Koka komentáře u knih

Občas v zdejších komentářích nacházím s despektem až pohrdáním napsaný odsudek, že nějaká kniha "je poplatná své době" (obyčejně takovou výsměšnou charakteristiku nalepí nějaké knížce komentátorky, které přitom nečtou žádná nadčasová díla - ale to už je jiný příběh).
A právě na formulaci "kniha poplatná své době" jsem si při čtení této opravdu báječné, zajímavé a obohacující knížky vzpomněla. Vyprávění o návštěvě Itálie, Vatikánu, Francie, Andorry, Švýcarska, Belgie, Anglie, Skotska a Walesu paní spisovatelky Sedlmayerové je totiž hodnotné právě tou "poplatností své době".
Je úžasným, autentickým a snad jen velmi málo autocenzurovaným dokumentem o tom, jak ojedinělý cestovatel ze socialistického Československa v polovině 60. let 20. století (1963, 64?) - pokud se mu povedlo probít se tou houštinou zákazů, příkazů, omezení a směl vůbec vycestovat - vnímal země, tehdy zvané "Západ".
Kniha je hodnotná ve dvou rovinách: jednak přináší autentické informace, postřehy o životě v těch zemích, ale na druhou stranu je i výmluvným (místy vtipným, jedinečným, někdy trapným, ale i groteskně -tragickým) dokumentem o tom, jak i vzdělaná, vnímavá a ve své zemi dobře "situovaná" žena - cestovatelka pocházející ze socialistického Československa měla neuvěřitelně zkreslené představy o životě na Západě. Byla otevřená vůči všemu, co viděla a zažila, neskuhrala nad svým žebráckým postavením ubožáka z Východu - turisty bez halíře, živicího se pouze přivezenými konzervami, pohoštěním domácích a spadaným ovocem, ale poctivě zaznamenala pocity ze svého nedůstojného postavení tváří v tvář ohromujícím výlohám obchodů v Salcburku, regálům supermarketů v Paříži nebo jenom nabídce občerstvení na benzínových pumpách. Líbilo se mi, že autorka ve svém cestopisu nedávala moc prostoru dojmům z chronicky známých památkových objektů, ale všímala si zejména všední život měst, vesnic, kempů a mentalitu lidí (čistota či špína na ulicích, sortiment v obchodech, pohostinnost vs. nevšímavost místních obyvatel, pracovní morálka stavebních dělníků, absence jakýchkoliv informací o státě na autě označeném CS, záviděníhodné ale i nepochopitelné prvky životního stylu v navštívených zemích, atd. atd.). Ze všech epizod mne nejvíce nadchla „reportáž“ z návštěvy poutního místa Lurdy.
Ojediněle mě překvapily autorčiny moralistní soudy, zjevně pramenící z předsudků vypěstovaných ideologickým nátlakem v tehdejší ČSSR, ale vždy jsem si uvědomila: „no ano, takový jsme byli…“.
I při všem příkoří, které před a při svých cestách „na Západ“ zažívala, si myslím, že autorce dnes vlastně lze závidět – vždyť tak s údivem, nepoučeně až objevitelsky poznávat Řím, Paříž či Londýn, vychutnávat neznámý nápoj, který jí tak nesmírně chutnal a nazýval se coca-cola, obdivovat neuvěřitelný, s domovem nesrovnatelný a bezplatný (!) servis pro řidiče na benzínkách, uctivě a závistivě pozorovat ruch na frekventovaném mezinárodním letišti (bez šance, že někdy někam odtud poletí) …. to už nikdo z nás, pro které je to vše snadno dosažitelný standard, nezažije.
Už při čtení jsem se v životopisných údajích autorky přesvědčovala, zda se paní Sedlmayerová dožila možnosti volně cestovat a je mi převelice líto, že v době, kdy už to šlo a ona by byla mohla jezdit, poznávat (a vtipně, vnímavě a zajímavě) komentovat cizí státy, měla už tak vysoký věk, že se jí to asi nepovedlo. Tak velmi bych jí to přála!
Moc doporučuji.

8 31.01.2022

Moje první kniha od současného českého autora, ve které jde o lásku a úctu k rodičům, k předkům, kamarádům, v níž se mluví o soudržnosti, mužském přátelství, ztracených i nalezených láskách, o něze vůči vlastním dětem ... a - co mě potěšilo nejvíce - o fotbale, o schopnosti dělit se o radost ze vstřelené branky i zvládat porážky. Pravděpodobně jde o částečně autobiografické dílo.
V záplavě současných námětů, v české literatuře nadmíru frekventovaných, jako jsou konflikty, drogy, nevěry, násilí, beznaděj, mě tato kniha svou citovostí až zaskočila. Místy hrozilo, že některé epizody sklouzávají do sentimentu, ale ta správná fotbalová hantýrka to obyčejně vybalancovala.
Doporučuji.

8 29.01.2022

Velice drsný, krutý příběh, vyznívá věrohodně, autenticky, používá hodně geografických i politických reálií a zmiňuje i Československo.
Zdejší údaje o autorce napovídají, že jde o italský pseudonym americké (?) spisovatelky. Topografii Benátek a okolí i styl benátského života zná moc dobře a v knize to opravdu poznat. Jenom nechápu, proč v textu příběhu jsou - obyčejně ty nejbanálnější - věty, oslovení, povzdechy řečeny italsky. (Připomíná mi to nejslavnějšího literárního Belgičana, který i ty nejnitěrnější pocity dovede vyslovit anglicky - v překladu česky - aby vzápětí nejběžnější formulku souhlasu "přesně tak" řekl francouzsky. Proč?)

5 28.01.2022

Zajímavý, hezký a v literárním zpracování ojedinělý příběh: britské děti, které za II. světové války žily v často bombardovaných městech, jsou postupně "vysídlované" na venkov. Dostávají se i do rodin, které ne vždy mají pochopení pro dětský svět a dušičku. Carrie s bratrem se dostanou do domácnosti tvrdého, nelítostného fanatika, který kromě disciplíny, odříkání a bohabojnosti nezná jiný přístup k lidem, léta tyranizuje i vlastní sestru, která mu posluhuje, a proklína další sestru, která se před léty vdala a odmítla tak jeho svět věčné disciplíny, poslušnosti a skromnosti. Děti se tak nechtěně zapletou do rodinných dramat, přičemž Carrie ve své jednoduchosti a naprosté "nedůvtipnosti" není (na rozdíl od mladšího bratra) schopna prohlédnout úskoky dospělých, kteří dětmi manipulují ve svém zájmu. Nevědomky tak přispěje k vyhrocení letitého rodinného konfliktu a klade si za vinu pak i následnou tragédii.
Naprosto realistický příběh však končí poněkud pohádkově (zlo je potrestáno a dobro žije).
Kniha je napsaná poutavě, zajímavě, jen mám pochybnost, zda to určení uvedené v tiráži "pro čtenáře od 10 let" je namístě; myslím, že příběhu - i když jeho protagonisté jsou děti - spíše porozumí až dospělý.

6 12.01.2022

Naprosto banální události a zážitky autor slovně nafoukl do dramatických kapitol a sobě v dětství zpětně přisoudil nápady a myšlenky, které sotva v 8 letech mohl mít. Dětské zážitky a malá dobrodružství jsou snad v každé kapitolce protkané projevy "třídní výchovy" - nenávisti k nepmanům a komukoliv, kdo měl nějaký majetek (za buržoustský majetek byly považovány i kvalitní boty), nedůvěry vůči cizincům (celé generace sovětských dětí byly vedeny k ostražitosti vůči cizincům, kteří nemohli být ničím jiným, než záškodníky, vyzvědači, agenti cizích mocností ...).
Za zajímavou až dojemnou považuji jedinou epizodu - jak si v roce 1928 kluci hráli na postavy největšího dramatu té doby - ztroskotání vzducholodi Italia s Umbertem Nobile a jeho posádkou, a záchrannou misi ledoborce Krasin, kterou měli možnost - pravděpodobně jako jedinou světovou událost - denně sledovat v rozhlasovém vysílání.

6 26.12.2021

Kniha mě upoutala dvěma motivy: pohledem Američanky (která si - dost překvapivě - zvolila vypravěčem kluka /mladého muže) na české přistěhovalce, kteří koncem 19. století přijížděli na americký Středozápad - jazykově a profesně naprosto nepřipravení, málo kurážní, málo adaptabilní, neschopní odstřihnout se od starých zvyků a hodnot, zato vždy připraveni píli a pracovitost nahrazovat "vyčůraností" a kulišáctvím. Dost málo lichotivý pohled.
Druhým - sice velice kratičkým, ale jak z jiné, šťastné planety převzatým - je motiv obdivu a lásky k divadlu a opeře - k uměleckým produkcím uváděným v prérijních městečkách jenom občas, výjimečně a pouze na ubohé, špatné úrovni, ale přesto zaníceně, oduševněle.
Když vypravěč příběhu popisuje svou fascinaci divadlem při návštěvě představení Dámy s kaméliemi se stárnoucí, opotřebovanou, kulhající herečkou v titulní roli divadelní inscenace prokládané úryvky opery Traviata, běžel mi mráz po zádech. Úplně živě jsem si dovedla představit, jak ohromujícím způsobem mohlo takové představení zapůsobit na diváka, který poprvé v životě - v té pustině, obklíčené jen vlnící se trávou prérie a kousky již obdělávané, osázené půdy - na vlastní (uplakané) oči zažil ten citový uragán dojemného příběhu.
Působivá, zajímavá kniha. Doporučuji.

6 19.12.2021

Skvělá černá groteska! A navíc se autorovi povedlo do příběhu dostat - a naprosto nenuceně - sociální otázky o postavení vykořisťovaných karibských sezónních dělníků na třtinových plantážích, témata lobbování u prodejných politiků, následky hurikánu Katrina a mnohé další motivy ze života, které se ani pracovníkům striptýzových barů nevyhýbají.
Pobavily mnohé hlášky a epizody, třeba taková aktuální:
"Velký zlom v Dilbeckově životě znamenala smrt dvaaosmdesátiletého kongresmana ... Ctihodný starý demokrat byl smrtelně nemocný po většinu posledních tří volebních období a ve sněmovně Kongresu byl málokdy k vidění."

13 03.11.2021

To je tááák strašne smutná kniha :=))) Keby tak pán Čičvák vedel ....... ale opravovať ho nebudem. Snáď len .... aspoň také drobnosti: Kryštál bar nebol v hoteli Devín a Dietrichovcom v Mníchove sotva bolo možné upíjať tuzexový alkohol, keď v tom meste žiaden Tuzex nebol :=)))
Len ma prekvapilo, že v príbehu chýba akákoľvek zmienka o MUDr. Hugovi H.
Ale ináč - to priznávam - prečítala som to na jeden záťah a vložené Čičvákove "eseje" (i keď ich ako eseje možno ani nezamýšľal) ma doslova ohúrili svojou hĺbkou a zacielením.

Nepotěším svým komentářem obdivovatele této knihy, ale ani pan Grossman mě tímto dílem nepotěšil ... Jediné, co mi z knihy utkvělo, je zmínka té "redakce, která dělá editora Kazikova příběhu", o českém spisovateli (!) Milanu Kunderovi a jeho výkladu slova lítost. Že se M. K. dostane do takového příběhu - to bych nečekala.
Ale snad přece jen má četba této knihy (než četba, spíše probíjení se houštinou slov a nepochopitelných obrazů) bude dobrá k tomu, že si časem zkusím přečíst Skořicové krámy Bruno Schulze.

Nejdřív jsem nechápala, proč se mi při čtení této knížečky (ideální velikost i hmotnost, kabelkový rozměr!) pořád vybavuje muzikál Mamma mia!, až někdy za polovinou mi to "zaplo": tak, jako ten ucelený muzikálový příběh je šikovně poskládaný ze separátních, tematicky nesouvisejících hudebních skladeb, aby "navazovaly", i Galantní poklesky L. Š jsou to vlastně sérií vtipů, anekdotických příběhů, průšvihových zážitků, chytrých sentencí, proslavených výroků - umně sestavených tak, aby se všechny udály Ludvíku Šotolkovi nebo jeho blízkým. A funguje to!
Děj nás zavádí do pražské zubní ordinace nejmenované polikliniky v zidealizované době, kdy se ještě k zubaři mohlo chodit kdykoliv, když člověk bolel zub, a nebylo nutno se 4 měsíce předem objednávat; kdy zubaři měli sice málo peněz, ale zato sousedé je oslovovali uctivě a s respektem, kdy útratu ve vinárně bylo možné dočasně krýt jenom vlastním jménem, kdy se na potrat chodilo jen se souhlasem občanské komise a kdy mateřské typy zdravotních sester vládly doktorům a - pochopitelně - i pacientům. Příběh nesmělého zubaře není literárně či dejově sice nic moc, ale je to pohodové, vtipné, jsou tam kromě dobových propriet z 80. let i nadčasové postřehy a číst se to dá (což o 9/10 soudobé knižní produkce tvrdit nemohu), a proto: doporučuji.

7 12.10.2021

Snad nejsilnější příběh, jaký jsem za poslední léta četla. Námět, zpracování, časové "přestřihy" v myšlenkách Jentl, výstavba příběhu, skvostný a bohatý jazyk, zasvěcené vyobrazení pražských reálií - vše mě nadchlo. Úžasné!

15 02.10.2021

Život malého kluka dorůstajícího v jedné domácnosti s psychicky vyšinutou matkou je mnohem hodnověrněji a zábavněji vylíčený v knize Já, Tito a gramofón slovinského autora M. Mazziniho (= doporučuji!).
V Sanajevově jakože autobiografickém příběhu Pochovejte mě pod podlahu jsou dramatické i groteskní epizody příliš okaté, než aby mohly být považovány za autentické, za reálné a už vůbec ne za humorné (v zdejší anotaci - jistě přebraté od vydavatele - se dokonce tvrdí, že jde o vtipný příběh! Kdepak.)
Život dítěte se šílenou babičkou za dob existence Sovětského svazu by - dle mého názoru - nemohl probíhat za natolik lhostejného přihlížení okolí, jako je tomu v této knize, a rozhodně by se z natolik deprimovaného, ustráchaného, nemocného a intenzivně ponižovaného kluka, jak je ten literární Saša, nemohl stát normální člověk - za jakého se vydává autor.
Jediné, co mi na této knize přijde humorné, jsou některé předchozí komentáře čtenářek, které čtou příběh o tom, jak psychicky nemocná osoba týrá svého potomka - vnuka, pro kterého nemá jiné oslovení, než nadávky nejhrubšího zrna, a ty čtenářky příběh "přijmou", ale jeho literární hodnotu "sníží" kvůli těm nadávkám. Copak jim nedošlo, že o TOM právě ten příběh je?! Bez něj by kniha nebyla!
Kromě toho mám docela vážné pochybnosti o českém překladu, zejména překladu těch nadávek: sice neznám tuto knihu v originálu, ale ruských nadávek znám dost na to, abych věděla, že to nejhnusnější oslovení napadnutého člověka zcela určitě nezní "ty hajzle!", což je nejfrekventovanější slovní spojení v této knize. Zdá se mi, jakoby se překladatelka zalekla použít v češtině adekvátní výrazy, které v ruštině jsou opravdu hodně "šťavnaté".
Čtenářům hledajícím skutečně vtipný příběh či opravdu moderní soudobé dílo z ruské současnosti - nedoporučuji.
Ale jinak to za přečtení stojí.

15 09.09.2021

Zvláštní typ jemného situačního humoru, z kterého se čtenář nechechtá, ale z něhož nabyde takový vnitřní úsměv, pohodu. Každé maloměsto světa má své osobnosti, figurky, pošuky, jenomže městečko Medicine River je má obohacené o indiánskou krev, přinášející zvláštní pohled na svět a hodnoty, a navíc zde mnohé situace vyvěrají z přítomnosti nedaleké indiánské rezervace. My, co známe maximálně tak přírodní rezervace, asi zcela ani neporozumíme tomu, jak je možné žít v lidské rezervaci, která vznikla z laskavosti kolonizátorů, ale má své vlastní hodnoty, zákonitosti, vztahy.

Knihu jsem si zvolila po nedávných zprávách z Kanady o objevení tisíců hrobů indiánských dětí, vytržených ze svých domovů a žijících (či spíše hlavně umírajících) v sirotčincích zřízených "bílým křesťanským mužem", a byla to zajímavá konfontace idylického příběhu a nově odkrývané reality.

15 21.08.2021

Mám radost, že této mimořádné a z mnoha hledisek vysoce (obsahově i formou) kvalitní knize jsou zde věnované zasvěcené a příznivé komentáře, plné porozumění a zaslouženého obdivu vůči Juraji Herzovi, jeho filmovému odkazu i vůči jeho životu, který opravdu "vydá na román". Nic výstižnejšího, než napsali čtenáři předemnou, nedovedu dodat.
Snad poznamenám jen jediné, což ovšem až tak s knihou zcela nesouvisí, ale při jejím čtení mně to přišlo na mysl: nikdy, nikdy, nikdy nepochopím židy, přeživší koncentráky, kteří pak - poté, co jejich česká nebo slovenská případně polská či maďarská vlast se k nim obrátily zády - emigrovali do Německa. Do Německa!!! Do toho Německa, odkud jen před pár lety podvyživení, zavšivení, pod lidskou důstojnost ponížení sotva vyvázli! Skutečnost, že takové něco udělal i Juraj Herz, mě vážně zaskočila.

10 19.08.2021

Číst o útrapách kolonistů, zakládajících v divočině nové osady, jsme zvyklí spíše v příbězích odehrávajících se na americkém kontinentu. Zde, na Heinesenově ostrově, na jednom z těch mnoha Faerských, však je jiná "divočina", než na divokém západě: Neúrodná půda, stálá hrozba skalních lavin, trvalá zadluženost všech osadníků, kteří jsou odkázáni na "dary" moře věčně ohrožujícího jejich životy a současně poskytujícího jim jedinou obživu, než se jim povede vydobýt z půdy první výpěstky. A když se k nástrahám přírody přidají špatné lidské vlasnosti - závist, lakota, pokrytectví, tak o tragédie není nouze.
Myslím, že nikdo z nás si nedovede tak těžký, tvrdý a krutý život, jaký žily postavy této knihy, vůbec představit. Příběh končí optimisticky - civilizační pokrok navštíví i rozpadající se osadu a výstavba majáku předznamenává záchranu nejen námořníků, ale i mnohých osadníků, kteří se rozhodli už zůstávat jenom na souši.
Autorovi patří veliký obdiv za to, že dokázal lidi a přírodu svého rodiště zobrazit tak přitažlivě, dramaticky a přitom věcně, nepřepínal ani v zobrazování těžkých chvil, ani v "romantice" lásek a nadějí.
Jedině kapitola XVII mi dělala problémy, ale chápu, že v letech kolem 1910 bylo takové počínání úplně normální.

8 14.08.2021

Na světě je několik měst, které daly světové literatuře vysoce nadprůměrný počet tvůrců a ještě více literárních námětů. K nim patří i Oděsa, město slavné, kosmopolitní, v dějinách těžce zkoušené, které se - díky pozici mezinárodního přístavu - výrazně vymykalo té všeobecné ruské zaostalosti a izolovanosti, kterou po carském režimu ještě prohloubil bolševický režim.
Již před léty mě zaujala pocta literární Oděse, u nás vydaná pod názvem Perla v ebenu (https://www.databazeknih.cz/knihy/perla-v-ebenu-162829) a oděské uličky s mnoha podivnými figurkami jsem si užila hlavně v Oděských povídkách Isaaka Babela.

Katajevovy vzpomínky na dětství, na oděské ulice, náměstí, parky, nábřeží jsou ovšem z jiného ranku, než příhody chudého židovského kluka Babela. Valentin Katajev (a jeho posléze literárně také proslavený bratr Žeňa - Jevgenij Petrov) vyrůstali ve středostavovské intelektuální rodině, dostalo se jim lásky, pozornosti a zejména vzdělání, a i materiální nedostatek byl u nich jaksi snesitelnější.

Obernův kouzelný roh je souborem drobných i rozsáhlějších epizod, časově neseřazených vzpomínek, které autor sepsal na sklonku života a díky tomu nám podal úžasné svědectví o oděském životě na začátku 20. století, v letech před říjnovou revolucí, která pak smetla "starý svět". Jsou zde vzpomínky ryze privátní - na maminku, tety a jiné - někdy i divné - příbuzné, ale rovněž zde očima 6- až 15-letého kluka poznáváme městský život té doby, systém vzdělávání a výchovné metody, bohatou uměleckou a společenskou scénu oděského života (doslova dojemná a úsměvná je epizoda s prvním předvedením fungování telegrafu, na které vzal synka jeho otec do budovy polytechnického instutitu, kde se jen pro uzavřenou společnost předváděl ten nepochopitelný a okouzlující technický zázrak).
Četla jsem to s velikým zaujetím.

5 25.07.2021

M.S. dovedla pitvat rodinné vztahy, jak nikdo jiný. Doba, do níž se narodila, přelomové události, které byla nucena zažívat, lokální specifika jejího rodiště - to vše jí nabízelo náměty, které dovedla úžasně vnímat, se smyslem pro detail analyzovat a následně literárně velmi přitažlivě, s obrovským talentem pro slovní vyjádření pocitů, nálad, popisů prostředí a osob, zpracovat.
Četla jsem to napjatě, jak nejnapínavější detektivku.
Román Freska je údajně její debut! Přitom vykazuje kvality, k nimž se naprostá většina dnešních spisovatelů "nepropíše" ani u svého dvacátého díla!
Freska by si plně zasloužila nové vydání (sehnat tu 60 let starou knížku, to dá fušku!), v ideálním případě i v novém překladu.
Doporučuji.

8 23.07.2021

Děkuji autorce předchozího komentáře, že pro mne objevila překrásný literární poklad! Vlastní děj příběhu - když by ho měl člověk suše převyprávět - působí všedně, poněkud nasládle romanticky. Jenomže způsob jeho zpracování je podmanivý, přesvědčivý, překrásný a navíc obohacený popisy jakéhosi jedinečného ostrova ležícího mezi Anglií a Francií, kde se mísí jazyky, způsoby, tradice. Vylíčení charakterů všech (i epizodních!) postav je natolik zajímavé, moderní, přitažlivé, s velikou dávkou psychologického poznání jednotlivch typů lidské povahy, místy i s humorem a vtipně (pobavila mě charakteristika nemehla - služky Toničky i výroky jeptišek), že jsem nevycházela z údivu nad tím, že tak "dávné" dílo může působit natolik moderně. A v českém překladu mě zaujalo třeba i to, že již v roce 1946 překladatelka pro označení majetného člověka použila slovo "zazobaný" - to bych byla čekala až od literatury mnohem mladší :=)).

6 18.07.2021

Netradičně začnu zmínkou o závěru knihy - o doslovu. Velmi mě překvapilo, když jsem se tam dočetla, že tato knížka vznikla na popud manželky amerického prezidenta Eleonor Rooseveltové, která vybídla evropské autory, emigrované před nacismem do USA, aby po dobu svého amerického pobytu napsali něco o dětství v jejich zemích před válkou. Velmi by mě zajímala taková antologie, která by shromáždila všechny takto vzniklá díla! Kdoví, zda vůbec existuje ...
A teď ke Šťastným dnům S. Undsetové: jsou až moc šťastné, idylické, hodně asi podbarvené autorčinou nostalgií za rodnou zemí a za dětstvím jejích tří dětí, z nichž v době psaní knihy dvě už nežily. Myslím, že dětství Undsetové potomků nebylo tak zcela "norsky typické" - už jenom literární sláva jejich mámy a s ní spojené dobré hmotné zajištění je asi hodně vyčleňovalo.
Velmi jsem však ocenila popisy norských lidových zvyků, tradic, občanských slavností, do textu zakomponované norské mýty a anekdotické příběhy, líčení venkovského života na salaších, na zemědělském statku, v horách, v klimatických podmínkách pro nás naprosto nezvyklých.
Všem zájemcům o hodnotnou severskou literaturu a skandinávská témata vřele doporučuji.

12 26.05.2021

Drsné pastorále bylo mnohem mnohem drsnější, než bych si dovedla představit. Po knize Accabadora je to moje snad pouze druhá kniha ze Sardínie, obě však představují sardský svět jako něco tajemného, krutého, neevropského, v mnoha aspektech až nelidského (podrobné popisy souloží pastýřů se zvířaty a společenská akceptace takového řešení "přirozených potřeb" mě šokovaly). Každopádně - je to zajímavý, máločemu podobný příběh, jehož přitažlivost je znásobena i tím, že jde vlastně o autobiografii podanou románovou formou. Skvělé, objevné (pokud jde o informace o tradicích, zvycích a hodnotách obyvatel Sardínie), ovšem nijak "oddechové" čtení.

7 19.05.2021