JP komentáře u knih

Rozhlasová dramatizace. McEwana jsem nějakou dobu zpátky odsoudil za prázdnotu jeho 'Betonové zahrady' a přitom ve mně tak nějak pořád rezonuje. Stejně tak jsem naložil s Beckettovým 'Tsem'. To jsou knihy, které ve vás musí zkrátka určitým způsobem dozrát, pokud jste ochotni se vyvíjet, posouvat a učit. 'Nevinného' jsem poslouchal týden, cestou ráno do práce, ve tmě a zimě a nádherně mi mou představivost dotvářelo pole tmy okolo mě, ke všemu skvělý hudební doprovod, který zkombinoval jednak anglickou, tehdy moderní hudbu (Falling in Love Again od Marlene Dietrichové), stejně jako tradiční německou a ruskou. Namluveno samozřejmě předními českými hlasy v čele s Ivanem Trojanem v hlavní roli nesmělého Leonarda. Ucítil jsem, že McEwan je tak nějak snově nostalgický, ať pojednává o čemkoliv (závěr s dopisem), je to jako kdybyste to sami zažili, kdysi a kdesi. Ovšem zrádně nemohu vědět, jestli bych o knize mluvil stejně, protože tahle forma rozhlasových her a dramatizací je přeci jen jinde, než regulérní beletrie – samý dialog. Ale mě ta velká díra pro představivost vyhovovala. Ve výsledku jde o hořký příběh plný zrady a obyčejných emocí, navíc podle skutečných událostí, zasazený do Berlína roku 1955, kde se to hemží špiony ze všech koutů Světa - bohužel to slovo 'špion' dalo knize dost odpuzující nálepku. A to je tentokrát velká škoda.

5 01.03.2013

Jako starší budu 'Hru se skleněnými perlami' třeba vnímat jinak... ne-li přímo opačně, ale mezitím: Dlouho jsem na tuto knihu čekal a obdobně dlouho ji i četl. 'Hra se skleněnými perlami', v originále poněkud ladněji znějící 'Das Glasperlenspiel' je první Hesseho dílo, ze kterého nemám hřejivé pocity - ba naopak. Autor se totiž tentokrát snažil zkombinovat největší prvky vědění a duchovního života a stvořil tak v podstatě vlastní umělé universum - Kastálii, izolovanou učeneckou elitu, lidí oddaných pouze vědění, filozofii, hudbě atd. nicméně dochází ke zjištění, že takovýto nezávislý a vyrovnaný svět ducha nemůže fungovat bez mizérie obyčejného života. V podstatě je to kniha reflektující Hesseho život a postoj k němu. Učenci z Kastálie mi připomněli gladiátory v aréně. Ti byli nebezpeční a smrtící, pokud jste je zavřeli do klece, jenže jestliže jste je chtěli použít třeba v bitvě, ukázali se jako zcela nepoužitelní. Německý spisovatel je tentokrát navíc i ubíjejícím způsobem dlouhý - velice mu sluší kratší rozsahy, z těch 630 str. se to dalo bez problémů stáhnout klidně na necelých 200 str. Příběh je navíc chladný, vyčpělý, stařecky prázdný a odevzdaný, i když se snaží tvářit, že je pln naděje. Po dočtení Hesseho příběhů vás ovšem, jako vždy, zaplaví jakýsi smutek a nostalgie. Publikace je rovněž plná témat, jaksi násilně vmáčknutých do jednoho svazku, protože je Hesse nedokázal dříve a jinak zrealizovat a neodpustil by si je nepoužít. Tím mám především na mysli básně a životopisy v závěru, které tvoří zajímavý obraz celého textu, ač současně působí nadbytečně. [14.11.2012 - 17.3.2013]

7 16.02.2013

Svého času byli 'Zbabělci' asi silní nejen obsahově, ale hlavně formou – typické anglismy, které přetrvávají dodnes, coby věčná fascinace tím, že v Americe je vše best a No.1, ale hlavně ty vulgarismy mi na rok '48, kdy Škvorecký knihu napsal, připadaly jako docela dost silný kafe pro žaludek tehdejších čtenářů. S odstupem času, po beat generation a podobné havěti je však kniha zajímavá už jen a právě tím obsahem, tou upřímnou výpovědí českého mladíka z dnů 6.5.1945 až 11.5.1945, tedy konce války a toho, jak to prožívala mladá generace. Dany Smiřický je určitě sympatický - takový obyčejný kluk s obyčejnými touhami, velmi férový, pokud se nad tím zamyslíte, ale také cynický, když nemá, co chce. Najde se tu spousta skvělých scén, ale hlavně se mi líbila všeobecná zákeřnost vůči Němcům a jak Škvorecký nadhazuje otázku, že ne všichni z nich jsou vinní a zodpovědní za to, co se tehdy dělo. Vytknul bych místy ubíjející zdlouhavost, i když závěr se naopak mohl protahovat donekonečna a nezlobil bych se - zvláštní. Škvorecký ovšem knihu líčí téměř v reálném čase a dokumentárně. Třeba Hrabal napsal Ostře sledované vlaky - taky to má výpověď, taky je to o válce, taky do toho dal hodně ze sebe, ale má to sedmdesát stran. Škvorecký prostě moc žvaní - kdyby alespoň ne pořád dokola, ne pořád o té proklaté Ireně. Schválně jsem zmínil Ostře sledované vlaky, u kterých jsem reagoval na jeden z komentářů, že hrdinovi jde pouze o jeho erekci – tady bych to s polohlasitým uchechnutím a přikývnutím přešel.

3 06.01.2013

Nepřenesu se přes fakt, že Pratchett udělal zásadní chybu: na žánr fantasy připlácl nálepku s nápisem "parodie", to je v podstatě to nejlacinější, co můžete udělat. Ale ono by to nevadilo, kdyby to kompenzoval třeba geniálním humorem, či filozofováním, to někdy může přesáhnout žánrové hranice, jako je tomu třeba v případě Červeného trpaslíka. Ale zde se ukazuje, že Zeměplocha mě po všech těch pokusech láká nikoliv díky jménu Terry Pratchett a jeho údajně geniálnímu humoru, jako většinu skalních fanoušků, ale díky jménu Josh Kirby a tomu, jak je většina dílů série zpracována svou specifickou a nezaměnitelnou obálkou. Selhává to zkrátka tím, že mě ten příběh absolutně nezajímá a nudí, sic tam Terry i přes svůj nesporný intelekt a bohatou fantazii vtlačí zajímavé nápady. Jenže ta jeho forma celkově zcela selhává, není to schopné vzbudit mou pozornost, je to jako Trnky Brnky, co si člověk čte na záchodě, v zásadě se to pořád jen vtipně tváří, jako TV skeč, co se odesílá v neděli a pak je navždy smazán, aby ho už nikdy nikdo nemusel vidět. Ale jak sám Pratchett řekl: "Živím se tím, že píšu fantasy příběhy," - svou obec má a jako člověk nepůsobil tak, že bych proti němu měl cokoliv mít, ba naopak, bohužel je jeden z mála, jehož tvorba mi ze všech dosavadních pokusů není absolutně po chuti a nejsem ochoten uznat jakékoliv její literární kvality výše, než jako průměrné.

6 20.12.2012

Dnes, 30.11.2012, jsem se vzbudil v 3:30 a rozespalý pustil do knihy. Dostal jsem se přes rozbor Václava Černého, Cervantesův úvod, věnování a prvních pár kapitol. Pak jsem zhasl a seděl ve tmě na posteli a sledoval oranžově zářící ledku. Vzpomínal jsem a říkal si, jak moc by ovlivnilo můj život, kdybych si tehdy, myslím, že to bylo v roce '06 nebo '07 v Levných knihách, koupil ten poslední výtisk Dona Quijota (vydání z roku 2005, držel jsem ho v ruce). Tehdy jsem netušil, že to bude kniha, na kterou budu muset tak dlouho čekat, (do listopadu 2012), ale hlavou mi především poskakovala myšlenka, jak moc by mě tahle kniha změnila a co by se během těch let asi událo jinak.

Don Quijote je bezesporu něco, co mě vždy fascinovalo, v podstatě je to příběh, jako na míru napsaný pro mě. Už odmalička jsem si rád hrál na rytíře (dodnes mám jakýsi šlechtický komplex, kdy se tak snažím vystupovat a působit, ale jak bylo jednou řečeno "Šlechticem se člověk nerodí, stává se jím svými činy"), kreslil je, bitvy, zbrojnoše, stráže, plátové zbroje, masakry, krvavé řeže, historii a její výjevy celkově a v podstatě stejně tak zbožňoval i absurditu, bláznovství či šaškovství. Logicky mě tedy cosi ke Quijotovi přitahovalo, už když jsem o něm prvně slyšel ve výkladu na ZŠ. Nejspíš pro jeho smysl jít hlavou proti zdi, protože věřil, že jednou tu zeď prorazí. V podstatě to skvěle kombinuje oba dva výše zmíněné prvky, coby střet dvou mých světů.

Je docela smutné, že Don Quijote, druhá nejčtenější kniha po Bibli, je zde odbyta pár nadšenými a pár zklamanými komentáři, když jde o dílo tak neuvěřitelně hluboké a komplexní, že to asi ani sám Cervantes netušil, když ho psal. Ale autoři a jejich díla jsou odrazem doby, ať už o tom ví, či ne. Docela jsem si vzpomněl na Markétu Lazarovou, zde a dnes stejně zavrhovanou knihu a snažil se zjistit proč. Rozsah, jak vidím, není překážkou (Lazarová je krátká, Quijote dlouhý), je jí pouze forma, která není dnešním pohodlným konzumním čtenářům po chuti. Tohle je dobrodružný rytířský román, takže jestli jste to otevřeli s tím, že to bude o čemkoliv a stejnou formou, jako dnešní braky na pultech, pletete se, Dovolil bych si odplivnout, kdybych nepsal komentář k Donu Quijotovi a neměl jej v úctě. Protože kdo z nás dnes setrvá v tom, čemu věří? Téměř nikdo. Ne nadarmo je Don Quijote symbolicky tím, čím byl o staletí dřív Ježíš, zavrhovaný blázen. Nejvíc mě ale fascinuje, jak většina lidí nabývá přesvědčení, že bez knih z dob minulých by tu byly i ty dnešní, že by tu byla i dnešní mentalita, zkrátka a dobře - nevidí.

Další unikem vydání, které vlastním (Československý spisovatel, 2012), je krom jeho rozměrů, připomínajících středověkou kroniku, na kterou by byl ke čtení vhod nějaký ten stojan (jakotyč), jsou ilustrace Gustava Dorého. Ten svého času asi opravdu neměl jinou zábavu a tak nakreslil téměř každý výjev jen snad trochu hodný čtenářovi pozornosti - tedy, bohatěji ilustrovanou knihu já opravdu neznám (myslím, že jsem napočítal a nejspíš se o jedno dvě číslo spletl, celkem 316 ilustrací - spousta přes celou A4 stránku, některé menší). Tady další prvek přímo pro mě, protože jako kreslíř a malíř zbožňuji ilustrované knihy. Takže možná tohle vydání čekalo jen a právě na mě a na dobu, až bude má mysl pro něj nejvhodněji připravena, jakoby snad šlo o osud. Zrovna si totiž připadám jako Don Quijote a to víc, než kdy dřív, jen čtu a čtu a tvořím si jakýsi vlastní řád... a začíná mi to pomalu lézt na mozek No, zbývá už snad jen vstát a udělat to, co většina z nás ne - jednat.

Dočíst tuhle knihu je sám o sobě boj s větrnými mlýny.

30 30.11.2012

Závěrečný dialog mi dost připomíná občasné rozhovory s mým kamarádem, dva nesouvislé monology, které na sebe sem tam, o tři věty zpátky reagují. Jinak je 'Plešatá zpěvačka' velmi zábavná a absurdní hra, přesně tak, jak mám cokoliv absurdního rád. Sice to anglánství nemám zrovna v lásce, ale je mi jasné, že zde je to jen prostředek k nastavení humorného a lehce pokřiveného zrcadla společnosti a dětské mentality, která občas takto propluje na povrch i u dospělých jedinců.

6 26.11.2012

Nejsem zrovna Moebiusův obdivovatel, ale jako kreslíře ho uznávám. Škoda, že jsem se k němu, jako ke spoustě, dostal až po jeho smrti. O to víc zamrzí, že Arzach, téměř bez textu, vyprávěn pouze obrazem, a to je moje, avizován rovněž jako legendární komiks, je prakticky jen taková milá hloupost, která na svých cca padesáti stranách předvede dva či tři pěkné výjevy či nápady a jednu dechberoucí ilustraci. I přesto na mě působí spíše dojmem osobního projektu, který si autor kreslil z nudy a hlavně sám pro sebe, než regulérního díla směřovaného masám.

4 26.11.2012

Nebojím se přirovnání 'Slavnosti sněženek' během 'Rozmarného léta' po mccarthyovsku. Jen v divných postapokalyptických kulisách, v Bohem zapomenutém městě, u nějž kondomy plavou po hladině blízkých řek, kde lidé bydlí pod mosty a v hausbótech, kde nikdo nic nedělá, ve městě plném pochybných individuí, opilců, vidláků a bláznivých knězů na kolečkových křeslech. Píše se rok 1951. A kdyby tohle autor neuvedl, stěží bych si to dokázal zařadit. McCarthymu přeci jen sluší jasnější, kratší a přesnější forma. Jako kdyby hleděl do budoucna a nevycházel ze svých obvyklých faktů.

Suttree je kniha, která jde tak nějak "odnikud nikam", zastavená na jednom místě. Sám McCarthy ji psal dvě dekády a vůbec nejkurióznější je to, že tentokrát poprvé, a to dělá tento jeho výtvor zcela jedinečný sám o sobě, používá humor... a to především skrze postavu Harrogatea - jeho melounovou romancí počínaje. Vše je takové lidsky jednoduché. Oproti tomu kontrastuje i nezvyklé množství abstraktních výjevů, které hlavní postavu postupně zdolávají.

V poklidném rytmu, ve světě uprostřed světa, kde se zastavil čas, žije si rybář Suttree, takové autorovo alterego a na Suttreem, coby knize a stejnojmenné hlavní postavě, mě nejvíce zaujal ten klid. Kniha mapuje místa, kde McCarthy žil, jeho vzpomínky, vize a formuje tak jakousi velmi osobní výpověď, až nostalgickou mapu o místě, kde žil, přímo o autorovi. Děj je jako kroužící loďka, co si pluje po hladině a vždycky se vrátí k ostrovu, kde je domov - je pak jasné, že vyvrcholením musí být symbolický odchod. Kniha se v klidu čte dál. A když myšlenkami uletíte jinam, prostě se vrátíte. Ale jak je psáno v závěru, Suttree by se dal otevřít na jakékoliv stránce a prostě číst, podmínkou však je dostat se na jeho vlnu a to se mi tak úplně nepovedlo, někdy SÍ, někdy NO. Ale definitivně je to kniha, kterou s odstupem času uvidíte v jiném světle a myslím si, že jednotlivé názory na ni budou dost individuální.

5 21.11.2012

Audiokniha. Okolo Coelha jsem kroužil jako sup a úmyslně se mu vyhýbal. Všechny ty symboly a náznaky, co jsem odpozoroval, nehledě na otřesné obálky knih, mě vedly k domněnce, že jde o "příliš lehkou literaturu", zaměřenou převážně na ženské spirituální čtenářstvo. Nebyl důvod, abych nad tím ztrácet čas. Impulsem nakonec bylo, když jsem narazil na jeden z rozhovorů s mým oblíbeným MMA zápasníkem Andreiem Arlovskim, který řekl, že nejradši čte Coelha a že Alchymistu přečetl snad pětkrát nebo šestkrát a vždy si v tom našel něco nového (znám i pár dalších lidí, co knihu bezmezně uctívají). Stejně skeptický, ale trochu více zvědavý jsem se tedy do knihy pustil. A řeknu jen, že tohle je zkrátka literatura relaxační - jednoduchá, pro odpočinek, pro povzbuzení, jako skvělá horká koupel či sprcha, nebo masáž olejem, jako ležet nahý, nezakrytý a přitom v teple, s maximálně uvolněným svalstvem. No, já preferuji tu skutečnou horkou sprchu a poněkud silnější a těžší knihy a příběhy. Nevěřím, že zrovna v tak variabilním Alchymistovi jsou nějaká moudra a "mezi řádky" spíš je v něm, a to svým způsobem taky není k zahození, "najděte si, co zrovna potřebujete". Ale kvůli tomu já nečtu.

7 09.11.2012

Snad v žádné jiné knize si se čtenářem Dick tak precizně nepohrál, jako právě v Ubikovi. Jde o poměrně komplexní dílo - nikoliv však teologicky nebo filozoficky, jak byste u autora asi čekali, ale zkrátka a dobře jednoduchou logikou a mnohovrstevnatostí, ačkoliv odkaz na samotný Ubik jisté teologické narážky obsahuje.

Nejdříve jsem to musel v prosinci '11 odložit. Od prvních stran mi to nic neříkalo, absolutně mě to nebavilo a nedokázal jsem se do toho začíst - možná za to tehdy mohlo značné množství stresu z mé strany. A ne, že bych na Dicka neměl žaludek - Valis jsem přečetl jako jeho první knihu téměř hned a dodnes jej považuji za jeho nejlepší dílo i navzdory všem negativům a nejednoduchosti a nejednoznačnosti.

Teď, napodruhé, jsem od osmdesáté strany prostě chtěl vědět, jak to bude vysvětleno. Nebudu tvrdit, že to je tak šíleně poutavě a úžasně napsané, abych tomu musel dávat nejvyšší hodnocení, protože není. Chápu ty, kteří tak činí, protože - vysvětlení příběhu, po něm otevřený konec... a závěrečný mindfuck twist, to udělá svoje.

Chytře vystavěná kniha (taky jsem si v jeden moment vzpomněl na Počátek... pak na Matrix... a zabloudil tím pádem až k Neuromancerovi). Možná mě zradilo, že jsem ten konec tak trochu čekal, protože to mě v podstatě ke knize nalákalo. Ale fakta jsou, že mě to nutilo číst dál a zapojit mozek a to je lepší, než pseudointelektuální literatura, která se tváří, že osvětluje smysl bytí, i když je o ničem a ještě ke všemu nuda.

6 02.11.2012

Některé z ilustrací doslova vyráží dech, přesněji řečeno tři. Shaun Tan na knize podle vlastních slov pracoval čtyři roky a naprosto perfektně v ní vystihl imaginativní a pohádkovější vizi příběhu s tématem přistěhovalců, kteří doufají v lepší zítřky v cizí zemi. Vadila mi jen trochu větší schématičnost 'dvanáctipolíčkových stránek'. Jiné kombinace působily rozhodně příznivěji. Proti samotnému Tanově stylu nemám výhrad, vypadá to na hodně detailní a poctivou práci starou dobrou tužkou, já dávám přednost poněkud barevnějším, emocionálnější, zběsilejším a divočejším výjevům, ale při sledování většiny obrázků jsem skoro nedýchal, vtáhlo to a plně pohltilo. Přesně tomuhle bych se chtěl věnovat. Absence textu zde famózně ukazuje, jak navodit atmosféru čistě a jen s pomocí kreseb. Svým způsobem je ale trochu smutné, že něčí čtyřletou práci můžete zhltnout klidně i za necelou čtvrthodinu, vezměte si, jaký je to neradostný poměr. Nicméně, a díky za to, příběh neomrzí a dá se prohlížet pořád dokola, což jej činí prakticky nesmrtelným. Jednoduchost a přímočarost ho navíc dělají stravitelným pro čtenáře všech věků. BUM! A je tu 'Nový svět' originální a univerzální. Jen tak dál.

4 27.10.2012

Citlivá a upřímná poezie s věčným nádechem naděje. Některým dozajista bude připadat naivní a jiným jednoduše nesedne. Ale když si takhle sestavuji obraz Jiřího Wolkera dost mi připomíná knížete Myškina z Idiota nebo Aljošu z Bratrů Karamazových - dobrotivý člověk plný lásky. Rovněž se mi líbí, jak tradiční a česká celá sbírka je. Wolker psal očividně o všem okolo sebe a to básnění mu šlo vskutku náramně. Rovněž mě překvapuje jak tolerantní byl, věděl toho hodně, uměl pozorovat a měl názor a přitom nesklouzával k tomu, aby snad někoho soudil. Skutečný formát a hlavně spravedlivý člověk, soudě podle jeho duše, která se odráží v básních. Ale tohle bylo tvořeno ve šťastném a bezstarostném období života, Těžká hodina je dost podstatně rozdílná. Nejvíce mne zde zaujaly: (jak jinak) 'Poštovní schránka', dále 'Ukřižované srdce' a pak 'Věci' - ty obvzláště, to je totiž i o mně, Jiří... a v jeden moment mi skoro slza ukápla, jak přesné to je... a bylo... a jak to na mne zapůsobilo:

Věci

Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi,
jako by nežily,
a ony zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi pohledy soustředěnými
a trpí,
že žádný člověk k nim nepromluví.
Ostýchají se první dát do řeči,
mlčí, čekají, mlčí,
a přeci
tolik by chtěly trochu si porozprávět!

Proto miluji věci
a také miluji celý svět.

10 25.10.2012

Ilustrace Jima Kaye a grafická podoba knihy rozhodně zaujme víc, než příběh samotný - a to ani nejde o původní námět. Nicméně pro všechny, kdo mají rádi obdobné publikace je to kniha jako dělaná, ač je adresovaná spíše dospívající mládeži.

5 30.07.2012

Jde o významné dílo, které ovlivnilo opravdu mnohé, od další literatury, přes odpor lidí, především v Evropě, k totalismu jakéhokoliv ražení, až k celé řadě filmových tvůrců a jejich děl. Bohužel, dnes už 1984 docela zapadá pod nánosem svých pokračovatelů, lidí, kteří z něj vycházeli a vycházejí a obohatili ho o své myšlenky, případně svou vizi naopak nezvládli a stvořili jen jakéhosi malého mrzutého hloupého nedonošence. A to i přestože je dílo pořád, vyjma pár lehkých detailů, stále a nanejvýš aktuální.

1984 je archetyp antiutopického díla, ale abych pravdu řekl, film mi sedl daleko více. Přestože v něm není řečeno tolik, ale právě proto myslím, že v tomhle ohledu mi vyhovovala spíše ona zkrácenost a jednoduchost. Snad poprvé, co mi takhle uznávaná kniha sedla opravdu méně, jak její filmová adaptace

8 23.07.2012

Tuším, že v 'Pěně dní' Vian popisoval 'srdcerváč' jako mechanickou zbraň, která vám vyrve srdce z těla. Nejspíš k tomuhlu pocitu chtěl přirovnat i náladu knihy. Zatímco z Pěny dní jsem byl celými těmi emocemi a hořkosladkostí unešený, Srdcerváč byl jen jakýsi podivně chladný, plný symbolů, ale hlavně mě téměř nudil, ale přitom se na začátku tvářil zábavně (příchod, porod - už tady ovšem náznak hořkosti). ____ Jestliže ale popisujeme Vianovu realitu jako pokroucenou a absurdní, dovolil bych si říct, že v mnoha ohledech si všímám, jak naprosto vychází z pocitů a pravidel tohohle Světa a řídí se jeho logikou, jen ji převádí do trochu jiných kulis. Kupříkladu Klementýna, která manžela potřebuje jen proto, aby měla děti, pak už ji nezajímá, v zásadě ho nenávidí a jediné, co pro ni má smysl, jsou děti, tak to vždycky bylo a je. ____ Vian vzpomíná na dětství a své tehdejší dětské vidění Světa, ale zkrátka a dobře, nesedlo mi to, náladou ani pocitem, ne, že by mi vadil těžký podtón, ale tahle kniha není ukázka toho, v čem je Vian mistr - tohle šlo úplně jinou cestou. Jsem si ale jist, že někdo určitě uvítá tenhle chladnokrevnější a odcizenější depresivní prvek.

5 02.07.2012

Vzpomněl jsem si na Buka. S odstupem času, i když jej mám rád pořád stejně, vidím v cynismu stupňování a to takové, že Bukowski ho měl jako koření, zatímco Houellebecq jako hlavní chod. U Bukowského byly pocity samoty, depresí a šílenství rozvášněny jeho chlastem, Houellebecq ale rezignoval, vše vzdal a vyloženě jen prská jed. Možná kdyby vynechat pár cigaret a šel si zaběhat, je to jako nořit se do spirály deprese, hlouběji a hlouběji, černější, kyselejší (pokud to chcete zabalit a hledáte něco, co by vám pomohlo udržet směr, tohle určitě není špatná volba)...

Většina lidí ovšem druhou odvrácenou stranu nevidí, většina lidí jsou bezstarostní uličníci, co proplouvají životem a nesnaží se o něm přemýšlet, dokud se jim něco zlého neděje. Lidé stejně tak nedokážou přijmout, že v tomhle Světě existuje někdo, kdo smýšlí poraženecky či chce spáchat sebevraždu (jako lidi z Francie, nejdeprimovanějšího státu na Světě... k snídaní croissant, k obědu sebevražda). Jako kdyby to bylo nepřípustné. Sám Houellebecq je jako raněné zvíře, které chrlí cynické soudy na každé stránce, zatímco uvnitř hluboce touží po lásce a navenek to nechce přiznat. Je to učiněná póza. Mě s touto knihou zastihl v době, kdy jsem byl taky zraněný a taky v podobných náladách, tudíž jsem ji přečetl velmi rychle. Ale hlavně je fajn, že H. nutí k tomu, k čemu má správný literát - přemýšlet, debatovat, rozebírat. Kontroverzní přijetí je nejlepší nálepka.

11 27.05.2012

Těžká morbidita balad a vybroušenost detailů má i dnes co nabídnout pro jakoukoliv skupinu čtenářů. Silné a pevně stojící dílo, navíc i velmi národní, spjaté s naší zemí. Stejně tak, jak to pociťuji třeba u Hrabala nebo Wericha.

6 13.05.2012

Asi neexistuje dílo prodchnuté větší dávkou deprese. Svého času jsem se o Vránu dost silně zajímal, jednak proto, že mě zmagnetizoval sám příběh (film jsem viděl první), ale jednak taky proto, že jsem sám kreslíř. James O'Barr na díle pracoval deset let, šlo o formu autoterapie, během které ze sebe doslova "vykresloval" bolest nad ztrátou své přítelkyně Bethany, kterou srazil opilý řidič. Nikdy svůj příběh nezamýšlel publikovat. Bral drogy, pil, chtěl spáchat sebevraždu, plánoval dokonce onoho řidiče po jeho propuštění z vězení zavraždit, jenže muž zemřel předtím, než ho propustili. Řekl bych, že tohle je dost důležitá informace pro pochopení celého příběhu a o co v něm jde.

On tento příběh není drásavý sám o sobě, ale hodně i díky všemu okolo něj, co většina lidí neví a to právě doporučuji nastudovat. Jako zásadní se tu jeví nešťastná náhoda, při níž zemřel na place Brandon Lee, který hrál hlavní roli v první filmové adaptaci někdy během 1993/1994 a byl nejen velkým fanouškem Vrány, ale také O'Barrovým blízkým přítelem. Velmi hluboké, velmi těžké. A rozhodně i těžko docenitelné, pokud jste někdy neztratili někoho vám velmi blízkého a neprošli si ohavností té prázdnoty.

Začít můžete tady, jde o asi 40 minutový O'Barrův monolog z roku 2000 u něj doma, přímo u stolu, kde kreslí a vypráví o svém životě a o všem okolo Vrány, myslím si, že je to vůbec nejzajímavější nahrávka, kde toho řekne o sobě věru hodně, ne-li vše: http://www.youtube.com/watch?v=xqIcWNHFDok&feature=relmfu

8 20.04.2012

Cítím léto 2010 a 2011, na tom nesejde, to období vnímám stejně. Byt. Saténové povlečení peřin, dvě matrace rozložené na parketách a sluneční záře z velkých oken mě probouzí a oslepuje, vždycky jsem byl zvyklý mít zatažené žaluzie a žít ve tmě, nejsem zvyklý na tolik světla, připadám si jako kdybych se probouzel v nebi. Zní to tak. Ona spí vedle, většinou spí déle, než já. Jakmile se probudí, otevře okno a dovnitř začne proudit slabým vánkem svěží vzduch. Lehne si zpátky, přitiskne se ke mně a zahříváme se někdy bez peřin, někdy pod peřinami navzájem, proplétáme do sebe vzájemně naše nohy, Někdy znovu usneme, zatímco slyšíme hlasy lidí z venku, z náměstí. Vidím se, jak tam ležím, kluk bez sebevědomí a chuti k životu, co potkal holku, která mu dá oboje. Kdykoliv jsem byl s ní, nemusel jsem přemýšlet, nemusel jsem nic. Poprvé jsem nemusel nic, než existovat a poprvé jsem byl milován jen za to, kdo jsem.

Kniha si mě našla velice čerstvě, měsíc po rozchodu dvouletého vztahu, v tomhle období, kdy jsem po dlouhých letech dekadentního dospívání a drsné pózy, brečel jak holka do polštáře, věděl, že se to už nedá vrátit. Taky jsem si potom slíbil, že tohle už se nikdy nebude opakovat. Přemýšlel jsem nad nejlepším způsobem sebevraždy (mám dva, kdyby někdo chtěl poradit, ať to nezvoráte, když už jste se rozhodli, jsou relativně humánní. Taky není na škodu si poslechnout příběh Billa Burra o sebevrahovi z vrtulníku). Ale když jsem si v létě 2012 četl Pěnu dní, Slunce v pokoji na mě taky zářilo a já vzpomínal na ty dva předešlé roky a cítil s tou dvojící v knize tak moc, ty paralely. Toho roku jsem ztratil velký kus sebe sama ale taky velký blok přebudoval a přidal k němu něco navíc. Po rozchodu jsem se naučil během dvou let víc, než za předešlých dvacet dohromady. Je to zvláštní stádium.

Teď ke knize a proč se lidem nemusí líbit: Absence představivosti. Lidé jsou dnes zvyklí na sáhodlouhé a přesné popisy, Vian dává naopak šílenou volnost a prostor ohledně vašich představ všech detailů v knize - má to svůj účel, podporuje to náladu příběhu. Existenciální žánr a absurdní žánr dohromady někomu jednoduše nesedí. Člověk hltá a hltá, až mu nakonec zaskočí, aniž by věděl proč a kazí si zážitek z knihy, kterou mylně považuje za spotřební produkt. Pěna dní je krásně absurdní příběh o jedné lásce, plný nezapomenutelných obrazů, patrně první milostný příběh, který jsem ocenil, co naplat že v době, kdy jsem byl tvrdý asi jako nerozbitná sklenička z NDR. Hořké to je taky určitě, ale hlavně krásné. A komentář, že "Pěna dní je nesrozumitelná." mě vážně baví. Ať to psal kdokoliv, definitivně ještě nečetl Joyce, Becketta nebo třeba Pynchona, to by byla exploze mozku.

Dnes, tj. 6. 5. 2013, jsem si na to vzpomněl v práci a ihned musel napsat zprávu svému kamarádovi (dal jsem mu knihu před nedávnem přečíst a on tak nějak nepochopil o čem je a vůbec, protože prakticky nečte), a napsal jsem mu: "A kdyby ti už nic jiného ta kniha nedala, alespoň ses naučil jak dívkám léčit leknín na plicích."

Není to špatná věc, po které sáhnout, když je vše bez barev. Ale nevím, jak bych reagoval dnes. Četl jsem to v době, kdy jsem krvácel, takže to s člověkem všelijak cloumá doleva i doprava. Dnes by mi to třeba už nic neřeklo.

16 09.04.2012

vrazil jsem ho do ní. vrazil jsem do ní všechno, co jsem měl.
"ááá," vydechla, "to je paráda! ty ho máš ale křivýho! seš jako hák!"
"v dětství se mi stala taková nehoda. s tříkolkou."

Zápisky starého prasáka psal Hank na sklonku 60-tých let, do začátku 70-tých let pro plátek Open City. Tahle éra vlastně započíná jeho nejplodnější zlaté období, během něj napsal ty nejzásadnější povídky (sbírky: Příběhy obyčejného šílenství, Nejkrásnější ženská ve městě - doporučuju), básně, práce a jeho styl a popularita zaznamenala ten největší výšvih, vše zakončeno tečkou v podobě románu Poštovní úřad.

Přečetl jsem od Buka minimálně tucet knih a s tímhle by mohla soupeřit ledatak další sbírka (Nejkrásnější ženská ve městě), která přeci jen v mých očích vítězí, ale vím, že mnoha lidem by nebyla vůbec po chuti, takže doporučuji především tuhle. Minimálně si rozšíříte obzory.

-Milý pane Bukowski, tvrdíte, že jste začal psát až v 35 letech, co jste dělal předtím? E. R.
-Milý E. R., nepsal jsem.

8 22.03.2012