JP komentáře u knih

Definitivně nejsem japonolog ani co by se za nehet vešlo, ale v anglické verzi, kterou jsem si pořídil, překladatel vysvětloval, že 'Ningen šikkaku' (a teď mluvím a komentář celkově dělám jen k téhle novele: https://images-na.ssl-images-amazon.com/images/I/41Pql5-yVOL._SX355_BO1,204,203,200_.jpg, která tvoří asi polovinu obsahu 'Člověka ve stínu') se doslova dá přeložit jako "Nekvalifikovaný jako lidská bytost", odtud anglická verze "No Longer Human". České 'Selhání' zní jako děsně lazy-ass překlad (ale tuším, že nejsme jediní, kdo ho zvolil).

Osamu Dazai se snaží líčit a filtrovat vlastní autobio zkušenost a já s tím člověkem nedokážu mít ždibec empatie (a to obvykle mám). Jeho psaní je prázdné a křehké jak skořápka vyfouklého vejce. Jaký je vůbec důvod pro vznik téhle knihy, než sebeterapie? Ženský, chlast, morfium. Přijde mi, že (I) pohnuté životní osudy a (II) skutečné literární kvality těžce převažují na první, ze strany vah (a tak se tu nafukuje zdánlivá velikost a um, okolo někoho, kdo sice prožil, podle těch, kteří ho analyzovali později, 'tragický život', ale to nemá co dělat s tím, jaký je nebo není spisovatel). Japonská mentalita je té naší vzdálená, daleko víc se snaží být perfektní v čistzé a jednoduché formě, takže je kniha i dost minimalistická (do té podoby, že se není skoro čeho chytit, další krok = prázdné stránky), bez chuti, žádná šťáva, žádný srdce, spíš by to mohlo fungovat jako dlouhá báseň. Jenže i s tou by si třeba Plathová vytřela zadek... a ještě to zabalila zatímco měla svoje děcka vedle v pokoji, stejně jako Hunter S. Thompson. That's style. Dazai působí jako godfather of EMO, nepochopenej hipster, jehož sen se hroutí... aniž by věděl, co je vůbec jeho životní sen, ale zásadní je, že se hroutí. Spíš než empatii a bolest jsem cítil otrávení... ale i závist, že někdo má tolik ženskejch, zatímco je to člověk bez substance, co nemá nic do sebe a nenabízí nikomu nic, dokonce a hlavně ani sobě, nemá žádnej rozměr, nerozumí lidem a vše je pro něj problém. Osamu nebyl ukňouraná fňukna, ale jestliže bych se já choval jako on, jedinej rozdíl by byl v tom, že by mě okolí víc nesnášelo. A já se ho snažím pochopit (jako Jules Winnfield), ale nenacházím nic, než člověka, co dlouho směřoval k tomu, že svoji existenci zabalí nějakou formou sebevraždy. Osamu Dazai je tak trochu opakem všeho, co dělá Japonce cool. Sorry.

4 24.06.2018

O životě, moci sexu, ženských, jejich kundách (jiný označení zní příliš akademicky), historii, Bohu, snech, metafyzice a nekonečným vesmíru a jak to vše funguje, jak sex funguje a proč nefunguje, jak lidi fungují a proč nefungují. Krátké a vcelku poutavé seznámení (konečně) s Henrym Millerem, které je ale asi obecně zajímavější až když si přečtete jeho základní práce. Mám rád věci, co se dají sjet na jeden zátah, protože obvykle musí (a mají) mít něco do sebe.

4 22.06.2018

"... a tak tu dneska máme legie polospisovatelů, co nám buší na dveře a podstrkují a rozhlašují svého génia, protože jsou "neobjevení" a už ten fakt ne-objevenosti je ujišťuje o jejich géniu, protože "svět na ně ještě není připraven".
Na většinu z nich nebude svět připravenej nikdy; neumí psát..."

Henry Miller, Fante, Robert Crumb (that's underground) a spousta hříček a detailů o životě ("To sis zase vzal ty podělaný Cantos?" "Jo," já na to, "nemůžeme přece pořád šukat."). Zločin a trest, Cesta do hlubin noci, Zeptej se prachu. Céline zůstává těžce nesehnatelnej (ale už jsem si ji objednal v angličtině). Víc než kde jinde se tu Bukowski dokola zmiňuje o těch, co ho ovlivnili, jako Hemingway, Pound, Sherwood Anderson, a o tom, co pro něj psaní vlastně znamená. Byly to příjemný týdny, když jsem si četl tuhle knihu po krátkých částech, většinou na hajzlu, sdílel jsem Bukovo nadšení pro vydání sbírek a knih, nadšení pro psaní samotný, který pro něj byla terapie, bez které nemohl být (a bylo snadný) i pro to, jak kráčet životem a trpět.

Není nad jistoty.

"Děláme, co umíme, a moc nám to nejde.
Odsuzovaní. Uzamčený. Pózujeme s tím.
Moc pracujem. Moc se snažíme.
Nesnaž se. Nepracuj. Je to tam. Dívá se to rovnou na nás, prahne po tom, až se to vyvalí z uzavřený dělohy."

8 20.05.2018

(Audiokniha, Maggie Gyllenhaal, jejíž hlas se k tvorbě Plathové náramně hodí, obě oplývají stejnou aurou). Poezie Plathové byla ostrá jako břitva, próza už není tak silná. Chápal jsem, jak se cítila... emoce, co se nedostavují, očekávání, co jsou nesplněná... chtít zemřít, vykoupit se z tohohle všeho a ničeho. 'The Bell Jar' je v tomhle ohledu spíš deník, Plathová příliš nevěřila v jeho literární kvality (a hlavně pro ni byl až příliš osobní, takže ho s ohledem k přátelům ani nechtěla publikovat v US) a tak ho vydala pod pseudonymem (stejně si knihu budu muset do budoucna přečíst, držet ji v ruce, protože je možné, že mi až příliš prosvištěla ušima a odsoudil jsem ji předčasně). Je to ale určitě zajímavá zpráva, dokument, k tomu všemu okolo Sylvie, její život a tak. V tom jejím světě, umělým a povrchním, v té vyšší střední třídě, plné nudných a falešných panáků. Sylvie, kdybys jen potkala někoho jako já. Nemáš ani ponětí. Mohla si zestárnou do skvělé mrzuté ženské v upnutým černým roláku s cigaretou v ruce, která by mě nenáviděla. Takhle je to jen takový planý a zoufalý povzdechování nad existencí, životem, sexem... a tím, jak byli chlapi v padesátejch a šedesátejch letech trapní... vše je nenaplněné, nesplňuje očekávání, nuda a tak dále... z dnešního pohledu je tohle už jako archetyp každé upper mid class paničky a její existence, jako ostatně všech životem znuděných, inteligentních lidí. Většinou mě podobný příběhy a knihy štvou, připomnělo mi to Kerouaca a jeko skuhrání v 'Na cestě'. Plathová psala skvělou poezii a tohle je spíš zklamání, co její tvorbě, jako celku, dost ubírá, protože ji staví z unikátní básnířky do pozice každé druhé dnešní holky, která je znuděná životem a prostě to chce skončit.

4 08.05.2018

Většinu tohohle materiálu naleznete i v Saudkově monstrózní monografii, tohle je krátký a malý výsek jeho čistě erotickou tvorbou, pokud člověk není Saudkův die hard fan, nedoporučoval bych mu za to utrácet.

2 25.04.2018

"A HRDÝ BUĎ
ŽES VYTRVAL
ŽES NEPOSKRVNIL ÚSTA
ANI HRUĎ
FALEŠNOU ŘEČÍ
TAKOVÝ JSEM BYL JÁ
S TUŠÍ, S REDISPÉREM
A S PODPISEM "KÁJA"
JSEM ČEKAL A VĚŘIL
ÚRODU NOVOU SKLIDÍM SÁM
SÁM SE SVÝMI
JDĚTE MI Z CESTY
STAVÍM CHRÁM
PÝCHY A ZLOBY"

Se Saudkem jsem se, narozdíl od většiny ostatních, nesetkal, napoprvé, prostě tu nějak byl, sem tam jsem ho zahlédl v CRWI, když mu tam něco náhodou otiskli, spíše než o Kájovi jsem hodně slyšel o Janovi (o němž jsem i nějaké roky zpátky viděl dokument) a tak jsem se k Saudkovi dostal až velmi pozdě, až když ležel už nějakou dobu v kómatu a teprve až když zemřel, pracoval jsem v té době na Islandu a hned jsem to postnul na facebook, teprve až nějakou dobu poté, jsem se k němu "dostal". Takový jsem já, všechno mi trvá, než k tomu najdu cestu.

Přestože je monografie zdařilá, za ty prachy (nejdražší kniha, jakou jsem si kdy koupil a to ještě o pětikilo levněji z antikvariátu) jsme mohli dostat alespoň pevnou vazbu (přísahám bohu, jestli se mi ta lepenka pod tím hřbetem někdy zlomí asi někoho zabiju), a ač se kniha pitvá v mnoha zajímavých detailech Saudkovy tvorby a má přes pět set stran, z nichž je z valné většiny vyplněna jak jinak, než Saudkovou tvorbou, se těch informací vlastně zase až tolik nedozvíme, působí to jako skvělý úvod k monumentálnímu objevování zapomenutého génia své doby. Génia známého jen v úzkých kruzích, nebo fajnšmekry, obdivovateli, či pokračovateli. Téměř Cimrmanovské.

Celkově mám chuť hodnotit přeci jen níž, kdybych byl objektivní, ale okolo Káji nelze být objektivní (a jen kunda hodnotí níže, protože můžeme vůbec být rádi za podobnou publikaci a přitom když si říkám, nejdražší kniha, vlastně mi to ani trochu nevadí i kdyby byla dražší, tohle je od obdivovatelů pro obdivovatele). Je to zvláštní, když si člověk Káju vygooglí, nebo vyhledá na yt, je to skoro jako kdyby vůbec bylo nějaké povědomí o nějakém Kájovi Saudkovi, pár videí, rozhovorů, článků, kde se objeví, pár rozhovorů, ale okruh jeho fanoušků okolo něj nepřestává nafukovat velikou bublinu a musím přiznat, že se mi samotnému, ten vstřícný, slušný a artikulující člověk, milující, když ženy milovaly jeho, protože on miloval je... co dělal zakázky pro všechny a na všechno, i když ne na vše byl hrdý, bral a inspiroval se, kde mohl, obkresloval, trollil, komolil, chlastal a nebral svoji tvorbu až tak vážně, líbil.

5 21.04.2018

Během čtení jsem si vzpomněl na Simmonsův 'Terror' a došlo mi, že jsem tu knihu možná neměl prodávat, protože byla tak o třídu lepší, než tohle. Příběh od počátku prosycený pachy a pyžmem harpunáře Draxe, pro kterýho je zabíjet stejně snadný jako dejchat (a jeho kompletní absence jakékoliv morálky, pragmatismus, narcisismus mě až bavily, stejně jako Bukowski: -Vy pracujete na poště jedenáct let a neznáte normu? -Přesně tak). Zejména v první půli je kniha neuvěřitelně čtivá, v druhé vás žene kupředu vyloženě jen rozuzlení. Drsností jsem šokován nebyl, dokonce ani Drax není tak záporný, jak ho kdekdo líčil, je to jen amorální hovado. A kniha je od počátku, jak už jsem řekl, prosycená pachy, ty pak kontrastují s mrazem, chladem, který je naopak postrádá. Přišlo mi, že začátek je psaný jistěji, má barvu, a jak kniha pokračuje, tuhle jistotu a barvu ztrácí, stejně jako Sumner ztrácí sám sebe a víru v hodnoty (ono bejt odříznutej od svýho fetu, vhozenej do kruté zimy a průjmu reality, to udělá svoje). ____ McGuire je řemeslník, je očividný, že má načteno a že jakožto člověk, který ostatní učí o tom, jak škrábat na papír (do laptopu), asi logicky nemůže selhat. Ale znáte ten typ lidí, co prostě dělají všechno správně, ale prostě nefungujou? Tak nějak jsem se po jeho psaní cítil. Jako kdybych si to užíval proti své vůli. Jako kdyby mě ojela ženská, která se mi vůbec nelíbí a nic s ní nechci mít a já se udělal a potom sedím na posteli s protáhlou hubou a vyděšeným výrazem. Jako kdybych mu nemohl nic vytknout, protože to přece vše dělal správně. Nejspíš za to může vědomí, že autor sice píše drsně o drsnejch věcech, ale sám je tak drsnej, že je ani nezažil. Začátek je dobrej, jenže po zbytek knihy se situace sice ději a stanou, ale jsou popsané rychle, nezaujatě, jakoby o ničem. Někdo může říct minimalisticky, mccarthyovsky, úplní pitomci až asketicky, ale přitom z úvodní kapitoly je patrný, že ten zaujatější, barvitější styl který jde cítit hlavně z úvodní kapitoly, autorovi zkrátka sedí víc. ____ Vše, co je v knize, jsem v určité obdobě viděl, ve filmech, četl v knihách. Nenašel jsem žádný další rozměr. Je to solidní práce, pokud člověka tématicky zajímá (vděčné téma: jak moc smrdí velrybářům rozkrok a proč se snažit o záchrannou misi ze zamrzlé pustiny, když můžeme sedět a hrát karty - vzpomínám si na všechny příběhy o sebepřekonání a zdolávání velikých dálek, nebo dlouhého časového úseku, o síle ducha, tohle je definitivně reálnější ztvárnění), jenže ne taková bomba, syrová a upřímná nicméně je... a toho si cením.

4 10.03.2018

Bez porna, bez peněz, bez konexí a jako Magyar, v třicátejch letech v Paříži, to byly těžký časy, nebo alespoň zajímavý. Zbýval vám už jen váš temperament a specifickej humor, kterej stíhá touha po ženskejch. Ném beszélek magyarul. A Vaszaryho humor je trefnej, příliš trefnej, než aby byla kniha označovaná za, jak z mnoha stran slyším, milou a lidskou, i když takový podtón se jí určitě line, stejně notoricky jako hádka francouzskou domácností. Ono vůbec spojení těchhle dvou národností je fascinující samo o sobě. Minimálně pro mě. Češi mají tak 5% šťávy, co má palec jedné francouzské nebo maďarské končetiny. Jestli máte rádi humor, kde je hrdina sympatické a impulzivní pako (jehož předek byl velké zvíře na dvoře krále Matyáše), který se chce dostat do kalhotek jedné Francouzce, která je do něj posléze taky úplně hotová, ale nechce mu dát, konstantně mu lže (a stejně konstantně říká pravdu) a oba se konstantě rozcházejí a dávají dohromady jako v nějakým sitcomu, protože oba nedokážou zpracovat a postihnou komplexnost svých emocí a tužeb, 'Monpti' bude pro vás. Člověk tak nějak přilne k těm dvěma postavám a sleduje, jak se to vše vyvrbí. Vyvrcholení je v pravém smyslu hořké, což já jako masochista dokážu ocenit (speciálně od str. 345 do konce: http://www.youtube.com/watch?v=vyVnRI_LklI&t=0m29s). Nějak mě to nutí přemýšlet o tom, co si má člověk brát ze vztahů, co si má vůbec brát z lásky. A že nic netrvá déle, než okamžik. Kdo je trochu chytrej, bude to vše vidět přicházet dopředu, jako já. A bude na to připravenej. Ale na některý věci se připravit nedá. Čtyři a půl. Možná při opakovaném přečtení změním. Definitivně dost opomenutá kniha, která i přes bitter sweet symphony dojezd v závěru většinu času solidně baví.

'Monpti' = mon p'tit = my little one = můj maličký (hádám, že se nad názvem nejeden člověk pozastavil, tak jako já a nevěděl, co znamená).

3 04.03.2018

"Oč méně bychom nenáviděli lidi, kdyby neměli všichni tvář." (...) Výbor Michauxovi před-poezie zejména, ale dojde i na kratší prózy a mnohdy se cítíte, že jste vlastně někde na pomezí poezie, prózy a myšlenek, co vás nutí dívat se za roh, dívat na věci trochu jinak (jako to po experimentování s drogami, často je). Definitivně bych si rád přečetl kompletního 'Un certain Plume', na kterého jsem už dříve narazil. (...) "Poprava bude vykonána zítra. Obžalovaný, chcete k tomu něco dodat?" "Odpusťte," řekl "nesledoval jsem tu věc." A znova usnul."

2 10.02.2018

"Kvůli motyce mi tam zakázali džus. Kašlu na ně." (...) Bukowski v solidní formě. Absurdní a sršící svým chytráckým ostrovtipem, tenhle náboj už u něj hezkých pár sbírek chyběl (není to tak šílené jako 'Nejkrásnější ženská ve městě', ale je to i tak dost bizární sranda) a jde o sbírku věcí, které se táhnou celou jeho kariérou (1948-1985). Některé jsou klenot, některé rozvleklejší, definitivně hodně sexu. Myslím, že se to bude líbit hlavně lidem, kteří Buka dlouho nečetli, protože jim to zpětně zase připomene, proč je vlastně tak bavil v prvé řadě. (...) "Jestli někdy někde napíšeš to vo tý sebevraždě a umělejch zubech, přísahám, že tě zabiju," řekla. "Lilo," odpověděl jsem, "jsem sice hajzl, ale tohle by bylo i na mě moc."

3 27.01.2018

Jako závitek v asijské restauraci, uvnitř spousta trefné a bodavé životní filozofie, zabalené v tenké povrchové vrstvě thrilleru. A já s tím zápasil dlouho, i když mi to chutnalo.

(říjen 2017 - leden 2018)

5 07.01.2018

Jedna z nejkratších publikací Bukowského (112 str, zbytek je vcelku zbytečnej rejstřík) z edice od Arga, jde ale vidět, že se hoši od 'Tvrdýho chleba' poučili a i když je tam spousta volnýho místa, spousta fotek koček a spousta těch básní, kdy Buk píše co verš to jedno slovo, je tam taková ta životní meditativní filozofie (na kterou přijdete při sledování kočičích koulí) mezi řádky, je to zvláštní, ale ani jsem nějak extra nepostřehl, že Buk má rád kočky a to už ho čtu dvanáct let a přečetl jsem od něj (včetně téhle) patnáct knih.

5 07.01.2018

Pollock sám je po přečtení téhle knížky paradoxně ještě tajemnější. V zásadě je tam jen jediný rozhovor s ním, kde toho příliš nenamluví (jako se o něm ostatně tvrdilo všude) a několik vět jeho dochovaných zápisků dopoví spíše detaily. Nebojím se souhlasit, že ve své době musel být zjevem, jedním z těch, kteří upoutali uměleckou scénu z Evropy do Ameriky. Jeden z mých oblíbenců, čistě kvůli přístupu a stylu. Ten obraz, který si o něm z přečtení dotvoříte je z rozhovorů lidí, kteří ho znali a zejména z pohledu jeho ženy Lee Krasner, která na něj zpětně vzpomíná. Zaujala mě spousta věcí, i když je to publikace velice krátká:

1. Pollock sledoval box (stejně jako Bukowski a já).
2. Okna v jeho stodole / ateliéru byla navržena vysoko, nejen kvůli světlu, ale především proto, aby ho nerozptylovalo okolí.
3. Kupoval si lacinější plátna, vzhledem k velikým rozměrům a natíral je dvěma vrstvami lepidla, aby měla větší pevnost.
4. Maloval na zemi bez plátna napnutého na rámu kvůli odporu, který kladl povrch pod nimi.
5. Také to mělo sloužit jako odkaz na indiány, kteří malovali do písku, jejíchž mytologií byl ovlivněn.
6. Měl silný vztah k přírodě.
7. Celý život zápasil s alkoholismem (léčení, psychoanalýza).
8. Byl velmi energetický, statný, dokázal se rozčílit, ale neuchyloval se k fyzickému násilí na druhých, vztek si vybil na věcech.

3 26.12.2017

Vydařená óda na zapadlý a nediskutovaný kout mokřad USA, ve které Cooper rozehrává až tarantinovskou hru s postavami. Hru, kterou ale v závěru mohl dotáhnout přeci jen lépe. Lovci krevet, fanatičtí hledači zlata, hledači amerického snu, hledači vlastní seberealizace, drobní kriminálníci, pěstitelé trávy, každý nesnažící se urvat si kořist, jak se může na první pohled zdát, ale spíš den za dnem to nějak vymyslet, aby byl i den další, nebo spíše naděje... protože život jde dál, jde dál rychle. A za likvidačních devatenáct kaček něco pro další ztracenou existenci, jakou jsem já.

2 05.11.2017

Na tripu by tohle stálo ještě víc za to (souhlas s K. níže), ale i tak je 'Last Look' zajímavé puzzle, kde se konstantně přeskakuje v dějových liniích, fiktivních i "reálných", aby jste se v závěru dočkali finálního rozuzlení, o čem že tahle Dougova strachem prodchnutá nekončící noční můra vlastně je. Svým způsobem mi to, především tématicky, připomnělo Lynchův 'Eraserhead'. Definitivně něco, k čemu se musíte vrátit a ten Burnsův uhlazený nenásilný výtvarný styl příběhu jen přidává na působivosti. Zmatenost hlavního hrdiny, jeho života střídá další zmatenost, takže tápete stejně jako on a pak už je pozdě se starat. Tohle je něco ze života. Ženský.

2 23.10.2017

Námět a atmosféra nesou zejména v první půli knihu výrazně kupředu, aby hned v druhé Wyndham selhal a přes jakési pseudo-pitvoření o přežití a hlásání o etice a základech civilizace, přiznal, že vlastně neví, co s příběhem dál. Je to spíše jako TV epizoda nějaké sci-fi show. I s ohledem k ročníku, přeceňovaná žánrovka, na kterou jsem se mohl klidně vykašlat a přenechat ji všem ostatním honimírům.

4 15.10.2017

Knausgård přeskakuje v proudu vzpomínek mezi starými láskami, komplikovaným vztahem s otcem, dospíváním v Norsku, čekáním na dítě a prácí na knize (ta několikastránková pasáž o pohledu na život a umění)... a závěrem pak částí, kde uklízí zdevastovaný dům, nebo spíše skládku flašek se spoustou dalšího hnusu, sračky a zvratky, příslovečné i skutečné, zatímco se snaží přijmout fakt otcovy smrti a sestavit obraz, kdo vlastně jeho otec byl (což si myslím, je pro většinu lidí, co se svýma rodičema nejsou jedna ruka, prakticky nemožné), kterýmžto tématem je celá kniha prolnutá, jako pavučina, do které jsou všechny ostatní věci jen zamotané. A na to, jak docela dlouho jsem s knihou zápasil, četl, odložil, četl, odložil, ne vinou její, nýbrž tím, že jsem prostě pomalej a vytištěno je to celkem hutně, (takže i těch 410 šlo cítit spíš jako 500), mě to po vší té zdrcující osobní uřvané zpovědi, naplnilo vlastně optimismem - že psát můžete o čemkoliv, když jste vybroušený řemeslník, že když máte formu a styl, ponesou vás a že někdy (častěji, než lidi myslí) je nejlepší prostě vycházet ze skutečnosti, ne jen z motivu. Poslední dobou se často přistihnu, jak si říkám: "Tohle nevymyslíš." Nechutně čtivé, jakmile se napojíte na proud vět a právě čtivost knize přidává nejvíc, protože ve výsledku, co je mi po životě nějakýho Nora?

4 03.10.2017

'Důslední' Němci a jejich dopracování se k praktičnosti plynových komor pro splnění normy - to zní skoro jak jejich fabriky a pobočky dnes (Hella). Hössův případ, ale, a to mě zaujalo nejvíc, dává spoustu rozpolcených otázek. Je možné ve válce mít kompromisy? (Rorschach zná odpověď) "Jednal jsem dle rozkazů." Chladný, prázdný a nezaujatý člověk, co plní rozkazy - genocidu v zájmu svého vedení a jak se snaží svoje činy ospravedlnit. Jeho chladná logika, kdy musíte zákonitě vidět obě stránky věci ve mě zanechala zvláštní dojem. Trochu mi to připomnělo 'Requiem for a Dream', odosobněné, chladné, nechající vás v tom vymáchat, takové, jaké to je, kde vítěz není na žádné straně. Bezvýchodné.

5 11.09.2017

"Spíš najdeš v zimě oblohu bez mráčku, než jednu neposkvrněnou pannu v hotelu X." Zdálo se mi, že jsem se ocitl na dost podivném místě." (...) "Ukázalo se, že je to komunista a že zastává různé podivné teorie (uměl například dokázat na číslech, že se nevyplatí pracovat); mimoto byl stejně jako většina ostatních Maďarů nepředstavitelně hrdý. Hrdí a líní lidé nejsou dobrými číšníky." (...) "Apartní hotel je místem, kde stovka lidí dře jako koně, aby si dvě stě lidí mohlo nechat tahat peníze z kapsy za to, co ve skutečnosti nechtějí."

Jedna z oblíbených knih Bukowského, popisující, jak Orwell dře v Paříži a Londýně, z ruky do huby, speciálně část ve vydýchaném a upoceném podzemí hotelu, v něčem takovým bych asi chcípl (já chcípám ale už i u těch našich třicítek, ať jsem dělal jakoukoliv práci). Takové to čtení, po kterém člověk dostane další zášleh k tomu se ještě víc uskromnit. Down to earth reading.

8 08.07.2017

"Člověk tohle všechno dokáže přežít. Kdoví, třeba žije nadějemi. Jenže žádné naděje přece nemá. Není-li hlupák, nemůže žít nadějemi. Proto je tolik sebevrahů" (...) "A dřevo z limby taky víc hřeje." (...) "Intelektuál se proměňuje ve zbabělce a vlastní mozek mu napovídá, jak se vylhat ze svých činů. Může sám sebe přesvědčit o čemkoliv." (...) "Přemýšlel tehdy o rodině? Ne. O svobodě? Ne. Říkal si zpaměti verše? Ne. Vzpomínal na minulost? Ne. Žil jen lhostejným hněvem." (...) "Jenže něco silnějšího než smrt mu nedovolovalo zemřít. Láska? Zloba? Ne. Člověk žije z týchž příčin jako strom, kámen, pes." (...) "Podváděli ho. Podvede je taky. Nezemře." (...) "Tohle byli živí lidé. Andrejev byl reprezentantem mrtvých. A jeho znalosti, znalosti mrtvého člověka, nemohly být těmhle živým lidem k ničemu." _____ (Jako vodka), 'čistý', takový je Šalamov, říkám si to celou dobu, co knihu čtu (na začátku zmiňoval paměť, která vás zrazuje a svoji tvorbu označil víc za pravdu, než literaturu). Přijde mi, že se skutečně nesnaží nic přibarvit, jinej autor by přetavil tohle ve 'zlatej důl prózu', Varlam jede svoji 'sterilnější' záležitost. Jenže o to je to jasnější a průzračnější. V jedné scéně dali básníkovi chleba, přitiskl si ho rychle k hubě a začal ho pojídat, cpal se a užíval si tu chuť. Umíral, jen ležel a umíral, už několik dní. Ostatní vězni mu řekli, "schovej si na potom" (zatímco předchozí příděl mu někdo ukradl, když spal) a on řekl "Na jaké potom?" A večer zemřel. Dva dny pak ještě předstírali, že je naživu, aby za něj dostali o příděl chleba navíc. Šalamov popisuje ten všudypřítomný hlad, vychytralost, s jakou se snažili vězni si jakkoliv přilepšit, na okamžik, den, na několik, to mě fascinuje, to hladovění, nemít sílu, to: "Všichni tu zemřeme." Ta zlomená mentalita, nezaujatá, odevzdaná. Nedůstojnost, nelidskost. A to nejsem humanista, tohle je rozklad lidskosti, zařezává se přes kůži a maso až do kostí, stejně jako všudypřítomný mráz. Co to z vás udělá? Kým se stanete, když musíte žít až takhle, s vědomím, že zemřete... většina lidí nemá ponětí.

8 16.06.2017