JP komentáře u knih

Ještě když jsem nastoupil do busu, maje za sebou jen několik básní, 25.5.17 v 16:43 a na chvíli si Ariel zase otevřel, zapsal jsem si po chvíli:

"Nikdo neudělal tak velikou vědu z říznutí do prstu, jako Plathová." -JP

Zrovna se nacházím v období, kdy moje nálady, emoce, rozpoložení a přesvědčení, skákají jako ping pongový míček... nahoru a dolů. Zatímco ještě v autobuse jsem byl de facto v dobré náladě, v řádech hodin později, po nějaké době práce a průběžném čtení sbírky, jsem se v 0:47 ráno přistihl, jak mě prázdnota uvnitř znovu pohltila, rozevřel jsem oči, tohle tu dlouho nebylo, necítil jsem nic, jen jsem věděl, že teď a v tenhle moment nechci dál žít (nebo abych to podal méně dramaticky, nechci dále být) - byl to absolutní kontrast toho, co bychom nazvali 'chutí k životu'. That Cold Void. And Nothing. Chladná prázdnota naplnila celou mou bytost. Nevím, jak veliký dopad na to měla a má moje současná situace... a jak veliký impact na to měla a má Plathová. Ale hádám, že kniha, u které máte pocity, že se chcete zabít, je silná kniha, ať je ta zkušenost sebevíc negativní. Poezie Plathové je ostrá jako břitva, co vám podřeže hrdlo jedním pohybem a ještě vám zacpe hubu a přidrží si vás, kdybyste se náhodou chtěli cukat a nebo měli chuť řvát. Nacházel jsem se v plamenech a dočkal se jen dalšího oleje na mou hlavu. Rozjebalo mě to.

(I felt so cold. For long time the void hasn't been this big. I actually wanted to kill myself. 0:47. Nothing. Nothing.)

6 26.05.2017

Umělec v hladovění, V kárném táboře, Venkovský lékař, Ortel (+). Nikdy jsem nepodlehl všeobecnýmu rozčarování okolo Proměny, asi mě nebaví jak děsně ji všichni nafoukli na úkor Procesu a Zámku, lidi zase ukazujou, že kratší, snazší a stravitelnější práce jim jsou zkrátka víc po chuti, pakáž líná. ____ Je to jako pořád ho znovu a znovu objevovat (už delší dobu jsem od Kafky nic nečetl) pro to, čemu věnoval pozornost, detaily, který popisoval, a jak je popisoval. Detaily, který by, obzvláště v dnešní uspěchaný době, nikoho nenapadlo řešit, místa, který by nikoho nenapadlo otisknout na papír (mám to s místy podobně, jenže já si je vyfotím do mobilu), vzpomínky. A čím dál víc si říkám, že všechny ty zápisky a fragmenty, nedokončené práce jsou zkrátka tak, jak mají být, protože tak mají být - Kafka je definitivně o cestě, ne o cíli a nějaký literární standarty na něj zrovna moc nesedí. Ale vždycky se nemůžu zbavit dojmu, že nevím, jak o něm mluvit, jak popsat, čím byl unikátní, kde je ten bod, který uchopíte a řeknete, tohle je ta nálož, teď čum, tady ten moment - nic takovýho v něm totiž není... já vím jen, že i s odstupem století je pořád zajímavější, než 98% dnešní produkce, protože napíše, jak půvabný tvar mělo rameno jedné ženské, která se mu líbila v létě roku 1912 a nebo že branka v uličce, kam nikdo nechodí, byla takhle zrezivělá, když za ní zrovna zapadlo Slunce. Je to divně neuchopitelný a to je na tom to nejlepší, ta nedefinovatelnost a ten zájem mimo standartní rámec (proč psát o pocitech k ženě, když můžete psát o jejím rameni atd.), to mám s Kafkou společné a definitivně to je důvod, proč mě baví ho číst. Snad jsem se vyjádřil.

10 04.05.2017

Nezdá se mi, že 'Svátosti' jsou něco zvláštního. Dost jsem při čtení vzpomínal na Kahudovu knihu "Vítr, tma, přítomnost", která je objemnější nejen obsahově, ale absolutně vším (naše luhy a háje dnes). Někdy si říkám, že čím horší kniha, tím větší ovace a humbuk ji tu stihnou, někdy zase vidím, že lidi oceňují absolutně cokoliv, pokud je z toho při čtení vyloženě nebolí hlava... speciálně literatura, která balancuje na hranici mainstreamové nudy (sekce knižní novinky) a lidi, co v životě nesáhli po náročnější četbě si u pár věcí řeknou, jaká je tohle pecka. Já tím v podstatě proplul bez zájmu k čemukoliv... druhá polovina do konce se mi definitivně líbila víc a s přibývajícími stránkami se zdála kniha silnější, nicméně, to může být efekt času, který jsem u ní strávil (skoro dva měsíce). Za mě: nevidím důvod, proč po tomhle sáhnout a zabít nad tím čas (po tomhle jsem se pustil do sbírky od Kafky, což mě jen utvrdilo v tom, jak jsou 'Svátosti' slabé. Někdy mám pocit, že lidi se autora bojí a tak žijí v téhle konzervativní nudě "jen tak, aby snad neurazili". Nulové sebevědomí pro vlastní názor. Česká mentalita.) Nejde mi to do hlavy, jak Kahuda a nebo Kafka může být s hodnocením hůře, než tohle? Důvod vidím v českém konzervativním puritánství - jakmile vybočujete, byť jen trochu, všichni vás chtějí sežrat. Takže knihy, podle téhle logiky, se nečtou proto, aby vás někam posunuly, ale proto, že mají být stejné, schematické. Kniha není esence autorových myšlenek, ale jen produkt, co má vypadat dobře na poličce (kterou já mimochodem nemám, všechny knihy mám naházené na kopě dvou malých stolků a upřímně, začíná se mi to líbit víc a víc, než jakákoliv knihovna). Nechci dissovat nebo znít, že tu pranýřuju Přibila, jeho kniha je v pohodě, ale definitivně chci dissovat všechny, kdo tu z ní skákají, jak kdyby to byl objev dekády na literárním poli.

3 16.04.2017

Emilie pohrdá Riccardem a ten se snaží zjistit proč, zatímco se jejich manželství rozpadá v trosky. A Moravia ten motiv, námět, ždímá absolutně parádně, aby vás v závěru ještě jednou převezl... i když já jsem to čekal. Jestliže vás baví složitost a neuchopitelnost mezilidských vztahů, sežeňte si tohle, je to v podstatě 200 stránek o "bitch just tell me whats the problem" "idk, fuck off". I když ono to k Italům patří. Mně definitivně bavil ten konflikt ženy, která pohrdá svým mužem, ale nechce mu vysvětlit proč a jeho naprosté zoufalství nad tím. Někdy si přeju, aby tu nastal ten slavnej matriarchát. Ve výsledku mě kniha donutila se opět zaměřit nad konfliktem a říct si, jak muži pořád hledají rozumný a logický důvod (ideálama nasáklej Riccardo) a ženy řízené instinktem zkrátka neví, co vlastně chtějí, jen že nechtějí zrovna teď, zrovna tohle (Emilia). Možná proto se mi kniha tak líbila, protože v podstatě skvěle podtrhuje v co věřím, i kdyby její poselství bylo opačné. Někteří lidé nemají ponětí, co se s váma stane, když se poprvé a opravdově zamilujete a ono to pak jen tak, skončí. Vsadím se, že tucet moderních žen si při čtení knihy říká (jestli se k tomuhle od toho všeho literárního bordelu kterým se krmí, dostaly), tak ji přece nech a já jen vrtím hlavou a říkám si, jak můžou být takový.

6 21.03.2017

Skoro jsem už zapomněl, protože tomu je pár let, co jsem Hesseho četl (2012), že snad neznám spisovatele, který by dokázal tak perfektně popsat rozkol ve své vlastní duši, doslova vidíte dovnitř, větu za větou, co se v postavě odehrává. A to stačily tři stránky, abych si řekl: "do prdele, je fakt dobrej." Já bych svoje pochody a chaos v hlavě nezvládl zkrotit a sepsat, ne takhle. Hesseho filozofie je stejná jako jeho řemeslnost, je to skutečný spisovatel v pravém slova smyslu - silně koncetrovaný a orientovaný na sebe a svoje témata, sám sobě metrem. Zkrátka si jede svoje.

Dětská duše - o pocitu viny mladého chlapce a jeho touze vymanit se ze sevření pravidel, která ho de facto nutí svou sevřeností je porušovat. Asi nejlepší ze tří povídek, protože se s ní identifikuje každý a je v tomhle smyslu i nejkvalitněji sepsaná, nebo minimálně mně to tak přišlo, já takhle jednám přirozeně.
Klein a Wagner - Dr. Jekyll a pan Hyde po hesseovsku. Pro autora i atypická vycházka do vod krimi žánru.
Klingsorovo poslední léto - De facto je vše v názvu. Víno, ženy, zpěv - nic z toho netrvá věčně. Spousta filozofování o životě a jak na něj nahlížet. Už to na mě ale působilo vyčpěle. Asi jsem měl větší očekávání. Možná už jsem přehessovanej pro život.

4 12.12.2016

Hrabě zemřel mladší, než jsem teď já - sic jen o chlup. Působil na mě ale starší, z fotek, i z básní... stejně je zajímavé, že jsem se k němu dostal právě teď. Když jsem otevřel a začal číst jeho 'Blues', dýchlo to na mě napřed čímsi unikátním, ale postupně to vyčpělo. Nicméně, jestli vám poezie připadá akademická a uhlazená, tohle je dobrá přestupní stanice na druhou stranu. Není to nic těžkého, je to jen civilnější a upřímnější, žádné velké ideály a barvité obrazy. Jen život očima autora, básně, co jdou cítit na dálku dobou, kdy byly napsané.

8 12.12.2016

Nuda. Každý má krizi. Perec, Francouz, toho z podstaty není ušetřen. Už jen to dopolední víno a čokoládové croissanty po ranním sexu dávají všem la petite mort. Já chápu, že je potřeba znát u Perece kontext a že jeho výtvory definitivně nejsou jen chaotická změť, ale absolutně mi to prosvištělo hlavou, aniž by mě to zajímalo... i já, promrhaný talent, co by sám o sebe neopřel kolo, jsem si říkal, že by Perec měl zavřít klapačku a trochu se vzchopit... jestliže umíte popsat svou bolest, krizi, šílenství, cokoliv, je tu spousta autorů, co to umí a někam vás to posune... pak jsou tu ti ostatní, co jen kňourají, protože je toho na ně moc, tohle je tak na půli cesty. Ale to namáčení ponožek ve mně nevím proč zůstalo.

4 17.11.2016

Po všech těch komuzvonihranách, sbohemarmádách a starcíchamořích a idealisticky líčených Hemingwayových dobrodružných eskapádách (mně byl ve škole líčen čistě jako dobrodruh, lovec, toreador, pábitel, superman (sic pro každou češtinářku je to muž jejích snů) a u Bukowského často i jako boxer, ale taky jako někdo, kdo na začátku psal dobře, až svou spisovatelskou kariéru v závěru podělal a proto si ustřelil palici) mě zaujalo, jakým stylem je tahle kniha napsaná. Připomněla mi právě moji jedničku - Hanka Bukowského a jeho protloukání životem. 'Pohyblivý svátek' je odvyprávěný tak nějak vcelku stoicky a polopatě, jak to měl Hemingway ve zvyku. Píše, jak žil ve dvacátých letech v Paříži a člověk zase čeká nějaké to kecání o tehdejší intelektuální elitě, jak Hem rozsekal ve dvanáctým kole šampiona v boxu, možná i kapitolu, kde skoro chytil rybu na místní řece, ale sežral mu ji žralok... jenže už úvod je o tom, jak v ulici smrděla kanalizace, čili hned jsem ucítil, že tady žádné ideály nebudou... spíše vzpomínky (psáno na sklonku kariéry) a vcelku upřímně, jenže obsahově je to slabší, spíš se tam hodně rozkecává a to o pár věcech, přátelích a životě, na necelých 160 stranách se toho člověk moc nedozví (otázkou je, jestli Hem vůbec chtěl tyhle memoáry publikovat, vyšly až po jeho smrti), ale jestli jste hardcore fanoušci, skočte po tom.

4 27.07.2016

Vizuálně téměř hypnotické dílo. Vůbec bych se nezlobil, kdyby 'Sojčák' byl úplně bez textu, který podle mě spíše kazí celkový dojem (zařazuje ho tak mezi komiks a dává mu nálepku braku) a ruší od uchvacující výtvarné stránky... a mimo to je nadbytečný - člověk se stejně nedozví nic, co by už předtím nepochopil a jen ho to vytrhne z atmosféry příběhu. Dostanete se přes to za cca 15 minut, přesto má kniha záložku. Jsou to jen detaily. Uvítal bych v tuzemsku více podobných publikací a klidně to mohlo být na křídovým papíře, namísto téhle levné varianty, když už je to v takhle dobře provedené pevné vazbě.

3 12.05.2016

Nevím ani, co dřív napsat. 'Temný Tomáš' je tak trochu ztělesněním toho, co v literatuře nesnáším. Snaží se to v anotaci prezentovat jako "ontologická fikce", což je taky sranda, když se zamyslíte, co ten výraz vlastně maskuje (vlastně nic neříká, ale snaží se prodat špatnou knihu). Realitou je, že je to o ničem. "Slunce svítilo, ale svítilo tak moc, že vlastně nesvítilo." Sto stránek. Velmi francouzské. Myslel jsem, že to snad ani otravněji nejde. Velmi obšírný způsob, jak říct, že nemáte co říct. Je to jako vykastrovaný Beckett, co se vás snaží přesvědčit, že zná smysl všeho. Dlouho, možná nikdy, jsem si po dočtení knihy neřekl "Tyvole, konečně." (napadá mě Plastikový svět, to byla taky rarita). Za mě ztráta času, ale někdo se do toho umí ponořit. A někdo je i schopen najít důvod, že jde o vysokou literaturu... ale já vím, že je to jen další pseudovýtvor, další kravina ze šuplíku, co měla v šuplíku zůstat.

3 05.05.2016

A Mic Drop. BUM! Přečteno de facto za jeden den, v jeden den, čímž u mě kniha drží prvenství, pokud se bavíme o regulérním prozaickém textu, mimo ilustrované pohádky, což je koukám obsahově veliký skok, do úplně jiné louže (při 102 str. to ale není pro čtenáře až tak nadlidský výkon, pro JPho to ovšem výkon je - četl jsem v kuchyni, chodíc v kolečkách, jako akademik, pak v kulturáku na vrzající sedačce, čekajíc až malé sestře skončí hodina zpěvu, zatímco se vedle mě ženská ládovala zákuskama, pak doma, zády k monitoru, který jsem použil místo lampy, vyvalený ve svém křesle, pak v divné pozici na čele postele (jelikož se chystám malovat pokoj - zkrátka to tam bylo) a finálně, samozřejmě, na hajzlu). Víc, než cokoliv, mě zaujalo, jak moc jistě a vyrovnaně Levé text napsal... není tam nic navíc, žádný tuk, žádné zaváhání, pochyby. Tenhle člověk "talk the talk and walk the walk", stojíc tváří v tvář konci. Respektuju ten narativ a formu. Rezonuje to. Na podobný text nenarazíte každý den.

7 01.02.2016

Nic v Krvavém románu není náhoda. Tahle kniha je taková poklona a současně jeden velký žert, co ve skutečnosti míří jen k určité obci, i když to definitivně není to, co bych označil jako těžké čtivo. Váchal si utahuje z žánru, ze sebe, ze všech. Nicméně, jak jsem se nejdřív prokousával první polovinou loni v červnu, nedokázal jsem se do knihy dostat, možná proto, že jsem ji bral zbytečně vážně a snažil se držet příběhu, zatímco on tu vlastně žádný není, resp. to není o něm. V druhé polovině, teď, po půl roce, už jsem se chytal hlavně nadsázky a došlo mi, kam autor směřuje - a to jest největší z důvodů, proč 'Krvavý román' stojí za přečtení, je to dílo nadmíru české a trefné a snaží se působit a znít vznešeně, tak trochu exoticky, zatímco vypráví o laciných mordech a ještě lacinějších hampejznicích. Váchalův záběr, že si knihy dokázal i sám sázet, vázat i vydávat, o něčem vypovídá, vždycky je to známka vyššího zájmu, když kdokoliv (např. filmař) zná kompletně celý proces svého povolání a je schopný ho i sám dělat, zatímco v díle bez ostychu rejpe do všech a rozdává lidová moudra jako "Co chlap, to smrad." nebo "Komu se nelení, len nepěstuje."

Střípky (co jsem si musel poctivě zakládat nebo zapsat poznámkou do papírku, že vám je sem musím napsat):
"Oni sice mívali jednoho takového umělce, příjměním Žloutka, který už měl oči celé potočené, jak jimi k nebesům kroutil a o kterém bylo známo, že se půl hodiny před jídlem modlí (ač to dělal jen proto, aby mu vychladla polívka)..." (str.186)

"Když se tak stalo, zahřměl na ně strašlivým hlasem:
"K modlitbě, padouši!" (str.207)

"Záhy se počaly rojiti z toho podniku ty nejrozmanitější obluzeniny národa českého." (str.211)

"Velice ho zarmucovalo, že tomu žralokovi vykopnul oko." (225/226)

"To, co začal Mistr z té španělštiny vykládati, byla ta samá anekdota, pro kterou už Kain Abela zabil... Ta anekdota byla tak pitomá, že by nad ní se bůh musel v hrobě obrátit, kdyby ji byl slyšel." (233)

"Bylo patrno, že ta vyvrhlice z moře, jest nějaká zpustlice mravní, když tak do sebe dovedla tu lihovinu nalíti."

"Jedině pohled na hvězdnatou oblohu trochu jej povznáší a usmiřuje, neboť poznává, že i doba trvání pomníků, byť i nejtrvanlivějších, jest prdem proti věčnosti."

A poslední kapitola je klenot sám o sobě, mám na mysli ten duševní tělocvik.

4 05.01.2016

Na čtyř stech stranách o vašem životě zkrátka něco prosákne i mimo původní záměr. A i když jsem z počátku měl se sígrem Robbinsem problém vyjít, protože mi obdobně jako beatnici připadal, se vší tou pravdou, co pranýřuje jedny a pěje ódy na druhé, trochu pokrytecký, nakonec jsem ten jeho upřímný, nenucený a kompozičně vstřícný guláš (koláč) snědl.

"Jak pravil malíř Ad Reinhardt, byv dotázán, jestli se počítá k abstraktním expresionistům: "Do nebe ano, ale ne s těmahle!" (...) "Tanečníci se chovali, jako kdyby byla neviditelná. Což bylo v téhle části světa samozřejmě naprosto normální. Prostě se tvářili, že se nic zvláštního neděje. Když se tam někdo chová jako magor, všichni ostatní začnou mačkat delete."

3 28.08.2015

Několik připomínek: Audio je německo-čínské, nikoliv česko-čínské, ale věřím, že to ve výsledku nebude hrát roli, s učebnicí ty informace nějak dáte dohromady. Rozsah je také poněkud zarážející, protože i snazší jazyky jsou u Ledy rozebrány mnohem podrobněji. Obecně je toho textu dvakrát až třikrát víc. Čistě technicky, tahle učebnice stojí stejnou sumu, co ostatní a je už od pohledu zvláštně zjednodušená (ale možná o krok napřed oproti ostatním), nehledě na to, že čínština je jeden z nejkomplikovanějších, ne-li nejkomplikovanější jazyk této planety. Ale uvidíme, stručnost = sestra talentu. Třeba je tu to gró a Číňané to zkrátka zase, jak je jejich zvykem, vymysleli jednoduše, ale po svém a tedy jejich mentalita je cizincům pořád záhadou. Na konci dne záleží hlavně na výstupu, na kvalitě, znalostech a schopnostech, co získáte.

'Utajený odposlech' už svým názvem nedává žádnou konkrétní představu a stejně tak fotografie na obálce neřekne o nic víc. Jako kdyby kniha neměla tvář, což je jeden z mých oblíbených motivů - neukazovat tvář, být neurčitý, nekonkrétní, nedefinovaný, nechat čtenáře tápat. "Nejlepší styl je nemít žádný styl." ____ Kniha je očividné debut a tím nechci říct, že by měla kazy, ale na mnoha maličkých detailech je patrné, že je ještě nevypsaná a chybí jí plynulost. Autor působí dojmem technika, což vše ještě umocňuje, protože se to odráží nejen v obsahu, ale i ve způsobu, jakým píše. Knize to pak v kontrastu s beletristickou části rozhazuje rytmus. Stejně jako přeskakování v ich a er formě, což nepovažuji nutně za negativum a není vyloučené, že šlo o záměr, ale několikrát jsem se přistihl, že mi nejspíš něco ušlo a najednou nesleduju popis děje, ale něčí vnitřní myšlenky. ____ Jestliže se člověk podívá na logiku snů, kdy se zdají, jejich útržkovitost atd., musí cítit, že úvodní kapitola je zkrátka dlouhá. K jejímu konci ale už kniha začíná nacházet svoje tempo a nemám s ní problém, ale úvod se neskutečně táhne, i navzdory akci, která to má nejspíš kompenzovat. ____ Formálně má kniha tři roviny: beletristickou, technickou a faktografickou. Kniha je ale příliš krátká na to, aby dokázala využít jejich potenciál. Abych to řekl polopatě, beletristická část mi připadala až na pár momentů nadbytečná a faktografická z knihy v závěru jako prásknutím biče dělá učebnici, což způsobilo, že závěr působí uspěchaně. Zato ta technická. Navzdory mé povaze a oblibě všeho absurdního a zábavného musím říct, že jsem si na knize paradoxně nejvíc užívat právě tuhle část a vůbec bych se nezlobil, kdyby kniha byla ještě odbornější. Definitivně se mi líbila i civilnost postav, enormně respektuju, když autor nemá potřebu dělat z hlavní postavy něco víc, než je. U té romance bych ale ubral. ____ Zmínka o Islandu mě potěšila, protože se tam v brzké době chystám za prací. A v Siemensu jsem taky pracoval. Takže jsem v knize, mimo jiné, četl i o spoustě věcí, se kterými jsem obeznámen. ____ Závěrem bych zmínil několik filmů, na které jsem si během čtení vzpomněl: 'The Conversation' (1974), kde se hlavní postava snaží celý film bránit pásky s nahraným zvukovým materiálem před zneužitím druhé strany. A druhý je 'K-19: The Widowmaker' (2002).

3 20.03.2015

"Honíme se a lítáme za pár prašivýma korunama, abychom si koupili auťák, děvku, chlast, nebo chatu na Sázavě, a kolikrát nemáme ani ponětí, že stačí ani ne slůvko, jenom pokývnutí - a je s tím lítáním utrum! Všechny nás mají na háku a jediné, co ještě hapruje, je to, co si někteří z nás nechtějí a nechtějí do té lebky natlouct! Anebo přiznat!" (str. 48)

Slušný a krátký text o, nebál bych se říct, českém člověku - kalkulující kryse. Harníčkova kniha pokrývá velice zajímavý obecný aspekt čecháčkovské podlízavosti. Aspekt lidí, co kritizují u piva, nadávají doma o všech těch pi a ču (nadřízených), kvůli kterým dřou a potí krev a zároveň se smějí jejich vtipům a hlásí jim vše, ve snaze, že si šplhnou a do budoucna zajistí povýšení. Vidím tyhle lidi všude, kam se hnu, ve fabrikách, mezi střední vrstvou, i mezi vzdělanci. Konexe jsou vším. A "nezávislí odborníci potvrdili, že..." Všichni závidí všem. Hlavní postavu knihy nevnímám jako zákeřnou svini, spíše jako oběť okolností a režimu, nebo nevědomosti, zajetých kolejí, strachu, něčeho tímhle směrem (ale stejně tak bych se ani na vteřinu nedivil tomu, kdyby to bylo obráceně). Dnešní generace to ale definitivně ví, jsou uvědomělí o tom, co se děje, co sami dělají, vidí to v TV, slyší v rádiu... zametají pod koberec (a že je to vidět vlastně nikoho netrápí). Češi jsou národ falešných a je spousta důvodů, proč tomu tak je (Důvod #1: Historie nadvlády nad českým národem), odráží se to ve všem. A není na škodu mít krátkou knihu, co tenhle fakt připomene

Zadní strana knihy. O autorovi: "...spolu se ženou se vystěhoval do Německa, kde žije dodnes." (bez dalšího komentáře)

4 18.02.2015

Jedno je jisté, okolo všeho se točí dáma se jménem Oedipa Maas, ale právě to všechno ostatní už se tak jednoduše definovat nedá. Většina knih je psaná staromódním stylem, jako ve škole, úvod / stať / závěr (naše češtinářka nám dokonce vnucovala přesný počet řádků). Pynchon na tohle rezignoval a do toho si s vámi celou dobu hraje. Nepřipadalo mi to ale nesrozumitelné nebo komplikované. Přechody mezi situacemi jsou prakticky z věty do věty, zatímco u většiny autorů si můžete být jisti, o čem to bude po dalších dvacet stran, u Pynchona nemáte ponětí. ____ 'The Crying of Lot 49', výtečný úvod do jeho díla, nenechá vaši hlavu úplně vychladnout, ale zároveň to není, na sto padesáti stranách, žádný zával informací, po kterém máte chuť vyhodit knihu z okna. Možná mi to vyhovuje i proto, že sám píšu podobně, někdy i velmi dlouhá souvětí, kde je vše, co potřebujete vědět a tím to hasne. Navíc ty nejasnosti a konspirační teorie, lidi tohle vždycky přitahovalo, protože to dráždilo jejich fantazii, troška adrenalinu z toho pocitu u dokumentů "A co když je to pravda?". Navíc ta neuchopitelnost, třeba v 'Gravity's Rainbow' je přehršel technických informací o raketách, kterým 99.8% populace nemá šanci rozumět. Drtivá většina literatury je plochá a plná zbytečné spousty nepodstatných detailů. A tady mi přijde, že Pynchon našel svůj modernistický rytmus, tempo, plynulost. Má kruh, kde ostatní mají obdélník. Jedna věc se u něj tak nějak napojuje na druhou a je jen na vás, jak a jestli se dokážete textu otevřít a být schopni ho číst, měli byste se opravdu jen otevřít a číst, nezabývat se tím, čemu nerozumíte, protože nehledě na to, po čem u Pynchona sáhnete, nehledě na vaši koncentraci a touhu "pobrat to" není možné to jednoduše pobrat, jen tak, jako když studujete učebnici, jak sám Pynchon napsal "Why should things be easy to understand?". Zpočátku, jelikož to byla moje první vážnější anglická kniha (Got Fight? od Forresta Griffina mezi seriózní literaturu neprotlačím), jsem měl slovník po ruce, ale nakonec jsem narazil v mnoha diskuzích na lidi, co to četli i třeba pětkrát, rodilí mluvčí, a pořád tvrdí, že neví, co si o tom vlastně myslet. A tak jsem si řekl, kašlu na to, nechám to plynout, užiju si jízdu. ____ Překladům Pynchona bych se obecně vyhnul, protože překlady automaticky naboří rytmus a když vám někdo kupříkladu v boxu (jehož pravidla na život rád aplikuju) rozhodí rytmus, obvykle to je začátek konce. ____ Není na škodu uvést i jednu nepříjemnou věc: Pynchon není pro každého. Někteří lidé na něho zkrátka nemají. Někdy je třeba uznat, že nebude po vašem a tahle kniha je na vás příliš. Dnes už neexistují limity v žádné formě a konzervativci, co to tvrdí, jen stahují všechny ostatní dolů. ____ A Pynchon sám? Bez debaty nejzáhadnější žijící autor na téhle planetě.

4 13.02.2015

Kerouac bloudí v kruzích. Neví, co přesně chce říct. A neví, co přesně si o tom všem tady myslet. A já to chápu. Jsme teď ve stádiu probuzení, lidé se teprve začínají probírat a jsou zmatení. Jack, před tím víc jak půl stoletím, se opíjí, balí ženský a píše, jak se protlouká životem po US, zatímco každej třetí den vytuhne někde ve škarpě (a já pořád nemám problém). Pak zjišťuje, že sám se sebou stejně nic nevymyslí a tak utíká. Krouží pořád dokola na kruháči a říká si: "Něco mi tu uniká," (možná olej).

Každý spisovatel chce podat zprávu, ale popravdě mě moc nedostává, když poslouchám (audiokniha), jak Kerouaca bolely záda a prsty při sbírání bavlny, zatímco já si ty svoje zrovna rozřezávám při sešívání cívek a tahání těžkých motorů. Vsadím se, že jsem i protočil oči, asi jsem čekal, že život tehdy byl drsnější, než že: "Velkýho Jacka bolely záda z práce." Chudák Jack.

Kerouacovy knihy tak trochu dělají vědu z každé drobnosti. Je jedno, kterou vezmete do ruky - je v nich jistá amorálnost a zoufání nad existencí, ale nejhorší je (a to se vždycky směju) to jeho: "Já jsem pravda (...) a ti, co nejsou s náma, jsou falešní hipsteři." - mimochodem, to slovo hipster používá snad v každý knize. Někde mezi tím vším siláckým kecáním se totiž stvořil mýtus o vlkovi, co brázdí Ameriku, mýtus o velkým spisovateli, co sežral všechnu moudrost Světa... mýtus o prorokovi. A to je divadlo zabalené omáčkou žvástů. Jack byl tulák a rád žvanil a rád se bavil. A čas jeho knihy postupně ukáže. Lidi to uvidí. Proto mu tohle nežeru.

17 07.08.2014

"...a zazvonil zvonec a pohádky je konec."

7 05.02.2014

Věřím, že klíčem k docenění Vančurova 'Rozmarného léta' je poddání se náladě, realitě této knihy a ta nálada se dostaví jen u některých čtenářů a to ještě jen v některých fázích jejich života, protože v dnešní uspěchané době není na nějakou rozmarnost v pravém slova smyslu zrovna čas. Jednou se toho léta snad taky dočkám. Hrátky s češtinou jsou neopakovatelné, ale i když mám moc rád filmovou adaptaci, k docenění knihy jsem, dle mého, ještě nedozrál. Jsem rád, že spousta lidí si ji ale užila.

12 12.10.2013