kackahracka komentáře u knih

Tuhle knížku musíte začít číst za soumraku. V křesle před velkým oknem s výhledem do krajiny. A zaručuju vám, že jí neodložíte, dokud jí nedočtete uprostřed černočerné noci. Budete kontrolovat, kolik vám ještě zbývá stránek do konce, protože budete zoufalí z touhy vědět "co se vlastně stalo" a zároveň budete šťastní, že stránek neubývá, protože se nechcete rozloučit s tak skvělým čtením. Nepátrejte po tom, o čem knížka je, nečtěte její přebal. Prostě se jen ponořte do reality jednoho děsivého víkendu a příběh vás nepustí, dokud nedočtete poslední stránku.

15 31.10.2016

(SPOILER) Dost mi vadí, proti jak silnému proudu se tu potácím, ale tahle knížka si to skvostné hodnocení opravdu nezaslouží. Ano. Je to čtivé, perfektně sarkastické, styl autorky je skvělý, určitě si ji ponechám v hledáčku. Ale co to jako bylo za SLÁTANINU??? Zápletka byla děravá jak cedník z antíku, konání postav úplně mimo mísu a chrabré činy postrádaly jakoukoliv logiku. A ten policajt na konci? To byla TAKOVÁ BLBOST! Jsem příšerně naštvaná, že jsem se nechala strhnout davem, že jsem měla tak vysoká očekávání, že jsem neúnavně pokračovala i přes narůstající odpor a zhnusení. Především v částech, v nichž bylo do děje zataženo i dítě. A závěrečná kapitola s rozhovorem u rakve byla tak odporná, že si nepřeju nic jiného, než ji zapomenout!

14 08.03.2024

Z knih, které jsem od autorky četla, se mi tahle zatím líbila nejvíc. Bavilo mě prostředí i jednotlivé postavy. Můžu jen doporučit.

14 14.04.2021

Tu hvězdu dávám za první dvě třetiny. Přihodila bych i víc, ale ten závěr byl tak NESKUTEČNĚ idiotský, že jsem měla chuť hodnocení "odpad" vyzvracet přímo na knížku. Uznávám, že začátek a střed se četl dobře, děj mě držel v šachu, a to přesto, že mě po celou dobu příšerně iritovalo, když si někdo:
"prohrábl vlasy"
"upravil šátek"
"masíroval kořen nosu"
Autorka byla na tahle větná spojení tak hrdá, že je musela bezpodmínečně použít alespoň jedenkrát v každé kapitole. Ale přežít se to dalo. Co jsem ovšem nestrávila, bylo vyvrcholení. Jako kdyby vrazila klávesnici své dceři z prvního stupně základky a nechala to celé na ní. Sloh i námět. Bacha spoilery: Braková slátanina plná duchů, červů a hrobů. Sem tam lebka a cákance krve. Všichni mrtví a pak živí. Posuny v čase, které nedávají smysl. Za počasí může duch, nebo spíš poltergaist, možná jeho otisk energie, případně duše. Hodní duchové odchází s úsměvem na rtu. Hepáč, kdy se všichni objímají. Prohrabujou si vlasy, posunují šátek a mnou si kořen nosu. Pro ty, co stále váhají snad ještě pár perliček ze dna:
.................
Když Remy couvala od díry v podlaze, za změtí židlí se něco pohnulo. Přízrak tam byl schoulený a prsty si dál ohmatával obličej v místech, kde měl dříve spodní čelist. Jeho vypouklé oči je sledovaly. Remy na něj výhružně zamávala pohrabáčem.
.........................
April nacouvala do hromady židlí. Oči měla vyvalené, div nevypadly z důlků, improvizovanou zbraň držela nad hlavou. "Kam zmizel?" zapištěla. "Byl to jenom duch." Remy udělala krok dopředu a snažila se nasát do plic nějaký vzduch. "Měl dost energie na to, aby se zhmotnil. Pravděpodobně to byl on, kdo sundal žebřík."
.............
"Za tebou!" vyštěkl Mark. April se rozšířily zorničky. Otočila se a zalapala po dechu. Klopýtala pozpátku. Přízrak udělal krok směrem k ní a škrábal se na tváři, ze které mu crčela krev. Jeho nehty cvakaly skrze tvář o horní zuby.
…….
Takže závěrem snad jen varování: Chvíle vašeho života, strávené s touhle blbinou, už vám nikdy nikdo nevrátí.

14 09.09.2020

Myslela jsem si, že téma bude nad mé síly. Ztracené dítě, to není nic pro mě. Jenže-dějem vás autorka provází tak poutavě, že zkrátka musíte číst dál a dál. Pár míst skřípalo, ale co na tom. Nedokázala jsem knížku odložit. Takhle si představuju bestseller. Plný počet hvězd.

14 01.12.2019

(SPOILER) SPOILER!!!
Tahle knížka pro mě byla posledním hřebíčkem, díky kterému jsem si založila složku nazvanou Pecka začátek, stupidní konec. Budiž tato má bednička na pahýly co nejméně plná, bohužel, na podobné knížky mívám docela štěstí. Nemám zdání, jak je hodnotit. Jak může někdo (autor) vykouzlit z pětihvězdičkového skvostu, totální odpadový shit? Knížku jsem si pořídila jako e-knihu, a už po prvních stránkách jsem krotila nutkání, zaběhnout si do knihkupectví pro plnohodnotnou papírovou verzi. Místo u mě na poličce si nevyslouží jen tak někdo! Skvělý styl vyprávění a ty obrázky! Škoda, že jsem jich pár viděla už předem, a to z důvodu masivního PR, které čtenářům v tomto případě spíš uškodilo. Efekt děsu z dětských kreseb byl i tak fantastický, chrochtala jsem blahem a četla každou volnou chvilku. No. A pak tak nějak za půlkou začalo přibývat situací, při kterých jsem kroutila očima (duchařina na entou) i palcema u nohou (silně traumatizované dítě, smrt matky) a nakonec i hlavou (střílečka a závěrečná vyvražďovačka jak ze čtvrté cenové). Proč? Proč??? A ta pointa!!!(?) Jste žena. Nemůžete mít děti. Tak si jedno ukradnete. Jeho matku zabijete. Přimějete manžela, aby mrtvolu zakopal v lese. Z unesené holčičky uděláte kluka (sestřih účesu stačí), přihlásíte jí do školky a pořídíte jí (mu) paní na hlídání, však to nikdo nezjistí a vy chcete radši chodit do práce(tak samozřejmě, proto jste spáchali takový zločin). Dítě si povídá s duchem zemřelé maminky, kreslí ji (ne, takhle jako matka na obrázcích fakt vypadat nechcete), a malůvky podsouvá své náhradní matce (ta si je archivuje???) i slečně na hlídání (bývalé feťačce). Drogy. Ach ano-my, jako čtenáři, samozřejmě tušíme, že do podsvětí ta slečna nesklouzla vlastní vinou, ale ano, davy mají radost z každého traumatu, který vyplave na povrch (autonehoda, smrt sestry), takže hezky rozmáznout. Možná, kdyby mi bylo dvanáct, přišlo by mi to děsně zajímavé, ale mě už prostě není dvanáctTakže ne. Doporučuju přečíst si první půlku, pokochat se obrázky a stačí.

(SPOILER) Kruci, Darcy, kdybych na tebe narazila v pubertě, asi bych na tebe nedala dopustit. Jenže teď už jsem ve věku, kdy vyžaduju duchaplnou literaturu, a fakt tím nemyslím to, že v ní maj figurovat duchové. Já teda věděla, že si je neodpustíš, už jsem s tebou měla tu čest a finále plné kostlivců a zombíků dost ponížilo mé hodnocení jedné z tvých knížek (vidíš tu bídu-ani si nepamatuju, které-všechny se jmenují podobně). A ano, přiznávám, varuješ nás přímo v samotném titulu, takže ne, že by byla chyba úplně na tvé straně. Věděla jsem, do čeho jdu a byla jsem připravená na další odvar z ponožek. Staré sídlo, podivné jevy, duchařská vyvražďovačka. Musím ovšem říct, že první dvě třetiny se ti vážně, vážně povedly. Okamžitě se mi vybavil film "The Visit", dokonce jsem si myslela, že se shodnete i v samotné pointě. Dvě dospívající děti jsou bez rodičů poslány k příbuzným, které nikdy neviděly. Jen co se ubytují, začne jim být jasné, že je v domě něco špatně. The Visit bylo mrazivé a děsivé hlavně tím, jak bylo reálné. Kdežto tví duchové byli zkrátka a prostě opravdu jen duchové...Atmosféra geniální, opravdu jsem se bála a po zhasnutí mi doslova naskákala husí kůže. Přímo jsem stála uprostřed scény, kdy laskavá babička ukazuje dětem skrytý bunkr u lesa a vybízí je, aby se šly podívat dovnitř. Cinká klíčema a nesmlouvavě čeká. Ten pocit holky na prahu dospělosti, která se bojí neposlechnout a současně chápe tu svíravě jednoduchou a ochromující moc. Je odříznutá od světa a snaží se racionálně přemýšlet, dokonalý psychothriller. Jenže-to pracně budované napětí se zhroutí poté, kdy se objeví skuteční duchové. Jo, žijou tu s námi, podotkne chrabrá důchodkyně a celá skvostná atmosféra jde do kytek. Strmý sešup z pěti hvězdiček na nulu. Neodpustím si to a pro představu sdílím jednu z vrcholných scén:
................
"Kyle, vzbuď se!"
Trhl sebou, ale pomalými, odevzdanými kroky se dál blížil ke konci mola. Z jezera se vymrštila dlouhá šedivá ruka a prsty šátrala po chlapci, jako by mu nabízela, že mu pomůže do vody. Natáhl ruku k paži, ze které crčela voda, a zářící oči se zablyštěly ještě jasněji.
Tara jej chytila za rameno zrovna v okamžiku, kdy už začínal přepadat dopředu. Strhla ho zpátky. Oba tvrdě dopadli na dřevěná prkna a Taře pohmožděným bokem projela ostrá bolest. Ani nešpitla a přetočila se na kolena, aby viděla na konec mola.
Oči utopené dívky se sevřely do úzkých škvírek, pomalu stáhla nataženou ruku a ponořila se zpět do hlubin jezera.
......

Dávám tři hvězdy a víc se o tom radši nebudeme bavit, ano?

13 29.11.2021

Říkala jsem si, že se na recenzi vyspím, že přece není možné, abych každou druhou knížku ocejchovala hodnocením "odpad". Usínala jsem naštvaná (kolik času jsem čtení věnovala), ale s předsevzetím, že se pokusím najít nějaký klad. Tak ano. Zvrat, dělící první část knížky od druhé, byl skvělý. Za ten si autorka rozhodně nějakou hvězdu zaslouží. Ale ten celkově tupý příběh!!!
Byla to tak nesmírná blbina, že stále váhám, jestli jsem to s tou jednou hvězdou přece jen nepřehnala. Prosimvás, nečtěte to.

13 18.09.2020

Asi mě někdo proklel, jinak si nedokážu vysvětlit tu šňůru podprůměrných knih, které se mi poslední dobou dostávají pod ruce. Hvězdu dávám za zajímavý a neotřelý námět, přidala bych i za chytlavý název a obálku. Ale to neskutečně hloupé zpracování (především závěru knihy) mi nedá. Ošoupaná jedna hvězda, víc ani ň. A já vám řeknu proč: taky se vám stalo, že jste si na TV omylem nastavili zvukový popis k filmu? Je to taková služba pro diváky se zrakovým hendikepem, kdy strojový hlas informuje, co se na obrazovce děje. Tak tahle knížka, to je vám ten text, co někdo předčítá. Odskakuje při tom zrakem k otevřené kuchařce a zhruba třikrát během každé kapitoly vás informuje o stavu nějakého jídla. Představivost autorce nechybí, ale coby čtenář detektivky nemusím být seznámena s každým kusem žvance, co si některá z postav cpe do pusy, chystá na stůl, objednává v hotelu, v restauraci, na lodi, ráno, před spaním, ba i v noci. Stav, vzhled a složení porcí jídla se opakuje tak často, že na tyhle pasáže začnete být silně alergičtí. Ucházející části knihy se střídají s těmi méně vydařenými a vše vrcholí v absurdní finále, za jehož zápletku by se nemusel stydět ani zdrogovaný autor béčkových kriminálek německé produkce. Závěrem snad jen pár perel, které charakterizují autorčin styl psaní:
.........................
Nora téměř ucítila žuchnutí, když novinářka v ní dopadla zpět na místo, bez ohledu na otřes mozku.
(...)
Řasenka jí stékala po tvářích, pleť byla bledá, oči připomínaly něco, co by se dalo použít jako spořič obrazovky.
(...)
Byly dny, kdy Nora cítila, že vedle matčina smyslu pro takt a cit by i Shrek působil jako diplomatický a schopný dvorní snob, ale nakonec podlehla a slíbila, že se brzy zastaví.
(...)
Nora měla pocit, jako kdyby spolkla ježíka, jehož bodliny ji zevnitř roztrhají, když se nadechne.
"Byl jsi můj nejlepší kamarád, Andreasi, a rozhodl jsi obrovskou většinou jednoho hlasu, přesněji svého vlastního, že se mi úplně ztratíš ze života. A teď si do něj zase důležitě napochoduješ a hned od prvního dne ti mám prostě věřit?" utrousila a stihla jen pocítit hrůzu nad tím, že bodliny jí začínají vylézat z úst.
.....
A ono to má na obálce zlatou pecku bestseller. Jako chápete to?

13 19.06.2020

Jéé, a já se tak těšila. Prvních pár stránek bylo dokonalých. Hodně mi to připomnělo Svědkyně ohně, nebo Všude kolem černý les, kdy jste už tou první kapitolou dokonale ochromení a nepřejete si nic jiného, než číst dál a dál. Jenže, tenhle příběh vypráví neskutečně nesympatická blbka, která vám nedá nejmenší šanci se s ní ztotožnit, nebo jí aspoň pochopit. Většinu knížky se jen vyděšeně chytá za hlavu, jak to s ní jde z kopce, všem okolo vnucuje své představy padlé na hlavu, reálné hrozby (tiché telefonáty,objednané zboží) řeší tím, že se plácá po rameni, jak je schopná to ignorovat. Nepodniká vůbec nic(zapiš si tu schůzku, pořiď si diář,dělej něco, ne?), jen se lituje. Nefandila jsem jí ani trochu, jen jsem si přála, ať už jí ten vrah oddělá, než stihne naklást vajíčka. Jo a když jsme u vraha i kostry příběhu, bylo to tak průhledné, že jsem na to po pár kapitolách přišla i já. A to mě asi naštvalo nejvíc. Dva a půl hvězdy za sloh a skvělý rozjezd.

13 30.06.2018

Hodnotím s odstupem, takže dojmy hledám někde pod stolem. Hodí se tu poznámka, co někde někdo zmínil (možná jinde, nicméně tady to sedí): hlavní hrdinka vypila tolik vína, že jsem měla strach, že po dočtení sama nadýchám. Knížka mi byla doporučena kvůli šokujícímu závěru-a ano, ten teda byl. Jenže se nemůžu rozhodnout, jestli ho hodlám přijmout. Tak nějak se zdráhám knížku doporučit a osciluju mezi-to byla ale děsná kravina/dost zajímavý...Každopádně nevšední zážitek.

12 27.07.2022

(SPOILER) Přemýšlím, že si založím seznam knížek, jejichž hodnocení se z pěti hvězd propadlo až na samou nulu. Nemám zdání, jak se s nimi popasovat. Děj Cizince mě úplně pohltil. Přetáčela jsem stránky jak naspídovaný nadhazovač zednickou lžíci na stavbě a nemohla jsem se nabažit. Jak tohle celé autorka (autoři-jsou totiž dva) vysvětlí??? Osamělá ženská, kterou večer vyruší zvonek u dveří a v předsíni chlap, co tvrdí, že je její partner. Muž, co dorazí po práci domů a jeho manželka ho nepoznává. Každou z kapitol vypráví jeden z nich, a to ze svého úhlu pohledu. Všechno perfektně sedí, ženská se asi zbláznila-jenže-co když ne? Ponořila jsem se do děje, do pocitů postav, do jejich myšlenkových pochodů, všechno se zdálo dokonalé. Jenže pak se začaly drolit okraje. Čtenáři dojde, že je žena evidentně, a bez jakýchkoliv pochybností, těžce narušená, super-akutní případ pro odborníka (neurolog? psychiatr?). Nejdřív si totiž pustí plyn a přiotráví jím sebe i manžela. Pak si rozmlátí půlku hlavy o futra. No a nakonec se rozhodne ubodat manžela kuchyňským náčiním během společné přípravy večeře. Jaký je další logický postup? Manžel odejde pryč, aby dal ženě prostor se uklidnit, žena dospěje k závěru, že si během následujícího víkendu možná vyhledá na internetu nějakou pomoc, ale nejdřív si asi zajede přespat ke kamarádce...
Od této chvíle mě začal děj nesmírně, ale nesmírně iritovat. Ztratila jsem veškeré pochopení a osud postav mi byl ukradený. Chovaly se zmateně, nelogicky, bylo to táhlé a furt dokola. Přeskákala jsem na konec, abych alespoň pochopila, čím jsem si to celé zasloužila. Takže Bože! Firma se chce zbavit svého zaměstnance. Tak zhypnotizuje jeho přítelkyni a udělí jí rozkaz, aby se sebepoškodila (hlavou o futra) a následně manžela zabila (nožem). Že to bude vypadat jako domácí násilí a nutná sebeobrana ... Tak samozřejmě. Jenže zhypnotizovaná ženská je trochu nešika nemožná a svého muže nožem jen tak pošolíchá, takže to ten bídák přežije. Čas na plán B. Zaměstnanec je poslán na nádraží, kde má jakože někoho vyzvednout. Ve skutečnosti je tam na něj nastražena bomba. Ha! Do povětří vyletí celá hala, zpopelní se třicet nevinných životů, až na toho chlapa, bohužel...Neb zůstal trčet v zácpě před nádražím...
Ježiš, to bylo tak blbý, ale TAK! Proč dávám vůbec nějakou hvězdu!??? Nevím, za ten začátek, ten byl brilantní. Jinak nic.
Nedoporučuju, absolutně nedoporučuju!

12 06.12.2021

(SPOILER) Přísahám, že se nevyžívám v udělování nízkého hodnocení. Naopak, nemůžu se dočkat super knížky, skvělé jízdy, za kterou si klidně i připlatím. Recenze a doporučení zněly vážně skvěle. Nechápu. Vypotila jsem nakonec jednu hvězdu, jelikož napsané je to velmi slušně. Autorka to umí, žádný sloh pro slabomyslné, pěkná přirovnání, dost dobře vylíčené situace. Jenže. Ten konec. Bizár. Totální, nestravitelný bizár. Něco tak strašného, že mě i nad tou jednou hvězdou pláče svědomí. Absolutně nedoporučuju, abyste to četli, jde o nevratnou ztrátu času spojenou s extrémním znechucením. Povím vám, o co šlo: ženská přijde domů, najde na stole manželovy věci (klíče, peněženka, telefon), taky jeho boty v předsíni a auto v garáži. Vše, až na manžela. Zmizel. Parádní rozjezd, úplně jsem chrochtala blahem. Pak náhle nečekaně prudký levý hák (druhá kapitola je o nešťastné šestileté holčičce, kterou trýzní vlastní rodina, dívka si už od malička nese trauma ze smrti matky a navíc jí někdo unese a vězní). Téma, kterému se, coby matka malých dětí, úzkostlivě vyhýbám. Dokonce jsem knížku odložila, že o tomhle číst vážně nechci. Jenže-strašně jsem chtěla vědět, jak to bylo se ztraceným manželem, tak jsem se hecla. Ukáže se , že unesená holčička a opuštěná manželka jsou jedna a tatáž osoba (střídají se kapitoly z roku 1987 a 2007). Holčička během svého neradostného dětství nakonec přilne ke svým únoscům, jež kdysi sami tragicky přišli o dítě, proto si neobvyklou cestou pořídili náhradní. Rodinka to není úplně výstavní, a tak jí jednoho dne vystřílí parta gangsterů. Holčička to samozřejmě vidí a prožívá (to už jsem autorku doslova nesnášela a sebe proklínala, proč si něco takového dobrovolně dělám, že to čtu). Holka je samozřejmě poznamenaná, a v dospělosti se upne k muži, který se s ní narychlo ožení. Pak se choť ztratí. A všichni maj podezření, že ho zabila. Ona se snaží dokázat svou nevinu, ale sama si není jistá, jestli není blázen (halt trauma z dětství zanechalo následky). No a víte, jak to dopadlo? Ona samozřejmě nikoho nezabila. To se jen na její dospělácké duši popásla zestárlá únoskyně, která střelbu gangsterů přeci jen přežila, spojila se s dívčiným bratrem z původní rodiny, ten se s ní oženil, znásilnil jí a nakonec se rozhodl, že nejlepším trestem (za co???) bude, když se vypaří, vyhrabe odněkud mrtvolu, zakope jí pod vlastní verandou a policii přesvědčí, že to je on sám, čili že vražedkyní je skutečně jeho manželka...Tož jako sorry, ale toto nemohl nikdo myslet vážně a všichni, kterým se knížka líbila, by se měli jít nechat vyšetřit! Nemám slov, katastrofa!

12 04.05.2021

Tak tohle mi sedlo! Bezvadný koncept, který mi trochu připomněl Všude kolem černý les. První kapitola odkryje karty, vysvětlí, že je něco špatně a navodí dokonalou atmosféru. Následuje pohled do minulosti, na dny, které neštěstí předcházely a pozvolna k němu míří. Jako když posloucháte odpočítávání startu rakety. Nedá se přestat číst, nelze knížku odložit, musíte vědět, co se tam stalo. Byla jsem dokonale polapena, dokonce jsem i přihmouřila oči nad pitváním traumat z minulosti (které jinak v knížkách nesnáším). Snad bych jen trochu ubrala na počtu stran, byla jsem tak napnutá a nedočkavá, že jsem si druhou půlku nedokázala dostatečně užít. Iritovalo mě, že mi k rozuzlení zbývá příliš mnoho kapitol. Samotné vyvrcholení bylo uvěřitelné a reálné, což vždycky potěší. Za mě super!

12 13.03.2021

Tahle knížka má vážně skvělou obálku. Doslova natěšeně křičí na každého, kdo má rád tajemno a thrillery. Navíc - ten nenápadný třetí proužek adidas, co se krčí pod samotným titulem - inspirováno skutečným příběhem. Věděla jsem, že tohle si prostě musím přečíst! Tak ouha. Z adidas se vyklubal abibas. Ne, že by švadlenka selhala úplně ve všem, ale nepovedlo se, značkové to rozhodně není. Zaprvé sloh. Až když narazíte na knížku, ve které věty drhnou, si uvědomíte, že jejich smysluplné a čtivé uspořádání není úplná samozřejmost. Neříkám, že to bylo marné úplně celé, například samotný začátek byl skvělý. Ale až příliš často se objevovaly pasáže, nad kterými jsem jen zvedala oči v sloup. Zadruhé vkládání deníkových záznamů. Nebavily mě, hnusily se mi a pokaždé jsem je jen přelítla očima. Hned v první deníkové kapitole, do které jsem se dychtivě začetla, se to muselo točit okolo utýrání zvířete (jedno jakého), to aby čtenář hned zkraje pochopil, že je postava zvrácená. Ne, tak tyhle laciné, vyčpělé triky na mě vážně neplatí. Za třetí, a v tom spatřuju hlavní příčinu švu, co jde šejdrem, samotný příběh. Přitom – jedná se o silné kafe, to je jasné každému, turek jak vyšitý, skoro to vypadá, že se na něm nedá nic pokazit. A hele ho, dá. Autorka to přehnala s počtem stran. Záměrem bylo určitě vykreslit plíživě nastupující diktaturu, pozvolna vtáhnout čtenáře a přesvědčit ho, že i on by jistě podlehl. Jenže ve výsledku to bylo spíš strašně rozvláčné a otravné. Pořád dokolečka, jen čím dál tím víc absurdní a hloupé. Nechat své blízké „za trest“ skákat z útesu do moře a čekat, jestli vyplavou???? Nechce se věřit, že si někdo nechá dutinu lebeční tak dokonale zpustošit. Hlavní hrdince jsem nedokázala fandit, nepodařilo se mi s ní ztotožnit, vůbec jsem nechápala, proč na něco tak blbého přistupuje. Prostě mě nebavilo tohle pomalé umírání charakteru sledovat. Přiznávám bez mučení, před půlkou jsem to vzdala. Prolítla jsem ještě letmo poslední kapitolu, připravená knížku nadobro odložit, ale došla jsem ke zjištění, že mě vyvrcholení zaujalo. Pozpátku, hezky kapitolu za kapitolou, jsem nakonec zcela neobvykle, retrospektivně, přelouskala téměř všechny kapitoly. Jen nechutnosti z prostřední části jsem vynechala. Na čtenářskou medaili to není, vlastně-něco takového jsem udělala vůbec poprvé, ale o zážitek víc. Hodnocení nic moc, ale co se dá dělat.

12 05.01.2021

Sláva. Konečně poutavý námět bez trýznivých vzpomínek na trudné dětství, nebo bez napínavých kapitol plných umlácení některého ze zvířat. Už jen za tohle líbám všechny uživatele, kteří mě podnítili šoupnout Umrlčí cestu mezi "chystám se číst". Byla jsem nadšená. Přesně tohle jsem potřebovala, jinak by mě z těch zoufalých, nudných, a přitom brutálních témat už hráblo. Tahle knížka je jiná a je skvělá! Jediné mínus spatřuji v obálce a názvu, vůbec nelákají na skvělou jízdu, kterou autor nabízí. Škoda.

12 25.10.2020

Skvělý začátek, jako když se rozjedete na saních z kopce. Pak se dostanete do údolí, zpomalí to, nějak to drhne, a najednou, před váma stoupání. Otráveně šlapete po svých. A ne a ne se dostat na vrchol. Nic vás tam netáhne, za parťáka máte příšerně otravného idiota trpícího nejvyšším stupněm prokrastinace. Jeho jedinou myšlenkou je "vyčkat", a to i přesto, že nalezené důkazy už nemá kam schovávat. Poté, co vyšlo najevo, že jeho tajný neznámý nakoupil dalších dvacet matrjošek do zásoby, jsem na tuhle šou už neměla náladu. Přeskákala jsem na konec, abych aspoň věděla, o co šlo. Kdyby se postavy nechovaly tak neskutečně otravně, nemusela to být taková katastrofa. Za nápad a úvod dávám o hvězdu víc, než by si to zasloužilo.

12 01.12.2019

(SPOILER) Moc mě mrzí nízké hodnocení, protože jde o českou autorku, která jistě Databázi sleduje a čeká na pěkné komentáře. Začnu proto hezky:

Pozitiva: samotný závěr. Poslední dvě kapitoly byly opravdu povedené a obsahovaly přesně to, co v knížkách vyhledávám. Svíravý náznak něčeho děsivého. Něčeho, co vyžaduje čtenářovu fantazii a nutnost pospojovat si nitky.

Negativa: všechno ostatní....

Proč autorka svůj brilantní um nepoužila na zbytek knížky-to prostě nechápu.
Co mi vadilo?

a) krátké, popisné věty. Obecně s nimi problém nemívám, i já sama je ráda používám, ale tady jsem měla dojem, že čtu strojově vytvořený text k filmu pro slabozraké:

(...)Vyndala nákup a s plnýma rukama se snažila otevřít domovní dveře. Vtom jí dveře otevřel Robert a zdravil ji úsměvem. Čekal, zda mu úsměv oplatí. Dočkal se. Políbila ho na přivítanou a úsměv mu oplatila. Pomohl jí s taškami. Došli společně do kuchyně a tašky položili na kuchyňskou linku. Bob začal vyndávat nákup. (...)

b) opakování slov. Viz úryvek, který jsem právě uvedla. Velmi často v rámci jedné stránky, jednoho odstavce, někdy i jedné věty. Zdůrazňuji, že citovaný text předkládám zcela kompletní, tedy že se mezi tečkami nachází vždy celá daná část knihy:
(...)Na hrudi se jí dělalo těžko, nemohla dýchat. Popadala dech a snažila se zhluboka nadechnout, to jí ale šlo stále hůř. Lapala po vzduchu jako tonoucí.(...)
(...) Posadila se na gauč, kde bylo ještě místo prosezené od toho, jak tam před nedlouhou chvílí seděla. Naproti ní se posadila žena v civilu.(...)
(...) Nebyl to první případ v Černém lese. Les byl tmavý a nebezpečný. Neměl ten les rád. Vždy mu připomínal milovanou Annu. Oběsila se v lese pět let po jejich svatbě.(...)
(...) Šla se rozloučit se synem. Pohladila ho po vlasech, i když věděla, že to nemá rád. Dala mu pusu na tvář a rozloučila se.(...)
(...)"Max to bere velice statečně. Je z toho samozřejmě v šoku, ale je to opravdu statečný chlapec."(...)
(...) Posadili se do boxu hned na kraji, protože všude jinde už bylo obsazeno. Sedli si naproti sobě.(...)
(...) Nevydělával moc, ale pojištěný byl slušně. Moc lidí však o pojistce nevědělo, čímž se jim kruh podezřelých celkem zužuje. Samozřejmě o ní věděla Vicky, i když Nora tvrdí, že jí o ní nikdy neřekla. Bylo však možné, že se o tom zmínil sám Tom Jones ještě před smrtí. Tím pádem o pojistce věděl i Robert Fields. Finn si zjistil, že jeho firmě se příliš dobře nevede. Ale plat měl slušný. Zato jeho žena, zdálo se Simonsovi, nemá nikdy dost. Muselo být náročné ji živit. Uměl si představit, kolik to musí pana Fieldse stát. (...)

c) krkolomná souvětí a zvláštní výběr slov:
(...) Ani ne za minutu vešla do dveří korpulentní žena a s ní do místnosti přivál i nepříjemný zápach kouře.(...)
(...) Upravená šedovlasá dáma v kostýmku stejné barvy jako její vlasy.(...)
(...) Zvládne si udělat míchaná vajíčka, ohřát párky, dokonce nějakou tu omáčku by dovedl, ale chuť k tomu mu chybí. Nikdy se prostě jeho snaha ani nepřiblíží k chuti, jaká měla jídla od Anny vařená s láskou.(...)

d) nevěrohodné situace, podivné myšlenkové pochody. Čtrnáctiletému klukovi zmizí mladší sestra, na pomoc přispěchá sousedka a oba si s chutí zahrajou Člověče nezlob se?...Kluk nad celou situací přemýšlí a definuje ji jako:
(...) Mám Emu rád. Je to moje malá ségra. Je to ještě mrně. Celou dobu si lámu hlavu, kde může být.(...)
Nebo-ženě se ztratí dítě, opakovaně jí pak někdo volá na mobil, ona je z toho "otrávená", protože je "je slyšet jen jeho dech". Já, jako čtenář (a matka!) bych očekávala naprosté nasazení, děs, akci, hned, okamžitě, ale místo toho, aby po tom všichni zúčastnění skočili jak po záchranném kruhu fosforeskující barvy, tak hlavní vyšetřovatel lakonicky pronese: "Nejlepší bude, když zjistíme, odkud ty hovory přichází..."

e) světová jména, zahraniční prostředí. Proč? Umést si cestičku k srdci cizinců, ke kterým se možná knížka dostane překladem? Vždyť jim je to ukradené, postav se jménem Tom Jones, Max či Finn znají mraky. Od české autorky, pro české čtenáře mi to přišlo zbytečně vyšroubované směrem k hranicím a ještě dál. Nehledě na to, že když šla jedna z postav uvařit kafe Ritě, myslela jsem si zprvu, že je řeč o psovi...

No. Je nemožné uspokojit všechny čtenáře, a naštěstí je mezi recenzenty řada dalších, kterým styl paní Bryknerové vyhovuje, což je dobře. Já se mezi nadšence bohužel nezařadím, ale přesto přeji autorce mnoho úspěchů!

11 21.01.2024

Tak tohle mi vážně sedlo! Jak já jsem si libovala v těch pocitech. Jak já jim všem rozuměla. Matce, synovi, přítelkyni, příbuzným, manželovi, prostě všem! Jsem úplně u vytržení. Ano, nikdo z nich by se nenominoval na Nobelovku, ale mě to vůbec nevadilo. Jediné mínus bych spatřovala snad jen v počtu stran-na můj vkus to bylo dlouhé, ale to je detail. Koukám, že nějak podobně jsem hodnotila i autorčinu minulou knížku, takže je to jistotka-řadím si Frances mezi oblíbené spisovatele a vyhlížím její další počin.

11 20.11.2023

Adama Kaye jsem si půjčila, protože jsem se tady na Databázi dozvěděla, že je skvělý. Mrzelo mě, že jsem nesehnala první díl jeho doktorských historek, ale co už, alespoň něco. Každopádně se mi to hodilo do výzvy. Po návratu z knihovny mi Adam ležel hezky nahoře na kopičce ostatních, tak jsem do něj jen tak nakoukla, že zhodnotím první kapitolu. No přečetla jsem jí celou (tu knížku) a opravdu jsem se bavila. Skoro jsem si k tomu ani nesedla, jak mě to chytlo. Autor píše v sarkastickém stylu, který miluju, navíc popisuje prostředí, které dokonale znám. Fascinovalo mě, kolik detailů pojí lékařskou profesi napříč celým světem (jo, i já zažila ten děsně pomalý automat na vydávání prádla, i já si syslila čisté kusy na pernější dny, abych díky technice nezůstala ve štychu (a nahá). Co čtenáři trochu ubírá na zážitku je fakt, že text obsahuje přemíru narážek na konkrétní věci spjaté s oblastí, kde autor žije (Británie). Sitcomy, zboží z potravinových řetězců, postavy z televize či britských vánočních tradic...Já, jako cizinka, je samozřejmě neznám, a tak jsme mohla jen smutně konstatovat, že daný vtip v knížce prostě nechápu. Některá souvětí byla dost krkolomná, ale řekla bych, že jen díky překladu, který byl jistě pořádným oříškem. Specifický styl psaní autora musí být v originále to, co lidi k jeho textům tak táhne. Taky jsem si uvědomila, jak náročné musí být pro překladatele pracovat na knížce, která je prošpikovaná cizími termíny, jejichž skrytý význam v podstatě tvoří jádro popisované historky. Minimálně dvakrát jsem narazila na místo, které autor bezpochyby myslel jinak (např. historka o dívce, která skončila na pohotovosti s alergickou reakcí na jídlo (arašídy). Nepožila je ovšem klasicky ústy, nýbrž je ve formě arašídového másla mázla na svůj genitál coby lubrikant při sexu. A to i přesto, že věděla, že u ní můžou vyvolat anafylaxi (nejtěžší stupeň alergie). Pointou příhody měla být diagnosa, kterou Adam popsal jako vaginafylaxi (což je termín, který v medicíně přirozeně neexistuje, protože lidí, kteří by si vědomě mazali alergen přímo na genitál, na světě příliš není). Překladatel však pro čtenáře poznamenal, že slovo "fylaxis" znamená ochranu. Což je sice také pravda, ale vskutku mi pak příhoda nedává žádný smysl. Škoda. Jinak moc dobré.

11 20.09.2021