Šťastné dny

29.04.2024

Ze stránek dýchá pohoda bezstarostného dětství. Autorčin únik do vzpomínek připomíná norské sváteční dny. Ty všední nejspíše tak idylické nebyly.

26.05.2021

Netradičně začnu zmínkou o závěru knihy - o doslovu. Velmi mě překvapilo, když jsem se tam dočetla, že tato knížka vznikla na popud manželky amerického prezidenta Eleonor Rooseveltové, která vybídla evropské autory, emigrované před nacismem do USA, aby po dobu svého amerického pobytu napsali něco o dětství v jejich zemích před válkou. Velmi by mě zajímala taková antologie, která by shromáždila všechny takto vzniklá díla! Kdoví, zda vůbec existuje ...
A teď ke Šťastným dnům S. Undsetové: jsou až moc šťastné, idylické, hodně asi podbarvené autorčinou nostalgií za rodnou zemí a za dětstvím jejích tří dětí, z nichž v době psaní knihy dvě už nežily. Myslím, že dětství Undsetové potomků nebylo tak zcela "norsky typické" - už jenom literární sláva jejich mámy a s ní spojené dobré hmotné zajištění je asi hodně vyčleňovalo.
Velmi jsem však ocenila popisy norských lidových zvyků, tradic, občanských slavností, do textu zakomponované norské mýty a anekdotické příběhy, líčení venkovského života na salaších, na zemědělském statku, v horách, v klimatických podmínkách pro nás naprosto nezvyklých.
Všem zájemcům o hodnotnou severskou literaturu a skandinávská témata vřele doporučuji.

20.06.2019

Takové pohlazení po duši..aneb jak Sigrid po válce vzpomínala na "šťastné dny" svojí rodiny...až z doslovu jsem se dozvěděla, že v momentě, kdy je psala, 2 z jejich 3 dětí už byly po smrti.
Sigrid nás provede idylickým rokem, kde je vše hezké prozářené teplou radostí a je úplně jedno, zda prší, sněží, či svítí slunko. Ukáže nám nejen vztahy, ale hlavně nás provede typickým norským rokem - oslavy, svátky, běžný provoz, prázdniny na salaši v čisté přírodě, sběr morušek, průvody - od podzimních "bramborových prázdnin" po další podzim...

Pár citací si ještě dovolím :
"...a té noci leželo venku několik pastýřů.Hlídali svá stáda oveček - " " A byli pořáádně namazaní," vpadl nadšeně hans a hlas se mu zachvíval vzrušením. "zbláznil ses ?" zděsila se maminka, "jak tě něco takového mohlo napadnout ?byli to hodní a zbožní muži !" "Bane, mami, takoví mužští, co leží v noci venku na zemi, jsou namazaní v jedném kuse." Bylo to v letech po první světové válce a v Norsku byl vyhlášen zákaz používání alkoholu. Zájem o provinilce proti tomuto zákazu byl od velkých až po ty nejmenší nesmírný a poklesky bývaly vděčným námětem rozhovorů."

"V Norsku bývá o Vánocích vždy zima jaksepatří a je jen třeba naplnit vědra a troky sněhem a všecko maso , které se má uchovat čerstvé, do něho naložit. Jenže když je počasí mírné, nastává svízel. Část pečínek se musí předpéct, jiné maso se musí naložit do soli s pepřem, prejt, klobásy a jelita je třeba upéct a uvařit, naskládat do kameňáků a zalít sádlem. A kromě toho se do Vánoc musí stihnout všechno ostatní : do slaného láku naložit šunky do sladké=ho jehněčí kýty a z vepřové hlavy a nožiček udělat huspeninu. A musí se napéct cukroví, vyprat všechno prádlo a v celém domě provést velký úklid."

"V Norksu je zvykem,. že o vánocích si lidé všude zavěšují před okna takové obilné snopky. Před mnoha tisíci lety, když se lidé doby kamenné v Norsku naučili pěstovat obilí, věřili, že plodivá síla usídlená v zemi prchá, když pole začnou sklízet a skryje se v posledních klasech, co na poli zbyly. Když pak požali i ty, měli za to, že plodivou sílu zachytili. Proto si poslední snop obilí vždycky schovali a dali stranou. A uprostřed zimy, kdy půda byla zmrzlá a pokrytá sněhem, když za nocí hrůzostrašně duněly ledy na jezerech a stromy v lese praskaly mrazem, když byla celý den jen tma a den trval jen tu krátkou dobu, co se slunce vytáhlo nad okraj lesa, nemocné, rudé horečkou a bez lesku, aby se malý kousek plížilo nízko po obloze, než se schýlilo a a zase se schovalo - tehdy vynesli lidé doby kamenné ten pslední snop a pověsili jej poblíž svých obydlí. Síla z obilí měla slunci dopomoci znovu ke zdraví, aby mohlo hřát a svítit a zvítězit nad zlou zimou - a aby se do roztáté půdy na poli vrátil život a lidem poskytl novou úrodu požehnaného obilí."

Sigrid opět ukázala svůj vypravěčský um.
Milé, uklidňující. Za mně doporučuji.

16.01.2018

Knihu jsem četla během příprav na maturitu - pro uklidnění, na dobrou noc. Je to už tedy docela dlouho, ale dodnes si pamatuji, jak mi u ní bylo dobře. Zároveň cítím mráz na zádech - s vědomím toho, jak se dařilo dětem Sigrid Undestové, když už nebyly dětmi.

16.07.2017

Četla jsem v dubnu 2007. Podle mých poznámek:
Poetická, hezká knížka.
Vzpomínky autorky na život s dětmi (žádná zmínka o manželovi, ani proč není), plná popisů Vánoc, svátků, prázdnin, co rodina dělala.
Knížka o pěkných vztazích v rodině.

11.07.2016

To už je osud útěšných próz, kdy autoři na papír z rukávu sypou vzpomínky, často bez ladu, skladu a špetky poutavosti. Schéma Šťastných dnů se drží ročního cyklu (Vánoce, jaro, léto), knize dominují dlouhé popisné pasáže a minimum dialogů...

27.01.2016

Moje oblíbená kniha od oblíbené spisovatelky.

01.04.2015

Kniha pre ľudí, ktorí sa vyžívajú alebo chcú inšpirovať v opisovaní prírody. Miestami mi kniha pripadala ako domáca slohová práca (školáci by sa mohli veľa priučiť), Vzhľadom na podmienky a účel za ktorým kniha vznikla sa však viac očakávať nedalo.