitivní slovník jistě v reálu hýřil jinými vulgarismy, než jaké mohl český překladatel v sedmdesátých letech použít, a tak jsou některé věty i těch nejhorších, nejvulgárnějších a nejtupějších postav - viděno z dneška - naivňoučko neškodné.
Stálo to za přečtení, ale pouze jako "dokument doby".

8 12.05.2020

Nejtrapnější, nejkýčovitější a nejzbytečnější kniha, jakou jsem kdy měla v ruce. Černobílé fotografie roztomilých zvířátek (smějící se čuník, zamyšlená gorila, smutný pejsek a pod.) a pod nimi "hluboké" myšlenky typu "Prostě je to v háji!!, nebo "Zjistíte, že i za krajně nepříjemných okolností lze doufat a vidět kolem sebe krásu."
No pááááááni!

Neuveriteľná kombinácia: Gustáv Husák v jednej knihe s "kolegami", ktorí - len čo zanedlho nastúpil k moci - boli vyhádzaní z práce, ľudsky i profesne zničení, ponížení, zlomení (Kaliský, Karvaš), alebo "iba" na hranici živobytia trpení (Novomeský, Bednár ...). Taká kniha ozaj mohla vyjsť iba v 68., nikdy predtým ani potom nie.
Kuriozita pre zberateľov.