Kochy84 komentáře u knih

Takhle vypadaly Netflixovske seriály před sto lety. Nedává to smysl, nemůžete přestat a sezona skončí v nejlepším.
Od nějakých devíti let mám pro Troskovo "Nemo universum" slabost. Co na tom, že si musí vynalézat vlastní výklady přírodních zákonů. Co na tom, že mladí inženýři a doktoři letící v elektrické raketě kosmem se občas chovají jako děti a v dnešním nehostinném světě by je pravděpodobně brzy někdo zabil. Je to pohádka. A baví mě skoro stejně jako když jsem ji četl poprvé v deseti (a od té doby tak dvacetkrát určitě).
Tenhle díl je nejvýpravnější. Podíváme se na planetku obydlenou trpaslíky, následně přistane na Venuši, kde se potkáme s troglodyty, dinosaury a mimozemšťany létajícími v deset kilometrů veliké kouli. Troska si neláme hlavu s gravitací, perspektivou, astronomií, prostě tady to máte a učená posádka Aeronautila vám to formou hádky mezi doktorem přírodních věd, strojařem a elektrotechnikem vysvětlí. A když jde do tuhého, pomůžou paprsky smrti.
Je to pohádka, ale skvělá. Stará, naivní, dávno překonaná, ale skvělá. Celý ten fiktivní svět postavený na nápadu, že Kapitán Nemo žil, obývá dutinu pod povrchem země, kterou naplnil roboty a továrnami je skvělý. Proč to ještě nikdo nezfilmoval? Stačily by steampunkove kostýmy a zelené plátno.

1 27.11.2021

Nejlepší možná knížka na záchod. Bez ironie! Fejetony (sloupky) na max 3 stránky, které vám po ránu nastartují mozek a aktivují dobrou náladu. Občas budete kroutit hlavou nad tím, jakým podivným směrem se autorova mysl ubírá, má totiž neuvěřitelný pozorovací talent a zároveň schopnost v dané situaci popsat poutavě právě tu věc, které si jiní nevšimnou anebo ji považují za nehodnou popisu.
Jediné, co bych vytkl, je překlad, místy jsem měl pocit jako když koukám na film dabovaný v raných devadesátkách, kdy ještě překladatelé moc nerozuměli různým narážkám na popkulturu anebo ustáleným frázím a tak měl třeba John McLane strojní pušku. Ale za překlad samozřejmě Dave Barry (pravděpodobně) nemůže a mám navíc pocit, že by ho to pobavilo a vytřískal by z toho další sloupek.
Pokud vám přijde vtipné zamyšlení nad tím, proč muži házejí předměty z výšky a ženy ne, proč je "kluzký žlučník" skvělé jméno pro metalovou kapelu, proč se smečkou malamutů budete špatně hledat podnájem a nebo proč jsou humři vpodstate švábi a ty přece taky nejíte, jděte do toho! Akorát se vám může stát, že se po ránu na záchodě začněte a přijdete pozdě do práce.

1 18.02.2021

OBSAHUJE SPOILERY
Jednoduchá oddechová knížka, většina povídek má banální zápletky.
Na několika místech mě autor mírně šokoval - třeba tím, jak "humornou" formou přirovnává pobyt na škole v přírodě k pobytu v koncentračním táboře, ha ha. Taky je na knize hezky vidět, jak se naše společnost za 30 a víc let vyvinula,v jedné povídce tvoří zápletku problém, že si hrdina nemůže do hotelového pokoje propasovat dívku a musí za láskou vyrazit autem do hraničního pásma. V porevolučním Chebu by takový problém prostě nemohl nastat. Povídky občas taky končí nějakou fatální destrukcí, třeba smrtí dítěte zamčeného v hotelovém pokoji po tom,co se jeho maminka s milencem vydali na túru a v důsledku nevhodné obuvi rovněž přišli o život.
Knihu jsem bral jako letní oddechové čtení, proto průměrné hodnocení. Stejně shovivavě se občas v létě kouknu na Malého pitavala z velkého města anebo listuju starými časopisy s pocitem "ještě že žiju teď a tady."

1 04.08.2019

Velmi příjemné překvapení, útlá knížka plná silných příběhů.

1 19.03.2019

(SPOILER) Protože měl Zdeněk Svěrák narozeniny (stejně jako J.A. Komenský, tedy na den učitelů,) řekl jsem si, že je vhodná chvíle doplnit si tenhle čtenářský rest. První dvě knížky povídek jsou pro mě takové to feelgood čtení, jsou dokonce chvíle, kdy se přistihnu, že mi některá z povídek "najede" a já na ni začnu myslet i několik let po přečtení. Zajímavé. A Zdeňkovi Svěrákovi bylo letos na den učitelů 88 let. A je v takové formě, kterou mu musí každý závidět.
Zatím poslední povídková knížka je takový zlatý standard. Vlastně mě v knížce nečekalo žádné veliké překvapení, možná mrazivá pointa povídky Řeky, která trochu koketuje s detektivkou, ale jinak je to standardně dobrý Svěrák. Povídky jsou skvěle napsané, vypointované, trefné popisy psané krásnou češtinou, některé ze života, jiné vyfabulované, postavy živé a plastické, city až hmatatelné.
Budu se ke knize vracet jako k těm předchozím dvěma? Nejspíš ano, ale nebude to hned.
P.s. na závěr knihy si můžete přečíst báseň, ve které se autor nechává unášet myšlenkovým pochodem, kdy přirovnává stavbu socialistické tribuny ke stavbě plachetnice, kterou pak lidé shromáždění na náměstí odfouknou. Snad jsem nebyl sám, koho při čtení napadl předfilm k Monty Pythonovu Smyslu života, kde podobným způsobem "ožije" budova pojišťovny a účetní se promění v piráty.. pokud bych měl někdy v životě možnost se se Zdeňkem Svěrákem na chvíli znovu setkat (poprvé a zatím naposledy se tak stalo, když mi bylo sedm let a odhaloval u nás ve vsi pamětní desku, že v hospodě Jara Cimrman nepřenocoval, podepsal mi tehdy knihu Tatínku ta se ti povedla, ale to je jiný příběh), rozhodně bych se ho na to zeptal.

31.03.2024

Ale jo, bylo to takové nekonfliktní, milé, lidské, zjevně pravdivé a ze života. Trochu tomu chyběl nějaký hlubší příběh, prostě se vzpomíná, občas se něco vysvětlí mladšímu čtenářstvu (co je to Tuzex třeba) a zase se vzpomíná.. Prostě knížka, při jejíž čtení se budete usmívat a už se k ní nikdy nevrátíte. Pokud jste ovšem z Brna, přidejte si minimálně jednu hvězdičku.

13.02.2024

Nebylo to zlé, ale zoufale neoriginální. Hlavní postava byla navíc neuvěřitelně nesympatická a několikrát během čtení (poslouchání) jsem mu přál něco zlého. Tím, že se díváme na svět jeho očima, vlastně nevíme nic, protože jakýkoli popis by byl vlastně vyzrazení vojenského tajemství, místo toho nám jsou předkládány dlouhé a relativně nudné úvahy o lidském údělu.
Utopie jsem četl bezesporu lepší, tím, že mi to do ucha četl pan Matásek to nepovažuji za ztrátu času, ale víc než průměrné hodnocení si dle mého názoru knížka nezaslouží.

02.02.2024

Zajímavé, jako kdyby se Šabach rozhodl napsat něco až absurdně spisovnou češtinou.
Škoda podivného konce.

05.09.2023

Knížka na mě čekala v jedné knihobudce. Už když mi skočila do ruky jsem si říkal, že to bude hrozná blbost, že si to musím jako muzikant určitě přečíst. Není to moc tlusté, tak se tak stalo..
Co to sakra bylo? To dostal nějaký poručík SNB na důstojnické škole za úkol napsat slohovou práci o kriminalitě mezi těmi mladými chuligány? Četl ten člověk někdy nějakou knížku vůbec? Respektive slyšel ten člověk někdy někoho mluvit? Hlavně na začátku je ta přímá řeč jak od Jiráska, je radost číst jak se mezi sebou baví esenbaci v dlouhatanských rozvinutých větách.
Obsah hodnotit nebudu. Je jasné, že se v agenturách dělo ledacos a že kapely, aby mohly hrát, taky musely dělat ledacos. Jen nechápu jednu věc. To co je v knize popsané jako protiprávní jednání mohlo pro čtenáře fungovat jako docela hezky napsaný návod. Takže buď se daly prachy v muzice dělat ještě mnohem komplikovanějšími způsoby anebo ten člověk co to napsal byl doopravdy nedovtipný dement. Kloním se k té druhé možnosti.

30.08.2023

Takhle to dopadá, když se vám zásadní díla do hlavy nedostávají chronologicky.
Začátek s letadlama, to jsem viděl v nějakém filmu kdysi. A úplně na sto procent to bylo v Simpsnech v čarodějnickém dílu, akorát Gremlini rozebírali autobus. Od třetí světové války dal mi to zase připomnělo mnoho jiných sci-fi příběhů, které jsem tak za svůj život konzumoval řekněme hodně. Takže, je třeba při čtení vycházet z toho, že tohle je to úplně původní a to co mi to připomíná z toho vycházelo.
Každopádně, Dahl byl pan spisovatel, knížka je super čtivá, je plná sarkasmu a černého humoru a jako Plzeňéka mě dost bavilo, že postavy mluvící nářečím mluvily po Plzeňsku Copa Jakpa a tak..

14.06.2023

Na tohle máme doma takové označení, zní možná trochu hanlivě, ale není tomu tak. Takové knížce říkáme "záchodová literatura". Vím že se to nemá, ale asi jsem k tomu byl tak vychovaný a podobné lehké čtení je na záchod ideální.
Vlastně to nebylo nic objeveného nebo literárně hodnotného, nic co bych nečetl už dřív. Autor stejně jako já patří k milovníkům díla JKJ, zejména tedy Třem mužům ve člunu, a tak se tedy rozhodl udělat něco podobného jen přesunutého do českých reálií, takže se místo Temže jede Lužnice (a ve flashbacích několik dalších řek), jede se na kánoích stylem od kiosku ku kiosku a jinak je to vlastně stejné. Hezký to shrnula Táborská skupina Peshata v písni Pivény: "plujeme spolu po řece, na modrých lodích z pévécé, jak řeka tiše ševelí, přestáváme být dospělí.."
Oproti jiným knížkám, které jsem na tohle téma četl mi tu chybí nějaký nosnější příběh, všechno se tu děje tak nějak mimochodem, prostě chlapi jezdí na vodu, leccos už zažili a tady je něco jako deník z letošní cesty. I ten JKJ začínal tím, že cesta na Temži byla takřka životní nutností, hodně se plánovalo, balilo.. Šabachovi Čtyři muži na vodě byl zase "zoufalý pokus" o oddálení krize středního věku, Zdeněk Šmíd z Proč bychom se netopili udělal zase nakoukání do party vodáků, kam se jeden z nich chystá pozvat suchozemské děvče aby zjistil její připravenost k začlenění se do podobného kolektivu. Tady prostě chlapi jedou na vodu.
Ale ono to stačí. Rozhodně z toho nečišel nějaký kalkul jako v případě té britské kopie co jsem tu recenzoval asi 3 roky zpátky, nekřičelo z toho "Čumte jak umím napodobit styl Klapka Jeroma, jsem prostě dobrej," jako když píše Miroslav Macek pokračování Saturnina, tady prostě chlapi jedou na vodu. Tečka.
Jsem spokojený a abych se přiznal, začal jsem vážně uvažovat, které kamarády oslovím na podobnou cestu a jak to sakra vysvětlím doma.
P.s. knížku jsem si zařadil do výzvy jako Od začínajícího autora, podle všeho jde zatím o jedinou beletrii pana Klimka. Pokud ale napíše něco dalšího, rozhodně si to přečtu. Co třeba trochu víc rozepsat ty rodinné dovolené? Koneckonců i Tři muži od JKJ měli druhý díl..

19.02.2023

Nejsem si jistý, že jsem to pochopil. Trochu moc dada na mě.

12.07.2022

Audio.
Další velice příjemné překvapení, které bych neotevřel nebýt čtenářské výzvy.
Neuvěřitelně civilně napsaný příběh o takových těch běžných starostech života, když nemáte žádný zásadnější cíl, žijete jinak než jak jste si představovali v pubertě, vaše děti vám nastavují zrcadlo a přidělávají starosti tím, že třeba berou drogy a vy jste nucení dělat těžká rozhodnutí, o tom, že mladší milenec znamená nový úhel pohledu, ale že nikde není psáno, že se jím musíte začít řídit, o tom, že i když je někdo váš bývalý, nemusí to nutně znamenat, že ho budete ignorovat případně že vám na něm přestane záležet a tak..

21.06.2022

(SPOILER) Když máte děti, je jednou ze skvělých přidaných hodnot to, že můžete číst dětské knížky aniž by na vás někdo koukal přes prsty. Můžete vždycky prostě říkat, že to čtěte proto, abyste věděli jestli se jim to bude líbit. Moji synové jsou zatím malí, ale věřím tomu, že za pár let je Bílá ruka bude bavit. Mě totiž bavila moc .
Ono v každém dospělém chlapovi by asi měl zůstat kus kluka (hlavně když to není obráceně, kus dospělého chlapa v klukovi, to by bylo divné..). Ten můj u téhle knížky nostalgicky vzpomínal na dětství. Já totiž taky vyrůstal pod hradem, heč. Nad naší malou vesnici se tyčila zřícenina kdysi důležitého hradu, jehož jediná zajímavá věc v dějinách spočívala v tom, že tam přenocoval Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic na své cestě po světě. (Přitom Bezdružice jsou od nás asi tak 20km, já bych to na jeho místě prostě už dojel..). Hrad posléze chátral a dneska už tam zbyly jen zbytky věže, protože z hradních kamenů si lidé ve vsi postavili baráky. Sám jsem vyrůstal v pokoji s Kamennou zdí do zahrady a bylo super jaký tam byl chládek.
Jako kluci jsme samozřejmě taky nechávali prostor fantazii, na hrad pořádali různé výpravy a povídali si o tom, že jsou tam jistě někde nějaké chodby. Žádnou jsme nikdy nenašli, zato se nám povedlo objevit mnoho alternativních cest, přeskočit potok, vydat se po úzké stezce po skále nahoru, vylézt přímo pod věží, bratranec se při jedné takové výpravě jednou malém zabil. Ale jak se nám tahle znalost hodila, když jsme dosáhli puberty. Na místě hradu totiž komunisté postavili letní parket a když jste potřebovali třeba na Brutus nebo na Sifony, cesta po skále vám ušetřila kolikrát i na 3 piva. Jasně, nevyrůstal jsem za války jako hrdinové z Bílé ruky, ale vidíte, že jsme to taky měli v mládí těžké. Nepronásledovalo nás gestapo, ale naši vlastní lidé, hasiči od nás ze vsi, kteří se dožadovali vstupného. A někdy jsme navíc po cestě zažili i jiná dobrodružství, mezi skálou a parketem byl malý lesík, kam si tančící páry chodily plnit to co si při ploužácích slíbily. Jasně, podzemní chodba s bazénkem, usekany ruce jako ukazatele a alchymistická dílna.. ale zase zadarmo na Brutus a ještě cestou vidět něco zajímavého? Mělo to něco do sebe.
Jinak knížka začíná vyvrácením Foglarovy teorie, že kdo neposlechne Mirka Dušína a napije se na třešně, pravděpodobně zemře. Naši hrdinové neumřeli a autor nám hned v první kapitole zodpověděl věčnou otázku - jak se v protektorátu chodilo na toaletu.

29.05.2022

(SPOILER) Když jsem byl malý, měl jsem těžký život. Vyrůstat na vesnici kdesi na Plzeňsku, nezajímat se o kopanou a mít rád knížky, umíte si představit jaké to asi muselo být? Naše Místní lidová knihovna měla celé tři regály, jeden zcela zaplňovala tvorba paní Javořické, druhý z poloviny Háj a jeho Kája Mařík a pak tam byl regál s knížkama pro mládež. Většina byly klasiky z právě skončeného režimu, takže případný dětský zájemce mohl klidně ještě v roce 99 (pak jsem šel na gympl a do téhle knihovny přestal chodit, ale možná je to tam dodnes) číst o Pavlíkovy Morozovovi anebo Čuka a Geka. Naštěstí už taky vysílala televize Nova a tak moje vrstevníky knihovna většinou moc netankovala a tak jsem byl asi jediné dítě co tam chodilo. A právě Plavci na ostrově krabů, to byla ta knížka, kterou jsem do nějakých svých třinácti let četl snad desetkrát. A protože na mě někde v nějaké diskusi nedávno vykoukla, uvědomil jsem si, že jsem ji naprosto, ale fakt dokonale vytěsnil. Nastal čas znovu si ji přečíst a zjistit, jestli se třeba jednou nebude líbit mým synům. (Jakoby je někdy můj názor zajímal, že ano..)
No, co na to říct.
Ta knížka je tak úžasně dementní, že to ani hezký není. Už ty postavy. Chlapec jménem Štěpka, který jede na dovolenou do Jugoslávie, tam potká dalšího Čecha a navíc se skamarádí s třetím hochem, který je místní a vlastní loď. Štěpka má navíc nezdravou obsesi v jižním ovoci, které konzumuje po kilech a vymlouvá se, že tím zahání žízeň. Jasně. Všichni tři si perfektně rozumí, ačkoli Štěpka je z Prahy, Zdena z Plzně (takže by měl mluvit jako plzeňéék, o tom já něco vím) a Ante, jak se jmenuje ten mladý Chorvat, si a nimi povídá spisovnou foglarovstinou. Vůbec jsou v knize všichni jazykově úplně geniálně vybavení, hned v první kapitole, když Štěpa kouká na párek (že by odkaz na Malého Bobše) a ujede mu vlak, ukecá jeho tatínek jakéhosi Maďara, aby je svezl autem na další nádraží. Ukecá Maďara. Maďara! Vážně?
Takže chlapci se kamarádí, jezdí na lodi, občas se vesele objímají, ale pusy si nedávají, protože se to nedělá (tohle se tam fakt píše, to si nevymýšlím). Při jedné cestě dojde ke ztroskotání na pustém ostrově, který ale není pustý, protože jej obývá starý zákeřník (a tohle slovo teď začnu vážně používat, je super!), Pokusí se hochy vyhladovět v pískovcové jeskyni, ale naneštěstí pro něj je tam zavře společně s dynamitem a tak se hoši dostanou vena mohou dojet pro pomoc, policajta/doktora, kterému Zákeřník před lety zabil tátu. Nebudu vám prozrazovat jak to dopadne, bodycount je jedna (když tedy nebudeme počítat mrtvého Viktora Dyka, kterého si v té knize taky berou do huby) a hochům policajt za odměnu slíbí chatu, čímž se dostáváme zase k tomu Foglarovi a tak jen nezbývá doufat, že nikdo z hochů nezačne kouřit.
Ale teď vážně. Nepovedlo se mi zjistit nic o panu Kristenovi ani o díle samotném, podle copyrightu to bylo napsané někdy v padesátých letech. Netuším jaké byly tehdy vztahy s Jugoslávií, ale asi se tam mohlo jezdit. Fascinovali mě rodiče s jejich naprosto salamovým přístupem "odjedeme teď na dva dny do Splitu a hlídat tě bude majitel hotelu Taťko Dědic", nevím, to snad nemohlo být obvykle ani tenkrát. To že nechají kluka courat celý den a sami jsou zalezlí na hotelu, to zase ale chápu, řekli klukovi že budou spát po obědě. Jasně. Tak snad nepřišel do pokoje moc brzy.
No, co říci závěrem. Knížce dávám nostalgické dvě hvězdičky, synům o ní říkat nebudu a asi se nebudu vracet ani k jiné literatuře z dětství.
P.s. ta obálka! Tyjo, kdo tohle proboha navrhoval? Jasně, dneska by se koupila fotka z banky, jenže tenkrát někdo z nakladatelství musel zalistovat v albu a dát tam třeba svoje děti. A my budeme řešit rodiče zveřejňující děti na sociálních sítích. Dostat se na obálku takové knížky může klidně znamenat, že v místní lidové knihovně kdesi na Plzeňsku můžete být terčem posměchu klidně dalších padesát let!

06.03.2022

K téhle knížce mám zvláštní vztah. V době své bouřlivé puberty jsem si jí nejednou vypůjčoval z knihovny, četl si o všech těch kapelách a snil, že jednou budu taky tak dobrej, že o mě Korál bude psát knížky.
A pak jsem na tu knížku na dvacet let zapomněl, až mi na ni náhodou padl zrak v jednom antikvariátu. Tak jsem si jí koupil domů.
Knížka nádherně zestárla. První část je jakési rychloseznámení s tím, jak se vyvíjela hudba na území Československa někdy od doby, co Petrovi Jandovi vypadl první vlas až po začátek devadesátek. Korál se Špulákem tu detailně a přitom čtivě vysvětlují souvislosti a vy sledujete, jak se muzikanti v kapelách prolínali, kdo s kým kamarádil a kdo se nesnášel a že ve finále hrál tak nějak každý s každým. Spousta že zmíněných jmen se proslavila, někteří nežijí, u některých si říkáte "kéž by zůstali u muziky a nepsali na facebook co si myslí o očkování.."
Druhá část vlastně abecední seznam nejrůznějších hudebních uskupení s krátkým biem, sestavou a diskografií, v některých případech s rozmazanou černobílou fotkou s vtipnými účesy, přecijen je to kniha o metalu na začátku devadesátek. Je úsměvné číst o kapele Krucipusk, která právě přijala nadějného zpěváka Tomáše Hájíčka. Nebo o kapele jejíž jméno jsem zapomněl, asi to nikam nedotáhnou, ale hraje tam nějaký René Rypar.
Za zmínku stojí taky unikátní grafická podoba knížky, je to paperback, z nějakého důvodu na modrém papíře a stránky textu ve dvou sloupcích jsou doplněné o psychedelické obrázky odkazující tu na staré průmyslové nápisy, tu na art Deco reklamy, tu na dopravní značky.. dělá to na mě dojem, že někdo zkoušel možnosti nějakého grafického programu a rozhodl se, že použije všechny dekorativní prvky které nabízí. Tím nechci říct, že by to působilo nějak amatérsky, naopak, ke knížce jako takové se to až neuvěřitelně hodí.
Bylo by zajímavé, kdyby autoři napsali třeba druhý a třetí díl, o muzice kolem roku 2000 a dál.. už proto, že by tam mohli psát i o mně :D

17.12.2021

Tohle byla fakt divná knížka. A byla skvělá!
Umíte si představit, že by někdo vzal třeba Menšíkovo silvestry a tak jak to na kameru Vladimír vykládal by to slovo od slova přepsal a vydal? (Počkej, to se vlastně stalo, https://www.databazeknih.cz/knihy/dary-vladimira-mensika-aneb-stromecek-meho-veseleho-zivota-135896 lepší příklad najdi...)
Tak jinak, on je to vlastně stand-up, takže kdyby někdo napsal co povídá na jevišti třeba Knor nebo Pavlásek.. (zase blbej příklad, Kochy, i tohle už někdo udělal... https://www.databazeknih.cz/knihy/komici-s-r-o-68859)
Tak Dylan Moran. Anebo Louis C.K. a nebudu to hledat.
Je to Stand Up speciál ze začátku devadesátých let. Hodně jmen, do kterých Denis šije dneska znát nebudete. Hodně jich je nadčasových a hodně věcí předpověděl (new York dávno před 9/11).
Je to hodně cynické, černé a na živo to musela být pecka. V knížce to trochu postrádá tu jevištní stránku, a český překlad připomíná dabingy z raných devadesatek, snad proto mi z nějakého důvodu při čtení v hlavě běžel "jednohlasý rychlodabing" hlasem Gustava Bubníka, neptejte se proč.
Knížku jsem dlouho sháněl, trochu nechápu, jak mě mohla míjet. Kdybych ji objevil před dvaceti lety, užil bych si ji naplno a přidal šestou hvězdičku.
A teď jdu googlit, koho hrál Denis Leary v jednom z mých nejoblíbenějších filmů "Nabitá zbraň"....

06.10.2021

Poslední dobou mám štěstí na knížky, při jejich čtení vidím, jaký měl autor záměr a co chtěl vlastně napsat. A je mi líto, že se to nepovedlo.
Zřejmě to měl být takový jako sitkom, krátké veselé příběhy, absurdní postavy a jednoduchý humor. Jenže postavy byly tak absurdní až byly nereálné, humor mnohdy scházel a hodně věcí vůbec nedávalo smysl (hlavně z doby raného dětství, ke konci, když už bylo jasně vidět, že autorka popisuje něco co opravdu zažila a pamatuje si to se kvalita knížky dost zvedla) a co mě vysloveně otravovalo, to byla touha občas kurzívou připomenout něco, co se stane až v roce 2020 třeba.
Na druhou stranu, kdyby se autorka zaměřila na menší časově rozmezí a místo "občasníku" psala opravdu deník, třeba ze studia na vysoké škole, nemuselo by to být tak špatné.

14.03.2021

Tahle kniha a já stojíme každý na jiném břehu řeky. Dílo JKJ miluju podobně jako autor, ale jeho neustálé rozbory a poznámky pod čarou mně dost lehký na nervy. Knížce chybí nějaká opravdu silná historka, když už je na historkách založená. A když už se během cesty nic neděje, mohlo se na něco zábavného vzpomínat (namátkou- příhoda se sýry ve Třech mužích taky nebyla součástí cesty, ale jen vyprávěním...).
Za mě zbytečná knížka. Chápu, proč jí autor napsal, rozumím tomu. Ale neměl to dělat.

25.04.2020

Tuhle knížku jsem jako desetiletý kluk miloval. Stejně jako já zestárla a i když dneska vidím,jak naivní a padesatkove to místy je, vždycky pro ní budu mít slabost.
Je tedy pravda, že tu asi není nic, co bychom nečetli od jiných dříve. Celý Příchod bohů je variací na 2001 vesmírnou Odysseu - posouvání primitivní civilizace na vyšší úroveň. Z kovbojky o prvním stádu na Marsu na mě trochu dýchla Bradburyho Marťanská kronika a z povídky o hledání příčiny robotovy sebevraždy zase Asimov. Nevadí mi to ale víc, než když slyším Schelingera zpívat Šípkovou Růženku. Koneckonců,jsou to sebrané povídky z Ábíčka, desetiletý kluk ve mně je nadšený!

02.02.2020