Kakho-Oto
komentáře u knih
Případy z pátrací služby
Michal Dlouhý
(SPOILER) Tři desítky reálných kriminálních případů, na jejichž vyřešení se podílely četnické pátrací stanice. Pan Dlouhý opět zařadil případy ze všech částí ČSR: Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vybrané případy jsou různé, vedle vražd, znásilnění či nelegálního vyhánění plodů, se čtenář dozví o kuriózních kauzách, např. o zloději specializujícím se na kradení medu z včelínů, o mladíkovi, který ukradl několik mladých stromků nebo nelegálním obchodování s umělými sladidly. Kuriózní je také případ tří samostatně "pracujících" žhářů v Trhových Svinech v roce 1923. Tři z nemnoha vražd se udály na střední Moravě (31. 10. 1918 byl ve vinarském lese zastřelen četník ze stanice v Předmostí, nešťastné zabití školáka u Potštátu v roce 1931, v roce 1935 plumlovští četníci vyřešili vraždu hajného Bílka). Do pátrání po zločincích se na Podkarpatské Rusi v roce 1935 zapojilo i letadlo, další případ popisuje výraznou pomoc rozhlasu při pátrání a jiné dva demonstrují užitečnost pátracího psa. Všechny případy jsou velmi čtivé a rozhodně mě nenudily.
Poslední otroci
Karel May
(SPOILER) Čtvrtý svazek cyklu V zemi Mahdího (ve skutečnosti poslední dvě třetiny třetího svazku, alespoň podle původního Mayova dělení) představuje stále velmi kvalitní dobrodružné čtení, ale předchozí svazky jsou přece jen lepší. „Poslední otroci“ jsou tvořeni dvěma částmi: dějovou odbočkou do Kurdistánu a popisem posledního protiotrokářského tažení. V té první se setkáváme i s Hadžim Halefem Omarem, avšak na rozdíl od jiného komentujícího považuji tuto stať za vůbec nejslabší v rámci celého cyklu. Teprve druhá polovina tohoto dobrodružství mě začala skutečně bavit – nenasytná medvědice s třemi medvíďaty si měla pochutnat na dvou medem pomazaných a svázaných Kurdech (případně i na Karovi s Halefem), avšak vše skončilo smířením dvou znepřátelených kurdských stran a jedinými mrtvými byli tak čtyřnozí savci. Stalo se tak přirozeně zásluhou nepřekonatelně hrdinného a chytrého Kary ben Nemsího. Poté se děj znovu přenese do súdánské oblasti poblíž řeky Nil. Rozkol mezi Karou a nabubřelým Reisem efendim/efendinou vyvrcholil do úplného nepřátelství, na čemž se provinil jednoznačně druhý jmenovaný, který by bez Kary nedosáhl žádných úspěchů v boji proti otrokářům (jedině s jeho názorem, aby nebylo vojsko posilováno bývalými otrokáři, souhlasím). Kara ben Nemsí za pomoci věrných přátel na čele s Ben Nilem zničí další otrokářské bandy, konkrétně Abu rekvikovu a Jumrukovu, zatímco se Reis nachází v dočasném zajetí. Po boji s otrokáři se Kara s nejbližšími vydává na loďce po proudu Nilu. Doprovází ho také Kurd Sali ben Akvil, z něhož se stal opravdový křesťan. Dokonce odvážně čelil samozvanému Mahdímu alias Muhamadu Ahmadovi. Z toho důvodu měl být zlikvidován v otrokářské osadě, čemuž ovšem zabránil nepřemožitelný Kara ben Nemsí. V zemi Mahdího hodnotím jako velmi kvalitní dobrodružný cyklus, ale Ve stínu padišáha se mi líbí ještě o ždibec víc. Spolu s několika velmi povedenými povídkami jsou tyto cykly tím nejlepším z orientálních dobrodružství od Karla Maye. Hodnocení svazku Poslední otroci: 80 %, hodnocení celého cyklu: 90 %.
Paní smrt: Vzpomínky Stalinovy odstřelovačky
Ljudmila Michajlovna Pavličenkova
(SPOILER) Velmi čtivá publikace/memoáry legendární sovětské odstřelovačky, jež v jižních částech východní fronty zlikvidovala od podzimu 1941 do konce jara 1942 celkem 309 nepřátelských vojáků (jedná se skutečně o potvrzené sestřely, nikoliv o propagandu, jak i dnes občas drze a lživě napíše bulvár). Začnu tím, co se mi nelíbilo na autorčiných názorech: její démonizace rumunských vojáků, kteří určitě nebyli zdaleka tak krutí jako jejich němečtí spojenci (o pozdějších bojích stejných Rumunů po boku Sovětů proti Němcům od podzimu 1944 se vůbec nezmínila, mimochodem rumunští vojáci osvobodili stovky moravských obcí), absence zmínek o sovětských zločinech, což je však vzhledem k době vzniku pamětí (1967–1972) samozřejmé, otec Pavličenkové byl navíc členem příšerné NKVD (předchůdce KGB). V jedné zmínce však Pavličenková tento rámec porušila: během líčení příchodu dvou příslušníků NKVD do jejího bytu, kdy se bála zatčení (zmínila i velký strach, jaký scéna vyvolala v její matce), avšak Ljudmila byla tímto způsobem "pouze" vyzvána k návštěvě Stalina. Za nejlepší části považuji většinu kapitol o několikaměsíčních bojích v Oděse a Sevastopolu a kapitoly o propagandistické návštěvě USA na přelomu léta a podzimu 1942. Několik odstřelovačských akcí dost utkví: likvidace německého soka Bommela (Otto von Singer?!), který se ukrýval v konstrukci poničeného mostu, odstřel Rumunů u hřbitova, kdy Pavličenková zastřelila i Karagu, pobočníka rumunského diktátora Antonescua, postřílení většího množství Němců na bezejmenném kopci nebo podobná likvidace nepřátel, během kterých sovětským vojákům pomáhal starý obyvatel Krymu, jenž nedlouho předtím přišel o rodinu. Ljudmila měla i štěstí při dvou ošklivých střelných zraněních, ale na druhé straně byla přímým svědkem těžkého zranění a následně i smrti svého druha Kicenka. Zajímavé jsou i její popisy krytí či speciálních odstřelovačských pušek, avšak v tomto případě se často jedná o odborné záležitosti, kterým jako laik rozumím jen omezeně. Zajímavé je, že Pavličenková měla jen jednoho syna, který se narodil již v roce 1932, když měla Ljudmila sotva šestnáct let (!). Stejně jako jeho děda z matčiny stran spojil profesní život se sovětskými tajnými službami. V knize autorka opomněla zmínit, že americký zpěvák Woody Guthrie o ní složil skladbu (tento motiv nechybí v hraném filmu Bitva za Sevastopol, který rovněž doporučuji). Název českého vydání byl odvozen od britského, ruské vydání z roku 2015 nese "neemotivní" název "Já snajpr - v bojích za Oděsu a Sevastopol".
V ebenové zemi
Karel May
(SPOILER) Pokud by si čtenář myslel, že po dvou svazcích začne cyklus „ztrácet dech“, pak by byl, alespoň tedy podle mě, vyveden z omylu. Nejprve se kladní hrdinové setkají s vyslanci kmene, jenž má skutečně prapodivný zvyk, tj. prodávat vlastní příslušníky do otroctví. Z jejich držení se Karovi podaří osvobodit Hafída Sichara, po kterém léta neúspěšně pátral jeho bratr Ben Wasaka. Následuje seznámení Kary s tzv. Otcem pěti set, tedy novým mudirem (něco na způsob vládního zplnomocněnce) ve Fašodě. Osobně se mi tato samolibá postava, která ráda nechává druhé a to i zcela nevinné osoby vyplatit 500 ranami vůbec nelíbí, ale pro nelidské otrokáře se tak v ději objevuje další velká hrozba. Bohaté baštonády se dočkal také Amr el Makašef, strýc Mahdího a další historická postava v románu. Samozřejmě, že v tomto případě ho May nechal přežít, v opačném případě by se dopustil ahistorismu. Samotné vyprávění je strhující: Kara se s některými přáteli, většinou spolu s Ben Nilem a Selimem, dostane do zajetí různých pomahačů Ibn Asla a nakonec i přímo do jeho rukou. Ve všech případech logicky Kara ben Nemsí padouchům uniká, většinou dost rychle. Vždy se však útěk daří jiným způsobem, někdy i s pomocí jeho přátel. Čím dále tvrdší Reis efendi nechává otrokáře nemilosrdně popravovat, čímž se dostává do sporů s Karou. Ten se nakonec spolu s Ben Nilem a Selimem vydává vlastní cestou, poněvadž Reis efendi neschválil Karův plán na konečné potření otrokářů. Někteří čtenáři chválí v komentářích Reisovu tvrdost, avšak konečné vítězství dobra by nebylo možné bez Kary ben Nemsího. Bez jeho pomoci by Reis nedosáhl žádných velkých úspěchů v protiotrokářském tažení a navíc to byl zase Kara, kdo i za přispění štěstěny dokázal Ibn Asla porazit, aniž by v posledních bojích tekla krev vojáků a černochů. Bonus této skvělé dobrodružné knihy představuje scéna, kdy rozlícená hroší matka po ubití mláděte rozdupe několik černochů, dokud ji nezastřelí hrdinný Kara ben Nemsí. Pro mě se jedná o nejpovedenější svazek ze čtyřdílného vydání cyklu V zemi Mahdího. 90-95 %, tj. zcela zasloužených 5 hvězdiček Doplněk: od III. kapitoly knihy v Ebenové zemi (Seriba Aliab) se jedná o děj románu V Súdánu, což je v rámci třísvazkového vydání cyklu jeho závěrečný díl.
Otec pěti set
Karel May
(SPOILER) První kapitola Fessarské otrokyně tvoří při (správném) dělení cyklu do tří dílů poslední kapitolu prvního svazku. Kladným hrdinům se především zásluhou Kary ben Nemsího (přestože zde není takto jmenován) podaří osvobodit arabské otrokyně. Poté Reis efendi nechá bez Karova souhlasu postřílet otrokáře, zatímco dva z nich zabily ještě před tím fessarské ženy. Ty se vysmějí Selimovi, jenž byl před lety pro zbabělost vyloučen z jejich kmene. V další kapitole, která otevírá děj druhého svazku třídílného vydání, se setkáváme s historickou postavou. Muhamad Ahmad alias Mahdí několik let po ději této vymyšlené knihy vedl muslimy v oblasti části severní Afriky v boji proti upadající Osmanské říši. Jeho následovníci byli 13 let po jeho smrti smeteni britskou vojenskou expedicí. Mahdisté se dopouštěli zvěrstev a obchodování s černými otroky jim také nebylo proti srsti. May měl tohle všechno načteno a podle toho také Mahdího vykreslil. Celý cyklus obsahuje řadu zajímavých rozhovorů hlavní postavy s různými muslimy, rozhovor s Mahdím patří k těm nejlepším (May vmetl Mahdímu, že proti evropským mocnostem nebude mít šanci, poněvadž Britové dokázali za pomoci Francie porazit v Krymské válce Rusko, největší evropský stát, a jak by potom mohli islamisté ovládnout celou Evropu, či dokonce celý svět?). V ději se později objeví i Amr el Makašef, další historická postava a příbuzný Muhamada Ahmada. Nebyl by to ani Karel May, aby si nevymyslel, že jeho alter ego zachránilo život Mahdího před lvem. V knize dále pokračuje boj s otrokáři: hlavní hrdinové někoho zajmou, porazí, nebo jsou sami dočasně v zajetí, do děje vstupují stále další nohsledové a spolupracovníci Ibn Asla. S tímto vůdcem otrokářů se brzy seznámí i Kara ben Nemsí, vydávaje se za obchodníka otroky, a nedlouho poté uniká spolu s Ben Nilem i jeho dědečkem z jeho lodi. Nedlouho před tím Kara vypustil petrolej ze sudů do Nilu, čímž zabránil padouchům v zapálení lodi s Reisem efendim. V bažinaté zátočině Nilu dochází v závěru knihy k několikerým zajetím otrokářů, ale bohužel i k útěku Ibn Asla. Jeho ničemný otec Abd Asl se však stává potravou krokodýlů. Také svazek Otec pěti set hodnotím pěti hvězdičkami (90 procent).
313. stíhací peruť
Jiří Rajlich
(SPOILER) Čtivá publikace, navíc jistě velmi fundovaná, poněvadž historik Rajlich je uznávaným odborníkem na leteckou historii nejen u nás, ale i v zahraničí. 313. čs. stíhací peruť byla z našich čtyř perutí v rámci RAF tou nejmladší, což se podepsalo také na skutečnosti, že její personál byl téměř výhradně britský. Od roku 1943 byla také až polovina pilotů rovněž zahraničními příslušníky. Nejtěžší okamžiky zažila "313." v první polovině roku 1942, kdy často spolu s jinými stíhacími perutěmi doprovázela bombardéry směřující nad okupovanou Francii nebo Belgii. Letci RAF tehdy naráželi na velmi kvalitní německou protiletecku obranu a také na výborné německé piloty v ještě lepších stíhačkách Focke-wulf 190. 313. čs. peruť měla tehdy navíc ve výzbroji Spitfiry V (výrazně horší než Fw 190) a na mnohem kvalitnější Spitfiry IX musela nakonec čekat až do začátku roku 1944! Jedním z velitelů perutě byl Jaroslav Himr (narozen 1917 v hanáckých Věrovanech), jenž také jako jediný z devíti velitelů perutě padl v boji (proti přesile Němců dne 24. 9. 1943). Publikace kromě zajímavého textu obsahuje též řadu kvalitních obrazových příloh.
Na březích Nilu
Karel May
(SPOILER) První dvě kapitoly jsou spíše takové seznamovací, ale poté (po opuštění Káhiry) začne být děj velmi zajímavý a také dramatický. Nejvíce se mi líbí část, kde jsou Kara a Selim uvězněni v podzemí a tam se seznámí s dalším vězněm, Ben Nilem. V této části též do děje vstupuje jedna z nejzápornějších postav cyklu. V neposlední řadě je román skutečně dobře přeložen, takže si čtenář užije i řadu zajímavých i vtipných dialogů. V prvním dílu je i zbabělý "hrdina" Selim celkem snesitelný, ale v dalších dílech už tomu tak není. Knihu/celý cyklus čtu nyní na jaře 2024 už potřetí v životě, ale po dlouhých 23 letech (1997, 2001). Prvnímu svazku čtyřdílného vydání cyklu, tj. Na březích Nilu, uděluji 90 %.
Zapomenutí hrdinové 2. československého odboje
Milan Votava
Určitě záslužná publikace připomínající vybraných sto účastníků II. čs. odboje. Téměř vždy se však jedná o účastníky zahraničního odboje na západě, tedy čtenář čte řadu podobných osudů o účasti vybraných osob v řadách britské RAF (zejména čtyři čs. perutě, 310.-313.), ústupových bojích ve Francii na jaře 1940 nebo o bojích u Tobruku a Dunkerque. Kniha se nevěnuje těm, kdo bojovali v řadách východní armády a už vůbec ne účastníkům domácího odboje. Čekal jsem právě pestřejší knihu, kde by byli zastoupeni také vojáci z východní armády a příslušníci domácího odboje, proto uděluji jen tři hvězdičky.
Padáky nad Slovenskem
Jiří Šolc
(SPOILER) Kniha se podrobně věnuje vzniku, výcviku i bojovému nasazení 2. čs. paradesantní brigády, která byla paradoxně v boji vždy nasazena jako pěchota. Nejprve v karpatsko-dukelské operaci, poté v Slovenském národním povstání. Další bojovou kapitolou byl ústup do Nízkých Tater a pobyt v tomto prostředí přes zimu 1944/1945, kdy části brigády v rámci možností prováděli partyzánský odboj (spíše šlo o ústupové a obranné boje proti Němcům). Velmi zajímavé jsou kapitoly o ztrátě praporu brigády a osobnosti velitele brigády Vladimíru Přikrylovi. Osobně bych uvítal podrobnější popisy konkrétních bojů, do kterých se brigáda dostala. Jedna z mnoha Šolcových kvalitních knih, v tomto případě o části čs. odboje, která dnes nebývá příliš často vzpomínána. I vzhledem k tomu uděluji pět hvězdiček (objektivně 4,5 hvězdičky).
Pět malých prasátek
Agatha Christie
Mohu napsat totéž co u mého hodnocení románu Deset malých černoušků. Opět se totiž jedná o klenot beletristické literatury. V knize neustále někdo ze svědků či lidí "z vyšetřování a soudů" vzpomíná na šestnáct let starý případ, kdy byla mladší žena odsouzena za vraždu manžela. Netrvalo to dlouho a zemřela ve vězení, nicméně její dcera je přesvědčena o nevině matky a rozhodne se proto navštívit proslulého detektiva Hercula Poirota. Ten si vyslechne všechny relevantní osoby a na základě toho dojde k závěru, že vrahem byl někdo jiný a odsouzená žena byla skutečně nevinná. Román je však navzdory tomuto na první pohled snad fádnímu příběhu velmi napínavý a podle mého názoru nemá žádná hluchá místa. Detektivka Pět malých prasátek také obsahuje pravdivou "doušku", že (zvláště po tak dlouhé době) si bude každý ze svědků příběh pamatovat poněkud odlišně. Tohle by si měli uvědomovat také orální historikové a zejména amatéři, kteří sbírají různá svědectví starých lidí (rozuměj: srovnávat výpovědi pamětníků s archivními prameny nebo odbornou literaturou a teprve na základě toho dělat případné závěry).
Smrtonoš
Agatha Christie
Duchařské povídky od Agathy Christie, některé jsou lepší, jiné horší. Souboru kraluje povídka Svědkyně obžaloby, která je jiná dějově i kvalitou. Od Christie je čtenář zvyklý na něco jiného, avšak i tento povídkový soubor se mi celkem líbil. Povídky z knihy Smrtonoš opravdu dost připomínají povídky A. C. Doyla o Sherlocku Holmesovi.
Odkaz - Pravdivý příběh bratří Mašínů
Barbara Masin
Velmi čtivá a podrobná publikace o bratrech Mašínových a jejich malé, ale velmi radikální protikomunistické skupině. Dcera Josefa Mašína podrobně vyslechla otce, strýce i jiné pamětníky, prostudovala literaturu a také archivní prameny v USA, Velké Británii, Německu a České republice. Na druhé straně je na textu velmi patrné, že ho napsal potomek protagonistů knihy. Barbara Masin líčí i dědečka Josefa (1896–1942) jako velkého hrdinu, což rozhodně není v rozporu se skutečností. Podle knihy to ale vypadá, že byl nejhrdinštějším čs. legionářem v Rusku, strůjcem úspěchů u Zborova nebo Bachmače. Stejně tak popisuje Barbara jeho zásluhy v protinacistickém odboji. Těžiště tzv. Tří králů však ve skutečnosti nespočívalo v rozmístění dvou tisíc bomb (napsala B. Masin!), nýbrž v rozsáhlé zpravodajské činnosti. Popis aktivit bratří Mašínových a jejich přátel v letech 1951–1953 se pak nese v duchu, že to byla jediná skutečná protikomunistická skupina s rozsáhlou ozbrojenou činností v Československu. O tom se dá podle mě s úspěchem polemizovat, v ČSR provedly ozbrojené činy např. též skupiny Černý lev 777 a Hory Hostýnské, navíc pár let před Mašíny. Činnost těchto skupin byla rozsáhlejší a ne tolik kontroverzní. Barbara Masin nedělá rozdíl mezi nacisty a komunisty, nebo dokonce považuje komunisty za horší na základě počtu jejich obětí. Co se týče našeho území, byli ovšem nacisté mnohem vražednější než komunisté. Hodně kontroverzní je též obhajovat likvidaci řadových ozbrojených policistů-příslušníků SNB. Jinak často velmi kritizovaní čs. partyzáni přepadli od října 1944 do konce války desítky, ne-li stovky, četnických stanic, a není mi známo, že by přitom četníky zabíjeli (zároveň partyzáni provedli řadu diverzních činů, zejména výbuchy na železničních tratích, či přepadů menších skupin německých vojáků). V čem je Barbara Masin naopak velmi objektivní, je líčení toho, jak nás Francie a Británie nechaly na podzim 1938 na holičkách. Stejně tak povzdech nad tím, že Američané ve skutečnosti neměli v úmyslu osvobodit východní a střední Evropu od komunismu, ačkoliv západní vysílací stanice jako RFE nebo Hlas Ameriky dlouho tvrdily něco jiného. Mašínové a spol. se vlastně stali oběťmi lživých zpráv a štvaní těchto rozhlasů. Místo, aby si to natvrdo přiznali, mají silné řeči (dnes již samozřejmě jen Josef Mašín), že každý komunista v ČSR byl legitimní cíl, na který mohli střílet. A koneckonců i Václav Havel, Mašíny tolik nenáviděný, byl na Západě nekriticky oslavován. Na rozdíl od Mašínů či jejich horlivých zastánců dobře vím, že náš národ neměl zase tak málo hrdinů, jak se často tvrdí. V prvním odboji šlo především o cca 100 tisíc legionářů a v druhém odboji o dalších cca 100 tisíc účastníků protinacistického odboje v tzv. protektorátu. Hrdinové protikomunistického odboje jsou pro mě osobně zejména převaděči jako byli bratři Hasilové nebo František Gajda, někteří agenti západních zpravodajských služeb (napadá mě fenomenální Štěpán Gavenda), přejezd tzv. vlaku svobody do Bavorska v září 1951 nebo úlet tří Dakot na jaře 1950, z protikomunistických skupin především Černý lev 777, Hory Hostýnské či skupinka z Hodonína, jež fyzicky odstranila příslušníka Státní bezpečnosti, nikoliv řadové vesnické "esenbáky" jako Mašínové. U nich a Paumera oceňuji zejména jejich neuvěřitelný přechod přes NDR do Západního Berlína v říjnu 1953, kdy měli neuvěřitelné štěstí, které ale v tomto případě přálo do velké míry připraveným. Kauza bratří Mašínů a spol. bude českou společnost rozdělovat i v budoucnosti, ostatně podobně rozporuplné názory panují v USA okolo indiánského odporu (např. v souvislosti s brutálními činy Apačů vedených Geronimem či Viktoriem) nebo v případě činů Johna Browna a jeho synů, kteří bojovali se zbraní v ruce proti otrokářům ještě před vypuknutím občanské války, tedy v době "oficiálního" míru. Howgh!
Navzdory všem překážkám
Petr Jirák
(SPOILER) Podrobné shrnutí problematiky protinacistického odboje na území jednoho soudního okresu, v tomto případě kojetínského. I v této rovinaté či mírně zvlněné krajině, kde je navíc jen málo lesů, existoval odboj proti německým okupantům. Kromě běžných projevů odboje jako byla výroba a distribuce ilegálních tiskovin, zpravodajská činnost nebo malé sabotáže zde byly zaznamenány i dvě přestřelky odbojářů s protivníky nebo okolo deseti diverzních akcí partyzánské skupiny Jermak-Volkov. Publikace zmiňuje i některé případy individuálního odporu, z nichž pár je dost kuriózních, zejména pak hanlivý zápis zaznamenaný na začátku dubna 1942 v Mořicích do strážní knihy. Výrazná je také kapitola o pomocnících paradesantu S 1/R či kapitola o osobách popravených za druhého stanného práva. Pokud to bylo potřeba, tak se autor nezastavil na hranicích okresu, nýbrž v menší míře vylíčil i odboj v obcích ležících kousek za hranicemi okresu Kojetín. Uvedený výčet využitých pramenů a literatury je skutečně rozsáhlý a totéž lze říct o obrazové "příloze" (obrázky nejsou umístěny zvlášť, ale vyskytují se napříč celou knihou).
V náruči kanibala
Barbora Walterová Benešová
(SPOILER) Na románu mě zaujal především příběh, bestiality nevyhledávám, takže mi popis kanibalských praktik uvedených v knize bohatě stačil. Příběh se vyvíjel zajímavě – hlavní hrdinka neznala svou identitu a když zjistila, že byla již dvakrát těhotná, vydala se do Sierry Leone, kde ji před několika lety našli před britskou ambasádou. Poté, co si v africké džungli všimne v osadě malého detailu, si vzpomene na svou minulost. Po téměř celý zbytek knihy se čtenáři dozvídají, co všechno "Adriana-Aneta-Atena" mezi kanibalským kmenem prožila. Kniha končí nečekaným happy endem, což jsem osobně uvítal.
Deset malých černoušků
Agatha Christie
(SPOILER) Naprosto dokanalá a precizní detektivka, kde je pachatelem smrtelně nemocný člověk, který miluje smrt a zároveň spravedlnost. Rozuzlení pro mě bylo velice překvapivé. Román bez hluchých míst, který je bezesporu skvostem krásné literatury.
Čtvrtý jezdec Apokalypsy
Hana Parkánová-Whitton
Taková oddychovka, která se nedá brát moc vážně. Uživatelka Galadwen má pravdu, zejména co se týká matrik. V dnešní době spousta lidí ví, že nejstarší matriky jsou ze 16. století, většinou až ze 17. století. Taky je všeobecně známé, že matriky (většinou) starší sto let jsou uloženy v (oblastních) archivech a veřejnosti jsou tyto matriky přístupné v digitální podobě na webových stránkách příslušných archivů. Na druhé straně jsem četl řadu obdobných knížek a některé byly rozhodně horší než Čtvrtý jezdec apokalypsy, např. román Korálky z Klokočí od Nadi Horákové, který je na rozdíl od "jezdce" značně nepřehledný a překombinovaný. "Čtvrtému jezdci apokalypsy" uděluji slabší čtyři hvězdičky.
Opožděné reportáže
Ladislav Mňačko
(SPOILER) Po devatenácti letech jsem si tuto slavnou a kdysi velmi třaskavou knihu přečetl celou. Z jedenácti reportáží se mi nejvíce líbí poslední a nejrozsáhlejší, tj. Svědek (5 hvězdiček). Bývalý slovenský fašistický voják a následně sovětský partyzán, respektive čs. voják, se dávno po válce zmínil o zastřelení dvou civilních osob na okupované Ukrajině. Učinil to jenom proto, aby těmto smrtelně postřeleným osobám zkrátil trápení. Na konci padesátých let byl kvůli tomu označen za vraha, přičemž se zapomnělo na jeho zásluhy v odboji (na druhou stranu navíc přešel pod otřesným dojmem zmíněné popravy) i v následném civilním životě. Čtyřmi hvězdičkami oceňuji reportáže/povídky Zahrada muk, Kádrová legenda, Kolejnice, Úsměv, zatímco zbývajícím šesti uděluji lepší tři hvězdičky. Zahrada muk je snad nejotřesnější, poněvadž v podstatě zcela nevinnému řediteli mlýnů hrozil i trest smrti (sic!). Kádrová legenda je svým obsahem asi nejexotičtější, protože hlavním hrdinou je syn rumunského kapitalisty, jenž se dal do věrných služeb komunistickým režimům (nicméně jeho původ mu občas velmi překážel). Hrdinové řady povídek dělali dobře svoji práci, avšak měli smůlu v kapitalistickém původu, v bezohledném politickém funkcionáři, případně jejich jméno připomínalo nějakého zločince, někdy tohle všechno dohromady. Řada reportáží se točí okolo různých staveb socialismu, tj. přehrad, železnic, továren. Bohužel, některé z líčených nešvarů se dějí i v dnešní době. Zejména se to týká byrokratických nesmyslů v různých oblastech hospodářství. Dokonce i dnes může být kvalitní člověk šikanován nebo zničen z toho důvodu, že se někomu znelíbil, někomu překáží apod. V určitém smyslu tedy Mňačkovy opožděné reportáže považuji za nadčasové.
Černý kapitán
Karel May
Titulní povídka, či spíše novela, je nejzajímavější částí knihy. Karel May napsal poutavé vyprávění o skutečném francouzském korzárovi, vrstevníkovi Napoleona Bonaparta. Gitano je velmi krátká povídka, takže má i značně jednoduchý děj. V případě Jeskyně pokladů se jedná o upravený výňatek z kolportážního cyklu Lesní růženka. Z toho důvodu znalce nemůže překvapit značná krvavost tohoto příběhu. Suma sumárum je tento český výběr povídek Karla Maye průměrnou dobrodružnou záležitostí, nejvhodnější skutečně pro větší fanoušky německého spisovatele.
Running Man
Richard Bachman (p)
(SPOILER) O hodně zajímavější než tuctový film se Schwarzeneggerem, pro který byla Kingova kniha jen letmou inspirací pro vlastní příběh. V knize není žádná aréna s profesionálními zabijáky, ale loveného může zabít či udat kdokoliv z veřejnosti. Naopak on může zase likvidovat je. Navíc se Richards do soutěže přihlásil dobrovolně, ve filmu tomu tak není. I když ta dobrovolnost je dána velmi špatnou sociální situací jeho rodiny. Bavila mě celá kniha, vyloženě strhující pro mě bylo vše od okamžiku, kdy Ben Richards vyhodil do vzduchu budovu IMCY. Konec románu byl v rámci možností dobrý. Zajímavý distopický román. Celkové hodnocení: 85 %.
Paměti aneb Moje filmové 100letí
Otakar Vávra
Řadu Vávrových filmů mám rád, mimo jiné i ty poslední z let 1983–1989, proto jsem byl zvědavý na jeho paměti. Určitě se čtou dobře a čtenář se dozví nové údaje, ale především Vávrovy názory na různé záležitosti. O hercích jsem se toho moc nového nedozvěděl, o pozadí natáčení jeho snímků ano, ale čekal jsem ještě více. Překvapilo mě, kolik filmů mohl natočit dříve, ale stalo se tak až po letech či desetiletích, např. Sokolovo, Putování Jana Amose, Oldřich a Božena, Veronika. Jeho hodnocení českého národa a naší historie se mi ze začátku spíše líbilo, avšak později uváděl zavedená klišé o naší poddajnosti, malosti apod. Přece však jsou jeho názory v tomto směru snesitelnější než názory jeho "žáka" Jiřího Menzela (ten dokonce v Polsku veřejně mluvil o Češích jako o malých a zbabělých lidech). Nesouhlasím ani s Vávrovou charakteristikou našeho ilegálního odboje v letech 1939–1945 jako malého. Pokud mu někdo v životě něčím vadil, nebojí se to v pamětech uvést (mj. o slavných režisérech Krejčíkovi a Sequensovi neuvedl nic dobrého), napsal i několik věcí, jež si mohl nechat pro sebe (např. milostná zkušenost s Mandlovou, což by však jí samotné těžko vadilo, viz její memoáry). Podobná kniha by měla mít poznámkový aparát od odborníka. Alespoň na největší výkřiky do tmy by podle mě měl odborník čtenáře upozornit. Vávra např. zcela nesmyslně označil barona Trencka za milence Marie Terezie, Bedřich Reicin podle něho udával gestapu ilegální činnost Julia Fučíka a tím ho zničil (ve skutečnosti svině Reicin odjel do SSSR již na podzim 1940, zatímco Fučík byl zatčen až v dubnu 1942), a Slánský měl pro změnu zavinit Švermovu smrt, ačkoliv tohle tvrzení bylo v padesátých letech účelové a nikdo soudný Slánského vině v tomto bodě nevěřil a nevěří. Vávrovým memoárům uděluji slabší čtyři hvězdičky a doporučuji je jen těm, které zajímá Vávrova osobnost či česká kinematografie od třicátých let po osmdesátá léta, byť k tomuto tématu existují určitě i přínosnější publikace.