Koka komentáře u knih

Glórie - nečekaný a ojedinělý námět. Místy dramatický, místy až parodistický děj. Vynikající, skvělé vyústění příběhu s nádechem komična.
Kočičí hra - příběh proslavený spíše díky divadelní adaptaci. Geniální scény - dialogy a hnutí mysle, se však místy střídají s hluchou vatou. Skvěle podané prostředí ideologicky svázaného Maďarska, jeho materiálního i kulturního úpadku versus život ve svobodném světe (jenomže v exilu!)
Tótovi - gradující a nečekané psycho, ale - dle mého názoru - až přepálené.

11 08.05.2020

Mimořádně mě překvapily surreální prvky v těch povídkách, to jsem u tohoto tvůrce opravdu nečekala. Zejména povídka Park je nejen surreálně snivá, "dalíovská", ale místy až "noir".
Zdejší zařazení knihy do žánru "humor" nijak neodpovídá, Pokud by to měl být humor, tak jedině s přídomkem černý (povídka Na naší zahrádce stával trpaslík).
Překvapily i zjevné , ale přitom jemné a dobře umístěné narážky na totalitní praktiky těch let.

9 06.05.2020

Zajímavé, poutavé, poučné.
Také jsem nejdřív vnímala to skákání v čase a z místa na místo jen jako jakýsi pseudo-módní postup, který snad obecně zabraňuje současným autorům napsat příběh odehrávající se v kontinuálně plynoucím čase od začátku do konce. Ale na posledních stránkách Skvělé budoucnosti, které zpětně vysvětlily, proč Helen tak nesnášela svou snachu a jaká kdysi vyslovená neopatrná věta poznačila jejich vztah, jsem i těm časovým smyčkám porozuměla.
Příběh je jakousi miniaturou dějin světa druhé poloviny 20. století a "řeší" najednou tolik témat, že každé z nich by vydalo na samostanou knihu: život obyčejných lidí v autoritářském režimu (nadto v zuboženém Rumunsku!) versus život ve svobodném světě; život židů v antisemitském prostředí a jejich život v "zemi zaslíbené"; vztah několika států k emigrantům, uprchlíkům, a naopak - motivace a jednání emigrantů; manželství lidí rozdílné národnosti a propastně rozdílné životní zkušenosti; nutnost celé generace rekvalifikovat se na počítačovou gramotnost anebo nenávratně ztratit možnosti důstojného profesního uplatnění; .... a mnohé další.
Vztah snacha - tchyně, který je v zdejší anotaci označen jako primární téma knihy, jsem vnímala až jako třeťořadý okruh, autorkou účelově použitý pro vykreslení kontrastu Západ versus Východ, ušlápnutost emigrantky, která celý život musela bojovat, bát se, starat se verus suverenita mladé ženy, která neznala v životě nic, než svobodu, dostatek, průbojnost.

Obdivuji, s jakou autenticitou se spisovatelce povedlo vykreslit reálie a atmosféru poměrně dlouhého časového období od 50. letech 20. století až po první desetiletí století 21., a tak rozdílných lokalit jako je Besarábie, Bukurešť, Paříž, New York, Izrael, Řím ... Pouze chvílemi, v kapitolách odehrávajících se v ceauseskovské Bukurešti, jsem měla jisté pochybnosti (např. zda opravdu Rumuni v 50. letech znali "víkend").
Životní příběh zdánlivé slabé, neprůbojné, ale houževnaté a obětavé Eleny - Helen není čtením pro zájemce o líbivé příběhy.

12 01.05.2020

Jak já jsem se pobavila!!! Když pokleslou literaturu, tak tedy jedině takovu!
Příběh se obsahově i stylově zjevně nechal inspirovat dílem P. Howarda, jinak též:
https://www.databazeknih.cz/autori/jen-rejt-20275,
který evidentně položil základ žánru, jenž v Sandersově poameričtěném podání vykvetl. Autor příběh rozehrál snad na sedmi či osmi strunách - dějových linkách, z nichž pouze jednu jsem pokládala za poněkud zbytečnou (duchovně-právnická rozprava v Bostnu) a jednu za přespříliš parodisticky přepálenou (rejdy tajných služeb od Káhiry po Jerusalém), ale jinak to nemělo chybu. Navíc - text měl štěstí na chápavého a vtipného českého překladatele, a tak se to četlo jak po másle.
Doporučuji.

Svůj komentář doplňuji: zdejší anotace (nektiticky převzatá z pražské Městské knihovny) předpokládá, že autor tímto dílkem jen u málokterého čtenáře může mít úspěch. Takovéto tvrzení nejenže považuji za komentář, který do anotace vůbec nepatří, ale i za omyl.

7 28.04.2020

Tuto knihu doporučuji k přečtení naprosto ze stejných důvodů, z jakých jsem kdysi doporučovala vzpomínání Adiny Mandlové "Dneska už se tomu směju .." , a to proto, že:

- autor je skandalózně otevřený, až zákeřný, a tak se čtenář dozví pikantérie o pipinách a pepících z českého šoubyznysu i z let, kdy ještě nevycházel Blesk :=)
- autor je - nečekaně - literárně zdatný, díky čemuž je kniha čtivá a místy nabízí vtipné a neotřelé metafory,
- epizody kšeftařského handlování "našich populárních umělců" s estebáky, s komunistickými funkcionáři, s českými emigranty v USA a Německu, nebo s ruskými děžurnymi na chlastačkách v Moskvě - jsou esenciální ukázkou, jak vypadala ta slavná "kulturní politika socialistického státu" a postavení předních hudebních interpretů v tom údajném "žaláři tvůrčí a osobní svobody", který jim - na rozdíl od dnešního volného trhu - sakra vyhovoval!
- epizody líčící mnohé české lékaře a jejich vztah s prominety mi potvrdily mé dávnější přesvědčení, že právě doktoři byli v minulém režimu - hned po pumpařích - tou nejzbastarděnější sociální a profesní skupinou, a proto se právě z jejich řad tolik bezcharakterních týpků horlivě zapojilo do porevuluční politiky;
- epizody o autorově porevolučním podnikání jsou zas živou ilustrací toho, jak to v těch divokých devadesátých tady chodilo, a tedy z čeho pramení ten zdevastovaný stav dnešní morálky, pokřivených obchodních vztahů, obecného šmejdovství, s nímž se setkávám na každém kroku ... (v knize popsaná epizodka se sympatickým mladičkým právníkem s číšníckou praxí - Romanem Janouškem - to je něco!)
V součtu je tedy tato kniha mimořádně výmluvným obrazem let cca 1960-2000, zdokladovaným autentickými příběhy, jmény, daty, adresami, fotkami ... a nikdo, kdo jednou bude chtít zkoumat, studovat a nějak zpětně kriticky interpretovat společenskou situaci druhé poloviny 20. století u nás, by neměl knihu opomenout.
Jenom tak bezskrupulózní a talentovaný člověk, jakým je autor, mohl napsat tak přitažlivé, zajímavé a otřesné svědectví. A sympatické je, že to vydal vlastním nákladem.

16 22.04.2020

Kompletně celý a vlastně i jediný autorčin pohled na svět vystihuje věta, popisující, čím hlavně trávila čas se Sartrem: "Mluvili jsme o spoustě věcí, ale především o tématu, které mne zajímalo ze všeho nejvíce: o mně."
Tak malichernou a upovídanou ženu jsem v této slavné osobnosti nečekala. V knize zaznamenává každičkou kavárnu, cukrárnu či restauraci, kterou navštívila, podrobně uvádí, zda si tam dala čaj, koktejl nebo pivo či limonádu ... , ale jinak okolní svět pro ni jakoby ani neexistoval, čtenář se nedozví nic, čím žila Francie těch let. Nebýt návštěv kina, člověk by málem ani nepoznal, ve kterém století se ty její "převratné" zážitky odehrávají.
Otráveně jsem se tím několik měsíců prokousávala a pořád jsem čekala, že ty kecy nakonec do něčeho vyústí - do nějakého poznání, prozření, charakteristiky stavu světa, který ji obklopoval ... . a nic. Svého životního druha Sartra však definovala plně v duchu svého přístupu k lidem: "Je báječný intelektuální trenér."

13 19.04.2020

Veľké sklamanie. Zatiaľ, v mojich očiach, najslabšia autorova kniha. Takú nepravdepodobnú postavu, akou je Ásta, som v žiadnej Stefánssonovej knihe doteraz nestretla (absolventka divadelnej teórie z viedenskej a pražskej univerzity, odborníčka na Bertolda Brechta zavŕšiaca svoju posteľovú kariéru ako profesorka filozofie - špecialistka na Sorena Kierkegaarda - ha-ha-ha! To naozaj prehnal!).
Pár stránok pred koncom knihy mi napadlo, že autor, blížiaci sa k šesťdesiatke, asi začína mať problémy s erekciou, lebo toľko porno-scén, čo napísal do tejto knihy, by sa ani v súčte jeho doterajšej tvorby nenašlo.
Pobavilo ma akurát to, že sa v knihe (síce - v pomere k príbehu - dosť nesúvsťažne) poriadne obul do Trumpa. Že mu ten človek leží v žalúdku, dal JKS nahlas najavo už pri svojom pražskom vystúpení v máji 2016, zrejme práve vtedy písal Ástu, lebo v knihe sú tie isté myšlienky, čo v Prahe na Donaldovu adresu už vtedy vyslovil.
A ešte z jednej svojej bolesti sa tu autor "vypísal": z hrôzy nad tým, čo z jeho rodného Islandu a z podnikavých Islandčanov robí expandujúci turistický ruch, ťažiaci z krás prírody a tiež zo svetovej slávy niektorých islandských osobností. Epizóda, ako úspešný podnikateľ v cestovnom ruchu prehovára známeho spisovateľa, aby sprístupnil svoj dom zahraničným turistom, nech len si - za príplatok! - prezrú, kde básnik tvorí , to vyzerá byť ako spisovateľov autentický zážitok!

12 18.04.2020

Prípad Monte Christo sotva možno nazvať detektívkou, keď vyšetrujúci komisár je iba bábkou v rukách mocných politikov, ktorí potrebujú zakryť svoje špinavé kriminálne činy, a i on sám je slaboch, u ktorého telesné slabosti víťazia nad cťou a profesionalitou. (Lenže: veď keby bol čestný profesionál, nikdy by si ho pre zvolenú úlohu „najvyššie miesta“ nevybrali).
Vrážd je tu oveľa viac než jedna a odhalenie páchateľa neprekvapí. Zaujímavá je však motivácia a prepojenie literárneho príbehu s autentickou realitou doby jeho vzniku, predovšetkým možnosť nazrieť do praktík vysoko postavených verejných osobností Talianska tých čias.
Objemné a dosť zdĺhavé dielo reagovalo na tragický stav talianskej spoločnosti v 70. rokoch 20. storočia: výbušné sociálne napätie, ostrý politický boj na hrane občianskej vojny, atentáty, politické intrigy, otvorený teror skupín Červené brigády a ďalších ilegálnych bojových zoskupení, hlboká a vládnucou „elitou“ trvalo ignorovaná celospoločenská nespokojnosť.
Autor nielenže sa týmto románom vyjadril k stavu svojej krajiny, ale do úst jednej z postáv vložil aj ironický posudok stavu súdobej talianskej literatúry a vydavateľských praktík (ktoré sa podnes len málo zmenili):

„ ... veľdielo – predovšetkým najmenej päťsto strán. A potom štýl. Duchaplný, oplývajúci bohatstvom myšlienok, vznešený, pôvabne zmätený. Veľa neologizmov, starostlivo volených slov, nijaké efektné frázy, veľa opisov, prirodzené dialógy. Dôležitým prvkom je dialekt .... A téma veľdiela? Musí mať, pochopiteľne, zápletku, i keď zápletka v moderných románoch je čosi podobné, ako živočíšny druh ohrozený vyhynutím. Nie je na škodu, ak sa do nej nejakým spôsobom dostane vojna. Či už priamo, alebo v podobe hrôzostrašných výjavov, utrpenia nevinných obetí, atď., alebo nepriamo v podobe márne vyčkávajúcich sivovlasých materí, morálneho rozkladu porazeného národa, čestných partizánov, podlých fašistov, bohatých pohlavárov. A nad všetkým sa vznáša psychoanalytický portrét hlavného hrdinu, jeho spomienky, jeho duševné i politické zápasy. Humor je uprostred toľkých mŕtvol len veľmi sporadickou prísadou a jazyk ju ledva postrehne. Slovom – autor dá svojmu veľdielu tragický začiatok, tragický priebeh, a pritom pevne verí, že kniha sa nebude potom aj rovnako tragicky predávať. Ale všetko je trochu inak. Nad všetkým, teda aj na psychoanalytickým portrétom hlavného hrdinu tróni totiž psychoanalytický portrét vydavateľa, jeho obratnosť, skúsenosti, finančné a daňové zápasy, jeho neúprosná správna rada. A potom? Potom dielo predstavia v tlačových strediskách po celej krajine ako veľdielo európskej literatúry 20. storočia, perohryzovia z kultúrnych rubrík zborovo spustia nadšené ovácie, reklamná mašinéria sa rozbehne na plné obrátky a v každom kníhkupectve tróni nad ostatnými knihami vysoký štôs výtlačkov ako šéf miestnej mafie na sviatok patróna miestneho kostolíka. A v tejto chvíli stačí len oznámiť, aj keď to ešte zďaleka nie je pravda: Osemdesiattisíc výtlačkov v priebehu troch týždňov! Alebo: Predalo sa už dvestotisíc výtlačkov! Celkom to stačí na dokonalé rozpútanie masovej hystérie. Normálny človek predsa nemôže do omrzenia počúvať „A už si čítal ...?“ a necítiť sa pritom zúfalo osamotený. Požičať si ju nemá od koho, lebo práve vyšla, je poriadne hrubá a všetci ju ešte čítajú. Neostáva mu iné, ako zájsť do kníhkupectva.“

Na románe ma zaujala ešte iná vec: súčasné talianske internetové zdroje, ak vôbec tohto autora a jeho literárnu tvorbu zmieňujú, tak román „Il caso Montecristo“ zo zoznamu jeho diel vynechávajú. Žeby už ani sám so sebou nesúhlasil?

7 14.03.2020

Autor ovládá a umí používat češtinu jak jen málokdo z jeho současníků. To kvituji. Mrzí mě však, že tu bohatost jazyka a své schopnosti vykreslit ním pocity, nálady, vjemy, situace atp., používá výhradně na zobrazení deziluze, nudy, otrávenosti, rezignace, neporozumění ... Snad on sám není tak "ztracený", jako jeho postavy. Nebo žeby beznaděj a fádní prázdno byl převládající pocit jeho generace, které já už nerozumím?

8 08.03.2020

Keď mi tie poviedky vôbec niečo priniesli, tak jedine poznanie, že byť zamestnaný v britskej koloniálnej správe, s miestom určenia "pracovisko India", nebol žiaden med. Pre mnohých Britov to bolo vlastne iba východisko z núdze - útek pred veriteľmi, ženami, problémami doma.
Áno, Británia si v Indii nahrabala obrovské bohatstvo - ako krajina a tiež jej jednotliví príslušníci (veď doteraz je množstvo britských domácností obohatené o "suveníry z kolónií", o múzeách ani nehovoriac), ale čo to urobilo s fyzickým a psychickým zdravím tých ľudí - to už taká výhra nebola.
Poviedky z čisto vojenského prostredia ma nezaujali, a tie, v ktorých hrali rolu civilné osoby, hlavne ženy - tie mi zas pripadali ako epizódy z Forsterovej Cesty do Indie. V niekoľkých poviedkach sa zaujímavo, dokonca až vtipne, zrkadlí špecifický problém, taký častý u mladých zástupcov britskej koloniálnej správy: absurdne zúžený okruh pre výber možných partnerov / partneriek, a z toho plynúce deformácie vzťahov.
Ve všetkých ukážkach však poznať, že Kipling vedel, o čom píše - námety čerpal z dôverne známeho prostredia a charaktery z vlastnej skúsenosti.

5 02.03.2020

Mimořádně silný text!

4 02.03.2020

Již mnohokrát (a na sto způsobů) obehraný sci-fi námět, jak se subjekt X octne v kůži někoho jiného. V tomto případě starý muž-vědec v tělíčku právě narozené holčičky. Až posud by to bylo banální, ale autor dokázal z vědecké, novorozenecko-tatínkovsko-maminkovské a málem až detektivní zápletky vytěžit hodně, a to díky neobyčejné situační komice, kterou v mnoha epizodách rozehrál. Nejde o žádné vtipné věty či průpovídky, ale o lakonická slova, vyslovená na správném místě, kterými dokázal opepřit mnohé scény. Bavila jsem se, a taková hodina smíchu není k zahození! Proto knihu hodnotím vysoko nad její literární úroveň.

8 26.02.2020

Konečně jsem na svém literárním atlasu světa mohla zapíchnout vlaječku i do Cejlonu a seznámit se s alespoň jednou ukázkou srílanské literatury. Příběh mi však nabídl mnohem víc, než jen nově "odfajfknuté" území: dokumentuje společenskou situaci Srí Lanky ve druhé polovině 20. století, dotýká se tématu krvavých bojů Tamilů a Sinhálců, má i svou výraznou ekologickou linku. Ale hlavně je to příběh dozrávání mladého muže, jehož dětství bylo tak nepodobné zážitkům našich -náctiletých kluků.
Doporučuji.

9 19.02.2020

Dotěrná až zničující péče židovských matek o jejich syny je pověstná a v literatuře mnohokrát zobrazená (Ch. Potok, P. Roth, A. Oz a další). Příběh z této knihy však představuje extrém i v kontextu jiných podobných. Jenomže autorova matka, neúspěšná ruská herečka (svým původem a profesní dráhou mi připomínala postavy z románu Bludné hvězdy Šoloma Alejchema), je ztvárněná v této knize ne jako otrava, ničící život svého jediného potomka, ale naopak - jako jediný pevný bod vypravěčova života, jehož ztráta jej už navždy vychýlila ze směru.
Nevychovávala z něj slabocha, mamánka, zbabělce, ale naopak: vzdělance, umělce, galantního rytíře, diplomata …. Připravovala jej na bohatý, plnohodnotný život; až o mnoho let později se ukázalo, že ten ochranitelský vliv měl pro chráněnce tragické důsledky. Příběh (jistě značně autentický, ale pochybuji, že zcela) je plný dramatických momentů, prokládaných tak vtipnými epizodami, že jsem řičela smíchy. Třeba kapitola XII je nejvtipnějším popisem voyerismu a nejnapínavější sexy scénou, jakou jsem kdy četla!

Aby však bylo jasné: autorova máma nebyla žádná „psychicky labilní“ osoba, jak ji zde kdosi nechápavý v komentáři označil, ale mimořádně praktická, podnikavá, věcná až tvrdá žena. Život se s ní nemazlil, ale přesto v něj věřila. Všechny své naděje, touhy, ambice projektovala do svého syna a – protože přece jen je nějaká spravedlnost na světě - většinou se vyplnily. A že její rady mohou být platné i dnes, pomalu sto let poté, co odzněly, alespoň jednu zde odcituji: „Měj se na pozoru před ženami, které mají několik kožichů. Ty budou čekat, že dostanou další.“

10 18.02.2020

Všechna stokrát již použitá klišé (kriminalisté jako pachatelé zločinů; šéf vyšetřovatelů jako tupý a nechápavý kariérista soustavně a nelogicky bránící vyšetřování; jediný "spravedlivý" a rozumný vyšetřovatel na celém oddělení je zákonitě podceňovaný svým okolím a neoblíbený v kolektivu, atp., atp. ....) ,a to vše v řídkém příběhu nafouklém do 550 stran!
Jediné oživení pro mne představovalo počítání případů, kdy překladatelka namísto desítek možných popisů situace, jaké jen čeština nabízí (zahlédli se, pohledy se jim setkaly, hleděli si do očí, uviděl ji a ona jeho, ....) opakovaně používala neuvěřitelnou formulaci: navázali oční kontakt. Všechny postavy pořád dokola "navazovaly oční kontakt", nebo se naopak vyhýbaly vzájemnému setkání - jiná situace téměř nenastala. Vrcholem trapnosti byla závěrečná epizoda v nemocnici, vykradená z Puzova Kmotra.
Knihu považuji za další signál, že fenomén "severské krimi" již konečně "dodělává" ...

6 16.02.2020

Vojenský převrat v Chile, zavraždění levicového prezidenta Allendeho a nastolení fašistické diktatury byly jedinou zahraničně-politickou událostí, kterou si z dětství pamatuji, neboť jí byly plné noviny a dlouhá léta v nás doznívala, třeba na různých koncertech solidarity, četbě poezie Pabla Nerudy a pod.
Až teď jsem však poprvé četla drásavou výpověd očité svědkyně, působivou o to víc, že byla "zabalena" do románové formy a podaná jako zajímavá a barvitá sága jedné rodiny.
Je samozřejmě smutné, ale současně i zákonité, že ty nejtragičtější kapitoly dějin se stávají námětem velkých literárních děl, cynicky řečeno - díky takovým událostem je častokrát světová literatura obohacena; ne všechny krvavé převraty však najdou tak citlivou a talentovanou "kronikářku", jakou je v případě této knihy Isabel Allende.
Místy mi připadalo, že český překlad trochu drhne, ale na poutavost příběhu to nemělo dopad (po dlouhé době toto byla kniha, od které jsem "neodbíhala" a neprokládala její četbu četbou ještě jiné, další knihy) .
Doslov ke knize je doslova rozpačitý, ale přičítám to tomu, že v roce vydání knihy - 1990, v roce radosti z pádu komunistického režimu u nás, nebylo asi snadné do hloubky procítit tu tragédii surového, vražedného chilského antikomunistického převratu. Nedovedu si představit, jak poté, co se tam dělo to, co autorka popisuje v poslední pětině románu, mohou tam ti lidé vedle sebe žít ...

24 05.02.2020

Dětství chudého židovského kluka, co kamarádil s Vinckem. "Babička si vzala do hlavy, že Vincek má jinou víru, než já. A zatím máme úplně stejnou. Já věřím na sny a on taky."

Atmosférou to tak trochu připomíná Babelovy povídky z Historie mého holubníku. Na pogromy se však už nevzpomíná a jméno Hitler v příběhu zatím zaznívá jen jako bubák na neposlušné děti.
Nedoceněná knížka, na dnešní dobu málo "akční", ale moc hezká.

12 20.01.2020

Začátek byl báječný a příběh měl nakročeno k tomu, aby se pro mne stal "knihou měsíce". Nakonec však autor hodně ubral z původního rozjezdu, který sliboval být textem cimrmanovského formátu.
Claesson - jak říkaly kdysi profláknuté novinářské formulace - "držel prst na tepu své doby". Byl vnímavým pozorovatelem švédské reality a v roce 1968 si všiml a do tohoto příbehu zpracoval dvě společensky závažné skutečnosti, a sice že se ve Švédsku kriticky vylidňují lesnaté oblasti a v nich zůstávají žít jen přestárlé zbytky populace, a že se z rozhodnutí vlády mění směr jízdy a vozidla budou jezdit vpravo.
Právě ta druhá převratná událost osudově zasáhne do života té první zmiňované skupiny, neboť jeden ze staříků žijících v lesní samotě považuje za nutné upravit a přemístit ukazatel u blízké silnice. A tento jeho počin vyvolá řadu nejdříve komických situací, později však spíše smutných, nostalgických myšlenek.
Skupině staříků, životem a světem zapomenutých na lesním statku, se hroutí svět. Není co dělat, kam a jak jít či jet, a k tomu je ještě začnou navštěvovat jacísi turisti z města, hledající staré památky. Střet těch dvou světů mohl dopadnout satiricky a vesele, autor se však rozhodl spíše pro smutný a beznadějný závěr. Přesto doporučuji.

Pozn.:
Může se nám to zdát neuvěřitelné, ale opravdu i v této knize (už asi v třetí z dávnější švédské literatury) jsem našla jako samozřejmost zmínku o tom, že starobní penzi (hotové peníze!) švédští pošťáci nechávali obyvatelům vzdálenějších oblastí někde na rozcestí pod kamenem či v nějaké "ptačí budce", a ti, když měli cestu kolem, si je vyzvedli. Dovede si někdo z nás něco takového u nás představit?

13 16.01.2020

Je to práve ten typ literatúry, aký mám rada. Téma i forma spracovania ma mimoriadne zaujali, knihu som doslova zhtla za víkend.
Ide o zaujímavú sondu do života súkromného ošetrovateľa, ktorý sa po osobnej tragédii vzdá stáleho miesta v nemocnici a necháva sa najímať k súkromným pacientom. Ošetruje zomierajúcich starcov i ťažko poranených mladíkov, je mu načas zverené retardované dieťa a vzápätí sa musí postarať o starnúcu hysterickú filmovú hviezdu, .... Strieda prostredie i klientov a súčasne hľadá, kde a s kým by sám osobne zakotvil.
Čitateľom, ktorí vyhľadávajú reálne príbehy z reálneho života, odporúčam.
P.S. zaujalo ma, že autorka je vnučkou "toho slávneho" Dickensa, ako aj to, že jej nesporný - v tejto knihe preukázaný - talent nestál českým ani slovenským vydavateľom za početnejšie ukážky z jej rozsiahlej tvorby.

8 12.01.2020

Neuvěřitelně milá, příjemná, poučná, objevná knížka. To jsem opravdu nečekala! A co mě zarazilo a nadchlo nejvíce: příběh sice vygradoval do předpokládaného konce, ale myšlenky autora, právě tím koncem vyvolané, inspirované, vybuzené byly tou nejkrásnější částí textu. Jeho slova v závěrečných kapitolkách dokázaly, že ten příběh nebyl marný a nicotný jako krátkodobá epizodka, ale naopak - měl na něj vlastně celoživotní formující vliv.
Kéž by každý človek byl nucen potkat "svého tučňáka", který by pro něj byl tolik inspirujícím a přinutil ho získat tolik nových znalostí, zážitků, dovedností, přátel ... (třeba čtenářka, která tuto knihu označila slovem "odpad" - ta by hodně potřebovala takový iniciační zážitek!).

Jediné, co mě rozladilo, byla neznalost ikonického díla 70. let - příběhu nazvaného Jonathan Livingston Racek od autora Richarda Bacha
(viz: https://www.databazeknih.cz/knihy/jonathan-livingston-racek-627) ze strany lidí, co jsou za vydání českého překladu odpovědni (překladatelka? redaktor? majitel vydavatelství?).
V češtině je nejenže mylně přisouzeno rackovo jméno autorovi, ale překlad kontextuálně vůbec nereflektuje, že Juan Salvador je vlastně pošpanělštěný variant Jonathana Livingstona, že právě při čtení jeho, Jonathanova příběhu Tom Mitchell našel jméno pro svého nalezence a díky tomu poznal, že si jej musí nechat (i paralela s Malým princem o tom, že jak jednou něčemu dáme jméno, připoutáme si to k sobě a jsme za to odpovědní - se přímo nabízí).
Osobitou hodnotu měly pro mne reálie z argentinské a uruguajské reality těch let.
Autorovi moc děkuji!

21 05.01.2020